Jeff Grubb

Aliance v troskách

Doba ledová, díl III.

Amatérský ilegální překlad: Darkmonk

darkmonk@seznam.cz

Po ledu přichází nebezpečí
Doba ledová náhle skončila, ale problémy světa ne. Legie nemrtvých stále zamořují živé. Dočasné příměří v Kjeldoru je u konce a na zem je vypuštěno zlo daleko zrádnější než Lim-Dûl.

Led je pryč, zlo zůstává.

Slovo autora

Během psaní tří částí, které tvoří cyklus Doba ledová, několik osob s dobrými úmysly, včetně ctěného editora, poukazovalo na podobnost mnoha jmen v románu a na to, že tato podobnost může vést ke zmatení na straně čtenáře. Máme tady například arcimága Jodaha a námezdní mágyni Jayu, ale snad je většina čtenářů natolik bystrá, aby tyto dva dokázala rozlišit.

Jednodušeji se však dají splést Gustha Ebbasdotter, údajně poslední Královská mágyně kjeldorská, a Gerda Äagesdotter, Jodahova odbojná zástupkyně v Lat-Namu (situace, která je více matoucí a dráždivá, neboť tyto dvě ženy byly ke všemu sestřenice a spoluspiklenkyně). Ostrov Lat-Nam má jméno ze dvou částí stejně jako černokněžník Lim-Dûl, který byl navíc poddaným stejně dvojslabičného sférochodce Leshraka (který naštěstí na konci minulého dílu projevil dobrou vůli a ze sféry úplně utekl).

Taková podobná jména jsou politováníhodná, ale nevyhnutelná. Historie si nevybírá své hrdiny a padouchy s ohledem na budoucí studenty, a tak bez přejmenování všech kratšími a vhodnějšími jmény (jak navrhoval tento zapisovatel, ale ctěný editor to zamítl) jsme odsouzeni, abychom se tím protloukali, jak nejlépe umíme.

V budoucnu by se čtenáři měli takových možných zmatků vyvarovat při pojmenovávání svých dětí, výběru nevěst, nacházení košů plných štěňat nebo koťat u dveří nebo jiných aktivit, které to vše zhoršují. Troška kreativity tu a tam na straně těch, kteří tvoří dějiny, značně usnadní práci těm, kteří o nich píší.

(Pozn. překl.: do podobné pasti se chytil i Grubb sám, když v této knize zaměnil příjmení Avrama Garrissona za Gunnarssona, což byla zcela jiná postava z jiné edice. :-) V překladu je příjmení správně.)

Prolog
Pán prstenu

Poslední bitva mezi spojenými silami Kjeldoru a Balduvie a silami černokněžníka Lim-Dûla vyřešila současně všechno a nic. Vyřešila všechno v tom, že na výsledku této bitvy závisel osud celé severní poloviny kontinentu Terisiare. Nevyřešila nic v tom, že události, které následovaly brzy poté, způsobily zatopení většiny země, o kterou se bojovalo, nezvratně změnily podnebí a připravily půdu pro nové národy a nové konflikty.

Pro ty, kteří byli přítomni na bojišti, to bezpochyby byla Poslední bitva, stejně nemilosrdná jako bitvy mezi bratry Urzou a Mishrou. Byl to poslední velký konflikt poslední války posledního věku, který jednou provždy zahnal síly temna z našeho světa a poslal je s křikem do propasti. Terisiare a jeho obyvatelé mohli být buď svobodní, nebo mrtví. Třetí možnost nebyla.

Pro ty, kteří v oné bitvě bojovali, bylo srovnání s Armageddonem plně na místě. Celé jednotky se vypařily do vzduchu nabitého magií. Na nebi se spolu utkávaly obří okřídlené stvůry. Obrnění rytíři i divošští válečníci bojovali do posledního dechu proti hordám bezmasých mrtvých – služebníkům velkého a mocného černokněžníka Lim-Dûla. Sférochodci kráčeli zemí a tam, kam šlápli, po nich zůstávala celá údolí. Velcí mágové bojovali duhovými kopími a mystickými ohnivými dešti magické energie. Říká se, že na některých místech krev sahala jezdcům až po třmeny a pohřební hranice hořely celé dny poté. Těm, kteří u toho byli, to muselo připadat jako konec světa.

Samozřejmě to konec světa nebyl. Ten není nikdy. Vždycky tu budou přeživší – na obou stranách bitvy. Přeživší, kteří budou žít, aby ten příběh mohli vyprávět. Přeživší, kteří si zahojí rány a plánují nové.

Přeživší, kteří připraví půdu pro další Poslední bitvu.

Arkol, učenec Nového Argivu

Bolest. Zmatek. Zloba.

Mairsil tiše vyl uvnitř svého krystalového vězení a pokračoval v řevu, když Lim-Dûlova ruka, která nosila prsten, který nosil jeho duši, prosvištěla vzduchem a dopadla na bitvou rozervanou zem.

Kdysi dávno, ještě před dobou ledu, byl Mairsil mág, nejmocnější mezi svými kolegy, čaroděj, jehož schopnosti křižovaly oblohu jako nebeská ohnivá koule. Jeho duše byla natolik nedobytná, že unikla z vězení své smrtelné formy a našla úkryt v jeho rubínovém prstenu. V něm byl uvězněn po dlouhá, pomalá staletí, až jeho doupě objevil padlý válečník ledem spoutaného království, jistý Lim-Dûl. Připoutat vlastní duši k válečníkově bylo jednoduché, protože oba měli podobnou povahu, a tak Lim-Dûl, brzy známý a obávaný jako černokněžník Lim-Dûl, povstal a vyzval rozštěpené národy onoho pozdního mrazivého věku k boji.

A pak, když už měl vítězství na dosah, opět udeřila katastrofa. Spojovací očarování mezi ním a jeho hostitelem bylo přetrženo a Mairsil byl znovu uvržen do skučící temnoty. Železné pouto mezi parazitem a jeho hostitelem bylo přerváno mocí velkého sférochodce, který nejenom zlomil jejich symbiózu, ale také usekl ruku, na níž byl nasazen Mairsilův prsten, a pohodil ji na bojišti, čímž zapudil nejmocnějšího mága své doby, jako by byl pouhou myšlenkou, a odtáhl svého služebníka Lim-Dûla na nějakou vzdálenou sféru, kde ho Mairsil nemohl vyléčit.

Mairsil, nyní oslepený a uvězněný v prstenu, proklínal sférochodce, proklínal Lim-Dûla a proklínal mrazivou zem, kterou se snažil dobýt. Ze všeho nejvíce proklínal Jodaha, Věčného arcimága Školy Neviděných. Ještě jako čarodějnický učedník Jodah zosnoval Mairsilův první pád, a nyní, o tisíce let později, byl současně příčinou i svědkem jeho konečného pokoření. Jodah jej rozptýlil, zmátl, zastavil na pokraji vítězství a nakonec ponechal Mairsila zranitelného sférochodcem. Jodah byl konečným zdrojem jeho bolesti.

Mairsil se soustředil na bolest a v soustředění zjistil, že už nekřičí. Pomyslel na ostrý vyzařující okamžik agónie, když sférochodec usekl jeho/Lim-Dûlovu ruku – a pak na temnotu, náhlé oslepení, když se oddělili. Cítil svůj let vzduchem i Lim-Dûlovo zmizení, ale tyto pocity byly jen druhořadé – krátké obrazy mezi vířícími vzpomínkami kolem něj. Bylo to jako vědět o bitvě jen z kurýrových depeší. Nedokázal už nic vnímat přímo, jenom vzdáleně a nepřesně pociťovat aury a energie těch, kteří stále chodili, pracovali nebo umírali na vroucím bojišti kolem něj.

Cítil tyto aury, aniž je viděl, a ve zmatku bitvy byly všechny okolo něj. Byly to studené šedivé hroudy, jen o málo víc než mentální ledovce. Pociťoval s nimi vzdálené spříznění, neboť cítil, jak jimi prostupují některé jeho vlastní uvadající energie. To byli nemrtví, kostlivci, zombie a ghúlové, které on sám vyvolal a vypustil na Kjeldor v naději, že dobudou poslední z velkých severních národů. Ale jejich síla byla nyní malá, stěží víc než mihotání, a když bylo spojení mezi Mairsilem a jeho hostitelem přeťato, rychle se rozpadali a odumírali jako svíčky ve večerním vánku.

Mezi těmi hnijícími hromotluky bylo několik temných sil – služebníků sférochodce, zapůjčených do Lim-Dûlových služeb. Mairsil zvažoval, že je mentálně zavolá, ale zavrhl to. Byli součástí a územím sférochodce, k němuž byli připoutáni, a jakákoli aliance s nimi by vyústila v následování sférochodce. Jedna konkrétní síla, ebenová hora temných emocí, přišla blíž. Mairsil se zmobilizoval a bojoval s pokušením mentálně vykřiknout, přivolat bytost k sobě, upoutat pozornost ke svému oslabenému já. Zakrátko temná bytost a ostatní jí podobní vyhasli, jak následovali svého pána na vzdálené sféry.

Na poli byli také jiní – nižší světla, smrtelníci. To byli kjeldští poddaní a balduvští divoši, živí vojáci, kteří tak úspěšně zastavili útok. Byla to krátká blikání, ne víc než mentální světlušky, ale mohli posloužit. Ostatně ani sám Lim-Dûl nebyl nic víc než zlomený mrznoucí zběh, když se do něj Mairsil poprvé vtiskl a zaručil mu moc výměnou za jeho duši, s radostí odevzdanou.

Mág uvězněný v prstenu se ovládl a pochopil, že bolest, která ho ničí, není nic jiného než přízrak, stín jeho bývalého já, nyní navždy ztraceného. Představil si sám sebe, jak se zhluboka nadechuje (zvyků živého hostitele se těžko zbavuje), a seslal své mentální linky. Pojď ke mně, pomyslel si skrz bojiště. Pojď ke mně a získáš velikou moc.

Ale ti zaostalci na bitevním poli měli myšlenky jinde – v krvácení, boji a umírání. Nikdo nebyl dostatečně blízko ani dostatečně silný, aby opravdu vyplnil jeho potřeby. Mairsil zanadával a na chvilku jej zachvátil ledový strach. Jestliže ho Jodah najde a pozná nebezpečí, může ho ten arcimág zapečetit navěky. Mairsil bude muset počkat, až se svět znovu změní nebo až Jodah zemře, než se bude moci natáhnout a ulovit nového hostitele.

A Jodah už prokázal značnou nechuť zemřít.

Mairsil si už téměř zoufal, když okrajem svých smyslů pocítil jas. Byla to potenciálně mocná aura, to ano. Nejprve se smrskl v obavách, že to je sám Jodah, ale znovu to posoudil a zase se natáhl. Ne, to není ten arcimág, ale někdo jiný, vhodnější kandidát pro jeho moc. Nové vědomí jasně plálo vlastní zlobou a sebedůvěrou. Stejně důležité bylo, že vypadalo, že i ono objevilo jeho.

Mairsil cítil v oné mysli sílu. Tuhle mysl bude obtížnější zkrotit, ale při běhu na dlouhou trať se mu vyplatí víc. Když splynul s Lim-Dûlem, prohnal se jeho myslí, přemohl ji, vtiskl do téměř umrzlého zběha své vlastní myšlenky a vzpomínky, čímž Lim-Dûla nahradil, nestal se jím. S tímto vědomím už bude muset být opatrnější, pochopil. Obezřetnější.

Pojď ke mně, pomyslel si. Pojď získat mou moc.

Jeho kořist se zastavila ne více než několik stop od místa, kde ležela useknutá ruka. Dráždivě pomalu udělala přestávku. Mairsil zadržel svůj imaginární dech v obavách, že zatáhl příliš silně, že upozornil kořist na svou přítomnost. To se nikdy nesmí stát. Musí být opatrný. Snížil svůj mentální příkaz na nejjemnější šepot, na nejnepatrnější radu.

Pojď ke mně, pomyslel si jemně.

Jeho kořist učinila jeden váhavý krok směrem k místu Mairsilova odpočinku, pak druhý, pak třetí. Mairsil, uvězněný v prstenu, se měl na pozoru před pohybem, před sladkou blízkostí své oběti. Skoro se třásl, když živá ruka uchopila pahýl Lim-Dûlova useknutého údu. Ruka, která nosila jeho vězení, byla zvednuta a on mohl opět začít vidět očima své budoucí oběti. Mairsil viděl očima své kořisti, jak si prohlíží ruku, krvavé maso natažené na drápovitých kostech, prsty ozdobené prsteny. Největší z prstenů byl rubínový, který obsahoval Mairsilovu duši.

Opatrně přesunul svou vůli do své kořisti a vtlačil svou duši do duše svého objevitele. Nechtěl svou oběť vyplašit, ale věděl, že musí být rychlý. Na bojišti se může pokazit něco jiného, něco může přerušit jeho únik.

Ano, toto vědomí bylo ostřejší než Lim-Dûlovo, ačkoli stejně jako každé jiné na této bitvou rozervané půdě bylo šokované a potlučené. Jeho tělo bylo unavené, ale celé a zdravé. A jeho duše byla opotřebovaná, ale stále silná. Dostatečně silná, aby vyvolala boj a všechno ztížila. Dostatečně silná, aby upoutala pozornost mocných bytostí, s nimiž by se Mairsil raději nesetkal, dokud znovu nenabude sílu. Po válečných útrapách to bude pomalé uzdravování.

Mairsil prozkoumal svého smrtelného hostitele, jeho tělo i mysl, a stáhl se – ne do prstenu, ačkoli tento talisman bude vždy potřebovat mít nablízku, ale do základů mozku svého hostitele. Tam, u pramene, uhnízděn mezi těmi nejprimitivnějšími smrtelnickými emocemi, Mairsil vybudoval svůj hrad, mentální verzi své bývalé pevnosti Tresserhorn. Zapečetil východy a poslal špióny, aby zjistili, jaké znalosti se nacházejí jinde v hostitelově mozku. Postavil hlídky proti budoucím invazím a, což bylo hlavní, objevením silnějšími bytostmi.

Nakonec Mairsil našel tu část paměti svého hostitele, která obsahovala několik posledních chvil, a zakryl ji temným mrakem, čímž zredukoval celé setkání s Lim-Dûlovou rukou na sotva víc než polozapomenutou vzpomínku.

Venku ve skutečném světě, na zasněženém bojišti plném rozkládajících se mrtvol, si Mairsilův hostitel uložil ruku obloženou prsteny do batohu a rozběhl se přes bojiště, aby našel nějaký další cíl.

Mairsil, uhnízděný v základech hostitelova mozku, se sám pro sebe usmál a začal plánovat pomstu.

Kapitola 1
Ruka slávy

S příchodem Doby bouří byl konečně, třebaže jen zčásti, zvednut závoj veliké Školy Neviděných, tajemné magické akademie v Lat-Namu. Tato tajnůstkářská skupina, hlásící se k dědictví z doby Bratří, se zčásti poodhalila v západních zemích v letech následujících po Freyalisině kouzlu, které přetvořilo svět. Čarodějové a mudrci této školy putovali po většině západního Terisiare, od ostrovy posetých vod zaplavujících starý Almaaz na sever od Ohranských hor přes smrskávající se břehy samotného Lat-Namu až k samotnému Moři nářků. Během těchto kritických prvních let pomáhali evakuovat, zachraňovat a znovu usídlovat ty, jejichž domy a města padly za oběť záplavám.

Otázka, která sužovala pozdější kronikáře a historiky, vždy zněla: Proč to v té době udělali? Tato skupina mágů zůstávala tichá a zapomenutá, ukrývala se tisíce let, po celou dobu pomalého úpadku světa a příchodu Ledu. A náhle se z ní stala aktivní síla, stále mlčenlivá a tajnůstkářská, ale působící po celé zemi, dokonce pomáhající založit města Nová Sumifa a Efuan Pincar. Co se stalo?

Někteří poukazují na vzrůstající společné zájmy magických ostrovanů a pevniny. Někteří tvrdí, že mágové vykonávali své vlastní činy v přípravě na konečné opuštění Lat-Namu po předpovědi zkázy, která postihne jejich vlastní domov. Jiní pohlížejí na jejich obnovený zájem jako na předehru plánovaného tažení, zmařeného jen jejich vlastním zničením.

A někteří historikové poukazují na to, že náhlá aktivita je důkazem, že tato škola ve skutečnosti není starší než konec Ledu a že všechny řeči o její věčné existenci jsou jen výmysly, které mají uchvátit obyvatele údajnou trvalostí a neodmyslitelnou nadřazeností školy, a že tito mágové přinejlepším převzali své jméno a oděvy od nějaké dřívější organizace a prohlašovali se za její dědice.

Přemýšlivější obyvatelé spekulují o tom, že změně světa odpovídala změna v srdcích těch, kteří provozovali tuto školu. Jiní temně hovoří o revoltě, která násilím změnila vedení školy, odstranila starší úzkoprsé učence a nahradila je modernější, otevřenosti nakloněnou skupinou.

Ve všem tom zmatku vyplývá na povrch staré známé jméno. Zdá se, že v centru nové vlny aktivit v Lat-Namu je postava Jodaha, na kterou se zde odkazuje jako na arcimága. Podrobnosti jsou kusé a nejlepší zdroj informací, samotné záznamy školy, jsou pro nás ztraceny. Není známo, zda Jodah byl vůdcem tohoto nového idealismu nebo jedním z těch starých úzkoprsých učenců, který byl svržen při  údajném povstání. Co je známo, jak tomu ostatně v historii Terisiare bývá často, je, že postava Jodaha tam opravdu byla a někde číhala ve stínu.

Arkol, argivský učenec

Gerda Äagesdotter, Magus Neviděných, procházela podzemními chodbami Školy v Lat-Namu a v chladu si mnula letité ruce jednu o druhou. Všude jinde na světě se oteplovalo, ale tunely do příbytku Věčného arcimága byly stále studené a nevlídné. Což, předpokládala Gerda, bylo přesně to, co arcimág chtěl.

Gerda byla pyšná, mučivě krásná žena s kaskádou sněhobílých vlasů, která jí sahala do půli zad. Měla na sobě barvitě modré šaty, v nichž vypadala jako třpytivý přízrak, vyvolaný přelud nějaké vznosné legendární královny. Na jiných místech školy by se hrdě nesla, vzbuzovala strach u mladších mágů a děsila písaře svou pouhou přítomností. Mezi všemi mágy Školy Neviděných byla druhá nejsilnější a jako taková si zasluhovala jejich respekt. Tady se však musela shrbit.

V těchto soukromých chodbách nebylo třeba se přetvařovat, nebyl důvod pro pýchu. Tady byla druhá nejsilnější ze všech mágů, a stejně jako vyžadovala respekt od svých podřízených, tady musela sama respektovat svého nadřízeného. A i když to dělala, musela zatnout zuby a potlačit myšlenky v obavách, že by je vyšší mág, Archmagus Emeritus, Věčný arcimág, odhalil a pokáral ji.

Chodby kolem ní byly starodávné, vyhloubené ještě v dobách Hurkyl a Drafny, v legendárních dnech, kdy Bratři poprvé zdevastovali svět. U této konkrétní zkázy Věčný arcimág nebyl, ale Gerda měla pocit, že od té doby předsedal každé katastrofě – v Době temna, v Době ledové i teď v této době dešťů, záplav a nákaz.

Archmagus Emeritus, stejně jako bída, byl nevadnoucí.

V Gerdině letitém těle povstala rudá bublina zloby, ale Gerda se uklidnila a potlačila ji. Bylo to neprofesionální a malicherné, stejně jako emocionální a zbytečné. Byla druhou nejmocnější mágyní Školy Neviděných už více než dvacet let a neměla šanci stát se nejsilnější.

Ne, opravila se. Jednou tu šanci měla a chopila se jí. Pěkný kus zrady, o kterém, kdyby se byl povedl, by se ještě desítky let šeptalo ve stínu a ještě více by šířil strach a posílil její status. Jednou měla šanci, ačkoli to byla pouze šance, vystrnadit arcimága a zaujmout jeho místo.

Ale Věčný arcimág vyklouzl z její pasti a našel pro ni dokonalou pomstu za její zločiny. Místo aby ji potrestal nebo vyhnal, ponechal ji na jejím místě jako druhou nejvyšší ve velení. Tím jí dal místo, ale ne moc, a držel si ji tam, kde ji měl na očích – přivázal si ji na krátký řemen.

„Držte si nepřátele poblíž svého krbu,“ mumlala si, „abyste tam na ně lépe viděli.“ Pak se zamračila a vykročila dlouhými kroky do chodby.

O dvacet let později se její řemen zdál rozhodně velmi krátký. Pro zbytek světa byla Magus Neviděných, mistryně nejsilnějšího společenství mágů na světě. Srdce se jí však stahovalo při pomyšlení, že stále není ničím víc než pejskem svého nesmrtelného mistra, Jodaha Archmaga Emerita, Věčného arcimága, Maga Nesmrtelného.

Zastavila se před velkými bronzovými dveřmi do arcimágova doupěte, potesanými starobylými runami, které poprvé objevil sám svatý Feldon, a znovu se otřásla. Její hořké myšlenky byly nepatřičné a Lord Jodah by je okamžitě odhalil. Svraštila nos z pachu moře, který pronikal i přes starodávné kovové dveře. Zhluboka se nadechla a zatlačením oboje dveře otevřela, jejich okraje svírala v dlaních. Jedním z mála jejích privilegií bylo vstupovat do Jodahovy pracovny bez předchozí žádosti o rozhovor a ona tuto svobodu plně využívala.

Pracovna Věčného arcimága byla velká knihovna a soukromé skriptorium s výhledem na moře. Lomenicová okna se táhla nad pobřežím a připomínala Gerdě kapitánskou kajutu na velké lodi. Domnívala se, že to byl důvod, proč si Jodah zvolil toto umístění. Odtud kormidloval celou Školu Neviděných, spolu s ní ostrov Lat-Nam a spolu s ním celý kontinent Terisiare.

Před dvaceti lety byla její okna pevně zapečetěná proti zimě a poskytovala úžasný výhled na zamrzlou plochu zátoky pod sebou. Nyní bylo moře živé, neustále znovu a znovu naráželo na kamennou pláž daleko dole a v každém období bouří stáhlo do vody další část ostrova. Gerda věděla, že arcimág bude velmi brzy muset vyměnit své doupě za nějaké vhodnější pro jeho texty – na některých starších svazcích se už začínaly projevovat účinky soli a jejich vazba a desky už v solí prosyceném vzduchu začínaly blednout.

Okna, kdysi dvojnásobně zapečetěná řemeslníky i magií, byla nyní otevřená a místnost vyplňoval jižní vánek, těžce nasáklý solí. U otevřeného okna seděl Věčný arcimág. Předstíral, že je zahloubán do svých myšlenek a hledí na rozbouřený oceán před sebou, ale Gerda spatřila záblesk odraženého světla, jak jeho ruka zajela do vesty a rychle něco zastrčila do její vnitřní kapsy.

Zase přemítá nad svým zrcátkem, pomyslela si Gerda. Ješitnost byla další hřích, který ležel za Jodahovými dveřmi, ačkoli dobře věděla, že v zrcátku je spoutána část arcimágovy moci. Když byl přistižen, zastyděl se za to. Byl v rozpacích.

Jeho rozpaky Gerdu do určité míry potěšily.

Jodah se k ní neotočil. „Je nějaký problém, Magus Äagesdotter?“

Gerda na znamení úcty sepjala dlaně. „Máte návštěvu z pevniny, Arcimágu, která požádala o audienci.“

„Návštěvu natolik důležitou, že vás přiměla přijít za mnou?“ řekl Jodah a obrátil se ke Gerdě s unaveným úsměvem, „když si normálně nepřeji být obtěžován s běžnými záležitostmi? To musí být nějaká strašná zpráva.“

„Nedovolila bych si ptát se jí, jaké zprávy přináší,“ odpověděla Gerda. „Říká, že je vaše přítelkyně.“ Gerda pozvedla obočí, aby naznačila vlastní osobní pochyby.

Zbylo mi několik přátel,“ řekl Jodah, jeho úsměv se rozšířil a stal se vřelejším. „Kdo je ta přítelkyně, která mě prosí o radu?“

„Jistá Jaya Ballardová, námezdní mágyně,“ odpověděla odměřeně Gerda. „Přejete si být obtěžován s touto běžnou záležitostí?“

Jodahův úsměv na okamžik ztuhl a Gerda pocítila u srdce drobné vítězství. Jen vzácně se dokázala dostat Věčnému arcimágovi pod kůži a pokaždé z toho měla potěšení.

Ta chvilka trvala ovšem jenom krátce, neboť teplo do úsměvu Věčného arcimága se brzy vrátilo.

„Jistě,“ řekl. „Pošlete ji ihned sem. Já to tady mezitím pouklízím. To je vše, Gerdo Äagesdotter.“

Jodah přešel ke svému nadměrnému stolu, jako by tady Gerda už nebyla. A opravdu, jak se obával, nebyla. Gerda Äagesdotter, druhá nejsilnější čarodějka v Lat-Namu, moc pod trůnem, zastupující arcimágyně v době, kdy Jodah není ve svém sídle, sepjala ruce a uklonila se, načež vyšla ven z místnosti a zavřela za sebou dveře.

Kráčela chodbou a přitom kroutila hlavou. Svého prastarého nadřízeného překvapila, to bylo jisté, ale ten úsměv následující po překvapeném vylekání ji zneklidňoval. Byl hluboký a vřelý, a co ji frustrovalo nejvíc, byl upřímný.

Gerda věděla, že ona sama si od Jodaha, Arcimaga Emerita Školy Neviděných, takový úsměv nikdy nevyslouží.

*****

Jodahův první nápad poté, co uslyšel cinknutí zavírajících se bronzových dveří, bylo uklidit si kancelář. Zvedl hromadu papírů, ale okamžitě se opravil a položil ji nazpátek tam, kde ji našel. Jaya by poznala, že se pokusil uklízet, a pobavilo by ji to. Nestarala se, zda je jeho doupě uklizené nebo rozkramařené, a pokud věděl, ona sama si na údržbě domácnosti moc nepotrpěla.

Kromě toho, pomyslel si, je tady nějaká informace, o kterou se s ní nechci podělit? Rozhlédl se po návalu papírů sypajících se z jeho psacího stolu, studijního stolu i čtecího stojanu: zprávy ze západních provincií poblíž Lat-Namu, mapy, další zprávy – nic, co by potřeboval držet v tajnosti.

Stále to ovšem byl nepořádek, ačkoli se v tom nepořádku vyznal od alfy k omeze. Například tady pod hromádkou map popisujících erozi mořské bariéry podél břehu ostrova leží učenecká zpráva o stabilizaci teorie pěti barev magie. Támhle, pod hlášeními o úrodě v Nové Sumifě, se nachází stejně znepokojivá práce o nárůstu mechu a snětí v jižních pobřežních lesích. Tady ležely dopisy v elfštině, podrobně popisující zvýšenou aktivitu primátů v Yavimayském lese. Támhle byly tři svazky v pevné vazbě nedávno napsaných a extrémně zaujatých historií, které popisovaly válku proti Lim-Dûlovi z pohledu vítězných Kjeldořanů (o Jodahově přínosu se zmiňovaly jen okrajově). Na nich ležel dopis od kolegy na cestách, který oznamoval nález dlouho ztracené Korálové helmy.

Kolem dokola byly samozřejmě rozházené jeho vlastní zápisky. Nebyly to historické záznamy, ale výzkumy povahy samotné magie: o růstu „barev“ magie, o jejich spojení se zemí a o osobnostech, které tíhnou k používání takových magií; o tom, jak se zdá, že některé artefakty získávají energii z blízkosti velké magie, zatímco jiné byly postaveny tak, aby je poháněly spíše fyzikální zákony. Mezi ostatními zprávami si udržoval podrobné poznámky a cáry kancelářského papíru, každý popsaný náhlými přívaly inspirace. Většina jich byla nečitelná a Jodah se jich nyní držel v naději, že si bude pamatovat, na co myslel, když si poznačil „pumpy poháněné voly“ a zastrčil tuto poznámku do popraskaných desek slovníku trpasličího jazyka.

Nakonec se Jodah usmál a pozvedl ruce na znamení prohry. Tuhle hromadu papírů by nezmenšilo nic menšího než pyrokinetický výbuch a nic, co by trvalo méně než jeden rok, by ji neroztřídilo jakýmkoli znatelným způsobem užitečným pro druhé. Snad je čas se přestěhovat, pomyslel si v naději, že něco z této sbírky se ztratí, roztřídí nebo jinak zmizí z jeho dohledu. Stáhl se k oknu a usadil se na jeho širokém parapetu.

Vyhlédl ven na rozvířené moře, které v letech následujících po ledu začalo znovu dorážet na břehy. U paty jeho útesu byla svědkem neúnavné mořské námahy pláž kamenů vyhlazených bouřkami. V dálce se podél dalekého obzoru vypínala pevnina jako temná skvrna a nad ní se táhla tmavá oblaka. Vzdálený břeh se už stáhl před stoupajícím mořem, jak oceán zaplavil pobřeží a zatopil města a farmy.

V duchu počítal, jak dlouhou dobu bude Gerdě trvat návrat do přijímacího pokoje a nalezení písaře, který k němu Jayu uvede. Ne, Gerda bude chtít přivést námezdní mágyni sama a postávat na kraji, jak neustále slídí po čemkoli, co by udrželo Jodaha na nohou. Takže odečteme čas na nalezení služebníka, který by to udělal, pomyslel si, a přičteme jeho dvojnásobek jako čas, který Gerda a Jaya stráví slovní hrou. Žádná žena není ráda, když má v diskusi předposlední slovo.

Jodah znovu bezmyšlenkovitě vylovil své zrcátko a podržel je proti světlu. Jeho postříbřený povrch byl starší, než on sám, a přesto nevykazoval žádné skvrny nebo oprýskání, které s tak vysokým věkem přicházelo. Stále odráželo správně, nebo aspoň většinou správně.

V zrcátku však nyní bylo něco, co ho zneklidňovalo – stín, který vypadal, že v něm číhá za obrazy, které zrcátko odráželo. Ne, to není stín, to je aura. Aura síly. Byl to poslední dar od Freyalise, která toto zrcátko použila pro své Světové kouzlo, kouzlo, které zlomilo led a uvrhlo je do tohoto věku bouří a bahna.

Co to říkala ten poslední den, kdy spolu hovořili? Že všechna magie je změna a on by si měl dobře rozmyslet, než zrcátko znovu použije? Jodah si byl jist, že jeho zrcátko nějakým způsobem pozměnila, něco přidala do jeho základní podstaty. Nepochybně něco mocného, temného a nebezpečného. Něco, co jí umožnilo smát se naposled.

Jodah se zamračil. Nakonec to zrcátko bude potřebovat, aby si udržel své vlastní schopnosti, aby si zachoval příčetnost, až se tlak věčného života stane přílišným. Od jeho posledního sebepřetvoření uplynulo pouhých dvacet let, ale o to nešlo. Co když bude to zrcátko potřebovat znovu, tentokrát dříve a ne později? Bude moci svůj lesklý talisman znovu použít?

Co mu s ním sférochodkyně udělala?

Zachytil v zrcátku svůj vlastní odraz, zamračení vytesalo hluboké vrásky do jeho čela a koutků úst. Na spáncích se mu objevily první stříbrné pramínky. Zamračení se prohloubilo. Když si Freyalise hrála s jeho zrcátkem, udělala něco i s ním samotným? Byl to nějaký druh její pomsty? Nebo ho přece jen nakonec dostihuje jeho věk?

Tentokrát hosty očekával, takže když Gerda zatlačením otevřela dvojité dveře, měl už zrcátko zastrčené zpět v kapse své vesty, přímo nad srdcem. Nemělo smysl dát té ženě příležitost k další skvělé ráně. Magus kráčela po místnosti, vlasy za ní vlály jako bílý prapor, a Jaya ji následovala. Jaya Ballardová se za ní uvolněně loudala a na jedné paži jí visel otlučený tlumok stejného druhu, jaký používají nebeští rytíři.

„Námezdní mágyně, můj pane,“ řekla Gerda a sepjala dlaně.

„Jaya,“ řekl Jodah a zvedl se ze židle. Očima ulpěl na ženě. Bez dívání řekl: „To je vše, Gerdo Äagesdotter.“ Dával si pozor, aby se dveře zavřely, snad s letitou mágyní na jejich druhé straně.

I na Jaye je vidět její věk, pomyslel si Jodah, a nepochybně jí to prospívá. Z tváře se jí vytratila jistá dětinská baculatost a její rysy byly nyní ostřejší, silnější a vypilovanější. Vlasům zůstávala tmavá červenohnědá barva spadaného listí a očím zelená jako rozbouřené moře pod nimi. Na sobě už neměla přiléhavý kožený oděv dobrodruha jako v mládí, ale tělo pod rozevlátými rubínovými šaty a fialovou kapucí bylo stále pevné a svalnaté. V koutcích očí se jí rýsovaly první náznaky vrásek. Vrásky od smíchu nebo vrásky od pláče, jak se jim říkalo.

Napřáhla ruce. „Lorde Jodahu,“ řekla.

Jodah vzal obě její ruce do svých a prohlásil: „Ne lorde, prosím. Jen Jodahu a tykání.“ Když to říkal, viděl tančící plamínky v Jayiných očích.

Jaya otevřela ústa, aby promluvila, ale Jodah pozvedl ruku se vztyčeným ukazováčkem, aby ji umlčel. Přešel ke dveřím a přitlačil k nim tři přihrádky na papíry, přičemž si tiše mumlal.

„Tak,“ řekl. „Teď si můžeme v klidu promluvit.“

„Myslíš si, že nás někdo poslouchá?“ zeptala se zvědavě Jaya.

„Jedna konkrétní osoba,“ odpověděl Jodah. „Bělovlasá čarodějka, která se i přes své postavení nezastydí přitisknout ucho k bronzovým dveřím.“

„Takže teď nic neslyší?“ zeptala se Jaya.

„Naopak,“ řekl Jodah s úsměvem, „kouzlo, které jsem aktivoval, vytvoří zvuk mého hlasu – zpěvu.“

„Krutý a neobvyklý trest,“ řekla Jaya s náhlým pobavením.

„Zpěvu,“ opakoval Jodah, „písničky z mého dětství. Obzvláště chytlavé melodie, která se sama ve smyčce vrací k začátku každého verše. Bude jí znít v hlavě několik dní.“

„To je kruté,“ řekla Jaya se lstivým úsměvem na tváři.

A neobvyklé,“ dodal Jodah.

Jaya se rozhlédla, kam by si mohla sednout. Jodah si uvědomil, že každý plochý povrch v místnosti využil pro své poznámky a svazky a neuvolnil ani kousek místa pro hosta. V rozpacích zvedl celý svazek papírů, naskládaný na nyní nepoužitelném atlasu almaazského pobřeží, a odložil celou hromadu na podlahu. Jaya se hladce usadila na uvolněném místě.

„Proč si tady tu hroznou ženskou držíš?“ zeptala se.

„Ta ‚hrozná ženská‘ je velice schopná organizátorka a stejně tak slušná výzkumnice,“ odpověděl Jodah. „A sama o sobě silná čarodějnice.“

„Myslím, že si ji tady držíš jen proto, abys ji mučil. A sebe taky,“ řekla Jaya a koutky rtů jí zaškubal úsměv.

Jodah pokrčil rameny. „Tráví slušnou část svého života získáváním malých vítězství v našem neustávajícím škádlení, ale zbytek času tráví udržováním školy v chodu. Jestliže něco přitahuje mou pozornost, považuje to za své osobní selhání, a tak se dvojnásob snaží zajistit, že zůstanu o samotě. Není to zrovna nejlepší motivace podřízeného, to musím přiznat, ale podává tak výtečné výsledky.“

Jaya se na židli naklonila dopředu. „Myslím, že to je tím, že si rád hraješ s ohněm. Myšlenka, že se tě už jednou snažila zbavit, ti dává něco k zamyšlení. Chrání tě před nudou.“ Znovu se uvolnila. „Ale věř mi jedno. Když si hraješ s ohněm, popálíš se. Říkám to jako člověk, který o tom něco ví.“

Jodah přikývl. Jaya byla námezdní mágyně, čarodějka, která si udržovala vybranou knihu určitých kouzel dostupných k pronajmutí. Naprostá většina těchto kouzel byla založena na plameni a čerpala energii z ohňů velehor. Zatímco Jodah toho uměl velmi mnoho, Jaya uměla jen málo, ale extrémně dobře.

Jodah se svého názoru nevzdal, ale prohlásil: „Vypadáš velmi dobře.“

Jaya se usmála. „Ty vypadáš…“ zaváhala nad slovem, které by bylo současně pravdivé a zdvořilé, „…unaveně. Pracoval jsi příliš tvrdě, že?“

Jodah se zašklebil. Staře. Vypadám staře, pomyslel si.

Místo toho řekl: „V poslední době je toho na práci spousta, po Freyalisině kouzlu. Víš, že jsem naživu už, ehm, nějaký čas a každý věk se sám považuje za stín nějakého ‚zlatého věku‘ v minulosti. Když jsem byl kluk, snili jsme o světě, který zničili Bratři. Když jsem tě potkal poprvé, každý snil o světě mého dětství, jako by to byl nějaký teplý, pohodlný ráj. A teď všichni naříkají na mokro, déšť a bouřky a přejí si ty studené, pohodlné ledovce, které nás dříve obklopovaly.“

„Mého dětství. Když jsem byl kluk,“ řekla Jaya s předstíranou vážností, napodobujíc Jodahův strojený poučující styl, „neměli jsme všechny ty moderní věci, jako barevnou manu nebo kouzla naučená z knih. Museli jsme dělat magii holýma rukama, zuby vytrhávat manu ze zemí a mlátit ji tak dlouho, až udělala, co jsme od ní chtěli!“

Jodah se zasmál a smích to byl lehký. Poznal, že je těžké být neustálým archetypem prastarého svraštělého učence. Jaya by mu nikdy nedovolila brát se příliš vážně.

Znovu se usadil na okenním parapetu a prohlásil: „Inu, svět se změnil.“

„A změna je zdroj magie,“ řekla Jaya, pokračující v mimice. Jodah zavrtěl hlavou a Jaya pokračovala normálním hlasem: „Všechno se změnilo. Vypadá to, že tady máš tvrdou práci.“ Kývla k hromadám papírů.

„Dělám, co můžu,“ řekl Jodah s povzdechem. „Varuju lidi, které oblasti budou zřejmě zaplaveny, pomáhám s evakuací, když mě ignorují, snažím se zajistit, aby se většina západního kontinentu sama uživila. Není to lehké.“

„Na druhé straně kontinentu je to zrovna tak špatné,“ podotkla Jaya. „Moře se rozlévá na míle do pevniny a splachuje pobřeží jako čmáranice na tabuli. Z lesů se stávají bažiny zarostlé mechem a vinnou révou. Ostrovy se objevují na místech, kde nikdy nebyly. A některé starobylé vykopávky z časů Bratří se zhroutily a stala se z nich velká jezírka.“

Jodah přikývl. „Tady je to zrovna tak. Všechny mágy, které vycvičíme, často posíláme do okolních oblastí, aby co nejvíce minimalizovali škody.“ Zavrtěl hlavou. „Když jsem to nařídil poprvé, Gerda dostala záchvat a donutila všechny nižší mágy přísahat, že neprozradí přesné umístění školy. Všechno to utajení samozřejmě přidalo naší škole na prestiži, což pro nás byla výhoda.“ Nedbale dodal: „Pohrozil jsem, že na některé věci dohlédnu osobně, ale Gerda se vždycky chopila každé výzvy. Takže co můžu, to řídím odsud. V téhle době by mě přimělo opustit Lat-Nam jedině něco velkého.“

Jaya přikývla. „Aspoň že tahle část světa má tebe a Školu Neviděných, na kterou se může spolehnout. Kjeldor tváří v tvář záplavám a moru bojuje o přežití. Lim-Dûl je pryč, ale Tresserhorn stále stojí a v Yavimaye narůstá něco ošklivého.“

„Ano,“ pronesl Jodah a pozvedl dopis z nedávné doby. „Četl jsem, že tam přibývá chytrých opic.“

„Je v tom něco víc, než jen opice,“ řekla Jaya. „Něco je tam v těch lesích. Něco, co tam předtím nebylo.“

„Zlo?“ nadhodil Jodah.

„Nelidskost,“ odpověděla Jaya. „I elfové s tím mají potíže.“

„Život se mění, aby čelil novým výzvám,“ prohlásil Jodah. „I rozmarům sférochodců.“

Jaya pohodila hlavou a zeptala se: „Myslíte, že jsme ji měli zastavit?“

„Koho, Freyalise?“ řekl Jodah. „Byla jsi u toho, když seslala to kouzlo, které roztříštilo led a vyvolalo tyhle deště. Bylo snad něco, co jsme mohli dělat?“

„Já jsem byla jenom magická učednice,“ řekla Jaya. „Ty jsi už tehdy byl veliký slovutný arcimág.“

„Ale tváří v tvář sférochodkyni jsem byl stejně bezmocný jako ty,“ namítl Jodah. „To je právě problém s tak mocnými bytostmi. Můžeš být mocný čaroděj, ale tváří v tvář někomu jako Leshrac nebo Freyalise je to jako být mocný mravenec. To nejlepší, co teď můžeme dělat, je posbírat trosky a být rádi, že ta sebranka odtáhla do neznáma.“ Pohlédl na Jayu. „To je důvod, proč jsi za mnou přišla? Máš obavy, že v Yavimaye se objevil nějaký sférochodec?“

Jaya zavrtěla hlavou. „Ne. Je to něco úplně jiného. Přišla jsem kvůli něčemu nebezpečnějšímu. Nepřišla jsem za Věčným arcimágem. Přišla jsem za Jodahem.“

Jodah nic neřekl, ale pocítil, jak mu vstávají vlasy na zátylku. Jaya sáhla do batohu a vytáhla něco, co vypadalo jako zčernalá větev stromu. Zacházela s ní, jako by to byl živý had. Položila ji na papíry na Jodahově stole.

Jodah se zvedl ze svého bidýlka na parapetu okna a zamířil k ebenovému artefaktu. Zdálo se, že pouhá jeho přítomnost zamořuje papíry, na nichž artefakt leží, zhoubností, která se Jodahovi jevila nepříjemná i povědomá zároveň.

Byla to lidská ruka, časem zčernalá a scvrklá, ale stále se tetelící energií, která kdysi bývala uvnitř. Maso seschlo jako vosk, pevně se stáhlo kolem kosti a proměnilo prsty v drápy. Ruka nepáchla hnilobou, ale vypadala, jako by se kolem ní vznášela aura odpudivosti.

Jodah uchopil ruku za zápěstí a otočil s ní. Na palci a dalších třech prstech byly pevně nasazeny prsteny – jantarový, azurový, z černého obsidiánu a z bílého onyxu.

„Jeden prst chybí,“ prohlásil Jodah.

Jaya přikývla. „Všiml sis správně.“

„A prsten s ním,“ řekl ponuře arcimág.

„Plný počet bodů,“ řekla námezdní mágyně.

Jodah s rukou pootočil. Chybějící prsten byl rubínový, který kdysi patřil jeho někdejšímu instruktorovi, Mairsilovi. Po Mairsilově smrti prsten zadržoval jeho duši, která se následně spojila s Lim-Dûlem a dodala mu moc stát se černokněžníkem, který málem dobyl celý sever. V poslední bitvě o Kjeldor usekl Lim-Dûlovi ruku sférochodec a i s Mairsilovou silou ji odhodil.

Teď se ruka objevila znovu bez prstenu, který obsahoval duši. Jodah otáčel s rukou před sebou dopředu i dozadu a na dně žaludku mu narůstal strach, studený jako samotné ledovce.

„Je volný,“ řekl tiše Jodah. „Mairsil je volný. Je tam někde venku.“

Jaya se zhluboka nadechla a pronesla: „Jo. Je tam někde.“

Jodah kývl a v místnosti se rozhostil závoj mlčení. Hluboko pod okny hučel příboj, který jim připomínal nový chaos světa. Jodahovi se zdálo, že slabě z dálky slyší někoho notovat si písničku z jeho dětství.

Nakonec tiše prohlásil: „Řekl jsem, že opustit Lat-Nam by mě přimělo jedině něco velkého. Myslím, že tohle postačí.“

„Myslela jsem si to,“ odpověděla Jaya. „Myslela jsem si to.“

Kapitola 2
Lim-Dûlovy děti

V ideálním případě je historie považována za plynulý tok jedné události za druhou, každá navazuje na předchozí jako velké kamenné kvádry, z nichž nakonec vznikne tyčící se stavba, kterou je přítomnost. Jako by tady byl nějaký mistrovský bůh, sférochodec nebo čaroděj a každý krok by byl realizací jeho okázalého návrhu.

Skutečná historie bývá tak uhlazená jen vzácně. Svět se potácí v křečích války a expanze, po nichž následuje období stagnace a zahnívání. Často celý proces sklouzává zpět do nepokojů a temnoty. Často se změní sám svět, zmrzne do pevného kvádru a pak se mrknutím oka promění v teplý močál.

Poslední změna popisuje periodu na konci Doby ledové, kdy sférochodkyně Freyalise seslala své Světové kouzlo, které zlomilo ledové sevření Dominarie a kontinentu Terisiare. Celá sněhová pole se přeměnila na teplou hustou mlhu, která zastínila nebe a celé měsíce dusila zemi. Ledovce sklouzly do moře a zatopily pobřežní kraje. Celý kontinent Terisiare, sám udržovaný pohromadě díky ledu, se začal rozpadat na velké roztříštěné ostrovy, jaké známe dnes.

Doba, která následovala po ledu, se nazývala všelijak: Věk bouří, Věk moru, Věk záplav, Věk květin. Já o ní nejraději uvažuji pouze jako o novém počátku dějin a začátku moderního světa.

Arkol, argivský učenec

Trvalo jim dva týdny poctivého letu, než dosáhli cíle. Většina cesty nad západní částí kontinentu probíhala za bouřek, které se různily od pouze otravných až po hromově nebezpečné. Nejednou museli hledat přístřeší na zemi tváří v tvář bouři, která se táhla po celém obzoru výš, než dokázal vyletět Jayin aesthir.

Jodaha překvapilo zjištění, že Jaya dorazila do Lat-Namu na zádech obřího dravce, a ještě víc ho překvapilo, že Jaya umí obrovitého ptáka bez obtíží ovládat. Před dvaceti lety dávala svou nechuť vůči cestování na velkých kjeldorských sokolech hlasitě najevo.

„Svět se mění,“ poznamenala odměřeně, když se jí na to během první noci jejich letu zeptal. „Myslím, že i já se smím změnit. Koneckonců magie je změna.“

Seděli u magicky zapáleného ohně, jediného zdroje tepla na zarostlém plevelnatém pahorku, obklopeni hustým křovím. Samotné mlází bylo korunováno vratkými květy nočních květin a kolem cestovatelů se linula jejich ostrá vůně. Obloha byla jasná, což byla v těchto mokrých, deštivých časech vzácnost.

Jodah navázal na Jayiny myšlenky. „Z hor se stávají ostrovy, z lesů bažiny, pláně…“

„…znovu vyrostou a stanou se z nich hory,“ řekla, čímž dokončila Jodahovu litanii. „Ty pamatuješ dobu, kdy tyto myšlenky byly nové, že?“

Jodah se nad tím zamyslel a přikývl. „Když mágové ještě odhalovali, které druhy zemí vyrábějí kterou odrůdu many pro který typ kouzel. Když byla kouzla sesílána poprvé. Když byly přivolány první stvůry.“ V duchu si pomyslel, že určitě zní jako nějaký prastarý mamut, když takhle mluví.

„A teď to vypadá jako obnošená vesta,“ řekla Jaya.

Její ledabylá slova Jodaha uvnitř hluboce zasáhla, jako by si Jaya byla vědoma jeho myšlenek. Snažil se to nedat najevo.

„Pokaždé je něco nového pod sluncem, Jayo. Pokaždé se najde nějaké překvapení.“

Jaya ve světle ohně přikývla. „Myslím, že to říkáš jen proto, aby ses obhájil, když tě něco překvapí.“

„A to se opravdu stává, a já bývám překvapen, takže se vzdávám,“ řekl Jodah a trochu se nadzvedl, aby zasunul do ohně další navlhlé polínko. Když se usadil, byl k Jaye blíž. „Ale jinak, co bylo s tebou? Jsou to už léta, co jsem o tobě slyšel naposled. Od té doby žádná zmínka.“

Jaya hned neodpověděla a jen hleděla do plamenů. Po chvíli řekla: „Dělala jsem přibližně totéž, co ty. To, co dělal každý. Snažila jsem se přijít na to, jak v tomhle světě bouří přežít. Snažila jsem se vytrvat tváří v tvář dešti, moru a uprchlíkům. Snažila jsem se pomáhat v tom ostatním.“

V Jayiných slovech bylo něco hlubokého a zasmušilého. Když je Jaya pronášela, ani nevzhlédla. Něco z oné ohnivosti, ducha, upřímné hubatosti, která tvořila námezdní mágyni Jayu Ballardovou, bylo potlačeno. Jodah se neovládl a natáhl ruku, aby se dotkl jejího ramene, aby ji uchlácholil, ale překvapilo ho, když se Jaya před jeho dotekem odtáhla.

„Co…“ začal Jodah.

Jaya pozvedla ruku a zavrtěla hlavou. „Je mi líto. Není to tak, že bych nechtěla tvou pomoc. Chci říct…“ Hleděla nahoru na zbrázděný povrch mihotavého měsíce, ne na Jodaha. „Chci říct, že když jsem našla tu ruku, věděla jsem, že budu za tebou muset přijít. Ale potřebuji, abys věděl, že jsem… jiná. Nejsem taková, jakou si mě pamatuješ z doby před všemi těmi lety.“

Jodah v záři ohně smutně přikývl. Jaya znovu začala mluvit a Jodah řekl jen: „Já vím.“

„Víš?“ zeptala se a nevlídně se na něj podívala. „Jak to můžeš vědět?“

„Vím, o čem mluvíš,“ odpověděl Jodah. „Magie je změna. Mění se země a mění se lidé. Jen bych rád, abys věděla, že se na mě můžeš stále spolehnout jako na přítele. A doufám, že ty mě budeš brát jako stále stejného.“

V Jayiných očích se opět objevil rozpustilý plamínek a žena se usmála. „Hej, k čemu jsou přátelé, když ne k tomu, aby jeden druhého vláčel přes celý kontinent?“

„Ovšem,“ řekl Jodah a oplatil úsměv s vřelostí, jakou ve skutečnosti vnitřně necítil. „K čemu jsou přátelé?“

Později tu noc Jodahovi stále zněla v mysli Jayina slova. Přes chladnou noc ležela námezdní mágyně rozvalená na své přikývce obličejem nahoru, ruce rozhozené dokořán. Jodah seděl u ohně a občas použil kousek many, aby oheň udržel nebo aby udržel v činnosti schránky, které chránily před hmyzem a netopýry. Veliký aesthir se stočil do klubíčka s hlavou zastrčenou pod křídlo na opačné straně ohně.

Říkal, že neustále přichází něco nového, ale to lhal. Takový rozhovor nebo druh rozhovoru Jodah zažil už dřív. Jeho paměť, věčná, avšak zkrocená magií zrcátka, si vzpomínala na mnoho případů, kdy někdo, kdo mu byl blízký, náhle zdánlivě vyrostl a vzdálil se mu. Lidé kolem něj se mu odcizovali, stávali se chladnými nebo prostě jen nepříjemnými. Ve skutečnosti se ovšem dělo to, že stárli, zatímco Jodah za stejnou dobu zestárl sotva znatelně.

Dvacet let. Dvacet let záplav, hladomoru a bouří. Polovina Jayina života, ale sotva procento Jodahova. Jaya odešla pryč, dvacet let tam žila a změnila se tak jistě, jak se z ostrovů nakonec stanou bažiny a z plání lesy. V hloubi ve svém nitru to byla pořád tatáž Jaya, ale nyní to vše bylo zakryto celoživotními zkušenostmi.

Už se mu to stávalo dříve, ale pokaždé jej ta rána hluboce zasáhla, odrážela se proti podobným emocím z podobných časů, přinášela vzpomínky na doby, kdy se jeho přátelé naučili žít vlastním životem a opustili ho, aby se vydali na takovou nebo onakou cestu.

Jodah pohlédl na Jayin spící obrys, tichý a klidný, zář plamenů vrhala tančící stíny na její tvář a paže. Něco se jí stalo, pomyslel si. Něco dobrého, něco méně dobrého. V některých snahách zřejmě uspěla, v jiných ne. Možná v tom byl milovaný muž a ona se nedostala k tomu, aby mu o něm vyprávěla. Neovládl se a podíval se Jaye na ruce, ale nebyly na nich ani prstýnky, ani vybledlé proužky na kůži, které by naznačovaly, že tam prsten někdy byl.

Jodah se pokáral. Nepřítomnost svatebního prstenu nic nedokazovala. Bezpochyby za dobu, kdy se neviděli, mohla vychovat dítě (ačkoli představa Jayi coby matky mu vehnala do ohněm osvětlené tváře krátký úsměv). Nakonec se bude cítit dostatečně klidná, aby mu prozradila vše, co se stalo.

Mezitím bude řada na něm, aby se změnil, porozuměl a zacházel s ní ne podle toho, čím byla dřív, ale podle toho, do čeho dorostla.

Jako přítel jí to dlužím, pomyslel si.

Zpoza křoví se ozvalo vzdálené vytí a ze svého nočního krmiště vystartovalo hejno netopýrů. Aesthir se nepatrně zachvěl, Jaya se ve spánku zavrtěla a po tváři jí krátce přeběhl temný výraz znepokojení a podráždění. Jodah se usmál, naposledy zkontroloval oheň a schránky a vklouzl pod vlastní přikrývku.

Když na první vytí odpovídalo vzdálenější, už zavíral oči. Než druhý tvor dokončil svou odpověď, Jodah už spal.

*****

Původně chtěla Jaya zamířit do malého bazaru za Soldevem, v němž ruku nalezla, ale Jodahovi to připadalo jako slepá ulička. Jaya objevila Lim-Dûlovu ruku v jednom z mnoha uprchlických bazarů, které nyní obklopovaly všechna velká města, a její předcházející majitel tvrdil, že ji má od svého bratrance, který ji údajně získal z nějakého dalšího pochybného zdroje. První dva dny se Jaya hádala, že bude jednodušší vystopovat cestu ruky až k bitevnímu poli, ale nakonec to vzdala. Teprve poté se zeptala Jodaha, kam by měli jít podle jeho názoru.

Jodah vysvětlil své mínění jednoho večera během prvního týdne cesty, když se utábořili na vymletém kamenitém pahorku, který vyčníval ze zelenající se louky. Zapadající slunce vedle jejich hnízdečka podtrhávalo obrysy trosek velkých bílých věží, nyní zašlých věkem a zarostlých vinnou révou, které čněly z trávy jako rozeklané zuby. Pršelo už několik dní a hrozilo, že vlhko přemůže i jejich magicky zapálený táborák.

„Předpokládejme, že Mairsil je stále aktivní,“ řekl Jodah a vytáhl z ohně cestovní kotlík, „a že se spojil s nějakým jiným jedincem tak, jak se spojil s Lim-Dûlem. První místo, kam by pak šel, by byl jeho starý známý strašidelný hrad.“

„Pevnost Tresserhorn,“ řekla rozhodně Jaya, stále očividně rozladěná Jodahovým předpokladem ohledně jejich cíle.

Jodah přikývl. „Tresserhorn. Vždycky to bylo sídlo moci, ještě předtím, než tam Lord Ith vybudoval svoje Společenstvo Mágů, než ho Mairsil dobyl od Itha. Jako Mairsil tam měl sídlo svého koncilu. Jako Lim-Dûl si z toho místa udělal svou domovskou základnu, ze které útočil na Kjeldor. Jestliže je zpět, zamířil určitě tam.“

„Opravdu si myslíš, že by tam šel znovu?“

Jodah pokrčil rameny. „Je to dost pravděpodobné. Mairsil, jako on sám i jako Lim-Dûl, se mi vždycky jevil jako velice spolehlivý. A po všech těch letech ho znám zatraceně dobře.“

„A taky on zná tebe,“ prohlásila Jaya. „Na to musíme pamatovat zrovna tak. A může plánovat podle toho.“

Počasí se brzy umoudřilo a odhalilo zelenající se krajinu, která byla celé věky porostlá mrtvými keři a zavátá sněhem, ale nyní dala vzniknout velkým zeleným loukám, které se vlnily jako zelený oceán.

Letěli nad stády obrovitých pasoucích se zvířat, která nyní přišla na sever – upocené hřmotné hordy dlouhosrstých turů a mastodontů. Mezi nimi skotačily kozy a gazely, které už shodily většinu svých sněhových kožichů a přizpůsobily se nové zemi. Byli tady i lidé – lovci jedoucí na pestré sbírce společenských zvířat. Jodah nechal Jayu navést aesthira nízko nad ně a za svůj zájem byl odměněn sbírkou ručně zdobených oštěpů vržených do vzduchu. Jaya zatáhla za opratě a zvedla se výš nad lovce, přičemž hlasitě nadávala. Jodah si nebyl jist, zda všechny její nadávky patřily lovcům.

Krajina se nyní změnila v močál a Jodah v dálce spatřil rozlehlé moře šířící se od jihu přes nížiny, třpytivé jako zrcadlo. Četl zprávy a slyšel Jayino vlastní vyprávění o tom, jak se moře plíživě rozlévá na pevninu, ale stěží tomu věřil. Oceán se objevil za délku života obyčejného živého člověka. Jaká tajemství jsou asi ukryta navždy pod vlnami? Ta rychlá změna ho znepokojovala.

Jaya se také změnila, poznal Jodah. Z mladé mágyně, která ho před dvaceti lety přišla zachránit, vyrostla velice spolehlivá a sebejistá sesílatelka kouzel – a naučila se chovat se rozvážněji. Mladší Jaya by na nomády vrhající oštěpy zaútočila nebo aspoň ve své uraženosti zahnala jejich tlupu smrští ohnivých koulí. Tato starší Jaya však prokázala svou moudrost a jen pokračovala dál, aniž jí Jodah musel něco říkat.

Z poloviny byl na její dospělost hrdý, ale z druhé poloviny ono její impulsívní mládí postrádal. Taková je podstata věku, pomyslel si, nakonec probudí zodpovědnost v nás všech.

Sledovali pobřeží na východ, pak kousek na sever a pak znovu na východ, směrem k Tresserhornu. Utábořili se vždy tam, kde našli vysoko položenou a suchou pevninu, jinak pokračovali v letu i za tmy, dokud se udržovalo jasné počasí. Aesthir neprotestoval, zřejmě byl na tak dlouhé cesty zvyklý.

Třetí noc poté, co dosáhli moře, se Jaya zeptala: „Honíme vlastně Mairsila nebo Lim-Dûla?“

Jodah zamrkal. „Jak to myslíš?“

Jaya se nad svým jídlem (toho večera to byly studené plátky sušeného masa a trochu sucharů) zamračila. „Mairsil, kterého jsi znal, uložil svou duši do prstenu a posedl Lim-Dûla. Takže ta bytost, se kterou jsme před dvaceti lety bojovali, byl Mairsil nebo Lim-Dûl? A když byl ten prsten odhozen, byla spolu s ním odhozena Mairsilova duše, nebo Lim-Dûlova?“

Jodah se na chvilku zarazil a zamyslel. Nakonec začal uvažovat: „Řekl bych, že oba. Myslím, že původní Lim-Dûl, ten válečník, byl velmi živý a byl částí Lim-Dûla, s nímž jsme bojovali. Ale tento Lim-Dûl byl kombinací Mairsilovy duše v prstenu a původního Lim-Dûla. Ti dva se spojili. Když byl prsten od Lim-Dûla oddělen, byl v něm stále uvězněn Mairsil a spolu s ním všechno to, čemu se naučil jako Lim-Dûl. Tělo, které zůstalo, byl jenom původní Lim-Dûl.“

„Takže řekněme, že si Mairsil, nebo Lim-Dûl, posléze našel další podobu,“ řekla Jaya. „Choval by se jako Mairsil, jako Lim-Dûl, nebo jako to nové tělo?“

Jodah vydloubl kousek masa, který mu uvízl mezi dásněmi, a řekl: „Ty si pořád nemyslíš, že Mairsil je v Tresserhornu.“

„Možná si to myslím,“ odpověděla. „Možná ne.“

„Já si myslím, že je, protože Mairsil je sebou samým a současně tím novým tělem, se kterým se spojil. Mairsil se určitým způsobem vtiskl do svého hostitele, tak jako se vzorek vtiskne do látky. Originál je tam pořád – podle všeho, co jsem se dozvěděl, Lim-Dûl nenáviděl Kjeldor ještě před tím, než se setkal s Mairsilem. Ta nenávist ho pořád ovládala i poté, co se spojili, ale je to jen otázka zvyku. Mairsil, nebo pro tento případ Lim-Dûl, bude chtít jít domů.“

Jaya nic neodpovídala a jenom žvýkala své maso.

Jodah se nad tím na chvilku zamyslel a pak pronesl: „Říkejme mu Lim-Dûl. Tím se koneckonců stal a pod tím jménem ho zná každý kromě mě. Ale ať už je to Lim-Dûl nebo Mairsil, myslím, že se bude chtít vrátit do sídla své moci, a tím je Tresserhorn.“

Příštího dne se znovu stočili na sever, směrem pryč od rozšiřujícího se moře. Nyní ze vzduchu viděli dočasná tábořiště, některá netvořilo nic jiného než kruh vozů a stanů. Jodah je navedl nad jeden z táborů, a když odtamtud nepřicházely žádné oštěpy, požádal Jayu, aby přistála. Zakroutila hlavou, spíše rozzlobením než odmítnutím, ale navedla obřího sokola na zem nedaleko od tábořiště. Zůstala u aesthira, zatímco Jodah hovořil s uprchlíky.

Vrátil se za necelou hodinu a vrásky na jeho čele byly hlubší, než když odcházel.

„Byli zaplaveni?“ zeptala se Jaya, když veliký pták rozpřáhl křídla a vznesl se k nebi.

Jodah zavrtěl hlavou. „Ne. Tahle skupina prchá na jih a teď má od chvíle, kdy narazila na rozšířené moře, namířeno na východ. Nazývají je Moře nářků.“

Jaya jeho zeměpisnou lekci ignorovala. „Na jih? Pak tedy vědí, v jakém stavu je Tresserhorn.“

Jodah přikývl. „Ano, říkali, že hrad je částečně v troskách a že mu vládne postava, známá jenom jako Pán.“

„Pán Tresserhornu? Myslíš si, že to je Lim-Dûl? Že se tam opravdu vrátil?“

„Možná si to myslím,“ odvětil Jodah. „Možná ne.“

Rozhostilo se ticho a pak Jaya pronesla: „No, jestliže je tomu tak, pak hádám, že jsem se mýlila.“

„Nevzdávej se předčasně,“ pravil Jodah. „Ti uprchlíci taky říkali, že na pobořenou citadelu neustále někdo útočí – nemrtví.“

„Takže jestliže Pán Tresserhornu je Lim-Dûl, bývalý Mairsil, kdysi mocný černokněžník…“ začala Jaya.

„…kdo na něj potom útočí?“ dokončil Jodah a vrásky se mu v tu chvíli prohloubily.

*****

Jak letěli na severovýchod, vzduch se stával stále chladnějším a nebe šedivějším, jako by se k této části světa ještě nedoneslo, že kouzlo ledu bylo zlomeno. Jaya během letu vytáhla z batohu hrubší plášť a pevně se do něj zachumlala. Nepršelo již tak často, ale déšť byl těžší a smíšený s krystalky ledu. Několikrát je zmrzlá plískanice donutila přistát a najít vhodný přístřešek pro jejich mohutného aesthira.

Nakonec dorazili k dalšímu moři, které se tentokrát šířilo směrem k jihu a snažilo se dosáhnout k Moři nářků. Na hladině tohoto oceánu plavaly bílé ledové kry, a jak se šířil na jih, na jeho březích se vršila jinovatka. Jodah pochopil, že oba oceány se nakonec spojí a úplně rozdělí kontinent. Pokračovali v letu podél východní strany nového zálivu.

„Co když je pevnost Tresserhorn zatopená?“ zeptala se Jaya během jedné z vynucených zastávek.

„Pak uznám, že jsi měla pravdu,“ odvětil Jodah. „Ale takováhle místa vypadají, že nikdy úplně nezaniknou. Jejich moc jim to nedovolí. Jestliže poletíme na sever a záliv se bude rozšiřovat, jsem ochoten se vsadit, že ten starý hrad je teď na ostrově.“

„Víš, přemýšlela jsem o tom,“ pravila Jaya. „Ti uprchlíci hovořili o nemrtvých. Lim-Dûlovi nemrtví nebyli jediní. Mohli to být někteří služebníci toho sférochodce Leshraka, nebo někteří z těch zrádných Kjeldořanů, Stromgaldovi rytíři, nebo někdo úplně jiný.“

Jodah přikývl a dodal: „Anebo Chaeska, správce Tresserhornu. Býval to Lim-Dûlův kastelán. Říkala jsi, že jsi s ním bojovala v Bitvě o Kjeldor.“

Jaya zaštěbetala: „A vyhrála jsem, jestli to smím dodat.“ Ale Jodahovi se zdálo, že slyší v jejím hlase ustaraný tón.

Pevnost Tresserhorn nebyla na ostrově, ale na části velkého poloostrova, který vyčníval do zátoky zanesené ledem. Hory, které s ní sousedily na severu a na východě, byly pokryty lavinovou sutí, částečně odpálenou Freyalisiným Světovým kouzlem, a tvořily velký vějíř, který se šířil do mořského ledu jako delta.

Jodah nechal Jayu zakroužit. Část hradu rozdrtil velký sesuv hor, ale jeho centrální věže pořád stály jako nepravidelný památník moci jeho původních stavitelů. Země byla pokrytá neuhlazeným vzorkem sněhu a bahna.

„Přistaneme na jedné z těch velkých věží?“ zavolala Jaya přes rameno na Jodaha.

„Na svahu,“ zavolal zpátky Jodah. „Nevíme, kdo nebo co je uvnitř, a právě teď bych raději zvolil tichý příchod.“

Jaya řekla něco, co Jodah nezachytil, a navedla aesthira dolů u severní strany pevnosti v místě plném velkých balvanů. Moréna, vzpomínal si Jodah, ledovcová moréna. Balvany sem byly naneseny silou ledovců a nyní představovaly tiché pomníky přesunu obrovské ledové pokrývky, která téměř pohltila celou zem.

Kolem balvanového pole nebyla žádná stopa stráží na věžích ani ničeho, co by se hýbalo. Aesthir přistál na balvanu o velikosti menší chýše a hladce s něj seskočil na zem.

Jodah sklouzl z ptákových zad. Jaya udělala totéž, přešla před aesthira, pohladila ho po zobáku a uklidnila ho tichými slovy. Vytáhla z pláště malou píšťalku a foukla do ní. Píšťalka vydala uširvoucí tón ve dvou ostrých notách. Obří letec vyskočil vzhůru a s pleskotem křídel zamířil k horám na východě.

Jodah se podíval na Jayu a ta odpověděla na jeho nevyřčenou otázku: „Až ho přivolám, vrátí se. To, že chceš být na zemi, ještě neznamená, že chci riskovat i jeho život.“ S tím zamířila k hradu. Jodah ji následoval.

Rychle přišli na to, že je snadnější poradit si se sněhem než s bahnem. Sníh byl starý, ztvrdlý ledem a ošlehaný větrem, ale aspoň se v něm dalo pevně stát. Bahno nebylo nic jiného než světlehnědé bláto, které je chytalo za boty, jako se tonoucí chytá stébla. Po překonání první části téměř bezedného bahna se Jodah a nyní klející Jaya začali držet na krajích, kde se stále udržoval led a sníh.

Tímto způsobem jim trvalo hodinu, než se dostali na dohled k hradbám. Krátce poté na ně zaútočili obléhači hradu.

Útočníci byli zahrabaní ve sněhových závějích, což byla oblíbená taktika nemrtvých z Doby ledové. V jednu chvíli si Jaya stěžovala, že měli přistát aspoň trochu blíž k pevnosti, a když se znovu nadechla, po všech stranách se ze sněhu vynořily mrtvolné stíny.

Tyto bytosti byly kdysi lidské, ale jejich mrtvé maso zmrzlo a ztuhlo tolikrát, že vypadali jako voskové napodobeniny lidských válečníků. Čepele měli zčervenalé a zdrsnělé rzí. Vyškrábali se ze sněhu, postavili se na nohy a blížili se k dvojici lidí, která vkročila do jejich království.

Jayino klení se znásobilo, ale Jodah se už soustředil, s natrénovanou lehkostí uklidňoval prostředek sebe sama a vytahoval z něj magické energie.

Myslel na země Lat-Namu a bez námahy si do mysli vytáhl potřebné kouzlo. Rozevřel ruku dlaní dolů, z každého ze čtyř prstů vyšlehl modrý plamínek a kroutil se ven jako trpasličí ohňostroj. Modré šipky mystických sil se kroutily, vlnily a směřovaly k hrstce namrzlých válečníků. Každá šipka zasáhla jinou bytost a při nárazu proměnila cíl na sloup modrého plamene.

Jodah vrhl pohled na Jayu. Ta si vyvolala plamennou kosu a nyní sekala pokroucené nemrtvé kolem sebe jako sedlák pšenici. Hladce se přesunula kolem bahna a sněhu a vracela znetvořené mrtvoly do jejich zemřelého stavu.

Jodah se zastavil na příliš dlouho, aby sledoval Jayu, a do boku ho uhodilo něco těžkého. Zapotácel se o několik kroků, aby viděl na útočníka, mrtvého rytíře v potrhané zbroji, který proti němu máchal zmrzlou nohou jiného bývalého druha. Jodah uskočil a noha udeřila do země v místě, kde předtím stál.

Arcimág zamumlal několik vybraných starodávných slov. Dotkl se útočníkova hrudníku, torzo potrhaného rytíře explodovalo modrým plamenem a části jeho těla se rozlétly do všech stran.

Jodah uslyšel hlasité zaklení. Otočil se a viděl, že Jaya zmizela mezi vlnou mrtvol. Sáhl do své mysli pro další kouzlo, ale Jaya zareagovala dřív. Celá hromada mrtvých mužů náhle vzplála a byla odmrštěna zpět, každé tělo za sebou po pádu zanechalo plamennou obloukovou stopu ve vzduchu. Země pod Jodahovýma nohama se otřásla a mág padl na jedno koleno, aby popadl rovnováhu.

