Jeff Grubb

Příchod temna

 

Doba ledová, díl I.

 

 

Amatérský ilegální překlad: Darkmonk

darkmonk@seznam.cz

Po válce přichází temnota

Terisiare leží v troskách. Národy padly, goblini pustoší zemi, despotická církev utiskuje městské státy. Hluboko mezi zdmi Společenstva mágů se nyní Jodah musí rozhodnout, zda vypuštění vlastní nezměrné síly stojí za krok do temných zemí.

Sága Doby ledové začíná.

Pár poznámek k překladu

Překlad je amatérský, nelegální a jeho autorem je člověk, který překládání nestudoval ani se jím neživí a má ho jen jako svůj koníček. Z překládání nemá žádný finanční zisk a překlad dává k dispozici zcela zdarma. Jestliže jste za tento překlad někomu zaplatili, naletěli jste podvodníkovi. Překlad nesmí sloužit k ničímu obohacení. Jde o knihu, která v češtině (pokud je mi známo) nikdy nevyšla a její oficiální vydání se nepřipravuje, navíc vyšla už před více lety, takže snad její autor neutrpí žádnou újmu.

Snažil jsem se přeložit knihu tak, aby v češtině co nejlépe vyzněla. Znamená to, že jsem mírně upravil některá jména, aby v české verzi nezněla příliš cize, a přeložil jsem některé termíny, které jsou hráči Magicu zvyklí říkat v angličtině. V překladu jsou bezpochyby chyby, ale pokud se vám bude chtít, oznamte je na výše uvedený e-mail. Nepřeji si, aby do překladu zasahoval někdo jiný než já sám.

Dobře se bavte.

 

1. verze překladu, zveřejněna 29. května 2011


Klec

Časové vymezení doby známé jako Temno nelze přesně stanovit. Snažit se říci, kdy přesně začalo a kdy skončilo, je jako snažit se najít přesný okamžik, kdy začíná soumrak a kdy den zcela a nezvratně ustoupí nadcházející noci. Většina učenců a teologů se shodne na tom, že Temno přišlo se zničením Argothu v roce 64 AR a trvalo několik staletí až do doby, kdy byl kontinent Terisia zcela v sevření Doby ledové.

Nikdo z lidí, kteří v té době žili, by o sobě neřekl, že žije v době temna, do níž civilizace sklouzla ze zlatých dní věku Bratří. Pro ně to byl jejich prostý, každodenní život. Kdo by si s ubíhajícími léty všiml, že dny jsou stále chladnější a svět stále nebezpečnější?

Byla to doba, kdy se národy hroutily, v horách narůstalo množství goblinů a městské státy rozvíjely své pře a spory pod břemenem despotické církve. Byla to také doba, kdy magie, jak ji známe dnes, zažívala svůj plný rozkvět; právě tehdy byly položeny základy moderního kouzelnictví. V tomto starodávném období se objevilo první opravdové společenství mágů, pokračující v duchovním odkazu města Terisia, které dávalo dohromady magické znalosti a dodávalo svým bratřím odvahu k prozkoumávání tohoto nového umění.

Arkol, učenec Nového Argivu

Hluboko v katakombách pod Citadelou Společenstva řval v temnotě Lord Ith.

Byl to přerývaný, syrový řev vycházející z plných plic. Lord si uvědomil, že už nějakou dobu trvá. Ani nevěděl, kdy jeden nářek skončil a druhý začal. Vlastně ani nevěděl, zda je jeho vlastní hlas tak silný, jak se zdá jeho uším, nebo zda je to jen jeho chrčivý dech v tichu, které ho tady v podzemí obklopuje jako měkký, dusivý blanket.

Lord Ith, bývalý vládce Citadely, bývalý Lord Nejvyšší mág, bývalý nejvyšší mocný Společenstva, společnosti mágů, thaumaturgů, černokněžníků i kouzelnických amatérů, si uvědomil, že místo aby ve svém řevu jen pokračoval, začíná o něm přemýšlet. Na své myšlence ulpěl. Po jejích okrajích se shromáždily další myšlenky jako křehké, doutnající uhlíky, které mohl rozdmýchávat a pak přeměnit na planoucí okamžiky, někdy i hodiny bdělosti.