V centru výbuchu stála Jaya, šaty obalené blátem, ruce předpažené dlaněmi nahoru. Z obou rukou se linul dým. Ve tváři měla notně rozzlobený výraz.

„Příště,“ prohlásila, „přistaneme na střeše. Pozor!“

Jodah se ani neptal a celý se skrčil. Jaya vyslala plamennou střelu do místa, kde se Jodah předtím nacházel. Válečník s voskovou kůží zahalený do červené plátové zbroje explodoval dřív, než mohl udeřit svou sekyrou shora do Jodahových nekrytých zad.

Jodah se obrátil a spatřil, jak k nim proudí další mrtví válečníci. Lišili se od roztékajících se mužů a žen, s nimiž Jaya a Jodah bojovali. Tihle byli sotva víc než holé kosti, sdrátované k sobě a černě nalakované, oděné ve starobylé zdobené zbroji. Pomalu postupovali k místu, kde stál Jodah. Zbývající pokroucené mrtvoly se zvedaly na nohy k novému útoku.

Když jeden z kostlivců procházel kolem zvedajícího se obrysu rozteklé mrtvoly, ohnal se ten černě lakovaný tvor svým dlouhým zakřiveným mečem. Ostří rozervalo mrtvole záda a rozpáralo zkroucené maso. Oživená mrtvola se zhroutila, pokusila se vstát a pak se znovu zhroutila do bahnitého sněhu.

„Uhni na stranu,“ řekl Jodah Jaye. „Nestůj mezi těmi dvěma bandami!“

Další nadávka, ale Jodah viděl, že Jaya dělá to, o co ji požádal. Oba zamířili k levému křídlu bitvy. Černě lakovaní kostlivci udeřili na pokroucené mrtvoly. Obě skupiny se rychle pustily do sebe navzájem a zcela ignorovaly oba mágy.

Jaya se vrávoravě postavila, pocákaná bahnem, ale jinak nezraněná. „Příště…“ začala.

„Na střeše.“ Jodah spustil ruce na znamení prohry. „Myslím, že ty mrtvoly jsou obléhači hradu a ti kostlivci jsou výpadová skupina obléhaných. Podíváme se, jestli dokážeme zjistit, odkud přicházejí. Dokážeš utíkat?“

„Mám snad za zády legii nemrtvých?“ přišla odpověď.

Stopy kostlivců ve sněhu a ledu neomylně vedly k neotesané díře vyražené do hradní zdi. V tu chvíli tam nebyly žádné další stráže, živé ani jiné. Jodah a Jaya proběhli dírou, uvnitř se opřeli o stěnu a popadali dech.

Jodah se zhluboka nadechl a promluvil. „Ti černě lakovaní kostlivci, ti patřili k Lim-Dûlově domácí armádě, když jsem tady byl naposled.“

„A ty oživené mrtvoly,“ vydechovala Jaya, „mají kjeldorské uniformy. Stromgaldovi rytíři, kjeldští důstojníci, kteří se dali dohromady s Lim-Dûlem. Jejich nový spojenec z nich udělal živé mrtvoly. Ti by měli důvod bojovat jedni proti druhým.“

„Správně,“ řekl Jodah. „Takže teď už víme, kdo s kým bojuje.“

„Ale nevíme, kdo tahá za jejich provázky,“ dodala Jaya.

„To je špatná otázka,“ ozval se třetí hlas, rozléhající se chodbou. Byl to hřmotný bas, hořký jako starý led a hluboký jako otevřený hrob. „Správná otázka zní: co s tím hodláte dělat, až to zjistíte?“

Kapitola 3
Tresserhorn

Doba ledová neskončila bitvou o Kjeldor, porážkou Lim-Dûla, odchodem sférochodců, dokonce ani sesláním Freyalisina kouzla. To je jen podvůdek, pomocí kterého my, bezpečně uvelebení v přítomnosti, odvoláváme všechny herce z jeviště, abychom je uvolnili pro nadcházející říše teplejších časů. Sbohem, Tresserhorne, Kjeldore a Fyndhorne, huňaté šelmy z Doby ledové. Vítejte, Nový Argive, Moře nářků a Yavimayo, nové výtvory nové doby.

Student historie by měl vědět, že to je v nejlepším případě zjednodušení faktů a v nejhorším úplná hloupost. Je pravda, že většina Lim-Dûlových výtvorů byla zničena v Poslední bitvě, ale přežilo jich dost na to, aby obtěžovali živé ještě několik generací po údajně posledním konfliktu. Tresserhorn byl těžce poškozen, ale zcela jej zničily až sjednocené síly Nového Argivu a jeho zřícenina byla ponechána na pospas rozšiřujícímu se moři desítky let po Lim-Dûlově porážce a zmizení. I Kjeldor a Balduvie krátce přežily do nové doby a potýkaly se jedni s druhými, než se nakonec přetavily do prvního z moderních terisijských národů.

Nebyl to žádný hladký přesun z jednoho věku do druhého. Nová doba se zrodila s nářkem, vytržená z mrtvoly té staré.

Arkol, argivský učenec

Jodah a Jaya nahlédli do zčernalé chodby a bez rozmýšlení si oba vyvolali magické světlo. Jodahovo byla pulsující koule bílé barvy, která se vznášela nad a kousek před ním. Jayino tvořil plamínek, který tančil v dlani její ruky. Obě světla jim ukázala, co na ně čekalo v temnotě.

Byla to obrovská lidská postava, veliká skoro jako zlobr a oděná v těžké zbroji. Její oči nebyly víc než rudé pecky, zasazené hluboko do masy svalů a tuku. Na hlavě měla čapku s malými rohy a její zbroj zakrýval rozlehlý kabátec o velikosti královského ubrusu. Jeden rukáv odpovídal zbytku zbroje, ale druhý měl vybledlou červenou barvu, matná vzpomínka na někdejší bitvu.

„Chaeska, správce Tresserhornu,“ pronesl Jodah. „Lim-Dûlův hlídací pes.“ Ucítil, jak se za ním Jaya neklidně zavrtěla.

„Znovu se setkáváme,“ prohlásil Chaeska a zhoupl se dopředu v mírné pokloně. „Posledně, arcimágu, jsem se vás snažil držet uvnitř. Teď myslím, že vás pro změnu budu držet venku.“

„Jsem na tom mnohem lépe, než když jsme bojovali naposledy,“ řekl Jodah. Mávl prsty směrem dopředu a na všech jejich špičkách se objevil modrý plamínek. „Nechcete si to rozmyslet?“

Správcova obrněná ruka sklouzla k meči. „Obávám se, že ne.“

Jodah sáhl do své mysli, aby vytáhl kouzlo, které Chaesku zmrazí na místě, ale to už se před něj drala Jaya a zvedala ruku, aby Jodahovi zabránila v čarování.

„Správce!“ zařvala. Jodah zaslechl v jejím hlase břitvovou ostrost rozkazu a naléhavosti.

Správce zavrčel s rukou stále spočívající na meči. „Námezdní mágyně. Je čas na další shledání. Už jsem s tebou bojoval dvakrát. Jednou jsem tě porazil.“

„A podruhé jsem snadno porazila já tebe,“ řekla Jaya a udělala krok k němu.

Jodah chtěl Jayu odstrčit a seslat kouzlo, ale podržel si je, třebaže se mu mana škvařila v základech mozku, zvědavý, co má Jaya za lubem.

Správce zaprotestoval proti Jayině posměšku. „Podruhé jsi mě akorát poslala kouzlem domů, pryč z bojiště.“ Rukou o velikosti uzeného kolene máchl podél stěn. „Tentokrát už doma jsem.“

„To bylo před dvaceti lety,“ řekla Jaya. „Teď už jsem silnější.“

„To já taky,“ prohlásil správce. Vypadal, že se zvětšuje, jak čerpá temnotu kolem sebe. „Teď se ti víc než vyrovnám.“

„Jayo, pusť mě,“ řekl tiše Jodah.

Námezdní mágyně ho ignorovala. „Podívej se mi do očí,“ zasyčela Jaya tiše. „Podívej se mi do očí a řekni mi, kdo se komu vyrovná.“

Správce se téměř zasmál. „Jaká malá ženská, ještě ani ne mrtvá, může ohrozit výtvor samotného Lim-Dûla?“

„Do očí,“ odsekla Jaya náhle chladným a sterilním tónem. „Podívej se na mě.“

Jodah neviděl Jayin výraz ve tváři, ale viděl tvář Chaesky, správce Tresserhornu. Obří strážce počastoval malou mágyni stojící před ním úšklebkem s rukou stále na zbrani. Úšklebek však pomalu začínal blednout jako led roztávající v jarním dešti. Proměnil se nejprve v nedůvěru, pak ve strach s otevřenými ústy. Ruka poklesla s meče.

Potom správcova obrovitá hromotlucká postava, vytvořená Lim-Dûlem ze spleti jiných válečníků, pomalu poklekla na jedno koleno, pak na druhé. Správce složil ruce na břiše a uklonil se.

Hřmotný správce pronesl slabým hlasem: „Je mi líto. Neubližuj mi, prosím.“

„Neublížím,“ řekla Jaya s novou ocelí v hlase, „ale ty neublížíš mně ani nedopustíš, aby se mi něco stalo, dokud tady budu. A stejně tak neublížíš tady tomu arcimágovi,“ dodala, jako by ji to napadlo až dodatečně.

Jodaha tento výjev ohromil. Správce před Jayou roztál a během okamžiku byl ponížen na fňukající loutku. Jedině pálení v základech mozku arcimágovi připomenulo, že měl v úmyslu seslat kouzlo. Nepřipraveně uchopil manu, která se mu valila z mysli, a navedl ji, aby ulehčila jeho rameni, stále pohmožděnému z dřívější bitvy. Stále pozoroval živý obraz před sebou.

Správce se pomalu vytáhl na nohy. Kůže v jeho prasečí tváři se zdála být bledší a oči zakalenější.

„Co si přejete?“ zeptal se.

„Komu teď sloužíš?“ zeptala se Jaya.

„Sloužím Pánovi Tresserhornu, jako vždycky,“ odpověděl správce.

„Zaveď nás k němu,“ poručila Jaya.

Po těchto slovech se obří hromotluk otočil a ramena mu poklesla jako bytosti zcela bez vlastní vůle. Jaya ho následovala a Jodah zaklopýtal, aby ji dohnal.

„Cos to…“ zašeptal Jodah. „Cos to s ním udělala?“

Jaya se obrátila k Jodahovi a usmála se vřelým úsměvem, jaký používala vždy, když měla v úmyslu překrucovat pravdu. „Svrhla jsem na něj strach z bohů. Nebo alespoň strach ze . Něco málo, čemu jsem se naučila před pár lety.“

„Asi mi to neprozradíš, že?“ zeptal se Jodah.

„Holka by měla mít nějaké to tajemství,“ zářila, očividně potěšená sama sebou, „ale řeknu ti, jsem ráda, že jsi byl vedle mě.“

„Cože?“ řekl Jodah.

„Nebyla jsem si stoprocentně jistá, že to bude fungovat.“ Znovu se usmála. „Ale zkusit jsem to musela.“

Kráčeli chodbami. Zima tady byla vždy, ale teď se k ní připojila protivná vlhkost. Zdi vypadaly, jako by se potily, a když Jodah na jednu sáhl, byla na dotek mrazivá. Magie, kterou Lim-Dûl používal k zapečetění svého království před okolním světem, polevovala.

„Něco se zdá být špatně,“ řekl Jodah Jaye.

„Jsme v doupěti starého nepřítele,“ řekla ostře Jaya. „Mělo se tady něco zdát být správně?“

„Tím to není,“ odpověděl Jodah. „Už jsem tady byl. Kdysi, když jsem byl mladý mág, a pak nedávno. Pokaždé tohle místo mělo auru. Člověk ji v kamenech cítil. Měl pocit, že prostupuje celým okolím.“

„Zlo?“ zeptala se líně námezdní mágyně.

„Moc,“ řekl arcimág. „Z tohohle místa přímo kapala. Teď to vypadá, jako by někdo stiskl vypínač.“

Vyšli nahoru po několika schodištích a mířili k místu, o němž Jodah věděl, že to je Lim-Dûlova velká přijímací síň. Zastavili se u velkých dveří. Správce se obrátil k nim. Tvář měl stále bledou, ale zdálo se, že se mu do očí znovu vplížil kousek zlomyslnosti.

„Představím vás Pánovi Tresserhornu,“ prohlásil.

Otevřel dveře a vkráčel do přijímací haly. Jaya a Jodah následovali do místnosti jeho hřmotné tělo.

Lim-Dûlova přijímací hala vypadala stejně, jak si ji Jodah pamatoval – obrovská a prostorná. Teď tady však bylo ještě něco jiného – chlad. Rozlehlá okna podél jedné zdi byla zapečetěná, ale chlad zvenčí, udržován na uzdě Lim-Dûlovými kouzly, se nyní kolem pouhé fyzické bariéry dokázal prosmýknout. Kdysi bylo v této komnatě cítit napětí a moc. Teď tady byl cítit jen průvan.

Na opačném konci místnosti stál velký trůn vytesaný z kostí nějakého dávno mrtvého titána. I on vypadal po těch dvaceti letech zmenšený a potřísněný.

Trůn však nebyl prázdný. Na jeho vybledlých klech se rozkládala vysoká, mocně vypadající postava Pána Tresserhornu. Pán byl skoro stejně vysoký jako správce, ale hubenější, ve srovnání se správcovou nosorožčí mohutností vypadal spíše jako panter. Tělo měl oblázkově šedivé a na sobě měl oranžový háv a břidlicově šedý kabát. Na hlavě měl nasazenou helmu, z níž trčely zrezivělé čepele v ostré koruně, a jeho oči vypadaly divoce.

Jodah tohoto vládce nikdy dříve neviděl. Arcimág začal říkat: „To není…“

Při zaslechnutí Jodahova hlasu bytost na trůnu zařvala a skočila dopředu. Chopila se veliké sekyry a vyrazila na arcimága. V tentýž okamžik správce chytil Jayu zezadu za lokty a držel jí ruce podél boků.

„Hej!“ zvolala námezdní mágyně.

„Neublížím vám,“ zahřímal Správce Tresserhornu, „a nedopustím, aby vám bylo ublíženo. Jak jsi přikázala.“

Jodah neměl čas zúčtovat s Chaeskou a místo toho vytáhl z mysli rychlé kouzlo. Z kamenné podlahy vyrazilo mlází listnaté vinné révy a omotávalo se kolem údů dorážející postavy. Pán Tresserhornu s šedivou tváří zavrčel a začal révu odsekávat. Ta se pod údery jeho těžkohlavé sekyry s jekotem stahovala zpět. Útočící postavu to sotva zpomalilo.

Jodah pokynul podruhé a na místě révy vyrostla mlhová zeď. Když přiváděl mlhy k životu, začínaly černat a v narůstající temnotě se začaly míhat blesky. Pán Tresserhornu zařval a ohnal se sekyrou kolem sebe, čímž rozerval bouřkovou mlhu do čtyř koutů místnosti. Chaeskova pána Jodahovo kouzlo opět stěží zpomalilo.

Jodah se zamračil a vytáhl z mysli třetí kouzlo. Nyní v samotné podlaze vyrašila řada velkých kamenných podstavců, které se snažily pohltit Pána jako prsty v ruce. Pán Tresserhornu vydal mocný smích a znovu se otočil. Jediným sekem rozťal všechny podstavce naráz a nechal je padnout jako poražené stromy. Teď byl Pán už téměř nad Jodahem a zvedl vysoko svou sekyru.

„Phyrexie to všechno vem,“ zamumlal Jodah. „Dneska už se nic nedá udělat snadno.“

Zvedl ruku, jako by chtěl odvrátit pánův úder, ale namísto padnutí nazad vyrazil vpřed a přitiskl ruku na hruď obrovité stvůry. Když se dotkl oranžového hávu a tvrdého neživého masa pod ním, vypustil manu, kterou měl ve své mysli vytaženou a vytvarovanou.

Pán Tresserhornu stihl jedenkrát zařvat, než bílý paprsek z Jodahovy dlaně skrz naskrz probodl jeho nemrtvé tělo a vystřelil z jeho zad. Ohňostroje se z něj linuly a tančily mezi dlažebními kameny. Pánova obří sekyra vypadla z jeho neživých prstů a vyťala hluboký zářez do dlažby, načež se rozpadla vejpůl.

Jodah se otočil na místě a viděl, že správce už Jayu pustil. Celé tělo námezdní mágyně vyzařovalo tmavý, ohnivě žlutohnědý stín, a správce si poplácával popálené ruce o tělo, aby zmírnil bolest. Jaya na Jodaha jen přepjatě kývla.

Jodah přikročil k padlému Pánovi Tresserhornu, který se převrhl nazad a nyní hleděl slepýma očima. Oblázkovitá kůže nebyla ničím víc než maskou, na níž byly ve snaze napodobit člověka přilepeny kousky masa. Ve správném světle by možná vypadal jako Lim-Dûl, kdyby tím správným světlem byla svíčka padesát kroků vzdálená.

Pánův hrudník byl otevřený, ale v otvoru Jodah neviděl žádné orgány ani krev, jen prach času a sešněrované otýpky kostí. Pán nebyl o nic živější než mrtví válečníci venku.

Jodah se zeptal správce: „To je tvůj výtvor?“

Chaeska přikývl, a když promluvil, měl nucený, vyděšený hlas. „To je Pán Tresserhornu. Můj vládce a vůdce.“

Jodah zakroutil hlavou. „To není Lim-Dûl. To je nějaká loutka, kterou jsi sešněroval dohromady a posadil na trůn. Proč?“

„Opravdový pán se jednoho dne vrátí,“ řekl správce. „Je mou povinností udržovat jeho dům, než se tak stane.“ Hromotlucká postava doklopýtala dopředu a klekla si vedle svého zhrouceného pána.

„Takže Lim-Dûl se nevrátil?“ zeptal se Jodah, zatímco správce zvedal svého nehybného pána do náruče.

„Slyšel jsem,“ řekl správce a na chvilku se zastavil, aby si urovnal myšlenky. Jodah byl připraven na lež. „Slyšel jsem, že sférochodec Leshrac, který byl Lim-Dûlovým pánem, vzal Lim-Dûla na větší dobývání někam jinam a že Lim-Dûl se vrátí, až přijde čas.“ Správce něžně sebral pánovo tělo a přitiskl si je k sobě.

„Ale proč vytvářet falešného pána?“ zeptal se Jodah.

„Aby udržel jeho místo,“ řekla Jaya, která nyní přišla k nim. „Chaeska je Správce Tresserhornu. Jeho úkolem je sloužit pánovi. Když tady žádný pán není, mohl by se na trůn posadit někdo jiný a ty bys pak musel sloužit jemu. Je to tak?“

Správce nevzhlédl, ale místo toho řekl: „Většina nižších nemrtvých se rozpadla v Poslední bitvě a Leshrakovi služebníci byli spolu s mým pánem odveleni do nových bojů. Někteří tady zůstali – Vysoká stráž, která byla ponechána zde, a ti zrádní Stromgaldovi rytíři.“

„Ty jsme potkali venku,“ řekla Jaya. „To jsou ti, kteří na tebe útočí. Rytíři mají pocit, že protože jim Lim-Dûl ukradl smrtelnost, jsou to Lim-Dûlovi dědicové.“

„Nejsou hodni,“ zasyčel správce a Jodah si myslel, že ten velký surovec je na pokraji pláče. „Nevědí nic o Lim-Dûlově práci. Jediné, co mají, je šovinismus a prapory a prázdná slova o pravých Kjeldořanech. Přejí si tohle místo zbourat a postavit si vlastní citadelu, ze které by mohli pokračovat v boji s živými Kjeldořany nebo s těmi, kteří přežili mor.“

Jodah vstal. „A tak sis postavil vlastního pána, abys jim ten hrad odepřel. Abys získal oficiálního vůdce pro sebe a Vysokou stráž a kdovíjaké hrůzy tady ještě žijí.“

„Jděte,“ prohlásil správce a v koutcích jeho očí se objevily červené slzy. „Teď jděte. Našli jste, co jste hledali. Lim-Dûl se po bitvě nevrátil. Teď musím znovu postavit svého pána dřív, než Stromgaldovi rytíři odhalí naši slabinu.“

Jodah se nepohnul. „Slibuješ, že nedopustíš, abych tady v tomto hradu došel k nějaké újmě?“

„Copak jsem to už neslíbil?“ řekl správce téměř šeptem.

„Neslíbil,“ řekl prostě Jodah, „ale já jsem tehdy nedával moc velký pozor. Slibuješ to teď?“

Správce vzhlédl, napřed na Jodaha, pak na Jayu. Námezdní mágyně téměř neznatelně kývla. Červené slzy se nyní vsakovaly do vrásek Chaeskovy tváře a dávaly mu vzhled karnevalového šaška.

Nakonec Chaeska, správce Tresserhornu, pronesl: „Tak slibuji. Na Pánovo tělo.“ Položil obří ruku na netvorův roztříštěný hrudník.

Jodah přikývl a prohlásil: „Chci se podívat do knihovny – do Lim-Dûlovy knihovny. Pak odejdeme.“ Nebyl si jist, zda to říká Jaye nebo správci. Mohutná postava klečící na podlaze s rozložitým tělem svého pána na klíně neřekla nic. Jaya pouze zamířila ke dveřím. Jodah ji následoval.

Když vyšli ze síně, námezdní mágyně promluvila. „Je zlomený. Myslím tím správce.“

„Patří do jiné doby,“ prohlásil stroze Jodah. „Byl silně spojen se svým pánem. Raději se pokusí tu dobu znovu stvořit, než aby se přizpůsobil novým časům.“

„Nepřipomíná mi to někoho známého?“ pronesla Jaya, ale Jodah na její narážku neodpověděl.

Místo toho řekl: „Lim-Dûl mě nechával prozkoumávat spoustu starodávných spisů a rukopisů. Teď doufám, že nás něco v knihovně může přivést na lepší nápad ohledně hranic jeho moci a toho, jak s ním bojovat.“

Nyní sestupovali hlouběji do hradu, do míst, v nichž se ukrývalo skriptorium a knihovna v době, kdy byl Jodah Lim-Dûlovým nezamýšleným hostem. Oklamaným zajatcem, abych byl přesný, zamyslel se arcimág. Jodahova bílá cetka se vznášela před ním, zatímco Jayina zvednutá dlaň plála, aniž jí popálila kůži.

Jak šli dál, zdi byly stále vlhčí a v proláklinách uprostřed chodby se hromadila voda. Zdálo se, že vlhne i sám vzduch. Jaya pohlédla na Jodaha, ale arcimág se už rozběhl kupředu a při běhu cákal vodu z kaluží. Jaya zamumlala slabou nadávku a následovala ho.

Když dorazili do knihovny, našli ji v troskách. Kamenná podlaha se propadla a uprostřed místnosti se utvořilo velké černé jezírko, v němž plavaly shnilé zbytky čtecích stolků. Police na stěnách ve vlhkém vzduchu rovněž shnily a vysypaly svůj obsah do obrovských trouchnivějících hromad na podlahu.

Jodah zanadával a přesouval se po straně jezírka směrem k nejbližší hromádce zvlhlých vazeb. Zvedl jeden svazek a z desek vytekl jeho obsah v hustém bahnu. Jodah jej položil a zvedl nějaký svitek, který vykapal jako máslo ze svých dřevěných zakončení. Otevřel třetí vázaný rukopis a zjistil, že kniha ztvrdla do jediného kusu měkkého dřeva. Uchopil stránky a ty se mu rozpadly v ruce.

Jodah znovu zaklel, tentokrát hlasitěji, a odhodil zničenou knihu do ebenového jezírka. Dopadla na hladinu a potopila se. Zanechala po sobě vysokou vlnu, která se rozšiřovala až ke břehům. Jodah se teď prohrabával odpadem, vytahoval z haldy knihy i stránky shnilého papíru, krátce si je prohlédl, načež je odhodil a hledal další.

Jaya stála, dívala se a trochu se mračila. Když Jodah hledal, byl stále zběsilejší, vyhazoval smetí do vzduchu v naději, že najde nějaký kus, který by se dal zachránit. Začal odkopávat knihy a brodil se vodou k další hromadě, pak znovu. Nakonec se tam postavil, do kráteru rozmačkané kaše, který si sám vykopal, a ztěžka oddychoval. Kousíčky zničeného vědění mu ulpívaly na již tak zabahněných šatech.

Jaya si olízla rty a zeptala se: „Našel jsi něco užitečného?“ Jodah po ní střelil zlým pohledem. Neovládla se a ustoupila o krok vzad.

„Je to všechno zničené,“ řekl Jodah a díval se po hromadách zetlelých stránek a zničených svitků. „Všechna práce. Všichni ti písaři a učenci a organizace. Bylo to dvacet let a toho hňupa správce ani jednou nenapadlo, že by měl zkontrolovat knihovnu svého pána? Co by asi řekl Lim-Dûl, kdyby se vrátil a našel tohle!“

„Vsadím se, že by to přijal lépe než ty,“ řekla Jaya a vysloužila si další nevlídný pohled. Skoro sama sobě dodala: „Dříve velká literatura, dnes velké smetí.“

Jodah dupal kolem dalších deset minut, přesunoval se po obvodu poničené místnosti a snažil se najít něco, co by se dalo zachránit. Prokopával se vlhkou kašovitou hmotou a kroutil přitom hlavou. Nejlepší, co našel, byl svazek psaný na pergamenu, jehož stránky napuchly natolik, že odstřelily sponu, která je držela pohromadě, a vypadaly jako obdélníkový měch.

Je to všechno pryč, pomyslel si Jodah, když z něj zlost pomalu vyprchávala. Lim-Dûlova knihovna už nebyla víc než vzpomínkou. Přestal knihy odhazovat a pomalu se omezil jen na jejich prohlížení.

„Měl jsem se sem někdy vrátit,“ řekl a setřel si kašovité zbytky papíru ze stehen. „Po bitvě jsem se sem měl vrátit a zajistit, aby všichni Lim-Dûlovi služebníci byli mrtví.“

„V té době jsi měl dost práce, pokud si vzpomínám,“ řekla klidně Jaya.

„Měl jsem aspoň zachránit vědění.“ Jodah zavrtěl hlavou a palcem nohy se dotkl zduřelého svazku plovoucího v černé vodě. „Já jsem prostě pořád předpokládal, že bude tady, až ji budu potřebovat. Vždycky jsem si myslel, že je…“ odmlčel se a hledal správné slovo, „v bezpečí.“

Jaya se postavila ke vchodu a řekla: „Mám tady hrstku myšlenek.“ Jodah ji ignoroval a jen se vrtal ve smetí. Chvíli počkala a pak dodala vyšším tónem: „Myslím, že máš pravdu.“

Jodah vzhlédl, ale bez ohně a zloby v očích – jen se smutkem ze ztracené příležitosti.

Jaya vypadala, že se jí ulevilo, když se Jodah zeptal: „Pravdu v čem?“

„Ohledně pocitů z tohohle místa. Nezdá se to tu být jako tehdy, když jsme tady byli. Chápej, je to dvacet let, ale přesto, není tady takový zlověstný pocit jako tehdy. Ty sis toho musel všimnout ještě lépe, když jsi tady byl už před staletími. Ať tady přebývalo jakékoli zlo nebo síla, je už dlouho pryč. Jestliže sem Lim-Dûla přivedlo právě tohle, není tady.“

Jodah se na chvilku zastavil a pak vzhlédl. Přes tvář mu přeběhl záblesk úsměvu.

„Skoro správně,“ prohlásil. „Temný tón mělo tohle místo vždycky, už když jsem byl student. Změnily se zdi, chodby, místnosti, byly postaveny a přebudovány, ale ta stará napjatá povaha tohohle místa zůstala. Právě na tomhle místě měli Gixini kněží poprvé sny, které je přivedly do Koilosu a k šílenství, a ta poskvrněnost tady pořád zůstala. A to jsem byl před dávnou dobou u jejího srdce.“

Jaya začala říkat něco jiného, ale to už Jodah zavřel oči a zakláněl hlavu dozadu. Arcimág vytahoval něco z hlubin paměti, z vybledlé a pročištěné části mysli, která si udržovala jenom informace nespojené s žádnými emocemi. Jayiny rty se stiskly do tenké čárky, když Jodah začal pronášet sérii archaických slov.

Vzduch nad vodou před ním splynul a začal zářit. Nejprve to vypadalo jako další jeho světelná koule, dvojče té, která mu tančila nad ramenem, když se brodil mezi hromadami. Pak tato koule many začala hořet, jako by byla ponořena do hořlavé kapaliny a zapálena. Po povrchu zářící koule tančily jiskřivé proužky mnohobarevných plamínků. Koule se vznášela a vrhala mnohobarevné stíny na převrácené police podél zdí. Pak sebou mrštila k Jaye.

Jaya se neovládla a uskočila, když koule dotančila před ni.

„Jdi za ní,“ řekl Jodah, „ale nesahej na ni! Ošklivě by tě popálila.“ Sám se už brodil podél kraje jezírka k ní a ve vchodu ji obešel.

Planoucí koule letěla jako vážka, svištěla chodbou podél jedné zdi, pak podél druhé. Vypadala, že má svou vlastní inteligenci.

„Co to je?“ zeptala se Jaya, když pozorovala, jak se koule vznáší a pak vyráží kupředu.

„Velmi staré kouzlo,“ odpověděl Jodah. „Staré skoro tisíc let. Ani nevím, jestli si ho dneska ještě někdo vůbec pamatuje. Považuj ho za magického stopaře. Stopuje vzpomínku.“

„Čí? Tvoji?“ zeptala se Jaya.

„Když jsem byl mladý,“ řekl Jodah a úskokem se podíval na Jayu. „A než to řekneš, ano, i já jsem kdysi byl mladý. Byl jsem tady a byl jsem na místě, které vyzařovalo temnotu, nebo tak alespoň v té době vypadalo. I když jsme tady byli my, o tisíce let později, bylo to tu, i když zmenšené, jako ozvěna, ale stále silná. Teď tady není nic. Proto jsem vyvolal tohoto malého stopaře, aby vystopoval vzpomínku a porovnal to, co bylo, s tím, co je teď. Najde střed té starodávné síly bez ohledu na změny v chodbách a halách od té doby.“

Zářící stopař dosáhl schodiště a slétl dolů, oba mágové v závěsu za ním. U dolního konce schodů se pohyboval pomalu, jako by se snažil zjistit, kam patří, a pak odsvištěl na jednu stranu. Nakonec se odrazil od zdi, odmrštěn překážkou, která se objevila v tisíciletích poté, co poprvé vznikla vzpomínka, která jej vyživovala. Zářící koule udeřila do stěny podruhé, pak potřetí, a nakonec zaprskala a zmizela.

Jodah natáhl ruku a dotkl se stěny. Byla suchá, aspoň ve srovnání s ostatními stěnami, a omítka se pod jeho dotekem trochu drolila.

„Tudy. Potřebuju díru,“ řekl. „Mám ti tu čest přenechat?“

„Potichu nebo hlučně?“ zeptala se Jaya s úsměvem.

„Potichu,“ řekl Jodah. „Správce nemusí vědět, že mu bouráme díru do zdi.“

„Škarohlíde,“ řekla Jaya, ale úsměv jí zůstal.

Námezdní mágyně nakreslila prstem kruh na suchý kámen. Když táhla prst po zaprášeném kameni, zpívala si stará slova, kterým se naučila od obchodníka s kouzly v jednom z kjeldorských přístavů. Její prst zanechával plamennou stopu, která praskala, jak se zarývala hluboko do kamene.

Námezdní mágyně dokončila svůj hrubý kruh a vrátila se do místa, odkud začínala. Na stěně po ní zůstal nakreslený plamenný náčrtek. Počítala do tří a pak kopla do středu kruhu vší silou, jakou ze sebe dokázala vydat. Kamenný kruh se úhledně vysunul, s dunivým hlukem odpadl, za slábnoucího rachotu sjížděl do dáli a nakonec se zastavil s úderem, pronikajícím až do morku kostí. Z díry se vyvalil prach.

„To bylo potichu?“ podivil se Jodah, napůl v očekávání, že se na ně vrhnou správcovi služebníci.

Jaya pokrčila rameny a řekla: „Příště bys mě měl nechat zkusit to hlučně.“

Prolezli dírou a odhalili příčinu hluku. Jejich vchod ústil ke schodišti a kamenná zátka po vykopnutí sjela dolů po schodech. Vzduch byl plný prachu a Jodah vyvolal slabý větřík, aby se prach usadil, načež vložil do své světelné koule další trochu many.

„Poznáváš to tu?“ zeptala se Jaya mezi kašlem.

„Věř nebo ne,“ odpověděl Jodah, „poznávám.“

Sestoupil dolů po nerovných schodech, zatímco se Jaya za ním protahovala otvorem.

Schody klesaly, pak stoupaly a pak znovu klesaly. Tato oblast byla dosud nedotčená stoupající vlhkostí a části zdí byly nebezpečně vyboulené dovnitř. Přesto Jodah stále pokračoval a zastavil se jen proto, aby přejel rukou po stěně.

„Kdysi,“ řekl, „tahle zeď hučela, jako by tam byly stroje.“

„Už je to nějaký čas,“ podotkla Jaya. „Možná právě to hučení je to, co teď necítíš.“

Jodah zavrtěl hlavou a šel dál.

Nakonec chodba znovu klesala a tentokrát ústila do přibližně kruhové jeskyně. Po jedné straně se nacházely zhroucené zčernalé zbytky něčeho, co mohlo být další schodiště nahoru, oběť hniloby a ohně.

Jodah vstoupil doprostřed místnosti a rozpřáhl ruce. „To je ono!“ prohlásil.

Jaya se sklonila ve vchodu a zeptala se: „To je co?“

„To je ten zdroj toho pocitu síly, zla a temnoty,“ pronesl Jodah. Silně dupl nohou do země. „Tady kdysi byla bezedná propast. A do klece nad ní zavěsili Lorda Itha!“

Jaya zamrkala na pevnou podlahu a prohlásila: „Tohle se mi nezdá zrovna bezedné.“

Jodah klekl na jedno koleno, přejel rukou po povrchu a přikývl. „Zajímavé. Možná je ta propast pod tím, ale ten povrch vypadá stejně, jak si ho pamatuju.“

„To je samo o sobě vzácnost,“ poznamenala Jaya, ale vrásky na Jodahově čele se prohloubily.

„Divné,“ řekl nakonec. „Ta podlaha nevypadá, že by byla nová, nebo dokonce vytesaná lidskou rukou. Určitě je tady něco špatně. Vypadá to tu stejně jako vždycky. Až na to, že propast chybí.“

„Ale jdi,“ řekla Jaya, náhle netrpělivá. „Bezedná propast se přece nedá ukrást.“

„I kdyby byla zapečetěná, pořád by ji bylo cítit,“ řekl Jodah. „Tady bylo centrum temnoty.“ Ukázal na hrubý strop. „Právě tady poprvé sny strašily Gixany. Právě sem Mairsil Usurpátor zavřel Lorda Itha, zakladatele Společenstva mágů, a nechal ho viset ze stropu v magické kleci.“

„A ty jsi zlomil zámek u Barlovy klece a osvobodil Itha, aby bojoval s čarodějem Mairsilem, který se zmocnil jeho místa a postavení,“ řekla ostře Jaya. „S Mairsilem, který se stal Lim-Dûlem.“

Jodah pohlédl na Jayu, jeho tvář ozařovalo světlo jeho magické koule. „Ty už jsi ten příběh slyšela?“

Jaya vypadala znepokojeně. Zahleděla se na podlahu a odpověděla: „Musela jsem. Podívej, myslím, že mi je opravdu nepříjemně, když se chováš takhle.“

„Jak?“ zeptal se Jodah.

„Takhle staře,“ řekla Jaya rozpačitě a její kůže nabrala červený odstín jejích vlasů. „Takhle starodávně. Jako bys tady byl, už když si Bratři vytrhli první mléčný zub.“

Jodah sebou při tom přirovnání trhl.

Jaya rychle dodala: „Tím nemyslím, že je to tvá vina, jen je to pro všechny ostatní tak těžké.“

„Já vím,“ řekl jemně Jodah. „Já vím. Nechtěl jsem tě zatěžovat s historií.“

Jaya se neklidně zavrtěla. „Tím myslím, že to je ten problém,“ řekla. „Pro mě je to historie. Starodávná historie. Pro tebe je to vzpomínka.“ Máchla rukou po jeskynní místnosti. „Ty jsi tady už byl. Je to součást tvého příběhu a teď vypadáš, že tě rozrušilo, že to tady nevypadá tak, jako když jsi odtud odcházel. Napřed knihovna a teď tohle.“

Jodah pomalu přikývl a poklepal nohou o podlahu. „Asi máš pravdu,“ řekl nakonec. „Vzpomínky vypouštím ze sebe. Něco se tady stalo. Možná ji zapečetil Leshrac. Možná, což je pravděpodobnější, ji nechal zasypat Lim-Dûl. Třeba nakonec vůbec nebyla bezedná. Tím myslím, jak se dá přemístit bezedná propast?“

„A kam bys ji umístil, kdybys tu možnost měl?“ zeptala se Jaya a koutky úst jí zaškubal drobný úsměv.

Jodah pomalu opustil střed místnosti a položil ruce na Jayina ramena. Tentokrát neucukla ani se neotočila.

„Díky,“ řekl.

„Jak jsem zjistila, je to důvod, proč mě vždycky máš při sobě,“ řekla námezdní mágyně. „Abych tě udržela člověkem, jakým jsme my ostatní. A abych ti hlídala zadek.“

Následovala chvilka ticha, doba mezi dvěma údery tepu zdánlivě trvající eón, a Jaya dodala: „Ale opravdu myslím, že bychom už měli jít. Správce už určitě opravil svého nemrtvého pána a vymyslel nějaký jiný způsob, jak obejít svůj slib, že se nám nic nestane.“

Jodah pohlédl na Jayu. „Víš jistě, že mi nechceš říct, jak jsi ho dostala do kolen?“

Jaya se usmála. „Ještě ne. Mám v rukávu pár tajemství, kterými bych tě ráda překvapila.“

Jodah jí úsměv oplatil a oba společně zamířili zpět k chodbě. Při chůzi arcimág přejížděl prsty po suchých pokroucených stěnách a myslel na mladého Jodaha, který těmito chodbami kdysi procházel.

Všechno se mění, pomyslel si trochu smutně, i sídla moci.

Nahlas se zeptal: „Jaká byla ta druhá věc, na kterou jsi myslela?“

„Druhá věc?“ zeptala se Jaya.

„Předtím v knihovně,“ řekl, „říkala jsi, že myslíš na několik věcí. Jedna z nich byla, že z tohoto místa zmizel pocit síly. Jaká byla ta druhá?“

„To ti řeknu, až budeme mít zpátky aesthira a budeme mít pevnost z krku,“ odvětila Jaya a ukázala na další schodiště. „Tentokrát využijeme věž.“

Vyšli po točitém schodišti nahoru do zříceniny jedné z věží. Nejvyšší patro bylo ulomené, ale na předposledním patře zbývalo dost podlahy na to, aby se na ni vešel aesthir. Cestou nahoru neviděli žádné nemrtvé služebníky, uvnitř ani venku.

„Klid před bouří,“ poznamenal Jodah. Jaya neodpověděla, ale vytáhla z kapsy píšťalku a zapískala sérii not stejným tónem, jaký použila předtím. Zdálky shora se ozvala odpověď obřího sokola.

„Podívej,“ řekl Jodah. „Rytíři jsou zase na tahu.“

Jaya pohlédla dolů na zem, kde se sněhové závěje podél jedné strany hradu začaly hýbat a ze svých zmrzlých hrobů vylezla zkroucená, napůl roztátá těla Stromgaldových rytířů a klátila se dopředu k dalšímu útoku. Stejně tiše správce chystal odpověď v podobě výpadu z pobořeného hradu ve snaze ztlumit jejich úder.

„Rytíři cítí změnu síly ve zdech hradu,“ poznamenala Jaya, „zrovna jako ty. Připravují se, že na hrad znovu zaútočí a zmocní se Lim-Dûlova dědictví. Bylo by to skoro k smíchu, kdybychom nebyli přímo uprostřed.“

Jodah přikývl a řekl: „Vypadá to, že Stromgaldovi rytíři i správce budou mít dost práce jedni s druhými, takže se s nimi nemusíme momentálně obtěžovat.“

Jaya zachmuřeně kývla. „Můžeme jen doufat.“

Obrovitý sokol přistál na pobořené zdi věže a rozpřáhl křídla, aby udržel rovnováhu. Sklopil hlavu a horní část těla, aby umožnil Jaye a Jodahovi nasednout.

„Tak už mi to řekneš?“ zeptal se Jodah.

„Jak jsem srovnala toho hromotluka správce?“ řekla Jaya. „Víš, blafovala jsem. Naučila jsem se to od tebe.“

„Ne,“ řekl Jodah. „Co bylo to druhé, na co jsi myslela.“

Přes Jayinu tvář přeběhl mrak, a když začala mluvit, pečlivě vybírala slova. „Myslela jsem na to, co jsi říkal o tom, jak Lim-Dûl, nebo Mairsil, posedává lidi. Dává smysl, že to určitě udělal, a to brzo po bitvě. A od té doby shromažďuje sílu.“

Jodah se na chvilku zamyslel a pak souhlasně přikývl. „To znamená, že jeho hostitel se účastnil Poslední bitvy, Bitvy o Kjeldor.“

„Dlouhý seznam podezřelých. Dvě celé armády,“ řekla Jaya.

„Jednu z nich můžeme škrtnout – nemyslím, že se Lim-Dûl chopil někoho ze svých vlastních jednotek. Kdyby byl Lim-Dûl schopen posednout některého z přeživších nemrtvých, třeba Stromgaldova rytíře nebo dokonce nějakého služebníka, kterého tady nechal Leshrac, dokázal by se vrátit zpátky sem, rychle přesvědčit nebo dokonce přemoci správce a znovu ovládnout pevnost. Teď víme, že se tak nestalo.“

„To nejsou ty armády, které jsem myslela,“ řekla Jaya. „Myslela jsem Balduvijce a Kjeldořany. Lid Chladnooké a lid krále Dariena.“

Jodah se zašklebil. „To je pořád velký počet, ale ukazuje nám to, kam půjdeme teď. Jestli tu ruku našel nějaký veterán bitvy a byl posednut Lim-Dûlovým duchem, ukázal by se hodně brzy poté. Nedokážu si představit, že by egoista jako Lim-Dûl zůstal dvacet let zticha. Prahnul by po pomstě – spíš dříve než později.“

„Souhlasím,“ řekla Jaya. „Spíš dříve než později. Takže nakonec hurá do Kjeldoru!“ S těmito slovy kopla aesthira do žeber, veliký pták vydal halasný výkřik a s pleskáním se vznesl do chladného vzduchu.

Hluboko pod nimi se Lim-Dûlovy děti střetly v tiché válce a rvaly se ve sněhu o své dědictví.

Kapitola 4
Ztracená propast

Jaká je podstata zla?

Zlo bývá mylně zobrazováno jako jednotná síla. Tresserhorn, Stromgald, soldevští Adnáti, Varchild, ti všichni, jak nám bývá tvrzeno, jsou ušiti z téže látky a sdílejí stejnou poskvrněnou tkaninu. Přesto tyto síly bojovaly navzájem samy se sebou stejně často, jak bojovaly se silami „dobra“, a tak je stěží můžeme považovat za příslušníky téže strany.

Někteří badatelé tvrdí, že všichni, kteří v sobě nosí znamení zla, jsou od začátku zkažené nebo závadné bytosti. Laskavější učenec je může označit za pouze zkažené, znečištěné mocnými silami, které je zamořily. Na konci je však historikové všechny označí za „zlo“, jako by tento stav byl nějaká nemoc, kterou se lze nakazit pouhým přiblížením.

Tak postupuje tradiční myšlení. Ve skutečnosti si všechny různé „síly zla“ volí svou cestu z důvodů, které se ve své době zdají být dobrými, dokonce výhodnými. Mohou si svou cestu zvolit pro svůj osobní prospěch, kvůli určité víře nebo náboženství, z touhy po moci, nebo dokonce z vlastenectví či oddanosti. To, co mají všichni společné, od Lim-Dûla po Adnáty, bývá obvykle víra, že mají „odpověď“ na každý problém, který je sužuje. Tato odpověď často mívá tu výhodu, že vyžaduje jen minimální oběti ze strany řešitele. A navíc, když už ona odpověď nějakou tu oběť vyžaduje, jedná se o oběť na straně druhých, kteří především nemají o její nutnosti ani tušení.

Tito druzí lidé, ti, kteří oběť přinášejí, se poté, co se dozvědí o své situaci, často cítí dotčeni. Výsledkem je, že taková nepříjemná informace před nimi bývá až do poslední chvíle utajována. Právě tímto způsobem, prvními podvodnými kroky bez ohledu na důvod, se zlo rodí.

Arkol, argivský učenec

Arcimágyně Gerda Äagesdotter se valila chodbami a vykřikovala rozkazy na své podřízené, které míjela. Jistě, byla arcimágyní pouze pro tem a své vysoké postavení si udržovala jenom díky Jodahovu rozmaru, ale do své pozice arcimágyně (jakkoli krátce měla trvat) byla uvedena se vší svou mocí a měla v úmyslu jí vládnout.

Jodah po sobě zanechal obvykle dlouhý seznam záležitostí, které se mají zařídit v jeho nepřítomnosti, od zajištění přísunu zpráv ze sumifského pobřeží až po nalezení bezpečného místa k uložení toho ubohého mumifikovaného suvenýru, který přinesla námezdní mágyně. Jako by Gerda neměla dost vlastních starostí se svými podřízenými a níže postavenými, s nimiž si obvykle musela poradit.

Místo pro Lim-Dûlovu ruku samozřejmě našla, obklopené ochrannými schránkami, zapečetěné před náhodným použitím a tak vzdálené od jejího soukromého pokoje, jak to jen bylo možné. Zvažovala, že si ji uschová blíž ke své komnatě, ale zavrhla to a místo toho zajistila schránku s rukou jednoduchým kouzlem, které spustí alarm v její pracovně vždy, když s ní někdo bude manipulovat. Alarmů tohoto druhu měla víc, než dokázala spočítat, a všechny vedly do její soukromé pracovny.

Jeden z posledních „požadavků“, které Věčný arcimág na Gerdu před svým odjezdem vznesl, bylo sbalit jeho pracovnu a přestěhovat ji do novější, sušší místnosti, kterýžto krok se podle jejího mínění měl učinit už dávno. Gerda slíbila, že na stěhování osobně dohlédne. Samozřejmě plněním seznamu, ne-li ducha, Jodahových rozkazů sledovala i své vlastní zájmy.

Prosmýkla se bronzovými dveřmi a vstoupila do opuštěné pracovny Věčného arcimága, aby shledala, že uskutečňování jejích plánů je v plném proudu.

Celá pracovna byla plná učenců a písařů a každý z nich úzkostlivě přepisoval všechno z Jodahova pokoje. Kdyby jí to Jodah vytýkal, mohla vždy tvrdit, že to bylo bezpečnostní opatření pro případ, že by se některý z jeho cenných textů ztratil. Jistě, původně zvažovala, že uzme jeden nebo dva starobylejší svazky pro svou vlastní potřebu v naději, že získá jak originální dokument, tak pochvalu za svou prozíravost ve vytváření kopií.

Nakonec však krádež originálu zavrhla, jelikož takové schéma by neuneslo váhu tak očividné lži, která by musela přijít. Právě takto neobratnou lest z její strany – že ukradne nějaký malý kousek vědomostí – bude Lord Jodah očekávat. Nebude ovšem čekat krádež v tak velkém rozsahu – opsání všeho a ponechání originálů na místě.

A tak se v Jodahově pracovně utábořila parta písařů, každý měl přidělenou svou hromadu papíru a místo na stole nebo jiném hladkém povrchu, kde skladoval své zápisy. Všechno muselo být před zabalením sepsáno – svazky, rukopisy, mapy, osobní poznámky, a to včetně umístění na hromadě. Pořadí, v jakém byly materiály naskládány na sobě, mohlo odhalit nějaké podrobnosti Jodahova myšlení, podobně jako vrstvy bahna nanesené řekou, které se nakonec promění v pískovec a břidlici.

Byli tady písaři s jehlou a hlínou, stejně jako s tenkým velínovým papírem a štětcem. Někteří dělali otisky na tabulky, zatímco několik jich mělo starobylé zapisovací brouky a četlo materiál nahlas. Několik dokumentů bylo považováno za zašifrované, ale ukázalo se, že jsou napsány v archaické formě vyhynulého pouštního jazyka, který už neznal pravděpodobně nikdo jiný než Jodah. Přesto je Gerda nařídila přepsat.

Gerda stála uprostřed celého toho mumraje a usmála se. Všechno pokračovalo tak, jak očekávala.

Pochopitelně, jakmile jí tato myšlenka vyrašila v mysli, setkala se s krutou realitou. Jeden z mladších písařů otevřel těžký svazek a vykřikl, když z jeho stránek vyšlehly plameny. Překvapený mladík svazek upustil. Jakmile se hořící text dotkl koberce na podlaze, shromáždění písaři, učenci a mudrci začali pádit ke dveřím.

Gerda zabručela a začala se prodírat v protisměru masou prchajících učenců. Ať se učenci báli plamenů v místnosti plné papírů sebevíc, strach z Gerdy byl větší, a tak se kolem ní rozestupovali jako voda kolem velkého balvanu. Třemi dlouhými kroky dokráčela k místu katastrofy. Mladík se ke svému dobru snažil knihu zvednout a znovu zavřít, ale odměnou za jeho snahu bylo, že mu začaly hořet rukávy. Nyní si plácal po pažích a snažil se uhasit planoucí žár.

Gerda bez námahy sáhla do sklepů své mysli pro vhodné kouzlo. Věděla, že arcimág Jodah při výuce podněcuje druhé, aby se na svou mysl dívali jako na velkou vilu plnou skvostných pokladů, které symbolizují jejich kouzla. Gerda to považovala za příliš okázalé a místo toho si představovala veliké věže tyčící se na vrcholu ledovce, propojené velkými oblouky, které přemosťují prázdnotu.

Nyní mentálně doletěla po těchto mostech do věže, kterou potřebovala, vytáhla do sebe manu a nechala její energie vzlétnout, vše jediným čistým pohybem. Před ní se rozepnul malý uzlík síly, lehký jako vítr, který vytlačil vzduch pryč a vytvořil dočasné vakuum. Síla výbuchu a nedostatek vzduchu udusily plameny na knize, okolních papírech a mladém písaři.

Když plameny na knize odumřely, Gerda ji kopnutím zavřela, pak se rychle sehnula a zasunula uzávěr do zamčené polohy.

„Magus, tedy Archmagus, je mi to moc líto…“ začal učenec.

„Mladý muži,“ řekla Gerda a ukázala mu obal knihy. Bylo v něm zasazeno pět drahokamů do tvaru pětiúhelníku – bledý topaz, safír, černý onyx, smaragd a rubín. „Než otevřeš jakoukoli knihu, musíš vždy deaktivovat schránky.“ Její prsty tančily po povrchu a přitom se zlehka dotýkaly jednoho drahokamu za druhým. Pak otevřela knihu a položila ji před mladého muže.

Mladík se neovládl a trhl sebou, ale místo ohně byly jediným obsahem knihy potištěné stránky, na okrajích ohořelé. Mladý učenec se podíval na Gerdu a slabě se usmál.

Ale Gerda se na něj už nedívala a místo toho prozkoumávala škodu, jakou plameny nadělaly v místnosti okolo. Zdála se být minimální, ale ne snadno zatajitelná. Několik stránek mělo zuhelnatělé okraje a středem mapy původního pobřeží Lat-Namu se táhla zčernalá skvrna.

Nic nebylo ztraceno, ale bylo tady dost škod, které bude třeba vysvětlit.

„Dobrá, dítě, jak se jmenuješ?“ vyštěkla na mladíka.

„Ozmar,“ odpověděl mladý muž a polkl. Gerda si všimla, že má na sobě oděv (nyní mírně očouzený) studenta prvního ročníku, nedávno povýšeného z písaře. „Ozmar Starkaadison.“

„Dobře, Ozmare,“ řekla Gerda. „Pověz mi, co se tady stalo.“

„Já… připravoval jsem se, že opíšu tenhleten vázaný rukopis,“ řekl Ozmar, „jak jste přikázala. A najednou jsem měl před sebou všechen ten oheň.“

„Jestli si myslíš, že se to stalo takhle, tak se mýlíš,“ řekla nevlídně Gerda. „Ve skutečnosti se to stalo následovně. Přenášel jsi tento materiál, jak jsem nařídila, do jeho nového domova, když se tě zmocnila zvědavost a otevřel jsi tuto knihu. Jedině má přítomnost zde a mé rychlé jednání zabránilo tomu, aby se celá místnost ocitla v plamenech.“

Ozmar Starkaadison otevřel ústa, aby protestoval, ale nevyšlo z nich ani slovo. Pomalu přikývl. „Ano, madam. Byl jsem zvědavý. Omlouvám se.“

„Není se za co omlouvat, dítě,“ řekla Gerda s ledovým úšklebkem. „Jen jsem chtěla, abys věděl s jistotou, co se tady stalo.“

„Vím to jistě,“ řekl opatrně Ozmar. „Teď už to vím jistě.“

„To jen pro případ, že by se tě někdo ptal,“ řekla Gerda a pomyslela si: protože on se tě zeptá.

„Ano, madam,“ řekl Ozmar ještě opatrněji. Ostatní učenci se pomalu vraceli do místnosti, usedali na svá místa a v duchu si říkali, že když oheň vzplanul, nebyli to oni, kdo byl první venku ze dveří.

„A v důsledku tohoto… incidentu,“ řekla Gerda tak nahlas, aby to slyšeli i ostatní, „jsem rozhodla, že všechno v této místnosti bude před přenesením opsáno. Abychom předešli jakékoli další ztrátě cenných informací.“

Gerda se obrátila k ostatním učencům, kteří se náhle dívali velmi učeně a hloubali nad vším, co měli po ruce. Kývla. Nikdo proti její historce neprotestoval. Bude to lepší než to utajovat – teď se k tomu může přihlásit a přitom znemožnit Jodahovi, aby ji nazval lhářkou. Neovládla se a usmála se.

Úsměv ztuhl, když do dveří vrazila utrápená zavalitá studentka třetího ročníku a masitýma rukama se vzrušeně chytila za rám.

„Magus Gerdo! Magus Gerdo!“

Archmagus, Glissendo,“ řekla Gerda a její rysy opět ztvrdly. „Jsem archmagus.“

Glissenda zalapala po dechu a řekla: „Ano, madam, chci říct, ano, Archmagus. Měla byste se jít podívat. Ve sklepě se našlo něco zlého.“

Gerda přistoupila k dívce, vědoma si toho, že je koutky očí pozoruje každý další učenec v místnosti.

„Ve kterém sklepě?“

„Ve starých kobkách,“ polkla dívka.

Na obou Gerdiných lících se objevila barevná skvrna, ale arcimágyně třeťačce jen přikývla.

Otočila se do místnosti a prohlásila: „Všichni se vraťte k práci a nezapomeňte deaktivovat všechny schránky, než něco otevřete! Jestliže budete mít k nějakému svazku dotaz, odložte ho stranou, ale poznamenejte si, kde ležel! Ozmare, ty půjdeš se mnou!“

„Já?“ zeptal se Ozmar přiškrceným hlasem.

„Samozřejmě,“ zavrčela Gerda Äagesdotter. „Myslíš, že poté, co jsi to tady celé málem vypálil, tě tu jen tak nechám? Teď pojď!“ Pak řekla Glissendě: „Veď nás, mé dítě.“

Glissenda byla rozložitá mladá žena, ale pohybovala se rychle krátkými, odměřenými kroky. Gerda se plížila za ní, její nohy byly pod azurovými a nebesky modrými šaty stěží vidět. Ozmar klusal dva kroky za nimi.

Trojice rychle prošla několika knihovnami a minula studentské ubytovny v podzemním komplexu, který tvořil Školu Neviděných. Všude jinde v komplexu byli mágové zahloubáni do meditací, písaři přepisovali práce, studenti se hrbili nad svými magickými učebnicemi a učenci se prohrabávali spisy nově zachráněnými z povodní. Škola bzučela aktivitou jako úl a Gerda byla jako vždy v centru dění. Byla její královnou, jejím nejživějším obyvatelem, klíčovým kamenem, který chránil zbytek klenby před zchátráním.

Ale, pomyslela si hořce, jen když je Jodah pryč, mohu si doopravdy nárokovat čest a titul, který s touto zodpovědností přišel.

Gerda a oba studenti sestoupili po širokém schodišti, pak po uzším a nakonec po úzkém, které se stáčelo pod zem. Gerda si v mysli vždy pevně udržovala mapu podzemních chodeb, a tak věděla, kam nyní míří.

Zavalité Glissendy se zeptala: „Co jste tady dole dělali?“

„Poslali nás pro bedny pro arcimága… pro toho druhého arcimága,“ odpověděla Glissenda, aby se vyhnula Gerdině výčitce. Mluvila stále rychleji a vzrušeněji. „Pro větší předměty v jeho pokoji. A Tissy, tedy Tisélie Hannasdottir, si vzpomněla, že jeden kotel v kuchyni přišel ve velké bedně, ale nikdo nevěděl, co se s ní stalo, a někdo říkal, že ji zřejmě uložili do starých kobek, protože tam nikdy nikdo nechodí. Tak jsme šli tam dolů a našli… tohle!“

Došli na odpočívadlo na schodišti s velkou klenbou, jež ústila do dalšího schodiště, které se zavrtávalo pod zem. Kolem oblouku se shromáždil houf studentů nižších ročníků, všichni natolik mladí, že by mohli být Gerdinými vnoučaty. Jakmile se Gerda přiblížila, jejich štěbetání ustalo, jako když utne.

Gerda na studenty zamračeně kývla a pohlédla dolů pod schody. Schodiště klesalo o tři schody a končilo v ebenově temné zdi. Zdálo se, že temnota je nehmotná, ale pohlcuje světlo okolních loučí.

„Kdo to našel?“ vyslýchala Gerda skupinu.

Ozvalo se šoupání nohou a pak se odvážila Glissenda: „Šli jsme sem dolů všichni najednou. Nikoho jiného jsme neviděli.“

„Šel někdo dovnitř?“ zeptala se arcimágyně.

Mladí spiklenci se opět podívali na sebe navzájem.

Odpověděla hubená bledá dívka s tmavýma očima: „Zkusili jsme to. Měli jsme z toho divný pocit. Nikdo tam nechtěl jít.“ Kousla se do bezkrevného rtu a Gerda by se vsadila, že tahle mladá žena se o to pokusila a neuspěla.

„Ty jsi Tisélie?“ zeptala se Gerda a pobledlá mladá žena kývla. „Tak ty ses k tomu přiblížila a cítila, že tě to odpuzuje?“

„Ano, arcimágyně,“ odvětila Tissy.

„Bylo to fyzické odpuzování?“ zeptala se klidně Gerda. „Podobné zdi nebo poryvu větru?“

„Spíš… emocionální,“ odpověděla bledá dívka a Gerda si nyní všimla, že dívka má namalované oční linky. Vypadala jako rozpustilá kočka s nervózníma očima zasazenýma do černé masky.

„Popiš, jak emocionální,“ řekla přísně Gerda.

Tisélie se neklidně zavrtěla. „Čím blíž k tomu jste, tím dál od toho chcete být.“ Dívčino chování prozrazovalo, že je to bažinářka, čarodějnice, která se zabývá takzvanými černými kouzly, manou močálů. Gerda nepochybovala o tom, že tato dívka cítila vábivé volání ebenové temnoty a že právě to jí vnuklo „myšlenku“ sestoupit dolů a prozkoumávat. Ale nyní, při setkání s takto neředěnou temnotou, bledá dívka zaváhala.

Gerda zvedla sepjaté prsty ke rtům a položila otázku, na kterou už znala odpověď.

„Je to magické?“

Všechny hlavy kolem přikyvovaly. Gerda se poté zeptala: „Má tahle mana nějakou barvu?“

„Černou,“ odpověděla okamžitě Tisélie a pak se začervenala (její pleť při tom procesu získala téměř normální odstín).

„Dokážeš z toho vytáhnout manu? Dokážeš přijít na to, jaké kouzlo bylo sesláno?“ zeptala se Gerda a pozvedla obočí.

Tisélie zakroutila hlavou. „Je to jako… je to… odpudivé. Je na tom něco špatně. Černá mana plyne z přirozeného rozkladu, z hnití močálů a tlení mrtvých. Je to spojenec hub, hniloby a plísní. Tohle je… něco jiného.“

„Je to přesně to, co popisuješ,“ řekla Gerda, „ale v mnohem koncentrovanější podobě.“ Přikývla sama sobě – výuková část tohoto zážitku byla u konce. „Tisélie, chci, abys šla zpátky nahoru a nechala postavit hlídku ke schodišti dolů na tohle patro. Glissendo, ty jdi s ní a přines nám lano. Vy ostatní zůstaňte tady. Ozmare, ty půjdeš se mnou.“

„Prosím, arcimágyně?“ řekl Ozmar, který se snažil stát se neviditelným mezi ostatními studenty.

„Půjdeme do temnoty,“ prohlásila Gerda. „A jestli se něco pokazí, budu potřebovat někoho, o kom vím, že umí řvát. Ty jsi už dokázal, že to umíš.“

Obě studentky vykráčely nahoru po schodech, zatímco Gerda udělala první krok dolů směrem k ebenové mase blokující nižší schodiště. Už s prvním krokem poznala problémy, jimž čelili studenti. Bylo to jako opustit horkou prosluněnou planinu a vkročit do stínu. Pleť jí okamžitě zchladla a vzduch v plicích zastudil.

Učinila další krok dolů a pocit chladu se zvýšil, spolu s ním i narůstající strach. Po třetím kroku ji napětí téměř fyzicky nutilo otočit se a jít zpět. Zvedal se jí žaludek, a tak Gerda zašeptala malé kouzlo, aby ji vzpružilo. O kousek se otočila, aby se ujistila, že ji Ozmar za jejími zády následuje. Učenec tam opravdu byl, tvář bledá a zachmuřená, ústa stisknutá do tenké linky.

Gerda se obrátila zpátky ke stěně. Očekávala něco pevného, ale zjistila, že stěna je nehmotná jako stín. Natáhla ruku, aby se dotkla viditelného povrchu černé bariéry.

Uslyšela smích, vysoký a štěbetavý. Nepřicházel zevnitř zdi, ale zevnitř Gerdy samotné. Byl to černý smích, temný smích, smích zlomyslných démonů, kteří se dmuli okolo vzpomínek v jejím ledovém hradu. Zvedla ruku od zdi a posměšný smích zeslábl, ale úplně nezmizel.

To nebylo vůbec dobré.

„Chyť se mě za ruku,“ poručila Gerda a sáhla rukou za sebe. Ruka, která se jí chytila, byla studená a zpocená a Gerda se musela ohlédnout, aby se ujistila, že patří Ozmarovi. Čelo mladého učence bylo zbrocené potem. Otřel si je volnou rukou a přikývl.

Gerda vstoupila do černoty, Ozmar za ní.

Když kráčela temnotou, cítila tlak a svět kolem ní potemněl. Cítila, jak okolo ní tlačí magická energie, natolik intenzívní, že hrozila, že jí protrhne ušní bubínky. Pohybovala čelistí, dokud se tlak trochu nezmírnil. Pod ní bylo ještě více černé mlhy.

Gerda sáhla do své mysli a vyvolala trochu světla, malou safírově modrou kostku, která se třpytila nad ní. Celá akce seslání kouzla se zdála být špatná – ve chvíli sesílání Gerda pocítila, jak na ni temnota náhle ze všech stran zatlačila silněji a hrozila, že ji svým temným zářením naplní až k prasknutí.

Temnota téměř přemohla její vyvolané světlo a to na oba vetřelce jen slabounce mihotalo. Gerda se podívala dozadu Ozmarovi do tváře, nyní očividně vyděšené. Za ním byla matně osvětlená mlha, v níž se vznášely nezřetelné stíny – zvědaví studenti, kteří zůstali nahoře na odpočívadle.

Opatrně sestoupila, a jak šla dolů, cítila každičký krůček. Ozmarova ruka se začala třást a bylo jasné, že jeho nervy už dlouho nevydrží. Počítala schody a po správném počtu dosáhla dna.

Dobré je to, pomyslela si. Černota neproměnila fyzický svět. Přemýšlela, proč ji poplašné sigily, které sem dolů umístila, nedokázaly upozornit na to, co se stalo.

Gerda se otočila k Ozmarovi, jehož tvář byla ve světle kostky modrobílá, oči rozšířené a panikou téměř vyvalené z důlků.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se a její hlas zněl, jako by byla pod vodou.

Ozmar se na ni zvláštně podíval a kývl.

„Můžeš pokračovat?“

Ozmar se na dlouhou chvíli zarazil a pak zavrtěl hlavou. Podíval se na podlahu a jeho bledá tvář v rozpacích potemněla.

Gerda se pevně, ale povzbudivě dotkla jeho ramene. „Zůstaň tady a sleduj moje světlo. Jestliže zhasne, počítej do sta. Pokud se do té doby nevrátím, jdi nahoru a řekni ostatním, co se stalo.“

Ozmar otevřel ústa, aby protestoval, pak je zavřel jako bránu od domova a přikývl.

Gerda se otočila k temnotě a odstoupila od něj. Znala staré kobky z doby před dvaceti lety, než byly na její vlastní příkaz zapečetěny. Věděla, kolik kroků zabere přechod hlavní chodby a co pravděpodobně najde na druhé straně.

Co tam najde. Co pravděpodobně může za tuhle spoustu koncentrované černé magie.

Koneckonců, zamumlala pro sebe, jediný, kdo za to doopravdy může, jsem já. To je další cena, kterou musí zaplatit za svůj předchozí hloupý pokus převzít vedení školy.

Kolem ní se valily její vzpomínky, nespoutané a bezpochyby povzbuzené temnotou, a šílený smích, který číhal na okrajích slyšitelnosti, zdánlivě zesiloval. Na chvilku se zastavila. Její varovný sigil by měl být někde poblíž.

Našla jej, jak slabě září v podlaze, smyčky a propletence runy slabě pulsují v černé mlze. Nebyl podrážděn ničím fyzickým, a tak byl stále aktivní. Gerda zavrtěla hlavou. S čistě magickým narušením nepočítala. Další lítost, pomyslela si, další neúspěch, další duch jejího pokusu svrhnout arcimága se vrátil, aby ji strašil.

Celá ta dlouhá léta pracovala, studovala, usilovala o to být nejlepší mágyní v Lat-Namu… Měla nadání, to věděla, větší nadání než její sestřenice Gustha Ebbasdotter, Kjeldorská královská mágyně. Co bylo ještě důležitější, Gerda se uplatnila. Pracovala na svých schopnostech. A tak vzestupovala v respektu, v prestiži i v moci.

A pak zjistila, že dál už stoupat nemůže. Byla už téměř na vrcholu hory, ale vrchol samotný už měl obyvatele – takového, který by neustoupil. Který nikdy neustoupí.

V temnotě se něco pohnulo a ebenová mlha se proti černější tmě zformovala do tvaru člověka. Mlha samozřejmě reaguje na mé myšlenky, uvědomila si Gerda, je to přece magická věc. Lidský tvar zhoustl do obsidiánové sochy Jodaha, Věčného arcimága, s tváří ztuhlou ve výsměšném, povýšeneckém úšklebku.

Gerda pocítila, jak jí do hrdla stoupá žluč, a při pohledu na vidinu Jodaha kývla. Udělala správnou věc. Ve spravedlivém světě by se stala arcimágyní, svobodnou a volnou, ale kvůli němu. Co ji hnětlo ze všeho nejvíc, bylo, že zatímco ona nakonec zestárne, přijde o své schopnosti a zemře, on tady bude pořád, stále dokonalý, stále nezměněný. Nespravedlnost toho všeho jí uvízla v hrdle. Ne, měla právo udělat to, co udělala – uzavřela obchod s ďáblem.

Téměř sama od sebe se v mlze zformovala další obsidiánová socha. Tahle zobrazovala hubeného, mocně vypadajícího muže ve vlajících šatech. Tento muž vypadal jako smlouvající handlíř a v dychtivém očekávání kroutil prstenem s velkým drahokamem na ruce.

„Lim-Dûle,“ řekla Gerda, slova v ústech chutnala hořce a v uších se jí podivně kroutila, „tahle temnota je i tvoje vina.“

Plán na odstranění Jodaha měla v duchu zformovaný jen z poloviny, když ji kontaktoval černokněžník. Věděla, že Jodah si nakonec musí odpočinout, napumpovat své paměti do zrcátka (dobře si prostudovala historii), a právě v tom okamžiku plánovala mága od zrcátka oddělit. Když ji Lim-Dûl kontaktoval, jeho nabídka vypadala jako objednávka.

To byl ale obchodník s hadí tváří, pomyslela si Gerda se zatrpklým, obdivným úsměvem. Černokněžník byl samá omluva, samý kompliment, a žádal o pomoc. Měl tenhle malý kousek architektury, kterého se chtěl zbavit. Nic velkého, nic nebezpečného. Pouze bezedná propast, se kterou nechtěl mít co do činění. Neustále do ní padali jeho nemrtví sluhové. Byla by Gerda tak laskavá a převzala ji z jeho rukou, kdyby pro ni za odměnu snad mohl něco udělat?

Vkráčela do toho oslepená vlastní pýchou! Gratulovala si k odeslání údajně bezmocného Jodaha do Lim-Dûlových rukou a zrcátka ke své sestřenici, nejmocnější čarodějnici na východě. To byla ale idiotka!

Gerda měla raději zamknout sem do kobek samotného arcimága! Místo toho pomáhala s kouzlem, které přemístilo tuhle odpornou bezednou propast do její vlastní říše. A teď propast vypouští do školy černou manu jako připomínku jejích někdejších neúspěchů.

Lim-Dûl získal silného pěšáka a Gerda za odměnu získala propast.

Samozřejmě, černokněžník si nedokázal svou kořist udržet. Mělo ji napadnout, že arcimág, třebaže sražen zpátky na začátek, bude natolik šikovný, že dokáže utéct. Zvláště s tou čarodějnou námezdní mágyní, která se vždy držela za ním. Měla jsem se připravit lépe, zamyslela se Gerda. To byla její největší chyba, více než cokoli jiného.

Namísto toho doufala v nejlepší a získala nejhorší. Jodah se vrátil do Lat-Namu a očividně věděl, co mu Gerda provedla, ale spřádal okamžitou pomstu? Kdepak, to by Lordu Nejvyššímu arcimágovi na věčné časy Jodahovi nestačilo! Ne, ten ji nechal na jejím místě opěvovaného byrokrata a vítězil nad ní, kdykoli měl pocit, že je třeba ji srazit o pár příček níž. Nikdo ji nebral vážně, když tady byl on, a on tady bude navždy.

V prvních letech po Jodahově návratu zvažovala, že odtud odejde úplně, ale kam by šla? Její původní domovina se rychle proměnila v močál a zbytek světa byl plný divochů, jakými byli barbaři nebo Kjeldořané. Mezi nimi dokázala žít její sestřenice Gustha, ale ne ona. A tak tady Gerda zůstala a kdysi vroucí zloba, kterou pociťovala vůči Jodahovi, se ztišila na vytrvalou zášť, drobný ohýnek, který udržoval její motor v chodu a motivoval ji, aby ukázala, že věděla, co dělá.

Teď se stalo tohle a ona je opětovně trestána. Pomyslela si, že se tento problém objevil hned po Jodahově odchodu, a zauvažovala, zda to nebyla další část jeho plánu. Podezírala jej, že za to může přímo on.

Hořce zakroutila hlavou a přešla mezi lesklými ebenovými sochami své bolesti, Lim-Dûlovou a Jodahovou. Když kolem nich prošla, dvojice vyšuměla a okolní černota se znovu spojila.

Nyní kráčela opatrně. Tohle místo měla prozkoumané a domnívala se, že z něj zná každý palec, i v tomto pekelném šeru. Ale to neznamenalo, že nemůže náhle vkročit do té naprosté prázdnoty, kterou hledala.

Její noha našmátrala okraj. Zastavila se a nohou objížděla zakřivenou díru v podlaze. To je ono, pomyslela si a napumpovala další trochu energie do zářící kostky, která se jí vznášela nad hlavou. Znovu pocítila tlak, jako by ji okolní černá mlha svírala a povzbuzovala, aby do kostky naházela veškerou svou magickou energii, aby vzala vše, co unese.

Kostka se rozjasnila a Gerda spatřila jámu v její úplnosti, obyčejný kruh v podlaze, ještě černější, bylo-li to vůbec možné, než mlha, která vířila okolo ní. Zdálo se, že temnota, ten naprostý pocit zoufalství, vyvěrá právě z oné jámy. Znovu si vytkla, že ji lépe neprozkoumala, když ji od Lim-Dûla dostala. Kromě toho, že usoudila, že jáma je očividně bezedná, a oficiálně zakázala vstup do tohoto křídla sklepů, aby udržela zvědavce mimo, ji víceméně nechala být.

Propast by se měla dát snadno uzavřít, pomyslela si, ačkoli Lim-Dûl tvrdil, jak je to pro něj těžké, ale Lim-Dûl tvrdil spoustu věcí a většina z nich se ukázala jako nepravdivá. Snad manové výpary, které se šíří vzduchem, zastaví – nebo alespoň zpomalí – obyčejná kamenná zátka.

Znovu sáhla do svých ledových věží a vytáhla potřebné kouzlo. Toto kouzlo bylo složitější než přivolání kousku zářícího krystalu, ale stále v mezích jejích schopností. Snažila se vytvarovat vyvolanou manu do obří zátky, učinit ji pevnou, tvrdou, neproniknutelnou. Vkládala do ní moc a váhu žuly. Něco, co propast navždy zapečetí.

Takový byl její úmysl. Ve skutečnosti, jakmile otevřela mentální dveře, aby jimi protáhla energii, na ni okolní mlha zaútočila. Využila ji jako slámku, kterou vysála z její mentální říše veškerou magickou energii, kterou mohla, a rozptýlila ji v okolní temnotě. Gerda vykřikla, jak se energie linuly nad ni. Zjevovaly se v ní nevyvolané vzpomínky a hrozily, že ji zevnitř roztrhnou.

Její mysl zaplavily její vzpomínky i vzpomínky jiných – vzpomínky ze samotné propasti. Krátce pomyslela na hořícího muže, stoupajícího vzhůru z téhle jámy. Na hordu zpívajících bytostí se stroji přišroubovanými na jejich údy a tváře. Na velikou, strašlivou příšeru, bílou jako kost, s kovovými úponkami místo vlasů, která promlouvala ke zpívajícím uctívačům v jejich snech. Tahle poslední bytost v Gerdině záplavě vzpomínek se k ní otočila, vydala příšerný úsměv a nabádala ji, aby se k ní připojila.

Gerda vykřikla a omdlela.

Nedokázala říci, jak dlouho byla v mdlobách. Za nějakou dobu zjistila, že leží vedle propasti, temnota kolem ní je ještě těžší a její malá kostka nicotně mihotá v šeru. Vytáhla se na nohy a několikrát se zhluboka nadechla.

Neexistovalo nic, co by s tímhle mohla dělat. Ať bylo v propasti cokoli, vysávalo to z ní magii. Ne, bylo to ještě horší, vysávalo ji to z každého dostupného zdroje a tím se to posilovalo a zintenzívňovalo. Sesílat kouzla uprostřed toho by byla hloupost.

Zamrkala a pomyslela na studenty, kteří zůstali na schodech, a na Ozmara. Pravděpodobně už napočítal do sta a uprchl. Teď je zřejmě na cestě tým čarodějů, jen aby padl za oběť nenasytnému apetitu téhle mlhy, tak jako ona.

Rychle se otočila a dobelhala se zpět k místu, kde si pamatovala, že je východ. Cítila praskání v kostech, a když se vracela, dávaly o sobě vědět její klouby. Mlha z ní vysála víc než jen magii. Vysála z ní kousek jejího života. To její nenávist vůči Lim-Dûlovi a Jodahovi ještě posílilo.

Nalezla Ozmara u dolního konce schodů, stočeného do klubíčka s koleny přitisknutými k hrudi. Rukama si pevně zacpával uši a neustále si mumlal: „Čtyřicet pět… čtyřicet pět… čtyřicet pět…“

Gerda pocítila k učenci náznak sympatií. Zvedla jej na nohy, opatrně si ovinula jeho paži kolem ramene a zahájila pomalý výstup zpátky po schodech.

Když konečně dosáhli vrcholu a ustaraných tváří studentů, Gerda si všimla, že černá mlhová stěna se zvedla o celý jeden schod a nyní byla pouhé dva schody pod vchodem.

Kapitola 5
Posvátná půda

Některé příběhy z nové éry, například Balada o Lotharovi a Alexandritě, hýří neskutečným vyprávěním o dvou mladých milencích, kteří sjednotili svá rozválčená království, aby stvořili velikánství v podobě Nového Argivu. Takové legendy vznikají vždy až mnoho let po smrti všech jejich účastníků a i nejranější zaznamenané verze čpějí spíše podvrhem a toužebnou vybájeností, než chladnými pevnými fakty.

Ve skutečné historii měly čistě společenské síly více společného se sjednocením kočovných kmenů a starodávných městských států, než s nějakými kavalírskými hloupostmi. S pokračujícím oteplováním a ústupem ledu se barbaří země v okolí Balduvských a Karplusanských hor náhle staly úrodnými. Namísto pastevectví a lovu se barbaři rychle obrátili k zemědělství, ale aby se stali sedláky, potřebovali znalosti, které jejich předkové ztratili, znalosti, které si uchovali Kjeldořané.

Neexistovali pravděpodobně žádní zhrzení milenci, kteří se dochovali v myslích dřívějších historiků, kteří chtěli ospravedlnit spojení těchto dvou království do jednoho. A ano, známe krále Dariena jako posledního krále starého Kjeldoru a Lovisu Chladnookou jako nejmocnější z divošských náčelníků Doby ledové. Ale i když nejjednodušší vysvětlení Nového Argivu by poskytla svatba těchto dvou linií, ve skutečnosti to byl výsledek naléhavých potřeb na obou stranách, způsobených tím, že Balduvijci měli půdu, ale ne znalosti, zatímco Kjeldořané měli znalosti, ale ne půdu.

Arkol, argivský učenec

„Úplně se to tu změnilo,“ prohlásil Jodah, když přecházel po kvetoucím poli.

„Taky už je to dvacet let,“ poznamenala Jaya, ale i ona to očividně pociťovala. Její hlas byl vážný, až nevlídný.

Země kolem nich, místo Bitvy o Kjeldor, poslední bitvy Doby ledové, se za uplynulá desetiletí proměnila. Kdysi to nakrátko bylo pole plné bahna a zkrvaveného sněhu. Nyní se z něj stala zvlněná krajina plná zeleně a karmínově rudých květin, které nyní kvetly v místech, kde kdysi umírali lidé z Kjeldoru a Balduvie.

Jodah pozvedl ruce a snažil se začlenit akce starodávné bitvy do krajiny, ale země ho zradila. Dva vrcholky, na nichž měly spojenecké armády Kjeldoru a Balduvie velitelství, nyní vypadaly menší, zploštělé vegetací, která je zarůstala. Průsmyk, z něhož se valili Lim-Dûlovi nemrtví, byl ukryt v hustém oparu plném pylu. Jodah už nyní nedokázal s jistotou najít místo, kde byly zformovány úvodní linie nebo kde spojenecké síly prorazily. Nebyl schopen ani zjistit, kde bojoval svůj poslední souboj s černokněžníkem – nedokázal nalézt místo, kde Lim-Dûl přišel o ruku.

Také Jaya se zdála být přetvořením krajiny uchvácená. Procházela se pomalu kolem ve spirálovitém kruhu, její šaty se třepotaly ve vánku. Aesthir našel malou proláklinu plnou dešťové vody a nyní se koupal s rychlým zběsilým čvachtáním. Jodah pomyslel na drobný hmyz, který se pravděpodobně rozlézal velikému ptákovi pod peřím, a byl najednou rád, že ho to nenapadlo dřív.

Jodah se snažil odhadnout procestovanou vzdálenost, ale neúspěšně. Vytáhl si z mysli tentýž paměťový lokátor, jaký použil předtím v Tresserhornu, ale kouzlo se nemělo čeho chytit, ničeho známého. Pomyslel na Lim-Dûlův velký ziggurat, ale mihotavá pestrobarevná koule kolem něj jenom líně kroužila a každou chvíli ze sebe vydala naříkavé pípnutí.

„Nic tady nezbylo,“ řekl Jodah.

„To není velké překvapení,“ řekla Jaya, vzdálená od něj nyní stovku stop. „Nezapomeň, že jsme potom spálili všechna těla, která jsme jen dokázali najít, mrtvá i nemrtvá. A všechno, co mělo nějakou cenu, potom rozebrali hledači kořisti – a to ostatní vlci a supové. Nezbylo tu nic než vzpomínky.“

Ani ty ne, pomyslel si Jodah, ale neřekl nic a jen přehlížel obzor. Koutkem oka zachytil pohyb.

„Máme společnost,“ prohlásil. Jaya ztuhla a otočila se, aby viděla, na co arcimág ukazoval.

Byly jich tam zhruba dva tucty a jeli na koních přes vrchol nejbližšího pahorku. Měli na sobě pestrou směsici šatů a kožešin, ale robustní koně o nich na pohled prozrazovaly, že to jsou Balduvijci, barbaří lidé ze severu. Spatřili Jodaha a Jayu na otevřeném poli a nyní se blížili k nim.

„Jsme tady v pasti,“ řekla Jaya. „Rychle do vzduchu!“

„Nemáme co skrývat,“ řekl Jodah. „Možná nám dokážou pomoci.“

Téměř v odpovědi uslyšeli ostré drnčení šlachovitých tětiv luků a vzduch nad nimi pročísl tucet šípů. Jodah si pomyslel, že buď mají mizernou mušku, anebo to měly být jen varovné výstřely.

Jaya nechtěla čekat a škrábala se na aesthira.

Po lukostřelbě následovalo troubení rohů z obou stran blížících se jezdců. Aesthir byl vycvičen tak, aby se před těmito rohy měl na pozoru a bál se jich, a tak zamával mohutnými křídly, čímž rozprášil hustý opar do okolí, a vyrazil vzhůru ve snaze o rozlet. Jaya zaklela a poskočila, přičemž pod sebou vyvolala vítr. Kouzlo ji vyneslo vzhůru, ale k dostižení vyplašeného ptáka nestačilo, a tak se s nadávkami snesla zpátky na zem.

Jodah zůstal stát a trpělivě čekal na jezdce s rukama složenýma před sebou.

„Chceme si s nimi promluvit,“ řekl Jaye.

„Phyrexie vem mluvení,“ odpověděla námezdní mágyně. „Možná o tom nevíš, ale s barbary je to už více než deset let pořád horší a teď je o nich známo, že útočí na cizince od pohledu.“

Jodah začal říkat: „Stejně jako civilizovanější lidé,“ ale to už měla Jaya zavřené oči a vytahovala před sebe manu.

Jodah zavrtěl hlavou a připravil si přerušení, několik pečlivě zvolených slov olemovaných dostatkem many, aby vykolejil cokoli, co Jaya plánovala. Jakmile to učinil, začal se cítit klidněji, nejenom díky energiím, které si vytáhl, ale také díky tomu, jak mínil zvládnout Jayinu přehnanou reakci – několik moudrých slov, podpořených magickou energií, a výsledkem bude udělení důležité lekce.

Takový byl aspoň Jodahův plán. Ve skutečnosti se od jezdců ozvalo další drnčení tětiv, nyní natolik blízko, že Jodah cítil, jak se široká kopyta jejich ořů zabořují do hustých drnů. Teď střílejí níž, pomyslel si, ale nejméně jeden z nich střílel příliš nízko – šíp prosvištěl kolem něj, vánek z jeho průletu ho pleskl do kolene, a zabořil se hlavicí do nedalekých květů.

Blízký průlet šípu stačil k tomu, aby arcimága přiměl ustoupit, a při ústupu bylo jeho kouzlo přerušeno, vylétlo z jeho mysli a zanechalo za sebou jen kouřící vzpomínku na svou manu. Jodah udělal krok dozadu, mentálně i fyzicky, aby se sebral a připravil nové, ale to trvalo nějaký čas. Čas, který mu Jaya nedarovala.

Námezdní mágyně roztáhla dlaně nízko při zemi a vyštěkla sérii krátkých slabik. Půda před ní se rozvlnila a energie z jejího čarování začaly krmit samotnou zemi. Jak se zčeřené vlny energie šířily do okolí směrem k dorážejícím jezdcům, nabobtnávaly, až se z nich stávaly malé pahorky, které pospíchaly kupředu jako kočky v elfí průzkumné výpravě.

Jodah zavolal na jezdce varování, ale to už bylo pozdě. První seizmická vlna rozbila jejich linie jako přílivová vlna narážející do křídového útesu. A stejně jako útes pod takovým náporem, linie jezdců se rozpadla, někteří oři zaklopýtali a vrhli své jezdce před sebe, jiní zaržáli a shodili řvoucí barbary dozadu. Několik z nich první zametací hřbet díky štěstí nebo svým dovednostem přečkalo, ale většinu z nich shodila druhá zemní vlna. Třetí vlnu vydržel jen jediný, velký blonďatý jezdec v oslnivě červeném plášti, který za ním vlál jako prapor, když jeho kůň přeskakoval poslední vlnu. I tak se Červenopláštník zakymácel v sedle, když jeho kůň po dopadu klopýtl, vybočil z cesty a bojoval o udržení kontroly nad svým ořem.

Jodah se obrátil k Jaye a viděl, že se usmívá. Byl to úsměv tvrdý a samolibý – úsměv člověka, který již tento trik vyzkoušel dřív s podobným výsledkem. Jodah věděl, že námezdní mágyně není nic víc než pytel triků, které si nosí v hlavě, ale Jaya Ballardová se za posledních dvacet let očividně naučila velký kus nového.

Aniž se podívala na Jodaha, zda jí to dovolí, zvedla ruce k dalšímu kouzlu. Jodah okamžitě zamumlal své přerušení a ukázal na Jayu prstem. Mírně se zapotácela, jak z ní byly vysáty energie. Rychle zvedla ruce ke třetímu kouzlu a Jodah na ni ukázal znovu – opět zpod ní vytáhl energie. Zvedla ruce ještě jednou a tentokrát Jodah vykřikl mystická slova a její kouzlení utopil. Jeho mana její kouzlo úplně zmařila.

Jaya se mrzutě otočila k Jodahovi, odhrnula si z očí zbloudilý pramínek zrzavohnědých vlasů a zapřela se pěstmi o boky. Spadlí válečníci se mezitím vyškrábali na nohy a znovu se dávali dohromady. Jejich vůdce v červeném plášti na ně vykřikoval rozkazy.

„Mám to brát tak, že to znamená, že ty máš nějaký nápad?“ zeptala se popuzeně Jaya.

„Mám,“ odvětil Jodah, ostřeji, než původně zamýšlel. „Navrhuji, abychom využili této příležitosti vzdát se a doufat, že naši budoucí hostitelé mají otevřenější mysl než ty.“

*****

Vzájemné představení proběhlo před namířenými šípy, ale Jodah se choval, jako by vítal zahraniční hodnostáře ve své pracovně. Hluboce se uklonil, zatímco zamračený vůdce barbarů, ten v červeném plášti, sestoupil s koně a kráčel směrem k nim.

„Omluvte naše nezdvořilé chování,“ pronesl Jodah. „Mysleli jsme, že nám chcete ublížit.“

„Mohli sme vás rozstřílať na místě,“ řekl červenopláštník. „Pálili sme vám nad hlavy, abysme vám to dokázali.“

„A já jsem vás shodila s koní,“ řekla klidně Jaya, „abych vám ukázala, co umíme my.“ Jodah střelil po Jaye pohledem, ale námezdní mágyně nespouštěla oči z vůdce barbarů.

Vůdce měl široká ramena a tvář neposkvrněnou jizvami ani rituálním tetováním. Zbroj pod jeho zářivě červenou kápí byla typická barbaří slátanina, ale Jodah si všiml, že je nejlepší kvality. Muž vypadal poměrně mladý. Asi potomek nějakého důležitého klanu, ačkoli na vůdce velmi mladý. I přesto měl oheň v očích a ocel v hlase.

„Ste kjeldorští mágové a snažíte sa z tehohle posvátného bojišťa ukrásť nějakú mystickú věcičku!“ obvinil je červenopláštník.

„Mágové jsme,“ řekl klidně Jodah, „ale ne kjeldorští. Já jsem…“

Mladík si odplivl. „Nemluvíte pravdu! Lítáte na tých jejich velkých ptákách!“

„Ten aesthir byl dar,“ řekla chladně Jaya a ukázala na obřího ptáka, který jim kroužil nad hlavami. „Nedělejte si nějaké závěry o tom, kdo jsme. Přiřítili jste k nám jako banditi…“

„Chráníme tuhle svatú zem před tými, kdo ju znesvěcujú!“ prohlásil červenopláštník.

„Nejsme znesvěcovači,“ řekl rychle Jodah, aby uťal Jayino protestní prskání. „Já jsem Jodah, Věčný arcimág. Tady Jaya Ballardová je námezdní mágyně, jejíž schopnosti také nejsou zrovna malé, a má věrná spojenkyně.“

Mladíkovi se na chvilku rozšířily oči, ale jen zcela trošičku. Jodah se proklínal, že nechal Jayu seslat kouzlo. Jejich jména tomu mladíkovi očividně něco říkala, ale po všech těch hrozbách teď rozhodně nemohl odpovědět vřele.

„Já vás znám,“ řekl červenopláštník. „Bojoval sem po vašom boku v Poslední bitvě. Já jsem Lothar Lovisason.“

„Vy jste byl v Poslední bitvě?“ prskala Jaya. „A kde, v matčině lůně? Nevypadáte dost starý na to, abyste mohl bojovat v Poslední bitvě.“

Jodah zvedl ruku, aby přiměl mágyni mlčet. Mladíka se zeptal: „Vy jste syn Lovisy Chladnooké?“

Lothar červenopláštník se napůl usmál a napůl přikývl, což byl první kousek úcty, který doposud projevil. „A jak tady vaša pomocnica praví, byl sem ten den v mámině lůnu.“

„Pomocnice!“ odsekla Jaya.

„Nevěděl jsem, že se Lovise Chladnooké narodilo dítě,“ řekl Jodah a pootočil se o kousek k Jaye. Očima položil tuto otázku jí.

Námezdní mágyně chvilku mlčela a pak pokrčila rameny. „Možná jsem o tom něco slyšela. Neměla jsem moc příležitostí se sem vrátit.“ Další pauza a pak dodala: „Možná jsem se o tom nezmínila. Asi jsem měla moc práce.“

„To jsme měli všichni,“ řekl Jodah, překvapen, že se Jaya po bitvě držela od barbarů dál. Před válkou stála spíše na straně Balduvijců než Kjeldořanů. Co se to mezi nimi za uplynulých dvacet let změnilo?

Lovisin syn řekl: „Hodně jsem teho o vás slyšel, arcimágu. Jak ste dal dohromady aliancu proti černokňažníkovi. Jak ste teho černokňažníka oddělal, jak ste vyřídil jeho i jeho učitela sférochodca. Jak ste zlomil kúzlo ledu nad světem a přinesl nám Dobu květin.“

„To není zcela přesné,“ začal Jodah.

„Ale je to blízko,“ dodala Jaya. Nyní se opět usmívala, i když ne sladce.

„Aj o vás,“ otočil se mladý muž k námezdní mágyni. „Jaya Ballardová, najnadaňajší a najchytřejší svojho druhu. Máma mi o vás dvou vyprávěla spústu věcí, když byl svět mladší.“

Jaya trochu zrudla a Jodah se zahihňal.

Jaya odsekla: „No, to nebylo tak dávno.“

Jodah se otočil k Lotharovi. „Je vaše matka v pořádku? Měl jsem mnoho práce s jinými záležitostmi, ale rád bych s ní teď mluvil, pokud je to možné.“ Začal se dívat na Jayu a pak se ovládl. „Obávám se, že ani nevím, jestli je ještě naživu.“

Lotharova tvář se rozjasnila. „Je naživu a chcela by, abych vás k něj zavedl.“ Pokynul směrem k širokému průsmyku. „Patří jí ten průsmyk a všecký obchod v ňom. Pojeďte s náma a my vás k ní zavedem.“

„Jestli jste to pořád vy,“ prohlásila Jaya, „já raději poletím.“ Vytáhla z kapsy píšťalku. Na její dvoutónové zapískání se aesthir snesl před ni, zastavil se a v poslední chvíli sklopil křídla.

„Tímhle způsobem,“ dodala námezdní mágyně, když kráčela od ostatních, „budu vědět, jestli nás nechce přepadnout někdo jiný.“

*****

Oproti Jayiným obavám se cesta do balduvského tábora obešla bez dalších událostí. Zdálo se, že barbaři odpustili mágům jejich dřívější kouzla, a většinu z nich uchvátila skutečnost, že jejich jednotka má tu čest doprovázet velikého Jodaha (a jen o málo méně velikou Jayu Ballardovou) ke své náčelnici. Během jízdy někteří starší válečníci líčili svá vlastní hrdinství tehdy na bitevním poli, ale činili tak s úctou, jako by měli obavy, že Jodah opraví jejich přehánění nebo výmysly.

Pokud šlo o Jodaha, ten se držel stranou, mluvil jen málo a čas od času se podíval vzhůru, aby zahlédl pomalu kroužícího Jayina velkého sokola.

Lothar následoval Jodahovy oči a pravil: „Máma mi vždycky vyprávěla, že Jaya Ballardová byla najsilňajší ze všeckých ohňových čarodějů.“

Jodah se dokázal neusmát. „Jayu by potěšilo, kdyby tohle slyšela.“

„Viděl sem, že tak skromně mluví,“ prohlásil uctivě Lothar. „Kdybysme to věděli, ani bysme na vás nepálili varovné výstřely. Svojú odpověďú dokázala, že sa umí ovládať.“

Jodah zachoval vážnou tvář. „A moje odpověď?“

„Vy ste sa ovládal eště líp,“ řekl Lothar s úsměvem. „Nezrobil ste nic, pretože ste věděl, že sa ohňová mágyňa umí postarať sama o seba. Vy musíte býť eště mocňajší.“

Nyní si Jodah dopřál úsměv. „Možná. Jedno staré přísloví říká – kdo mluví, neumí. Kdo umí, nemluví.“

Lothar se snažil přebrat si kázání a pak řekl: „Vy musíte ovládať silnú magiu.“

„To nemohu říci,“ řekl Jodah a jeho úsměv se prohluboval.

„Ne, vy ste mocný,“ řekl Lothar a znovu se podíval k nebi. „Když ste dokázal zkrotiť takú mocnú čarodějnicu, to musíte býť hodně, hodně mocný.“

Barbar v červeném plášti nedal Jodahovi šanci odpovědět, ale pobídl svého koně, aby předjel předek linie. Jodahovi za ním úsměv ztuhl a pak vymizel, když se arcimág snažil představit si, jakým způsobem by měl na takové tvrzení odpovědět – a naprosto selhal.

*****

Lovisa Chladnooká na dvojici mágů zabručela nad otevřeným ohništěm. „Měla bych vás dva nechať roztrhnúť vejpůl za vaše hříchy,“ prohlásila s úšklebkem.

Barbaří náčelnice vypadala přesně tak, jak si ji Jodah pamatoval, ne-li ještě lépe. Měla podobně široká ramena jako její syn, silnou postavu a v dlouhých blonďatých vlasech se objevovaly jen první proužky stříbra. Jodah přemýšlel, zda má na sobě tutéž zbroj, v níž ji před dvaceti lety viděl naposled. Nakonec dospěl k závěru, že náčelnice je dostatečně mocná na to, aby si nechala vyrobit novou zbroj, když stará byla již obnošená, a dostatečně usedlá ve svých zvycích, aby neměnila styl.

Za náčelnicí stál Lothar, který se snažil zakrýt svůj intenzívní zájem, a trojice šamanů, zejména kostitřasů ověšených korálky a medailóny. Byli to kouzelníci, kteří znali ještě méně zaklínadel než námezdní mág, ale jejich kouzla se opírala o tradice balduvského lidu. Jodaha a Jayu považovali zčásti za duchy vyvolané z minulosti, zčásti za možné konkurenty.

Příbytek náčelnice byl stálejší verzí jednoduchých spletenin a kožených chatrčí, typických pro její lid. Podpěrné kůly byly posíleny kovovými dráty a hřebíky a namísto kůží podpíraly kupoli z vysušené hlíny. Od doby, kdy tady Jodah byl naposled, se některé věci změnily.

Jistě, myšlenka trvalého balduvského tábora byla zvláštní, ale mnohem méně než ta, že se živil obchodem. Lovisino tábořiště vypadalo jako ohrazená horská pevnost, která byla usazena téměř naproti dlouhému průsmyku a obklopena nízkými vonnými stromy. Jádro pevnosti obklopovaly nesčetné přístavby jako známka její prosperity. Uvnitř stála vyhlídková věž, několik staveb sloužících jako skladiště, skrčený domek pro šamany, stáje (pořád zastřešené slaměnými došky), několik obytných domů a, samozřejmě, největší kupole byla vyhrazena pro samotnou Lovisu.

Pod touto kupolí v záři ohně Jodah odpověděl úsměvem.

„Z jakých hříchů jsme obviněni,“ zeptal se a dodal, „tentokrát?“

„Ze zničení světa, samozřejmě!“ řekla Lovisa a zaklonila se v křesle. Její trůn už nebyl žádná dočasná polní židle, ale pevné sedátko, stejně trvalé jako ta, která byla k nalezení v krovských síních.

„Na to, že je svět zničený, se vám tady vede docela dobře,“ podotkl Jodah. On a Jaya seděli se zkříženýma nohama naproti Lovise u ohniště, zatímco jim sluhové přinášeli džbány silně kořeněného vína, jaké měla Chladnooká nejraději.

„Toto?“ Máchla rukou po okolí. „Pche! Aj tohle je akorát stín teho, co to bývalo kdysi. Ne, možu si s váma připíť za to, že ste nám pomohl poraziť tu sviňu Lim-Dûla, a oddělať vás za to, že ste nás dal dohromady s takými nestálými spojencami, jako sú Kjeldořani. Možu vás blahoslaviť za bohatství, keré do mojích zemí přinesl návrat tepla, a proklíť vás za to, že ste odehnal našu tradiční vysokú zvěř, mamuty, karibu, tury, dokonca aj samotné lední medvědy dál a dál na sever. Možu sa vám klaňať za to, že ste přinesl mír, aj když to bylo tak těžké, a vynadať vám za to, jak taký luxus změkčuje naše chlapy aj roby.“

„Jste příliš laskavá,“ řekl Jodah s úsměškem. „Pomohl jsem, to jistě.“

Střelil pohledem po Jaye a byl překvapen, že se námezdní mágyně po Lovisiných narážkách nezvedla. Místo toho žena upřeně hleděla s hlavou nataženou zájmem za náčelnici na její trojici polonahých šamanů. Něco jí padlo do oka, a tak přestala hovor kolem sebe vnímat.

Lovisa si Jayiny nepozornosti vůbec nevšímala. „Mám plné ruky díky vám, Jodahu Nesmrtelný! Včíl roste obilí tam, kde dřív mohli přežíť enem pasáci, a další lidi žijú pod střechama z hliněných kupolí…“ mávla svým korbelem vzhůru do vzduchu, „než za starých časů.“

„A na tom je něco špatného?“ zeptal se Jodah.

Lovisa vydala hluboký povzdech, který jí otřásl hrudí, a řekla: „Je to, jako když sme uvázlí mezi jedním a druhým. Někteří sa chcú změniť se světem. Iní sa chcú vrátiť.“ Podívala se na Jayu a zeptala se: „Co vám vaša přítelkyňa pověděla o tom, jak se věci majú mezi náma a Kjeldorem?“

Jaya si náhle uvědomila, že byla vtažena do konverzace, a promluvila.

„Promiňte,“ řekla napjatě. „Obávám se, že jsem nedávala pozor.“

Jodah vše hladce urovnal. „Zmínila se, že v Kjeldoru byly nějaké problémy s loupežníky,“ řekl. „S barbařími loupežníky.“

Lovisina tvář při těchto slovech zrudla. Šamani za ní jako jeden muž nasáli vzduch, neboť věděli, co přijde. Lothar se rozzlobeně zamračil a zamířil ke dveřím.

Jodah najednou pochopil, že řekl něco špatně, ale také věděl, že s tím nemůže udělat nic jiného než přečkat nadcházející bouři.

„S barbařími lúpežníky!“ křičela Lovisa. „S barbařími lúpežníky!“

„Možná mám špatné informace,“ řekl Jodah a bojoval s pokušením otočit se k Jaye a svést vinu za svou neznalost na námezdní mágyni. Místo toho se však zeptal: „V dnešní době nejsou žádné barbaří přepady?“

Lovisa si odfrkla. „No, to sú, jestli si ovšem uvědomíte, že to sú barbaři, keří sú přepadávaní! Pusťte mě ke slovu, arcimágu, a já vám povím, co sa doopravdy děje.“

Jodah si dovolil pohled na Jayu, ale námezdní mágyně už očividně opět vypnula, imunní vůči Lovisině výbuchu. Namísto toho hleděla na nyní mumlající šamany.

„Pravila sem, že ste nás spojil s nestálými spojencami v Kjeldoře,“ zavrčela Lovisa, jejíž oheň zhasl jenom zčásti. „Vysvětlím vám tu jejich zákeřnosť. Po Poslednéj bitvě král Darien a jeho lútková generálka Varchild přísahali pevnú svornosť s Balduviú. Obě strany byly vyčerpané válkú, a tak obě strany rády súhlasily. Kdyby byl svět zůstal studený,“ poslední větu vyslovila jako starý epigram, „mohli sme sa my aj oni vrátiť ke starému a žíť v jakéms-takéms míru.

Místo teho začaly deště a povodně,“ pokračovala. „Jim to zatopilo pole a do jejich měst sa valili lidi, keré to vyhnalo z farem. Potem přišel do jejich zemí mor. Mezitím naše země ztratily svoju ledovú přikrývku. Hodně lidí přestalo loviť a začalo farmařiť, přitem využívalo teho, čemu sa přiučili od Kjeldořanů. Pěstujeme pořád víc obilí a zaplavený Kjeldor potřebuje naše jídlo.“

„To zní ideálně,“ řekl Jodah. „Vaši lidé jsou silnější než kdy předtím.“

„Tak by to vypadalo,“ přikývla Lovisa. „Ale aj když král Darien slibuje za našu úrodu hory doly, jeho vojáci přepadávajú naše povozy a zabíjajú naše stráže. Toto sem myslela, když sem sa zmínila o nestálých spojencách!“

Jodah pohlédl na Jayu, aby mu to vyvrátila, ale námezdní mágyně nic neříkala a se svraštělými obočími hleděla někam doprostřed.

Arcimág se obrátil zpět k Lovise a pronesl: „To, že se dohodly národy, náčelnice, ještě neznamená, že se dohodli všichni lidé. Mezi Kjeldořany jsou takoví, kteří si vzpomínají na staré časy a chtěli by se k nim vrátit. Včetně bojů s vašimi lidmi.“

„Súhlas,“ řekla Lovisa. „A stejně tak sú tací, keří věří ve staré časy, aj mezi náma… Jayo Ballardová? Co to je, námezdní mágyňo?“

Jodah si nyní uvědomil, že Jaya se zvedla na nohy a jde k Lovise. Ne, ne k ní, ale za ni ke skupince šamanů, kteří se shlukli za Lovisinou svalnatou postavou.

Jaya se zahleděla na jednoho ze šamanů a jeho bratři učinili několik kroků nazpátek. Na chvilku se zastavila a znehybnila šamana pohledem. Byl to prudký, intenzívní pohled a Jodah přemýšlel, zda to je tentýž, jakým dříve v Tresserhornu obdarovala Chaesku. Pod hliněnou kupolí se na jedno nadechnutí rozhostilo ticho.

Pak Jaya vyrazila a udeřila barbařího kouzelníka otevřenou dlaní do hrudi. Šaman vyjekl a Jaya z jeho krku strhla náhrdelník. Když jej uchopila, náhrdelník se roztrhl a všude kolem se rozkutálely mušlové korálky a kousky kovu.

„Jayo!“ zařval Jodah a vyskočil na nohy.

„Námezdní mágyňo!“ zahřměla Lovisa Chladnooká a také se vztyčila. „Co si myslíš!“

Jaya, svírající svou kořist, se obrátila k Jodahovi. Držela v ruce tmavou větvičku.

Lovisa byla bez sebe. „Co to robíš? Nikdo nemože šahať na naše šamany bez dovolení! Sú nedotknutelní a tento sa včíl bude museť očistiť!“

Jodah pozvedl ruku, aby náčelnici uklidnil, a pohlédl na tmavý předmět v Jayině ruce. Byl to otlučený zčernalý prst, scvrklý a ztmavlý zubem času.

Jodah náhle věděl, komu prst naposledy patřil. Stejně jako Jaya, která se zeširoka usmívala.

„Myslím, že jsem ho poznala,“ prohlásila.

Lovisa prskala. „U Leshrakovy krve a plemena! Cos to…“

„To je jeden z důvodů, proč jsme dnes navštívili bitevní pole,“ řekl rozhodně Jodah. „To je část Lim-Dûlovy useknuté ruky.“ Šamana se přísně zeptal: „Kde jste ho našel?“

Polonahý kouzelník se zalekl zloby v Jodahově otázce a Jodah své rozhořčení téměř okamžitě zmírnil. On i šaman se podívali na Lovisu. Velká barbaří náčelnice pohlédla na šamana a po dlouhé chvíli přikývla.

„Na bojišťu,“ zaskřehotal šaman. Barva z jeho tváře úplně vymizela a prázdná tetování na jeho čele nyní vypadala jako dětské čmáranice. „Přivábila mňa jeho síla a nosil sem ho jako fetiš kvůli Kjeldořanům z Krova.“

„Byl na něm prsten?“ zeptal se Jodah. Když šaman váhal, zopakoval otázku důrazněji. „Byl na tom prstu nasazený prsten?“

Šaman zavrtěl hlavou a ustoupil o krok směrem ke svým bratrům. Ti od něho okamžitě odstoupili. Jejich bratr šaman byl až do očištění nečistý a tato nečistost mohla být nakažlivá.

Šaman se obrátil zpět k Jodahovi. „Nebyl tam prsten. Enem ten prst. Myslel sem si, že asi patřil ghúlovi. Nevěděl sem to.“ Skoro se rozplakal, jak kvůli svému objevu, tak kvůli tomu, že na něj Jaya vztáhla ruku.

V kupolovité místnosti se rozhostilo dlouhé ticho.

Nakonec promluvila Lovisa: „Lim-Dûl je mrtvý.“ Následovala dlouhá pauza a pak dodala: „Anebo není? Není to právě to, za co sme tehdy před dvacati rokama bojovali?“

Tím, kdo odpověděl, byl Lothar, který vrazil do místnosti. „Kúř na koncu světa, mámo! Ti zasraní Kjeldořani napadli další našu karavanu!“

*****

Procházeli mezi stále dýmajícími troskami. Ani na aesthirových zádech nedokázali Jodah a Jaya dorazit včas, aby zabránili masakru. Veliké vozy s těžkými koly byly převráceny dnem vzhůru a zapáleny, jejich tažní voli zmasakrováni ještě ve spřežení. Obilí, jež vozy převážely, bylo vysypáno a chladný větřík je nyní rozfoukával po okolí. Těla strážců karavany a kupců byla rozházena mezi převrženými vozy jako potrhané hadrové panenky.

Jodah sledoval, jak bude reagovat Jaya, ale ta jen chodila mezi tou zkázou, jako by měla mysl někde zcela jinde. Pevně ovšem svírala svůj nově objevený prst jako vzácný talisman.

Jediné, co řekla Jodahovi, bylo: „Prsten musel být sejmut dřív, než prst opustil bojiště. To by odpovídalo tomu, že byl posednut někdo z těch, kdo přežili bitvu.“ Pak se oba rozdělili a kráčeli ve stále se zvětšující spirále od prostředku masakru.

Teprve až dorazili Lothar a Lovisa se svými válečníky, zdálo se, že se námezdní mágyně začala věnovat tomu, co měla před sebou. Zamávala na ně od jednoho z překocených vozů.

„Jeden z útočníků byl zabit,“ řekla. „Podívejte se!“

Jodah kráčel k místu, kde Jaya stála, Lovisa a Lothar mu byli v patách. U jejích nohou ležel kjeldorský válečník, napůl rozdrcený doutnajícím vozem, jeho ocelová zbroj zakrývala červené kalhoty a halenu, ještě červenější díky šípu s balduvským peřím, který mu trčel z hrdla.

Lovisa se nerozhlížela nalevo ani napravo, jen přikývla objevu. Lothar se nad padlým nepřítelem zašklebil.

„Kjeldořani,“ prohlásil. „Jeho kumpáni ho nechali tam, kde padnul. A ti kupci sú Balduvijci! Pořád nám eště nevěříte, arcimágu?“

„Věřil jsem vám už předtím, Lothare Lovisasone,“ odpověděl Jodah. „Překvapuje mě to. Jak jsem říkal, i když král chce obchodovat, v Kjeldoru mohou být takoví, kteří nechtějí, aby uspěl.“

„Tohle je kjeldorská garda!“ řekl Lothar. „To nejsú nějací banditi. Toto sú kjeldorské zbraně a kjeldorská zbroj!“

Jodah znechuceně pohlédl dolů. „Já vím. Nedokážu si představit, že generálka Varchild nechává své vojáky takto porušovat králova nařízení.“

Jaya vydala přiškrcený povzdech a Jodah se na ni podíval. Pohlédla na něj se směsí smutku a paniky.

„Je mi líto,“ řekla nakonec. „Myslela jsem, že už to víš. Je mi to líto.“

Jodah zakroutil hlavou. „Co se stalo? Cos mi to zase zapomněla říct?“

„Varchild je mrtvá,“ řekla rozhodně Jaya. Pak zopakovala: „Je mi to líto. Myslela jsem, že to víš.“

Kapitola 6
Žena, která bojovala s mořem

Paměť je vlhká, nespolehlivá věc, prosáklá emocemi dnešního dne a zamořená osobním kořením zkušeností a vlastních zájmů. I pozdější dokumenty – memoáry, hlášení, biografie – jsou plné osobních vzpomínek, které často bývají revidovány tak, aby zobrazovaly pisatele v lepším světle. Jestliže obyčejná domácí manželská hádka vytvoří dvě různé sady vzpomínek, bitva jich vytvoří tisíce, pro každého přeživšího jednu.

My historikové při své práci postupujeme do značné míry podobně jako koželuhové v tom, že tyto vzpomínky, příběhy a jiné pozůstatky zanechané plynutím času sbíráme a uchováváme. Vysušujeme je od emocí, ždímáme z nich nesrovnalosti, odřezáváme od nich to, co tam nesedí, a šijeme z nich příběh, s nímž mohou všichni žít.

Lidé, kteří žijí ve chvílích událostí, jsou ve zřejmé nevýhodě. Jsou zasaženi ze všech stran najednou. Nemohou vědět, který kmen se kam stěhuje nebo zda zaplavené pole pět set mil daleko jim vyšle do cesty novou vlnu uprchlíků. Nevědí o plánech černokněžníků, čarodějů nebo sférochodců. Nevědí, že jejich město bylo možná postaveno z odkazu Urzy a Mishry. Jsou příliš zaujati starostmi, třeba jak se vyhnout támhleté armádě, nebo jak nakrmit tamty uprchlíky, nebo kam se uchýlit na noc, aby byli chráněni před deštěm.

Když se tedy později setkají s historickými verzemi svých životů, jsou nevyhnutelně zklamáni. „Takhle to přece nebylo,“ tvrdí. „Zapomněli jste na tamten důvod. Máte všechno špatně.“

Těm, kteří prožili historii, to lze odpustit. Když se topíte ve vlastní přítomnosti, nemůžete si zachovat soudnou mysl.

Arkol, argivský učenec

„Kdy?“ zeptal se Jodah.

„Před pěti lety,“ řekla Jaya a protírala si rukama hlavu. „Z hor přišel útok orků. Obrovská horda spojená se zlobry. Její družinu nikdy nenašli. Předpokládala jsem, že to víš. Asi proto, že ty toho přece víš tolik.“

Jodah se hluboce zamračil. Spoléhal se na Jayinu znalost východních zemí a její známosti s tamějšími obyvateli, významnými i bezvýznamnými. Teď to vypadá, že znalosti vymizely, přátelství uvadla a Jaya mu není schopna poskytnout ani základní fakta.

Co se to s ní stalo?

„Její vojáci Varchild milovali,“ řekla Lovisa. „Ale její nepřátelé ju milovali míň a její velitelé ze všeckých najmíň. Já nemožu řícť, že sem ju měla ráda, ale přiznám sa, že jejích schopností sem si vážila.“

„A bez Varchild na místě,“ řekl Jodah, který si vkládal poslední novinky do své mentální skládačky, „je mnohem pravděpodobnější, že se odtrhly loupežnické jednotky, každá se svým vlastním ‚řešením‘, jak obchodovat s Balduvijci.“

Lothar plivl na zem. „To je to civilizované sváďaní viny na druhé! V kmenách je náčelník zodpovědný za svojích lidí. Jestli kjeldorští vojáci útočí na naše karavany, tož je to zodpovědnosť krála Dariena.“

„Souhlasím,“ řekl Jodah. „Teď odletíme do Krovu a já oznámím králi vaše problémy.“

Jaya si pročistila hrdlo, a aniž se na Jodaha podívala, prohlásila: „Krov je zaneřáděný mory. Královská rodina se přestěhovala do sídla svých předků v Kjeldu. Měli bychom letět tam.“

Jodah se podíval na Lothara a mladý muž přikývl. Jodah se kousl do rtu, a když vzhlédl, námezdní mágyně už připravovala svého aesthira k letu.

Jaya vydala povel píšťalkou a obří dravec se sklonil, aby je oba vzal na záda. Když oba nasedli, přišla k nim Lovisa Chladnooká.

„Říkal ste, že sú tací, keří sa chcú vrátiť do starých časů války mezi námi a Kjeldořanmi,“ řekla náčelnice. „To je pravda mezi mojími lidmi stejně jako mezi Kjeldořanmi. Musím vám řícť, že jestli tyhle přepady nepřestanú, sestúpí s hor moji vlastní lidé a pole budú zasa rudé krví.“ Podívala se na Jodaha a pohled to byl smutný. „Je mi líto, ale dlužím vám pravdu.“

„Mně to není líto o nic méně než vám,“ řekl Jodah. „Myslím, že bych v každém případě měl navštívit krále Dariena. Snad s jeho pomocí dokážu zjistit, co se tady vlastně děje.“

„A ty,“ Lovisa se obrátila k Jaye. „Položila si ruky na jednoho našeho šamana,“ pronesla neomaleně. „Měla bys teho věděť víc.“

„Byl to žár okamžiku,“ odvětila Jaya a shrnula si volnou rukou pramínek vlasů s tváře. Ve druhé ruce stále svírala utržený zbytek Lim-Dûlova prstu.

„Musíš sa očistiť, jestli chceš eště přijíť mezi nás,“ prohlásila hlasitě Lovisa, spíše ke shromážděným Balduvijcům než k námezdní mágyni.

„Očistím se,“ řekla Jaya zvýšeným hlasem, aby se vyrovnal Lovisinu. I přesto jí při řeči hlas nervózně přeskakoval. „Až tohle všechno skončí.“

„Změnila ses, námezdní mágyňo,“ řekla náčelnice Jaye, ale nyní se dívala na Jodaha. Byl to pohled plný obav – a varování.

„To mi už bylo řečeno,“ řekla Jaya slabým hlasem s rozostřenýma očima, jako by i teď měla myšlenky někde jinde. Následovala trapná chvíle ticha, kterou se odvážil přerušit jen zvuk větru tančícího po trávě.

Jodah se předklonil a řekl prostě: „Leťme.“

Bez dalších slov Jaya kopla aesthira do žeber a přinutila jej zamířit vzhůru, dál od doutnajících trosek, které hrozily pohltit dva národy.

*****

Jodah počkal, až kouř z dalekých ohňů z loupeže nebude vidět, a teprve pak ukázal na velkou, širokou stolovou horu uprostřed výhledu a přikázal Jaye přistát.

Jakmile obrovitý sokol dosedl, Jodah sklouzl s jeho zad a kráčel k okraji hory. Po několika minutách ho následovala Jaya se zmateným výrazem ve tváři.

Připojila se k Jodahovi na okraji hory. Země pod nimi byla bludištěm vodních toků, stříbřitě se lesknoucích v zapadajícím slunci. Někteří domorodci se již nové zemi přizpůsobili a jejich malé čluny si jako vodní brouci razily cestu po těchto lesklých stužkách. Na některých svazích hor již byly vybudovány rýžové terasy.

Jodah se zhluboka nadechl a zeptal se: „Tak co dalšího jsi mi ještě neřekla?“

Jaya se polekala. „Co tím myslíš?“

Jodah pocítil, jak v základech jeho mozku bublá horký vztek. Starý pocit, ale v těchto dnech vzácný. Jodah se ho snažil ovládnout.

„Tím myslím,“ řekl a pečlivě odměřoval slova, „co dalšího se tady v okolí stalo, že o tom ještě nevím?“

Jaye se rozšířily oči. „Myslíš všechno? Bylo to už dvacet let.“

„Ano, to bylo,“ řekl Jodah. I jeho vlastním uším zněla jeho slova příliš ostře. „A i když jsem tu a tam očekával nějaké malé překvapení, ocenil bych nějaké to varování, abych nestrávil celý tenhle výlet doháněním neznalostí!“

Jayiny oči se zúžily a rty se zformovaly do netrpělivé čárky. „Nelíbí se mi tvůj tón.“

„Můj tón tady není problém,“ řekl Jodah.

„Tak co je problém?“ odsekla Jaya.

„Nebyla jsi mi schopná říct, v jakém stavu je Tresserhorn, a zapomněla jsi mi říct o Varchildině smrti. To by samo o sobě stačilo. Ale tys ani nevěděla, co se děje mezi Lovisinými lidmi? Ani to, že má syna? Myslel jsem, že jsi s ní dobře vycházela!“

„To vycházela. Tedy, vycházím.“ Jayin hlas zněl přísně. „Jen jsem neměla možnost… Lidé se mění.“

Jodah se neovládl a zvýšil hlas. Do jeho slov se vloudil ostrý tón starodávného instruktora. „Všechno se mění, námezdní mágyně! Taková je podstata samotné magie! Co je neomluvitelné, je nebýt na tuto změnu připraven!“

Jaya neřekla nic, ale její oči žhnuly vnitřním ohněm a její ústa připomínala čáru bez rtů. Jodah pochopil, že fyzicky zadržuje slova, kterých by mohla litovat.

Jodah se zhluboka nadechl a pomalu vydechoval, aby se přiměl snížit tón. „Letěl jsem na východ s tebou, protože jsem myslel, že jsi těm změnám porozuměla, ale mám pocit, že trávím čas poletováním po okolí s čelistí pokleslou údivem a předstíráním, že chápu, když se dozvídám, co se doopravdy děje. Jayo, potřebuji, abys mi pomohla! Co jsi dělala v posledních dvaceti letech?“

Jakmile tato slova pronesl, Jodah věděl, že zašel příliš daleko. Jayina tvář se zakabonila do bouřkového mraku, a když promluvila, její slova metala blesky.

„Promiň mi to, ó mocný Věčný arcimágu. Měla jsem příliš mnoho práce se svým životem!“

Jodah zvedl ruku a poznal, že nebude moci odvrátit bouři, kterou právě přivolal.

Bude před ní moci jenom utéct.

Přesto řekl: „Jayo, je mi líto, jestli jsem byl hrubý…“

„Ne, není,“ odsekla Jaya. „Chtěl jsi akorát další výletíček se svou věrnou společnicí, svou talentovanou amatérkou, svou fenečkou, svou pomocnicí!“ Odsekávala slova jako kusy masa. „Chtěl jsi mě vedle sebe, abych ti poskytla všechny plané informace a nechala tě dojít k nevyhnutelnému závěru, a potom, a potom tleskala, když jsi udělal to bůhvíjaké dávno zapomenuté kouzlo, které jsi udělal, když sis vytáhl manu z uší, jen abys na každého zapůsobil.“

Odmlčela se, očividně proto, aby Jodah mohl pronést nějaký dojemný komentář, připravená ho překřičet. Arcimág jen ponuře hleděl na své nohy.

„Dobrá, je mi to líto. Strávila jsem posledních dvacet let snahou přežít ve světě, ve kterém nás Freyalise zanechala. Neměla jsem ten luxus v podobě tajné školy, do které bych se mohla schovat, když deště rozvodnily řeky a řeky odnesly města. Když plísně a sněti zničily úrodu a když se stoupající slaná voda rozlila do pobřežních polí. Sakra, měla jsem moc práce, takže mi odpusť, že jsem nedávala pozor na národní politiku a na to, kdo je čí syn!“

Jaya se odmlčela a ztěžka dýchala, tvář zrudlou. Jodah se jen kousal do dolního rtu. Přestávka mezi nimi se prodlužovala jako večerní stíny u jejich nohou, ale Jodah cítil elektrický náboj v každém okamžiku.

Nakonec Jaya řekla: „Ale ty jsi to všechno už dělal, ne? Pro člověka, kterému je více než dva tisíce let, je všechno obnošená vesta. Dokonce tě lidi i dřív seřvali tak, jako teď já. Stalo se ti to už, ne?“

„Ano,“ odpověděl Jodah, „ale nikdy tak výřečně, nikdo mě ještě tak nerozsekal na kousíčky.“

Jaya přemohla odfrknutí. „Máš štěstí, že jsem tě neshodila s toho útesu.“

„To bych jen vyletěl zpátky,“ prohlásil Jodah.

„Já vím,“ řekla Jaya. Otočila se a rozzlobeně pozorovala západ slunce.

Jodah čekal dobrou minutu a pak řekl: „Omlouvám se.“

„Za co?“ zeptala se Jaya, mírněji, ale stále s ostřím v hlase.

Jodah málem řekl za všechno, ale zarazil se, protože věděl, že by to byla dvířka k větší hádce. „Za to, že jsem si myslel, že jsi měla tytéž zdroje jako já, když jsem byl ukrytý ve své škole. Za to, že jsem si myslel, že budeš mít tenhle druh informací po ruce. Byl to samozřejmý předpoklad. Ty jsi jedna z nejnadanějších mágů, jaké znám, Jayo Ballardová.“

„Vem to za jiný konec,“ řekla námezdní mágyně, ale odvděčila se mu stínem pobaveného úsměvu.

„Ne v hrubé síle,“ řekl Jodah a rychle dodal, „ačkoli jsem si všiml, že i v tomto směru jsi vyrostla. Hovořím o tvých schopnostech porozumění a vytříbenosti. Máš svůj pytel magických nástrojů a používáš je s umem a schopností.“

Jaya neřekla nic a Jodah pokračoval: „Když jsi gardista, tvoje odpověď na cokoli je bojový pokřik a tasení meče. Když jsi zedník, tvá odpověď na cokoli je cihla.“

„A když jsem prostá námezdní mágyně?“ zeptala se Jaya a pohlédla na něj koutkem oka.

„Pak všechno řešíš kouzly, které máš po ruce,“ odpověděl Jodah a rychle dodal, „pokud jsi typická námezdní mágyně. Ale ty ne. Ty jsi elegantní, vytříbená, ostrá, ty jsi…“ chňapal po správném slovu, které by nebylo ani příliš urážlivé, ani povýšenecké.

Mazaná?“ nadhodila námezdní mágyně.

„Když chceš,“ řekl Jodah. „Chci, abys věděla, že jsi tady jako něco víc než jenom ranec informací. Jsi tady kvůli svému talentu, kvůli své unikátní povaze. Často máš lepší přehled o dění ve zbytku světa než já a máš lepší schopnost jednat s lidmi. Já jsem stejný akademik zalezlý ve slonovinové věži, jako když jsi mě potkala poprvé. Ty jsi byla vtažena do života, a díky tomu jsi v mnoha oblastech moudřejší.“ Aspoň jsi dříve bývala, dodal pro sebe.

„Jsi tady proto, že oba lovíme tu samou kořist,“ pokračoval Jodah. „Jsi tady proto, že znáš naši kořist skoro tak dobře jako já. A jsi tady proto, žes mi přinesla tu ruku, i když jsi mohla utéct a snažit se o ni postarat sama.“

Jaya se na něj podívala a skomírající slunce zachytilo rudé odlesky v jejích vlasech.

„Je to všechno?“ zeptala se. Oheň z jejího hlasu vymizel a nahradila jej přijatelnější vřelost.

„Profesionálně, samozřejmě,“ řekl Jodah s drobným úsměvem. „Ale také chci, abys věděla, jak se díky tobě cítím…“ Mladý, pomyslel si, užitečný. „Klidný,“ řekl nakonec. „Považuji tě za spolehlivého spojence. Vím, že se na tebe mohu spolehnout, že vůči mně budeš upřímná. Vím, že ti mohu věřit, že…“ Slova jej nakonec zcela zradila, když se přesunul do méně probádaných oblastí lidských citů.

„Ti budu hlídat zadek?“ nadhodila Jaya.

Jodah pokrčil rameny a námezdní mágyně se tomu pohybu zasmála.

„Tak dobře,“ řekla Jaya. „Měj na paměti, že já nevím všechno, a já ti tu laskavost oplatím. Takže co potřebuješ vědět, ó Věčný arcimágu?“

„Spoustu věcí,“ odpověděl Jodah, který nyní seděl na okraji útesu. „Ale začneme tou, na kterou jsem se tě měl zeptat, když jsi poprvé vstoupila do mé pracovny. Co jsi v uplynulých dvaceti letech dělala ty?“

Jaya se posadila vedle něj, poslední sluneční paprsky zbarvovaly její pleť do zlatova. Nebe nad nimi tvořilo narůžovělý pás a první hvězdy se začínaly probouzet k existenci.

Shrnula si zbloudilý vlas z obličeje a odpověděla: „Jak jsem říkala – žila jsem.“

„Žila kde?“ ptal se Jodah, klidně a opatrně ve snaze vyhnout se šlápnutí na minu.

„Na jih odsud,“ řekla Jaya. „Poblíž elfích zemí. Konkrétně v Kelsinku.“

„Slyšel jsem zprávy odtamtud,“ řekl Jodah. „Prý bylo zatopeno.“

Jaya chvíli mlčela a její tvář byla náhle vzpomínkami celá zkamenělá. Jodah měl obavy, že zašel příliš daleko a příliš rychle, že se zřítil do jedné z oněch verbálních propastí, jimž se přísahal vyhnout.

Namísto toho však Jaya řekla: „To jsi slyšel správně. Skupina čarodějů léta bojovala s přílivy, jen aby nakonec prohrála.“

„A tys byla v té skupině?“ zeptal se Jodah.

„Ještě hůř,“ odvětila Jaya. „Já jsem tu skupinu vedla.“ Zvedla ruku. „Tedy za peníze, musím se přiznat, aspoň ze začátku. Myslela jsem si, že to dokážu zvládnout. Byla to koneckonců jen voda a já jsem byla mistryně ohně. A kromě toho,“ řekla a její hlas se stal tichým a zamlženým, „pomáhala jsem měnit svět, podávala si ruce s králi a černokněžníky a arcimágy. Mohla jsem zachránit město.“

Jodah řekl: „Jayo, i my jsme kvůli stoupajícím vodám přišli o velkou část Lat-Namu…“

Přerušila ho, jako by ho neslyšela. „Nejprve jsem si myslela, že to bude jenom placená zakázka, jen další práce, ale pak mě to dostalo. Moře se k nám přiblížilo, často bylo s každým přílivem blíž a blíž, zařezávalo se na míle do vnitrozemí s obrovskými bouřemi, které bičovaly jižní pobřeží. Teď mu říkají Roztříštěné moře, víš? Celý kontinent se láme a nebylo nic, co bychom s tím mohli udělat. Někteří z toho vinili bratry. Někteří vinili Freyalise. Někteří vinili tebe.“ Odmlčela se a pak dodala: „A někteří vinili mě.“

Chvíli mlčela. Až byla znovu připravená, Jodah ji nechal pokračovat ve vyprávění. „Prastaré elfí stromy uhynuly, jejich kořeny nevydržely mořskou sůl, když zamořila vodní tabule. Samotní elfové uprchli, někteří do Yavimayi, někteří na sever, své druidy vzali s sebou. Z Fyndhornu je teď bažinatý ostrov. Kelsinko…“ Hlas se jí mírně zachvěl. „Viděla jsem, jak se první vlny valily přes jeho velké náměstí a jak se nástěnné malby odlupovaly ve stoupajících přílivech. Odcházela jsem odtamtud jako jedna z posledních, Jodahu. Zatopené budovy ovládly nové bytosti – ryby, mořští štíři, zvláštní nestvůry zahalené v krunýři z krabích ulit. Bojovala jsem s měnícím se světem. Obávám se, že jsem prohrála.“

„Prohráli jsme všichni,“ řekl jemně Jodah. „Moře všechno pohltí.“

Jaya se dotkla koutku svého oka, a když prst stáhla, byl vlhký. „Ty jsi bojoval s mořem a to tě přinutilo k ústupu – opatrnému a odměřenému, jakým ses vždy zdál být i ty. Já jsem bojovala s mořem a to mě vyhnalo. V tom je rozdíl.“

„Jen do určité míry,“ podotkl Jodah.

„Po Kelsinku,“ pokračovala Jaya, „jsem trochu cestovala. Pomáhala jsem, kde jsem mohla. Když vypukly mory, držela jsem se dál od velkých měst. Pak jsem našla tu ruku a věděla, co se potom musí stát.“

Jodah přikývl, ale dlouhou dobu nic neříkal. Jaya se nezmínila o nikom jiném, o žádné rodině. Možná i to byla část jejího příběhu, ale ne taková, o kterou se chtěla s někým podělit. To, co řekla, stačilo. Slunce již úplně zmizelo z oblohy a poslední narudlé proužky na západě odumíraly.

„Pojďme,“ řekl a třel si ruce o sebe, aby se zahřál, „já teď rozdělám oheň a dáme si něco horkého k jídlu. Pak budu chtít vědět, do čeho míříme v Kjeldoru.“

Stejně jako dříve na cestě si oba postavili tábor. Na stolové hoře nebylo žádné suché dřevo, a tak je Jodah vyvolal z éteru. Jaya vytáhla uzenou šunku, dárek od Lovisy, a čerstvé papriky, červenou a zelenou. Vyjmula také měch medoviny. Jodah si všiml, že i přes svou chybu v sáhnutí na šamana neztratila nic ze svých schopností smlouvání a vtipkování.

Jodah opekl papriky v drátěném koši s dřevěnou rukojetí a oba je snědli se studeným masem. Na východě vyšel větší měsíc, baculatý, odulý a žlutý.

Nakonec Jaya řekla: „Kjeldor.“

„Kjeldor,“ zopakoval Jodah.

„Pořád vládne dobrý král Darien,“ řekla Jaya. „Měl dvě ženy, ale obě zemřely. Svou první ženu si vzal z politických důvodů a ta mu porodila dceru. Žena zemřela zhruba pět let poté a další děti už spolu neměli. Druhou ženu si Darien vzal z lásky, říkalo se, ale zemřela na mor, aniž mu povila další dědice. Jediná princezna je Darienova dcera Alexandrita, ale drží se, aby převzala zničené království.“

„Slyšel jsem příběhy pocestných,“ řekl Jodah. „Jak špatné to ve skutečnosti je?“

„Ještě horší, než jsi slyšel,“ odpověděla Jaya. „Pole jsou zatopená, úroda hnije a lidé se stěhují do měst. I z Kelsinka přišel na sever obrovský dav. Moře jsou drsnější, takže kupci a rybáři to teď mají těžší. S těmi krabími lidmi jsem si nedělala legraci. Jsou na vzestupu – nazývají se visceridi, ale místní lidé jim říkají mořští goblini, protože se zdá, že jich je zrovna tolik.“

Jodah si v duchu udělal poznámku vyptat se na další údaje ohledně těchto tvorů, zejména zjistit, odkud pocházejí.

Jaya pozvedla tři prsty. „Největší města, která přežila, jsou Soldev, Krov a Kjeld.“ Ohnula první prst. „Krov je mrtvé místo, centrum moru. Strašné místo. Byla jsem tam jednou a utíkala jsem odtamtud tak rychle, jak to šlo.“

„Obávám se, že se tam možná budeme muset podívat,“ řekl Jodah. „Je tam něco, co budu potřebovat.“

„Král Darien tam není.“ Jaya ohnula druhý prst. „On, princezna Alexandrita a většina královského dvora se přestěhovali do letního paláce v Kjeldu. Tam je to skoro stejně zlé, ale aspoň je to na vrchu většího kopce. Teď je to skoro ostrov.“

Jaya ohnula třetí prst. „Soldev přísahá oddanost koruně, ale víceméně jde svou vlastní cestou. Tam jsem strávila nejvíce času po Kelsinku. Je to pravděpodobně jediné zbylé centrum vyšší vzdělanosti kromě Lat-Namu. Byli ušetřeni více než zbytek světa, protože tam mají komunitu artefaktérů, kteří všechno zajišťují.“

„Artefaktérů?“ zeptal se Jodah.

„Pamatuješ si na ně,“ řekla Jaya, „na ty s těmi stroji na předpovídání počasí a vybuchujícími golemy v Bitvě o Kjeldor?“

„Daggson,“ řekl Jodah. Jméno se mu vynořilo z mlh paměti. „Arcum Daggson.“

„Ten je teď vrchním výrobcem strojů,“ řekla Jaya, „vůdcem Soldevských strojařů. Vznikli jako cech, ale věřte mi, že opravdovou moc ve městě mají právě oni. A dokud jim království příliš neztrpčuje život, jsou více než ochotní přísahat věrnost Kjeldu.“

„Hmmm,“ pronesl Jodah a zaklonil se. „Jak přijímají moc těchhle strojařů ostatní mágové?“

„Nezbylo moc mágů, kteří by si mohli stěžovat,“ řekla rychle Jaya. „Aspoň ne v žádné organizované struktuře. Královská mágyně Gustha Ebbasdotter zmizela v Bitvě o Kjeldor a předpokládá se, že byla zabita, jestli si pamatuješ. Bez její vůdčí ruky se celé klubko magického provázku začalo rozmotávat.“

„To jsem si mohl myslet,“ řekl Jodah zamračeně a pak rychle dodal: „Měl jsem si to aspoň zjistit.“

„Měl jsi moc práce,“ řekla Jaya, „stejně jako já, a to jsem byla blíž. Každopádně jedním směrem se vydala frakce elementálistů, druhým kouzelníci, třetím zbožňovači. A pak, když udeřily mory, nebyli na ten úkol připravení a jejich řady byly zdecimovány ještě víc. Někteří jsou pořád v Kjeldu, jiní utekli do divočiny a spojili se s následovníky toho bláznivého proroka Zura.“

„Má někdo nějakou potuchu ohledně podstaty toho moru?“

„Morů,“ opravila jej Jaya. „Bylo jich nejméně sedm, které dokázali identifikovat, většina z nich začala v oblasti samotného Krovu. Vypadalo to, že jsou všechny unikátní, a většina jich byla smrtelná. Léčitelé, kteří jsou všeobecně k ničemu, jim dávali šťavnaté názvy jako křivice nebo úplavice nebo žloutenka.“

„Rozkošné,“ poznamenal Jodah.

„Takže všichni mágové, kteří přežili, jsou nahnáni do boje s mory. Jako nejúspěšnější se ukázal přístup strojařů.“

„Což je?“

„Neonemocnět,“ řekla samolibě Jaya, „nebo spíš nepustit k sobě nikoho, kdo by mohl být nemocný.“

„Ty ses k nim samozřejmě dostala,“ řekl Jodah.

„Prosím,“ řekla Jaya s hranou uražeností, „neztratila jsem všechen svůj šarm.“

„A co kjeldorská armáda,“ zeptal se Jodah, „v jakém stavu je ta?“

„Ve stejném jako mágové, jen stín toho, co byla dřív,“ odpověděla Jaya. „Hodně starých řádů složilo prapory a rozpadlo se. Některé z nich sklátily mory. Z některých nebeských rytířů se stali žoldáci.“ Podívala se na svého vlastního aesthira, nyní stočeného do klubíčka s hlavou pod křídlem na druhé straně ohně.

Jodah přikývl. „A Varchild je po smrti.“

„Jo,“ řekla Jaya a odmlčela se. „Abych pravdu řekla, zrovna ta mi chybí. Byla ochotná bojovat pro krále, když se ho Avram Garrisson a jeho Stromgaldův spolek snažili svrhnout. Nenáviděla barbary, ale byla ochotná se s nimi dát dohromady, aby bojovali s Lim-Dûlem.“

„Jak se to stalo?“ naléhal Jodah. „Co se stalo Varchild?“

„Jak jsem říkala,“ odvětila Jaya, „orkové. Ze západu. Podle zpráv to byla celá horda a Varchildini vojáci jich většinu zničili, než padli.“

„Hmmm,“ pronesl Jodah.

„Hmmm?“ opakovala Jaya.

„Našli Varchildino tělo kvůli pohřbu?“ zamrkal Jodah na Jayu.

Jaya zavrtěla hlavou. „Tělo se nenašlo. Slyšela jsem, že měla plné státní pocty. Velký památník. Obávám se, že jsem pohřeb zmeškala. Neúspěšní mágové nebyli v tu dobu u dvora zrovna v oblibě. Na co myslíš?“

„Jen na to, že tady máme spoustu osob, jejichž smrtelné ostatky se nikdy nenašly. Po bitvě nebylo nikdy nalezeno tělo Avrama Garrissona, Gustino taky ne a teď zmizela Varchild a je oplakávána jako mrtvá.“

„Od Bitvy o Kjeldor je to už dvacet let,“ řekla Jaya. „A při těch dvaceti uplynulých letech bys měl být rád, že těch mrtvých není víc.“

„Tak jsem to nemyslel,“ řekl Jodah. „Myslel jsem na Lim-Dûla. I při jeho moci by mu trvalo nějaký čas, než by dokázal zkrotit nějakou mysl a přivést ji ke svému způsobu myšlení.“

Jaya napřímila hlavu. „A to proč?“

„Uplynul určitý čas mezi tím, kdy voják Lim-Dûl našel Mairsilův prsten, a tím, kdy se poprvé objevil černokněžník Lim-Dûl,“ vysvětloval Jodah. „Předpokládejme, že duši nějakou dobu trvá, než si ohne a podrobí něčí mysl.“

Jaya se naklonila. „To zní rozumně. Dobrá, souhlasím. Pokračuj.“

Jodah sepjal prsty před sebou. „Takže jestliže opravdu posedl někoho nového, muselo by mu nějakou dobu trvat, než by ho ovládl, tak jako jezdec krotí divokého koně. A někdo, kdo ‚záhadně zmizel‘, by byl dokonalý podezřelý.“

Jaya zavrtěla hlavou. „Nechci se hádat s arcimágem, ale existovala spousta vojáků, jejichž těla se po Poslední bitvě nikdy nenašla, a mory jich v dalších letech dostaly ještě víc.“

Jodah se soustředěně dotkl prsty svých rtů. „Já vím,“ pronesl nakonec, „ale Lim-Dûl byl egoista. Kdyby měl na výběr ze širokého spektra, koho by posedl? Někoho důležitého, jako třeba královskou mágyni nebo vůdce Stromgaldova spolku…“

„Nebo generálku vítězných armád,“ řekla Jaya. „Ale klíčová věta zní ‚kdyby měl na výběr‘. Co když to duše v prstenu nemůže posoudit? Mohl to být generál stejně jako vykrádač hrobů. Na tom nesejde.“

Jodah chvíli mlčel. Pak prohlásil: „To nezní jako jeho styl. I kdyby byl v nižší formě, chtěl by ji vyměnit za vyšší.“

„Dobrá, mysli si, co chceš,“ řekla Jaya a protáhla se. „Ale to není jako divadelní detektivka na náměstí – vrah nemusí být vždycky jeden z těch patnácti lidí, které jsi už viděl. Může to prostě být někdo jiný. Nemyslím si, že to bude Gustha nebo Avram nebo Varchild nebo kdokoli jiný, na koho si vzpomeneš.“

„Víme, že se nevrátil do Tresserhornu,“ řekl Jodah. „Dokázal to náš rozhovor s Chaeskou.“

„Takže kdyby se zmocnil Avrama Garrissona, byl by Stromgaldův spolek v pevnosti, že ano?“ řekla Jaya s úsměvem.