Věděl, že to je marné, neboť klec, v níž byl uvězněn, vysává jeho život, vytahuje z něj jeho energii, jeho vznešenost, jeho znalosti, svléká jej až do chvíle, kdy se v něm znavený spánek zmocní všeho, co v něm zbylo, a sny v jeho mysli znovu povstanou.

Ve snech přicházely Itha mučit horší věci, než jaké si ve stavu bdělosti vůbec dokázal představit nebo vykouzlit. Probouzel se s řevem a řval, dokud ho vysávající účinky jeho vězení znovu nevyčerpaly. Byl to nekonečný koloběh, z něhož se Ith nedokázal vyprostit, silný a věčný jako mříže jeho klece.

Klec Lorda Itha byla pečlivě vytesána z vodního stříbra a její mříže byly jasné a lesklé jako zmrzlý vodopád. Podpěry byly tenké jako pavučinka a tvrdé jako ocel. Lord Ith jejich sílu dobře znal. Během dlouhých nocí svého zajetí s nimi znovu a znovu lomcoval. Vysoko nad ním, ve velkých hodovních síních Citadely, mágové a čarodějky večeřeli na vodostříbrných talířích a krájeli si maso vodostříbrnými příbory, ale Lorda Itha měl tento kov pevně držet v zajetí jako hmyz zarámovaný k prohlížení a pitvání.

Celá klec byla zavěšená na vodostříbrných řetězech nad propastí, temnou a natolik hlubokou, že ani Ith nevěděl, kde se nachází její dno. Propast tady byla od nepaměti, dříve, než Společenstvo vzniklo, než jej nyní zmizelí úskoční mniši učinili svým domovem, než přišli Bratři a jejich strašlivá válka, která zničila svět.

Mříže klece slabě zářily bledým, chladným světlem, jaké vydávají jen světlušky a některé druhy hub. Nyní však bylo jejich světlo silnější než o chvíli dříve. Klec poznala, že Lord Ith přemýšlí a je při vědomí, a chovala se podle toho. Nakonec bude Ith příliš unavený, než aby jasně myslel, únava jej uchvátí a znovu pošle do šílenství snů.

V těch vzácných chvilkách stavu bdělosti to tak bylo pokaždé. Jakmile začal myslet a shromažďovat své myšlenky, pečlivě vytesané a očarované mříže jeho klece se mu je snažily ukrást. Věděl, že má jen málo času.

Ith si na chvilku pročistil mysl a začal myslet na země nahoře, na rozlehlý hrad tyčící se pod šedivou oblohou, na obrovské hory a bažiny v jeho okolí. Kdysi snil o velikém bludišti, které jednoho dne obklopí celou tuto říši a odradí všechny pocestné kromě těch nejvytrvalejších. Ten sen byl již mrtvý, stejně jako tolik jiných snů. Mříže klece začaly na chvilku zářit jasněji a vodní stříbro začalo z Itha vysávat sílu.

Ith zaplnil svou mysl vzpomínkami na své země, na své bývalé země, které nyní ovládá Usurpátor. Při myšlence na Usurpátora vzplanul hluboko v Ithově duši plamínek hněvu, ale mág tuto myšlenku zahnal a soustředil se pouze na země, které už léta neviděl.

Jakmile si Ith zaplnil mysl těmito vzpomínkami, odemkl si někde vzadu v mysli malou parcelu – v části, která byla ještě příčetná – v části, do níž se síla klece a věci v jeho snech ještě nedostaly. Lord Ith cítil, jak energie uvnitř něj stoupá, vrcholí a pak v okamžiku, kdy Ith sesílá do světa teskné mentální přivolání, ho opouští.