Jodah se na chvilku zamyslel. „A Avram byl nemrtvý, přetvořený do jednoho z Lim-Dûlových sluhů.“

„A my jsme učinili předpoklad, že duše nemůže posednout mrtvého,“ podotkla Jaya, „nebo, když jsme u toho, pravděpodobně nemůže posednout nižší bytost, jako zvíře, ani vyšší bytost, jako sférochodce.“

Jodah zakroutil hlavou. „Nevíme toho dost,“ řekl a zívl.

„A budeme vědět víc, až se dostaneme do Kjeldu?“ zeptala se Jaya a sama bojovala se zívnutím.

„Napřed do Kjeldu,“ řekl Jodah, „pak do samotného Krovu, ačkoli slibuji, že se budeme držet dál od moru. A měj ten prst po ruce. Budu ho ještě potřebovat.“

Jodah rozvinul svou přikrývku a podíval se na Jayu. „Jdeš spát?“

Jaya hleděla do mystického ohně. „Trochu,“ řekla. „Musím ještě trochu přemýšlet.“

„Jak si přeješ,“ zívl Jodah a rozprostíral prostěradla na deku.

„A Jodahu,“ řekla Jaya.

„Hmmm?“

„Je mi líto,“ řekla, „že jsem se na tebe rozčílila. Že jsem ti o Varchild neřekla dřív. Že jsem nebyla ku pomoci. Myslím, že jsem si dělala předpoklady o tom, jak budeme spolupracovat, a ty nebyly správné.“

To jsi nebyla sama, pomyslel si Jodah, ale nahlas řekl: „Nic si z toho nedělej. Člověk se učí po celý život.“

Jodah měl v úmyslu zůstat vzhůru, dokud neusne Jaya, pro případ, že by měla nějaké další myšlenky, o které by se ráda podělila, ale námezdní mágyně se jenom zahleděla do plamenů a začala si pomalu broukat. Byla to stará písnička, jedna z těch, které se zakrucují samy do sebe a vytvářejí pravidelný opakovaný rytmus.

Jodah usnul a ta písnička mu zněla v uších.

*****

Po ošlapaných kamenných schodech pod Soldevem utíkala nahoru běžkyně, její sandály pleskaly na věkem pokřivených kvádrech. Nahoře nad schodištěm se nacházel příbytek Velekněze Adnátů a běžkyně měla za úkol přivolat jej, až zavolá Mistr.

Běžkyně se opřela o cihlovou klenutou zeď a lapala po dechu. Poté mezi funivými výdechy vyřídila svou zprávu. Velekněz se zvedl a vyrazil z místnosti, svoje pero nechal ležet na výkresu, na němž pracoval. Chobotnicový inkoust z odloženého pera udělal mezi pečlivě narýsovanými čarami plánovaného zařízení hlubokou, nepravidelnou bleděmodrou kaňku.

Po ošlapaných kamenech pleskaly dva páry sandálů, mířící dolů do hlubin.

Oba dorazili do přijímací komnaty a dopotáceli se dovnitř ke vztyčenému sloupu plamenů, který dominoval ohništi. Ze sloupu vycházel Mistrův hlas. Oba se před ním zhroutili na zem s rozpaženýma rukama a čelem se dotýkali nyní teplých kamenů.

„Volal jste nás a my přicházíme,“ řekl velekněz a mírně pozvedl hlavu. Plameny zvýraznily nákresy vyryté do jeho tváře a čela. Nákresy byly pravidelné, symetrické a připomínaly čáry, které velekněz ještě před několika chvilkami rýsoval modrým inkoustem. „Volal jste nás a my jsme zde. Chvála stroji!“

„Chvála stroji!“ zazpívala běžkyně.

„Chvála stroji,“ řekl planoucí pilíř Mistrovým hlasem. V jeho třepotavých závanech se ztratil všechen sarkasmus. „Hlaste mi, jak jste pokročili.“

„Dobře, Mistře, velmi dobře,“ řekl velekněz a zvedl hlavu ještě více. „Byly oživeny některé staré bestie. Strojaři nahoře je prozkoumali a my jsme jim pomáhali v přestrojení za jejich bratry. Nemají žádné podezření.“

„Skvělé,“ zasyčel Mistrův hlas. „Je vše připraveno?“

Velekněz se zakoktal. „Brzy bude, Mistře. Brzy bude!“

„Dohlédněte, aby bylo,“ řekly plameny. „Naše oběť se blíží, ale předtím má ještě jiná místa, která navštíví. Chci, aby pro něj bylo vše připraveno.“

„Budeme připraveni,“ řekl velekněz. „Potřebujeme nejvýše týden, abychom dokončili své poslední přípravy.“

„A pak jej zavedu k vám,“ prohlásil Mistr. „Nechám ho honit se za vlastním ocasem dostatečně dlouho, abyste stihli dokončit své potřeby, a pak vám jej předám.“

„Chvála stroji!“ pronesl velekněz.

„Chvála stroji!“ pronesla běžkyně.

„Chvála Mistrovi!“ pronesl velekněz.

„Chvála Mistrovi!“ pronesla běžkyně.

„Chvála mně, to tedy ano,“ prohlásil Lim-Dûl v plamenech a začal se smát.

Kapitola 7
Kjeld

Poslední léta Kjeldoru pod vládou krále Dariena bývají popisována střídavě jako poslední výdechy zlatého věku, bláhová pošetilost vládců krčících se před mory nebo pokládání pevných základů národa, který následoval. To, co je zobrazeno, závisí plně na tom, zda je agenda podávána historikem, vypravěčem nebo dramatikem, který ten příběh vypráví. Ve skutečnosti byl Kjeldor vším jmenovaným současně a nejen tím.

Na jednu stranu to byla civilizace výtečně přizpůsobená přežívání v arktickém klimatu předchozího věku a nyní, když se svět kolem ní změnil, fungovala už jen díky posledním zbytkům své majestátnosti. Na druhou stranu to byla obléhaná bašta v době temnoty větší než kdykoli jindy v čase po Válce Bratří, v době, kdy se zemí plížila nákaza v nových rozličných formách a kdy se moudří lidé uzavírali před světem. A konečně to bylo zrození budoucnosti, když prozíravé činy dvora krále Dariena položily základy našeho současného národa.

Výsledkem je, že král Darien z Doby bouří je zobrazován střídavě jako starodávný relikt, zbabělec bojící se moru anebo mudrc předcházející našemu modernímu věku. Jestliže opravdu existoval (a je velmi, velmi velká pravděpodobnost, že ano, bez ohledu na další postavy, které v té době údajně žily), byl pravděpodobně vším tím a ještě něčím víc.

Arkol, argivský učenec

Kdysi bývalo město Kjeld obklopeno hospodářstvími kjeldorských statkářských rodin, dostatečně mocných, aby přivábily pozornost vládnoucího rodu a vetřely se do oblastí jeho zájmu. Nyní malé město vyčnívalo na poloostrově vybíhajícím do moře, staré vily byly zatopeny postupujícími přílivy a jako bouřemi ošlehaná vzpomínka na minulost přežívaly jen bílé budovy v horní čtvrti.

Jodah ve vzduchu myslel na své vlastní rodiště v provincii Giva. Kam se asi v této přetvořené krajině podělo ono? Dospěl k závěru, že nejpravděpodobněji bylo smeteno vlnami nebo trčelo na nějakém útesu, aby se nakonec zřítilo do moře. Bylo to už více než tisíc let, kdy naposledy dokázal vyvolat vzpomínky na tyto země, aby jimi nabil svá kouzla. Svět se překroutil a proměnil, a zatímco změna nabila zemi svou manou, jeho zanechala vzadu jako korýše uváznutého za přílivem.

„Všechno se mění,“ zamumlal pro sebe. „Argive se stal Givou, Giva se stala Kjeldorem. Takový je běh světa.“ Jaya za ním na aesthirových zádech neřekla nic, ačkoli jej slyšela. Namísto toho je navedla k vysoké věži ve tvaru houby v horní části mysu poblíž střech samotného královského komplexu, obložených slonovinou.

Věže se širokou hlavou byly obydlími legendárních kjeldských nebeských rytířů, ale v této panovalo ticho jako v hrobě. Velká kupole na vrcholu věže, která sloužila jako stáj pro jezdecké aesthiry, byla téměř prázdná, stáje opuštěné a postroje na věšácích nevisely, až na dva opuštěně vyhlížející ptáky, schoulené v jednom koutě kvůli teplu. Velké kruhové ohniště uprostřed místnosti bylo prázdné a opuštěné a celta, která visela přes otvor v kupoli, byla na cáry.

Jaya vydala povel, aesthir se předklonil a umožnil jí sklouznout ze sedla na jeho zádech. Jodah ji opatrněji následoval. Věž působila smutným, strašidelným dojmem.

Jodah ukázal po prázdných stájích a zeptal se: „Nebeští rytíři už neexistují?“

Jaya se na okamžik zakabonila, jako by si myslela, že tento dotaz je dalším jejím obviněním z neznalosti. Emoce však byla během chvilky pryč a Jaya jen zakroutila hlavou.

„Lidé i ptáci utrpěli těžké ztráty v Bitvě o Kjeldor a s přibývajícím teplem zbývá pořád méně velkých ptáků. Soldevští artefaktéři experimentovali s používáním jejich kostí na rámy…“ Hlas se jí vytratil a znovu zavrtěla hlavou.

„Aesthirové jsou pryč,“ řekl Jodah a jeho slabý hlas se odrážel pod kupolí, „a nebeští rytíři s nimi.“

„Je jich málo a s každým rokem míň a míň,“ řekla Jaya. „Ale Kjeldořané, když nic jiného, jsou vynalézaví. Ochočili si obří psí rasu a jejich eskorty a zvědové teď jezdí na těchhle velkých psech. Ale abych řekla pravdu, ani jsem žádné jiné nebeské rytíře neočekávala, když jsme přiletěli.“

„To mě zajímalo, jestli tady vůbec potkáme nějaké stráže,“ odvětil tiše Jodah.

Odpověď na jeho komentář přišla v podobě nohou v těžkých botách, které dusaly nahoru po spirálovitém schodišti před nimi. Na schodech se zjevily dva stoupající páry velkých kovových křídel, z nichž se vyklubaly ozdobné helmy Kjeldorské elitní gardy.

Dvojici tváří pod helmami nemohlo být více než pětadvacet let. Při pohledu na mágy oba gardisté na znamení úcty poklekli na jedno koleno.

„Vítáme vás v Kjeldu, čarodějové,“ řekla vyšší z obou důstojníků, vysoká vychrtlá žena. „Jak vám můžeme pomoci?“

„Lepším přijetím, než se nám tady dostalo minule,“ řekl tiše Jodah a doufal, že si od své společnice vyslouží elegantní odpověď.

Jaya jej ignorovala a řekla: „Já jsem Jaya Ballardová, námezdní mágyně. Znáte mé jméno a pověst. Žila jsem v Kelsinku, než bylo zatopeno. Tohle je Jodah, Arcimág Neviděných. Žádáme o audienci u dobrého krále Dariena.“

Jodah se přistihl, že ho rozpačitě potěšilo, když se oběma gardistům při vyslovení jeho jména rozšířily oči. Vyšší důstojnice se otočila ke svému podřízenému a zamumlala krátký rozkaz. Mladší muž zamířil zpátky dolů po schodech a žena se otočila k nim.

„Oznámíme králi vaši přítomnost. Pojďte počkat dolů do pohodlí.“

„Ráda bych ustájila a nakrmila svého aesthira,“ řekla Jaya důstojnici. Jodahovi řekla: „Přidám se k vám za chvíli.“

Jodah následoval důstojnici, která jej vedla dolů po schodech a zastavila se jen proto, aby nařídila donést do stájí syrové maso pro nově dorazivšího aesthira. Odvedla Jodaha do dobře vybavené místnosti. Jodah si všiml, že větrání je dost dobré pro místnost zabarikádovanou před mrazem, ale méně účinné v narůstajícím vlhku. Okraje koberců už byly zčernalé plísní.

„Mohu vám nabídnout cider? Pivo? Bylinný odvar? Nějaké víno?“ zeptala se elitní gardistka s úsměvem, který se nijak nevyrovnával majestátnosti její helmy.

„Teplý cider,“ poručil si Jodah, „a pro mou společnici také.“ Gardistka na okamžik vykročila ven a pak se vrátila dovnitř. Jodah pocítil, že v jejím chování není nic komisního a že je jen obyčejně zvědavá.

„Vy jste Jodah, Věčný arcimág,“ řekla nakonec a přikyvovala hlavou, téměř v posvátné úctě.

„Jsem Jodah, zemdlelý pocestný,“ odvětil Jodah. „Posledních pár týdnů jsem strávil pohupováním se na sokolích zádech a teď jsem rád, že mohu být zase jednou na pevné zemi.“

„Odkud jste přiletěli?“ zeptala se kapitánka a do hlasu se jí vloudil tón oficiálnosti.

Jodah se na ni podíval koutky očí a odpověděl: „Přiletěli jsme z dějiště Bitvy o Kjeldor.“

Válečnice málem znovu padla na jedno koleno. „To byla legendární bitva,“ řekla. „Slavný boj.“

„Byla to bitva jako většina ostatních,“ prohlásil Jodah. „Spousta krveprolití, většinou zbytečného, spousta paniky, většinou z dobrých důvodů, a spousta zmatku, většinou způsobeného veliteli.“

Obdiv válečnice se nijak nezakymácel. „Vy jste v tom boji porazil Lim-Dûla.“

Jodah zavrtěl hlavou. „Lim-Dûla porazily Kjeldor a Balduvie,“ řekl. „Já jsem ho přitom jen držel.“ Usmál se, aby naznačil, že to myslel jako vtip.

Gardistka mu úsměv oplatila. „Ta posvátná zem je blízko balduvských obchodních táborů,“ řekla. „Neměl jste s těmi divochy nějaký problém?“

„Žádný, který by stál za řeč,“ udržoval Jodah hlas ve stejné výšce, „a ti ‚divoši‘ byli mými hostiteli. Velmi zdvořilými, když jsme u toho.“

„Nechtěla jsem vás urazit,“ řekla rychle gardistka. „Odpusťte mi, jestli jsem to udělala. Byly zprávy o potyčkách podél hor.“

„To je právě jedna z věcí, kterou chci prodiskutovat s vaším králem,“ řekl Jodah a do hlasu se mu vkradl přísný tón. „Byly tam potyčky a vypadá to tak, že kjeldorští vojáci útočí na nevinné Balduvijce.“

Teplota v místnosti poklesla o dobrých deset stupňů, jak se gardistka snažila nalézt na takové nehorázné obvinění vhodnou odpověď. Jodah by se byl vsadil, že se zmítá mezi otevřeným zamítnutím jeho tvrzení a svou vlastní nevolí rozzlobit legendárního čaroděje a hrdinu Kjeldoru.

Nakonec se ustálila na: „Byla bych opatrná, co se týče důvěry ve tvrzení Balduvijců. Je mi jasné, že to jsou stateční i lstiví lidé.“

Jodah hodlal zdůraznit část týkající se statečnosti, když dorazila Jaya v doprovodu nižšího důstojníka, který nesl dva kouřící poháry cideru. Vyšší důstojnice slíbila, že se co nejdříve vrátí se vzkazem od Jeho Veličenstva, a rovněž se omluvila.

„Zjistil jsi něco užitečného?“ zeptala se Jaya a pozvedla pohár.

„Jen to, že ani dvacet let a nová generace nevykoření rasové předsudky,“ podotkl Jodah a vrátil jí přípitek.

Cider byl štiplavý, překořeněný a Jodahovi se z jeho chuti pokřivily rty. Jaya se podívala přes stůl na svého partnera a její tvář napodobila jeho. Oba opatrně postavili korbely na stůl.

„Přemýšlela jsem,“ pronesla Jaya.

„Člověk by měl vždycky dělat to, co umí nejlíp,“ řekl hladce Jodah, ale námezdní mágyně jeho žertík ignorovala.

„Ty si myslíš, že Lim-Dûl možná posedl nové tělo, pravděpodobně nějaké, které má dostatečnou moc, aby mu vyhovovalo. Jako možné hostitele jsme zmínili Avrama Garrissona, Gusthu Ebbasdotter a Varchild.“

„Kdokoli z těch tří by tomu odpovídal,“ řekl Jodah. „Všichni jsou považováni za mrtvé a jejich těla se nikdy nenašla.“

„A Avrama jsme vyloučili,“ pokračovala Jaya, „protože ten už mrtvý byl. Tím nám zůstaly Gustha a Varchild.“

„Může to být i někdo jiný,“ řekl Jodah, „ale ano, chci zjistit něco víc o smrtích obou dvou.“

„Ale Varchild a Gustha nemohou být možnosti, které by přicházely v úvahu,“ namítla Jaya.

„Proč ne?“ pozvedl Jodah obočí.

„Obě jsou to ženy,“ řekla Jaya s pochmurným úsměvem a poslední slovo zasyčela. „Nedokážu si představit, že by byl Lim-Dûl šťastný, kdyby měl duši v ženském těle.“

Jodah se nad tím na chvíli zamyslel a pak se usmál. „Víš, o tom jsem nepřemýšlel. Myšlenka, že Lim-Dûl posedl ženské tělo, je velmi zábavná, ale nemyslím, že by mu to vadilo.“

Mně by to vadilo,“ podotkla Jaya.

„Ale sama jsi říkala, že Lim-Dûl možná neměl cíl na vybranou,“ řekl Jodah. „A při povaze ozbrojených sil je zrovna taková šance, že jeho prsten našla žena, jako že ho našel muž.“

Jaya nedokázala potlačit zachvění. „Jen jsem doufala, že budeme moci snadno vyloučit z naší rovnice další velkou skupinu.“

„Dobrá úvaha,“ řekl Jodah. „A právě tak víš, že jsem nevyloučil možnost, že to mohl být někdo, koho neznáme – nižší válečník. Můžeš docela klidně mít pravdu.“

Jaya se snažila nedat ve tváři najevo potěšení z tohoto komplimentu, ale žalostně neuspěla.

Místo toho řekla: „Další otázka, kterou bych měla, je: i když můžeš přijít na to, kdo to byl, jak to budeš moci dokázat? Nebude to přece tak, že řekneš: ‚Ha! Járo Cimrmane, ty jsi ten černokněžník!‘ a Jára Cimrman řekne: ‚Ksakru, Jodahu, vy jste mě odhalil!‘ a pak zmizí v obláčku černého kouře a už ho nikdy nikdo neuvidí.“ Zachichotala se svým hlasům – komisnímu pro Jodaha, temnému a překvapivě přesnému pro Lim-Dûla – ale Jodah si zachoval nehybnou tvář.

„Na to jsem už myslel,“ prohlásil. „Podej mi prst.“

„Myslela jsem, že jsi říkal, že se tady máme chovat slušně,“ řekla Jaya, stále s úšklebkem.

Lim-Dûlův prst,“ řekl Jodah a Jaya jej vylovila z kapsy kabátu.

„Shodová magie,“ řekl Jodah a zamával useknutým prstem. „Jestliže se tady dostanu do nějaké magické laboratoře, budu schopen postavit relikvář, zařízení, které uloží relikvii jako tenhle prst a zkrotí její sílu. Ten relikvář bude moci zjistit, zda jiný předmět je podobný nebo byl podobným způsobem ovlivněn. Tím se okamžitě zjistí, zda nějaká osoba je Lim-Dûl nebo ne. Stejné působí na stejné.“

„To je určitě jedna z věciček ostrovních mágů,“ prohlásila Jaya. „Velmi esoterická a užitečná jednou za uherský rok.“

„Používá manu z plání a polí, když to musíš vědět,“ opáčil Jodah. „Ačkoli mu opravdu chybí ty velkolepé pyrotechnické efekty a rozsáhlá destrukce typická pro ohňové mágy, která se některým lidem zřejmě tolik líbí.“

Jaya mu nedopřála to potěšení v podobě posměšné odpovědi. Místo toho hleděla na větvičkovitý žmolek v Jodahově ruce.

„Uměl bys ji vyvolat?“ zeptala se náhle.

„Koho?“ zeptal se Jodah.

„Varchild,“ odpověděla Jaya, „nebo Gusthu nebo třeba i Avrama Garrissona. Kdybys je mohl vyvolat, dokazovalo by to, že jsou mrtví, ne? A pak bys mohl zjistit, jak zemřeli.“

„Dobrý nápad,“ řekl Jodah, „ale nefunkční, aspoň vzhledem k tomu, co v této chvíli víme. Po pečlivém zkoumání bych, myslím, v této chvíli mohl přivést k bytí kjeldorského generála, ale ne Varchild, i když oba by měli vlastnosti ideálního generála. Mohl bych vyvolat královského mága, archetyp tohoto typu čaroděje, ale ne duši samotné Gusthy. Kdybych chtěl získat přístup ke Gustině duši, přivést k existenci dvojče její podoby, musel bych toho o ní nastudovat mnohem víc, abych dokázal vydestilovat její základní jádro.“

Jaya se na chvíli odmlčela a pak řekla: „Byla to jen myšlenka.“

Jodah dodal: „A i pak by to byl pouhý stín, stín živený vírou všech ostatních lidí v ni. Ani by nemusela být mrtvá, abych to mohl udělat, ačkoli legendy se rozrůstají a šíří obvykle až v té době.“

Jaya se na chvilku zamyslela a pak se zeptala: „O tom, že bys mohl vyvolat mou dvojnici, jsi nikdy ani neuvažoval, že?“

Jodah se zeširoka usmál. „Abych mohl, musel bych tě znát až k jádru. A nemyslím si, že by tě vůbec někdo znal až tak dobře.“

Jaya začala protestovat, ale dovnitř strčila hlavu vyšší důstojnice a oznámila, že král jim poskytne audienci během hodiny.

*****

Na královskou půdu je doprovázel oddíl královské gardy, zářící ve svých zlatých zbrojích. Jodah si všiml (a byl si jist, že si toho všimla i Jaya), že i když měli zbroje pečlivě naleštěné, byly ztuhlé nedostatkem používání, a že je zde méně gardistů, než když se s Jeho Veličenstvem setkali před dvaceti lety.

Byly tady i jiné rozdíly. Kjeldorské ulice byly vydlážděny pestrobarevnými dlažebními kostkami, kaskáda červené, modré a zelené, na rozdíl od hustě používaných krovských uliček. Budovy byly menší a úpravnější, na rozdíl od strohých, ale působivých státních budov, které dominovaly obzoru starého hlavního města. Kjeld byl usedlostí předků Darienova rodu a vyzařoval z něj pocit moci, skromnosti a upravenosti.

Také palác, dříve nazývaný Letní palác, byl otevřenější a navržený spíše tak, aby vyjadřoval svou moc, než aby se ubránil před nepřáteli. Samozřejmě, na stoupajícím mysu daleko na východě země by byl mezi posledními místy, které by padly za oběť Lim-Dûlovým hordám.

Královský palác před lety v Krovu měl mohutné dveře, které otevíral a zavíral ochočený obr. Dveře do letního paláce byly menší a ovládaly je skupinky královských gardistů. Jodah to považoval za vylepšení, než si všiml obřího obojku zasazeného do zdi – obřího dveřníka tady neměli proto, že tady neměli obry.

Interiér za dveřmi byl obložen dřevem a kůží a působil tepleji než starý palác. Nad hlavou se klenula velká břevna a okna byla tvořena mřížovím, každý panel zvlášť vyfouknut a vsazen na místo. Zajímavé bylo, že chyběla většina praporců starých řádů, ačkoli Jodah nedokázal uhodnout, zda byly jen uloženy nebo úplně opuštěny.

Některé věci se nikdy nemění. Hlavní přijímací sál tvořila veliká hala, která měla zapůsobit na návštěvníka tím, jak dlouho mu bude trvat, než se dostane k pódiu. Samotné pódium bylo vyšší než obvykle, téměř jako jeviště, a po obou stranách k němu vedly schody. Pódiu dominovaly dva trůny a trůnům dominovali dva hráči.

Na jednom z nich seděl již ne mladý král Darien. Podobně jako Lovisa vypadal stále stejně, jen o něco lépe. Ustaraný výraz mu do tváře vkreslil hluboké vrásky a jeho ruce vypadaly příliš svalnatě a napnutě. Tmavé vlasy už začínaly po stranách  nabírat stříbrný odstín, a kdyby jej Jodah neznal, odhadoval by jeho věk na dvojnásobek skutečného věku, který znal. V králových očích se přesto zračila živost jako oheň v krbu, i když na střeše jsou už první známky sněhu.

Na druhém trůnu seděla mladá žena. Měla široká ramena, jak bývalo u Kjeldořanů časté, a dlouhé hnědé vlasy, které jí splývaly pod jednoduchou královskou čelenkou. Měla na sobě červené šaty s modrým, zlatě vyšívaným pláštěm, sepnutým u krku velkou zlatou sponou a jehlicí. Čelo neměla poznamenané starostmi, ale v hloubi očí jí planul stejný oheň jako králi Darienovi. Oba pozorovali přicházejícího Jodaha.

Princezna Alexandrita, pomyslel si Jodah a byl vděčný Jaye, že mu poskytla aspoň nějaké to povědomí o státních záležitostech v Kjeldoru. Dokázal si představit to faux pas, kdyby byl tuto mladou ženu označil za královnu.

„Všiml sis něčeho?“ zeptala se Jaya, když kráčeli po nekonečné mramorové zlatě zrnkované podlaze ke královskému pódiu. Mluvila koutky úst.

„Dvou trůnů,“ řekl hladce Jodah. „Darien věří, že si vychová dceru tak, aby převzala otěže rodinného podniku. To mu chválím.“

Jaya se zachichotala. „Podívej se ještě jednou,“ řekla. „Co na tomhle obrázku chybí?“

Jodah se podíval ještě jednou a zašeptal: „Nejsou tu žádní rádci.“

„Žádní generálové postávající vedle trůnu,“ řekla Jaya. „Žádní mágové, kteří šeptají své rady. Žádní velkovezíři, kteří na tebe vrhají dýky pohledem. To je zdejší vzkaz – nehledej spojence jinde – ti jsou ve vedení.“

„Přesně řečeno,“ řekl Jodah. Arcimág cítil vnitřní potěšení. To byl přesně ten druh pozorování, s nímž počítal, že je Jaya učiní.

Oba mágové dorazili k pódiu a vyjádřili úctu. Jodah očekával, že Jaya udělá plnou poklonu, ale námezdní mágyně místo toho jen poklekla na jednu nohu, stejně jako Jodah, a kývla hlavou.

„Vaše Veličenstvo,“ řekl Jodah, „děkujeme vám, že jste nás přijal.“

„Už je to mnoho let,“ řekl Darien. „Vypadáte, že jste se od doby, kdy jsme se naposledy viděli, trochu změnil.“

„Změna je vždy s námi,“ řekl Jodah a nyní se plně uklonil.

„Čemu vděčíme za vaši návštěvu?“ zeptal se král. Princezna Alexandrita neříkala nic, ale nespouštěla oči z Jodaha. Jaya pro jednou držela jazyk za zuby.

„Vyšetřujeme pozůstatek z poslední války,“ prohlásil Jodah, „jeden z Lim-Dûlových nástrojů, a já si přeji buď se ujistit, že byl zničen, nebo vidět jeho zničení.“

Darien svraštil čelo. „Přestože je démon pryč, jeho odkaz nás stále straší,“ řekl. „Někteří jeho nemrtví sluhové se uchýlili do bažin a přepadávají farmáře a pocestné. Dokud bude Tresserhorn stát, budou nás tyto bytosti zamořovat.“

„Tresserhorn má své vlastní problémy, pane,“ řekl Jodah a v krátkosti vylíčil králi obléhání hradu a konflikt mezi Stromgaldovými přeživšími a Chaeskovou náhražkou pána.

Darien se po těchto zprávách usmál, ale pochmurným úsměvem. „Těší mě, že vidím zmatek mezi svými nepřáteli, ale nebudu doopravdy šťastný, dokud nebude celý Tresserhorn do základů srovnán se zemí. Jak vám můžeme pomoci ve vašem pátrání?“

„Hledám magické materiály, které patřily Královské mágyni Gustě Ebbasdotter,“ řekl Jodah. „Zajímalo by mě, zda jste je přinesli s sebou do Kjeldu.“

Král učinil téměř nepostřehnutelný pohyb hlavou směrem ke své dceři. Ta mu ihned odpověděla podobným, ale velmi postřehnutelným přikývnutím. Darien opět svraštil obočí, jako by se zahloubal více než obvykle.

Řekl: „Většinu materiálu z Gustiny školy jsme přinesli, ale ne všechen. Obávám se, že už si čaroděje u královského dvora nevydržujeme. Mnoho jich zemřelo na mory, jiní si nalezli jinou zábavu. Ti zbývající se soustředí na jiné, všednější záležitosti. Ale rádi uvidíme, jestliže využijete její vybavení. Jsem si jist, že by proti tomu neměla námitky.“

„Děkuji vám, pane,“ řekl Jodah a znovu se uklonil.

Nyní promluvila Alexandrita. Měla jemný, ale silný a sebejistý hlas, takový, který si vynucoval odpověď. V jejím hlase se ozýval náznak dychtivosti.

„A co země za našimi hranicemi, jaké jsou novinky odtamtud, arcimágu?“

Nyní pro změnu Jodah učinil nepostřehnutelný pohyb hlavou směrem k Jaye. Námezdní mágyně na něj hleděla se stisknutými rty a očima jej prosila, aby sem nevnášel Lovisiny problémy, ne právě teď.

„Nedávno jsme byli mezi Balduvijci…“ řekl Jodah a pozoroval, jak se Jaya propadla do výboje zklamání.

„S balduvským lidem nyní obchodujeme,“ řekl klidně Darien. „Válka s Lim-Dûlem měla alespoň jeden pozitivní výsledek.“

„Pozitivní výsledky jsou jenom potenciály a existují jen tehdy, budeme-li je udržovat, pane,“ řekl Jodah. „Lovisa Chladnooká mi říkala o přepadeních a útocích vůči jejímu lidu. Kjeldořané útočí na vesnice a farmy kočovníků a přepadávají povozy, které sem Balduvijci posílají.“

„Slyšel jsem o takových událostech,“ řekl král. „Domnívám se, že to jsou žoldnéři, uprchlíci z ciziny nebo dokonce příslušníci vlastního lidu Chladnooké, kteří se dali na loupežnictví.“

„Kéž by tomu tak bylo,“ pravil Jodah, „ale byl jsem svědkem důsledků jednoho takového útoku a všiml jsem si, že útočníci měli na sobě kjeldorskou zbroj. Obávám se, že útoky přicházejí z Kjeldoru.“

Ve velkém sále se rozhostilo ticho. Jodahovi se zdálo, že zaslechl zvuk plácnutí, jak se Jaya chytila dlaní za čelo, ale byl si jist, že to byla pouze představa. Když král promluvil, jeho slova nezněla rozzlobeně, pouze vyčerpaně.

„Ať je to jakkoli,“ pravil Darien, „a já nezpochybňuji váš vlastní zrak, ale obávám se, že tady v Kjeldoru máme sami dost starostí, než abychom se snažili přenášet naše problémy na Balduvijce. Naše vojsko, naše magie a naše moc byly zdecimovány mory a nyní děláme, co můžeme, abychom udrželi pořádek uvnitř našich zemí.“

„Jistě,“ řekl Jodah. „Nechtěl jsem tím naznačit, že by se tyto útoky děly jakýmkoli způsobem se souhlasem království.“

„To jistě ne,“ řekl král s pochmurným úsměvem. „Každý rok přivážíme přes hory na jih více a více potravin, abychom uživili naše města. Za sto let bude kjeldorské obilí pěstovat více Balduvijců než Kjeldořanů!“

„Zdá se, že právě tímto směrem svět kráčí,“ podotkl Jodah, aby slovně zamaskoval možnost, že právě to by byl pro Kjeldor velmi dobrý důvod k dobytí Balduvie, kdyby měl tu možnost.

„Napadá mě, že vaši loupežníci mohou být odpadlické jednotky, přinejlepším nespokojení farmáři, kteří kvůli neustále se rozšiřujícím bažinám přišli o farmy,“ řekl unaveně král.

„To si myslím také,“ řekl Jodah, „ale měl jsem pocit, že když jsem byl tázán…“ kývl na princeznu… „měl bych předložit úplnou a upřímnou zprávu.“

„Nic menšího bych od vás neočekával,“ řekl Darien, opět pochmurně. „Moje dcera vás doprovodí na místo, kde jsou uloženy Gustiny materiály,“ pokračoval, „a přeji vám mnoho štěstí při vašem pátrání. Mnoho štěstí nám všem.“

Oba mágové se lehce uklonili, ustoupili a opět se uklonili. K Alexandritě přistoupil gardista, který jí pomohl sestoupit s pódia. Její oči neustále ulpívaly na Jodahovi.

Když princezna sestoupila na jejich úroveň, Jodah se zeptal: „Dneska to nebylo zrovna špatné, ne?“

Jaya začenichala. „No, aspoň sis netroufl označit krále za úplného lháře a tentokrát jsi mě nenechal zavřít do basy. Takže bych řekla, že se s přibývajícím věkem lepšíš.“

Kapitola 8
Alexandrita

Jednou z podivností světa je, že ačkoli se všeobecný stav lidstva v průběhu času neustále zlepšuje, každá generace si myslí, že žije v nejhorším ze všech možných světů. Každá doba nahlíží na tu předchozí, jako by to byl nějaký druh zlatého věku, který je současností v její hlouposti zavržen, ignorován nebo jinak zničen.

To má za následek neustálé zápolení mezi dospělými a dětmi. Dospělý žil v předchozích letech a zná je tak, jaké byly, zatímco dítě zná jen přítomnost a všechno před ní tedy srovnává ve prospěch světa, v němž žije nyní. Jedním z úkolů historika je přivést dítě k dospělosti, aniž by bylo donuceno prožít si tytéž problémy.

Ti, kteří žili v Době Bratří, žehrali na její násilnickou, nebezpečnou povahu. Ti, kteří přežívali v Době Temna, žehrali na její násilnickou, nebezpečnou povahu. Ti, kteří zápasili o přežití v Době ledové, žehrali na její násilnickou, nebezpečnou povahu. Lze se divit tomu, že lidé v Době bouří dělali totéž?

Arkol, argivský učenec

„Obávám se, že jsme neměli čas zorganizovat její pozůstalost,“ řekla princezna Alexandrita a máchla rukou v dlouhém rukávu po přeplněné místnosti, poseté bednami. „Když jsme opouštěli královský palác v Krovu, nechali jsme sbalení její práce na jejích zbývajících studentech.“

„Už jsem viděla yavimayské gorily balit líp,“ zamumlala Jaya, ale Jodah i princezna ji ignorovali.

Místnost vypadala jako po katastrofě. Na protější straně ležely prázdné knihovny převrácené na bok, jejich řetězy na knihy byly zamotané a bezvládně visely bez jakéhokoli obsahu. Veškeré zbylé knihy byly pravděpodobně uloženy v některém z nesčetných obrovských kufrů, které ležely rozházené okolo jako dětské kostky. Bedny s magickým materiálem již byly vylámané důsledkem chabých pokusů najít po stěhování to nebo ono. O stěnu po pravé ruce se opíral ohořelý šatník. Bohaté koberce ležely srolované volně na hromadě poblíž vchodu a stály tady nejméně tři psací stoly, což bylo pro tuto místnost příliš mnoho.

„Omlouvám se za ten nepořádek,“ pronesla lehkovážně Alexandrita. Skutečně to znělo omluvně, ale byla to omluva dítěte, které si mělo udělat úkoly, ale mělo víc práce jinde.

Jodah bojoval se stejným rozhořčením, jaké se ho zmocnilo v provlhlých troskách Lim-Dûlova sklepení. Chápal, že velká část užitečných informací je v tomto případě už pryč, uloupená studenty ještě před balením. Přesto tady ovšem bude dostatek materiálu k tomu, aby postavil relikvář. Přejel prsty po zlatém kruhu připevněném ke stojanu na podlaze, který kdysi býval bidýlkem Gustiny sovičky se zlatým peřím.

Alexandrita pokynula směrem k očouzenému šatníku. „Většinu usušených vzorků a koření si vzali bylinkáři,“ řekla. „Měli potíže s jednou tou skříní.“ Po tváři jí přeběhl náznak úsměvu. „Ale od té doby většina lidí do téhle místnosti nevkročila. Zůstala už roky nedotčená.“

Jodah kývl a všiml si tenké vrstvy prachu na téměř všech plochých površích.

„Byl mezi těmi věcmi rošt? Velký a připevněný k podlaze?“

„Její velký rošt?“ zeptala se Alexandrita. „Vzpomínám si na něj.“ Zatvářila se zamyšleně a pak pronesla: „Myslím, že ho tam nechali. Na přestěhování byl moc velký.“

Jodah znovu kývl a zeptal se: „Vadilo by vám, kdybych to tady…“ Pro efekt se odmlčel. „…zorganizoval?“

Alexandritě se rozšířily oči. „Byla bych ráda, kdybyste to udělal,“ řekla mladá žena. „Otec je tvrdohlavý, pokud jde o úklid toho všeho, zvlášť po problémech s bylinkáři.“

„Ti bylinkáři,“ zeptal se Jodah, „to jsou jediní mágové, které si udržujete u dvora?“

„A sem tam nějaký ten alchymista,“ zašvitořila mladá žena. Když byla mimo dosah aury svého otce, vypadala mnohem přiměřeněji svému věku. „Naše největší starost jsou mory. Je jich víc a právě kvůli tomu je to tak těžké. Vypadá to, že sotva dostaneme pod kontrolu jeden, hned se přivalí nová vlna uprchlíků a přitáhne s sebou kdovíco jiného.“

Jaya vytáhla z bedny obzvláště odpudivou sošku zahalenou oblaky prachu a rozkašlala se.

„Ti bylinkáři,“ ptal se Jodah, „umějí sesílat kouzla?“

Alexandrita přikývla. „Trochu jednoduchých. Pracují hlavně s kořínky a kořením, lektvary a infúzemi,“ odpověděla. „Většina ostatních zemřela, uprchla nebo se z nich stali námezdní mágové a pracují pro toho, kdo má nejtučnější měšec.“

S nevinnýma rozšířenýma očima se princezna obrátila k Jaye, která byla pokrytá tenkou vrstvou prachu. Námezdní mágyně se na ni jenom zamračila.

„Obávám se, že opravdové mágy už nemáme,“ řekla sladce princezna a stále hleděla na Jayu. Námezdní mágyně něco slabě a naštěstí nezřetelně zamumlala a otočila se zpět k jedné z velkých beden.

„A proč ne?“ naléhal Jodah. „Krov byl kdysi centrum vzdělanosti. Nemohli jste ji přece jenom tak opustit spolu s městem.“

„Vypadalo to, že všechno magické se točilo kolem Gusthy,“ řekla mladá žena a otočila se zpátky čelem k arcimágovi. „Když už nebyla uprostřed dění, různé skupiny se vydaly každá vlastní cestou. A otec nebyl ochotný podpořit některou frakci na úkor ostatních.“

„Magie je mocná síla,“ řekl Jodah. „Potřebuje silné vůdce.“ Jaya za Alexandritou zakoulela očima.

„A abych řekla pravdu, magie nebyla proti různým morům dvakrát účinná,“ přiznala princezna.

„Zčásti důvod spočívá ve způsobu, jakým fungují léčivá kouzla,“ vysvětloval Jodah. „Obvykle to bývá vstříknutí many, většinou bílé nebo zelené, do živé soustavy, aby povzbudila růst. Většina kouzel je založená velmi široce a je stvořená tak, aby si poradila s fyzickými zraněními. Ale v případě nákazy taková kouzla pomáhají současně oslabené oběti i nákaze samotné, takže výsledkem je, že nemoc posiluje spolu s obětí. Jestliže znáte specifickou povahu nákazy, můžete pracovat kolem ní, ale to je časově velmi náročný úkol.“

„Otec věří, že poslední královská mágyně, Gustha, by proti morům dokázala něco vymyslet,“ řekla Alexandrita. „Myslím, že kvůli tomu klade ostatním kouzelníkům za vinu jejich neúspěchy.“

„Gustha Ebbasdotter byla výjimečná mágyně,“ řekl Jodah a doufal, že Jaya nechá jeho komentář proklouznout bez sarkastických poznámek. „Pracovitá a pečlivá. Pokud by někdo uměl porazit mor, byla by to ona.“

„Obávám se, že já jsem hlavu na kouzla nikdy neměla,“ s vážností prohlásila princezna. „Umím jezdit na koni, psu nebo aesthirovi, jak to nejlépe jde, ale magie je nad moje síly. Naučila jsem se od bylinkářů, co jsem mohla, a pátrám po veškerých starověkých textech, které se dají najít. Jestli během svého hledání na nějaký narazíte, hodil by se mi.“

Jodah se vřele usmál. „Bude mi ctí.“ Pak mírně pohodil hlavou. „Existovaly nějaké zvěsti o Gustě po Poslední bitvě? Pokud jsem správně pochopil, její tělo se nikdy nenašlo.“

Princezna na okamžik natáhla hlavu, jako by doufala, že se v ní správná myšlenka skutálí na správné místo.

Pak odpověděla: „Žádné jsem neslyšela. Všichni předpokládali, že její tělo bylo spáleno na hranici. V Krovu stojí památník padlým. Vím, že otec její smrt těžce nesl, možná skoro tak těžce jako generálčinu.“

„Generálčinu?“ zeptal se Jodah. „Myslíte generálku Varchild.“

„Ano,“ řekla princezna a odmlčela se, aby správně zvolila slova. „Varchild zemřela brzy poté, co se otec znovu oženil, zhruba před pěti lety. Otcova druhá manželka byla hrozná ženská, jestli vám nevadí, že to takhle řeknu, ale je to jen můj názor a myslím, že o mrtvých by se mělo mluvit jen dobře. Krátce po královské svatbě generálka odjela se svou jednotkou a už ji nikdy nikdo neviděl. Lidé si myslí, že ji a její muže dostali goblini. Ne, orkové. Orkové vyzbrojení starými zbraněmi.“

„Ale tělo se nikdy nenašlo?“ vyptával se Jodah.

„Ne,“ odpověděla Alexandrita. „Ale přesto měla kolosální pohřeb. Mého otce její smrt málem zdrtila, a pak smrt jeho nové ženy, mé nevlastní matky. Byla to…“ Na chvilku zmlkla a zachytávala vzpomínky. „Zlá doba.“

„To tedy ano,“ řekl Jodah. „O tolik hrdinů jsme za ta léta přišli a často po nich nezbylo ani tělo, které by se dalo náležitě pohřbít.“

„Ano,“ řekla Alexandrita a vypadala, jako by fyzicky setřásala zlé předtuchy. „Samozřejmě tady budu muset nechat strážce.“

„Jistě,“ řekl Jodah.

„Nechte je tu dva,“ řekla ostře Jaya, aniž vzhlédla od svého průzkumu. „Budeme potřebovat pomoc se zvedáním těžkých věcí.“

„Ne že bychom vám nevěřili – jde jen o to, že za ta léta se ztratilo tolik důležitého materiálu,“ řekla princezna.

„Jistě,“ zopakoval arcimág.

„A,“ pokračovala Alexandrita a čipernost se jí navracela, „ráda bych, abyste se k otci a mně připojili zítra na banketu.“ Zamrkala a pak řekla: „Vy oba, pochopitelně.“

„S potěšením,“ odvětil Jodah.

Jaya jenom pokračovala v prohrabávání beden a kufrů.

Jodah dodal: „Doufám, že do zítřka budeme mít aspoň inventář.“

Když princezna odešla, Jaya vzhlédla a zkroutila hlas do vysokého dívčího švitoření. „Ráda bych, abyste se k óóótci a mně připojili zítra na bánketu,“ odsekávala. „Vy óba. Blé!“

„Blé?“ podivil se Jodah.

„Div nechodila ve vzduchu, jen aby ukázala velikému a mocnému Jodahovi zbytky rodinných magických pokladů,“ prohlásila Jaya s úšklebkem. „Bohové, já jsem kolem tebe taky takhle tancovala, když jsem byla v jejím věku?“

„Pořád,“ odpověděl Jodah.

„Cože?!“ vykřikla námezdní mágyně.

„Říkám ‚pořádek by to tu chtělo‘,“ opakoval Jodah a položil obě ruce na desku největšího psacího stolu. „Byl bych raději, kdyby byli zachránili rošt, ale myslím, že i tak tady zbylo dost magických nástrojů na to, abych vyrobil něco, co zažene Lim-Dûla.“

„To ráda slyším,“ řekla Jaya. „Ale jestli ti to nebude vadit, ráda bych se s lítostí omluvila z královského banketu.“

„Proč?“ zeptal se Jodah. „Není ti dobře?“

„Nikdy mi nebylo líp,“ řekla Jaya a setřela si s čela pot, který tam zanechal mastnou skvrnu. „Nemyslím, že bych vydržela více Jejího Veličenstva blízko sebe. Asi bych po ní něco hodila.“

Třeba rohlík?“ zeptal se Jodah.

„Třeba polévkovou mísu,“ odvětila Jaya.

*****

Zbytek toho dne a většinu příštího se Jodah a Jaya prokopávali sbalenými zbytky Gustiny laboratoře. Jayin úvodní komentář o nepořádku se naneštěstí ukázal pravdivým: vypadalo to, jako by se do balení laboratoří královské mágyně pustila tlupa opic, které se toulaly jejím obydlím a naházely všechno, co vypadalo dobře, do kufrů k přestěhování.

Baliči ovšem byli soudné, inteligentní a chamtivé opice, a tak si nejlepší materiál ponechali pro sebe. Nezbyly tady žádné osobní zápisky ani deníky a jen několik svazků, které měly nějakou hodnotu, většinou základní spisy a několik historií. Narazili také na kopii Gundarssonovy Fysiky tělesné, ožužlané od psů a se zahnutými rohy, kterou Jodah svědomitě poslal princezně.

Efektivnější než supové, pomyslel si Jodah na adresu zlodějských studentů, kteří balili bedny. Je ovšem také pravda, že kdyby se někdo snažil znovu získat něčí síly po něčí údajné „smrti“, byla by pro něj náramná výhoda, kdyby knihovnu dotyčného nechal mezitím záhadně zmizet.

Většina Gustina magického a alchymistického náčiní však přečkala – alembiky a křivule, zkroucené skleněné trubičky a nesčetné kádinky. Bylinkáři se po zkušenosti s vybuchujícím šatníkem očividně neodvážili zajít tak daleko a ponechali většinu těchto věcí, včetně sbírky hořáků, kelímků a kleští ze zakulaceného chromu, na místě.

Z Jodahova pohledu byly důležitější materiály a základní magické elementy, které zůstaly na místě. Byla tady gryfí křídla, vyhaslé energetické krystaly, pružiny a ozubená kola (pokud se dalo věřit štítkům) z Mishrových legendárních magických bestií. Pro arcimága byla nejdůležitější cívka tenkého drátu, natolik jemného, že by se z něj skoro dala ušít výšivka na dámském kabátu. Klubko drátu mělo roztřepené stříbřité zakončení a v této pozdní době se nazývalo „mágozmar“. Jodah je znal pod názvem vodní stříbro. S useknutým prstem bude tvořit srdce zařízení, které dokáže nalézt Lim-Dûla.

Pokud šlo o Jayu, ta se prohrabávala kufry a dávala dohromady použitelnou laboratoř pro Jodahovu práci. Dle svého přání dostala k dispozici strážce, kteří zvedali většinu těžkých předmětů, a tak druhý den odpoledne už měli inventář všech materiálů.

Nyní se Jaya Ballardová naklonila nad pracovním stolem k Jodahovi. „Co to umí?“

Jodah omotal část cívky vodního stříbra kolem zčernalého prstu a přivázal jeho články ke kroužku, který ji obklopoval. Lim-Dûlův prst se podobal mouše uvězněné v hedvábné pavučině.

„Stejné přitahuje stejné,“ vysvětloval Jodah, „jak jsem říkal. Relikvář bude fungovat jako ohnisko kouzla a s trochou štěstí mě zavede k tomu, s čím byl v kontaktu nejdéle. V tomto případě to, jak doufám, bude Mairsilův prsten.“

„Kontakt to spouští?“ zeptala se Jaya. „A nespustím to potom já? Tím chci říct, že jsem ten prst přece celou dobu nesla.“

„A tu ruku ještě déle,“ řekl Jodah. „Takže ano, vydáváš stopu, ale ne tak velkou jako prsten nebo sám Lim-Dûl. Co je pár měsíců ve srovnání s několika tisíciletími? Ale neboj se, jenom kvůli tomu, že jsi tu ruku nesla, nejsi poskvrněná zlem.“

„No to je tedy úleva,“ pravila Jaya a odhrnula si vlasy z očí. V dálce zazněl zvon.

Jodah vzhlédl. „Banket,“ pronesl. „Víš jistě, že nechceš přijít?“

Jaya zakroutila hlavou. „Je mi líto, ale platí, co jsem řekla. Na Jejím Veličenstvu je něco, co mi vadí. Půjdu se podívat do města. Víš přece, že se mi pracuje líp mezi obyčejnými lidmi než mezi tou vysoko postavenou sebrankou.“

Jodah přikývl, ale řekl: „Tak jdi raději brzy spát. Po tom všem, co se dělo, vypadáš trochu unaveně.“

Jaya se při odchodu z místnosti zasmála. „A ty ne? Nezůstaň poučovat její královskou neposedu dlouho do noci!“

Když byla pryč, úsměv z Jodahovy tváře zmizel. Podíval se na relikvář, pak vylovil z kapsy zrcátko a prohlédl si svou svraštělou tvář. Opravdu se mu jevilo, že tam přibylo několik vrásek, ale ty se tam objevily starostmi, ne věkem.

Jak se díval, něco v zrcátku se pohnulo jako stín – Freyalisin dar, číhající v zrcátku a čekající, až se je Jodah pokusí použít. Jodah se zamračil, zasunul si zrcátko zpátky do vesty a přál si, aby mohl stejně snadno zahnat i problém v zrcátku.

*****

Hodovní síň se podle kjeldorského stylu nacházela přímo pod trůnním sálem a Jodah byl usazen mezi Jeho Veličenstvo a princeznu Alexandritu. Většinu konverzace vedl s princeznou, zatímco král Darien během většiny jídla pracoval.

Při večeři před dvaceti lety Jodah shledal krále pod neúnavným náporem jeho dvořanů, jejichž dotírání kvůli nějakým těm laskavostem bylo tak neutuchající, až se zdálo nepravděpodobné, že by král vůbec někdy dostal šanci se najíst. Nyní byla situace opačná. Jeho Veličenstvo strávilo většinu večeře zapisováním poznámek, vydáváním rozkazů a vyžadováním informací. Sluhové byli neustále posíláni obíhat stoly a přivádět ke králi nějakou tu nešťastnou duši, aby zodpověděla jeho ostré zvídavé dotazy.

Jeho zvyky se změnily, poznal Jodah, ale výsledek zůstal stejný.

Co se týkalo Jeho Veličenstva, jeho rozhovor s Jodahem se skládal z následujícího:

Darien: „Arcimágu, našel jste v Gustiných věcech to, co jste hledal?“

Arcimág: „Jistě, pane. Nechám vám zde inventář věcí pro vaše použití.“

Darien: „Výtečně. Přemýšlel jsem o vaší zprávě ohledně Balduvijců. To, co jste viděl, byl pravděpodobně nájezd veteránů, kteří přišli o majetek. Uznávám, že jich tady hrstku máme, vyplavených a bez pozemků, ale ti nejsou srdcem problémů seveřanů. Více karavan padne za oběť jiným loupeživým kmenům než trošce rozzuřených Kjeldořanů.“

Arcimág: „Tak to měli Balduvijci štěstí, že si ti rozzuření kjeldorští veteráni vybrali k útoku zrovna tu dobu, jako by chtěli dokázat, že Lovisa Chladnooká mluví pravdu.“

V tom okamžiku byl přiveden námořní kapitán, který byl svědkem zřícení majáku u Bručounova mysu, a Jodah opět osaměl.

Nicméně princezna byla nadšená, upovídaná a chování svého otce dokázala více než dohnat. Několikrát Jodahovi poděkovala za Gundarssonovu knihu a vysvětlila mu, že většina podobných lékařských textů se považuje za ztracenou. Pro bylinkáře bude kniha velkým přínosem.

„Problém,“ řekla a snažila se být co nejvážnější a nejdospělejší, „je v tom, že na rozdíl od většiny znalostí magie koluje většina znalostí bylinek a léčitelství jenom mezi lidmi a předává se z jednoho moudrého muže nebo ženy na druhého. Nikde není zapsána a zaznamenána a uchovávána. Takže lék na kterýkoli z těch morů může být znám, ale není znám natolik dobře, aby nám to pomohlo.“

Jodah pomyslel na „dobře udržované“ znalosti v troskách Lim-Dûlovy knihovny, ale zeptal se: „Takže vy se radíte s místními léčiteli?“

„Co nejvíc, jak můžu,“ řekla Alexandrita, „s ohledem na to, že otec není ochotný riskovat a pustit mě k moru.“ Sníženým hlasem dodala: „Bojí se o mě, víte.“

Jodah bojoval s pokušením ohlédnout se, aby viděl, zda se na něj Jeho Veličenstvo dívá. „Takže pracujete s královskými bylinkáři?“

„Říkala jsem, že nemám hlavu na kouzla, ale o jednoduchých lektvarech a infúzích něco vím,“ prohlásila Alexandrita.

Následoval detailní popis rozličných méně významných morů a nákaz, které postihly Kjeld. Samotné město bylo relativně v bezpečí, ale oblasti podél stoupajících vod zažívaly velké problémy s moskyty a spolu s nimi zvýšení různých úmrtností.

„Zdá se, že některé druhy nákaz se objevují jen na určitých místech,“ řekla. „Staří kněží tvrdí, že nákaza je buď trest za to, že člověk byl špatný, anebo zkouška, zda je nějaký důvod, proč by ta či ona osoba měla být postižena. Ale jestliže se ty mory doopravdy omezují na určitá území, možná by stálo za úvahu evakuovat zasažené oblasti dřív, než se nákaza stane morem.“

Jodah přikývl. Princezna začínala být při svém vysvětlování stále čilejší. Vychloubala se a snažila se ho ohromit svými znalostmi. U člověka královské krve stará známá vlastnost, ale Jodaha přesto uspokojila. Opravdu se na něj princezna snaží zapůsobit, jak naznačovala Jaya? Jodah si nedokázal představit, jak by to někdo mohl dělat. Jistě, Jaya víceméně přiznala, že jako mladší žena sama dělala totéž.

Jodah si náhle uvědomil, že princezna přestala mluvit, a co bylo ještě horší, jeho vzpomínky na několik posledních chvil ho informovaly, že svou řeč ukončila otázkou. Rychle si v duchu probral široký výběr možných odpovědí a zvolil tu nejméně pokulhávající.

„Promiňte, vaše myšlenky způsobily, že jsem se trochu zamyslel. Ještě jednou?“

„Řekla jsem,“ opakovala, aniž vypadala jakkoli dotčeně, „co když jsou černokněžníkovi mrtví válečníci jen dalším druhem moru? Takového, který působí na mrtvoly a způsobuje jejich oživení.“

Jodah se nad tím zamyslel a zavrtěl hlavou. „Moc nad smrtí, včetně tak vratkých bytostí, jako jsou zombie a podobné, je čistě doménou magie. Samotné černé many.“

„Ano, ale víte, jak ta černá mana funguje?“ ptala se Alexandrita. „Naplní tělo nějakou formou antiživotní energie, nebo je nakazí nějakým druhem moru?“

Jodah poklepal vidličkou o talíř. „Připouštím, že na základní úrovni je to možné, ale nemyslím si, že by čarodějové měli takovou úroveň moci, jaká je nezbytná k samotnému ovládání moru. I když mor zombií je sám o sobě katastrofou.“

„A co tedy sférochodci?“ zeptala se Alexandrita. Opustila jednu linii argumentů, aby nadnesla druhou. „Ti přece umějí všechno, ne?“

„Umějí toho hodně,“ připustil Jodah. „Nepokládal bych mor mimo to.“

„Freyalise seslala kouzlo, které roztrhalo led,“ řekla princezna. „A v následujících letech přišly další nemoci. Ty dvě události mají něco společného. Když utkala své kouzlo, přivedla ty mory k životu, nebo je pouze uvolnila z ledu, v němž byly zamrzlé?“

Jodah se nad tím zamyslel. Taková souvislost by dávala určitý smysl a úhledně by zapadala do jeho vlastního názoru na Freyalisiny dary coby dvojsečnou zbraň. Ale právě ten fakt, že to přesně zapadá do jeho vlastních názorů, ho přiměl o tom pochybovat.

„A Lim-Dûl byl sluhou Leshraka, dalšího sférochodce,“ pokračovala princezna, „a to by mohlo vysvětlovat, že neživí jsou nákaza, ne pouhé kouzlo. Takže má otázka zní: mohl to způsobit sférochodec, třeba Freyalise nebo Leshrac?“

„To nevím.“

Měl byste to vědět,“ vytkla mu Alexandrita zvýšeným hlasem, který přehlušoval rámus v síni, „vy přece znáte sférochodce! Och, promiňte.“ Stáhla se a poklepala si na ústa ubrouskem, zatímco ji pozorovalo několik dalších strávníků. „Myslela jsem tím to, že jste už měl možnost je poznat. Já jsem se narodila příliš pozdě – už byli pryč.“

„Tak to byste měla být ráda,“ řekl Jodah. „Potkat sférochodce je jako potřást si rukou s tornádem.“

„Sám jste bojoval s Leshrakem,“ pokračovala.

„Bojoval jsem blízko Leshraka,“ odvětil Jodah. „Bojoval jsem s Leshrakovým sluhou a ten málem porazil mě i nás všechny. Se sférochodcem nebojujete. Tomu se jen snažíte uhnout z cesty. Jsou příliš mocní.“

„Dostatečně mocní, aby udělali to, co jsem navrhovala?“ zeptala se znovu. „To je ten velký rozdíl mezi nimi a obyčejnými smrtelníky – mají větší moc a to je vše?“

Jodah se zamračil. „Dostatečně mocní, aby vyvolali mor? Pravděpodobně ano. Aby rozpoutali válku? Snadno. Aby zničili království? Ano, kdyby měli dostatečnou motivaci. V tom je právě problém. Co by motivovalo Freyalise, aby napřed vrátila světu teplo a pak ho zamořila mory? Co proti vám má?“

Alexandrita mlčela a Jodah téměř viděl, jak se jí jeho informace vsakují do mozku.

„Ale mohli by to udělat?“ zeptala se ještě jednou.

„Sférochodci, tornáda, mory,“ vypočítával Jodah, „všechno to jsou přírodní úkazy. Nemůžete se jim vyhnout nebo je obviňovat, stejně jako nemůžete obviňovat lavinu nebo bouřku.“

Ale sotva to vyslovil, pomyslel na stín ve svém zrcátku. Další kousek Freyalisiny magie. Dar s velmi ostrými hranami. Ta myšlenka ho přiměla se otřást a od té chvíle se raději snažil zavést konverzaci k bezpečnějším tématům.

*****

Banket trval déle, než by Jodah upřednostňoval, a oficiálně skončil, když král Darien s hejnem rádců a písařů v patách vytáhl svou dceru od stolu a vzdálil se kvůli další z jejich nesčetných rozmluv. Když mizeli v chodbě, princezna vyslala k arcimágovi svůj poslední štěněcí pohled a pak byla pryč.

Pokud šlo o Jodaha, ten se cítil, jako by tančil na verbálním větrném víru. Mladá žena byla čilá, zrovna tak chytrá, a stejně jako její otec se zabývala nemocemi, které se usídlily v království, které se jednou stane jejím. Bylo však příliš brzy na to, aby se dalo poznat, zda bude její nadšení správně nasměrováno anebo vyhoří ještě dřív, než princezna usedne na trůn.

Pomohlo by, kdyby se mohla spolehnout na některého ze svých vlastních rádců, na takového, který by poradil a ne jenom opakoval informace. Kdysi měl Darien příliš mnoho rádců tohoto druhu, nyní jich má příliš málo. Bylo zřejmé, že když zemřela Gustha, zemřel spolu s ní i králův zájem o magii, a podobně po Varchildině zmizení se začal méně zajímat o vojenské záležitosti. A celou tu dobu se více věnoval práci pro sebe.

Když Jodah mířil ke svým soukromým komnatám, které se nacházely vedle laboratoře, v duchu se plísnil za to, že mu tato situace připadala velmi povědomá. Na jeho klepání na Jayin pokoj nepřišla žádná odpověď a nikdo ze stráží neviděl její návrat (samozřejmě nikdo neviděl ani její odchod, ale takové už byly Jayiny způsoby). Jodah vyrazil do svého pokoje, pak se otočil a zamířil k dílně, kterou spolu přestavěli.

Magická laboratoř byla v použitelném stavu. Dva pracovní stoly byly odneseny, spálený šatník také. Knihovny byly ustaveny podél stěn, ačkoli jejich prázdnota působila vyčítavě, a koberce byly uloženy do skladu. Veškeré zachovalé vybavení bylo uloženo jinde kromě vodostříbrného relikváře, který Jodah utkal dříve toho dne. Ten byl stále připevněn k pultu a kus prstu stále visel ve svém drátěném závěsu.

Jodah udělal dva kroky vpřed, pak se zastavil. V místnosti bylo něco špatně.

Trvalo mu okamžik, než si vyčistil mysl a zbavil ji zdvořilostního žvanění na večerní hostině a starostí ohledně morů a loupeživých vojáků. V místnosti bylo v každém případě něco v nepořádku.

Nebylo to nic postřehnutelného. Všechno bylo na svém místě. I kdyby se stráže nebo bylinkáři v jeho nepřítomnosti vloupali do laboratoře, prohledali ji a pečlivě uložili všechny věci tam, odkud je vzali, bylo to pořád dokonalé. Příliš dokonalé. Bylo tu něco se samotnou místností.

Jodah tam stál a nechal svou mysl odpočívat. Nebylo to ani tak něčím, co tam bylo, jako spíše něčím, co tam nebylo. Alespoň ne zcela.

Jodah koutkem oka zachytil náznak pohybu. Ne velký, jen mihnutí u jedné z knihoven – něco, co se velmi usilovně snažilo nebýt spatřeno.

Jodah se pomalu otáčel k místu mihnutí a choval se, jako by je byl neviděl, ale jeho oči, nyní upřené na mihotavý třpyt ve vzduchu, jej zradily. Bytost, která tam stála, zavřeštěla jako netopýr a vyskočila. Když přeskakovala stůl před ním, ukázala se.

Jodah se skrčil za pracovním stolem a tvor narazil do řady křivulí, z níž vystřelila fontána skleněných střepů. Když se Jodah krčil, sáhl do své mysli a mentálně uchopil horký zářící ovál bílé many, ihned vytažený z jeho vzpomínek na širé pláně.

Když se Jodah znovu vynořil zpoza stolu, třímal v ruce světélkující meč.

Jeho protivník se na útok zčásti zmaterializoval a jeho tělo bylo nyní potřísněné tekutinami, prášky a střepy z rozbitých baněk. Byl dvounohý a částečně průhledný, jako by byl zhotoven ze zeleného skla, a části jeho těla před Jodahovým zrakem mizely. Paže a nohy měl na své tělo příliš velké a jeho hlava, bělostná lebka s tesáky, byla i ve srovnání s nimi obrovská. Ruce mu končily v bezobratlých, zahnutých a dvojitých tykadlech.

Byl to přelud, nestvůra stvořená ze stejně velkých částí magické energie a přerývané zášti – zlý sen přivedený k životu. Jodah držel meč před sebou a začal se plížit doprava ke stolu, na němž stál relikvář.

Nestvůra vydala další vřeštivý jekot, zvuk břitvy přejíždějící po skle, a vyrazila vpřed.

Udeřila do pilíře ledu, který tam ještě před okamžikem nestál, vytaženého z Jodahovy mysli a zhmotněného jeho kouzlem. Přelud však byl rychlý, a tak se do ledu již zavrtávala jeho ocelí okovaná tykadla a trhala jej na kusy. Přelud se prodral překážkou a znovu vyzývavě zavřeštěl.

Jodah svým manévrem získal čas, který potřeboval, a nyní stál arcimág na opačném konci místnosti s mečem – nyní planoucím – v jedné ruce a magickým relikvářem ve druhé.

Přízračná bytost skočila přes pracovní stůl a přitom se stávala stále zřetelnější. Co se týkalo Jodaha, ten si bránil své území a přitom tiše něco mumlal k usušenému prstu, uvězněnému ve vodostříbrné pavučině.

Bestie již byla téměř nad ním, čelisti měla rozevřené dokořán a dolní tesáky z nich čněly jako kopí.

Pak relikvář vydal slabé tesklivé zazvonění a Jodah se usmál.

Arcimág vyrazil kupředu svým mečem a probodl tvora skrz jeho rozšklebená ústa. Špička vyvolaného meče vyšlehla zezadu z netvorova krku. Tvor nekrvácel. Místo toho mu z probodnutého hrdla vytékala žluč jako kyselina. Jodah stáhl ruku z jílce meče, jak se probodnutá nestvůra snažila vcucnout zbraň dál do sebe a sevřít tesáky za Jodahovou rukou.

Tiché smutné zazvonění relikváře mu prozradilo, co potřeboval vědět. Nyní se jenom potřeboval zbavit jeho posla. Máchnutím ruky a mentálním pošťouchnutím se podlaha pod netvorovýma nohama proměnila v spleť maliníkových květů a trny o velikosti vroubkovaných dýk přišpendlily nestvůru na místě.

Noční můra opět zaječela a učinila výpad proti Jodahovi, čelisti stále rozevřené dokořán kolem planoucího meče. Jodah si vytáhl poslední kousek many a seslal kouzlo, které bylo prastaré i pro jeho mysl. Vyvolal kousek červené many o velikosti hrášku a vpálil jej hluboko do netvorových dokořán rozvalených úst.

Přelud explodoval v hromovém proudu plamenů, a jak hořel, svíjel se a vřískal vysokým pištivým hlasem. Nakonec jej oheň zcela pohltil a na žulové podlaze zbyla jen očouzená skvrna.

Jodahovi se pomalu navracel sluch a teď už si byl vědom křiku lidí v chodbách a dusotu nohou v těžkých botách na kamenné podlaze. Od prvního netvorova útoku uplynula pouhá chvíle, a přesto se Jodahovi zdálo, že to trvalo polovinu běžné délky života.

První tvář, která se objevila ve dveřích, patřila jednomu z elitních gardistů ve slavnostní okřídlené helmě.

„Magický útok,“ vydechl Jodah. „Cílem jsem byl zřejmě já, ale zkontrolujte krále a princeznu. Máte magické schránky na místě?“

Gardista se domníval, že ano, ale nevěděl přesně, jaké jsou. Vystřídal ho jiný gardista, kterému Jodah nařídil uzavřít vchod do tohoto křídla paláce a řekl, co má hledat (nebo nemá hledat, pro všechny případy) v případě, že by tady byly další přeludy. Třetí a čtvrtý dorazivší gardista byli posláni prohlédnout osobní pokoje mágů, pátý dostal za úkol najít Jayu Ballardovou.

Poslední z nich ušel celé tři kroky, než se Jaya objevila v chodbě za různými strážnými, kteří nyní chvátali plnit rozličné úkoly.

Jaya se trochu zapotácela a ztěžka se opřela o rám dveří. „Jodahu…“ polykala slova.

Arcimág zapřemýšlel, zda je opilá, ale rychle promluvil. „Jayo, měli jsme tady útok. Přelud. Použil jsem na něj relikvář a páchl Lim-Dûlem.“

„Jodahu, mě nezajímá…“ začala Jaya. Měla tvář celou bledou a potila se, jako by sem utíkala.

„Jayo, tohle je důležité,“ řekl přísně Jodah. „Tohle je první pevný důkaz, který máme, že Lim-Dûl je stále naživu. A co je důležitější, ví, že ho hledáme!“

Jaya zavrávorala dva kroky k Jodahovi a dopotácela se mu do náruče. Pohlédla na něj a Jodah viděl, že má tvář zbrocenou potem a zorničky rozšířené.

„Není… mi moc dobře,“ řekla. Pak jí nohy vypověděly službu a Jaya se zhroutila na něj.

Jodah začal na stráže vykřikovat nové rozkazy.

Kapitola 9
Těla pod náporem

Magie je natolik samozřejmá součást našich současných životů a časů, že podle ní posuzujeme jiné časy a jiné kultury. Například doba Temna získala svůj název zčásti proto, že v této době byla pochodeň magie téměř uhašena. O pokročilé civilizaci se dle její nátury předpokládá, že byla magická, zatímco období, které nespatřilo organizované čarodějnictví, se považuje za primitivní až dekadentní.

Důvod spočívá v tom, že magie, jak ji známe my, vyžaduje vysokou úroveň gramotnosti, takže lidé, kteří sesílají kouzla, obecně patřívají do stejné třídy myšlení jako ti, kteří píší o jejich činech. Tyto dvě skupiny se přirozeně zdají být provázány.

Ale uvažovat takto by bylo mylné. Mnoho primitivních kultur, dokonce i nelidské jako třeba yavimayské gorily, může mít vysoký stupeň magických dovedností bez dějepisného pozadí s výjimkou ústně předávaných tradic. Na druhém konci spektra jedna z nejstarobylejších a nejpokročilejších kultur na Terisiare, kultura Bratří na svém vrcholu, jakoukoli víru v magii odmítala.

Skutečnost se má tak, že existovaly kultury s vysokou magií a nízkou gramotností, které byly zrovna tak úspěšné jako kultury s nízkou magií a vysokou gramotností. Jedině když máte vysokou magii a vysokou gramotnost, činy mágů jsou zaznamenávány a magie samotná je prosazována.

A to je také důvod, proč se nám mocné civilizace jeví jako magické – mají lepší tiskové agenty.

Arkol, argivský učenec

Bylinkář byl zasmušilý, mrzutý muž – pohraniční šarlatán, který si byl velmi dobře vědom, že jeho obklady, balzámy a infúze jsou čím dál postradatelnější a to nejlepší, co může nabídnout umírajícím, je laskavé slovo a planá naděje. Jeho konečné zjištění, že jeho skutečné povolání bylo zredukováno na soucitné promlouvání k umírajícím, v něm podrylo i schopnost utěšovat a zanechalo mu jen prázdnou masku obav.

„Udělali jsme, co jsme mohli,“ zaintonoval a zapálil vedle lůžka další vonnou svíci. „Teď musíme čekat a modlit se.“

Jodah se posadil vedle Jayiny postele. Jaya byla přízračně bledá a prostěradla kolem ní byla zbrocená potem. Ruce se proměnily na pevně zaťaté pěsti na bílých prostěradlech, svaly na pažích napjaté. Jodah bojoval s pokušením seslat kouzlo, prohnat Jayou puls léčivé bílé many. Dokud nebude znát podstatu nákazy, může používání magie napáchat víc škody než užitku. Už jenom náhlý šok z kouzla může způsobit vlastní problémy.

Vzadu v mysli mu stará vzpomínka, nyní očištěná od emocí, napověděla, že nedbalé seslání kouzla může nákazu jedině zhoršit. Kdysi měl dlouhodobě nemocnou manželku a pokusil se s tou nemocí bojovat tím, že ženu napustí manou. Jeho kouzla fungovala, ale pak ke svému zděšení zjistil, že žena dokáže přežít, jen dokud budou účinkovat. Pět let sesílal kouzla z toho důvodu a jenom z toho důvodu, načež žena podlehla jiné nákaze, která se rozšířila celým jejím tělem, posílená veškerou manou, pomocí níž ji udržoval při životě.

Ochutnal tu vzpomínku a shledal ji štiplavou, ne však zdrcující. Podstata jeho věčného života, magického zrcátka a neustálého přetváření jeho mysli poskytovala jeho duši určitou ochranu před jeho neúspěchy. Nyní se však musel ptát: K čemu to vede? Jaký je smysl jeho života, nedokáže-li najít odpověď na otázku, jak zachránit život jiného?

„Musíme tomu dát čas,“ prohlásil nevrlý bylinkář. Ještě předtím řekl: „Takový případ jsem ještě nikdy neviděl.“

Jodahův problém spočíval v tom, že on také ne. Viděl už všechny možné druhy nákaz a smrtí, ale nic, co by se podobalo tomuto konkrétnímu moru. Nikdy jej nepodrobil výzkumu, ani v mládí (kdy, jak si nyní uvědomoval, uplatňoval vždy podobný přístup jako princezna – držet se dál od míst, kde vlaje morová vlajka).

Nyní se Jodah procházel v síních své paměti a nenacházel nic, co by se podobalo Jayinu stavu. Byla tam obrna, kterou bylo možné vyléčit bílou manou, všechny druhy prokletí, které se daly vyléčit tou nebo onou ochrannou schránkou, různé neduhy a potíže a horečky a zimnice, s nimiž se bylo možné vyrovnat dle jejich základní podstaty, ale nic, co by odpovídalo náhlému onemocnění, které teď skolilo Jayu.

Možná nakonec dokáže onu znalost najít, ať už ve své paměti nebo v nějakém spise, ale do té doby už může být pro námezdní mágyni příliš pozdě.

Dělal, co mohl. Zabezpečil pokoj ochrannými schránkami, aby dovnitř nemohly žádné další Lim-Dûlovy vyvolávky, a ujistil se, že i schránky patřící hradu jsou v dobrém stavu, aby ochránily královskou rodinu. Poslal stráže, aby zjistily, zda někdo v hradu trpí stejnými příznaky jako Jaya.

Použil relikvář, aby odhalil, zda Jayin mor může být výsledkem Lim-Dûlovy práce. Zaznamenal slabé bzučení okolo ní, což bylo v souladu s tím, že u sebe tak dlouho měla ruku, ale nic jiného. Když seděl u postele, převázal vodostříbrné dráty tak, aby relikvář ignoroval cokoli menšího, než co přijde od něj nebo Jayi. Zařízení však stále mělo omezený dosah.

Nechal si donést papír a inkoust, a zatímco seděl u Jayina lůžka, načrtl si návrh většího relikváře, dostatečně velkého, aby ochránil samotnou školu v Lat-Namu. Tento využíval namísto prstu zbytek Lim-Dûlovy ruky, který Jodah zanechal v bezpečí chráněné skrýše v Gerdině péči.

Dokončil návrh, zkontroloval svou práci a znovu přikývl. Jayin stav se neměnil. Jodah odložil plány stranou, posadil se a pozoroval ji.

Koncem prvního dne navštívila ošetřovnu princezna.

„Vaše Veličenstvo,“ řekl Jodah, vstal a hluboce se uklonil. „Neměla byste sem chodit. Nevíme, zda to, co Jaya má, není nakažlivé.“

Princezna se dotkla amuletu ve tvaru brouka visícího na jejím krku. „Dá se tady sehnat magická ochrana. I pro vás, jestli si přejete.“

Jodah zavrčel a poklesl zpátky na židli. „Bude ta vaše ochrana fungovat proti tomuhle?“ zeptal se a pohlédl na Jayinu voskovatou, napnutou postavu na lůžku.

Princezně změkly rysy. „Ne. Jistě že ne. Máme prevenci, ale jakmile mor propukne, jediné, co můžeme dělat, je čekat a…“

„Modlit se,“ řekl Jodah. „A nakopat se za to, že jsme se o to nestarali dřív.“

„Jistě s vaší vlastní magií…“ začala Alexandrita.

„Pokud neznáme povahu nákazy, byla by to asi stejná šance jako náhodně míchat lektvary a doufat, že se strefíme do správné směsi,“ řekl Jodah, aniž vzhlédl.

„Snad nějaký sférochodec…“ začala Alexandrita.

„Tomu by to bylo jedno,“ přerušil ji Jodah.

„P-prosím?“ Alexandrita to slovo vykoktala.

„Sférochodci by to bylo jedno,“ odpověděl Jodah. „Vypadáte, že vás fascinuje jejich moc, ale ta moc má svou cenu. Přestanete se zajímat o svět kolem sebe. Jestliže jste sférochodkyně, jste na světě natolik dlouho a jste natolik mocná, že se prostě přestanete starat o druhé. A zvláště o obyčejné smrtelníky. My jsme pro ně jako letní mouchy – přicházíme, odcházíme, a co děláme, to je ve skutečnosti nezajímá. Proto se o nás nestarají. Kdybych já byl tak mocný jako sférochodci, zajímal bych se o pohyby starých nepřátel, o hrozby mému ostrovnímu domovu, o hledání nových sfér, v nichž bych se mohl přehrabávat. Ne, nebyl bych tady. Právě to je ten rozdíl mezi námi a nimi.“ Na chvilku se odmlčel a pak dodal: „Rád si myslívám, že právě to nás činí lepšími.“

Alexandrita se posadila naproti němu a zeptala se: „Co můžu dělat já?“

„Váš léčitel tvrdí, že takovýhle případ ještě nikdy neviděl,“ řekl Jodah a nutil svou mysl provést analýzu. „Vysoká horečka, voskovatá kůže, slabý dech, zaťaté ruce, slabé krvácení z koutků očí. Kdyby ve městě bylo něco podobného, věděli bychom o tom. Podívejte se, jestli neexistují nějaké jiné zprávy.“

„Kdyby byly, věděli bychom…“ začala Alexandrita.

„Věděli byste o nich, kdyby byly u královského dvora,“ řekl Jodah a položil ruku na Jayino horké čelo. „Může to být něco, co se vyskytuje mezi obyčejnými lidmi, ale zdejší bylinkáři to ještě neviděli.“

Princezna se na chvíli odmlčela a pak řekla: „Jistě.“

Jodah pokračoval: „A budu potřebovat nějaké suroviny. Znám starý všelék proti nákaze, ale nevím, nakolik účinný bude. Ale i tak mi přineste minerální olej, vajíčka a vodu z pumpy. To možná příval tohohle utrpení zažehná.“

Alexandrita stiskla rty do tenké čárky. Očividně nebyla zvyklá na to, aby jí někdo rozkazoval.

Ale odpověděla: „Dobře. Udělám to.“

Pak byla pryč. Jodah se za odcházející princeznou ani nepodíval.

Tu noc se Jaya probudila jenom jednou, když její horečka vyvolala promočující pocení. Byla houževnatá, i když slabá, a snažila se udržet oči se zakrvácenými okraji zaostřené. Jodah jí pověděl o Lim-Dûlově služebníkovi a přinutil ji sníst trochu polévky a opečeného chleba.

„Kdes byla tu noc?“ zeptal se. „Kam jsi šla?“

Jaya malátně zakroutila hlavou. „To začalo už předtím. Bylo mi zle už předtím.“

„Proč jsi mi neřekla…“ začal Jodah.

„Pšššt,“ sykla Jaya, její oči se vyčistily a upřely na něj namáhavý pohled. „Než mě dorazila horečka, na něco jsem přišla. Měl bys to vědět. Poslouchej. Hodně lidí nemá rádo Balduvijce.“

„Já vím, ale…“

Pšššt,“ řekla hlasitěji Jaya. Zvedla zaťatou pěst levé ruky a usilovala o roztáhnutí prstů. Ruka ji neposlouchala a Jaya vyčerpaně vydechla. „Já budu mluvit, ty poslouchej. V hospodách. Slyšela jsem vyprávění o ztracených lidech. Jen tak odešli. Jen tak zmizeli. Některé z nich později viděli v divočině.“

„Jayo, musíš…“

Pšššt! To samé jako se Stromgaldem před dvaceti lety. Až na to, že teď to jsou obyčejní vojáci, žádní eliťáci. Proto to taky není králi nápadné.“ Jaya se nyní silně potila. Jodah se kousl do rtu, ale neřekl nic.

„To by mohli být ti tví loupežníci,“ pokračovala Jaya a její oči skelnatěly. „Myslím, že plánují něco velkého. Nabírají posily. Musím to odhalit.“

„Teď nejsi ve stavu, kdy jsi schopná něčeho takového,“ řekl Jodah a čekal, že se s ním Jaya bude hádat. Místo toho se však zhroutila na lůžko, dech slabý, kůže bledší, obě ruce jako koule. Jodah ji sledoval celou noc, než se spánek zmocnil i jej.

S trhnutím se probudil příští ráno. Jaya byla stále rozvalená na lůžku, tvář a ruce jako vosková socha. Dýchala teď velmi slabě a při každém nádechu sebou škubla.

Vstoupil nevrlý bylinkář s požadovanými surovinami a dalšími vonnými svícemi. Jodah mu poděkoval a vypoklonkoval ho ven. Bylinkář se o několik minut později vrátil, tentokrát v závěsu za samotnou princeznou. Ta měla na sobě stejné šaty jako předešlého večera a vlasy měla rozcuchané. Její tvář odrážela zuřivou intenzitu, kterou arcimág nedokázal měřit.

„Její stav se zhoršil,“ řekl Jodah.

„Něco jsem našla,“ řekla a otevřela kopii Fysiky tělesné, kterou získala z Gustina odkazu před pouhými několika dny. Četla nahlas: „Divoši ze severu podávají zprávy o nemoci pěstice zvané.“ Podívala se přes okraj knihy, zda v Jodahově tváři spatří náznak povědomí. Když se tak nestalo, četla dál. „Ti, kdož jí ochoří, trpí zpoceným, voskovatým, hrozivým vzhledem a jejich svaly jsou napjaty, v údech i v tváři. Počátek jest pomalý, avšak není-li léčena, rychle zhorší se až k smrti.“

Jodah pohlédl na princeznu. V levé ruce držela větší část spisu než v pravé. Musela strávit většinu noci sezením nad knihou v chabé naději, že svazek bude obsahovat nějakou stopu k Jayině stavu. Alexandrita se podívala na Jodaha a obdařila ho spokojeně vítězným úsměvem.

Jodah opatrně převzal knihu z jejích rukou a prozkoumal příslušnou pasáž. Předchozí odstavec hovořil o balduvské kuchyni (s vydatnou zmínkou o tučných částech velryb a tuleňů), následující přecházel k diskusi o lepře. Zběžná zmínka, kterou nalezla Alexandrita, byla jediné, co teď měli.

„Bylo tam ještě něco jiného?“ zeptal se Jodah a hned se bál odpovědi.

Alexandrita zavrtěla hlavou a dodala: „Je mi líto, poslala jsem vzkaz strážím. Ve městě není nikde nic podobného.“

Jodah svraštil rty. Balduvijci možná mají řešení jejich problému, magické či jiné, ale než se jim podaří se k nim dostat, Jaya zemře.

Princezna vypadala, že mu čte myšlenky. „Dva aesthirové, na jednom budou řemeny, které budou držet námezdní mágyni. Odletíme na tábořiště nad Posledním bojištěm. To je jedno z nejbližších.“

Jodah přikývl. I tak to bude dlouhý let. „Myslíte si, že to vydrží?“

Alexandrita se hluboce zamračila. „Dnes možná ano. Zítra zaručeně ne. Ale ani tak nevíme jistě, jestli Balduvijci opravdu tuhle nákazu znají, a pokud ano, jestli si stále pamatují léčbu.“

Jodah pocítil, jak na něj doléhá nervozita posledních dvou večerů. Bude lepší něco udělat než jen tady sedět a modlit se.

„Tak to si s tím musíme pospíšit,“ prohlásil. „Vezmu svoje vlastní vybavení a přichystám se.“ Zamířil ke dveřím.

„Nechám připravit k letu dva nebeské rytíře,“ řekla princezna Alexandrita směrem k Jodahovým vzdalujícím se zádům. Arcimág, již zahloubán v myšlenkách, neodpověděl.

*****

Když Jodah opustil místnost, princezna se obrátila k bylinkáři, který stále postával v pozadí.

„Teple tu ženu oblečte a sežeňte nebeského kapitána, aby připravil svého aesthira k letu,“ poručila mu.

Bylinkář zamrkal uslzenýma očima. „Ale říkala jste, že budete potřebovat dva nebeské rytíře.“

Princezna přikývla. „Na druhém aesthirovi poletím já,“ řekla klidně.

Bylinkář znovu zamrkal. „Ale,“ vykoktal ze sebe, „poletíte k barbarům! Ten arcimág by to nechtěl! Váš otec by to nikdy nedovolil! Byl by velmi nespokojen, kdyby se doslechl, že jste provedla něco takového!“

Výraz v princezniných očích ztvrdl. „Stejně jako by můj otec byl velmi nespokojen, kdyby se objevil další mor, který neumíte vyléčit a jehož obětí je navíc stará spojenkyně. Jestliže tady nebudu, nebudu mu to muset říct. Budu na sobě mít převlek, aby arcimág nepoznal, že s ním letím já.“

Bylinkář pronesl několik dalších slabých omluv a úplně se vytratil z bojiště. Mladá princezna se postavila k Jayině posteli. Tvář starší ženy byla vážná, napjatá a očividně křehká jako porcelán.

„Můžu říct jen to,“ řekla, shlédla na Jayu a zakroutila hlavou, „že vy musíte být něco opravdu zvláštního, když si kvůli vám dělá starosti arcimág.“

Princezna opustila pokoj, aniž si všimla, že koutky Jayiných úst se nyní stočily nahoru do slabého úsměvu.

*****

Princeznin zamýšlený podfuk vydržel jenom větší polovinu dne. V jezdecké bundě s prominentní kovovou přilbou s chocholem na vršku jí arcimág zpočátku nevěnoval pozornost. Byla odhalena až později téhož dne, když nebeský kapitán Jodahova aesthira trval na tom, že se Jejímu Veličenstvu pokloní.

Když to Jodah zjistil, pohrozil, že ji pošle zpátky.

„A kdo odveze Jayu k Balduvijcům?“ zeptala se ostře. „Vy?“

Jodah se dlouho vztekal a princezna udělala krok nazpátek v obavách, že zašla příliš daleko. Pak Věčný arcimág pomalu vydechl a trval na tom, aby pokračovali.

Princezna bojovala s pokušením se svému vítězství usmát.

Na Poslední bojiště doletěli druhý den večer. Květiny pod nimi byly důsledkem chladného příšeří uzavřeny v pevných pupenech. Oba aesthiry ozařovalo zapadající slunce, ale země pod nimi byla temná.

Jodah pokynul Alexandritě, aby opsala široký oblouk kolem tábořiště, aby oznámili Balduvijcům svůj přílet. Kopce okolo obchodního stanoviště byly oživlé malými ohni a Jodaha nejprve napadlo, zda se toho večera u tábora shromáždily i ostatní kmeny.

Jeho otázka byla zodpovězena tichým zadrnčením luků zespoda a náhlým trhnutím aesthira pod jeho nohama. Aesthir se kolébal ve vzduchu jako papírový drak ve víru.

Jodah zakřičel na nebeského rytíře vepředu: „Myslím, že váš pták byl zasažen!“

Rytíř se otočil v sedle a Jodah viděl, že se mýlil – tím, kdo byl zasažen, nebyl jeho pták, ale rytíř sám. Z hrudních plátů jeho brnění trčel tmavý těžký šíp s naježenými pery, černými a seříznutými kjeldorským stylem, a po hrudi mu stékala hustá tmavá tekutina. Nebeský kapitán otevřel ústa, aby něco pronesl, ale z jeho rtů nevyšlo nic než krev.

Pak rytíř přepadl ze sedla do otevřeného prostoru.

Aesthir okamžitě zareagoval a snesl se vstříc padajícímu tělu. Byl tak vycvičen, aby zachránil vypadlého jezdce, ale tím, jak tento úkol plnil, se přiblížil k zemi a k útočníkům. Vzduch kolem nich pročísla další sprška šípů. Jodah zaklel a zabalil svou mysl do určitého kouzla. Pak se sám vrhl z klesajícího aesthira do prázdnoty.

Při skoku seslal kouzlo a zaplnil prostor kolem sebe větrem, dostatečně silným, aby jej udržel ve vzduchu a odrazil všechny šípy kromě těch nejpřesnějších. Ozářen vadnoucím sluncem byl už teď ideálním cílem, a tak už kolem něj tančil svazek střel, odrážených stranou krouživými větry.

Jodah se podíval před sebe. Očividně na sebe strhl většinu palby, zatímco Alexandritin obří sokol, který nesl Jayino tělo, se již snášel uprostřed balduvského tábořiště. Z tábora dosud žádný výstřel nepřišel. Svrběly snad Lovisiny spojence prsty a dostali chuť na sokolí krev? Nebo se jen Lothar naučil zjistit, kdo na aesthirovi letí, ještě předtím, než začne střílet?

Bývalý Jodahův aesthir se snesl, aby zachytil svého vypadlého jezdce, a byl odměněn několika dalšími salvami šípů. Z klesání se stal pád střemhlav a obrovitý sokol s vřískotem uhynul poblíž jednoho z ohňů. V odpovědi na pád ohně zazářily, když do nich byl přihozen další otop, a ozářily noční oblohu.

Poblíž jednoho z bližších ohňů Jodah spatřil záblesk odraženého světla ohně. Odráželo se od těžkého zlatého brnění toho druhu, jaký nosí kjeldorští důstojníci. Byli tam i další muži ve zbroji, zbroji, která byla těžká, vycpávaná a nepochybně vyrobená v Kjeldoru.

Jodah o tom chtěl zjistit víc, ale v této chvíli byl cílem on. Neovládl se a přemístil se dopředu, dál od záblesků zlatého brnění a (co bylo důležitější) šípů, a vířivé kouzlo okolo něj ho popostrčilo k obchodnímu stanovišti.

Mířil nahoru ke zdi a kolem něj se točilo několik posledních šípů. Viděl, že aesthir s Jayou a princeznou dosedl na zem a nyní jej obklopili Balduvijci. Jodah se posadil vedle nich a rozpřáhl prázdné ruce na znamení míru.

Z hloučku barbarů vykráčela Lovisa a pouhých několik kroků za ní její syn.

„Tož včíl už nám věříte, čaroděju?“ křičela Chladnooká. „Obléhajú nás ti vaši Kjeldořani! Vyhrožujú nám, že nás všeckých vypálijú!“

*****

V příštích několika minutách propukl naprostý zmatek, který ještě zhoršovalo vyčerpání barbarů a výbojnost princezny Alexandrity.

„Lháři!“ křičela princezna a sahala po jílci svého krátkého meče, jaký nosili nebeští rytíři. „Můj otec by útok proti vašemu druhu nikdy nenařídil!“

„Tož co sú zač ty vidiny v kjeldorských zbrojách před našú zdí?“ odsekl Lothar.

Jodah si osobně přál seslat kouzlo, které by tu mladou ženu umlčelo, ale místo toho řekl: „Loviso Chladnooká, náčelnice náčelníků balduvského lidu, rád bych vám představil Alexandritu, dceru krále Dariena. Princezno, tento blonďatý mladý muž je Lothar, Lovisin nejstarší syn.“

Lovisa vydala ostrý syčivý zvuk a Jodah si byl jist, že barbaří náčelnice hodlá přikázat svým lidem zaútočit. Prohrabával se ve své mentální knihovně, aby našel něco, co je všechny před touto možností ochrání. Doufal, že v jeho tváři se jeho obavy neprozradí.

Uplynula však chvíle, Chladnooká pouze přikývla a skrz zaťaté zuby procedila: „Už sme sa viděli. Na Varchildině funuse.“

Princezna si oddechla a nechala ruku sklouznout s jílce meče dolů.

„Vzpomínám si na vás,“ řekla Alexandrita. „Vaše účast nám byla ctí.“

„Vaša generálka byla roba, kerú bylo ťažké míť v lásce,“ řekla Lovisa, „ale vynikajúcí taktička. Dobře bojovala a její múdrosť nám schází.“

„Ti lidé venku nejsou naši muži,“ řekla princezna. „My jsme tady na mírové misi.“

„Kjeldorské zbraně, kjeldorské zbroje, kjeldorští válečníci,“ prohlásil Lothar a postavil se po bok své matce. „To sú vaši.“

Alexandritina ruka opět sjela k jílci meče. „Chcete tvrdit, že lžu?“

„Při vší úctě, válečníci,“ pravil Jodah, „mám tady umírající kamarádku. Jayu Ballardovou. Všechno ostatní může pro tuto chvíli počkat.“

S tím roztály poslední zbytky odporu. Lovisa a Alexandrita stáhly s aesthira popruhy, které držely Jayino tělo. Lothar zavolal na své vojáky, aby se vrátili na svá stanoviště a stříleli na cokoli, co se na zemi pohne. Jodah zkontroloval aesthira a našel jen hrstku šípů zaražených do křídel velikého ptáka, jejichž letová energie se v tu chvíli už téměř vypotřebovala, takže nezpůsobily horší zranění než povrchová škrábnutí. Alexandrita byla výborná nebeská rytířka.

Vytáhl jeden šíp z ptačího peří a následoval ostatní.

Odnesli Jayu do menšího stavení vedle Lovisina kupolovitého velitelství. I tohle by před dvaceti lety byla jen dočasná stavba z latí a kůží, ale prosperita a stabilita přinesly změny k trvalejšímu. Když odhrnul vchodový závěs, vzduch byl hustý a nasládlý. Ocitl se v doupěti šamanů, v jedné z jejich potíren.

Jedna ze starších šamanek, vyschlá babizna, kterou Jodah při jejich minulém setkání neviděl, se dotkla Jayi protáhlým prstem – sáhla na čelo, zátylek, zápěstí a koleno. Pak stařena sklopila hlavu jako sokol a přemýšlela. Nakonec pronesla: „Má husinku.“

„Mysleli jsme, že je to pěstice,“ řekla Alexandrita a vysloužila si nepřátelský pohled od Lothara. Nebylo zdvořilé přít se se šamanem.

„Stejná nemoc, různé názvy,“ prohlásila babka a odmávla komentář mladé ženy. „Dostávajú to mladí lidi, ti, keří škubajú husy a kachny ulovené v bažinách. Chytajú to z něčeho v peří tých ptáků.“

Jodah pomyslel na rozedraný vzhled Jayina aesthira v Kjeldu a přikývl. „Dá se to vyléčit?“ zeptal se obřadně.

Stará čarodějnice zvedla tři prsty. „Tři dny,“ pronesla. Ostatní šamani začali něco mumlat, stařena se k nim otočila a zopakovala to. „Tři dny,“ řekla a obrátila se k Lovise. „Bez přerušení.“

„Taký luxus možná míť nebudem,“ řekla náčelnice. „Pojďte se mnú, arcimágu, povím vám, v čem spočívajú naše problémy.“

Náčelnice odešla s Lotharem v patách. Alexandrita se zastavila ve dveřích. Jodah vytáhl svůj relikvář, tiše do něj vtlačil manu a hledal známky Lim-Dûla. Kolem Jayi bylo prázdno, jak zamýšlel, ale zbytek místnosti byl bez černokněžníkova zápachu. Šamani možná neměli námezdní mágyni rádi, ale neobsahovali žádnou Lim-Dûlovu auru.

„Musíme jim věřit,“ prohlásila Alexandrita, když jej pozorovala. „Už jsme zašli příliš daleko.“

Jodah přikývl a následoval ji ven z potírny.

*****

„Už nás takto obléhajú tři dny aj noci,“ řekla Lovisa a rozvalila se na svém masívním trůnu. „Každý večer přicházajú blíž a blíž a vypalujú větší okolí kolem nás. Do rána sú pryč, ale čakajú na nás u vstupu do průsmyka. Nedokázali jsme odsud dostat ani slovo a všecky karavany zvnějška byly přepadené a zničené.“

„Kolik jich je?“ zeptal se Jodah.

„Nemám šajn,“ odvětila Lovisa. „Pár stovek. Vypadá to, že jich je každú noc víc a víc.“

„To je,“ řekl pochmurně Jodah a zvedl kjeldorský šíp. „Jaya mě varovala, než se složila. Chystá se něco velkého. Někdo se snaží rozbít křehký mír mezi Balduvií a Kjeldorem.“

„Kjeldořani ne,“ odsekla Alexandrita.

„A kdo iný?“ zavrčel Lothar odpověď. „Ti dolňani sú jako supi. Snažíjú sa živiť naším masem.“

„Ticho!“ prohlásil Jodah a podal šíp Alexandritě. „Není tohle váš šíp?“

Princezna si protáčela střelu v rukou, jako by byla napuštěná jedem. „Ano, ale ten mohli získat odkudkoliv.“

„To je pravda,“ řekl Jodah, „ale mají dostatek schopností a organizace na to, aby dokázali sestřelit aesthira ve vzduchu, přestože byli překvapeni shora. Nepodobá se to Kjeldořanům?“

„Můj otec…“ začala zprudka Alexandrita.

„…by nic takového nenařídil. Já vím,“ přerušil ji Jodah, „ale už se vyskytly případy, kdy někdo jednal proti zájmům království.“

Princezna se na chvíli zlostně odmlčela a potom řekla: „Stromgald.“

Lothar při zaslechnutí toho jména zaklel.

„Možná,“ pravil Jodah.

„Ale říkal jste přece, že ti spiklenci jsou mrtví a jejich mrtvoly bojují s Tresserhornem,“ namítla princezna.

„To je pravda,“ řekl Jodah. „Původní Stromgaldův spolek je mrtvý, nebo spíše nemrtvý. Ale myšlenky, které představoval, stále žijí v srdcích některých Kjeldořanů, zejména těch, jejichž půda byla v letech následujících po ledu zatopena.“

„Posily,“ pronesl náhle Lothar. Lovisa zvedla obočí a muž pokračoval. „Tému oni eště nezaútočili na zdi. Není jich eště dosť, ale bude a brzo. Do téj doby nás budú dusiť. Víťazství im dodá lepší pozicu pro sháňaní dalších rekrutů.“

Lovisa souhlasně zabručela. „Jo, a též to rozbije všecky naděje na mírový obchod mezi našima lidma. Jestli sejmú toto obchodní stanoviště, vyznavači tvrdéj lajny mezi mojími kolegami náčelníkami budú vyžadovať odvetu proti Kjeldořanům. Okolo nás je dosť starých válečníků, keří nesnášajú Kjeldořany tak, jak někeří Kjeldořani nesnášajú nás, a chopijú sa každéj šance pozvednúť zbraně.“ Pohlédla na syna.

„A jestliže chceme pomoct Jaye, jsme tady připoutaní na tři dny,“ řekla Alexandrita. „Bez přerušení.“

„Tož musíme vydržať,“ pravil Lothar.

Zvenčí se ozval křik. Jodah a Alexandrita se podívali jeden na druhého. Lovisa se hrnula kupředu a kynula jim, aby ji následovali.

Ohně podél obvodu nyní hořely jasnými plameny. Zdálo se, že jich tam je stovka, podél silnic vedoucích průsmykem i nahoru do kopců. Ozývaly se výkřiky a od hor se odráželo troubení přízračných rohů.

Pak přiletěly šípy s těžkými hlavicemi, které opisovaly vysoké oblouky. Střely za sebou zanechávaly ohnivý ohon jako komety a po dopadu rozprskávaly tenké modrožluté kaluže plamínků. Špičky šípů byly obaleny kuličkami smoly a zapáleny.

V odpovědi na úder polovina válečníků pobíhala kolem a hasila plameny, zatímco druhá polovina obsazovala zdi a věže. Bojovníci u zdí se setkali s další salvou šípů, tentokrát ne hořících, ale okovaných ocelí.

Alexandrita zaklela a utíkala ke stájím, z nichž se po zásahu hořícími šípy už kouřilo. Jodah už slyšel panický vřískot jejího aesthira.

Lovisa překřikovala hluk: „Také je to tu každú noc, enem včíl je to eště horší. Předtým sa akorát snažili zapalovať naše vozy. Včíl zaútočili na celý tábor.“

Jodah běžel k jedné zdi, po jejíž straně se táhla provizorně postavená plošina, která umožňovala Balduvijcům opětovat střelbu z chráněných pozic. Opatrně vystrčil hlavu nad okrajem. Celé obchodní stanoviště bylo obklopeno stěnou plamenů.

Jodah se skrčil zpět, sáhl do své mysli a vyvolal rotující kouli many. Podíval se na barbaří náčelnici.

„Co je?“ zeptala se Lovisa.

„Vzkažte všem,“ řekl Jodah. „Až napočítám do tří, každý ať zavře oči.“ Stlačil kouli v mysli a s každým okamžikem ji činil bělejší a rozpálenější.

O několik sekund později uslyšel, jak Lovisa říká: „Hotové.“

Jodah začal vyživovat kouli další energií, až ji bylo téměř nemožné mentálně udržet. Cítil, jak se mu prsty chvějí energií, kterou vytáhl ze zemí.

„Tak počítejte se mnou,“ prohlásil. „Jedna!“

„Dvě!“ křičela Lovisa spolu s ním.

„Tři!“ ozval se kolem nich sbor balduvijských hlasů. Jodah ukázal nad sebe a bílá energie, v jeho mysli ukutá do žhava, se roztočila v tiché spirále a explodovala v kouli světla, které se vyrovnalo i slunečnímu.

I přes varování byl záblesk natolik silný, že prozářil skrz zavřená víčka. Jodah se otočil na stranu, dál od výbuchu. Zdálo se, že světlo má svou vlastní váhu, tlak, který se převalil přes něho a ostatní, když koule detonovala.

Zvnějšku tábora se ozývaly výkřiky překvapení a bolesti, které Jodaha zahřály u srdce.

Balduvijci se svými luky byli rychle zpátky na zdech a stříleli na protivníky, které jasný záblesk zastihl na otevřeném prostranství. Mezi protivníky se nyní ozýval řev a sténání a troubení rohů vyzývalo k potupnému ústupu.

Jodah se podíval přes zeď na prchající útočníky, jak nyní opouštějí bojiště a vlečou s sebou těla svých padlých soudruhů. V uvadajícím světle dokázal spatřit jedině to, že to byli přes všechny pochyby Kjeldořané, smíchaní s několika gobliny a jinými rasami. Bylo jich více, než Jodah doufal, ale méně, než naznačovala tma a hluk.

Na protějším svahu se nacházel jezdec ve zbroji celé ze zlata s velikou helmou v sokolím stylu. Jezdec se otočil v sedle. Světlo z Jodahova kouzla pohaslo a zanechalo nepřátele zmatené a prchající ve tmě.

Pokud šlo o ně samotné, v táboře hořelo několik malých požárů a někteří obránci utrpěli lehká zranění, ale nic vážného. Kouzlo jim přineslo krátkodobou úlevu.

Když Jodah znovu vstoupil do hlavní budovy, Lovisa ho poplácala po zádech. I Lothar na něj pochvalně hleděl, třebaže si Jodah všiml, že mladý muž stále mrká, aby se zbavil účinků jasného světla.

„To je odrazilo o pár kroků,“ smála se rozložitá žena.

„Musíte poslat vzkaz,“ řekl Jodah. „Přivolat pomoc pro tenhle tábor.“

„Všecky posly, keré sme vyslali, chytli a jejich hlavy v noci naházali k nám přes zeď,“ namítla Lovisa.

„Máme tady létajícího posla,“ řekla Alexandrita, které se stále kouřilo z úst, jak vstoupila. Všechny oči se upřely na ni. „Proč ne? Nedokázala jsem snad, že to zvládnu?“

„Može letěť na jih do Kjeldu pro pomoc,“ navrhla Lovisa. „Jestli jí budú věřiť.“

„Mně věřit budou,“ prohlásila Alexandrita.

„Musela byste letět do samotného Kjeldu, abyste nalezla pomoc. Bude dost takových, kteří vám věřit nebudou, a ti vás zpomalí,“ řekl Jodah. „Lepší bude letět na sever a varovat další Balduvijce. Získat pomoc od nich.“

„Tam to neznám,“ protestovala Alexandrita.

„Ale já jo,“ řekl Lothar, „a možu vám zaručiť lepší přijetí, než akého by sa dostalo vám samotné.“

„Letět s ním?“ zeptala se Alexandrita a podívala se na špičku svého nosu. „To raději půjdu pěšky.“

„Hlavy tých, keří šli pěšky, včíl leží u nás přeházané přes zeď,“ odpověděla Lovisa. Pak řekla Alexandritě: „Vy musíte býť ta, kerá poletí.“ Obrátila se k Lotharovi: „Ty poletíš s ňou a budeš konať v mojím ménu. Přivedeš pomoc od našich bratranců v klanu Modré búře.“

„To je všechno pěkné,“ namítla Alexandrita, „ale jak se letec na sokolu dostane skrz všechny ty šípy?“

„Zmatení nepřátel,“ odvětil Jodah s pochmurným úsměvem, „to je moje parketa. Nechte to na mně.“

Kapitola 10
Obléhání

Většina zpráv z oné doby označuje za poslední válku Kjeldoru boj proti Lim-Dûlovi a jeho nečistým hordám. Několik známých odštěpenců místo toho poukazuje na neustálé šarvátky s Balduvijci, které trvaly až do úplného sjednocení obou znesvářených skupin. Oba pohledy postrádají jednu část skutečné povahy Kjeldoru, a to tu týkající se jeho posledního nepřítele.

Vnitrospolečenský chod feudálního království, jakým byl Kjeldor, připomínal hodinový strojek podobný výtvorům soldevských strojařů. Každý člověk měl ve společnosti své místo. Přesun z jedné úrovně do druhé byl obtížný, ne však nemožný. Schopnosti takový přesun umožňovaly, ale jen velmi individuálním způsobem – rytířství prostého občana, degradující skandál dříve šlechtického rodu. Magické schopnosti obvykle vše vyrovnávaly, ale v Kjeldu mágové tvořili vlastní společenskou vrstvu a později, po zániku úřadu královského mága, tato vrstva zanikla úplně.

Výsledek všeho toho rozvrstvení byl vidět v tom, že sociální nepokoje, které vládnoucí třída vůbec nečekala, propukly ne jednou, ale dvakrát. První vedla skupina kasárenských revolucionářů známá jako Stromgaldův spolek. Tito mladí rytíři podlehli vábení charismatických vůdců a stali se pěšáky černokněžníka Lim-Dûla. Když o mnoho let později nastal podobný tah bez vlivu Tresserhornu, rychle si získal následovníky, zčásti ze skupin, které byly z původní Stromgaldovy revolty kvůli třídním rozdílům vyloučeny.

Podle všech důkazů Darien nebyl hloupý král, ale král, jehož informovanost byla omezena lidmi, s nimiž své informace konzultoval. Buď žádný z těch, kteří mu byli nablízku, neměl povědomí o velké skupině křižáků, kteří se spojují, aby rozpoutali společenskou revoluci, anebo o tom někdo věděl, ale neměl odvahu králi tyto špatné zprávy předložit.

Tato nová skupina revolucionářů sdílela Stromgaldův šovinistický pohled na „Kjeldor Kjeldořanům“ a pohlížela na bohaté balduvské země jako na švestky, které je možné s minimální námahou otrhat, ale na rozdíl od Stromgaldovy skupiny její členové pocházeli ze všech úrovní povodněmi rozložených společenských vrstev, což je činilo ještě silnějšími.

Výsledkem bylo, že skupina se dokázala postavit moci království i balduvským náčelníkům. Tato situace dala vzniknout nové Poslední válce v Kjeldoru – občanské válce, z níž se zrodil nový národ.

Arkol, argivský učenec

Příštího rána po útoku se průsmyk zahalil do mlhy. Nebyla to však přirozená mlha, která se nepravidelně rozvaluje po rozeklaných svazích kopců a houževnatě lpí na zčernalých stromech a spáleném obilí. Tato mlha byla hustá, rovnoměrná a rozprostírala se po kraji úplným, strašidelným a takřka demokratickým způsobem.

Úplným, samozřejmě s výjimkou středu mlhového přívalu, Lovisiny pevnosti. Tam se nad hlavou klenula křišťálově modrá obloha. Zhruba čtyřicítka přeživších Balduvijců (Jodah zjistil, že je mu zatěžko nazývat je barbary) obsadila zdi pro případ, že by se útočníci rozhodli využít výhody přívalu mlhy k dalšímu výpadu.

„Modré búře,“ opakovala Lovisa svému synovi. „Majú najrychlejší koně a jejich náčelník Kartha Rychlopěsťák má u mňa velký dluh.“

Alexandrita se již usadila na hřbetě svého aesthira a nyní nehnutě seděla, zatímco světlovlasý mladý muž šplhal za ni.

„Snažte se při letu moc nemluvit,“ řekla ostře mladíkovi.

„Budu enem udávať směr,“ odvětil Lothar, „a budu sa snažiť říkať enem krátká slova, ať mi rozumíte.“

„Do vzduchu!“ zvolal Jodah. „Nedokážu udržet tu mlhu tak hustou donekonečna!“

Aesthir se vznesl ze země se závanem peří a svými mohutnými křídly rozvířil okraje mlhy. Rychle zakroužil vzhůru, opsal spirálu nad táborem a stočil se k severu.

Jodah uvolnil kouzlo a mlha se začala chovat jako každý normální oblak oparu, hromadit se u navršené zdi, houstnout na níže položených místech a rozplývat se na okrajích.

„Včíl,“ řekla Lovisa, „jediné, co musíme urobiť, je vydržať, než jezdci Modrých búří dorazijú.“

První den se nedělo nic, v okolní krajině se neobjevili přátelé ani nepřátelé. Jodahovi se zdálo, že každý balvan a zuhelnatělý pařez představuje úkryt jednoho kjeldorského útočníka. Stál na stráži na vrchu jedné z věží společně s Lovisou, zatímco kolem očouzených vnějších budov za horskou pevností slídila malá skupina a hledala cokoli, co by se dalo využít.

„Zdá se, že je klid,“ pravil Jodah.

„To sme si prvý den útoku mysleli taky,“ odvětila Lovisa Chladnooká. „Potem sa nám vrátily hlavy našich zvědů, keré sme vyslali. Tož starý Darien si neví rady s tým, co sa tady děje?“

„Ne,“ řekl Jodah. „Jen se tím nezabývá. Pobřeží každý rok ukusuje víc a víc pevniny. Farmy jsou zaplavovány, města jsou plná uprchlíků a morů. Stížnosti balduvských vozmistrů a pevností se ve světle toho všeho musí jevit druhořadé.“

„Pro nás druhořadé nejsú,“ zamumlala náčelnice.

„To ne,“ řekl Jodah, „ale oni si asi myslí, že dokážete zvládnout vše, co na vás skupina rebelujících vojáků hodí.“

„Kdybysme měli jejich zbraně a zbroje, byla by to pravda,“ řekla Lovisa. „To je něco, co bysme mohli opravdu využíť. Ti kjeldorští rebeli sú líp ozbrojení než my, a musím přiznať, že aj líp trénovaní. Sú opatrní, a co je eště horší, dobře vedení. Dobře bojujú a přepadávajú ze zálohy, vybírajú si boje, nenechajú sa vlákať do pasti. Přiučili sa tým trikům od Balduvijců a naučili sa naše triky rychleji, než my jejich.“

„Tak,“ řekl Jodah a promnul si bradu. „Jejich vůdce dobře zná balduvský lid.“

Zvědové nenašli nic, co by stálo za to uchovat, a Lovisa je nebyla ochotná nechat se potulovat ve větší vzdálenosti, ani pod Jodahovým magickým dozorem. Arcimág opatrně sestoupil po schodech a zamířil k potírně.

Proklouzl závěsem ze zvířecí kůže do tepla a štiplavého obřadního vzduchu. Dva šamané podřimovali, opření jeden o druhého, zatímco stará babice tiše zpívala nad Jayiným tělem. Stařenin hlas byl již hrdelní a drsný. Jayina tvář už vypadala zdravěji, ale to mohlo být způsobeno jen světlem uhelných košů, které lemovaly její hlavu. Ruce měla Jaya Ballardová stále pevně zaťaté.

Jodah ji dlouhou dobu pozoroval, ale stařena nepřerušila zpěv. Arcimág zhluboka vzdychl a vrátil se k Lovise.

„Za tohle budu vaším velkým dlužníkem,“ řekl Jodah náčelnici, „jestliže Jaya přežije.“ Bylo to prosté konstatování faktu.

„Jaya byla stará přítelkyňa,“ řekla Lovisa. „Neviděla sem ju už hodně let, a abych řekla pravdu, to, co robila, když jste tady byli minule, bylo…“ převalovala na jazyku správné slovo. „Divné. Divné, přinajmenším.“

„Divné, to ano, ale v dobrém úmyslu,“ pravil Jodah. Ukázal Lovise relikvář, který postavil, a vysvětlil jeho účel. „Tohle zařízení bylo možné postavit právě díky tomu useknutému prstu, kterého se Jaya zmocnila. S ním dokážu určit Lim-Dûlovu totožnost nebo přítomnost těch, kteří byli ve styku s ním nebo s jeho magií.“

„A vy ste s tú mašinú zkontroloval oblasť okolo nás?“ zeptala se Lovisa.

„Ano. Není tady žádná stopa Lim-Dûla ani jeho agentů,“ odpověděl Jodah. „Nicméně musím vám říci, že mám trochu obavy z toho, že na ty samé šamany, které Jaya tak nedávno urazila, se teď musím spoléhat, že jí zachrání život.“

Lovisa se pousmála. „Aj my máme svoju politiku, tak jako vy v tých vašich knihovnách a městách, arcimágu. Ten šaman, kerému Jaya sebrala ten kus Lim-Dûla, sa jmenuje Koravis Temnooký – ten furt něco hledá na bitevním polu. A ta stará roba, kerá vede kurýrování, Pova, s Koravisom a tými jeho hledáními nesúhlasí. Dokonca bych řekla, že je aj ráda, že Koravis včíl musí stráviť dalších šest měsíců očišťováním sa od útoku vnějšana. Koravisova ztráta pro ňu znamená zisk.“

Jodah se usmál. To opravdu znělo podobně jako interní politika v Lat-Namu.

„S tým bych si nerobila starosti,“ pokračovala Lovisa. „Věřte temu, že Pova se pochopitelně bude chlubiť tým, jak její kurýrování zachránilo vašu přítelkyňu, aj když si to nezaslúžila, bo Pova je taká dobrá duša a zářivý příklad svojích lidí a svojého povolání.“

„A bude očekávat, že dostane zaplaceno ve velkém stylu,“ pronesl Jodah.

„Sem si istá, že akási ta malá znalost z Lat-Namu jí prospěje,“ odvětila Lovisa s úsměškem. „Bude míť zas něco navrch nad Koravisom.“

Přišel večer, ale na svazích se tentokrát žádné ohně neobjevily. Jodah se neovládl a začal dřímat. Aby zůstal vzhůru, prošel se po obvodu malého prostředního dvorku a nalezl Lovisu, jak stojí u zdí.

„Asi už odtáhli,“ řekl a připojil se k Lovise u zdí. „Způsobili škodu, jakou chtěli, a teď se vytrácejí.“

Lovisa zavrtěla hlavou. „Sú tam v téj tmě pořád. Vidím, jak sa mezi nima hýbajú stíny.“

„Mám vyslat světlici?“ zeptal se Jodah a Lovisa přikývla.

Jodah do sebe vytáhl manu – ne tolik, jako minulou noc, ale stále slušné množství. Ukázal nad sebe, tenká světelná stopa opsala spirálu a explodovala v jasném květu. Slabší světlo vrhlo mírnější záři na okolní krajinu – krajinu, která byla posetá muži ve zbroji.

Dříve tam byly ohně a jen málo lidí, ale nyní se zdálo, že se jejich počet ztrojnásobil. Mezi nabobtnávající armádou se pohybovaly velké tvary, lidské i mechanické.

„U bohů na zemi,“ zaklela Lovisa.

Když se světlo nad nimi zablesklo, ozvalo se od obléhatelů troubení rohů a obrovské katapulty byly rozníceny a uvolněny, aby vyslaly své náboje na obchodní stanoviště. Katapulty tam byly pouze tři, ale vystřelovaly hořící žoky napuštěné smolou. Jeden ze žoků letěl příliš krátce, druhý měl správný dosah, ale během letu se stočil doprava jako hořící kometa, která se roztříštila o severní bránu.

Třetí se na ně snášel jako novorozené slunce.

Jodah zaklel a začal se prohrabávat v mysli jako řemeslník ve své skříňce s nářadím. Za necelou sekundu vyrukoval se správným kouzlem, ale to už byla zář hořící smoly méně než stovku stop nad nimi a mířila rovnou dolů.

Jodah vypustil kouzlo a žok narazil do polokoule čistě magické síly, která vyrostla z pevnosti a odrazila jej pryč.

Ozval se drnčivý zvuk a Jodaha něco tvrdě zasáhlo doprostřed těla a povalilo dolů s nízké zdi.

Před Jodahovým zrakem se roztančily blesky a Jodah spatřil, jak Lovisa uhýbá dál od něj.

„Prvé pravidlo boja,“ prohlásila náčelnice. Vstávala pomalu, ale nebyla zraněná. „Zabte čaroděja.“

Ukázala na místo, kde Jodah ještě před několika okamžiky stál. Zeď byla zježená šípy s černým peřím.

Jsou dobře trénovaní,“ pravil Jodah, „ale teď si musíme poradit s katapulty.“

Posádka jednoho z válečných strojů zacházela se svými zápalnými balíky s přílišným nadšením, a tak katapult již hořel, trvalé nebezpečí této taktiky. Druhá a třetí se již připravovaly na další salvu. Třetí byla přesnější a již se dostala na dostřel. Zatroubily další rohy a o venkovní zdi se rozprskly zbloudilé šípy.

Jodah si nasadil barbaří helmu a nakoukl nad zeď. Snažil se co nejvíce nevypadat pro nepřátelské lučištníky jako čaroděj. Rychle odhadl vzdálenost nejbližšího katapultu a vyvolal si do mozku sílu hor. Vestoje seslal kouzlo a znovu se skrčil, dříve, než na něj lukostřelci mohli cokoli vystřelit.

Poodstoupil o pět stop a vystrčil hlavu nad okraj stěny. Jeho kouzlo vyčarovalo obrovitou kouli pevných plamenů, která se nyní pomalu a neúnavně kutálela nahoru směrem ke katapultu. Když se valila kupředu, nabírala rychlost, až se z ní stal rozjetý kolos. Válečníci v cestě koule křičeli a odhazovali zbraně a posádka katapultu seskočila s boku své konstrukce, zatížené dalším hořícím nábojem.

Ohnivá koule narazila do katapultu a vytvořila stoupající sloup plamenů, který ozářil okolní oblast. V okamžiku exploze Jodah znovu zachytil pohled na zlatou postavu sedící na koni, nepříliš vzdálenou, která velela útoku. Zdálo se, že ani postavu, ani jejího koně výbuch nerozhodil.

Poslednímu katapultu se podařilo vystřelit, ale opět to bylo příliš zeširoka doprava a navíc části obléhacího stroje zapálila smola, která se rozlila na dřevo. Posádka řvala a snažila se odtáhnout válečný stroj dál, mimo dosah Jodahových kouzel. Když to dělala, Jodah si všiml, že jim při ústupu pomáhá párek obrů.

„To je donutilo zdrhnúť,“ řekla Lovisa, ale nevypadala ani potěšená výsledkem, ani přesvědčená, že se nepřátelé už nevrátí.

„Nedokázali tak úplně zabít čaroděje,“ prohlásil Jodah, „takže další trik bude vyčerpat čaroděje. Obávám se, že tohle bude dlouhá noc.“

*****

Byla to dlouhá noc a po ní následoval ještě delší den. O dvě hodiny později přišel nájezd na severní bránu horské pevnosti a hodinu nato se vrátil opravený katapult a vrhl do pevnosti další dva hořící žoky. Jeden Jodah zablokoval, ale druhý dopadl na střechu stájí a zapálil ji. Skupina kjeldorských válečníků si právě onu chvíli vybrala k útoku na jižní bránu, a tak shromáždění Balduvijci odpovídali na zteč, zatímco Jodah vyvolal vodního elementála, aby si poradil s plameny.

S příchodem svítání jeden ze strážných zpozoroval, jak se na ně dolů se svahu valí sudy. Nebyly nikým vedeny nebo řízeny, ale jen se nekontrolovaně kutálely s kopce směrem k pevnosti.

Lovisa tázavě zaklela, ale Jodah věděl, co jsou zač. Jeho podezření se potvrdilo, když jeden ze sudů vrazil do pařezu a vybuchl, skřetí prach uvnitř vyvrhl ven černý oblak jedovatých výparů.

Jodah zamával rukama v širokém oblouku a ze země pod palisádovou zdí vyrašily tlusté zelené výhonky, které se rychle stáčely vzhůru a prorůstaly ježinami a ostrými trny. Poskakující sudy se v mlází zachytily, ale réva utlumila jejich náraz, a tak neexplodovaly. Místo toho se v husté, magicky vyčarované vegetaci měkce uložily k odpočinku.

Dolů s kopce se nyní za barely valila další zteč Kjeldořanů. Vydávali pokřik, jaký dokázal zasít strach do srdcí všech protivníků kromě těch nejodhodlanějších.

Jodah vyčkával, až byli téměř u křovinové zdi. Pak mentálně uvolnil páku – páku připojenou ke kouzlu, které jako první vyvolalo křovinovou stěnu.

Řada šlahounů se vznítila v horké rudé linii, plameny přeskakovaly z jednoho konce na druhý. Každá gobliní bomba uvíznutá v nyní hořícím mlází explodovala a vychrlila na útočníky oblak třísek a ohně. Obléhatelé, kteří doufali, že v překážce najdou díru, místo toho zařvali, když jejich přední velitel začal hořet, a celá fronta byla s těžkými ztrátami odražena.

Jodah zavrtěl hlavou a sledoval ustupující obrysy a kouřící zbytky, které stále ležely na zemi.

Řekl Lovise: „Jestliže přijde další útok, zavolejte na mě. Na jeden den mám už palby dost,“ a kráčel doprostřed horské pevnosti.

Zhluboka se nadechl a snažil si pročistit mysl. Jeho mentální dům se začínal zdát vyprázdněný, jak bez odpočinku sesílal kouzlo za kouzlem. Falešní Kjeldořané, ponechaní sami sobě, nakonec jeho možnosti a rezervy značně ořezali. Věděl, že jejich velitel je natolik chytrý, že na to přijde.

Jodah nyní vytáhl starší kouzlo, takové, které bylo v této době vydatných dešťů používáno jen málokdy, ale stále bylo užitečné. Opatrně je nakrmil manou a vzhlédl k nebi. Bylo mírně zatažené, a jak na ně Jodah hleděl, houbovité mraky se rozrostly a spojily, stavěly se jeden vedle druhého, až se z nich stal jediný bouřkový mrak s černým spodkem, jeho hlava ve tvaru kovadliny se tyčila vstříc nebesům.

Jodah vůlí přiměl rozpínající se mrak, aby se přesunul nad průsmyk a zůstal tam.

Obléhatelé přišli na to, co se děje, a ozvalo se troubení rohů, kterým se chystal další útok. Jodah nakrmil kouzlo další manou, ale už se cítil vyčerpaný a potřeboval ještě několik chvil, aby přivedl kouzlo k životu.

Na boku mysli ucítil šťouchnutí a začal vnímat, jak do jeho kouzla vtéká další energie. Byl to jiný odstín stejného druhu, zbarvený nespoutaností a divokostí, jaká mu byla cizí. Podíval se vedle sebe a spatřil Povu a jednoho z ostatních šamanů, jak stojí vedle něj. Oči měli soustředěné, těla nehybná pozorností a ruce vzpažené k napjatému nebi.

Jodah se usmál a posledním mentálním zatlačením protrhl dno mraku, čímž vyvolal přívalový déšť. Dopadal v těžkých, rozprskávajících se kapkách, které do pevnostního cvičiště vyhlubovaly drobné důlky. Pršel také mezi útočníky a uhašoval jejich pochodně, doutnáky a žoky.

Pak přišly blesky, členité čáry, které bičovaly oblohu z Jodahových bouří nafouklých mraků a bušily po obvodu samotné pevnosti. S další troškou námahy by Jodah dokázal blesky směrovat, ale spokojil se s udáním hrubého směru: „Ne blízko nás.“ Neovládl se a usmál se, když se po jednom obzvláště velkém blesku z řad okolních rebelů ozval křik.

Promočen silným deštěm, Jodah se cítil vyčerpaný jako vyždímaný hadr. Vrávoral k převisu před potírnou. Dva šamané si přetáhli šály přes hlavu a přidali se k němu.

„Cítila sem, že potřebujete píchnúť,“ řekla Pova. „Pro teho, kdo není spojený se silú půdy, je toto kúzlo ťažké. My šamani cítíme sílu země aj nebe, a tak sme věděli, že vám možeme helfnúť.“

„I mágové cítí sílu půdy,“ řekl Jodah, „ale jiným způsobem. Děkuji vám.“

Stařena pochmurně kývla a Jodah se zeptal: „A co Jaya, je…?“

„Kurýrování pokračuje,“ odpověděla Pova, „ale momentálně nás není zapotřebí. Vaša přítelkyňa… Víte, je nad ňou akási temnota.“

Jodah zamrkal, příliš unavený, než aby porozuměl Poviným slovům. „Temnota? Myslíte mor. Pěstici.“

„Mory sú jako hory, ty enem sú. Ty prostě existujú,“ řekla Pova. „Mor by měl pominúť. Ta temnota je nad jejou dušou.“

Jodah se na chvilku zamyslel a zakroutil hlavou. „Čemu se podobá? Je to něco, co na ni působí? Nějaké kouzlo?“

Pova zavrtěla hlavou, zklamaná, že se nedokázala vyjádřit jasně. „Není to kúzlo, není to také. Je to akási blízkosť, těsnota, rozumíte? To je ta temnota. Podobnú temnotu cítím poblíž Koravisa.“

Jodah chvíli přemýšlel. „Lim-Dûlova ruka. Jaya ji nesla a Koravis měl část ruky, ten prst. Byly ty pocity podobné?“

„Velice podobné, ano,“ podotkla Pova.

„To bude ono,“ řekl Jodah. „Jaya mnoho mil nesla ruku, ke které patřil ten prst. Stále je na ní její poskvrněnost. Už jsem to prověřoval. Měla by být v pořádku.“

Stařena stiskla rty do tenké čárky a pronesla: „Její duša by sa měla očistiť.“

Jodah si představil, jak Jaya podstupuje šestiměsíční očišťování balduvské duše, a málem se rozesmál. „Rozumím. Snad až bude všechno to za námi. Napřed vyléčte její tělo.“

Pova zhluboka přikývla a vrátila se do potírny. Jodah se opřel o stěnu a doufal, že bouře okolo nich zaměstná útočníky na dost dlouhou dobu, aby se mu vrátily síly.

Vytáhl z vesty zrcátko a krátkou chvíli nad ním meditoval. Tvář, která se v něm odrážela, byla ztrhaná a utahaná, vyčerpaná neustávajícím proudem sesílání kouzel.

Jak se tak na sebe díval, letmým pohledem zachytil stín, to něco malého a neznámého, co mu Freyalise přidala do talismanu.

Sférochodkyně se tvářila neobyčejně samolibě, když mu zrcátko podávala nazpátek. Co to s ním udělala? Že by s ním neudělala vůbec nic a teď si jenom hrála s jeho myslí?

Jistě, byl by to Freyalisin styl, ale v zrcátku něco číhalo, nějaká síla, která v něm byla stlačena. A jako by to, co tam bylo, jím pohrdalo.

Jodah zavřel oči a ignoroval výkřiky nepřátel, zatímco po obvodu horské pevnosti tančily blesky.

*****

Bouřka trvala až do poledne a nepřátele donutila se před jejím neúnavným dotíráním zahrabat. Z vrás na svazích se staly příkopy plné vody a prolákliny užívané k ukrytí se proměnily v jezírka. Co dříve bylo pevně udusaná hlína, to se nyní proměnilo v rozpínavé bahno.

Nakonec však přirozené síly světa prosadily svou vlastní vůli a bouře ustala, stáhla se přes hory na východ a za sebou zanechávala poslední šedivé cáry deště.

Jodah měl dost odpočinku, aby znovu nabyl část své síly vůle, ale ne tolik, aby dokázal přivolat další bouři, a rozhodně ne tolik, aby přestál plně zralý útok. Projednou znovu doufal, že útočníci byli dostatečně zastrašeni a přesunou se k jinému, snadnějšímu cíli.

A znovu byl zklamán, když se údolím rozezněly bojové rohy a Jodah se musel vyškrábat na nohy, aby odrážel další úder.

Podobným způsobem boj pokračoval zbytek dne a do noci. Údery zasahovaly s koordinovanou přesností a jedině malá velikost pevnosti v obchodním stanovišti umožňovala Jodahovi lehce se přesunovat od jednoho útoku k druhému. Lovisa mu přidělila štítonošku, mladou ženu, která nosila těžký kjeldorský štít, aby jej chránila před lukostřelbou. Obráncům už dávno došly jejich vlastní šípy a nyní sbírali střely útočníků a stříleli je nazpátek.

Přišly další výbuchy gobliních sudů, které se na ně valily a v jednom případě byly zasazeny do země zákopníky, kteří napadli zeď na východě. Exploze otřásla trámy na oné straně a celá palisáda se začala hroutit. Jodah sáhl do své mysli a nahradil poničenou oblast zdí ze silnějšího kamene, pro útočníky jasně viditelnou. Vypadala jako z kamene a malty, ale byla stvořena silou vůle a magií. Dokud bude Jodah živ, zeď bude poskytovat bezpečí.

Jodah snášel na nepřátele oheň a blesky. Vypouštěl do jejich řad elementální bytosti. Nechal v cestě útočníkům vyrůst spletité stěny trnů, takže horská pevnost vypadala jako obklopená smrtící zahradou, jejíž břitvovité trny se živily těly opuchlých mrtvých obětí.

Přes to všechno nepřicházela žádná nabídka jednání, žádná bílá vlajka vyzývající k rozhovorům, žádný soucit, žádné slitování, žádný smír. Jodah tu a tam zachytil na kraji bitvy záblesk zlata, pokaždé mimo dosah jeho kouzel, ale vždy tam byl, vždy shromažďoval obléhající vojsko, vždy zahajoval nový úder.

V sobě Jodah pociťoval, jak prázdnota uvnitř jeho duše vzrůstá, cítil prázdnotu magického hladu. Od bitvy s Lim-Dûlem před dvaceti lety se tak nevyčerpal. Nyní cítil, jak je jeho duše zbavená kouzel.

Někdy v průběhu bitvy padla noc a pahorky byly opět ozářeny souhvězdím táborových ohňů. Přišel další katapultový útok a Jodah proti němu vyslal zeď plamenů, příliš širokou a rychlou, než aby se jí dalo utéct, valící se do vrchu. Pak se proklel za vynaloženou námahu, za námahu, z níž se v dohledné době hned tak nezotaví.

Někdy po půlnoci jeden z obléhajících obrů zešílel, prorazil jižní branou a se zdviženými pěstmi vykřikoval starodávné kletby, zatímco na něj balduvští lučištníci pálili salvu za salvou. Zemřel po třech dlouhých krocích od palisádových vrat.

I přes útoky ztratili pouhých deset bojovníků. Jodah si pomyslel, že je na čase zvažovat evakuaci.

„Přesně moja řeč,“ prohlásila Lovisa. „Nevypadá to, že vydržíme, než dorazijú posily. Necháme je, ať si tuhle zatracenú obchodňú stanicu sežerou. Hned jak bude kurýrování hotové, položíme Jayu Ballardovú na prkno a prorazíme severníma vratama. Urobíme to pozdě večer, ať máme šancu, že sa jim ztratíme ve tmě.“

„Jen doufám, že budu mít dost kouzel, abychom do té doby vytrvali,“ řekl Jodah.

Útok byl neúnavný a vysilující a Jodah si pomyslel, že kjeldorští rebelové vysávají své poslední zdroje, a doufal, že nakonec útoku zanechají jako hloupého nápadu. Pak zavrtěl hlavou – když je doposud snaha o dobytí stanoviště stála tolik sil, teď se už zpátky neotočí.

Východní nebe se už rozjasňovalo, když stanovištěm otřásla další exploze, tentokrát u severní brány. Zákopníci se se svými bombami s gobliním prachem dostali dostatečně blízko, aby bránu zasáhli a rozmetali na třísky. Z druhé strany se ozval řev a potemnělí zabahnění vojáci se valili vpřed.

„Umíte to spraviť?“ volala Lovisa.

„Pořád se chcete evakuovat?“ zakřičel zpátky Jodah, kterému stále od výbuchu zvonilo v uších.

„Nemáme na vybranú,“ zavolala náčelnice a Jodah souhlasil.

Dno jeho mysli se mu jevilo jako vyprázdněný kotlík na polévku, zbývaly jen poslední sedliny energie. Stlačil pevnou kouli červené energie a rozpřáhl ruce proti valící se skupině. Vyšel z nich kýžený záchvěv a vyrazil přední linii útoku ven ze samotné pevnosti. Z posledního kousíčku many Jodah vztyčil pevnou zeď dříví v místě, kde dřív bývala brána.

„To je všechno,“ řekl a div se nepřekotil před sebe. „Jsem vyčerpán. Zbývá mi jedno kouzlo, možná dvě.“

„Poslední úder sme přežili,“ přikývla Lovisa, „ale další už asi nepřežijem. Je mi líto, Jodahu, ale potřebuju moje šamany. Jestli se odsaď máme dostať živí, budú museť přerušiť obřad.“

Jodah se na Lovisu dlouze a tvrdě zadíval a pak přikývl. Venku zatím rohy kjeldorských vzbouřenců svolávaly další útok.

Odpovědí na ně byly nové rohy – divočejší než ty od obléhatelů, hlasitější a hlubší, ozývající se zdálky ze severu od průsmyku.

Arcimág a náčelnice se na sebe podívali a nad hlavami jim přeletěl aesthir. Obří sokol se držel nad dosahem vzbouřeneckých šípů.

„To je můj syn a princezna,“ řekla Lovisa. „Přiváďajú posily. Zrovna včas, řekla bych!“

Aesthir opsal kruh a pak se náhle vznesl k jihu a přeletěl nad celou pevností. Jodah se tázavě podíval na Lovisu, která ve zmatené odpovědi jen pokrčila mohutnými rameny.

Nepřátelské síly, které předtím útočily na horskou pevnost, se teď otáčely a přeorganizovávaly, aby samy odolaly útoku ze severu. Z toho směru byl nyní vidět stoupající obláček prachu a zněly další rohy.

Lovisa si zaclonila oči a prohlížela obzor. Pak se zamračila.

Jodah se zeptal: „Co se děje?“

„Je jich málo,“ odpověděla náčelnice. „Rychlopěsťák poslal akorát nájezdnickú výpravu. Ta by stačila na zdolání tých vojáků, keří tady byli, když ste přiletěli, ale ne se všemi tými posilami, keré sa od téj doby přivalily.“

Jodahovi se stáhlo srdce. „Pak musíme provést výpad, oslabit je zezadu.“ Když to říkal, cítil hořkost v ústech. Mohl se vznést do vzduchu a strhnout na sebe část lukostřelby, ale to bylo všechno.

Lovisa otevřela ústa, aby odpověděla, ale tu se ozvala nová, třetí skupina rohů, hlasitější a pronikavější než ty od rebelů nebo klanu Modrých bouří. Přicházely od jihu.

„Další Kjeldořani!“ křičel strážný z trosek strážní věže.

„Rebelové?“ volala Lovisa.

Strážný se odmlčel. „Majú zlaté a stříbrné zbroje, náčelnico! Palácové typy! Otevřeně mávajú kjeldským praporem!“

S tím se v obchodním stanovišti rozhostila útěcha, zatímco se na jižním konci průsmyku objevili první příslušníci kjeldorské královské kavalérie, sedící na svých bílých hiparionech a doprovázení velikými sněhovými psy po bocích. Jejich zbroje se v ranním slunci třpytily jako drahokamy.

Jodah náhle pochopil, že bude muset vysvětlit králi Darienovi okolnosti, za jakých je jeho dcera doprovázela do balduvských zemí. Zavrtěl hlavou a přemýšlel, zda Jeho Veličenstvo uvěří pravdě, ale na vymýšlení důvěryhodné lži byl příliš unavený.

Zbývající rebelí obléhatelé se znovu obrátili a zaměřili se na postupující kjeldorské legie, na které spustili střelbu, sotva byly v dosahu. Bylo to jako vrhat větvičky do cesty rozbouřené řeky a útok neudělal nic kromě ujištění jižní armády, že tihle rebelové v potlučených, zablácených kjeldorských zbrojích se nezmohou na žádný opravdový odpor. Předvoj se valil po silnici směrem k pevnosti.

Na severu dostihla zbývající vzbouřence zpráva o úderu z jihu a jejich řady začaly ochabovat a pak ustupovat vzad. Jodah viděl, jak bývalí útočníci opouštějí svá místa a prchají, jak odhazují své zbraně a zbroje stranou, zatímco míří k výšinám.

Lovisa volala na přeživší, aby králi otevřeli jižní bránu, zatímco Jodah zachytil na kopcích zlatý odlesk. Velitel rebelů, jezdec na koni, který dohlížel na útok, nyní prchal z bojiště.

Jodah zaťal zuby a vyvolal pod svým oděvem poslední vítr, který jej vyzvedl do vzduchu. Lovisa na něj volala, zatímco se arcimág vznesl nad hlavy a ven nad rozervanou krajinu směrem k blyštivému brnění.

Zlatý voják se na okamžik zastavil, když spatřil ve vzduchu Jodahův obrys, pak se kůň otočil a zamířil hlouběji do kopců. Kolem velitele v sokolí helmě byli ve všech směrech rozprášení prchající rebelové, kteří hledali úkryty před dvěma novými armádami, jež se náhle objevily.

Jodah v letu předehnal jezdkyni a přistál na skalnatém výběžku před ní. Mysl měl jako vyklepaný pytel, ale byl rozhodnut blafovat. Nepřál si odvetu, jen odpovědi.

Věděl, kdo tím velitelem je. Co nevěděl, bylo, proč jím je.

„Generálko Varchild,“ zavolal na jezdkyni, „snad nás tak brzy neopouštíte?“

Generálka vzhlédla a zamračila se. Jodah si všiml, že jizva podél její pravé čelisti má tvar karmínově rudého blesku, rozšklebeného na její ošlehané kůži.

„Arcimágu,“ řekla generálka hlasem, zhrublým od prachu na bojišti. „Mělo mě napadnout, že na těch aesthirech jste to byl vy. Vždycky máte šťastnou ruku a ukážete se na místech, kde jste nejvíce potřebný anebo nejméně žádaný.“

„A já jsem věděl, že jste to vy, když jsem viděl tu taktiku,“ řekl Jodah, „a zjistil jsem, že si rekrutujete rebely z řad obyčejných vojáků. Nikdy jste nepřišla na chuť vyšším hodnostem.“

„Statečnost je vlastností kjeldorského lidu,“ řekla prudce Varchild, „a ze všeho nejvíce obyčejných občanů.“

„A proto proléváte jejich krev a jejich statečnost na bojišti,“ podotkl Jodah.

„Kjeldořané bojují za to, čemu věří,“ odvětila Varchild. „Jejich země jsou zatopené, zatímco území těchhle divochů vzkvétá! Měli bychom si vzít to, co je po právu naše!“

„Tomuhle už věřil Stromgaldův spolek,“ prohlásil Jodah. „Podívejte se, kam ho to dostalo.“

Varchild si odplivla. „Stromgaldovi kultisté byli hlupáci, vtažení Lim-Dûlem do zapomnění, ale to neznamená, že to, čemu věřili, je špatné.“

„Zmínila jste Lim-Dûla,“ pronesl Jodah a vytáhl z kapsy vesty svůj relikvář. „Podívejme se, jestli jste ještě hloupější než Stromgald.“

Vtlačil do zařízení poslední zbytky své energie. Varchild se neovládla a popadla jílec svého meče, ale z relikváře se neozvalo žádné varovné zazvonění a zařízení zůstalo netečné. Generálka nebyla černokněžníkem nijak poskvrněna.

Když kouzlo pominulo, Varchild si oddechla a její ruka sjela s rukojeti meče. „Asi jsem byla ve vysávání vašich sil úspěšnější, než jsem si myslela, arcimágu. Váš artefakt nevypadá, že by fungoval.“

Jodah si hladce zastrčil zařízení zpátky do kapsy. „Fungoval v tom, že mi řekl pravdu. Nejste stejně poskvrněná jako Stromgald. Vaše zlo je čistě vaše vlastní. Ale proč? Tyhle dva národy spolu nyní obchodují a pomalu se spojují do jediného lidu.“

Varchild zkřivila rty úšklebkem. „Do jediného lidu? Pod vládou koncilu divochů nebo hloupého krále, jako je Darien?“

„Kdysi jste přece byla vůči Darienovi loajální,“ řekl Jodah klidným tónem. „Dostatečně loajální, abyste bojovala se Stromgaldem.“

„Když jsem byla mladá, možná jsem si spletla loajalitu k lidu s loajalitou k jeho vůdcům,“ řekla Varchild. „Ale pak jsem poznala, jaký je Darien politik, jak je ochoten pro své vlastní zájmy obětovat ty, kteří pro něj skutečně něco udělali.“

Jodah náhle v duchu uslyšel Jayin hlas, který mu vyprávěl o králových svatbách. Svou první ženu si vzal kvůli politice. Jeho druhá svatba byla z lásky.

A brzy po této druhé svatbě generálka Varchild zmizela v divočině.

Loajální, obdivující Varchild dokázala přetrpět a pochopit první svatbu, ale ne druhou, a tak se vzbouřila a do své vzpoury téměř vtáhla zbytky obou národů.

Toto zjištění dopadlo na Jodaha jako fyzická zátěž a on se na okamžik zakoktal. Dokázala by si to vůbec Varchild přiznat, kdyby ji seznámil se svým podezřením?