Mříže se na chvilku rozjasnily a pak pobledly. Ith nemohl svou klec nijak ovlivnit a jeho kouzla mohla její moc jedině posílit. Už to dříve zkoušel a neuspěl. Ne, tohle nové kouzlo dosáhlo až za mříže. Ith mohl jen doufat, že očarování jeho klece nevysají z jeho zaklínadla veškerou sílu.

Kouzlo mu vzalo vzácnou energii a Lord Ith na okamžik omdlel. Ne, snad si jen představoval, že omdlel. Snad si představoval, že ještě předtím seslal kouzlo. Mříže už byly opět pohaslé a Ith v klidu zaregistroval, že jeho ruce svírají kovovou pavučinu před ním tak silně, že mu kolem zápěstí pulsují jeho zauzlované svaly.

Byl to všechno jen sen, uvažoval Ith. Pocítil, že temnota v jeho nitru se opět zvedá a hrozí, že překoná jeho snahu zůstat při vědomí. Prošel se kolem mříží a postavil se. Zatnul pěsti připažených rukou a dlouhé nehty se mu zaryly do dlaní. Ucítil v nich bolest, která na chvíli zahnala temnotu. Bylo v každém případě dobré cítit aspoň něco.

Z velké dálky se ozval zvuk otevírajících se dveří, řinčení klíčů v zámku, skřípot otáčejících se zrezivělých pantů a tlumený tupý úder dubových dveří o kamennou zeď. Pak přišel další zvuk, tentokrát to byly kroky kožených bot s pevnou podrážkou na kamenné podlaze, sestupující až k místu, kde jeho klec visela nad propastí. Po stěnách tančily stíny, jež vrhala blížící se lucerna.

Na chvilku si vzpomněl na své přivolávání, na svou ostrou  mentální prosbu, a dopřál si luxus pomyšlení, že světlo bylo odpovědí na jeho volání. Ne, opravil sám sebe. Ten, koho volal, by nepotřeboval ani klíče ke vstupu na toto místo, ani boty s pevnou podrážkou, ani pochodeň.

Tohle byl Samozvanec. Usurpátor. Mairsil. Ten, kdo uvrhl Itha do jeho klece z mystického kovu a převzal jeho pozici Mága Alumni, prvního mezi rovnými, vládce Společenstva. Usurpátor byl jediný, kdo věděl, kde se Ith nachází. Jediný, kdo jej mohl přijít navštívit, aniž byl přivolán.

Temnota se pokusila zmocnit Ithovy mysli a znovu jej stáhnout do šílenství. Naříkala, sténala, prosila ho, aby opustil světlo své jasné mysli a utekl do jejího hřejícího srdce nepříčetnosti. Ith si představil fyzické šotky, kteří se vznášejí kolem něj a snaží se ho chránit před Mairsilem, aby ho stáhli zpět do bezpečných hlubin jeho mučivých snů. Starý mág toto pokušení překonal – alespoň si myslel, že toto pokušení překonal – ale když se jeho mysl rozjasnila natolik, aby se opět mohl soustředit, Usurpátor stál jen několik stop před ním.

Mairsil Samozvanec byl slavnostně oblečen, jako by právě odešel z hostiny, což nejspíš také udělal. Jeho plášť byl ušitý ze zlaté látky a kolem krku a rukávů obroubený hermelínem. Košile a kalhoty byly zhotoveny ze sametu tak temně fialového, že vypadal jako kus noční oblohy. Na tváři měl Mairsil masku a Ith se začal rozpomínat, že v době, kdy byl uvržen do vězení, byly masky v módě. Samozvancova maska byla vyrobena ze zlata. Obklopovala jeho oči a zakrývala mu nos tak, že vypadal jako dravý pták. Ostny čnící z okulárů následovaly jeho vysoké obočí do dlouhých tmavých vlasů, které mu splývaly až po ramena. I to mu dodávalo dravčí vzhled.

„Už to je nějaký čas,“ řekl Mairsil klidným a konejšivým hlasem.

Ith si všiml, že když Mairsil mluví, hladí mohutný rubín na svém pravém prsteníku.