Místo toho prohlásil: „Čas boje je pryč. Tyhle dva národy spolu nyní obchodují a obě strany vědí, že vaše nájezdy jsou čistě ve vaší vlastní režii, že je království nepodporuje.“

„To je váš sen, arcimágu, národy protřelých kupců místo udatných válečníků?“ zeptala se Varchild sebejistým, nyní téměř konverzačním tónem. „Kdepak, Kjeldořané a Balduvijci vždycky byli bojovníci a vždycky budou bojovat za to, co chtějí. Buď oni, anebo my. A je tady dost těch, kteří se k nám připojili, kteří věří našemu konečnému cíli, kteří za něj budou bojovat.“

„Svět se mění. My se musíme změnit s ním,“ začal Jodah. Chtěl dodat něco o spáse, ale Varchildiny oči náhle sjely k arcimágově pravici. Bylo to jenom mžiknutí, ale dostatečné na to, aby Jodaha upozornilo, že se k jejich diskusi přidal někdo jiný – někdo za ním.

Jodah uhnul doleva přesně ve chvíli, kdy obrova šedá pěst udeřila do místa, na němž předtím stál. Kůň s Varchild se vzepjal, otočil se na místě a pádil pryč.

„Sbohem, arcimágu!“ zvolala vůdkyně vzbouřenců. „Doufám, že máte nějaké poslední kouzlo!“

Jediné poslední kouzlo, jediný poslední kousíček many bylo přesně to, co Jodah neměl. Zapotácel se doprava, zatímco se obr znovu mohutně rozmáchl. Uhnul z cesty jeho rány, ale síla máchnutí stačila na to, aby mu podrazila nohy.

Obr, plešatý a šedivý, se hrubě zasmál a potřetí pozvedl pěst.

Jodah se snažil zvednout a sáhnout si do kapsy pro zrcátko. Snad bude Freyalisin dar obsahovat dost energie, aby tohohle netvora vyřídil – nebo to snad bude ještě horší. Jinou možnost už neměl.

Pak, zničehonic jako vítr, obra zahalil plášť peří – peří, které jej bilo a drásalo. Mohutný surovec řval a máchal rukama, zatímco aesthir tloukl křídly. Obr zaječel a vyskočil nahoru ve snaze chňapnout ptáka, než odletí.

Z aesthirových zad se snesla křičící postava, světlovlasá v červeném plášti, její čepel se třpytila ve vycházejícím slunci. Lothar Lovisason zabořil svůj meč hluboko do obrovy hrudi a vťal hlubokou ránu do jeho břicha. Mladík přistál a odkutálel se na stranu.

Obr se na okamžik zapotácel a pak padl na kolena, z rány mečem prýštila tmavá krev a šedé vnitřnosti. Pak s bílýma, nevidícíma očima přepadl dopředu.

„Zatracený barbare!“ křičela Alexandrita ze zad svého aesthira. „Z takové výšky ses mohl zabít!“

„Cosi narušilo můj pád, městská děvucho!“ odsekl Lothar. „Včíl chyť teho jezdca! Chyť teho jezdca!“

Aesthir si to namířil směrem, v němž zmizela Varchild, ale Jodah si byl jist, že generálce se útěk povedl.

Místo toho arcimág pohlédl na Lothara. „Vy dva vypadáte, že spolu už vycházíte lépe.“

Lothar si otřel čelo hřbetem ruky. „Povězme, že sme za posledných pár dní měli ‚dobrodružství‘. Zrovna sme měli namířené zpátky k obchodnímu stanovišťu, když Její Veličenstvo uvidělo, jak sa průsmykem valí armáda jejího táty. Tož sme letěli k nim, aby im nenapadlo urobiť něco hlúpého jako třeba zaútočiť na klan Modrých búří.“ Zhluboka se nadechl a přehlédl průsmyk, nyní bahniště bláta a krve. „Máma,“ pronesl a polkl, „moja máma. Je v pořádku? A co vaša přítelkyňa námezdní mágyňa?“

„Vaše matka je v pořádku,“ odpověděl Jodah, „a pokud jde o ostatní, prostě řekněme, že jsme měli ‚dobrodružství‘.“

Kapitola 11
Přetvořená aliance

Dějepisy, zvláště ty populární, se soustředí na bitvy a válečníky, kteří v nich zvítězili. Velmi zřídka věnují pozornost tomu, co se stane poté, když se ukáží dospělí a řeší se důležité věci.

Arkol, argivský učenec

Pova zavedla Jodaha do potírny. Jaya byla oblečená do bílého županu, který jí byl velký, zřejmě vyloveného z Lovisina soukromého šatníku. Kolem krku měla kožený řemen, ale talisman, který byl k němu připevněn, se ukrýval v záhybech hrubé látky.

„Nazdar,“ pozdravil ji Jodah a posadil se vedle lůžka.

„Nazdar i tobě,“ odpověděla námezdní mágyně. Vypadala ospale, ale do očí se jí vrátil známý oheň a líce jí zrůžověly. „Chápu, že zatímco jsem byla mimo, o několik věcí jsem přišla.“

„O nějakou tu krizi, mor, výlet a bitvu,“ řekl lehce Jodah. „Našli jsme rebely, kteří útočili na výspy, a bojovali jsme s nimi. Ukázalo se, že Varchild je přece jen naživu a je vůdkyní těch rebelů.“ Jodah se rozhodl, že než Jaye objasní, co a jak, počká si na její dotazy.

„To mě mělo napadnout,“ řekla Jaya místo otázek. „Kjeldořané silně důvěřují charismatickým vůdcům.“

„Což je důvod, proč bychom vždycky měli najít tělo, než někoho prohlásíme za mrtvého,“ řekl Jodah a dodal, „a v některých případech se i poté pořádně přesvědčit.“

„Tak mě uveď do reality,“ řekla námezdní mágyně a povytáhla si deku. „Pověz mi, o co jsem přišla. Všechno.“

Jodah to učinil, a jak vyprávěl, zjišťoval, že je odpočinutější než v několika posledních dnech. Ve vyprávění spatřoval přirozenost, jaká neexistovala, když se události odehrávaly kolem něj, a táhla se lehce od jeho vlastního boje s přízrakem a Jayina prvního zhroucení přes jejich let a pobyt v pevnosti až po bitvu a její následky.

Pokud šlo o Jayu, ta byla výtečnou posluchačkou, vnímavou a klidnou, jen tu a tam se vmísila do hovoru, aby si ujasnila nějaký ten bod. Při vyprávění příběhu měl Jodah pocit, jako by se obnovovala část jeho samotného.

„Takže Varchild je opravdová. Není to Lim-Dûl nebo nějaký jeho agent,“ podotkla Jaya nakonec.

„Podle relikváře ne,“ řekl Jodah. „Ačkoli to neznamená, že skrz ni nebo část její organizace nemůže pracovat někdo jiný. Ale Varchild opravdu věří tomu, co dělá.“

„Král musí být otřesený,“ řekla Jaya. „Všechno to je tady znovu.“

„Obávám se, že vůči generálce odmítá pociťovat cokoli jiného než zlost,“ řekl Jodah. „Darien pohřbil Varchild s poctami před pěti lety a hluboce pro ni truchlil. Podle toho, co ví, je Varchild velící rebelům úplně jiný člověk, hrozba pro jeho říši – hrozba, se kterou je třeba se náležitě vypořádat.“

„A Chladnooká?“ vyptávala se Jaya.

„Ta nikdy neměla Varchild nijak zvlášť v oblibě, ale jako válečnici ji respektovala,“ pravil Jodah. „Teď, když ví, že za vzbouřenci stojí Varchild a že ty loupeže nejsou nějaké kjeldorské spiknutí posvěcené říší, uvažuje rozumněji a racionálněji. Je pravděpodobnější, že stvoří nějaký konečný plán, jak reagovat na Varchildiny útoky. Když nic jiného, bere to vážněji a chce se proti Varchild spojit s ostatními náčelníky a také blíže spolupracovat s Darienem.“

„Nic lidi nespojí víc než společný nepřítel,“ prohlásila Jaya a zamračila se. „Ráda bych věděla, jestli by tohle mohlo stát i na Lim-Dûlově náhrobku.“

„Dokážu vymyslet spoustu výroků, které bych tam viděl raději,“ odvětil Jodah, „ale vidět Lim-Dûlův náhrobek by mi stačilo. Jednu dobrou stopu už máme.“

„A to?“ zeptala se Jaya.

„Načasování útoku toho přízraku na mě,“ prohlásil Jodah. „Stalo se to krátce poté, co jsme se začali prohrabávat Gustiným vybavením.“

Jaya zavrtěla hlavou, jako by se snažila vytěsnit z ní nějakou zbloudilou myšlenku. „Pořád si myslíš, že Lim-Dûl posedl někoho důležitého z Poslední bitvy?“

„Úplnou jistotu nemám,“ pravil Jodah, „ale to načasování by tomu vcelku odpovídalo. Rád bych navštívil Gustinu věž v Krovu. Je tam ostatně něco, co potřebuji.“

„A máš v úmyslu se za tím hnát, že?“ řekla Jaya, zvedla pravou ruku ke straně Jodahovy tváře a dotkla se jeho holé kůže.

Jodah se odtáhl, ne kvůli zábranám, ale proto, že si v Jayině ruce všiml něčeho tmavého. Jaya podržela dlaň směrem vzhůru a on tam spatřil široký tmavý oblouk krve, který byl vtisknut do masa.

Jaya se ostýchavě pousmála. „Myslím, že jsem si něco udělala, když jsem byla ‚mimo‘. Možná jsem stiskla ruku příliš pevně.“

Jodah se usmál. „Alespoň tohle dokážu vyléčit,“ prohlásil, v mysli sebral malou úhlednou kuličku bílé energie a nechal si ji projít prsty. Jaya skousla dolní ret v očekávání bolesti, když její ruka v Jodahově dlani zazářila, ale ta nepřišla. Když záře pominula, měla ruku opět hladkou.

„Fajn,“ pronesla. „Mám taky pár vrásek kolem očí, které bys mi mohl odstranit.“

„Jestli chceš,“ odpověděl Jodah. „To je větší kouzlo.“

„To byl vtip,“ řekla Jaya a zvedla obě ruce, již bezúhonné. „To byl jenom vtip, ale tohle kouzlo bys mě mohl naučit. Pro má pokročilejší léta, samozřejmě.“

„Jistě,“ řekl Jodah. Pova za ním vydala frkavý zvuk.

„Myslím, že má ošetřovatelka chce říct,“ prohlásila Jaya, „že pořád ještě musím odpočívat.“

„Je to tak,“ řekl Jodah. „Bude trvat několik dní, než to tady všechno dáme do pořádku, a pak asi budeme muset tak jako tak odcestovat zpátky do Kjeldu.“

„První, co uděláš, bude, že dostaneš ochranný talisman,“ řekla Jaya a zvedla ruku k řemínku, který měla kolem krku. „Takový, který tě bude chránit i před mory. Po mém malém zážitku nechci, aby se něco stalo tobě.“

Pova následovala Jodaha ven z místnosti. Za nimi si Jaya protřela hladkou kůži pravé dlaně prsty levé ruky a zazubila se úsměvem.

*****

Po bitvě zbylo z obchodní stanice sotva víc než pouhá skořápka. Ze stájí byla jen ohořelá vzpomínka a bez Jodahových podpůrných magických zdí zela místo severního vchodu jenom obrovská díra a východní zeď se prohýbala sama do sebe. Pracovní čety z členů obou vítězných armád už všechno podepíraly a opravovaly, co se dalo.

Když Jodah procházel cvičištěm, těšilo jej, že vidí balduvské a kjeldorské vojáky volně promíchané mezi sebou. To bylo něco úplně jiného než před dvaceti lety, kdy se obě armády zavřely do svých táborů a musely být s křikem a kopáním dovlečeny na bitevní pole, aby tam bojovaly jedni vedle druhých.

Jeden z těch, kteří přežili obléhání, popisoval poslední den bitvy až přehnaně rozjásanými slovy. Dva kjeldorští strážní se oba snažili svými moudry zapůsobit na stejnou balduvskou ženu. A v závěsu za Modrými bouřemi dorazila už i skupina kupců od Šedých rybářů, kteří uzavírali dohodu o dodávce čerstvého ovoce a hrubých látek výměnou za hotové oděvy a ukořistěné zbraně.

Naproti tomu pod hlavní kupolí obchodního stanoviště se při Jodahově a Povině vstupu ozývalo hromobití. Zvýšené hlasy, šustící mládím, se odrážely od kulatých stěn, které jim dodávaly hlasitost i falešně výhrůžný tón. Lovisa a Darien popíjeli pivo a ponechávali rozčilování se nad důsledky bitvy mladé generaci. Když Jodah vstoupil, Alexandrita i Lothar svou vášnivou diskusi přerušili.

„Bedlivé jednání, jak vidím,“ řekl Jodah a zaujal místo vedle starších. „Pravděpodobně chytré a dobře odůvodněné.“

„Necháváme děcka sa hádať,“ řekla Lovisa s rohem na pití v ruce, „ať vidíme, jestli to zvládnú líp než my.“

„My jsme už svou práci odvedli před lety,“ řekl Darien. „Teď se už nikam neženeme a myslíme si, že se přirozený tok událostí nějak vyvrbí.“ V rukou držel nadměrně velký zlatý džbánek, další poklad odněkud z pokladnice Chladnooké.

„To ano, ale někdy je třeba přirozený tok událostí trochu nakopnout správným směrem,“ řekl Jodah.

„Jak je na tom naše malá námezdní mágyně?“ zeptal se král, uvolněnější, než ho Jodah viděl kdykoli dříve, v Krovu i v Kjeldu.

„Dost dobře na to, aby švihla každého, kdo o ní řekne, že je malá,“ odpověděl Jodah, čímž vyvolal úsměvy na všech stranách. „Než se tahle bitva vyřeší, rád bych požádal Jeho Veličenstvo o laskavost.“

„Podařilo se vám udržet mou svéhlavou dceru vcelku v jednom kuse, arcimágu,“ řekl Darien. „Jsem vám příznivě nakloněn. O co mě žádáte?“

„O povolení ke vstupu do Gustiny věže v Krovu,“ řekl Jodah. „Myslím, že tam stále je zařízení, které potřebuji.“

Darien se podíval na dceru.

Alexandrita se odměřeně pousmála a pravila: „Myslím, že zaklínadla k ovládání tamějších schránek jsou stejná jako u těch na jejím vlastním materiálu, na kterém jste předtím pracoval.“ Jodahovi se zdálo, že nyní se chová velmi způsobně a dává najevo méně nadšení z předávání informací „velkému arcimágovi“. Její dospělost schvaloval, avšak líně zapřemýšlel, co se asi dělo, když byla pryč.

„Mám tedy vaše povolení?“ zeptal se.

„A mé požehnání,“ odpověděl král. „Za podmínky, že všechny ostatní staré knihy, které tam najdete, pošlete rovnou do Kjeldu.“

„Děkuji vám,“ pravil Jodah. „Takže jaká je příčina momentální třenice?“

„Hranica,“ řekla Lovisa.

„Migrující obyvatelstvo,“ řekl Darien.

„Uprchlíci,“ řekl Lothar.

„Potenciální imigranti,“ opravila ho Alexandrita. „Skutečnost je taková, že stoupající přílivy smetly velkou část pobřeží, zvláště úrodné půdy. Kelsinko je ztraceno a moře může pohltit i samotný Krov. A současně s tím ustupující ledovce odhalily novou ornou půdu na balduvských územích.“

„U národa,“ opravil ji Lothar. „Včíl sme stejně suverénní národ jako vy. Území robí dojem, že sme eště na nižší úrovni. Možná sme různorodí a vládne nám hodně místních vládců, ale aj tak sme všeci jeden lid.“

„Souhlasím,“ řekl Darien. „Už je posílána potravinová pomoc pro kjeldorská severní města. Ta může být větší, jestliže usídlíme populaci vystěhovalců na sever.“

„Do našéj země,“ řekl Lothar.

„Kterou stejně nedokážete celou využít ani ochránit před Varchildinými rebely,“ řekla Alexandrita.

„A co my budem míť ze všeckých tých nových lidí, keří přídú na sever?“ zeptal se Lothar.

Alexandrita poklepala na mapu. „V krátké době lepší obranu před Varchild a současně podrytí jednoho z opěrných bodů jejích lidí. Budou-li mít lidé zemi, kterou budou obdělávat, bude menší šance, že si ji nechají někým ukrást, ať už Kjeldořany nebo někým jiným. Navíc tady budou zbraně a zbroje, stejně jako kjeldorské vojenské jednotky.“

„Pod balduvským velením?“ optal se Lothar.

„Pokud si přejete,“ řekla Alexandrita. „V delší době získáte řemeslníky a kupce, zedníky, kteří budou stavět města, a schopnost ukovat si vlastní zbraně a ušít vlastní šaty.“

Lovisa řekla: „Už sem vám pověděla, jak dobře a s čistú hlavú vaša dcera uvažuje, králi? Enem málokdo vypadá, že dokáže odpověděť na všecky otázky mojeho syna, a tým míň přinutiť ho změniť názor.“

Darien se uchichtl a odpověděl: „A už jsem vám řekl, jak statečný je váš syn? Jen málokdo u dvora dokáže vzdorovat mé dceři tak, jako on. Obojí budou dobré vlastnosti u vnoučat.“

Oba mladí lidé se znechuceně vzepřeli.

„Mámo!“ pronesl Lothar, zamračený a zrudlý.

„Nad tím ani neuvažuj, otče,“ řekla Alexandrita a její líce najednou zrůžověly.

Král kjeldorský pozvedl ruce s očima rozšířenýma předstíraným překvapením.

Balduvská náčelnice se zasmála a řekla: „Enem sme sa zmiňovali o vašich kvalitách a gratulovali sami sobě, že sme vám k nim přispěli.“

„Zní to jako dobrý obchod pro všechny zúčastněné,“ řekl Jodah a naklonil se nad stůl uprostřed místnosti. Na dubové desce ležela rozprostřená stará mapa obou národů s původními pobřežími. Někdo už načrtl současná pobřeží a jiná ruka (pravděpodobně Lotharova) zakreslila ústup ledovců. Na severu se otevírala pustá území – nová země pro obojí lid.

Na mapě bylo mnoho čar přeškrtáno nebo vymazáno a po jedné straně ležela gumová hrudka, k níž byly přilepeny útržky špinavého papíru. Někdo nakreslil přímou čáru, která rozdělovala mapu vedví, ale tu někdo vymazal. Dalším plánem bylo vytvořit obrovské vypoukliny kolem obchodní stanice a kolem kjeldorské pevnosti na východě, která se nazývala Darienovo hnízdo. Třetí plán chtěl usídlit Kjeldořany podél pobřeží a čtvrtý znamenal vytvořit mezi oběma národy společně udržovaný region, vytvořený ze stejně velkých částí obou zemí.

„Problém je v tým, že každá dělicí čára vytváří možnú bojovú lajnu,“ řekl Lothar. „Stejně jako někeří vaši lidi chcú zůstať ve starých časoch, chcú to i někeří naši. Chybějú im utíkající tuři a nedokážú sa smířiť s kupcami, keří najednú předváďajú svoje bohatství.“

To zní povědomě,“ řekl král Darien.

„Souhlasím,“ řekla Alexandrita.

„Tož jak teda nakresliť hranicu,“ zeptala se Lovisa, „aby to vyhovovalo všeckým?“

„Pak by odpověď měla být takováhle,“ odvětil Jodah, uchopil gumovou kuličku a začal s ní rychle jezdit po mapě.

Lothar se podíval na novou mapu a řekl: „Tož tak? Vy ste právě vygumoval všecky ty čáry, keré sme tam nalajnovali.“

„Žádné čáry,“ řekla Alexandrita, která to pochopila trochu rychleji. „Žádná hranice?“

„Sjednocený spolek království,“ řekl Jodah. „Kombinované království. Teď máte mnohem více společného než před dvaceti lety a potřebujete spolupracovat. Máte společného nepřítele ve Varchildiných vzbouřencích.“

„A v Tresserhorně,“ dodala Lovisa. „To je další nevypořádaný nepřítel.“

Darien také přikývl.

„A co naši místní náčelníci?“ zeptal se nevlídně Lothar.

Alexandrita se usmála a odpověděla: „Budou povýšeni do šlechtického stavu, tak jako kjeldorští hrdinové. Vaši balduvští vládci nebudou muset bojovat o udržení svých pozic a vláda se bude předávat po mužské nebo ženské linii podle vašich místních tradic.“

Lovisa před sebou sepjala prsty. „To je kúsok civilizace, kerý sa mi začíná líbiť, včíl, když sa mi už viklajú zuby a začínajú mňa boleť klúby.“ Příjemně se usmála.

„Spojené království Balduvie a Kjeldoru,“ řekl Lothar a přikývl.

„Sjednocené království,“ opravila ho Alexandrita, „Kjeldoru a Balduvie.“

„Když si vyberete jedno z toho,“ řekl Jodah, „bude se jedna strana považovat za nadřazenou.“

„Máte nějaký nápad?“ zeptal se Darien.

„Já mám. Navrhovala bych Jodažsko,“ řekla Lovisa, stále s úsměvem. „Nebo Jodahostán. Nebo Jodánie.“

Darien se zachichotal.

„Už před příchodem ledu tady žily národy,“ řekl Jodah. „Jeden z mála, který přežil, byl Lat-Nam. Schovali jsme si staré mapy, ty, které se datují ještě do doby Bratří i před ni. Když jsme začínali počítat čas, obě tyto země se jmenovaly jinak. To jméno znělo Argive.“

V místnosti se rozhostilo ticho, jak si přítomní začali převalovat ten název na jazyku.

„Spojený Argive,“ navrhl Lothar.

„Sjednocený Argive,“ opravila ho Alexandrita.

„Je to staré jméno,“ řekl Darien, „a stará jména v sobě nesou sílu.“

„Ale je to cosi nového, ani kjeldorské, ani balduvské,“ řekla Chladnooká, „zkombinované, ale žádná strana nemá navrch. Nový Argive.“

Po všech stranách se rozhostily tenké dobromyslné úsměvy a Jodah se rozhlédl okolo stolu. Lothar a Alexandrita již probírali vladařské záležitosti – ustanovený koncil v kjeldorském stylu versus klanové volby podle balduvského způsobu vládnutí. Oba rodiče sledovali mladé a hovořili mezi sebou o jiných tématech. Jodah přemýšlel, jak dlouho mladým trvalo, než odhalili záměry svých rodičů.

V dlouhodobém horizontu na tom bude pramálo záležet, pomyslel si arcimág, na stejnou stranu je spojí sjednocená vojska operující před kupolovitou chýší, základy obchodu a společný nepřítel. A tentokrát může spojení těchto dvou lidů fungovat.

Jodahovi chvíli trvalo, než zaregistroval Povu stojící za ním s tváří svraštělou hlubokým zamračením. Arcimág přemýšlel, jak spojení národů přijmou zastánci tradic na obou stranách, šamani na severu a obchodníci na jihu. Co asi nový svět, který právě načrtávají, přinese stařeně jako Pova?

A pak si všiml, že Pova svým zatrpklým, ustaraným pohledem nezírá na mapu, nýbrž na něho samotného.

*****

Hluboko pod čistými, úhlednými zdmi Soldevu přitiskl velekněz Adnátů čelo na studený kámen. Plamenná věž před ním promluvila Lim-Dûlovým hlasem.

„Jste připraveni?“ zeptala se.

„Jsme téměř připraveni,“ řekl velekněz, který se celý uplynulý týden zdržoval na doslech od věže. „Oběť bude učiněna a probuzení nastane.“

„Výborně,“ pronesl plamenný hlas. „Pak je tedy čas ulovit naši kořist. Potřebuji od vás jednu hračku. Jednoho kovového hlídače z Daggsonových sklepů. Jednoho z těch malých.“

Velekněz otevřel ústa, aby protestoval, ale pak je zavřel. „Jak si přejete, vezmu si to na starost.“ Dokázal ještě dodat: „Mám ho přinést sem?“

„Ne,“ prohlásil praskající hlas, „pošleme ho jako dáreček našemu drahému arcimágovi. Pošleme ho do Krovu.“

Lim-Dûlův hlas vyštěkl několik dalších rozkazů, jimž se velekněz Adnátů pokorně podvolil. Pak se praskavý hlas náhle vytratil, zničehonic, téměř uťal v půli slova bez posledního varování, požehnání nebo výhrůžky. Velekněz zůstal ještě minutu klečet na kolenou, mrkal do ohně a přemýšlel, zda se jeho slavný a děsivý mistr v několika okamžicích vrátí.

Pak se velekněz pomalu zvedl na nohy a odvrávoral ven z přijímací haly. Sestoupil po schodišti dolů do rozsáhlých sklepení, která se nacházela pod celým městem. Odkaz strojových bohů, odhalený jejich věrným následovníkům.

Válečné bestie – bylo jich tady osm a velekněz doufal, že se jim podaří nalézt celých devět, výmluvný mystický počet, než budou muset být probuzeny. Ale události se vyvinuly jinak a těchto osm postačí.

Ze všeho nejvíce připomínaly obří kovové velryby, legračně balancující na předních ploutvích s ocasy zdviženými vzhůru. Byly v životní velikosti a ukuté z kovu, na některých místech očouzené po dávných bitvách. Tam, kde by normální velryba měla ploutve, byly namísto toho široké tlapy, roztáhlé a sebejisté, vyrobené z pevných trámů s masívními klouby, které udržovaly obrovské tělo ve vzduchu. Na první pohled se bestie veleknězi zdály slepé, ale nyní si byl jist, že mohou vidět ještě více než on.

Velekněz položil svou bledou tříprstou ruku na ohněm zčernalý bok bestie a ucítil hluboký puls v jejím srdci. Brzy dorazí oběť. Brzy bude prolita krev. Brzy se bestie navrátí k životu.

Velekněz se naklonil čelem k boku veliké válečné bestie a jeho ozdoby zacinkaly o její kovovou kůži.

Tiše zašeptal: „Už brzy.“ A byl si jist, že mu bestie rozuměla a těší se na den, jenž má přijít.

Kapitola 12
Zprávy zdaleka

V historii bývá snadné zodpovědět otázky co, kde a kdo. Otázky proč a jak jsou problematičtější. Víme jako fakt, že Kjeldoru v té době vládl první z mnoha Darienů nacházejících se v argivských dějinách, a také víme, že jeho vláda překlenula dobu mezi Dobou ledovou a Moderním věkem. Víme, že velká města jeho království byla Kjeld, Krov a Soldev. Co však nevíme, je, proč konal tak, jak konal, proč opustil svou bývalou spojenkyni Varchild a uzavřel alianci s Balduvijci, nebo proč dovolil Soldevu úroveň svobody, o níž před jeho zničením existují jasné důkazy.

Můžeme jen hádat, že si povšiml Varchildiny vzpoury jako pokusu o převrat proti jeho vládě a rozzlobil se, nebo že zaručil Soldevu jeho svobody proto, že šlo o část jeho království, která v tu chvíli nedoléhala k jeho uším. Nevíme to však s jistotou a nevědí to ani záznamy z onoho období – jen hádají blíže k faktům. Když hledáme důvody, proč došlo k dějinným událostem, slepí obyčejně vedou slepé.

Poradit si s historickými fakty bývá lehké. Všechno se začíná zamotávat až tehdy, když se snažíte poradit si s lidmi.

Arkol, argivský učenec

Gerda Äagesdotter, Arcimágyně Neviděných pro tem, zaklela a zabouchla svazek, pak se naklonila dopředu a protřela si oči. Pracovala už týdny a všechny úkoly kromě těch nejdůležitějších přesměrovala na nižší mágy, to vše ve snaze zjistit, jak si poradit s tou věcí ve sklepě.

Její pracovna se nacházela v dosahu pěší chůzí od jejích osobních komnat, ale pořád v podzemí. Mnoho mágů dávalo přednost zřízení svých soukromých pracoven ve věžích, jimiž byl povrch Lat-Namu celý posetý, ale Gerda shledala, že ji okna rozptylují. Její pracovna byla vytesána ve skále a okna byla ověnčena všemi druhy zvonků a signálů, všechny byly připojeny k různým místům a předmětům jinde ve škole, a navíc byly po celé místnosti tu a tam rozesety hrstky malých, drahokamy zdobených artefaktů, které umožňovaly silnějším mágům okamžitě ji kontaktovat odkudkoli na ostrově.

Kdyby kdokoli narušil cokoli ve škole, Gerda by se o tom dozvěděla. Navíc v několika uplynulých týdnech přidala podobných magických upozornění zhruba tucet, aby svou síť dozoru ještě utáhla – zvláště kolem té věci ve sklepě.

Podstatu té věci znala – bylo to jezírko černé many, téměř čisté, rozptýlené jako mlha, ulpívající a přilnavé jako hustý olej, která vyvěrala z bezedné propasti, již Gerda získala před dvaceti lety. Vypadalo to jako Lim-Dûlův poslední úsměv.

Nebo se možná Lim-Dûl smál právě teď. Gerdě připadalo samozřejmé, že kdyby byla Lim-Dûlem, první bod na jejím programu by byl vylákat opravdového arcimága na lov divokých hus a přitom vytrávit jeho domov. Samozřejmě neexistoval žádný rozumný způsob, jak se s Jodahem spojit, a tak na tento konkrétní problém zůstala sama.

Gerdě vyschlo a začalo ji štípat v hrdle, když si uvědomila, že uvažuje o Jodahovi jako o opravdovém arcimágovi Lat-Namu. Popuzovalo ji pouhé pomyšlení na to, že se mu nerovná, ne, že není jeho nadřízenou. Uchopila další těžký spis.

Kdepak, pomyslela si, Jodah je leccos, ale rozhodně ne opravdový. Opravdový arcimág by se jenom tak zničehonic nesebral a neodešel se potulovat po všech čertech. Opravdový arcimág by jako svému rádci důvěřoval trénovanému a zkušenému mágovi, ne té vysloužilé děvce námezdní mágyni. Opravdový arcimág by neopustil svůj domov bez adekvátní ochrany nebo bez možnosti zůstat lehce k zastižení. Opravdový arcimág by očekával, že jeho nepřátelé budou uvažovat tak, jak Gerda věděla, že uvažuje Lim-Dûl.

Snažila se soustředit na text před sebou, pak znovu zaklela a zabouchla knihu.

Kniha pojednávala o průzkumu Adarkarských pustin před staletími, v dobách, kdy tyto země byly nové. Podrobně popisovala přechod pustin i gigantické strážce, kteří tam byli nalezeni. Okraje stránek byly roztřepené a vybledlé, hřbet se za tu dobu téměř rozpadl. V kterékoli jiné knihovně by takový spis uctívali jako svatou památku – bezpochyby i méně důležité svazky měly své vlastní tajemné kulty, v některých případech i chrámy.

To ovšem nebyl důvod Gerdiny zloby. Příčinou náhlého propuknutí její špatné nálady bylo, že poznávala rukopis, jakým byl tento svazek napsán. Stejné písmo se objevilo na seznamu od Věčného arcimága, sepsaném před necelým měsícem.

Copak před tím chlapem vážně není úniku? pomyslela si.

Neovládla se, vstala a prudce uhodila pěstí do knihy. Věkovitý perlový plátek na hřbetě se pod jejím úderem roztříštil a Gerda cítila, jak se listy oddělují od vazby a drolí se uprostřed textu. Část jejího vědomí litovala impulzívní akce a přála si sehnat písaře, kteří by okamžitě přepsali zbývající stránky a zacelili škodu. Druhá část si přála udeřit do svazku znovu.

A třetí část zjistila, že už ve své pracovně není sama.

„Co,“ pronesla a každé slovo vyslovila jako samostatnou větu, samostatný odstavec, samostatnou kapitolu. „Je. To. Tentokrát?“

Písař Ozmar postával u dveřního rámu a zvedal ruku, aby zaklepal (ačkoli Gerda se domnívala, že dřív by se vrátil led, než by písař sebral odvahu k zaklepání).

„Archmagus,“ pípl, „máte přijít do vaší audienční komory.“

Gerda zamrkala. Okamžitě tomu neporozuměla. Její audienční komora už nebyla dvacet let používána. Byla to další relikvie, další památka na lepší, chladnější časy.

Gerda promluvila a v jejím hlase byl slyšet mráz: „Do mé soukromé audienční komory?“

„Ano, arcimágyně,“ odpověděl Ozmar a přes celou místnost bylo vidět, jak se chvěje.

„Proč jsi vůbec někoho vpouštěl do mé soukromé audienční komory bez mého dovolení!“ vyštěkla Gerda.

„On se tam objevil sám,“ řekl Ozmar. „Arcimág, myslím tím…“ na chvíli se odmlčel, než se vrhl do příslovečné slovní propasti, „druhý arcimág. Arcimág Jodah. Objevil se v kašně a dožaduje se vaší pozornosti. Hned.“ Ozmar chvilku tápal a pak dodal slabým hlasem: „Jestli je s vámi vše v pořádku.“

Gerda ani nedokázala vymyslet nadávku, v níž by se dostatečně odrážela její nálada, když se prohnala kolem písaře a zamířila do svých soukromých komnat. Když minula kout na konci haly, vzpamatovala se natolik, že dokázala zavolat: „Ozmare, ty pojď se mnou!“

Ozmar ji dohnal na třetím schodišti vedoucím do jejích soukromých komnat. Na ženu, která byla dost stará na to, aby byla jeho babičkou (nebo dokonce prababičkou, jestliže je na drbech probíraných u večeře něco pravdy), se Gerda pohybovala se zlostným odhodláním a rychlostí, jaká se neshodovala s jejími léty.

Když procházeli chodbami, Gerda se zalekla pomyšlení na konfrontaci s Jodahem zrovna tady a teď. Měla o propasti jenom ty nejmenší střípky informací – že byla v Tresserhornu dávno předtím, než se stal Tresserhornem, ještě dokud tam byl klášter kultu uctívačů strojů, kteří si říkali Gixané. O propasti se říkalo, že je v tomto světě bezedná, ale kolovaly zvěsti, že sahá natolik hluboko do země, že málem dosahuje na jinou sféru, k níž se přibližuje natolik blízko, že obyvatelé jedné sféry mohou slyšet šílený šepot bytostí na druhé. Ta druhá sféra, jak se říkalo, byla plná strojových ďáblů.

Starodávné legendy pravily, že gixanští kněží vedle propasti spávali a že jim vysílala sny, které je přivedly do starověkého Koilosu. Starý Koncil mágů se snažil s těmito strojovými ďábly na druhém konci komunikovat a jejich říši nazýval Temné země. Jiní jí říkali Phyrexie.

Nic z toho ovšem nebylo k užitku, když šlo o to onu zpropadenou věc zapečetit. Jakýkoli pokus o seslání kouzla uvnitř oblaku temné mlhy vysál magii z čaroděje a ještě olejovitou mlhu o to víc ztemnil. Pokusy o ucpání propasti zátkou zhotovenou z obyčejného kamene se ukázaly neúčinné, jelikož čistá mana zátkou pronikla během jediného dne. Byla instalována druhá zátka, tentokrát potesaná mystickými runami, ale ta se roztříštila hned, jakmile zapadla na místo, a její trosky popadaly do temnoty, aniž vydaly zvuk dopadu na dno.

Musel přece existovat nějaký způsob, jak jámu přemístit – koneckonců v prvé řadě ji tam přesunul Lim-Dûl. Jistě, pochopila Gerda, černokněžník měl svého vlastního patrona sférochodce a tihle tvorové dokážou udělat cokoli, sotva lusknou prsty. Ale jestliže v tom bylo kouzlo, měl by existovat nějaký způsob, jak tuhle prokletou věc přesunout jinam.

A přesunout ji dříve, než ji objeví Jodah, pomyslela si ještě Gerda, ale to už její čas vypršel.

Gerdin příbytek byl kdysi palác pokrytý magickým ledem, ale teplé větry vanoucí z jihu tomu učinily přítrž a Gerda se nyní musela spokojit s magicky posíleným sklem. Kupole jejího obydlí nahoře vyčnívaly ze země a bylo na ně vidět z ostatních magických věží na ostrově. Její někdejší ledové sochy byly nyní nahrazeny tvarovanými keři a horní okna, dříve otevřená, aby umožnila únik tepla, nyní propouštěla dovnitř teplý vzduch. Gerda kráčela zlatem obloženou chodbou vedoucí do jejího soukromého audienčního pokoje. Ozmar za ní se na jeden krok zapotácel, náhle udolán vším tím bohatstvím. Někde vzadu poplašeně zahoukal vyrušený páv, nedávno přidaný do Gerdina zvěřince.

Gerdin soukromý audienční pokoj obsahoval řadu fontán, každá z nich rozprašovala jemnou mlhu nad azurově vykládaným bazénkem. V místě, kde se mlhy setkávaly, byl duhový vzorek. Uprostřed této duhy stál Věčný arcimág a klidně přešlapoval z nohy na nohu. Možná si pro sebe něco bručel, ale spojení takovou úroveň komunikace neumožňovalo. Stejně tak Gerda nemohla zjistit, zda je arcimág sám.

Pravděpodobně ne, pomyslela si. Ať se hne kamkoli, jeho zrzavovlasý stín je pořád za ním.

Gerda si oběma rukama přehodila vlasy dozadu a s upřímnou modlitbou, aby nevypadala tak utrápeně, jak se právě cítí, vkročila na rozlehlý topazový plát vytesaný na kraji bazénku. Jodah současně vzhlédl a vydal jeden ze svých dráždivě zdvořilých úsměvů.

„Arcimágyně,“ řekl a nepatrně se uklonil.

„Věčný arcimágu,“ odpověděla Gerda. „Odpusťte, že mi trvalo tak dlouho, než jsem se sem dostala, ale neočekávala jsem, že se se mnou takhle spojíte. Kde právě jste?“

„V Krovu,“ řekl Jodah. „Ve věži vaší sestřenice. Je to jediné místo, o kterém vím, že se z něj mohu s vámi spojit.“

„Ji… jistě,“ prohlásila Gerda, která si náhle uvědomila, že to je jediné místo, kde Jodah může být. „Nevěděla jsem, že spojení mezi těmito dvěma místy stále funguje.“

„My jsme to také nevěděli, dokud jsme se sem nedostali,“ pravil Jodah. „Jen jsem se udržoval v naději, že bude ještě funkční. Slyšíte mě dostatečně dobře?“

„Dostatečně dobře,“ odvětila Gerda. Věděla, že se Jodahovi zjevuje v koši ohně na předposledním patře ve věži své sestřenice v Krovu. Vědění, kde Jodah je, ji mírně uklidnilo. Vědění, že nemůže mluvit s nikým jiným ve škole, ji uklidnilo ještě mnohem víc.

„A jak pokračuje dění ve škole?“ vyptával se.

Gerda si olízla rty a prozradila tolik pravdy, kolik se odvážila. „Velmi dobře. Většina lidí ani neví, že jste pryč. Dokončila jsem stěhování vaší pracovny do nové věže. Artefaktér Relj má novou teorii ohledně yotských vojáků, na nichž pracuje. Máme tady obvyklé problémy s obchodem s potravinami s místními farmáři a rybáři. Byl tady…“ cítila, jak se Ozmar vedle ní vrtí… „malý incident, kdy jeden student během stěhování otevřel jednu z vašich knih, aniž deaktivoval schránky. Jako preventivní opatření jsem následně nařídila všechny vaše spisy zkopírovat předtím, než budou přestěhovány.“

Jodah nepřítomně přikývl a Gerda se začala cítit ctnostně. Nejlepší způsob, jak zakrýt velký hřích, je přiznat se k malému.

„Budete velmi potěšen, arcimágu Jodahu. Přesměrovala jsem další odpovědnosti na mladý personál, aby poznal, jak chutná opravdové vedení. Relj a teoretický mág Karthon se oba ukázali jako velmi dobří.“

Jodah znovu přikývl. „Ale nestalo se nic mimořádného?“

Stalo, máme tady ve sklepě bezednou propast, která chrlí čistou černou manu, pomyslela si Gerda.

Upřela oči na Jodaha a řekla: „Nic, co by kterýkoli schopný mág nedokázal zvládnout.“ Nechám ho, ať se mnou o tom polemizuje, pomyslela si.

Místo toho Jodahův duhově zbarvený obraz řekl: „Dobře. To mě uklidňuje. Opravdu uklidňuje. Stále hledáme černokněžníka a myslím, že ví, že po něm jdeme. Už jsem byl jednou napaden a zrovna tak může udeřit i na školu.“

Uprostřed Gerdina žaludku se otevřela propast, stejně hluboká jako ta ve sklepě. Takže tohle všechno přece jenom je Jodahova vina.

„Znovu překontroluji všechny vaše schránky,“ pronesla kousavě.

„Výborně,“ prohlásil Jodah, očividně potěšen. „Vyrobil jsem zařízení, relikvář, který využívá část Lim-Dûlovy ruky. Doufám, že kus té ruky je tam někde pořád uložen.“ Gerda přikývla a Jodah pokračoval: „Dobrá. Chci, abyste postavila větší relikvář, abyste mohla sledovat školu pro případ, že by došlo k nějakému útoku.“

Jodah vytáhl relikvář s jeho vodostříbrnou pavučinou, která byla omotána okolo černokněžníkova zčernalého prstu. Gerda pokynula Ozmarovi, aby jej obkreslil, a několikrát požádala Jodaha, aby opakoval větu, když měl mladík očividně problémy udržet krok s arcimágovými instrukcemi. Pak ho přiměla, aby svůj zápis přečetl, a Jodah přikývl.

„Ještě něco,“ řekl Jodah. „Vy jste tohle spojení ani jednou nepoužila od doby, kdy vaše sestřenice zemřela?“ Zdálo se, že poslední slovo vyslovil, jako by bylo nabito gobliním prachem.

„Ne,“ odpověděla Gerda podle pravdy. „Vaše volání mi bylo překvapením.“

„A od doby, kdy jste se svou sestřenicí hovořila naposled, jste o ní nic neslyšela?“

Gerda se maličko vzepřela. „O Gustě? Ta přece padla v Bitvě o Kjeldor.“ V bitvě, kterou jste vedl vy sám, dodala v duchu.

„Ano, ano,“ pravil Jodah. „Myslel jsem spíš nějaký její odkaz, pozůstalost, zápisky jejích studentů, cokoli.“

„Ne,“ odvětila Gerda neomaleně. „Na její práci si dělalo nárok kjeldorské království. Veškeré znalosti, které si uchovala, má teď ono, ať je to k dobru či ke zlu.“

„A tohle spojení mezi fontánou a ohněm, skrz které spolu právě mluvíme, kdo je sestrojil?“ ptal se Jodah.

Gerda zaklonila hlavu a odpověděla: „My obě, ale nápad i vývoj to byl Gustin. Obávám se, že já jsem jen pomáhala. Mám ještě zápisky z nastavování tohoto konce spojení, ale za jeho stvoření zodpovídala ona.“

Jodah dlouhou dobu nic neřekl a jen přemýšlel. Pak prohlásil: „Oceňuji vaši pomoc v této věci, Gerdo Äagesdotter. Zejména ve zhotovení většího relikváře.“

„Jsem vám vždy k službám,“ pravila Gerda a uklonila se. „Budete se mnou tímto spojením komunikovat zas?“

„Pravděpodobně ne,“ řekl Jodah, „ale pro všechny případy u něj můžete nechat hlídku. Dejte na sebe pozor, arcimágyně Äagesdotter.“

„Vy také, Věčný arcimágu,“ pravila klidně Gerda a sestoupila s topazového kotouče. Arcimágův obraz zamihotal a opět se proměnil v duhu mezi dvěma prolínajícími se fontánami.

Gerda řekla Ozmarovi: „Tvůj zápis.“ Natáhla svraštělou ruku.

Mladý muž se na okamžik zakoktal a pronesl: „Můžu ho přepsat do lepší podoby. Je velmi hrubý.“

„Přepíšu si ho sama,“ řekla Gerda, „dokud mám tuhle konverzaci v živé paměti.“

Písař jí téměř s nechutí podal svůj přepis.

Gerda řekla: „Teď jděte s Glissendou na kontrolu. Chci vědět, jestli někdo v okolní komunitě pracoval s černokněžnictvím, a pokud ne, jestli se tady pracuje na nějakých dalších kouzlech, která čerpají paměťovou energii z močálů. Stačí, že máme chrlič téhle energie ve sklepě. Nechci, aby tyhle nápady měl ještě někdo další.“

„Ano, arcimágyně,“ řekl Ozmar. Na chvilku se zastavil a sbíral odvahu k dotazu. Pak vypustil: „Arcimágyně, vy jste mu neřekla…“

Gerda ho ostře přerušila: „Neřekla jsem mu co?“

Drsný tón jejího hlasu stačil na otřesení Ozmarovou odpovědí. „Nic, arcimágyně. Promluvím s Glissendou.“

Strnule vyšel z místnosti, ačkoli rychlé zvuky jeho kroků naznačovaly, že ve chvíli, kdy zmizel z dohledu, se rozběhl. Gerda vzdychla a řekla si, že se aspoň při prvním drsném slově už nevyplašil jako vystrašené kotě.

Pohlédla na narychlo načmáraný přepis a poznala, že mladý písař si při záznamu faktů i tónu rozhovoru vedl velmi dobře. Na jedné straně stála poznámka na okraji „Lhala?“, která byla přeškrtnutá a pod ní bylo uvedeno „Neřekla celou pravdu“. Tato poznámka vykouzlila na Gerdiných rtech úsměv.

Jodahovy poznámky na ni zapůsobily, ale spíš tím, k čemu vedly, než co se v nich psalo. Jestliže je možné vyrobit relikvář, který rozezná Lim-Dûlovu práci, proč nevyrobit takový, který ji rovnou zapudí? Podívala se na nákres, který jí Ozmar poskytl, a kývla. Ano, bylo by možné, kdyby měla dostatečně velký kus černokněžníkova masa, stvořit artefakt, který ho fyzicky udrží na uzdě a zažene jeho kouzla – snad i odstraní bezednou šachtu plnou černé many ve sklepě.

Takovou věc ve své pracovně postavit nemohla. Bylo by zřejmé, na čem pracuje. Lepší bude najít klidné místo k práci, někde daleko od zbytku školy.

Arcimágyně Gerda takové místo znala. Zrovna před několika týdny z něj odstěhovala všechny Jodahovy věci.

Gerda otočila pergamen na čistou stranu a začala také kreslit. Snažila se vylepšit Jodahův návrh na něco, co bude užitečnější, na něco aktivnějšího.

Zbraň namísto štítu.

*****

„Tak co, myslíš, že dodrží tvůj příkaz?“ zeptala se Jaya, sedící u okna, kde ji koš neodhalil.

„Tak jako vždycky,“ řekl Jodah a odtáhl se o kousek od plamene, „což bude stačit k tomu, abychom to měli hotové. Při každém rozhovoru s ní mi obvykle trvá zhruba týden, než rozluštím, co říkala a co neříkala a zda to má něco společného se zadaným úkolem.“

Nacházeli se v ruinách Gustiny věže, tyčící se nad tím, co kdysi byla magická akademie v Krovu. Věž při nějaké dávno zapomenuté bouřce přišla o střechu a jako jediná ochrana nižších pater sloužilo nejvyšší podlaží. Do zdí se už vsakovala voda. Během dalších deseti let se celá stavba zhroutí a magický kruh vezme s sebou.

Samotný Krov se nenacházel v nijak lepším stavu. Větší budovy, včetně opuštěného královského hradu, se staly náhradními ubytovnami pro uprchlíky ze zatopených pobřeží. Celé město bylo přeplněné lidmi a dolní čtvrtě byly pokryty nízkou kouřovou mlhou, zápachem a lidskými ostatky, rozvířenými myriádami nohou. Na nesčetných náměstích a nádvořích vyrůstaly morové hranice, které ve dne vytvářely pilíře smrti a v noci pálily do očí.

To nejhorší však teprve přijde, pochopila Jaya. Ze své pozice viděla tenkou modrou čáru na obzoru. Postupující moře, které již pohltilo Kelsinko, nyní mířilo k někdejšímu hlavnímu městu. Za dalších deset let, na okrajích možná dvacet, bude tohle všechno pod vodou.

Jaya vypadala, že se dívá na pobřeží. Hleděla k obzoru, kde se moře s trpělivostí ledovce sunulo blíž a blíž.

Ticho přerušil Jodah. „Víš, trochu jsem to zanedbal.“

Jaya se otočila k němu a pozvedla obočí. „V jakém smyslu?“

Jodah pokynul ke kotli. „Nikdy jsem nevynalezl způsob, jakým snadno komunikovat na dlouhé vzdálenosti. Za celou tu dobu jsem nikdy nevymyslel kouzlo nebo zařízení, které by mi to umožnilo.“

Jaya pokrčila rameny a znovu se zahleděla na páchnoucí město. „Nikdy jsi k tomu neměl důvod. Měl jsi ty magické jeskyně, které jsi používal, ty bezpečné útulky. Mohl jsi jít skoro všude, kam jsi chtěl, anebo poslat někoho se zprávou.“

„Ano, ale ty zničila Freyalise před dvaceti lety,“ řekl Jodah, „a já jsem se nikdy neobtěžoval přijít s náhradou. Gustha a Gerda ano.“

„A Lim-Dûl měl svou vlastní metodu taky,“ řekla Jaya. „Vzpomeň si, jak komunikoval se Stromgaldovým spolkem podobným způsobem – tváře v kotli a kouři a to všechno.“

„Ale Gustha je mrtvá,“ pravil Jodah, „a z Lim-Dûlova sklepa nezbylo nic než hniloba. Ty znalosti jsou ztraceny.“

„Jistě, Gustha a Gerda měly důvod, proč takové zařízení sestrojit,“ prohlásila Jaya a sklouzla ze svého bidýlka. „Byly to sestřenice, pracovaly ve stejném oboru a chtěly spolu mluvit. A Lim-Dûl, inu, každý budoucí vládce chce mít možnost objevit se v ohnivém sloupu před svými podřízenými. Kdybys ty měl kouzlo nebo zařízení, které by ti umožňovalo hovořit s kýmkoli, s kým bys mluvil ty?“

Jodah se na Jayu dlouze zahleděl a nic neřekl. Pomyslel si, vážně, s kým? Snad s Jayou, ale k čemu by to bylo? Mohl snad proti postupujícímu moři udělat něco, co Jaya nezkusila? Poznal by změny na své přítelkyni, nebo by byly natolik jemné, že i kdyby se mu pomalu zjevovaly, byly by pro něj ztraceny?

Co se týkalo Jayi, ta se opřela o zeď a pronesla: „Tak. Proč si myslíš, že tě nenávidí?“

„Kdo? Lim-Dûl?“ zeptal se Jodah.

„Nikdo jiný,“ odpověděla námezdní mágyně. „Lim-Dûl, který v sobě nosí Mairsilovu duši. Člověk by řekl, že to je profesionální žárlivost, že jsi na světě tak dlouho jako on a že tvoje škola přežila, zatímco ta jeho padla.“

„Je v tom něco víc. Je v tom víc než jen to, že jsem mu párkrát zmařil plány.“ Na chvilku se zamyslel a pak dodal: „Je to všechno otázka ovládání.“

Jaya pozvedla obočí a zeptala se: „Tvého nebo jeho?“

„Jeho,“ řekl Jodah, „ale chápu tvou otázku. Lim-Dûl, a před ním Mairsil, miloval manipulaci, miloval posouvání figurek na desce. Rád si dělal z ostatních lidí loutky a nechával je skákat, jak on píská. To byly jeho způsoby.“

„Ale proč ty?“ ptala se Jaya.

Jodah si odfrkl a vydal dlouhý, pomalý výdech. „Tak, zčásti je důvodem moje příbuznost s Urzou a Mishrou.“

„Ty jsi příbuzný? S Bratry?“ Jaya vypadala upřímně ohromená. „Proč mě to najednou nepřekvapuje?“ zavrčela.

„Když jsem se poprvé setkal s Mairsilem, nevěděl jsem to, ale Mairsil ano,“ řekl Jodah. „Jsem potomkem Urzy nebo Mishry. Záznamy jsou vcelku nepřesné v tom, kterého z nich. Urza byl sférochodec a Mishra jeho pokrevní příbuzný. Mairsil se opravdu chtěl stát sférochodcem, ale neměl to, co je třeba, aby se jím stal, ať už je to cokoli.“

„Takže to, co učinilo Urzu sférochodcem, může být stále v tobě, je to tak?“ zeptala se Jaya. „Urzova krev, že?“

„Až na to, že si nemyslím, že by to fungovalo takhle,“ řekl Jodah. „To, co činí člověka sférochodcem, není v krvi.“

Jaya svraštila obočí, pohodila hlavou a začala pozorně naslouchat, ale ne Jodahovi.

„Co to…?“ začal Jodah, ale Jaya na něj mávla, aby byl potichu.

„Poslouchej,“ sykla.

Jodah zmlkl a uslyšel to, co slyšela Jaya: těžký dusot ocelí pokovaných nohou za dveřmi do Gustiných komnat. Arcimág ukázal na chodbu vedoucí nahoru na nynější střechu, kde právě hřadoval Jayin aesthir.

Jaya ještě stihla v odpovědi přikývnout, než samotné dveře explodovaly a do místnosti vkráčel obří stříbrný automat. Jeho kůži tvořily tvarované ocelové pláty, svázané k sobě tlustým svazkem kabelů. Měl překvapivě lidský vzhled, ačkoli jeho oči se nelítostně leskly zlatem.

Jodah se skrčením vyhnul síle výbuchu, zato Jaya byla odmrštěna a odlétla o několik stop dozadu. Arcimág si rychle vtáhl do mysli nezbytné energie a vypálil řadu modrobílých střel magické síly. Trojitý výstřel se omotal okolo předku automatu a golem se rovněž zapotácel vzad. Části jeho kovového obalu se silou výbuchu roztříštily a jejich úlomky se rozlétly do všech stran.

Jodah pozoroval, jak se předivo kabelů uvnitř magicky vypálené díry zkroutilo a z okolních pórů začal vylézat měkký kov, který zacelil škody v netvorově brnění.

Jodah zaklel a připravil si další kouzlo, jenže automat byl na něj příliš rychlý. Zvedl obě ruce nad hlavu a mezi zvednutými pěstmi zašlehaly blesky. Jejich čáry se setkaly uprostřed nad hlavou automatu a pak se vymrštily v zubaté čáře dopředu na Jodaha.

Jodah zanechal sesílání kouzla a uskočil stranou, ale blesk vyryl hlubokou rýhu do stěny místnosti. Z výbuchu vystřelily úlomky kamene a Jodaha píchlo na čele, jak ho některé kusy udeřily do tváře.

Před Jodahovýma očima se roztančily hvězdičky a Jodah si byl jist, že strávil několik sekund v bezvědomí. Náhle si uvědomil, že leží u protější zdi a kovová příšera se blíží k němu se vztyčenými pěstmi a znovu vyvolává blesky.

Jodah se snažil vstát, ale jeho nohy se nehýbaly. Podél jedné nohavice se objevila tmavá skvrna a končetina se zdála být zkroucená v nepřirozeném úhlu.

Jaya byla nyní po jeho boku. Jodah se ji pokusil odstrčit z cesty, ale ona neustoupila. Namísto toho mu sáhla do vesty, vytáhla jeho odrážející zrcátko a podržela je proti automatu jako ochranný talisman.

Jodah zavyl varování, ale bytost vypustila další ze svých blesků.

Blesk uhodil do zrcátka a odrazil se, čtyřnásobně silnější, než když byl seslán. Zbloudilé čáry se rozlétly do všech stran a vyrývaly do zdí hluboké zářezy.

Většina energie se vrátila zpátky na automat a trefila jej plně do hrudníku. Stroj vydal ječivý výkřik a celá jeho hruď se vypařila, paže se vymrštily na obě strany, hlava poskakovala dopředu jako dětský míček. Nohy, stále připojené k části trupu, se zakymácely dopředu a dozadu a pak spadly nazad.

Paže a hlava několik okamžiků syčely, úpony pod kůží přeživší části se napnuly a začaly tlouct kolem sebe ve snaze znovu vytvořit životně důležité části, z nichž nezbylo nic víc než horká pára.

Jaya tam stála a stále držela zrcátko.

„Fííůůů,“ řekla.

Jodah položil ruce na svou zkroucenou nohu. Obklopila ji bílá záře a končetina se narovnala. Arcimág se vyškrábal na nohy, přiložil si ruku na čelo a odtáhl ji, aby spatřil krev. Přestože byl malátný, dokázal se mentálně ponořit do vily, v níž si uchovával kouzla, přivolal manu, jako by to byla jeho druhá přirozenost, a protřel si čelo. Dlouhý, klikatý šrám nad obočími, vyseknutý před několika okamžiky zbloudilým kusem kamene, se zahojil bez jizvy.

„Vypadal jsi vyvedený z rovnováhy,“ řekla Jaya a podala mu zrcátko. „A věděla jsem, že míváš zrcátko pořád u sebe. Myslela jsem, že dokáže odrazit úder a získat ti nějaký čas, ale nikdy jsem neviděla, že umí tohle.“

„Taky to nikdy předtím neumělo,“ řekl Jodah, zastrčil si zrcátko zpět do vesty a stejným pohybem vytáhl z opačné strany relikvář. „Dlouho jsem to zrcátko nepoužíval. Freyalise s ním něco udělala. Nevím přesně co, ale teď je silnější. Nebezpečně silnější.“

„Je mi líto. To jsem nevěděla.“ Na chvilku se nad tím zamyslela a dodala: „Pak ho ale nemůžeš použít.“ Bylo to víc konstatování než dotaz a Jodahovi se zdálo, že v jejím tónu je obsaženo trochu strachu a úcty.

„Ne, dokud nebudu vědět, co s ním provedla.“ Jodah přešel místnost a kopl do hlavy automatu. Syčení ustalo, hlava se překulila na zátylek a měřila si ho pasívníma zlatýma očima, zasazenýma v oceli. „Tak co je tohle?“ zeptal se ostře jako učitel, který se dožaduje vysvětlení.

„Hlídač,“ řekla Jaya. „Artefakt vyrobený soldevskými strojaři. Používají je k ochraně vykopávek. Chtěli by je nasadit i ve městech, ale většině lidí se nelíbí, jak vypadají.“

„Chápu proč,“ odvětil Jodah, potěžkal hlavu jako lidskou lebku a prohlížel si ji. Její rysy byly klidné, až to člověka znervózňovalo. Zamával relikvářem před netvorovou tváří a hluboce se zamračil.

„Lim-Dûlova aura?“ ptala se Jaya.

„Velmi silná,“ odpověděl Jodah. „To je podruhé, co si hrajeme s Gustinou výbavou, a pokaždé to Lim-Dûla podráždilo.“

„Myslíš, že je v tom něco víc než náhoda?“ zeptala se Jaya.

„Lim-Dûl nebo Mairsil, ten nerad ponechává věci náhodě,“ řekl Jodah. „Myslím, že naším dalším cílem bude Soldev. Chci si s těmi strojaři promluvit.“

Kapitola 13
Soldev

Kult strojů tu s námi býval vždy, dokonce natolik, že můžeme říci, že my lidé jsme nekonečně fascinováni hodinami, ozubenými koly a plány. Soldevští strojaři, jejich temný obraz v podobě podzemních Adnátů, staří Gixané, dokonce i legendární Thraňané a Phyrexijci byli všichni pohlceni fascinací propojenými ozubenými koly. A ve všech případech to vedlo k jejich záhubě.

Někteří lidé tvrdí, že technologické kulty jsou reakcí na zdánlivou snadnost magie, ale tak tomu být nemůže. Technologické civilizace byly na Terisiare ještě před magickými a některé byly natolik vyspělé, že by svými schopnostmi strčily do kapsy i moderní čaroděje.

Myslím, že přitažlivost těchto strojových kultů má kořeny v touze lidstva po dvou věcech – řádu a nesmrtelnosti. To první se odráží v nemilosrdném klapání hodinového stroje: neměnném, pravidelném, spolehlivém. To druhé je upřeno lidem, ale ne jejich výtvorům. Všimněte si, že lidé vykopávají thranské artefakty ještě tisíce let po smrti posledního Thraňana.

Není bezdůvodné, že lidé studují stroje, snaží se je vylepšovat a při tomto vylepšování projektují do strojů část sebe sama, a jak to dělají, dospějí nakonec k sebeuctívání. Je to dáno jejich nadějí v řád a věčnost, jimž si přejí porozumět a po porozumění chtějí těchto ideálů dosáhnout.

Když pak takové dobré a oprávněné úmysly selžou, následuje zlomené srdce. Když uspějí, nastane katastrofa.

Arkol, argivský učenec

Arcum Daggson, Mistr soldevských strojařů, uvítal arcimága a námezdní mágyni s otevřenou náručí, málem přeskočil svůj široký pracovní stůl, aby je pozdravil. Jeho úřad zabíral celý roh jedné z vyšších strojařských věží ve městě a jeho okna poskytovala nádherný výhled na město pod nimi.

Oproti uklizenému, ale uspěchanému Kjeldu a odulému, hnijícímu Krovu se Arcumovo město podobalo čistému, neposkvrněnému stroji. Bylo v něm jen málo sutin a žádní žebráci (alespoň v centru města). Chodníky byly zametené, příkopy vyčištěné a na centrálních náměstích stály čisté fontány, každé z nich dominovaly hodiny, které v celou hodinu zahrály svou vlastní unikátní píseň (souladící s písněmi fontán na nejbližších křižovatkách).

Stejně působivý byl i výhled z úřadu. Doškové střechy níže se leskly plejádou barev a všechny byly jasné a čistě vyleštěné. I hnízdo kjeldorských nebeských rytířů, třebaže nyní prázdné a úplně opuštěné, bylo vydrhnuté dočista jako houba, která má skončit v kotlíku s polévkou.

Ostatní věže strojařů se vzpínaly do výše po celém městě jako ocelové jehlice. Byly to vysoké a tenké sloupy, zvnějšku podpírané rámem kovových výztuží. Uvnitř těchto tenkých staveb se nacházely úřady a laboratoře rozličných představitelů Daggsonova cechu.

Nejzajímavějšími stavbami v centru města však byly obrovské trojúhelníkovité skříně, každá spočívající na dvou kovových nohách, rozmístěné zdánlivě náhodně. Jodahovi tyto struktury ze všeho nejvíc připomínaly pouštní myši, které umějí skákat na zadních bězích. Tyto trojúhelníkovité stavby přečnívaly všechno ostatní s výjimkou věží a každou chvíli ze sebe vypouštěly bílá oblaka páry. Zásobníky horké vody, domníval se arcimág. Jodah si všiml, že z boků těchto podivných konstrukcí vybíhaly ohebné roury, které vedly do okolních budov.

Arcum je nechal, ať to všechno vstřebají, a ukazoval jim město jako hrdý otec. Byl to usměvavý, trpasličí muž, který konečně dospěl do svých předčasně šedivých vlasů.

Zářil, když ukazoval rukou po městě pod svým oknem. „Zatímco ostatní města v Kjeldoru jsou sužována záplavami, hladem a morem, my v Soldevu jsme dokázali to nejhorší z těchto hrozeb zvládnout a, co je důležitější, pokračovat ve výstavbě a pokroku. Jen kdybych dokázal přesvědčit korunu o důležitosti našeho vývoje a zařídit, aby nám povolila využít ho i jinde v království.“

„Takže vy jste objevili léky na mory?“ zeptala se Jaya s nepatrným zamračením ve tváři.

„Pokud tím myslíte, jestli dokážeme nemocným navrátit zdraví, tak ne,“ prohlásil Arcum s povzdechem, „ale jsme neobyčejně prosti nákaz, což považujeme za důsledek regulované stravy, veřejných lázeňských zařízení a spalování mrtvých. Je to velmi přísnou životosprávou, kterou praktikujeme v centru města.“

„A když se někdo té vaší životosprávě nepodvolí?“ zeptala se Jaya.

„Každý má právo žít na předměstí anebo kdekoli jinde v Kjeldoru, kde se mu líbí,“ odpověděl Arcum. „I obyvatelé předměstí jsou na tom lépe než většina Kjeldořanů díky bezprostřední blízkosti zdravého městského centra. A na světě je více míst, která nejsou jako Soldev, než těch, která jsou, takže to pro ty, kteří odejdou, nepředstavuje velký problém.“

„Ale vy přece chcete rozšířit svůj způsob myšlení i jinam,“ naléhala námezdní mágyně. „Kam půjdou ti nespokojení potom?“

Jodahovi se nelíbilo, jakým směrem se Jayiny otázky ubírají, a tak se vmísil: „Zvláště mě zajímají ty velké zásobníky na dvou nohách, které máte po městě. Ty jsou součástí vašeho systému veřejných lázní?“

„Zčásti, zčásti,“ zářil Arcum. „Byly přidány nedávno. To jsou naše parní bestie.“

„Parní bestie?“ otázala se Jaya s pozvednutým obočím.

„Jsou založeny na určitých designech, které jsme vykopali nedaleko odtud, ve starém údolí. Jeho starodávné jméno je Koilos, ale nikdo neví, co to znamená. Nejprve jsme mysleli, že jsou thranské, ale teď se domníváme, že se datují do časů Války Bratří a mohou mít nějaký vztah ke starodávným dračím motorům z Phyrexie.“

„Žádné z těch jmen mě zrovna dvakrát neuklidňuje,“ namítla Jaya, ale Arcum pokračoval.

„Vyjmuli jsme prvky designu z těch, které jsme vykopali, skloubili je s naší vlastní technologií a vyrobili pohyblivé motory, které jsou poháněny parou. Využíváme tlak páry jak pro pohybovou energii, tak k tomu, aby poskytl tlak a teplo našim dalším zařízením. Podívejte, jedna z nich se právě přesunuje.“

Skutečně, jeden z velikých dvounohých zásobníků se pomalu otáčel kolem své osy, některé pružné hadice vypadly do města pod ním a ostatní se začaly stáčet zpátky do jeho těla. Parní bestie začala pomalu a cílevědomě kráčet městem, její jeřábovité nohy dovedně tančily nad nízkými domy a stěnami. Tu a tam se objevilo zaváhání, když se vyhýbala šlápnutí na povoz nebo koně, ale nakonec se dokolébala do svého nového umístění. Jak se Jodah a Jaya dívali, začaly se na nová místa přesunovat i další dvě parní bestie na nohách.

Před několika chvílemi připomínaly Jodahovi pouštní myši. Nyní, když viděl, jak se pohybují, mu spíše připomínaly kuřata – obří mechanickou drůbež, která tančí nad městem.

„Zajímavé na nich je, že páru lze také nasměrovat jako zbraň,“ prohlásil Arcum a ukázal na ventilační roury podél vrchu zad parní bestie. „Pro kontrolu davu nebo vyčištění oblasti od obětí moru. Od doby, kdy jsme spolu hovořili naposled, jsme učinili dlouhé, dlouhé kroky vpřed, Lorde Jodahu.“

„Ano, chtěl bych si s vámi promluvit právě o jednom z těch vašich ‚dlouhých kroků‘, se kterým jsme se setkali,“ řekl Jodah a kývl na Jayu.

Námezdní mágyně vyprázdnila pytel na stůl mistra strojaře a na jeho savý papír vyskákala kovová hlava útočníka z Krovu.

Arcum ji při prvním odrazu chytil, podržel si ji před obličejem a prohlížel si ji skrz brýle.

„Hlídač,“ řekl, „typ, který používáme na ochranu vykopávek. Co se mu přihodilo?“

„Přihodil se mu Lord Arcimág,“ odpověděla suše Jaya. „Zaútočil na nás v bývalé věži královské mágyně v Krovu.“

Arcumova těžká bílá oční víčka se pozvedla. „V Krovu? To je divné. Nemáme ještě povolení rozmístit je ve velkých městech. To je velmi divné. Říkáte, že jste ho našli v Krovu?“

„Zaútočil na nás,“ řekl Jodah. „Rádi bychom věděli, zda tam byl ustaven jako stráž nebo co.“

Strojař si olízl jazykem koutek úst, na chvilku se zamyslel a pak zavrtěl hlavou. „Ne, to ne. Obvykle je používáme na vykopávkách jako ochranu před loupežníky a podobnými. Mají opravdu ošklivé, ošklivé žihadlo. Někdy je využíváme k trhání tvrdých skal. Všimněte si, že jsme v nich použili některé stejné mechanismy jako v parních bestiích, když jsme je získali z…“

Jodah pozvedl ruku. „Víte, odkud pochází tady tenhle? Kdo ho měl naposledy?“

„Á,“ řekl Arcum, na chviličku zmatený. „Á. Hm, obvykle umisťujeme na hrudní plát sériové číslo. Předpokládám, že jste ho s sebou nevzali?“

Jodah ignoroval Jayin tlumený chichot a řekl: „Hrudní plát tohohle tvora nepřežil naše setkání.“

„Á,“ řekl znovu Arcum a zamračil se. „Pak tedy můžeme udělat tohle.“ Sáhl do kapsy a vytáhl něco, co vypadalo jako mořský ježek vyrobený z oceli. Uvnitř se nacházel svazek klíčů a rozličných nástrojů. Arcum si jej prohlédl skrz brýle ve tvaru půlměsíce a zvolil si tenký šroubovák.

Rychle a pečlivě, s obdobnou trénovanou zručností, jakou Jodah obvykle používal k sesílání kouzel, mistr strojař otevřel hlídačovu lebku. Rychlé zavrtění zápěstím na šesti vrypech ve tvaru křížku a vršek hlídačovy hlavy se oddělil.

Arcum zašmátral po dalším nástroji ze své koule, po štíhlé tyčince, která vypadala jako model jeho vlastní věže. Stiskl ji a ze špičky vystřelil tenký světelný paprsek.

Jodah pohlédl na Jayu. Námezdní mágyně povzdychla a zakroutila hlavou. I pro ni bylo tohle všechno novinkou.

Arcum zanořil světelnou hůlku do hlídačovy hlavy a ještě několikrát vydal „á“. Potom vzhlédl.

„V senzorickém poli je použita slitina zlata a ocele. Zkoušeli jsme ji na modelech A-24, ale později jsme od ní ustoupili ve prospěch postříbřené ocele. Tohle je A-24. Pokud si dobře pamatuji, bylo jich postaveno sedm, pět z nich je stále v provozu. Mohu vám zjistit, kde se právě teď nacházejí.“

„To bychom ocenili,“ pravil Jodah.

„Ano, mohu to zjistit do večeře,“ odvětil Arcum a znovu se zeširoka usmál. „Pak si můžeme promluvit. Budete se ke mně moci připojit? Mám tady někoho, s kým bych rád, abyste se setkali.“

*****

„Já nejdu,“ prohlásila Jaya. Stáli před jejím pokojem ve věži. Soldevijci nerozmístili do chodeb lidské stráže, jak si Jodah všiml, a tak tady byli sami.