„Skoro rok od doby, co jsi naposled dokázal mluvit. Báli jsme se, že jsme o tebe úplně přišli.“

Ith neřekl nic. V duchu si přehrával podobné rozhovory – rozhovory, v nichž Ith dohnal Mairsila k citovému zhroucení pouhými několika vybranými větami – ale když Mairsil přišel na návštěvu, slova a jed ve starcově mysli vzkypěly na povrch s takovou rychlostí, že vydával zvuky jen o málo srozumitelnější než psí štěkot. Proto Ith raději držel jazyk za zuby.

„Ne že by se na tebe někdo doopravdy ptal,“ pokračoval Samozvanec tváří v tvář Ithově mlčení. „Většina lidí na tebe už úplně zapomněla. Přece jen, je to už víc než deset let. Ale já na tebe pamatuji, Starý příteli.“ Pod sokolí maskou se mihl vřelý, rtuťovitý úsměv. „Ó ano. Já na tebe pamatuji.“

Ith si všiml, že má stále zaťaté pěsti, a pomalu a cílevědomě je rozevřel. Díval se na Mairsila pohledem, jakým člověk pozoruje jedovatého hada.

„Ale věděl jsem, že budeš vzhůru a na nohou,“ pokračoval Samozvanec. „Ve tvých hračkách cítím záblesky tvé síly.“

Sáhl do svého oděvu a vytáhl hůlku. Její rukojeť měla jílec jako šavle a byla vytesána ze stejné slitiny vodního stříbra, jaká nyní držela Itha v zajetí. Na špičce hůlky pulsoval bledý kousek krystalu. Ne, to není krystal, pomyslel si Ith, kterému ze zákoutí mozku probublávaly vzpomínky, to je silokámen, jeden z mála, které přečkaly Poslední bitvu, v níž se Urza a Mishra pokusili zničit svět.

Ith si myslel, že se dokázal nepohnout, ale něco se na něm muselo projevit, protože se Mairsil zasmál chraptivým smíchem podobným vranímu krákání.

„Á, poznáváš své hračky, Starý příteli? Pak bys měl vědět, že tahleta byla nejužitečnější, když šlo o to odhalovat nesouhlas a vynucovat přiznání. Díky tomu vím, že tě nikdo doopravdy nepostrádá a většina dokonce zapomněla, že jsi tady kdy byl.“

Samozvanec se znovu zasmál. Bledě růžový silokámen krátce blikl a pak zmizel. Hůlka se opět schovala pod honosnou pelerínou.

„Ale já nezapomněl. Ó ano. Já si stále pamatuji, že si na tebe musím dávat dobrý pozor.“

Měl to být povýšený posměšek, ale Ith ho prohlédl. I po tolika letech se ho Mairsil pořád bál. Mairsil ucítil hluboko dole nejjemnější zaškubání Ithovy magické síly a běžel se ujistit, že jeho bývalý učitel je stále uvězněn.

To Itha trochu zahřálo u srdce. Přestože byl uvězněn v kleci nad bezednou propastí a pohřben pod katakombami svého vlastního hradu, stále Samozvance děsil. Byla to slabá útěcha, ale stačila, aby v tuto chvíli udržela temnotu na uzdě.

„Mám to brát tak, že jsi nevěnoval mé nabídce více pozornosti?“ zeptal se Mairsil. Jeho tvář byla náhle přísná a jeho styl přímočarý.

Ith zamrkal a začal v mysli pátrat po nějaké Mairsilově nabídce. Jediné, co našel, byly široké a prázdné cáry temnoty. Části mé paměti, které již sežrali šotci z mých snů, pomyslel si. Dál nehybně a tiše hleděl na Mairsila.

„Víš, bylo by tak jednoduché říci mi to,“ řekl Mairsil mírně těkavým hlasem, „vykoupit svou svobodu několika prostými slovy.“

Ith stále zíral na Mairsila. Jeho hlas křikem ochraptěl tak, že ho bolelo hrdlo, sotva se nadechl, ale necítil potřebu křičet, aspoň ne teď.

„Nemůžeš se zachránit,“ řekl podrážděně Mairsil. Zase si pohrával s velkým červeným drahokamem na prstě. „Jestli se budeš pořád takhle chovat, všechny tvoje znalosti zhynou s tebou. Pojď, Starý příteli, znám tě lepšího, než jsi teď. Kdysi jsem byl tvůj student a ty jsi mi ve všech směrech důvěřoval. Vzdej se! Nedopusť, aby tvá pýcha zničila tvé znalosti! Řekni mi, co chci vědět!“

Ith cítil šotky pohybující se v zátiší jeho mozku, ale stále držel jazyk za zuby a oči upřené na Usurpátora. Věděl, že už dlouho nevydrží, než se mu temnota rozšíří do zbytků mysli a stáhne jej zpět do klidného šílenství.

„Mám tvou citadelu,“ řekl Mairsil a náhle byla jeho hůlka znovu venku z jeho pláště. Drahokam na její špičce nyní krvavě zářil. „Mám tvé zbraně, tvé následovníky, tvou magii! Co máš takového, že to nemohu získat? Celá tvá existence je vysávána! Mohu tě toho všeho ušetřit! Řekni mi, co potřebuji vědět! Řekni mi Urzovo tajemství!“

Ta slova byla jako klíč k posledním zbytkům Ithova vědomí. Velký železný klíč, který se se zaskřípáním otočil ve zrezivělém zámku a naolejované, avšak několik let (jak se zdálo) nepoužívané páčky s cvaknutím zapadly na své místo. Ith náhle věděl, po čem Mairsil pátrá. Co bylo Mairsilovi, který ovládal vše, co kdysi patřilo Ithovi, stále upřeno. Ith si opět vzpomněl, proč byl zavřen do klece a ne popraven, když si Samozvanec přivlastnil jeho titul a jeho místo v čele stolu.

Ith nyní věděl, co Mairsil chce.

Bývalý Lord Nejvyšší mág se zahleděl na Samozvance a starcovy koutky úst se nepatrně zvedly. Byl to pouhopouhý stín úsměvu, ale i tak to byl úsměv.

Mairsil úsměv zpozoroval a zaklel, až se mu ústa pod zlatou maskou zkroutila šklebem. Zvedl hůlku. Na její špičce se objevil tančící blesk a udeřil do klece. Jeho elektrické ohně se zkroutily a obtočily kolem vodostříbrných mříží a zaryly se starému mágovi do masa. Ith zavyl bolestí, jak síla hůlky procházela jeho tělem i kolem něj. Ano, takhle obvykle jejich rozhovor končíval, šeptali mu šotkové v zákoutí jeho mozku. Zklamal Mairsila a ten se malicherně pomstil na Ithově mase.

Ith upadl do bezvědomí. Byl to stav beze snů, bezpečný před Mairsilem i před šotky. Bylo to čisté zapomnění. Jak Ith začal znovu pomalu nabývat smysly, zjistil, že mu právě tento pocit chyběl. Snad provokování Mairsila přineslo aspoň nějaké ovoce.

Ith nevěděl, jak dlouho zůstal v bezvědomí. Co však bezpečně věděl, bylo, že když se jeho mysl konečně znovu vyčistila, Mairsil byl pryč. Ith neslyšel ani údery Samozvancových bot o podlahu, jak Samozvanec opouštěl katakomby, ani Mairsilovy nadávky, ani těžký úder vzdálených dveří při jejich zapadnutí zpět do rámu. Dovedl si však všechno to představit, a to stačilo.

Pokud, pomyslel si, si ovšem v prvé řadě nepředstavil celý tenhle rozhovor.

Ne, opravil se. Mairsil Usurpátor tady skutečně byl, plný své pýchy a hlouposti jako vždy. Starého mága stále bolely ruce od toho, jak se pevně držel mříží a jak ho popálil tančící blesk. Mairsil tu byl.

Teď tady však byl i někdo jiný.

Ithovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že není sám. Nový příchozí stál nehybně tam, kde před několika okamžiky (hodinami? dny?) stál Mairsil.

Byla to vytáhlá, vysoká imitace muže, který byl vytahován na skřipci a v protažené formě pak vyléčen. Zápěstí tomu tvorovi visela až u kolen a hlava se nakláněla dopředu nad obřími, shrbenými rameny. Byl zahalen ve starých šatech a hnijících hadrech, jedna tlející vrstva na druhé. Prsty měl ten tvor bleděmodré, ale tvář ukrýval pod záhyby své kapuce.

Čekal, až Ith promluví. Bývalému Lordu Nejvyššímu mágu trvalo dlouhou dobu, než přišel na to, že tohle je bytost, kterou si přivolával svým tesklivým kouzlem. Byl to sám Ith, kdo přivolal tohoto otrhaného tvora z jeho skrýše. V Ithově mysli se otočily další klíče a on si vzpomněl, kdo a co tahle bytost kdysi byla a jak teď sloužila Ithovi.

Ith zápasil. Setkání s Mairsilem mu vzalo příliš mnoho sil. Cítil už, jak se temnota vzadu v jeho mozku dere na povrch a dychtí po tom, aby jej uchopila do své vlastní formy zapomnění. Vyčerpání jej oslabilo a učinilo zranitelným. Spánek ho brzy přemůže. Pro Itha spánek neznamenal dobrodiní bezvědomí, ale temné vidiny smrtících věcí – takových, na které stačí myslet, aby se člověk zbláznil.

Ith na tyhle smrtící věci v poslední době myslel hodně dlouho.

„Pomoz mi,“ zasípal na bytost hlasem hrubým jako ošoupané boty, které měl tvor na nohou. Tvor se nepohnul, neboť proti kleci byl stejně bezmocný jako Ith.

Zajatý mág zavrtěl hlavou, jak se snažil zadržet temnotu pouhou silou vůle. Nedalo se to vystát.

„Najdi pomoc,“ řekl namísto toho otrhanému muži. „Přiveď mi toho, kdo má klíč. Přiveď mi toho, kdo skrývá tajemství. Přiveď mi ho, ať mě může osvobodit.“

Otrhaná bytost přikývla, aspoň Ithovi to připadalo jako přikývnutí, a odešla. Ale to už Ith zase sklouzával do šílenství, které jej pronásledovalo. Začal proplouvat temnotou do snů, v nichž se proti němu spikli šotci, aby mu ukradli každou stopu reality, a hrozili zničit všechny vzpomínky na to, co bylo dřív.

Události z nedávné minulosti už začínaly blednout. Ith přemýšlel, zda si představil otrhanou postavu, rozhovor se svým bývalým zrádným studentem, nebo dokonce klec, která jej věznila. Tyto obrazy již splývaly se sny o tmavě zbarvených šotcích, kteří nyní vypadali, že se mu prokopou ven z těla.

Hluboko pod Citadelou Společenstva mágů ze sebe Lord Ith vydal vysoký, kvílivý nářek šílenství, jakmile jej pohltila temnota. Sotva začal, už se zdálo, že naříká věčně.

Kapitola 1
Vzpomínky na zemi

Za staletí se objevilo mnoho legendárních postav, které pocházejí z věku Temna – postavy jako Ith, hrozivý Otrhanec, Stařec Vervamon nebo Tivadar z Trnu. Jedna postava je však hádankou mezi hádankami. Čas od času se z doby Temna – z časů až do konce samotné Doby ledové – vynoří zmínka o lidové postavě známé jako Jodah. Panují domněnky, že Jodah je příjmení celé rodiny kouzelníků, uctívaný čestný titul, anebo že Jodah je dříve neznámý Sférochodec. Faktem však zůstává, že Jodah (ať už byl jeden, nebo jich bylo víc) je v současnosti považován za jednoho ze zakladatelů magie, jakou ji známe dnes.