„Je nějaký konkrétní důvod proč?“ zeptal se Jodah. „Nebo ses jen rozhodla, že nemáš ráda večeře?“

„Nemám ráda formální večeře,“ řekla Jaya. „Je to jediné, co můžu udělat, abych nemusela Arcumu Daggsonovi připomenout některé základní pravdy. Dej mi pár skleniček vína a myslím, že rozpoutám válku.“

„Tobě se ten strojař nelíbí?“ zeptal se arcimág.

„Řekněme, že mám pochybnosti o jeho idejích o utopii,“ odpověděla Jaya. „Všechno řízené, regulované, ovládané hodinami, poháněné silou páry…“

„A co je nejhorší, funkční,“ doplnil Jodah.

„To taky,“ vzdychla Jaya. „Myslím, že budu užitečnější, když se dám do pátrání po věcech na vlastní pěst. Nikdy jsem moc neholdovala oficiálním večírkům. To přece víš. Spíš jsem typ mága, který se potuluje po ulicích a hospodách a raději se stýká a baví s obyčejnými lidmi než s potentáty. Tak ti budu více ku pomoci.“ Odmlčela se, kousla se do rtu a řekla: „Vždycky jsi přece říkal, že bychom měli dělat to, co umíme nejlépe.“

Jodah se nad tím zamyslel, ale řekl: „Mám o tebe strach.“

Jaya vydala vítězoslavný úsměv. „Hele, tentokrát se nevrátím se smrtelnou nemocí,“ prohlásila jasně. „Jako bych tady okolo mohla nějakou chytit.“

Už se rozhodla podle sebe, pomyslel si Jodah, ale aspoň tentokrát žádá o dovolení.

„Nelíbí se mi pomyšlení na to, co se ti může stát, když s tebou nejsem,“ zaprotestoval.

Jaya zvedla ruce a promnula si uzdravené místo na dlani palcem druhé ruky. „Díky, to oceňuju.“ Natáhla se a vyjmula knoflík ze své cestovní vesty. „Tady. Jestli se mi něco stane, budeš si moct vyrobit další relikvář a vystopovat mě. Pomůže ti to?“

Jodah začal vysvětlovat, že kouzlo nefunguje zrovna takhle, ale Jaya mu vtiskla studený kovový knoflík do ruky. Pak se naklonila a políbila ho na líci.

„Díky,“ řekla, vstoupila do svého pokoje a zaklapla za sebou dveře.

Jodah tam chvilku stál, vědom si toho, že se ocitl v cestě nezastavitelné ohnivé bouře, kterou byla Jaya Ballardová. Jednou rukou si zastrčil knoflík do kapsy, druhou si otřel líc, na níž ho Jaya políbila.

Pak se pomalu otočil a odešel do svého pokoje, aby se převlékl k večeři.

*****

Ten „někdo zvláštní“ byl velký, vážně se tvářící nemotorný muž, kterého Arcum představil jako Sorineho Daabsona.

Muž se ihned zamračil a opravil strojaře. „Tohle jméno jsem opustil už před mnoha lety. To je strojařské jméno. Říkejte mi Sorine Kazistroj. Jsem Arcumův oblíbený kacíř, disident, kterého si nechává po ruce, aby si o sobě mohl myslet, jaký je nezkažený a nesobecký.“

Sorine byl očividně jeden z nadějných mladých talentů, stejně oslnivý (jak se Arcum zmínil při polévce) jako Arcum, ne-li ještě víc. Řady organizovaných strojařů opustil (jak Arcum tvrdě podotkl nad pečenou kachnou), když začal pokládat otázky na smysl jejich experimentů a pokroku.

Sorine přikývl a usmál se zpoza hnědavých vousů. „Strojaři si u sebe vydržují několik těch, kteří s nimi nesouhlasí, jen pro své vlastní potěšení,“ prohlásil suše. „Někde tady se potlouká jeden Zurovec a hrstka alchymistů, které Arcum odklízí vždycky, když se objeví nějaký zástupce království. Nevím, proč dnes večer rozšířil pozvání i na mne.“

„Uklízíš lépe než ostatní,“ řekl Arcum s úsměvem, který naznačoval, že to byl často vykládaný vtip. „A myslel jsem, že možná najdeš spřízněnou duši v námezdní mágyni. Ta na mě taky dnes odpoledne působila tak trochu jako rebelka. Je mi velice líto, že se nemohla zúčastnit večeře.“

„Má své vlastní povinnosti,“ řekl Jodah, který se klidně vrtal ve své pečínce, ale rozhodl se nic neobjasňovat.

„A abych byl upřímný,“ řekl Arcum, „i přes jeho pesimistické názory Sorinemu věřím a pravidelně ho žádám o rady.“

„Vždycky se mě zeptá,“ prohlásil nemotorný kacíř, „načež jde a udělá pravý opak.“

Arcum se zasmál a zareptal a Sorine dodal: „Tak dobře, zeptá se a někdy se mi podaří vtlouct do té jeho tvrdé palice trochu toho základního pochopení. Víte, chtěl třeba umístit hodiny na měření času do každého domu a ne jen na rohy ulic. Dokážete si představit ten hluk? Kamkoli přijdete, všude uslyšíte to ustavičné tikání!“

„Designový problém, který by se, ehm, dal zvládnout,“ oponoval Arcum. „Ve skutečnosti to, co tuhle myšlenku pohřbilo, byla cena.“

„Národ ovládaný tikáním hodin, to je přesně to, co stále chce,“ zabručel Sorine. „Pokaždé hledá řešení ve strojích a zapomíná na nebezpečí, které stroje mohou představovat.“

„Špatně navržené stroje mohou být nebezpečné,“ připustil Arcum.

„A dobře navržené stroje dvojnásob,“ oponoval Sorine. „Zvláště když v prvé řadě ani pořádně nevíš, co vlastně dělají.“

„Jedním z důvodů, proč jsem tě pozval, dobrý příteli Sorine,“ pronesl Arcum, „bylo, aby ses tady setkal s Lordem Jodahem, který má zásluhu na mnohém z toho, co jsme v uplynulých dvaceti letech dokázali.“

Sorine se otočil k Jodahovi s hrubým pohledem. Co se týkalo Jodaha, ten se se zmateným výrazem obrátil k Arcumovi.

„Nebuďte nemístně skromný,“ prohlásil Arcum. „Byl jste to vy, kdo mě jako první navedl k divům této sféry, k obrovským vymoženostem dávných civilizací – Bratrů, Phyrexijců, adarkarských kultur a Thraňanů. Ukazuje se, že Kjeldor byl vystavěn na troskách jednoho ze starodávných národů, které vládly technologiemi, a hory jsou plné starobylých památek z myriád věků.“

Jodah zalovil v paměti a nakonec si na onen rozhovor vzpomněl. Byl to nedůležitý hovor, jen několik slov vzájemně vyměněných krátce předtím, než je všechny úsilí o život krále Dariena uvrhlo do víru Stromgaldova spiknutí.

Tehdy uvažoval o Arcumovi jako o montérovi, drátovači mechanismů, a řekl mu, že artefaktéři se dělí na montéry a vykopávače. Tím, že to učinil, Jodah neúmyslně dotlačil Arcuma do řad vykopávačů.

„Dobrý příteli Arcume, Sorine má do určité míry pravdu,“ řekl Jodah co nejzdvořileji. „Mnoho z kultur, které citujete, opravdu mělo rozvinutou mechanickou kulturu, ale všechny se časem obrátily proti nim. Technologie není jediná odpověď.“

„Ha!“ vykřikl Sorine a udeřil dlaní do stolu tak silně, až stříbrné příbory poskočily. „On se mnou souhlasí! Stará technologie je nebezpečná!“

„To není přesně to, co řekl,“ odtušil chladně Arcum. „Jen to, že staré kultury nezvládly své vlastní výtvory. My jsme byli vždy pány svých strojů. Učili jsme se z minulosti, ale do praxe jsme uváděli ideje, v nichž se naše návrhy kloubí s jejich, například naše parní bestie nebo hlídače. Neaktivujeme všechno, co najdeme, i když bychom mohli. Třebaže v této chvíli bychom dokázali postavit funkční ornitoptéru, krok s naší civilizací mnohem více udržují pokroky, jaké jsme učinili s kluzáky vyrobenými z aesthiřích kostí.“

Jodah zpozoroval šanci odvrátit konverzaci od suchého sporu a zeptal se: „Zmínil jste se o hlídačích. Přišel jste na to, odkud pochází náš společný přítel?“

„Á,“ pronesl Arcum a pokynul vidličkou s nabodnutým kouskem kachny, „ano, říkal jsem, že v provozu je pět modelů. Všechny jsou stále na svých pracovištích – dva v údolí Koilos, jeden v Rivenrocku, jeden ve Westerbendu a jeden na místě, které jsme nazvali Tocasiin tábor, ale pravděpodobně jím není.“

Jodah přikývl a řekl: „Jste si opravdu jist? Myslím skutečným stavem těch strojů.“

„Naproffto,“ řekl Arcum ústy plnými jídla. Zvedl prst, zažvýkal a polkl. „Byly ještě, á, dva další. První byl prototyp, který byl rozebrán na náhradní díly. Se staršími modely to musíme dělat, jelikož je jednodušší okrádat jejich bratry než vyrábět nové. Každá strojová kultura dospěje ke zjištění, že potřebuje náhradní díly, všechny stejně vytvořené a vzájemně zaměnitelné.“

„A ten poslední?“ naléhal Jodah.

Mysleli jsme, že byl dán k opravě,“ odpověděl Arcum. „Přišel před třemi měsíci, ale k práci na něm nebyl nikdo okamžitě přidělen a nebyla to naše priorita. V té době jsme někam založili jeho papíry a samotné zařízení jsme uložili do skladu. Když jsme se na něj šli podívat, byl pryč.“

„Ukradli ho Adnáti,“ řekl Sorine a potřásl hlavou.

Arcum se zamračil. „Spíš to byl nějaký podnikavý zloděj v opravně, který si chtěl po straně přilepšit o hrstku mincí.“

„Adnáti?“ zeptal se Jodah.

„Uctívači strojů,“ řekl Sorine. „Větší než obyčejní strojaři. Možná vám vyfoukli hlídače pod nosem a teď ho uctívají jako modlu.“

„Moderní legenda,“ prohlásil Arcum. „Slovo ‚adnát‘ znamená ‚srostlý‘, obvykle v organickém smyslu. Říká se, že ta údajná frakce Adnátů si přeje srůst se svými stroji stejným způsobem jako staří gixanští kněží.“

„Už nepovažují stroje za své sluhy,“ řekl Sorine, „ale za své bohy. Což je jeden z důvodů, proč je zahrávání si se starými technologiemi špatné.“

„To jsou jen řeči,“ řekl Arcum. „Když se něco ztratí, řekne se, že to ukradli Adnáti. Když někdo opustí slušnou společnost, řekne se, že se připojil ke kultu. Tvrdí se, že žijí v parních tunelech a stokách pod městem a mají klíče ke všem sklepům se starověkými poklady.“

„Jsou opravdovější, než se zdá,“ varoval Sorine. „V centru města jich každým dnem vidíte víc a víc a na předměstích taky – mladé lidi se znetvořenýma rukama a tetováním. Do kůže mívají vyryté jizvy a kovová vlákna.“

„Inu, když vybudujete legendu, vždy ji nějací hlupáci nakonec chtějí napodobit,“ řekl Arcum.

„Lidé rádi následují hlupáky,“ řekl Sorine a tvrdě se na mistra strojaře zahleděl. „Necítí se potom tak osaměle.“

Jodah se nad tím zamyslel. Hlídač zmizel před třemi měsíci, ještě dříve, než Jaya dorazila s rukou do Lat-Namu. Na zařízení byla Lim-Dûlova poskvrna. Věděl černokněžník už tehdy, že je bude potřebovat?

A zanechal hlídače ve věži na stráži? Jestliže ano, narůstá pravděpodobnost, že je to stále ztracená Gustha. Ale pokud ho tam Lim-Dûl poslal a věděl, že tam půjde i Jodah…

Možnost, že Lim-Dûl přesně znal jeho plány, způsobila, že pták v Jodahově žaludku nakrátko ožil.

Rozhovor se stočil ke dvěma dalším tématům – situace v Kjeldoru a jeho rebelové, znovuobjevení Varchild, platnost historických záznamů a zmatených informací z doby Války Bratří a otázka, zda předmět, který má magické schopnosti, ale nemá pohyblivé části, může být doopravdy považován za artefakt.

Během podávání moučníku dorazila Jaya, oblečená v širokých červenohnědých šatech s tmavou košilí a kalhotami pod nimi. Všichni tři muži vstali od stolu, aby se s ní pozdravili.

„Říkala jsem, že přijdu,“ řekla Jodahovi a usadila se vedle něj, zatímco Arcum mávl na číšníka, aby připravil další místo. „Nesu zprávy. Dvě horké novinky, ještě se z nich kouří.“

„Můžete se o ně s námi podělit?“ zeptal se Arcum.

Jaya přikývla. „Jednu z nich potřebujete nutně vědět. Generálka Varchild je nablízku.“

Arcumovi se rozjasnila tvář. „Vážně? Já jsem se teprve teď dozvěděl, že je ještě naživu!“

Jodah se zamračil. „Varchild? O ní bych si myslel, že je někde zalezlá a líže si rány po bitvě u obchodní stanice.“

Jaya se zavrtala do sorbetu, který byl před ni postaven. „To já taky. Takže pochopitelně má v plánu znovu udeřit, tentokrát na jiné frontě. Mluvila jsem s hrstkou nádeníků, kteří se chtějí připojit k její armádě. Na severovýchod odsud, u Východního jezera.“

„Varchild?“ zeptal se Arcum téměř pištivě, „tak blízko?“

„To nedává moc velký smysl,“ řekl Jodah. „Proti jejím rebelům jsme se drželi dost dobře i v jediné pevnosti. Přece si nemyslí, že by byla schopna dobýt Soldev, nebo ano?“

„To ani nemusí,“ řekla Jaya mezi lžičkami ochuceného ledu. „Má to být velký, mohutný nájezd. Vypálit spoustu polí, vystrnadit farmáře, ukázat Darienovi, že se nedá jen tak zatlačit.“ Jaya se odmlčela a zahleděla se na Arcuma. „Myslím, že je to proto, že si vaše část země vede tak dobře. Může tady nadělat větší nepořádek.“

„To je netolerovatelné!“ prohlásil Sorine a zvedl se ze židle. „Musíme povolat milici! Poslat běžce do Krovu pro státní vojsko!“

„Ne, ne!“ opravoval ho Arcum a mával přitom rukou. „Tohle je skvělá příležitost ukázat Darienovi, co umíme! Jen na to pomysli, Sorine! Svými parními bestiemi srazíme na kolena samotnou Varchild! Snad nám potom dovolí používat je i v jiných městech.“

Jaya se usmála a řekla: „Líbí se mi způsob, jakým uvažujete, Arcume.“

Jodah pohlédl na oba Soldevijce a rozhodl se nevměšovat se do jejich hádky.

Pak řekl Jaye: „Říkala jsi, že máš dvě novinky.“

„Správně,“ pronesla Jaya a teď se už zhluboka usmívala. „Byla jsem taky na lovu drbů a jako návnadu jsem používala hlavu toho hlídače. Našla jsem mladou ženu, zanícenou strojovou kultistku. Je to opravdová náboženská fanatička. Na tváři má nakreslené čáry jako výkres.“

„Adnátka?“ zeptal se Jodah.

„Ty je znáš?“ zeptala se Jaya. „Ten strojový kult?“

„Moderní legenda, he?“ řekl Sorine. Arcum se jen zamračil.

„V každém případě ji to hodně zaujalo,“ řekla Jaya. „Říkala, že měli jednoho, celého jednoho, ale jejich vůdcové ho prodali. Nevypadala, že je z toho obchodu zrovna dvakrát nadšená. Krize víry a to všechno. Každopádně jsem jí řekla, že jí tu hlavu přinesu zítra ráno a ona nás výměnou za ni zavede k jejich vůdcům. Dobrá práce, ne?“

Jodah si poklepal prsty na rty. Tohle opravdu znělo jako dobrá práce. Zatímco on zabředl do bezvýznamných žertíků, Jaya se dostala k jádru problému.

„Předpokládám, že budeš chtít jít s námi, až jí tu hlavu přinesu,“ řekla Jaya.

Jodah spokojeně vydechl. Tohle byla ta Jaya, jakou očekával od začátku – schopná a houževnatá.

Přikývl a řekl: „Předpokládáš správně. Půjdu s vámi.“

„To nemůžete!“ zaprotestoval Arcum. „Jestliže máme chytit Varchild, budete chtít být u toho!“

„Varchild je mistryně taktiky,“ vysvětloval Jodah. „Jestliže je někde tady venku, budete k jejímu nalezení potřebovat víc než jeden den. Jaya a já se zítra sejdeme s tou Adnátkou.“

Arcum se podrážděně obrátil k Sorinemu. „Tak aspoň ty budeš chtít přijít! Mysli na to! Parní bestie v plné polní zkoušce, jako hon na lišku, jen s větší odměnou na konci.“

„Dobrá, přijdu,“ souhlasil Sorine. „Jestliže dostaneme ty chodící čajové konvice z města, třeba jen nakrátko, myslím, že je to dobrá věc.“

*****

Ten večer Jodah zjistil, že nemůže usnout. Bylo v tom něco víc než ustavičné vrčení a rachot v centru města pod jeho oknem. Na hlídači a na tom, jakým způsobem se sem kvůli němu dostal, se zdálo být něco špatně.

Byl si jist, že kovová hlava, kterou nyní nechal opřenou o šatník, pocházela právě ze zmizelého hlídače. Dávalo smysl, že by si ji chtěl vzít strojový kult, který vyčmuchala Jaya a o kterém Arcum tvrdil, že ho nezná, ale Sorine ano. Ale proč by kult takový hodnotný předmět v prvé řadě vůbec prodával?

A proč by Gustha, jestliže tím, kdo byl posednut, byla právě ona, chtěla obchodovat s kultem uctívačů strojů?

Jodah stiskl ústa do tenké linky. Mohlo to být tak, že obě setkání s Lim-Dûlovými agenty se prostě jen náhodou odehrála právě v době, kdy byli v Gustině prostoru. Nemuselo to znamenat, že Gustha je Lim-Dûl. Gerda od ní nic neslyšela, a kdyby byla Gustha přežila, nepokusila by se snad svou sestřenici kontaktovat?

Třeba měla Jaya pravdu a ten, koho nyní okupuje Lim-Dûl, je někdo, koho Jodah vůbec nezná.

„Járo Cimrmane, ty jsi ten černokněžník,“ řekl do tmy.

Vyšvihl se z postele, natáhl si teplý kabát, který Arcumovi strojaři poskytovali hostům, a zamířil do Jayina pokoje. Napřed zaklepal jemně, pak zabušil hlasitěji, ale námezdní mágyně mu nepřišla otevřít.

Zastavil se a zamyslel. Dveře byly zamčené, ale on by je dokázal snadno otevřít kouzlem. Co potom? Probudit Jayu z pokojného spánku, jen aby jí řekl, že možná měla pravdu?

A co když tam není? Mít o ni starost? Jít ji hledat?

Po další chvilce se Jodah vrátil do svého pokoje. Nešel odpočívat do lůžka, ale posadil se na široký okenní parapet a v pravé ruce žmoulal Jayin knoflík. Po dlouhé době usnul, opřen o skleněnou tabuli.

Město pod jeho bidýlkem spokojeně vrčelo a cinkalo.

Kapitola 14
Lim-Dûlova maškaráda

I přes lidskou touhu všechno v historii úhledně kategorizovat jako plán nějakého velkého sférochodce (nebo vševědoucího boha či tajného spolku čarodějů) se věci někdy dějí prostě díky nevyzpytatelné šanci. Příležitosti se během života každého jednotlivce neustále objevují a zase mizí, často aniž by si jich všiml. Podobně ti, kteří vypadají, že se nejvíce soustředí na určitý cíl, bývají nejpravděpodobněji zasaženi skutečnými událostmi ze směru, z něhož to nečekají.

To, co nazýváme „šancí“, je často pouze nedostatek informací. Kdo pracuje bez daru vševědoucnosti, ten musí svá rozhodnutí činit na základě toho, co ví (a co vědí ti okolo něj) na rozdíl od toho, co se všeobecně ví ve společnosti. Často se rozhodne správně na základě informací, které má po ruce, ale špatně, měříme-li tím, co se objeví později. Kolik generálů už poslalo své vojáky do bitvy proti přesile, aniž si byli vědomi toho, s čím budou bojovat?

A konečně, poslední velký vliv na historii vytváří společnost sama. Společenské změny, nemilosrdné jako stoupající příliv, mají více společného s cestami, jimiž se ubírá svět, než s rozmary politických vůdců. Jednotlivec se může pokusit zadržet nezvratný pochod společenských změn, tu a tam se někomu dokonce může podařit jej zpomalit, ale skutečně porazit jej nedokáže nikdo.

Na směr, jakým se dějiny ubírají, mají náhodné faktory, citová nebo uniformovaná rozhodnutí a přirozené společenské tlaky větší vliv než hrdinové nebo darebáci. Jen věci se mají tak, že hrdinové a darebáci jsou mnohem působivější.

Arkol, argivský učenec

Jodah a Jaya se sešli s Arcumem a Sorinem ve stínu jedné z velkých parních bestií. Když stál přímo pod tělesem jedné ze strojových příšer, tyčícím se k nebi, začínal Jodah chápat Sorineho výhrady vůči strojařské technologii.

Jodah a Jaya byli oblečení v hrubých vínově červených hávech, podobných tomu, jaký měla Jaya na sobě minulou noc. Jodaha ani nepřekvapilo, když mu Jaya ráno donesla háv a prohlásila: „Obleč si to. Má to být formální setkání.“ Kromě hávu Jaya nesla pytel s hlavou hlídače (sebranou z Jodahova pokoje) a za pasem měla zastrčenou dvojici ošklivě vypadajících dýk s kostěnou rukojetí.

Co se týkalo Arcuma, ten si pohodlně hověl v samohybné židli, mobilní pohovce podepírané šesti ohebnýma mechanickýma nohama. Sorine byl rozumněji usazen na poníkovi, který byl skoro stejně zarostlý jako on.

„Pojďte s námi,“ pobídl je Arcum v poslední snaze přilákat další publikum pro svůj očekávaný triumf. „Bude to velká demonstrace, á, síly, kterou můžeme v takových situacích poskytnout.“

„Taková, o které budete moci vyprávět králi, až budete zase v Krovu,“ dodal Sorine. Po většinu věty se snažil udržet vážnou tvář, ale na konci nezadržel úsměv.

„Máme svoje vlastní povinnosti, které musíme splnit,“ řekl prostě Jodah.

„A už tak máme zpoždění,“ zamumlala Jaya, ale dost hlasitě, aby ji všichni slyšeli.

„Ale,“ zahlazoval Jodah, „na konci dne se zase všichni sejdeme. Snad budeme my i vy úspěšní a budeme mít o čem vyprávět.“

Arcum zklamaně vzdychl, zvedl k ústům něco, co vypadalo jako píšťala, a zapískal dlouhou řadu tónů. Ptačí stavba nad nimi tóny zopakovala hlasitým, parou poháněným houkáním. Odpověděla jí další houkání ve městě, ukrytá za okolními střechami.

Pak se parní bestie začala pohybovat a Jodahovi se zdálo, že se celá ulice prohnula směrem vzhůru, jak stroj zvedl obrovskou váhu svých nohou z dlažebních kostek. Arcum se dotkl několika znaků na své židli a jeho pohovka se rozběhla za kráčejícím mechanickým obrem. Pokud šlo o Sorineho, ten jenom zavrtěl hlavou.

„Budu se snažit zabránit mu, aby rozšlápl něčí stodolu,“ prohlásil a zatáhl za uzdu svého poníka, který vyrazil klusem po barevném dláždění ulice.

„Myslela jsem, že vůbec neodejdou,“ řekla Jaya a pozvedla pytel s hlídačovou hlavou. „Pojďme. Už jsme se s tou Adnátkou měli sejít před půlhodinou.“

*****

Dotyčná Adnátka bylo drobné ženské mládě, oblečené v plandavé červenohnědé róbě podobné Jayině a Jodahově. Když si mladá dívka stáhla kapuci, odhalila bledou, téměř elfskou tvář s širokým pruhem červenohnědé rostlinné barvy, namalovaným neuvěřitelně rovnou čarou přes horní čelisti, oči a čelo. Nad jedním obočím měla značky měření stupňů na úhloměru. Jodahovi připadal tento design současně atraktivní a strašidelný.

Jaya ukázala Adnátce obsah pytle a ujistila se, že mladá žena porozuměla, že dostane kovovou hlavu jen v případě, že je dva zavede k jejich vůdcům. Adnátka přikývla. Mluvila jenom slabým, bezbarvým šepotem. Pokynula jim, aby ji následovali.

Zavedla je do zlatnického krámku a dveřmi v podlaze do spleti katakomb.

„Na moderní legendu mají docela dobrý vchod,“ poznamenal Jodah.

„Arcum, stejně jako král Darien a tolik dalších lidí, vidí jen to, co vidět chce,“ řekla Jaya. „Nechce se mu věřit, že by lidé zašli tak daleko, že by uctívali jeho výtvory, takže na Adnáty nevěří.“ Na chvilku se odmlčela a dodala: „A potom, možná je v duchu potěšen, že uctívají jeho práci, ale nedokáže si to přiznat.“

„Jakou si myslíš, že má šanci srazit Varchild na kolena?“ zeptal se arcimág.

„Dvojího druhu. Mizivou a žádnou,“ odpověděla Jaya. „Ale na druhou stranu, kdyby se nemusel starat o Varchild, sám Arcum by před námi dusal na té své parní židli a každého varoval, že jdeme na návštěvu. Je jako malý ošklivý pejsek, který zoufale touží po tom, aby ho někdo pohladil.“

Dlouho sestupovali dolů a Jodah i Jaya si seslali svá magická světla. Adnátka ne, ale její oči zářily bledým světlem stejného odstínu jako bludičky. Sešli dolů a procházeli podél starodávných zdí katakomb. Čas od času natrefili na hromadu zhrouceného kamene a kostí, trčících ze suti.

„Co že to říkal Sorine Bůhvíkdo o Adnátech?“ zeptala se Jaya. „Vím, že Arcum Daggson si myslí, že jsou jen vymyšlení, jako třeba šotci. Byla tam nějaká jiná užitečná informace, o kterou jsem přišla?“

„Sorine říkal, že žijí v parních tunelech pod městem,“ řekl Jodah.

„Tak, a nejenom to,“ odvětila Jaya. „Všiml sis, jak je naše průvodkyně bledá? Původně jsem si myslela, že to je nějaký druh obličejové barvy, ale teď si myslím, že tihle lidé se nedostávají na slunce zrovna moc často. Ti, kteří dokážou ‚projít‘, se starají o záležitosti nahoře – kradou zásoby a jiné věci, loví hlídače, ztrácejí papíry. Zahlazují stopy. Po čase proniknou do kultu natolik – zkroucené ruce, tetování, žmolkovité protézy – že se natrvalo odstěhují sem dolů, aby sloužili těm svým strojovým bohům.“

„To zní, jako bys včera v noci získala spoustu informací,“ pravil Jodah, „zvláště když naše průvodkyně dnes zrána nevypadá zrovna hovorně.“

Jaya pokrčila rameny. „Co na to můžu říct? Jsem dobrá.“

Jodah chvíli mlčel a pak pronesl: „Chtěl jsem s tebou včera večer mluvit. Neotevřela jsi mi na zaklepání.“

Jaya před ním vypadala, že se na chvíli zarazila, a pak se zeptala: „A o čem jsi se mnou chtěl mluvit?“

„O myšlence, že Lim-Dûl posedl Gusthu, Kjeldorskou královskou mágyni,“ začal Jodah, „a o tom, jestli posedl někoho významného.“

„Jo, přemýšlela jsem o tom,“ řekla námezdní mágyně. „Asi jsi měl přece jenom pravdu.“

„Prosím?“ zeptal se Jodah.

„Obvykle míváš pravdu, když takhle uvažuješ,“ řekla Jaya. „Kdybych já byla Lim-Dûl a měla byť jen poloviční šanci, doslova bych skočila po možnosti chopit se těla někoho, kdo je na společenském žebříčku výš než obyčejný kjeldorský válečník nebo balduvský domorodec. Někoho, kdo už přičichl k magii, třeba šamana, léčitele nebo čaroděje. Ušetřilo by čas, kdyby to byl někdo důležitý, takže královská mágyně by byla dobrá volba.“

Prošli po dalším schodišti a další dlouhou chodbou. Zdálo se, že oblast katakomb tady končí a zdi jsou nyní obloženy úhlednými anonymními dlaždicemi. Podlaha byla do čista zametená a udržovaná.

„Jsme v obydleném prostoru,“ poznamenal Jodah.

„Dobrý postřeh,“ odvětila Jaya. „Teď buď potichu. Už bychom měli být skoro tady.“

Hubená dívka před nimi jako na povel vystartovala, její nohy v pantoflích pleskaly téměř hřmotně před nimi.

„Hej!“ vykřikla Jaya, ale vzdala se jejího pronásledování.

Ve stěně po jejich levé ruce byly vsazeny dveře – těžké, tlusté a krvavě rudé. Adnátka jimi protančila a dveře se rachotivě zabouchly do rámu. Z druhé strany se ozvalo rozhodné cvaknutí a klapot zasouvaných západek.

Jodah popošel blíž k Jaye, která zabušila na dveře a zaklela.

„Mám je otevřít,“ zeptal se, „nebo to chceš udělat ty?“

Jaya se zastavila a pohlédla dál chodbou.

„Vypadá to, že před námi se otevírá větší prostor.“

„Tak to pojďme prozkoumat,“ navrhl Jodah.

„Jdi první. Mně se to tady vůbec nelíbí,“ řekla Jaya, ačkoli se jí oči v magickém světle dychtivě třpytily. Ruce jí sjely dolů ke kostěným rukojetím dýk.

„Dobrý postřeh,“ řekl Jodah a vyrazil kupředu.

Prostorem byl nějaký druh balkónu, z něhož byl výhled na širokou černotu pod ním. Kraj balkónu lemovaly sochy v červených róbách, jedna velká stála nad kotlem uprostřed.

Ve vzduchu se vznášel pocit, který Jodah poznával a který se mu vůbec nelíbil.

Moc. Pocit staré moci.

Socha uprostřed se pohnula a pokynula Jodahovi. „Vstupte,“ řekla kovovým, monotónním hlasem. „Vítáme vás v našem kruhu.“

Jodah vkročil do místnosti. Tlumeným hlasem řekl: „Buď připravena utéct.“

„Vracím ti to,“ řekla Jaya. Jodah si vytáhl kousek many a přichystal ji k náhlému jasnému světlu.

„Vy jste ti Adnáti, kteří žijí pod Soldevem?“ otázal se postavy nad kotlem.

„Jsme,“ řekl velekněz, „a tohle je naše mise.“

Jodah, který plánoval omámit nepřátele jasným zábleskem, byl sám zničehonic překvapen náhlými světly, která zazářila z těles podél horních okrajů zábradlí. Neovládl se, ohnal se rukou a zamrkal ze světla, které se odráželo od kovových povrchů jeskyně.

Balkón, na němž stáli, poskytoval výhled na velké sklepení – sklepení plné monstrózních strojů. Nejprve si Jodah pomyslel, že to jsou velryby, protože byly obrovské, klidné a jejich křivky byly téměř ladné. Odpočívaly ve dvou řadách po čtyřech, ohony zvednuté, vleže na širokých předních ploutvích jako cvičení tuleni. Ve srovnání s nimi vypadaly soldevské parní bestie jako slepice na dvoře.

Pak Jodah pochopil – to jsou původní modely, kusy, které byly vyzdviženy na soldevských vykopávkách, jejichž zpracování bylo využito k postavení parních bestií. Byly uskladněny pod zámkem, tvrdil Arcum…

Adnáti mají klíče ke všem skladům, pochopil Jodah.

„Přišli jsme vám vrátit věc, která vám dříve patřila, a zjistit, komu jste ji dali.“ Jodah pokynul Jaye, aby přistoupila blíž. Koutkem oka zahlédl, jak si Jaya svléká plášť a kapuci.

„Buďte zde nanejvýše vítán, Jodahu z Lat-Namu, Věčný arcimágu, zplozenče rodiny Urzy a Mishry,“ zazpíval velekněz. Zmrzačenou rukou si stáhl kapuci a odhalil znetvořenou, strojově zkřivenou tvář. „Váš příchod znamená pro nás všechny nový úsvit. Vaše smrt bude naším novým počátkem.“

„Správně. Nastal čas odejít,“ prohlásil Jodah, otočil se o kousek ke vchodu a připravil si kouzlo, které by mělo znehybnit jeho pronásledovatele dřív, než stihnou učinit další pohyb.

Nebyli to Adnáti, kdo učinil další pohyb.

Jodah nejprve pocítil těžký tlak po straně krku. Následoval pocit trhnutí a výkřik agónie pod jeho bradou. Neovládl se a sáhl po svém hrdle.

Když ruku odtáhl, byla zbrocená krví. Další krev se valila po jeho hrudníku a zbarvovala jeho tmavě červenohnědý háv do ještě tmavšího odstínu.

Oči se mu rozšířily a zpola se otočil, zpola se zapotácel doprava.

Nad zkrvaveným nožem s kostěnou rukojetí se na něj usmívala Jaya. Na krku jí na koženém řemínku visel prsten.

Byl to obří červený prsten, který dříve patřil Mairsilovi i Lim-Dûlovi.

„Vyrovnali jsme se,“ prohlásila.

Mluvila Lim-Dûlovým hlasem.

Jodah se pokusil zaječet, zaklít, ale jediné, co mohl udělat, bylo bublat krev skrz rty. Padl na kolena na podlahu, tlačil si ruku na hrdlo a zjišťoval, že nedokáže dýchat. Snažil se vstát, ale uklouzl na vlastní krvi.

Jaya nyní Lim-Dûlovým hlasem vykřikovala rozkazy Adnátům. Jeden z nich přinesl zlatou mísu, kterou Jaya položila pod Jodahovu rozšklebenou ránu. Odtáhla Jodahovi ruku a krev se začala valit ven, držela krok s rytmem jeho srdce,  pocákala stěny zlaté mísy. Pak ho Jaya nechala být a odnesla mísu ke kotli, zatímco se Jodah znovu chytil zakrvácenou rukou za ránu v marné snaze zastavit krvácení.

Další zpěv. Jodah se snažil myslet na kouzlo, které měl připraveno, na manu, kterou nasměroval dozadu do své mysli, ale jediné, co cítil, byla bolest, vytékající tekutina, která na něm ulpívala jako druhá kůže, a tlak, jak nemohl dýchat. Zdálo se mu, že světla kolem něj pohasínají, zatímco Jaya/Lim-Dûl vede svůj sbor Adnátů ve zpěvu starodávné písně.

Jediné, co zaslechl, bylo: „Dáváme ti Urzovu krev a vzýváme tě do našich služeb!“ Krev v míse začala vřít a světla nahoře zastínil rozlehlý načervenalý opar, který z ní začal stoupat a zahalovat celý sklep do krvavé červeně.

Jodah na bolestí zpocené tváři ucítil mokro a uvědomil si, že prší – ne voda, ale krev. Jeho krev se nyní množila a pršela po celém skladišti. Rozstřikovala se na shromážděných Adnátech se staženými kapucemi a zkřivenými tvářemi zvednutými v chvalozpěvu. Skrápěla dláždění balkónu. Dopadala na zlatočerné trupy obrovských mechanických bestií v hlavním skladu, a jakmile se jich dotkla, monstra se začala hýbat. Posunovala se na svých mohutných placatých nohách a pomalu rachotila kupředu.

Celý Jodahův svět se zbarvil do ruda a Jodah cítil, jak mu buší srdce, aby udrželo krok s krví, která z něho stříkala. Snažil se vypustit kouzlo, ale zjistil, že to nejde. Bolest byla příliš silná. Pak si uvědomil, že jeho výhled vyplňuje Jaya, která se na něj usmívá.

„V některých věcech máš možná naprostou pravdu,“ prohlásil Lim-Dûl v Jayině kůži, „a v jiných se naprosto mýlíš.“

Jaya se zasmála a Jodah pocítil, jak se jeho srdce zasekává a vynechává. Chytil se volnou rukou za hruď, ale jediné, čeho se jeho prsty chopily, byl tvrdý, nepoddajný povrch jeho zrcátka.

A pak pro arcimága všechna světla zhasla.

Kapitola 15
Zvenčí dovnitř – zevnitř ven

Každý rád poukazuje na slavné a významné předky ve svém rodokmenu. Je to způsob vyjádření vděčnosti za to, že sám nebyl u toho, když se psala historie.

Arkol, argivský učenec

Na polích u Východního jezera shromáždil Arcum Daggson všech tucet svých parních bestií k lovu. Doprovázely jej dvě jednotky kjeldorských milicí ze soldevských kasáren, ale jak se Arcum obával, byly tam spíše jako diváci než jako účastníci.

Podezřelá ovšem byla neúčast čestných hostů, bývalé generálky Varchild a její rebelské armády. Celé ráno po nich nebylo ani vidu, ani slechu.

Navíc nebylo ani známky po jejich průchodu – dokonce ani stopy po známce. Místní obyvatelé, s nimiž Sorine mluvil, je ujišťovali, že nikde v okolí nebyl žádný velký dav rebelů, žádné revolucionářské armády, a pokud všichni věděli, ani žádné vypalování úrody nebo terorizování obyvatelstva, ale i tak vřelé díky za optání.

Kromě toho každý, s nímž mluvili, věděl, že stará Varchild je přece mrtvá. Měla pěkný pohřeb, co o tom tak slyšeli.

Přesto Arcum trval na tom, že provedou bestie po jednom břehu na druhou stranu Východního jezera a po opačném zpátky k obavám většiny rolníků a potěšení jejich dětí. Kjeldorští milicionáři dělali, co mohli, aby během celého procesu udrželi vážnou tvář, ačkoli jejich nacvičená profesionalita byla nalomena poté, co ženy rolníků začaly nabízet účastníkům chléb a víno k obědu.

Nakonec Sorine, který už měl venkovské pohostinnosti i Arcumových marných snah plné zuby, navrhl, aby toho pro dnešek nechali.

„Lord Jodah měl pravdu,“ namítal. „Jestli tady Varchild opravdu je, pak je mistryní strategie a kamuflážovou expertkou.“

Arcum nakonec musel připustit, že Sorine (a Jodah) má pravdu. Mistr strojař už zvedal píšťalu k ústům, aby signalizoval ústup, když si povšiml prvních kotoučů dýmu nad centrem Soldevu.

Arcum svraštil obočí a namísto zapískání signálu sledoval podivný kouř nad Soldevem. Věděl, že na dnešek není plánováno žádné pálení, a nikdo z koželuhů nebo slévačů by se neodvážil rozdělat oheň, aniž by uvědomil jeho úřad. Přesto, jak pozoroval, se nedaleko prvního kotouče dýmu objevil druhý a pak třetí, které se spojily do dlouhého popelavého proudu vznášejícího se nad městem.

Stoupajících mraků dýmu si všiml i Sorine. „Co se to tam vzadu děje?“

Pak se jedna z velkých věží začala kymácet a nakonec se v dlouhém, tichém pádu překotila. Z jejího směru se vyvalil mohutný oblak prachu a trosek, a když je konečně dostihl zvuk, zněl jako hřmění nad pláněmi.

„Město!“ křičel Arcum. „Ve městě se děje něco zlého! Varchild, určitě se probila zdmi, zatímco jsme byli pryč!“

Jak mluvil, začala se ze svého ukotvení vyvlékat další věž. Kolébala se dopředu a dozadu jako metronom, než i ona klesla k zemi.

„Dej dohromady vojáky! Vracíme se,“ prohlásil Arcum a pozvedl píšťalu ke rtům, aby zapískal ústup.

Ale parní bestie už byly na pochodu, aniž vyčkaly na nějaký signál.

Když se objevily první ohně, parní bestie se obrátily směrem k městu jako krocani, které zlomená větvička náhle upozornila na lovcovu přítomnost. Nyní dvounohé konstrukce kráčely kupředu a s každým krokem nabíraly rychlost a hybnost. Mířily k městu.

Sorine křičel: „V cestě jim stojí vojáci! Nasměruj ty svoje výtvory stranou!“ Opravdu, vedoucí parní bestie se valila přímo na dobře živené (a mírně podnapilé) příslušníky kjeldorské milice, kteří se až do této chvíle probíhajícími událostmi dobře bavili.

Arcum zahrál na svou píšťalu posloupnost tří tónů, ale stroje se ani nezastavily, ani neodpověděly vlastními signály. Pokud parní bestie něco udělaly, pak to, že ještě zrychlily chůzi a drtily vozy a malé domy, které jim stály v cestě.

Kjeldorská milice rychle přešla od pobavení přes obavy k naprosté panice, když mohutné ptačí bytosti neprojevily žádnou známku zpomalení nebo změny směru. Jedna jednotka se úplně rozpadla a její členové se rozprchli ve třech přibližně stejných částech do různých světových stran. Druhá jednotka, lépe disciplinovaná, se držela. Přední řady před sebou zvedly veliké štíty, zatímco zadní se připravily k lukostřelbě. Byla to vhodná taktika proti jednotce goblinů nebo proti zlobrovi, ale ne proti mašině o velikosti třípodlažního domu.

Parní bestie se před nimi zastavila a mírně si dřepla, aby si kjeldorskou brigádu prohlédla, a její trojúhelníkovité tělo se téměř kuriózně naklonilo. Pak se ozval zvuk silného vichru, jak si nasávala vzduch do ohřívačů. Četa se držela na místě.

O čtvrt míle dál strojař Arcum i kacíř Sorine věděli, co přijde, a křičeli na muže, aby utekli.

Z bestiiny přední nosní dírky vystřelil obrovský vichr páry jako dech nějakého dávno zapomenutého draka. Horká sprcha opařila přední linie jednotky a muži ječeli, jak se jim rozpouštělo maso na kostech. Ti, kteří měli štíty, je shledali neudržitelně horkými, spálenými prsty je odhodili a připojili se ke svým společníkům, kteří ještě dokázali utíkat.

Během několika sekund jediný mechanický výtvor zničil celou jednotku kjeldorských válečníků.

„To není zrovna ta ukázka, jakou jsem si představoval,“ pronesl ohromeně Arcum. „Co se to s těmi stroji děje?“ Plácl po několika spínačích po straně své mechanické židle, ale ta se ani nepohnula. Uhodil do nich znovu, ale chodítko zůstalo netečné.

Polovina Kjeldořanů ležela bezvládně na poli, zbytek se rozprchl do čtyř stran. Parní bestie, jejíž dech je zdecimoval, utíkala za svými bratry (přičemž rozšlápla krávu), a ostatní klusaly směrem k Soldevu.

Arcum zavrčel nadávku a třískl do strany svého ovládacího panelu zaťatou pěstí. Celé chodítko se vzepjalo na zadních nohách a vymrštilo strojaře dozadu na zem. Stroj, náhle nezatížený, pádil za parními bestiemi valícími se na město.

Centrum města za nimi bylo nyní zahaleno v hustém černém oblaku a ohně se objevovaly i na předměstích.

Arcum se vyškrábal na nohy a hleděl na zkázu na obzoru. Sorine se vyšvihl na svého poníka a podal mu ruku.

„Musíme se dostat do města,“ prohlásil kacíř.

„Mé stroje,“ řekl Arcum třesoucím se hlasem. „Tohle vyvádějí mé stroje, je to tak? Přesně tak, jak jsi mě před tím vždycky varoval.“

„Pravděpodobně,“ přisvědčil Sorine Kazistroj, „ale v náruči tragédie je pramalou útěchou, že člověk měl pravdu.“ Zvedl drobného šedovlasého strojaře před sebe na koně a zaťal paty do koňských boků, čímž jej vybídl ke klusu kupředu nejvyšší rychlostí, jakou kůň dokázal vyvinout.

Arcum věděl, že se do města nedostanou včas, aby je stihli zachránit, a skutečně, měli za sebou jen polovinu cesty, když se na povrch jako velká velryba vyvalila první z obrovských válečných bestií, památek jiného věku a doby. Každá ohlašovala svůj příchod velkým výtryskem páry a jejich měděný a železný povrch se leskl v odpoledním slunci.

*****

Jodah si uvědomil, že se ocitl jinde, a to na známém místě. Neovládl se a sáhl si na hrdlo, ale ucítil kůži celou a nepoškozenou. Úlevou vydechl.

Pak se zarazil. Vnitřně ucítil, že vypustil výdech, ale z plic mu žádný vzduch nevyšel. Nedýchal a necítil ani potřebu dýchat. Chytil se rukou za hrudník a ucítil, jak do něj pomalu vtéká první tepání jediného úderu srdce a spolu s ním tupé škubání bolesti.

Byl uvězněn mezi dvěma údery tepu a jeho vědomí se ocitalo v jeho zrcátku. Venku ve skutečném světě jeho tělo ve svých posledních sekundách bojovalo o přežití, bílá mana ho vzadu v mysli pálila jako žhavý uhlík, hrdlo měl rozříznuté a tělo leželo rozpláclé v kaluži jeho vlastní krve – oběť v jakémsi plánu Lim-Dûla.

Lim-Dûla, který byl Jaya. Stále je Jaya. Jak dlouho?

Při pomyšlení na černokněžníka pocítil, jak mu v hrudi vzrůstá tísnivá bublina zloby, a násilně ji v sobě potlačil. Místo zloby se rozhlédl kolem.

Byl ve své mentální vile, nebo spíše ve svém mentálním obraze vily jeho rodiny z dob, kdy byl ještě dítě. Tady na tomto místě si ukládal svou myriádu kouzel, v paměťovém domě, který obsahoval všechnu jeho minulost – každý její kousíček zbavený s ním spojených emocí a uložený jako artefakt v muzeu. Během tisíciletí mentálně přidával další pokoje a věže, umístěné za novými dveřmi a stavbami, které nikdy dříve neexistovaly, ale základem byl vždy tento vchod: černobílá parketová podlaha, schodiště vedoucí vzhůru, dveře do salónu nalevo, jídelna vpravo.

Ze salónu ucítil zaškubání, mdlé a magické, a vydal se doleva za ním.

Otevřel tenké, tmavě nalakované dveře, za nimiž se skrýval pokoj obložený zeleným sametem a červeným pozlaceným dřevem. Na nábytku ulpívaly tlusté houby jako plyšová vycpávka. Na opačném konci stál gauč s velkým opěradlem, něco mezi pohovkou a trůnem, zdobený vzácnými drahokamy.

Na tomto křesle seděla velká žena s hubenou tváří, údy protažené na nepřirozenou úroveň, vlasy svázané vzadu do stojícího drdolu podobného mitře, zrzavé kadeře spletené kolem síťky z živých rostlin. Na hlavě měla kápi z révy a trní.

„Nazdar, Jodahu,“ řekla sférochodkyně Freyalise a pokývla na něj.

„Freyalise, já ne…“ začal arcimág, ale Freyalise jej ignorovala a on rázem pochopil, že to je jenom zjevení, stín sférochodkyně.

Stín v zrcátku.

„Slyšíš mě pravděpodobně proto, že znovu plánuješ podstoupit další svou regeneraci,“ řekla Freyalise tak klidně, jako by hovořila o výběru vína k večeři. „Doufám, že jsi prožil pěkný život a odkládal toto setkání co nejdéle.“ Neupřímně se usmála.

Jodah pomyslel na své tělo ve světě mimo zrcátko, zmítající se v posledním nádechu. Stane se přízrakem zachyceným v magickém předmětu jako Mairsil? Bude to jeho osud?

„Dlužím ti za to, co jsi za ty roky udělal pro mne, i za to, co jsi udělal mně,“ řekl přízrak sférochodkyně, „a proto mám v úmyslu ti zaplatit z laskavosti i z pomsty. Tobě, který mi pomohl a současně mě proklel, tobě, který mi dal nástroj k uzdravení světa a pak mi vyhuboval za mou námahu. Ty jsi vždycky uměl mluvit se sférochodci. Nikdy ses vší té naší síly nebál.“

Na okamžik Freyalisin obraz vypadal, že se pohroužil do snění, načež prohlásil: „Po pečlivém zvážení jsem rozhodla, že nejpříhodnějším trestem pro tebe bude dát ti všechnu tu moc, kterou jsi tolik odsuzoval – umožnit ti stát se sférochodcem.“

Jodah se snažil otočil se zpět ke vchodu, ale zjistil, že ho Freyalisino kouzlo uvěznilo. Zaklel. Zemře, zatímco bude poučován sférochodkyniným přízrakem! Už cítil, jak na jeho hrudní koš tlačí s otupující agónií burácení posledního úderu jeho srdce.

„Ve skutečnosti,“ usmála se Freyalise, spustila bradu a celá se zatvářila upejpavě, „jsem ten nápad dostala, když jsem viděla, jak jsi zacházel s tou ženskou Gerdou. Potrestal jsi ji tak, že jsi jí dal, co chtěla, ale s tolika omezeními, že to musela nenávidět. Proto i já ti dávám tento dar spolu s vědomostí, že jsi jej získal ode mne, a očekávám, že se naučíš, jak těžké je ovládnout opravdovou moc.“

Jodah se snažil nemyslet na ironii, která v tom byla obsažena, a byl si jist, že přesně to je to, co po něm Freyalise chce.

Freyalisin obraz zvedl ruku a rozevřel ji dlaní nahoru. V ruce se nacházela koule třpytivých barev, duhová koule, která neúnavně přecházela od jednoho odstínu k dalšímu a přitom každý tón byl čistý a nezkalený. Z pohledu na třpytivé barvy bolely oči a Jodah věděl, že to jsou pravé odstíny vesmíru. To jsou barvy magie.

„Jiskra,“ pronesla Freyalise. „Ten tajný kousek, který činí sférochodce tím, čím jsou. Kousek mé vlastní síly, zlomeček mého vlastního nekonečna, který ti nyní předávám jako dar v naději, že spustí tvůj vlastní vzestup do stavu, v němž se nyní nacházím já.“

Z neustále se měnícího jasu Jodaha rozbolely oči a zdálo se mu, že záření odpařuje povrch jeho těla. Pokusil se otočit se, ale zjistil, že to nejde.

„Teď, když je tady, už nezmizí,“ řekl obraz. „Bude pouze růst, až tě nakonec pohltí. Obejmi ji a odhal, jak chutná pravá moc. Když jsem měnila svět, cítila jsem poblíž nerozdmýchanou jiskru. Teď tě chci přenést do svého světa.“

Freyalise se naposledy usmála. „Nedělám to ani z lásky, ani z nenávisti. Možná mi později poděkuješ, možná mě prokleješ.“

Pak obraz zmizel.

Koule ryzích barev ovšem zůstala a zářila natolik, že se z ostatního nábytku v pokoji začalo kouřit a nábytek se začal černat, bělat a červenat, pod její uhrančivou zářivostí se sám začínal zbarvovat do čistých barev.

Jodah se zapotácel, jako by ho někdo fyzicky upustil, a pozoroval, jak koule nabírá na intenzitě. Jeho život za zrcátkem končil. Freyalise mu poskytla únikový východ, takový, který jej přetvoří. Vzestoupí a stane se jedním z velkých mocných – jestliže opravdu uvnitř nosí sférochodeckou jiskru.

Jodah ustoupil o krok dozadu, pak o druhý, pak o třetí. Potom se otočil a upaloval k imaginárním dveřím do salónku, které za sebou pevně zabouchl. Dřevěné dveře už začínaly rudnout a zjasňovat se do barvy nejlepších neposkvrněných rubínů.

Jodah se dobelhal do hlavního vchodu do své mentální vily. Cítil uvolnění po prvním stahu předchozího úderu svého srdce a bolestivě stoupající tlak druhého, závěrečného úderu.

Nebyl sférochodec. Jestliže si byl něčím naprosto jist, pak tím, že onu jiskru nemá. Za uplynulá dvě tisíciletí si prošel tolika traumaty, že by to učinilo sférochodce z kohokoli, kdyby ovšem v sobě měl jiskru.

Ne, Freyalisina nabídka byla past, která hrozila, že jej pohltí svou vlastní touhou, svou vlastní žravostí. Bez jiskry uvnitř sebe se vrátí do svého opravdového stavu bez jakékoli duše, s níž by se mohl svázat. Jednoduše se vypaří.

Teprve když se dveře do salónku, které už vypadaly jako narůžovělé sklo, chystaly vybuchnout, rozhlédl se kolem. Má se chopit šance, že přece jenom onu jiskru má? Bude to lepší než natlačit svou duši zpět do umírajícího těla, rozplácnutého na zakrvácené podlaze galerie? Nyní své tělo cítil, ale bylo ploché a bez emocí, stejně jako staré vzpomínky, jež očistil od připojených pocitů. Krutá bolest v hrdle, tíživé a nesnesitelné nutkání nadechnout se, kousek neseslané many spalující jeho fyzický mozek. Když veškerou tuhle fyzičnost opustí, může se stát sférochodcem?

A pak to věděl s jistotou. Kdyby byl doopravdy v sobě měl jiskru, byl by v této chvíli vzestoupil i bez Freyalisiny pomoci. Byl skutečně tím, čím si myslel, že je, obyčejným člověkem – umírajícím člověkem.

Jodah stiskl rty do tenké čárky a rozhodl se, co udělá. Kdyby znovu vstoupil do svého těla, do skutečného času, byl by ochromen bolestí pouhých několik sekund před smrtí. Bude muset začít sesílat kouzlo zde a doufat, že je přesun zpět do opravdového času nenaruší.

Nejen doufat, vsázel na to vlastní život.

Mentálně vytvaroval kouzlo, utvořil je, vědom si bílého žáru ve své fyzické mysli i horka sálajícího ze salónku. Vtiskl maně správný tvar, pevně ji uchopil a duchem se vrátil zpět do svého těla.

Bolest byla jako náraz do cihlové zdi v plném rozběhu a Jodah chtěl zalapat po dechu, ale do plic se mu nedostal žádný vzduch. Málem zapomněl na své úmysly a nechal kouzlo vyklouznout, ale přece jen popadl bílý spalující žár ve své mysli a vtiskl jej do rámce svého kouzla.

Pak kouzlo uvolnil, přičemž ho temnota tlačila do očí ze všech stran. Neseslal kouzlo na sebe.

Seslal je do zrcátka.

A zrcátko, obdařené navíc mocí, kterou do něj přidala sférochodkyně, odrazilo čtyřnásobně zesílený efekt na něj.

Síla kouzla Jodaha téměř fyzicky odhodila vzad. Bylo to obyčejné léčení, nejzákladnější z kouzel, znásobené čtyřikrát. Jeho tělo se zachvělo a Jodah ucítil, jak se mu do plic vsakuje droboučký proud vzduchu, studený jako pramen z ledovce.

Ještě, pomyslel si a vytáhl si do mysli bílou energii, vzpomínky na farmy a pole. Bez rozmýšlení ji nacpal do stejného rámce.

Otřes byl stejný, další nádech o trochu silnější. Jeho srdce začalo po přerušení stakátově bušit a pak mu v hrudi silně zahromovalo.

Ještě, pomyslel si a napumpoval do zrcátka další bílou manu, aby ji odrazilo zpátky na něho. Zaškubal sebou v křečích a vykašlal čerstvou narůžovělou krev. Temnota kolem něj začala ustupovat.

Teď již zrcátko nepotřeboval a vytahoval si manu podle libosti: bílou a zelenou na léčení, černou na scelení přetržených krčních chrupavek, modrou na odhalení a zastavení mentálních ztrát a červenou na to, aby se valila jeho krevním řečištěm, nahrazovala ztracené tělesné tekutiny a dodávala mu sílu.

Živil se celou duhou.

Nakonec toho nechal a ztěžka oddychoval. Rozeklaná rána, kterou do něj Jaya vyřízla, byla zredukována na svraštělou jizvu, táhnoucí se okolo Jodahova krku. Předklonil se a vykašlal dlouhý pás sražené červenočerné krve, posledních cárů přeseknuté průdušnice.

Otevřel oči. Byl sám a zrcátko mu leželo na klíně. Ve svých hlubinách se prohýbalo a vzdouvalo čistými barvami. Jodah je zvedl a okamžitě ucítil táhnutí, nenasytnou touhu, která hrozila, že ho znovu vsaje dovnitř.

Zamumlal modlitbu a odolal táhnutí. Zrcátko se nezklidnilo a dál jej tesklivě vábilo. Potřebovalo kořist, něco, co naplní jeho potřebu předat Freyalisin dar.

Jodah se rozhlédl kolem. Šaty měl ulepené svou vlastní krví, která již dosáhla okraje balkónu a nyní odkapávala ve slaboučkém vodopádu na hlavní podlahu sklepení. Jodah pomalu vstal a shodil ze sebe promočený svrchní kabát. Adnáti byli pryč. Stroje byly pryč. Lim-Dûl, který se stal Jayou, byl pryč.

Dobelhal se k okraji balkónu a viděl, že se částečně mýlil. Adnáti byli stále tady. Některá jejich rozdrcená těla byla širokýma placatýma nohama zašlápnutá do dlažby. Z jiných nezbylo nic víc než krvavá skvrna přilepená na zbylých zdech, jejich orgány a kosti vynikaly jako světlejší tečky na tmavém pozadí. Další Adnáti byli doslova srostlí, smáčknutí do jednoho chumlu, z něhož trčely paže a nohy.

Ve stěnách sklepení se nacházely obrovské díry. Válečné bestie, odkaz Války Bratří, si prohrabávaly cestu na povrch.

Sklepem otřáslo zemětřesení a Jodah byl sražen na kolena. Pomalu vstal a hned nato podzemním doupětem zarachotil další otřes. Bestie byly vypuštěny a nyní drtily město nahoře.

Místností zatřásl další záchvěv. Bestiemi vyhloubený východ na opačné straně se sesunul a do sklepa se z něj vyvalil oblak temného prachu.

Jodah se otočil, uchopil zářící hladové zrcátko ve vestě a potácel se ke schodům do zničeného města.

Kapitola 16
Jodahova volba

Během jediného dne byly Soldev i Lat-Nam srovnány se zemí. Stalo se tak pouhých několik let po zaplavení Kelsinka a pouhých několik let předtím, než byl do moře smeten mory zaneřáděný Krov. Tresserhorn byl rozerván na kusy jediným útokem, než i jej dosáhlo moře. V průběhu jediné generace po seslání Světového kouzla bylo téměř každé město na Terisiare zničeno nebo přetvořeno.

V podobných případech se pokaždé hledá viník. Je zatracována Freyalise kvůli svému kouzlu. Jsou proklínáni Bratři kvůli zničení světa v první řadě. Mágové, válečníci a vládci jsou cílem výčitek kvůli své neochotě přijmout nový svět místo zaobírání se starými boji a starým myšlením.

Samozřejmě existují i tací, kteří obviňují mýtickou postavu onoho věku, Jodaha. Což je v mnohém totéž jako obviňovat osud a stejně tak produktivní.

Arkol, argivský učenec

Odstranit z cesty překážející sutiny si vyžádalo několik kouzel, ale nakonec se Věčný arcimág, zbrocený prachem a krví, dokázal vyškrábat na povrch. V jednu chvíli ho málem zavalil náhlý sesuv, několikrát bylo schodiště přerušeno rozsáhlou propastí. Nakonec se vynořil ve zuhelnatělém, stále doutnajícím spáleništi, které bylo ještě před několika hodinami zlatnickým krámkem.

Z obchodu i z většiny bloku, v němž se nacházel, nezbývalo nic víc než hromada ohořelých rámů, jejich sloupky čněly jako tenké prsty prosebně zvednuté k nebi plnému dýmu. Zčernalé trámy Jodahovi připomínaly Lim-Dûlovu ošoupanou vyschlou ruku, kterou mu před pouhými několika týdny přinesla Jaya.

Byla to skutečně Jaya, kdo mi tenkrát tu ruku přinesl, přemýšlel Jodah, nebo to už tehdy byl Lim-Dûl? Byla to všechno práce Mairsila Samozvance, pokračujícího v boji započatém před dvěma tisíciletími?

Kolem Jodaha se nic nehýbalo, ačkoli ze zčernalých a rozdrcených těl soldevských občanů bylo poznat, že válečné bestie tady byly. Některé mrtvoly vypadaly, že se jim odvařilo maso od kostí, jiné byly rozmáčknuty obrovskou vahou.

Jodah se vypotácel z předních dveří rozbitého obchodu a málem ho rozšlápla gigantická noha podobná ptačí. Noha ztěžka přidupla na zem a v místě, kam došlápla, popraskaly barevné dlažební kostky. Jodah ustoupil, ale obří mechanická bytost, které noha patřila, jej už zpozorovala.

Byla to parní bestie, jeden z Arcumových výtvorů a následník masívních válečných bestií, které Jodah viděl v podzemí. Otočila se k němu a trochu si podřepla, jako by ho chtěla identifikovat. Legračně nakláněla své trojúhelníkovité tělo, jako by přemýšlela.

Jodah si vzpomněl, že Arcum dnes ráno odvedl parní bestie na lov Varchild. Přesto jedna z nich byla nyní zde, což znamenalo, že když devastace začala, Arcum se dostal zpět do Soldevu…

…anebo bestie řídilo něco jiného.

Pak se ozvalo burácení vzduchu, jako by si bestie plnila své okované plíce – vzduchu proudícího do ohřívačů v bestiině srdci. Podél přední hrany trojúhelníkové hlavy se jako pavoučí oči rozsvítila červená světla.

Jodah nečekal, opřel se dlaněmi o zem a vypustil pod obří bestii seizmickou vlnu. Barevné kostky se rozlétly do všech stran, jak se ulice vyboulila, a parní bestie se zvrátila dozadu do jedné z mnoha veřejných fontán.

Jodah se skrčil do podřepu, když vrchní patro monstra vybuchlo v oblaku páry a roztaveného kovu. Nohy parní bestie sebou ve vzduchu zaškubaly a zabušily a pak bezvládně dopadly na zem.

Co se to tady děje? přemýšlel Jodah. Proč Lim-Dûlova posedlá duše řídí tyhle zkázonosné stroje? Žádná z jeho předešlých inkarnací neprojevovala vůči tomuto konkrétnímu městu žádnou zvláštní zášť. Byla to pouhá nenávist nebo příležitost? Nebo něco nového, nebo snad součást nějakého většího plánu?

Jodah vyvolal vítr pod svůj oděv a vznesl se ze zlatnictví do výšky, aby našel odpovědi.

Odpovědi nebylo těžké najít. Bestie, vykopané starodávné válečné bestie i moderní parní bestie postavené strojaři, trhaly město na cáry. Většina strojařských věží s orámovaným vnějškem se už pod náporem převrátila, buď byly vytrženy ze základů podhrabávajícími se válečnými bestiemi, nebo roztaveny a rozbořeny těmi parními. Domy v centru města, které nebyly rozšlápnuty na placku, hořely a mechanická monstra se už přesunovala k předměstím. Jedna veliká válečná bestie se válela na zádech jako pes v čerstvé trávě a drtila městskou zeď pod sebou.

Přeživší se valili z města. Jodah nikde neviděl Arcumovu typickou chodící židli ani jiný druh soldevského výtvoru pro tentýž účel. Hned za městskými zdmi však spatřil Sorineho poníka a v příštím okamžiku si všiml, že mistr strojař stojí vedle kacíře a společně organizují nějaký způsob obrany. Jodah, stále podpírán ve vzduchu kouzlem vyvolanými větry, se obrátil zpět k městu a začal hledat jednu konkrétní osobu.

Na opačné straně městského centra na vrcholu jedné z vysokých kupolovitých věží Kjeldorských nebeských rytířů stála Jaya a prohlížela si zkázu. Na sobě měla plandavé světle červené šaty, doplněné kožešinou černou jako noc. Magicky si zvětšila postavu až do výšky dvaceti stop a teď stála s rozkročenýma nohama na střeše kupole a smála se na spoušť, kterou nadělaly její stroje.

Jodah se k ní pokusil přiletět tak, aby ho neviděla, ale posednutá námezdní mágyně o něm už věděla. Mezi střechami prosyčela ohnivá koule. Jodah se jí snadno vyhnul a viděl, že se Jaya stále usmívá. Kouzlo bylo zamýšleno tak, aby ho netrefilo, ale vyslalo mu zprávu: Jaya si s ním chce pohrávat.

„Rád tě vidím, arcimágu,“ prohlásila Jaya vlastním hlasem, ačkoli nyní zesíleným a hřímajícím nad střechami. „Doufal jsem, že přežiješ dost dlouho na to, abys viděl mé konečné vítězství.“

„Musíš to zastavit,“ řekl Jodah.

„Stále povýšený učitel, jak vidím,“ pronesla Jaya. „Ale když už jsi za mnou přišel a když mě tak hezky prosíš.“ Znovu se usmála a strčila si do úst dva prsty.

Vydala vysoké písknutí, které roztříštilo těch pár zbylých nerozbitých kusů skla ve městě. Jodah si zacpal uši.

Rozhlédl se kolem. Rozličné bestie zanechaly destrukce, začaly se stavět na nohy a shlukovat se v přibližném kruhu kolem kasáren nebeských rytířů a nich dvou.

„Je to tak lepší?“ posmívala se Jaya. „Víš, dnes dopoledne bych přísahal, že jsem tě nechal zemřít.“

„Proč?“ zeptal se Jodah. „Proč tohle děláš?“

„Copak, žádné objetí?“ culila se Jaya. „Nepřivítáš se s Jayou?“

„Ty nejsi Jaya,“ řekl Jodah.

„Ne, nejsem,“ pravila námezdní mágyně a bez námahy přešla k Lim-Dûlově hlasu. „Už nějakou dobu ne,“ dodala Mairsilovým odměřeným tónem. „Jsem lepší než Jaya, ale tahle její osobnost se pro tebe stává přijatelnější, nemyslíš?“

„Proč?“ opakoval arcimág otázku. Vznášel se ve vzduchu mimo Jayin dosah.

„Protože mám tu možnost, samozřejmě,“ řekla Jaya a vykouzlila další úsměv. „Nebo jsi tím myslel, proč jsem ti podřízl hrdlo? Inu proto, že stroje, ty veliké podivuhodné stroje, potřebovaly Urzovu krev, aby je přivedla znovu k životu. A protože Urza tady nikde není, myslel jsem, že by mohla stačit krev pokrevního příbuzného. Prozradily mi to Mairsilovy vzpomínky,“ dodala jasně a poklepala si na čelo.

„Takže tys ten prsten měl pořád,“ řekl Jodah, „už když Jaya poprvé přiletěla do Lat-Namu.“

„Uf-uf,“ pronesla Jaya s vřelým úsměvem. „Našla ho na bitevním poli krátce poté, co vyřídila Chaesku. Hledala něco, co pomůže tobě bojovat s Lim-Dûlem.“ Úsměv se rozšířil. „Samozřejmě ho našla až tehdy, když už bylo po bitvě. Zahrabal jsem se do její malé mysli, přiměl ji zapomenout na ruku a dalších dvacet let strávil pronikáním do celého jejího bytí. Do jejího myšlení, jejích snů, jejích nejhlubších citů.“

„A byl jsi tam. Přinesl jsi mi tu ruku do Lat-Namu,“ řekl Jodah.

„Jistě, bylo to hloupé,“ prohlásila Jaya, „ale ne tak nápadné. Jaya Ballardová, skutečná vnitřní Jaya Ballardová, si myslela, že má všechno úplně pod kontrolou. Dával jsem jí sem tam nějaké to nakopnutí správným směrem, sem tam nějaký ten nápad, zabránil jí v přílišném úspěchu, ale jinak jsem se držel zpátky, dokud jsem nebyl ona. Podezření, že je něco špatně, začala mít poté, co zaútočila na Lovisina šamana, ale já jsem doopravdy toužil získat jeho, chci říct svůj prst zpět.“

„A tehdy Jaya onemocněla,“ řekl Jodah.

„To byl jen další povedený trik,“ prohlásila Jaya. „Jedna z malých šťastných náhod, kterých si Jaya vždycky tak cení. Drobný stimul, kterým si nejsi jist, dokud se nepřihodí. Kdysi před lety chytila husinku, pěstici, nebo jak se to jmenuje. Pomocí své vlastní síly jsem udržoval nemoc na uzdě, než nastal čas, kdy jsem ji potřeboval. A světe div se, využil jsem ji k tomu, abych Jayu na nějaký čas postavil úplně mimo hru a až do doby, kdy šamani dokázali zcela vyléčit její fyzické tělo, jsem její mysl úplně ovládal.“

Jodah si vzpomněl na zranění ve tvaru půlměsíce v Jayině dlani. „Držel jsi prsten v zaťaté pěsti.“

„Hezký trik, že?“ řekla Jaya. „Měl jsem obavy, že na to přijdeš, ale ty jsi měl pro svou drahou, drahou přítelkyni Jayu tolik hvězdiček v očích, že jsem se mohl obléct celý do černého a napsat na sebe ‚zde přebývá zlý černokněžník‘ a ty by sis toho stejně nevšiml. Někdy jsi tak hloupý, že je to až roztomilé.“

„Próóóóč?“ zaskučel Jodah.

„Co proč?“ zeptala se Jaya. „Proč zrovna teď? Už nastal čas. Kdybych byl čekal ještě o trochu déle, z Tresserhornu by nezbylo nic víc než prázdná skořápka. Proč Soldev? Věděl jsem, že staré válečné bestie jsou tady, a potřeboval jsem je. Připisuji strojařům k dobru, že mi pro mé potřeby postavili ještě několik dalších. Proč jsme strávili tak dlouhou dobu na cestě? Moji drazí, obelhaní Adnáti potřebovali čas na poslední opravy. Mimochodem, Gustha byla výtečná falešná stopa, další šťastná náhoda, na kterou jsem se zaměřil až poté, co jsi začal být fanatický. Ta je mrtvá, chudák holka, její tělo spálili po bitvě na pohřební hranici spolu s Avramem Garrissonem a ostatními padlými.“

Znovu se usmála. „Proč zrovna ty? Máme spolu dlouhou historii, Jodahu. Ubližovat ti tímhle způsobem mi činí zvláštní potěšení.“

„Spousta lidí si myslí totéž,“ pravil Jodah a v kapse vesty ucítil žádostivé pulsující teplo zrcátka. „A proč tohle všechno?“

„Nazval jsi mě člověkem, který ovládá druhé, a já myslím, že je to pravda,“ řekla Jaya. „Rád se považuji za šachistu, který ovládá všechny figury na šachovnici, ať o tom vědí nebo ne. Tebe, Adnáty, dokonce i Arcuma. Varchild tady samozřejmě nikde poblíž není – jenom jsem nechtěl, aby mi ten malý veselý gnóm překazil plány. Šťastné náhody fungují oběma směry, jak víš, a odlákat Arcumovu pozornost bylo jednodušší než ho zabít.“

„A Chaeska ví, že jsi tady,“ řekl Jodah klidným tónem.