Arkol, argivský učenec

„Je mi zima,“ řekl Jodah a schoulil se nad nezapáleným ohništěm.

„Tobě je pořád zima,“ odpověděl Voska se smíchem a promnul si ruce nad nasbíranou hromádkou suchých větviček a listí v jámě obložené kameny.

„Protože je pořád zima,“ odvětil mladík. „Na celém světě je zima.“

„No, nevypadá to, že by se udělalo tepleji,“ řekl učitel, „takže bys to mohl vzdát a ukázat mi, že s tím dokážeš něco udělat. Zapal oheň a zažeň zimu.“ Pokynul rukou k ohništi. Chladný večerní vánek proťalo plesknutí jeho obnošeného rukávu.

Jodah se zahleděl na neuspořádanou otep suchého troudu s pocitem, který chutnal jako nenávist. Nenávist vůči zimě. Nenávist vůči své nynější situaci, daleko od civilizace, daleko od rodiny. Nenávist vůči Voskovi, který jej do téhle situace uvrhl, který ho vzal na tuto bohem zapomenutou cestu. A v první řadě nenávist vůči sobě sama za to, že se s tímhle pokoutním čarodějem vůbec někam vydal.

Na hromadu roští na dně mělké jámy jeho zlost vůbec nezapůsobila. Kdyby Jodah dokázal ovládat magii pouhou silou vůle, byl by mocným mágem, mocnějším než Voska, mocnějším než legendární čaroděj mezi jeho předky Jarsyl, dokonce mocnějším než Urza a Mishra, nositelé Zkázy.

Mocnější než kdokoli jiný.

Ale pouhá síla vůle, zloba nebo nenávist magii nerozpoutá, řekl by Voska (a Jodah si byl jistý, že to řekne, jestliže on sám něco hodně rychle nezkusí). Jsou tady jiné cesty, které vedou k magii. Aspoň to se naučil za tu dobu, co je Voskovým učedníkem.

Jodah se pokusil roztáhnout obočí. Věděl, že Voska umí zapálit oheň pouhými několika slovy a letmým mávnutím ruky, ale o to teď nešlo, že? Cílem bylo, aby oheň zapálil Jodah, a to bez křesadla, křemene nebo čehokoli jiného kromě své vlastní mysli.

Byla to zkouška. Jodah nenáviděl zkoušky snad ještě víc než zimu.

Narovnal se v ramenou a zavrtěl hlavou. Snažil se vyhnat z mysli podrážděnost a zlobu. Když se pohnul, ve tváři ho jemně poškrábaly jeho tmavé, dlouhé vlasy, které nosil volně od doby, kdy uprchli z pobřeží. Ten pohyb mu moc nepomohl k tomu, aby si urovnal myšlenky, ale bylo to příjemné. Zdálo se to být správné. I to byla jedna z Voskových instrukcí o tom, jak funguje magie – pocit, že je to správné.

Jodah se zhluboka nadechl a pomalu vydechoval.

„Začni, kde chceš,“ řekl Voska. Opřel se a pozoroval tmavovlasého mladíka svýma úzkýma očima.

Jodah přemýšlel, zda se mu starší muž směje. Asi ano. Vosku pravidelně rozesmívala většina věcí, s nimiž se setkal, zvláště Jodah. Linie v koutcích starcovy tváře naznačovaly, že se směje často.

„Rád bych upekl ty králíky dřív, než přijde hodina čarodějnic,“ řekl Voska a kývl hlavou směrem ke staženým a očištěným králíkům, kteří leželi na placatém kameni a čekali jen na dotek plamene.

Jodah se znovu zahleděl na hromadu roští, ale tentokrát se na ni nedíval. Místo toho se díval za ni a přemýšlel o zemi. To byl jeden z klíčů k magii, jak ho Voska naučil hned v prvních dnech výcviku. Země si udržuje svou energii u svého lůna, říkal stařec, a čeká jen na někoho, kdo má talent, vůli a trpělivost, aby ji vyvolal. Tím se myslí vzpomínky, kterými člověk pozná zemi tak, jak zná sám sebe. V Jodahově případě snad ještě lépe.