„Viděl mou moc, ale ne mou tvář,“ řekla Jaya. „Nechtěl jsem vyložit karty příliš brzy, a kdyby mě ten hromotlucký oddaný patolízal poznal, provolával by mi slávu a halasně mě vítal zpátky doma. Ne, jen jsem ho vystrašil, to je vše. Opravdu se těším, až mu o tom později budu vyprávět.“

„Takže sis mě zvolil jako jednoho z pěšců v téhle šachové hře,“ prohlásil Jodah, „a posílal mě po všech čertech, abych tě našel, zatímco jsi ve skutečnosti stál vedle mě.“

„Jak jsem řekl,“ vzdychla Jaya, „jsem opravdu rád, že jsem tě nezabil. Chci, abys zůstal naživu kvůli tomu, co se stane teď.“

„Teď se stane to, že vypadneš z Jayina těla,“ pronesl Jodah. Kolem nich se v přibližném kruhu shromáždily různé stroje. Přežilo osm mohutných monster a stejný počet parních bestií, které za sebou zanechávaly bílá oblaka páry.

„Může snad vzorek opustit látku a stále zůstat vcelku?“ zeptala se Jaya. „Kdepak, já tady zůstanu jako vinná réva obtočená kolem Jayiny páteře. Pravda, mohl bych ji ohrozit, ale to bych stejně tak ohrozil sebe, a to by bylo hloupé.“ Přitiskla si prst na čelo. „Jeden špatný pohyb a já se oddělám.“ Zasmála se hlubokým hrdelním smíchem. „Nemůžeš se mě zbavit, aniž bys ublížil své zbožňované Jaye.“

„Tak jí budu muset ublížit,“ pravil Jodah a v duchu vybíral kouzlo, které by obří postavu zneškodnilo, ale neublížilo jí. „Nemysli si, že tě tvé rukojmí ochrání.“

„Ano, ronil bys opravdové slzy, ale zničíš Jayu, abys zastavil Lim-Dûla, že?“ řekla postava a na chvilku se zatvářila přepadle a zamyšleně. „A proto přicházím s další malou nesnází.“

Zapískala dvěma hlubokými tóny a starodávná válečná bestie začala hlasitě hučet. Jodah očekával okamžitý útok, a tak se nechal vynést na větrech ještě výš.

Jaya se zasmála. „Ne, ne. Tohle není přímá hrozba. Jen se chvilku dívej.“

Nejbližší válečná bestie se začala černat a mihotat, jako by se rozpadala na kousíčky. Celý její obrys se změnil v siluetu a začal rozechvívat vzduch kolem sebe hrubými částečkami černé tekutiny. Válečná bestie zmizela a zanechala díru v prostoru, který předtím okupovala, díru v realitě. Mihotavý vzduch chvilku zůstal na místě, dostatečně dlouho na to, aby do třepetavého pole skočily nejbližší soldevské parní bestie. Pak se ztratilo i mihotání.

Jaya se podívala na Jodaha očima o velikosti jeho hlavy a zazubila se. „Tyhle malé suvenýry z Války Bratří jsou naprogramovány k tomu, aby našly největší možný zdroj černé many a zmocnily se ho, aby ho mohli využít jejich mistři – Phyrexijci, Gixin démonický lid. Právě otevírají brány, mechanické brány realitou, které jim umožní dosáhnout svých cílů.

Víš, když jsi tvrdil, že Gerda lže, tak jsi měl samozřejmě pravdu. Jak nemáš lidi rád, tak na ně máš dobrý odhad. Řekla ti, že v Lat-Namu je všechno v pořádku, ale ve skutečnosti se v nejnižších patrech školy nachází propast, ze které se valí černá mana. Jsem si jist, že o ní Gerda ví. Nedokážu si představit, že by ji takový vůdcovský typ jako ona nenašel, zvlášť jestli opravdu postavila relikvář z mé, ehm, jeho ruky.“ Na chvilku se odmlčela a mezitím se začaly třepotat a mizet dvě další válečné bestie, po nichž následovala dvojice parních.

„Propast z tresserhornského podzemí,“ prohlásil Jodah, když pochopil.

„Další malý hezký kousek skládačky, který přesně zapadá na místo,“ prohlásila Jaya. Jak mluvila, začalo i zbývajících pět válečných bestií temně mručet a zakrucovat se do sebe, až po nich zbyl ve vzduchu jen černý opar. Parní bestie utíkaly, aby prošly branami dřív, než se zase zavřou.

„Válečné bestie míří do Lat-Namu,“ řekla Jaya, „aby se zmocnily návnady, kterou jsem jim zasadil ve sklepě tvé školy, a zničily vše, co by pro ni mohlo představovat hrozbu. Tedy tvou slavnou školu. A tím budou neutralizováni všichni hráči, kteří by se mohli postavit proti mně – tvůj sjednocený Kjeldor a Balduvie jsou ještě v plenkách, Krov je prolezlý mory, Kelsinko zatopené. Soldev leží v troskách a nyní padnou i mágové v Lat-Namu. Tresserhorn čeká jen na můj návrat a z něj dokážu snadno dosáhnout toho, v čem jsem předtím neuspěl – ovládnout tuto zemi.“

Jaya se odmlčela, jako by čekala, zda Jodah něco řekne. Arcimág se vznášel ve vzduchu se založenýma rukama a hluboce se mračil v zamyšlení.

„Takže máš na výběr,“ řekla lehce Jaya, „budeš bojovat, abys mě porazil a přitom pravděpodobně zabil i svou kamarádku Jayu, nebo se pokusíš zachránit svoji školu? Protože pokud půjdeš zachránit školu, já se okamžitě vrátím do Tresserhornu a budu se připravovat na svůj další krok.“ Oči jí zasvítily zlou veselostí. „A velká hra mezi námi dvěma pokračuje, příteli Jodahu.“

Jodah pohlédl do mihotavé černoty bran. Během několika chvil se brány uzavřou a on se nedokáže dostat do Lat-Namu včas.

Jaya se zasmála hlubokým srdečným smíchem. „Nemáš vlastně vůbec na vybranou, že? Tvůj pocit povinnosti vůči škole je příliš silný. Nedokážeš snést pohled, jak jsou tvé knihovny vypalovány, že? Tak jdi, jdi zachránit své drahé vědomosti. Uvidíme se v Tresserhornu, arcimágu, poté, co si prokopeš cestu z Lat-Namu.“

Jodah zanadával a vyhrnul se vpřed, vyrazil na Jayinu gigantickou postavu. Posednutá námezdní mágyně překvapeně zvedla obočí a vydala štěkavý výkřik šoku a překvapení.

Za Jodahem zhasla z existence poslední brána do Lat-Namu a spolu s ní i arcimágovy naděje na záchranu školy.

Kapitola 17
Gerdina volba

Zničení a následné opuštění Lat-Namu je, stejně jako všechno ostatní ohledně tohoto tajného čarodějného spolku, obestřeno a prodchnuto tajemstvím. První zprávy o zániku školy, které se vůbec kdo dozvěděl, přišly až o více než měsíc později, když jedna v bouři zbloudilá almaazská obchodní loď přistála a objevila domorodé farmáře, jak si z kamenů čarodějských věží stavějí ohrady pro kozy. Farmáři hovořili o titánské magické bitvě, jež se tam odehrála, zničila většinu budov na povrchu a způsobila zhroucení téměř všech podzemních sklepů.

Po čarodějích, kteří učinili tento ostrov svým domovem, nebylo ani stopy a o jejich osudu se nevyprávěly žádné příběhy. Ať postihla Kolej Lat-namskou jakákoli kalamita, zůstala tajemstvím sil, které v ní bojovaly. Byla to revoluce? Návštěva sférochodce? Útok v moři přebývajících visceridů? Ani dnes to nikdo nedokáže říci s jistotou. Nebyli žádní zasvěcení přeživší, kteří by o tom mohli vyprávět, jen domorodí rolníci a rybáři s divokými legendami.

Opuštění Lat-Namu, které se odehrálo téměř současně se srovnáním Soldevu se zemí a vznikem Nového Argivu, signalizovalo konec přechodného období na konci Doby ledové a zrození toho, čemu říkáme Moderní věk. I když se pobřeží nadále formovala a přetvářela ještě dalších sto let, nejdůležitější změny na Terisiare již byly dokončeny. S pádem lat-namských věží začal nový věk.

Přibližně v této době také mizí z historie postava Jodaha. Rozpouští se do neznáma jako samotné ledovce.

Arkol, argivský učenec

Na Gerdu Äagesdotter křičel snad celý vesmír. Každý učenec, písař nebo mág v Lat-Namu, který mohl seslat nějaké kouzlo, na ni bolestivě řval a jejich řev přenášela magická kouzla a připojené artefakty. Jejich sténání bylo doprovázeno skleněným tříštěním jedné ochranné schránky za druhou, výbuchem ochranné sféry za ochrannou sférou a spínáním každičkého magického znaku na ostrově – všechny byly napojeny přímo na její kancelář a všechny najednou sténaly, vřískaly a rachotily.

„Výbuch,“ prohlásila jedna varovná schránka. „Výbuch u vnitřního pobřeží.“

„Ubytovny C a D se zhroutily,“ říkal druhý hlas, bezbarvý magický vyslanec. „Pošlete ihned léčitele. Máme tady zával.“

„Jsme napadeni!“ ozval se další hlas, tentokrát lidský, vycházející z malého drahokamu.

„Vetřelci na hlavním ostrově,“ prohlásil ženský hlas, jen stěží skrývající nevěřícnost. „Na hlavním ostrově jsou artefaktové bytosti neznámého původu. Opakuji…“

„Něco je v tunelech,“ řekl další nový hlas. „Opakuji, něco je v tunelech podél západních břehů. Prozkoumáváme to.“

„Vetřelci překonali pobřežní schránky,“ řekl ženský hlas, nyní napnutý a snažící se ovládat. „Věž číslo pět se zřítila. Opakuji, věž číslo pět, alchymistická věž, se zřítila.“

Intenzita volání, všech najednou, srazila Gerdu od stolu a povalila ji na azurově vydlaždičkovanou podlahu. Kromě naříkavých volání jí naskakovala husí kůže, jak se hlavní ochrany po celém ostrově a budovách na jeho povrchu tříštily jedna za druhou. Vše bylo napojeno na její soukromou pracovnu a výsledkem bylo, že vše najednou vybuchovalo.

„U dobrotivého Urzy, co jsou tyhle věci zač?“ zeptal se někdo. Gerda si myslela, že to je artefaktér Relj.

„Jsou ve sklepích! Opakuji, jsou ve sklepích!“ odpověděl někdo jiný.

„Věže číslo sedm a osm jsou pryč,“ oznámil ženský hlas. „Opakuji, pětka, sedmička a osmička jsou pryč.“

„Jsou obrovské!“

„Knihovna!“ ozval se přiškrcený plačtivý mužský hlas, který se snažil přehlušit všechen ten kravál. „Knihovna hoří! Proboha, pošlete pomoc!“

V Gerdiných dveřích se objevil Ozmar. Ve tváři byl bílý jako duch.

„Něco se děje,“ dokázal vydechnout.

Gerda by za normálních okolností mladíka obdařila poučením o podceňování, ale teď na ni křičely hlasy. Fráze vysílané schránkami byly již zcela přehlušeny panikařícími lidskými hlasy, navzájem se překřikujícími, aby je bylo slyšet.

„Phyrexijského původu,“ řekl hlas bublající krví. „Možná jsou phyrexijského…“

„Hurkyldrafnajodahgerda,“ zazněl další ve vyděšené mantře. „ Hurkyldrafnajodahgerda!“

„Kde jsou posily, sakra! Takhle nás roztrhají na cucky!“

„Živá pára, opakuji, z těch menších vychází živá pára!“

„Věže číslo čtyři až dvanáct jsou pryč,“ oznámil ženský hlas, nyní rozechvělý, „a taky věže patnáct, sedmnáct a…“ následovala pauza hluboká jako propast… „och proboha, ono mě to vidí.“

Gerda zaječela a máchla rukou, čímž vypustila spršku many. Tím jediným gestem se všechny rozličné křičící koule, mísy, cetky, schránky, znamení, drahokamy, znaky a rytiny roztříštily, rozbily, popraskaly a vymazaly. Gerdu zavalila vlna ticha.

Poklekla na azurově vydlážděnou podlahu a zoufale se snažila dostat svůj dech pod kontrolu.

Vedle ní stál Ozmar, mlčící a vyděšený.

„Kdo?“ zeptala se nakonec.

Ozmar polkl a odpověděl: „Neznámí útočníci. Zjevili se odnikud, jako sférochodci. Veliké stroje. Všechny najednou.“

„Kolik? Kde? Něco od arcimága?“

Ozmar na ni pohlédl se zděšeným strnulým výrazem.

Gerda přikázala: „Pomoz mi vstát.“ Písař k ní došel a začal ji zvedat na nohy.

„Dobře,“ řekla, „teď půjdeme do mých pokojů a vezmeme s sebou každého, koho po cestě potkáme. Mám tam schovaných pár hraček, které by mohly pomoct.“

Ozmar přikývl a následoval ji na cestě z kanceláře.

Neušli více než dvacet stop, když se chodba před nimi uzavřela.

Ozvalo se hluboké burácení, které nabývalo na intenzitě, až arcimágyni i písaře srazilo k zemi. Přímo před nimi se jedna stěna chodby vyboulila dovnitř a pak se propadla.

Pak nad chodbou něco proklouzlo. Ne, proklouzlo to skrz chodbu a vymazalo ji ze světa, jak to zkřížilo jejich zamýšlenou cestu. Vše, co Gerda a Ozmar viděli, byla obrovská zeď železných a měděných plátů, která se šinula napříč tunelem jako zavírající se vrata. Bylo to, jako by malému člunu zkřížila cestu obří loď. Sunoucí se zeď zavalila chodbu. Zavalila jejich výhled. Zavalila jejich svět.

Pak byla železná loď pryč. V místě, kudy se protáhla, zanechala vyhloubenou obrovskou díru, z jejíchž stěn odkapával roztavený kámen. Vzduch byl od žáru šinoucí se bestie teplý. Gerdin příbytek a veškeré zázraky, které obsahoval, všechny její zastříhané keře, její přijímací komnata, její fontány a pávi, všechno to bylo zničeno tím, co vyhrabalo obrovský tunel.

„Co to bylo?“ zeptal se Ozmar.

„Naši útočníci,“ odpověděla Gerda a kousla se do rtu. „Půjdeme do Jodahovy staré pracovny. Když jsou moje pokoje pryč, budu potřebovat něco, na čem tam pracuji.“

Oba prchli z nově vykopaného, ještě teplého sklepa, proběhli po dvou schodištích a ocitli se přímo v bitevní zóně. Ozmar překvapeně vyjekl a zatlačil Gerdu zpět do chodby, zatímco chodbami kličkovaly magické energie, které zanechávaly hluboké vrypy ve stěnách. Starší žena se sebe setřásla ruce mladého písaře a s klidem posoudila situaci.

Pět studentů, těch starších, kteří se už věnovali vlastním nezávislým studiím, bylo napadeno partou automatů: natahovacím vojákem ze starověké Yotie, hliněným výtvorem z Urzovy éry a jedním z nedávných parních golemů ze Soldevu. Studenti zmateně sesílali kouzla a stroje na ně dorážely. Výstřely studentů byly nepřesné a tři výtvory se valily dopředu, blíž a blíž k nim.

Gerda zanadávala, vytáhla si do lebky kousek horské magie, roztočila jej do koule a odpálila do srdce tří automatů. Kouzlo explodovalo nehlučným výbuchem a na okamžik všechny tři zmrazilo. Pak se všechny tři stroje rozpadly na tisíce úlomků a ty se zachrastěním dopadly na podlahu.

Vůdce studentů vystoupil a vykoktal: „Mistr Relj nás poslal sem dolů pro artefakty, aby pomohly s útokem. Když jsme ty artefakty našli, zaútočily na nás na potkání.“

„Vraťte se k Reljovi,“ řekla Gerda vážným hlasem. „Řekněte mu, že mechanickým relikviím se nedá věřit. Řekněte mu, ať si vzpomene na legendu o bitvě o Argoth. On už bude vědět, co tím myslím.“ Všech pět studentů se rozuteklo a Gerda přemýšlela, zda je ona nebo Relj ještě někdy uvidí.

Gerda a písař pokračovali chodbami plnými očouzených skvrn po spáleninách a roztavených dlaždic. Než se mohli dostat k Jodahově staré pracovně, procházeli okolo ubytoven studentů prvního ročníku. Cesta, která byla často právě tak dlouhá, aby přivedla Gerdu do špatné nálady, pro ně nyní představovala hlavní útočiště.

Před vchodem do ubytovny nalezli mladou černomanovou čarodějku Tisélii, schoulenou u zdi jako loutka bez provázků. Pečlivě namalované oči měla promáčené slzami a po lících jí stékaly černé pramínky. Gerda poklekla k ní.

„Byla jsem s… s Glissendou,“ řekla a během řeči se její oči znovu naplnily slzami. „A oni… a ona…“ Slz už bylo příliš mnoho a ucpaly jí mysl i hrdlo.

„Jen klid, děvče, jen klid,“ utěšovala ji Gerda. „Neztrácej hlavu. Potřebujeme, abys měla jasnou mysl.“ Pak řekla Ozmarovi: „Vezmeme ji s sebou.“

Další schodiště bylo plné černého kouře. Tisélie slabě vyjekla a pevně se přitiskla k Ozmarovi.

Gerda pohlédla dolů černou mlhou, tekutou temnotou, která se nyní řinula z jámy hluboko dole ve sklepích.

Obrátila se k Tisélii. „Potřebujeme tvou pomoc. Ty pracuješ s černou.“

Tisélie se na ni podívala a pokusila se promluvit, ale místo toho dokázala jen popotáhnout nosem.

Gerdina tvář se opět zakabonila. „Tisélie. Tissy. Poslouchej mě. Musíme se dostat skrz tuhle chodbu. Ty nám musíš pomoct. Dokážeš tu černou manu zatlačit? Myslíš, že to pro nás můžeš udělat?“ Arcimágyně pocítila, že se neovládá a její hlas měkne.

Tisélie vydala další popotáhnutí a rozmazala si černé oční stíny po líci. Vykročila dopředu a přitom si zpívala něžnou píseň, ukolébavku o mrtvém děťátku. Učinila tu píseň svou mantrou, zatímco se nutila krok za krokem sestupovat dolů.

S tím, jak zpívala svou tichou a táhlou písničku, se v černé mlze začínal vytvářet důlek, pak z něho vznikl tunel.

„Šikovná holka,“ řekla Gerda. „Pokračuj.“

Když Tissy pokračovala, její hlas nabýval na síle a Gerda se usmívala. Trénink vždy zahání strach.

Pak se dostali k závalu, k místu, kde se střecha sesunula a zcela přehradila chodbu. Tissy pohlédla na barikádu a její hlas na chvilku zeslábl. Černota začala ze všech stran znovu tlačit.

„Pokračuj, Tissy,“ vybídla ji starší žena, „s tímhle si přece stará Gerda umí poradit. Udržuj si úroveň many. Máš přece výcvik. Jako ve škole.“

Mladá bledá dívka se zhluboka nadechla a zahájila další sloku ztracené dětské písně. Černota ztuhla, a přestože se již dál nepřibližovala, neustupovala.

Gerda prošmátrávala rukama spadlé bloky ve snaze zjistit, jak jsou široké. Bude to celou cestu do Jodahovy pracovny stejné? Měli by se tam zkusit vydat jinudy?

Zavrtěla hlavou, vtáhla manu do své matrice kouzel a opřela se oběma dlaněmi o zřícenou skálu.

Skála na opačném konci blokády vystřelila ven a proletěla dobrých dvacet stop chodbou. Gerda proklopýtala vzniklým otvorem, za ní následoval Ozmar a již vyčerpaná Tisélie, která měla rozšířené oči a nepřestávala, ani nemohla přestat, zpívat svou píseň.

„Už jsme skoro tady,“ pravila Gerda.

Arcimágyně pro tem se současně pokárala a pochválila za to, že se rozhodla postavit zbraň z Lim-Dûlovy ruky v Jodahově staré pracovně. Kdyby ji byla nechala ve svém příbytku, bylo by teď po ní. Takhle však může být esem v rukávu, zbraní do boje s těmito věcmi.

Když konečně dorazili k dvojitým bronzovým dveřím do Jodahovy bývalé pracovny, dopřála si úsměv.

V pozdně odpoledním slunci zářícím arkýřovými okny se v téměř vyprázdněné místnosti vznášela zrnka prachu. V místnosti nebylo nic kromě jednoduchého pracovního stolu uprostřed, vše ostatní bylo přemístěno do nových příbytků (a snad od této chvíle do zapomnění). Na stole ležel její poklad, obyčejná hůl ze zeleného dřeva opředená zlatými žilkami, na jejímž vrcholu byla zlatou nití a vodostříbrnými tkaničkami přišněrována Lim-Dûlova ruka, čtyři zbývající prsteny se stále zlovolně leskly na slunci.

Jestliže ty věci, které útočí na školu, jsou Lim-Dûlovy výtvory nebo spojenci, Gerdina hůl proti nim pomůže.

Gerda zvedla hůl a s vděčností ucítila na prstech odpověď v podobě nahromaděné energie. Poprvé od chvíle, kdy zazněly alarmy, se cítila dostatečně silná, aby útok odrazila.

Otočila se k Ozmarovi a Tissy, kteří pořád stáli ve dveřích, a řekla: „Výborně. Ozmare, ty zůstaň tady se slečnou. Já poletím nahoru na vrch ostrova, abych viděla, co…“

Náhle si uvědomila, že Ozmar a Tisélie mají rozšířené oči – uvědomila si, že se dívají na něco za ní, za okny.

Něco blokovalo výhled na slunce.

Gerda se otočila k oknu a do Jodahovy pracovny strčila čenich válečná bestie. Příď monstra prolomila okno jako mědí okovaný ledovec a bez námahy rozdrtila stůl. Zaplnila třetinu místnosti, a to větší část trupu zůstala stát venku v příboji v moři u břehu ostrova.

„Vraťte se na chodbu,“ nařídila Gerda a přitom ustupovala k bronzovým dveřím. Bestie znovu prorazila kupředu a tentokrát vyhloubila díru o velikosti dvou třetin pracovny. Po okrajích díry skapával roztavený kov.

Obluda opět ustoupila, aby se připravila na další úder, a Gerda na ni namířila svou hůl. Cíl z takové vzdálenosti nebylo možné minout.

„Doufám, že to bude fungovat,“ zamumlala a vypustila do svého nahrubo postaveného zařízení bouři magické energie.

V Lim-Dûlově ztracené ruce se objevil pulsující pruh černého, zeleného, bílého a modrého světla. Pak vystřelil a zasáhl mechanickou nestvůru přímo do pravého boku přídě. Tvor chvíli zaváhal, jak zkombinované energie začaly sloupávat jeho měděnou skořápku. Válečná bestie se zapotácela o kousek vzad.

Gerda v duchu vykřikla potěšením a zdvojnásobila své úsilí. Začala do hole vlévat další v mysli vyvolanou energii. Obří měděná zeď se začala vypařovat v husté zelenkavé mlze. Pod jejím tělem se objevila spleť kovových hadů, které pod neúprosným světlem Gerdina paprsku chytaly plamen a umíraly. Gerdě se zdálo, že hluboko v nestvůřiných útrobách zaslechla zavřeštění, které mohlo být hroucením kovu do sebe i svíjením netvorovy duše v bolestech.

Krmila zařízení další manou a teď se už usmívala. Monstrum se pokusilo ustoupit, ale už bylo pozdě. Gerda pozorovala, jak se na tuctu míst valí pára z protržených plátů a jak vyšlehává oheň z povrchových otvorů. Bestie udělala krok zpět z pracovny, pak druhý.

Pak bestie vybuchla a celá její horní část se svisle rozpadla na dvě zhruba stejně velké poloviny. Obě hořící části se rozsypaly v bocích a spadly do vln oceánu, zbyly po nich jenom nohy v podřepu jako památníky. Dovnitř se valil studený a štiplavý mořský vzduch, aby zaplnil prázdnotu, kterou předtím okupovala hrouda válečné bestie.

Gerda si uvědomila, že zadržovala dech, a tak jej pomalu vypustila. Jodahova pracovna byla pryč, otevřená do vzduchu a do moře. Gerda stála na kraji nově vyhloubené jeskyně ve skalním útesu.

Přešla zpět k Ozmarovi a Tisélii. „Teď alespoň víme, že to funguje…“ Ztuhla.

Zpod jejich nohou se ozval praskavý zvuk, z něhož Gerdu zamrazilo v zádech až na kost. Zbývající trámy a zemina podpírající pracovnu se propadly a podlaha se proměnila v rampu, která je všechny vymrštila ke skalám pod nimi.

Ozmar zařval. Tisélie vyjekla a pevně se k mladíkovi přitiskla. Gerda hlasitě zaklela, jak jí podjely nohy. Všichni tři začali sklouzávat ke kraji.

Gerda natáhla jednu ruku a vypustila kousek magie. Ruka se zachytila šikmého povrchu a Gerda sebou švihla dozadu. Druhou rukou stále pevně svírala hůl.

Ozmar a Tisélie projeli okolo ní, dívka stále křičela.

Gerda znovu zaklela a pustila hůl. Vymrštila se a popadla Ozmara za límec. Tím, jak zastavila jeho pád, se jí napnula ruka a Gerda pocítila, jak jí rameno zavibrovalo bolestí.

Podívala se dolů a letmo zahlédla hůl, jak přepadává přes okraj útesu a padá dolů do bijících vln. Když hůl zmizela, Gerda ani neutrousila nadávku.

Pomocí kombinace kouzel a čisté síly vůle Gerda vytáhla písaře a studentku do relativního bezpečí dveří. Arcimágyně pro tem tam seděla, oddychovala a pociťovala každý rok svého života. Tissy se stále smrtelně pevně držela Ozmara.

„Ztratila jste…“ začal Ozmar za lapání po dechu, „ztratila jste hůl.“

„Nedělejte si starosti,“ zafuněla Gerda. „To důležité jsem neztratila.“

Chvilku tam odpočívala a jenom dýchala. Kouzlo hole z ní odčerpalo velkou část many a horní část těla ji bolela. Přesto bude muset jít. Bude muset zjistit, co se stalo se zbytkem školy. Bude muset vést protiútok.

Pokud ovšem zbylo něco, s čím jej bude možné vést.

Gerda zhluboka dýchala, dokud si nebyla jistá, že se dokáže zkoncentrovat, seslat kouzlo, vyléčit se, létat.

Pohlédla na moře. Nebe začínalo nabírat plamen.

„No, výborně,“ řekla dvěma mladým lidem ve dveřích. „Tak co teď?“

Kapitola 18
Poslední souboj

Během Doby ledové byli z každé katastrofy, přírodní i jiné, která postihla obyčejný lid, obviňováni sférochodci. Lavina smetla nějakou vesnici – na vině byli sférochodci. Bouře zasáhla vaši karavanu – mohli za to sférochodci. Z hor se přivalila tlupa goblinů – všechno to byla vina vměšujících se sférochodců.

Když jsme se posunuli z Doby ledové do Moderního věku, těchto hloupých pověr jsme se zbavili. Přišli jsme na to, že ne každá změna počasí je dílem sférochodců a že ne za každou katastrofu, která na nás dopadne, mohou tito všemocní nesmrtelní. Z krveprolití a chaosu v našem každodenním životě už sférochodce neobviňujeme.

K tomuto účelu nám slouží čarodějové.

Arkol, argivský učenec

Jaya se vzpamatovala dostatečně rychle, aby se po Jodahovi ohnala hřbetem ruky v půli cesty skrz centrum města.

„Jak milé,“ ušklíbla se, „a já si myslel, že dáš přednost těm svým knížkám a cetkám před mou obstarožní maličkostí. Jsem poctěn.“

Jodah pod sebou vyvolal vítr a narovnal se. Pak si vytáhl manu z paměti a zvedl ruce k nebi. Po okolí se rozšířila hustá vlna mlhy, která zahalila rozbořené věže a kostry domů do měkkého bavlněného blanketu.

Jodah letěl k Jaye, nyní ukrytý v mlze, ale jak se k ní přibližoval, mlha se před ním rozjasňovala a červenala. Pochopil, o co jde, a vymrštil se vzhůru, zatímco se jeho mlhou převalila zeď plamenů, která za sebou zanechávala kouřový závoj. Několik vyšších budov, které ještě zůstaly stát, vzplanulo jako svíčky a popel dopadal kolem něj.

Jaya se rozesmála, zvedla ruku a ukázala na Jodaha. Zamumlal slova, kterými její kouzlo zrušil, ale příliš pozdě mu došlo, že Jaya tento manévr zná. Když mu jeho vlastní protikouzlo v mozku zkolabovalo a vypálilo díru do vzpomínek, připadalo mu to, jako by mu vybuchla jedna strana hlavy.

„Chytej!“ zvolala posednutá mágyně, když zrušila jeho rušení. Znovu se zasmála a luskla prsty.

Jodaha zničehonic obklopil oblak mušek. Ne, nebyly to mušky, ale moskyti, hladoví po jeho krvi. Do nezahalené tváře a rukou se mu zabodávala žihadla. Arcimág zařval bolestí a začal divoce máchat rukama.

Drobný hmyz narušil jeho soustředěnost. Jodah se neovládl a poklesl níž, než si obnovil dostatečnou duchapřítomnost, aby nažhavil své tělo stejným způsobem, jaký Jaya použila proti Chaeskovi. Zatímco rudl, slétali se na něj droboučcí krvežíznivci, jenom aby při doteku vzplávali v tisících maličkých vater.

Jodah si smetl mrtvý hmyz s kůže a zvedl dlaň vzhůru k nebi. Z čistého nebe vyšlehl klikatý blesk energie, jen aby se bez účinku rozbil o neviditelné pole nad Jayinou hlavou. Gigantická Jaya opět zamumlala několik slov a kolem ní začal vířit mrak z ní samotné, tentokrát obarvený žlutými a zelenými proužky. Vzduch kolem mraku ostře páchl po mandlích.

Jodah se odmrštil dozadu a ukryl se v rozbité kostře jedné ze strojařských věží. Těkavý mrak se rozbil o polámaný rám věže a odplul dál ven. Jodah uslyšel Jayu, jak na něj volá ze svého hnízdečka na střeše nebeských rytířů.

„Copak se děje, Lorde Věčný arcimágu?“ volala Jaya. „Bojíš se malé námezdní mágyně? Drobného uzlíčku salónních triků a vedlejší magie? Čarodějky k pronajmutí? Kdepak se skrýváš? Mám začít rozšlapávat uprchlíky, abych tě vylákal ven?“

Jodah neodpověděl a Jaya se znovu rozesmála. „Možná ses jenom vyčerpal. Kolikpak many jsi musel použít, aby tě přivedla zpět od bran smrti, mágu? Většinu? Všechnu? Zatímco se skrýváš, mé hračky jsou v Lat-Namu a provádějí mu totéž, co provedly Soldevu.“

Dosud na mě vrhla hotový blizzard kouzel, pomyslel si Jodah, ale nic, co by mě přímo zranilo. Žádné blesky, žádná zemětřesení, žádné ohnivé koule kromě té první, a i ta byla očividně určená jen k přivábení mé pozornosti. Proč si se mnou takhle zahrává?

Znovu pocítil teplé, naříkavé tepání v zrcátku v kapse své vesty a spolu s ním neustávající mystické naléhání, aby se k němu připojil, aby přijal Freyalisin nabízený dar. Věděl, že jestliže v tomto boji utrží ještě jednu nebo dvě rány, nebude schopen jeho vábení odolat.

Ale na druhou stranu, to je důvod, proč na mě nestřílí, pochopil Jodah. Neví, co ještě zrcátko dokáže, ale ví, že pokud vystřelí kouzlo přímo na mne, může se na ni odrazit čtyřnásobně silnější. To je také důvod, proč na mě vrhá moskyty a jedovaté mraky a protiprotikouzla. Nic, co mne může přímo napadnout, jako třeba blesk nebo střelu, ale útoky, které mi i tak mohou ublížit.

To vše proto, že Jaya stále přesně neví, co Freyalise se zrcátkem provedla, a Freyalise vložila do zrcátka část své jiskry z jediného důvodu: aby zažehla jeho údajnou jiskru a učinila jej sférochodcem.

Až na to, že on jiskru nemá. Aspoň si myslí, že ji nemá.

Ale Jodah nebyl jediný, kdo byl u toho, když Freyalise sesílala své Světové kouzlo.

Jodah pohlédl přes okraj zkrouceného lešení věže. Jaya vrhala na dýmající město nahodile ohnivé koule v naději, že zapálí nějaké zatoulané hořlaviny, které ještě nehoří.

„Bude se mnou bojovat?“ řekla zvýšeným hlasem a vystřelila kouli hořící zloby. „Nebude se mnou bojovat?“ Další ohnivá koule. „Bude se mnou bojovat?“ Další kouzlo. „Nebude se mnou bojovat?“

Jodah ze svého hnízdečka na věži zařval.

„Bude se mnou bojovat!“ zvolala Jaya a obrátila se k němu.

Jodah rozpřáhl ruce, překročil kraj lešení a sletěl střemhlav k zemi. Před posednutou čarodějkou ho nakrátko ukryly trosky budov a pak jej ovanuly větry pod ním, které zmírnily dopad. Jakmile se dotkl země, vytáhl kouzlo, které Jaya použila na posvátné půdě Bitvy o Kjeldor proti Lotharově hlídce.

Tentokrát však Jodah vložil do zaklínadla množství many na úrovni profesionálního mága.

Opřel se oběma rukama o zem a seslal kouzlo. Po zemi se převalily tři obrovské vlny, každá vysoká jako sám arcimág. Nabíraly na výšce s každým blokem, jímž projely. Zbylé budovy v jejich cestě se rozpadaly a řítily k zemi, jak se vlny půdy valily k houbovitým kasárnám nebeských rytířů.

Jaya tento útok nečekala a byla jím zaskočena.

První seizmická vlna nadzvedla ji i věž. Jaya vykřikla na protest, jak se pod ní její bidýlko otřáslo. Druhá vlna roztrhla základnu samotné věže a její obří vrch ve tvaru houby se překotil na trosky dole, právě když udeřila třetí vlna, která vyvolala zhroucení dalších okolních domů do sebe samotných i na překvapenou námezdní mágyni.

Jaya se zvedla z trosek, rozzlobená a zrudlá, stále obrovská, vlasy rozcuchané, na šatech jí ulpívala malta a cihlový prach.

„To není legrace, arcimágu!“ zařvala a rychle vstala. Stále se tyčila nad ruinami okolních ulic.

Po Jodahovi nebylo ani vidu, ani slechu. Vše kolem ní bylo tiché.

„Nenuť mě, abych to tady rozervala na cáry, abych tě našla,“ prohlásila Jaya.

Najednou se objevil malý letící obrys, který vystřelil vzhůru ven z jedné budovy – létající mág v zakrváceném oděvu. Jaya proti němu mávla rukou a mág zmizel. Při jejím prvním doteku praskl jako mýdlová bublina.

Uplynula doba krátká jako úder tepu a odnikud se vynořil další Jodahův obraz. Jaya se neovládla a plácla i po něm. Také zmizel.

Pak třetí, pak čtvrtý. Každý vylétl z jiného kvadrantu a každý se rozplynul při nejjemnějším doteku. Jaya je nepřítomně zaplácávala a hledala jejich sesílače. Okraje přízraků měly po vyvolání namodralý odstín. Byly to přetvářky, jejich účelem bylo ji rozptýlit, a Jaya byla viditelně rozmrzelá, že se jim to povedlo.

„Kdepak jsi, Jodahu?“ otázala se. „Vylez a bojuj jako chlap!“

Přímo před ni se vznesl další Jodah s modrým nádechem. Jaya líně zvedla mohutnou ruku a pohledem hledala stopy po arcimágovi tam, odkud přiletěl.

Tento přízrak však její ledabylé plácnutí odrazil a vletěl jí přímo do obličeje. Vytáhl něco ze své vesty, něco, co se lesklo barvami, jaké by na Dominarii neměly existovat.

„Chytej!“ prohlásil pochmurně Jodah a Jaya pochopila, že tento obraz je ve skutečnosti pravý arcimág, ale v tu chvíli už bylo pozdě.

Jodah rozbil zrcátko o Jayino čelo. Střípky mystického skla se zabodly hluboko do jejího těla a lebky. Když se zrcátko roztříštilo, jiskra uvnitř něj vybuchla hluboko do Jayiny mysli, roztáhla se výronem energie a pohltila obří námezdní mágyni i jejího útočníka arcimága. Oba se v novém slunci ztratili z výhledu.

A pro Jodaha znovu přestal existovat svět.

*****

Zachránění lidé ze Soldevu nebývají většinou příliš dobrými vypravěči. Je to důsledek jejich přísně regulovaného životního stylu a zájmu o detaily, což vede k tomu, že jejich příběhy jsou asi stejně poutavé jako seznam věcí k nákupu. Nicméně tento příběh vykládají asi takto:

Nejprve přišlo zemětřesení, pak se na povrch prodraly ty obrovské starodávné stroje z Války Bratří a začaly všechno rozbíjet na kusy. Pak se i samotné výtvory samotných strojařů zbláznily a začaly útočit. Pak se námezdní mágyně Jaya Ballardová zvětšila do obrovské velikosti a poslala všechny stroje pryč. Poté se ta čarodějka začala hádat s jiným čarodějem, který byl normální velikosti a který údajně byl arcimágem, a ti dva začali vypalovat město mezi sebou.

Nakonec ten menší čaroděj seslal mocné kouzlo a oba zmizeli v záblesku světla. Pilíř plamenů, který toto světlo vyvolalo, vydržel celý den, noc a další den. Trvalo dobrou polovinu týdne, než se k němu mohl někdo přiblížit, a v tu dobu tam už nezbývalo nic k vidění.

Pokud jde o ty dva čaroděje, o tu námezdní mágyni a toho arcimága, žádného z nich už pak v Soldevu ani v celém Kjeldoru nikdy nikdo neviděl.

Není to moc dobrý příběh, ale při způsobu, jakým jej Soldevijci podávají, si můžete být jisti, že si myslí, že se v něm skrývá nějaké morální ponaučení.

*****

Jodah měl pocit, jako by se připoutal dovnitř rakety plné gobliního prachu a zapálil roznětku.

Jaya, Jodah a zbytek blízkého okolí explodoval, nebo aspoň se všem zdálo, že explodoval. Stalo se jim to, že byli vmeteni do Freyalisiny jiskry, toho nepatrného zlomku nekonečna vloženého do zrcátka, který byl náhle vypuštěn do tohoto světa.

Jodah očekával stejný pocit, jaký měl dříve, při seslání Světového kouzla, při vzestupu do vyššího vědomí, ale nyní to byl pouze chaos, vířící a nesouvislý kolem něj, vír emocí a hmoty a energie a myšlenek.

Byla to neovládaná moc, energie bez vnímající myšlenky, která by v ní dokázala vládnout. Byl to větrný vír, stále vznikající vesmír, vířící okolo středového světelného jádra.

Jodah jím byl smeten.

Arcimág zaslechl výkřik a kolem něj proletěla Jaya, držela se za hlavu a vlasy měla v jednom ohni. Ne, její vlasy byly ohněm, vířícím a tančícím kolem jejího skalpu jako hadi.

Uviděla jej a vykřikla: „Jodahu!“

Jodah zavolal: „Dostaň se k oku hurikánu, tam, kde je to světlo!“ Plul, nebo si představoval plutí, směrem k záři. Když se přibližoval, cítil žár a přemýšlel, zda je v ohni i on.

Kousek Freyalisiny jiskry tam visel jako přívěsek z prstů obchodníka, lesknoucí se vlastní vůlí. Když Jodah dorazil, Jaya už tam byla a hleděla na něj.

Teď byla již celá v ohni, vlasy i šaty. Jodah sledoval, jak se na jejím těle pohybují hrubé temné stíny jako mravenci na rozkládající se mrtvole. Mravenci byli stvořeni z čisté temné many a Jodah si byl jist, že mají tváře Lim-Dûla a Mairsila.

Jaya zvedla ruku ke světlu. „To je nádhera,“ pravila. „Bolí to, ale je to nádhera.“

„Vezmi si to světlo, Jayo,“ řekl Jodah, „je tvé. Tím způsobem se zbavíš Lim-Dûla.“

Jaya se na něj podívala bolestným pohledem. „To je od sférochodkyně, že? Freyalisin dar. Jestliže si ho vezmu, přestanu být… přestanu být jako ty.“ Jak mluvila, temné částečky na pravém boku jejího těla začaly splývat, začínaly se stahovat k sobě.

„Byla jsi očarována,“ řekl Jodah. „Byla jsi ovládána jiným. Tohle je jediný způsob, jak můžeš přežít. Vezmi si to světlo. Vezmi si je hned.“

Temnota na jejím těle nadále vzrůstala a šířila se k Jayině tváři. V místech, kudy prošla po její líci a po pravém oku, se temnota formovala do zlomyslných Lim-Dûlových rysů.

„Jodahu, já…“ začala Jaya. Jak mluvila, její pravá paže oděná v černém se zvedla k arcimágovi s plamenem tančícím podél jejích prstů, připravená udeřit.

„Vem si to světlo!“ zařval Jodah. „Vem si ho! Hned!

Jaya se vymrštila a ponořila levou ruku do nadpozemské záře. Jodahovi se stáhlo srdce, jak se její tělo plně pohroužilo do plamenů, čisté plameny se přesunovaly k její levé paži a v místech, kudy prošly, byla její kůže vycíděná jako leštěný kov. Zlatý kov.

Pravá polovina jejího obličeje, ta s Lim-Dûlovým výrazem, měla pouze příležitost všimnout si svého šoku, než ji pohltily plameny. Pak začala hořet i temnota. Lim-Dûlova tvář se proměnila v jemný popel, který byl z lesklé kůže odvát jako prach. Z prachu se ozývalo skučení, jak samotná zrnka začínala hořet a měnila se na ještě jemnější popel, byla zachycována větrem a rozprašována do věčnosti.

Nářek popela byl přehlušen silnějším, který pocházel od samotné Jayi. Byla zcela pohlcována ohněm, stávala se jeho součástí a oheň se stával její součástí, vše vsával do víru před ní. Jodah se snažil odolat, ale shledal, že sám padá do obrovité planoucí propasti, kterou je Jaya Ballardová, prostá námezdní mágyně, jejíž vlastní sférochodecká jiskra, dlouho spící, se náhle probudila k životu.

Plameny vybuchly Jodahovi do tváře a on v planoucím víru slávy ztratil vědomí.

*****

Když se Jodah probral, obklopoval jej oheň, ale plameny mu nijak neubližovaly. Místo zabláceného a zakrváceného oblečení měl na sobě podobný, ale čistší oděv.

Když nic jiného, považoval to za dobrý začátek.

„Jayo?“ zavolal do plamenů.

„Nazdar,“ odpověděl celý vesmír okolo něj.

„Jsi tam,“ řekl Jodah.

„Jsem všude,“ odvětila Jaya, která ho obklopovala. „Je to tak… fantastické. Je to tak… nádherné. Je to jako tehdy při Světovém kouzlu, ale teď jsem to taky já. Nechtěla jsem, aby sis ublížil, tak sis neublížil. Co se stalo?“

„Vzestoupila jsi,“ řekl Jodah. „Do sférochodeckého stavu. Blahopřeji, měla jsi jiskru. Freyalise říkala, že ji cítila v ten den, kdy skoncovala s Dobou ledovou. Já o sobě vím, že jiskru nemám, a zrovna tak vím, že Mairsil a Lim-Dûl taky ne.“

Následovala pauza a po ní vesmír prohlásil: „Lim-Dûl. Mairsil. Nebo kdo. Byl součástí mne. Pod mou kůží a v mých očích. Nevěděla jsem to. Je mi to líto.“

„Byl součástí tebe,“ odvětil Jodah, „ale nemohl vzestoupit.“

„Takže když jsem vzestoupila já, ta část jeho, anebo mě, nemohla jít se mnou,“ řekla Jaya. „Rozumím.“ Další část z ní vycházela pomalu, jako by ji Jaya vytahovala ze světa kolem sebe nebo z Jodahovy mysli. „Freyalise… cítila jiskru a myslela, že to jsi ty… nechala kousek své jiskry jako pomstu. Aby to vše spustila. Ale ty jsi věděl, že ty to nejsi, Línej-Vůl taky ne a my jsme tam byli jediní, kteří nebyli její fanatičtí následovníci. A kdyby měl jiskru některý z jejích následovníků, ona by o tom byla věděla.“

„Takže jsi nositelkou jiskry musela být ty,“ pravil Jodah.

„Děkuji ti,“ pronesl vesmír okolo něj. „Je to přesně to, co jsem chtěla. Je to… je to těžké popsat. Neexistují slova dostatečně dobrá pro to, co to je.“

„Já vím,“ řekl Jodah. „Můžeš se stát člověkem?“

„Člověkem?“ zeptala se Jaya. To slovo od ní znělo zvláštně.

„Nabýt lidskou podobu,“ odvětil Jodah, „abych mohl mluvit s něčím víc než s nebem.“

Jedna strana věčného plamene začala růst a prohýbat se a tvarovat se do Jayiny idealizované podoby sebe sama. Vypadala skoro stejně jako před několika týdny v Lat-Namu, ale vlasy měla v ohni a kůži jako vyleštěnou mosaz.

A scházely jí drobné vrásky v koutcích očí.

„Je to tak lepší?“ zeptala se.

„O hodně,“ odpověděl Jodah. „Kde to jsme?“

Planoucí Jaya se zatvářila zmateně. „Těžko říct. Jsme na místě, kterým procházejí sférochodci. Někde mezi světy, ale současně jsme jejich součástí. Udržuji to špatné pryč od tebe.“

„Musíme se dostat zpět,“ prohlásil Jodah. „Ty mechanické bestie. Lim-Dûl říkal, že je poslal na školu.“

„To by neměl být problém,“ odvětila planoucí Jaya. „Můžu…“ Přes tvář jí přeběhl stín. „Ó bože, to je špatné, to je hodně špatné. Pojďme. Měli bychom tam jít. Chyť se mě za ruku.“

Jodah to učinil a žaludek se mu převrátil, jak se přemístili odnikud znovu na nějaké to místo na světě.

*****

Nebe kolem nich bylo plné plamenů, výsledku Jayina zjevení na obloze nad Lat-Namem.

„Ty si umíš vyrobit vchod,“ řekl Jodah, ale Jaya se už vznášela vedle něj a hleděla dolů. Pod nimi ležely v troskách zbytky Školy Neviděných.

Na povrchu nezůstala stát ani jediná stavba. Celá myriáda věží se nalézala v ruinách a celý jižní konec ostrova vypadal, jako by jej rozhrnul gigantický pluh. Celé útesy byly rozdrcené a rozvalené v moři ve volném, širokém vějíři sutin.

„Je mi to líto,“ řekla Jaya. „Nevěděla jsem to. Totiž věděla, ale nepochopila. Totiž…“

Kouř stoupal ze všeho na povrchu, co mohlo hořet, nevyjímaje všechny parní bestie, které nyní byly rozbité a nevypadaly jako o mnoho víc než odhozené hračky. Aspoň že moji mágové dokázali vyvinout nějaký odpor proti útočníkům, pomyslel si Jodah. Rozbité byly i dvě válečné bestie, starodávná a nebezpečnější zařízení, jedna byla napůl zahrabaná ve venkovní farmě, z druhé zbyly jen podsadité nohy, které stály u jižního břehu hned naproti Jodahově bývalé pracovně.

Země pod nimi se zachvěla a na povrch se prohrabala další obří válečná bestie. Kolem ní vířila kaskáda ohňostrojů – kouzla různých přeživších mágů.

„Dokážeš ty válečné bestie zastavit?“ zeptal se Jodah.

Jaya zprudka přikývla, ale stáhla bronzové rty.

„Tak to udělej,“ řekl arcimág.

Jaya zvedla ruce a zavřela oči soustředěním. Obří monstrum se pozvedlo ze země a začalo se vznášet vzhůru. Z jeho boku přitom odpadlo několik mágů. Stroj bezmocně mlátil klikovitýma předníma nohama, zatímco se vznesl jako neuvázaný balón.

Země se rozvlnila a na povrch se prodrala další válečná bestie. I ona začala stoupat vzhůru a řvát přitom jako podrážděný slon. Poté se objevila další, pak další, každá se prolomila rozrytou půdou, jako by nekladla větší odpor než hladina rybníka. Všechny se vznášely k nebi, zmítaly se a z nohou jim odpadávaly kusy hlíny, kamene a bývalých lat-namských knihoven.

Zanedlouho sebou mlátilo ve vzduchu všech šest přeživších válečných bestií.

Pak Jaya zaťala ruku v pěst. Zaduněl rachotivý zvuk kroutícího se železa, jak se obludy začaly hroutit do sebe. Nýty vystřelovaly, pláty se hroutily a živé úpony ocelových svalů pod kovovou slupkou vřeštěly a drtily sebe sama.

Jaya držela pěst pevně zaťatou. Válečné bestie se smršťovaly do menších a menších koulí, až nakonec krystalické motory v jejich srdcích tím tlakem praskly a vrak každého stroje zahořel modrozeleným ohněm. Na plameny posetém nebi nad Lat-Namem se objevilo šest nových hvězd.

Jaya ukázala směrem k západu a hvězdy odletěly. V atmosféře za sebou zanechávaly dlouhé nahořklé kouřové stopy, než nakonec někde za křivkou obzoru dopadly do moře.

„Dost dobré,“ prohlásil Jodah. „Teď se půjdeme podívat, jestli tady někdo přežil.“

„Ne,“ nesouhlasila Jaya. „Je tu ještě něco.“

„Další bestie?“ zeptal se rychle Jodah.

Jaya zavrtěla hlavou a snažila se najít správná slova. „Pořád je tady temnota. Právě ta temnota sem přitáhla ty bestie. Pamatuju si ji od Líného-Vola. Je stále tady.“ Pohlédla na arcimága. „Jestli ji chceme zastavit, musíme jít k ní.“

„Tak mě tam zaveď,“ řekl Jodah.

Jaya se bez varování snesla níž a Jodah měl pocit, jako by jeho žaludek zůstal v horních vrstvách atmosféry. Klesali střemhlav a nezpomalili, ani když se země pozvedla, aby je uvítala. Hlína a skály se rozestupovaly do široké průrvy, která se před nimi klikatila protunelovaným ostrovem.

Nakonec už neprolétávali kolem půdy, ale skrz zhmotnění temnoty. Ebenová černota se před Jayiným planoucím tělem rozestupovala, ale za nimi se opět zavírala. Bylo to jako plout vodou.

Jodah temnotu poznával a byl podrážděn dávnou vzpomínkou. Cítil sílu valící se temnou mlhou. Cítil ji, nebo spíše její stín, před dávnými, dávnými časy v útrobách Společenstva mágů, obrovské pevnosti, která se později stala Tresserhornem. Vzbuzovala pocit lítosti a šílenství – a moci.

Nakonec zpomalili, ačkoli jediné, co na to Jodaha upozornilo, bylo, že ho konečně dohnal jeho žaludek. Snesli se na okraj známé propasti, obklopené inkoustovou černí.

Jodah pohlédl na Jayu a její naleštěná tvář zbledla. Potila se, ačkoli Jodah nepoznal, zda to, co jí stéká po tvářích, je pot anebo roztavený kov.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Jodah.

Jaya si olízla rty a odpověděla: „To je ono. To je ta propast, kterou jsi chtěl najít v Tresserhornu. Teď to cítím. Její temnotu. Je to zhmotnělá temnota a vede na věčnost do ještě větší temnoty.“

„Správně,“ řekl Jodah. „Pak ji chceme uzavřít.“

Jaya chvíli nic nedělala a Jodah přemýšlel, zda pracuje na nějakém zázraku, který je pro něj neviditelný.

Naklonil se a zeptal se: „Jayo Ballardová?“

„Nevím jak,“ řekla a najednou zněla pohoršeně. „Je to moc velké. Jde to moc hluboko. Uložil to tady Leshrac, ale ten jenom přesunul vchod. To je… to je… to je příliš temné. Připadá mi, jako by mě to chtělo vcucnout!“

„Dobrá, jen klid. Jen klid.“ Jodah se prohrabal svým mozkem ve snaze vzpomenout si na něco, co bylo v plamenném víru, co bylo ve chvíli, kdy byl spolu s Freyalise součástí Světového kouzla. Na cokoli, co by mohlo pomoci.

„Dobrá,“ řekl nakonec. „Není to propast. Je to tunel. Dívej se na to jako na tunel.“

„Dobře,“ odvětila Jaya a zavřela oči. „Je to tunel.“

„Chci, abys ten tunel uprostřed stiskla a uzavřela,“ pronesl Jodah a olízl si rty.

„Já ne…“ začala Jaya.

„Je to tunel,“ řekl Jodah. „Trochu ho stlač. Zdi by se měly poddat. Mysli si, že zdi jsou měkké, ale ty je můžeš napnout. Stlač ho tak, jak jsi stlačila válečné bestie.“

„Dobře, stlačím zdi k sobě,“ řekla Jaya a otevřela oči, ale Jodah viděl, že je na nic neupřela. „Stlačuji tunel k sobě. Je pořád menší a menší. Temnota se snaží probít se skrz něj rychleji.“

„To je v pořádku,“ řekl Jodah. „Teď si představ planoucí meč. Tohle kouzlo jsi už sesílala. Naučil jsem tě ho. Chci, abys ten meč uchopila a rozsekla jím… Jayo?“ Náhle před ním planoucí námezdní mágyně stála naprosto zpříma.

„V tom tunelu je něco jiného,“ zašeptala. „Něco na druhé straně propasti. Něco, co jím chce projít.“

Jodah uslyšel smích duchů z temnoty okolo něj a krev mu stydla v žilách. Ať se stalo cokoli, nechtěl vědět, co z propasti přichází. Nechtěl vědět, co může vyděsit sférochodce.

„Tak potom chci, abys ten tunel rozsekla,“ řekl Jodah. „Rozetni ho v místě, kde je nejmenší. Rozetni ho hned.“

„Něco přichází,“ řekla Jaya a v jejím hlase byl slyšet nefalšovaný strach.

„Přesekni tunel!“ zařval Jodah.

Jaya znovu ztuhla a zařvala. Její plameny se přitom rozjasnily.

Jodah cítil plamen hořící v temnotě, cítil, jak se propast vzpírá a vzdouvá, aby odvrátila přeseknutí. Pak byla rozetnuta a oba pásy, které vznikly, se zkroutily vzad, každý se stáhl ke svému vlastnímu konci. Z jámy se vyvalil a oba je ovanul teplý vzduch, páchnoucí strojovým olejem.

Jodah se neovládl a pozvedl ruce, aby ho odrazil. Zdálo se, že je omývá vlna něčeho mocného, která se rozpadla ihned, jakmile vstoupila do reálného světa.

Trvalo to vteřinku – trvalo to celý jeho život – a pak to bylo pryč.

Jodah stáhl ruce. Jaya seděla na okraji propasti. Záření její kůže a těla nyní odhalovalo sklepní komory ve tmě v okolí místnosti, v níž se nacházeli. Stíny, které vrhali, byly pouze obyčejnými stíny.

„Dokázala jsi to?“ zeptal se nakonec.

Jaya zvedla kámen, vhodila jej do propasti a začala počítat. Když napočítala do deseti, ozvalo se slabé, unylé žuchnutí.

„Myslím, že ano,“ řekla a usmála se. Byl to Jayin úsměv, ničí jiný. „Bez tebe bych zpanikařila. Víš, Freyalise měla pravdu. Ty opravdu umíš mluvit se sférochodci.“

Jodah vypustil dlouhý, pomalý výdech a řekl: „Tak pojďme zpátky nahoru. Potřebuji zjistit, zda Gerda a ostatní přežili. Musíme se podívat, jestli můžeme něco ze školy zachránit.“

Kapitola 19
Na shledanou, sbohem a další lži

Historikové mají zvláštní zálibu v koncích. Chtějí mít všechno úhledně zakončené: hrdina získá dívku, nová říše povstane na troskách staré, vyhnaný hříšník se nikdy nevrátí a tak dále. A opět historie ve své zvrácenosti dělá, co může, aby tato očekávání vyvrátila.

Je to proto, že realita má co do činění s živými; historie, když je na tom nejlépe, pracuje příhodně s mrtvými. Ve skutečné minulosti účastníci historie neodcházejí z aktivního života – pokračují a často činí dostatek chyb na to, aby tím zahladili všechen užitek, jaký jim jejich vítězství mohla přinést. Pouze když tito důležití herci ve své poslední bitvě umírají, je na ně vzpomínáno v dobrém – obětovali se pro skvělé finále, konec éry, zavření dveří. Skutečnost, že pokračují, je vítězným úsměvem dějin.

Historie ve skutečnosti začíná až tehdy, když všichni její účastníci vydechnou naposled a místa jejich konečného odpočinku se ztratí v neustále se měnící zemi. Teprve pak má historik volnou ruku, aby prozkoumával mrtvé kosti jejich příběhů, nepřerušen tím, co a proč se doopravdy stalo.

Arkol, argivský učenec

Trvalo dva týdny vyhrabat a zachránit, co se dalo, vyléčit raněné a pohřbít mrtvé. Bylo by to trvalo ještě déle a ztráty by byly ještě větší, nebýt nově zrozené sférochodkyně, která jim pomáhala.

Přežily jen nejdrobnější zlomky knihoven, artefaktových sklepů, relikvií a studentů. Většina mágů zemřela překvapená v několika prvních minutách útoku. Ti, kterým se podařilo zachovat si svůj důvtip, našli způsob, jak přežít. I tak byly ovšem ztráty hrozivé.

Budovy na povrchu byly zcela zničeny a sklepení pod zemí byla vyklizena jen natolik, aby bylo možné zachránit živé, kteří v nich zůstali uvězněni. Mrtví byli ponecháni natolik hluboko, aby nikoho neobtěžovali.

Další týden trvalo obstarat lodě (a mlčení) pobřežních rybářů a další týden zabralo nakládání zbytků školní práce na modernizované rybářské čluny, přebudované tak, aby mohly vézt cestující i náklad.

Jaya a Gerda našly Jodaha sedícího na zuhelnatělém pařezu v místě, které kdysi bylo ovocným sadem s výhledem na zátočinu, a pozorujícího, jak je nakládán poslední člun. Jaya vypadala téměř lidsky, nyní už v tom byla opět zběhlá. Gerdě byl jako vždy v patách Ozmar.

„Odplouváme zítra s východem slunce,“ řekla Gerda. „Opravdu nechcete jít s námi?“

Jodah pohlédl na starší ženu. Znělo to skoro jako upřímná otázka. „Ne, nechci. Už jste přišly na to, kam chcete jít?“

„Na východ,“ odpověděla Jaya a odhrnula si ohnivou kštici. „Říkala na východ, takže na východ.“

„Do Kjeldoru?“ zeptal se Jodah. „Spojené království Nového Argivu by v nadcházejících letech mohlo potřebovat dobře vedenou školu a zběhlé mágy.“

Gerda chvíli vypadala, jako by o tom opravdu uvažovala, ale pak řekla: „Asi ještě dál. Někam, kde ještě neslyšeli o Škole Neviděných, nebo Lat-Namu, nebo ani o Bratřích.“

„Však něco najdem,“ prohlásila vesele Jaya.

„Jodahu,“ řekla Gerda. Mluvila k arcimágovi, ale hleděla upřeně na Jodahovy boty. „Vím, že jsme spolu nevycházeli příliš dobře a že něco z tohohle se sneslo na naše hlavy vinou mé neústupnosti, ale chtěla bych, abyste věděl, že škola po takovémto obratu potřebuje zkušeného vůdce a dobré rady, takže jestli se k nám chcete připojit…“ Nechala slova vytratit se a ukončila větu téměř lidským pokrčením ramen.

Jodah zavrtěl hlavou a řekl: „Zřekl jsem se své odpovědnosti zrovna v době, kdy škola potřebovala arcimága ze všeho nejvíc. Nyní bude mít arcimága, jakého potřebuje. Gratuluji vám, Gerdo Äagesdotter, získala jste plné velení nad školou. Tentokrát se nevrátím, abych je od vás znovu převzal.“

Gerda se téměř začervenala. „Děkuji, arcimá… Děkuji, Jodahu. Cením si vaší důvěry. Teď musím ještě před zítřkem dát dohromady konečný inventář. Ozmare!“

„Ano, arcimágyně?“

„Ty pojď se mnou!“

Oba dva zamířili k lodím. Když Gerda Äagesdotter klusala po schodech, vypadala téměř čile.

„Víš, myslí to vážně,“ řekla Jaya. „Nerada tě teď ztrácí.“

„Nerada teď ztrácí všechny zdroje,“ pravil Jodah, „ale já chápu její obavy. A její touhy. Po útoku má tenhle ostrov špatné jméno a každá škola, která by zde byla znovu vystavěna, by si s sebou tohle břímě nesla. Lepší bude začít odznova, bez nutnosti starat se o to, co může číhat ve sklepě. Myslíš, že pro ně dokážeš najít bezpečné místo?“

Jaya přikývla. „Uf-uf. Dál na východ za Kjeldorem jsou další země. Když se tím směrem podívám, cítím je.“ Na chvíli se odmlčela a pak se zeptala: „A ty víš, co máš v úmyslu dělat?“

„V blízké době?“ odvětil Jodah. „Budu pracovat na opravdovém zmizení. Přestanu být Jodahem, všemocným Věčným arcimágem, který si připíjel s tou hrstkou korunovaných hlav, která na Terisiare zbyla. Vypustím do světa nějaké ty lži o své pozici, věnuji tu čest některým jiným lidem, zredukuji své údajné zásluhy. Prostě zmizím.“

„Jako by na tebe někdo mohl zapomenout,“ pravila Jaya s úsměvem.

„Po třech generacích se Jodah stane legendou,“ odpověděl Jodah. „Po šesti bude mýtem. Po deseti se z něj stane jenom poznámka pod čarou.“ I on se usmál. „Myslím, že tímto způsobem nebudu já a moje věci tak snadný cíl.“

„A ve vzdálenější době?“ zeptala se Jaya. Zvedla hlas stejně jako obočí.

„Ve vzdálenější době,“ řekl Jodah, „myslím, že se budu potulovat kolem a koukat se, co se děje. Mám dar. Říkala jsi to. Říkala to i Freyalise. A mám znalosti, kterými ho podpořím. Ať je už tahle země v jakémkoli stavu, je to moje domovina a já bych se po ní rád potloukal a pomáhal ji chránit.“

„Před mamuty,“ dodala Jaya. „Před sférochodci.“

„Před ostatními sférochodci. Ne před tebou,“ řekl Jodah. Na chvilku se na ni zadíval a dodal: „Ale ty se nevrátíš, že?“

Jaya se na chvilku zamyslela a pak zavrtěla hlavou. „Ne, nevrátím. Je toho tolik, co můžu dělat, Jodahu. Je toho tolik, co můžu vidět. Čemu se můžu naučit.“ Podívala se na něj. „Ty to přece víš, ne?“

Jodah se zhluboka nadechl a pak odpověděl: „Ano, vím. Stál jsem u tohoto konkrétního ohně ne jednou, ale hned dvakrát, a přežil jsem, abych o tom mohl vyprávět. Vím, co musíš dělat. Najít své místo ve vesmíru. Tak jako já.“

„Jo,“ řekla. „Vrátím se.“

„Vím, že se vrátíš,“ řekl Jodah a vytáhl z kapsy kulatý kousek zlata. „Pořád mám tvůj knoflík.“

Rozhostilo se ticho a Jodah dodal: „Víš, moje zrcátko mi bude chybět. Materiální statky mi obvykle moc nechybí, ale zrcátko…“

„Je tady,“ řekla Jaya a dotkla se jeho čela. „Poslední dárek od sférochodkyně. Tentokrát neobsahuje žádné připojené provázky nebo skryté nebezpečí nebo důmyslný trest. Můžeš si vše pamatovat bez paměťových bolestí a žít, jak dlouho budeš chtít.“

Její dotek byl jenom o málo teplejší než dotek normálního člověka. Přejela rukou po Jodahově tváři a po svraštělé jizvě, která se mu táhla po krku. Jodah uchopil její ruku a políbil ji na prsty. Podíval se jí do očí a spatřil plamínky, které v nich budou hořet navěky.

Od vody uslyšeli Gerdu, jak křičí na nebohého loďmistra, který nemohl najít olivový olej, když se k němu Gerda dostala v inventáři.

Nakonec Jodah prohlásil: „Opravdu chci, abys věděla, že je mi líto, že jsem ti vzal tvé lidství. Je mi líto, že…“

„…jsi mě zabil?“ dokončila Jaya. „To nic není. I mně je líto, že jsem zabila tebe. Alespoň že Lim-Dûl, Mairsil nebo ta část mě samotné je pryč. Pryč ode mě. Pryč ze světa.“

„Budou i jiní,“ pravil Jodah. „Vždycky jsou. Buď na ně připravená.“

Oba seděli a dívali se na přístav, dokud je nakonec tma nezahnala k odpočinku v provizorním školním táboře. I většina samotného tábora již byla sbalena a naložena na lodě. Zbyla jenom hrstka stanů a oheň rozdělaný na troskách, které zbyly ze strážních věží školy.

Nad ránem vyplula malá flotila učeneckých lodí směrem k východu. Ranní vánek, posílený kouzly mágů, vál odhodlaně a silně a naváděl lodě ze zátoky na otevřený oceán.

Jodah se díval, jak odplouvají. Když byly daleko od pevniny, objevil se na kraji oceánu ohnivý prstenec, vytvořený nejnovější sférochodkyní na Dominarii. Lodě jedna po druhé žhnoucím kruhem proplouvaly a mizely z očí.

Jodah sledoval, jak prstenec pomalu bledne a nakonec zhasíná v obláčku tmavého dýmu. Nyní je Jodah posledním mágem na Lat-Namu. Zvedl svou nevelkou brašnu a zamířil dolů ke svému vlastnímu malému člunu a většímu úkolu, který měl před sebou.

Přitom si sáhl na líci. Kůži měl od doteku Jayi Ballardové stále teplou.

*****

O tři sta let později Jodah seděl mezi zakrslými duby Ohranského hřebene a sledoval chýši, která patřila jeho kořisti.

Přivábil jej sem pocit síly, jako vždy, tak jako můru přivábí plamen. Ale na rozdíl od můry byl natolik moudrý, aby se držel dál, než zjistí, s čím má tu čest.

Jodah nalezl vhodné místo k táboření a usadil se. Několik dní se živil sušeným masem a vodou a pozoroval obyvatele malé chatky tyčící se na horském svahu, v níž síla přebývala. Seslal několik věšteckých kouzel a ta ho ujistila, že jeho cíl je právě ten, koho hledá.

V chatrči byly tři osoby. Jedna z nich byl právě ten, jehož moc cítil a hledal, vysoký muž se zrzavoblonďatými vlasy a vystouplým obočím, který divoce gestikuloval. Druzí dva byli muž a žena, oba pomocníci, oba tmavovlasí. Byla kolem nich cítit nečistost, z níž se Jodah cítil nesvůj, a tak čekal, až odejdou.

Příležitost se naskytla třetí den, kdy žena magicky přivolala létající bublinu z něčeho, co vypadalo jako spřádané sklo, a odletěla i s tmavovlasým mužem. Jodahovi se z jeho pozice zdálo, že ti dva jsou stejně rádi, že se dostanou pryč od plavovlasého muže, jako je rád on, že se jich zbavil. Jeho cíl ani nečekal, až se mu ztratí z dohledu, a vrátil se zpátky do chýše. Přitom si sám se sebou povídal a gestikuloval.

Jodah opustil svou skrýš, došel k chatrči a silně zaklepal na dveře. Nepřišla žádná odpověď. Zaklepal podruhé, tentokrát silněji.

„Jděte pryč!“ ozvalo se zvolání zevnitř.

„Nepůjdu,“ prohlásil bývalý arcimág jazykem, který se nepoužíval od doby, kdy byl Jodah kluk. „Zrovna tak ty můžeš vyjít ven a promluvit si se mnou.“

Dveře se zprudka otevřely a jeho cíl vyrazil ven. V očích mu blýskal oheň, mocné šílenství. Obyčejný člověk by se při pohledu na něj polekal.

Jodah zůstal stát a řekl: „Nazdar, Urzo.“

Zvuk vlastního jména Urzu zaskočil. „My se známe?“

Jodah se neusmál, ale odpověděl: „Já znám tebe. Vím, kdo jsi, kým jsi byl a kým jsi teď. A ty by ses na mě taky měl dobře podívat.“

Urza zamrkal. Vysoký sférochodec na okamžik neměl oči, jen dvojici drahokamů, které se mu třpytily v hlavě jako zlomyslné zmije.

Pak řekl: „Jsme příbuzní.“ Znělo to zmateně. „Ty jsi člen mé rodiny.“

„Vždycky jsem o tom slýchal,“ pravil Jodah, „ale to není důvod, proč jsem tady. Můžu dál?“ Aniž čekal na odpověď, prosmýkl se Jodah kolem sférochodce a vešel do chatky.

„Přišel jsi za mnou ve špatnou dobu,“ prohlásil Urza. „Všechno je teď velmi vyhrocené. Pracují tady síly. Zlé síly, mocné síly. Musím dohlížet na své pavoučky. Poslal jsem ostatní pryč, jen abych mohl všechno dodělat.“

„Rozumím,“ řekl Jodah, „ale můj záměr je mimo jiné zjišťovat, proč bytosti jako ty přicházejí na Terisiarské ostrovy, a vyprávět jim skutečnou historii této země, aby rozuměly tomu, co se tady děje, a chovaly se podle toho.“

„Narodil jsem se…“ začal Urza.

„Tady,“ přerušil ho Jodah. „Já vím, ale taky vím, že jsi byl více než tři tisíce let pryč. Hodně jsi toho zmeškal, a jestli budeš zticha a budeš mě poslouchat, povím ti, co se tady dělo, zatímco jsi byl pryč.“

K překvapení obou to Urza učinil a zůstal zticha, dokud Jodah nedokončil své vyprávění.