Jodah začal myslet na hory nad starobylým rodinným statkem. Voska říkal, že vzpomínky na hory v sobě mají obrovskou sílu plamene a bouří. Z hor pochází oheň a vzpomínky na hory lze spoutat tak, aby daly vzniknout plameni. Jodah to viděl Vosku dělat nesčetněkrát. Voska ho tím procesem prováděl krok za krokem během chladných nocí, jako je tato, ale dnes to je poprvé, kdy Voska očekává, že to udělá Jodah sám.

Vzpomínky na hory však nepřicházely. Z domova Jodahovy rodiny sice bylo vidět na hřebeny zahalené do mlhy, ale ty byly příliš daleko. Stály na západním obzoru jako na stráži. Byly to země zaniklých trpasličích království a nových kmenů goblinů a orků. Lidé hory uznávali a respektovali, ale také se jich báli. Voska se hor nebál. Tvrdil, že vyrůstal mezi kherskými vrcholy a hory byly jeho domovem.

Namísto toho Jodah začal myslet na svůj domov mnoho lig pod horami. Vzpomínal na farmy, sady a zahrady v provincii Giva. Když byl jeho prapradědeček, mocný Jarsyl, v Jodahově věku, člověk mohl cestovat kterýmkoli směrem celý den a stále potkával statkáře, kteří přísahali věrnost jeho rodině, a pozemky jejich panství, které dávaly bohatou úrodu jablek, třešní a brusinek. Ještě když žil jeho dědeček Thargrin, byla úroda štědrá a desátky od farmářů stačily na to, aby jim zajistily slušný život. Ale už za Jodahova života rodinné sady zarostly plevelem a většina okolních polí přestala dávat úrodu. Během stále kratších lét byla pole rozorána a z větší části přetvořena na pastviny. Jejich panský statek postavila Jarsylova matka až po Zkáze, ale dílo zkázy na něm vykonal čas. Toho deštivého dne, kdy z něj jeho rodina navždy odešla a když jej Jodah viděl naposled, byly podpěry nebezpečně prohnilé a břidlicová střecha se uprostřed výhrůžně prohnula.

Část Jodahovy mysli mu napověděla, že by měl zahodit myšlenky na statek a staré farmy, jelikož ohnivá magie, kterou hledá, přebývá v horách. Jenže když už začal, nemohl se Jodah od vzpomínek na domov odtrhnout. Věděl, že už nikdy svůj domov nespatří a že už nejspíš ani nespatří členy své rodiny, kteří ještě žijí.

Ze vzpomínek na jeho rodnou zem povstalo světlo, jako by se do Jodahovy mysli otevřely dveře nebo jako by přišla vzpomínka na sen. Věděl, že to je magie, mystická síla přání řídící sesílání kouzel, palivo pohánějící motory snů. Nebyla to horská magie plná žáru a běsnícího kamene, ale magie pocházející z jeho vzpomínek na okolní pole a planiny. Jodah cítil větry krátkého, teplého léta, svištící nad prosluněnými obilnými lány, a slyšel křik osamělého letního sokola.

Nebyl to ten správný druh energie pro zapalování ohňů, ale byl jediný, jaký Jodah měl, a teď byl odpoután. Jodah věděl, že kdyby se ho snažil uchovat nebo potlačit, energie by ho zranila – byla to jedna z prvních Voskových lekcí. Jodah začal vytahovat energii ze svých vzpomínek jako přadlena vlákno z kolovrátku. Část jeho mysli viděla nezapálené roští v ohništi, ale druhá část byla jinde, zpátky v rodinném statku, kde naslouchala vyprávění jeho babičky o dobách, kdy země stála na vrcholu slávy. Jodah obě části spojil dohromady a zaměřil je na nasbíranou hromádku listí a větviček. Pak se něco uvnitř v něm, v základech jeho mozku, pohnulo.

Naproti Jodahovi stál Voska a přivřenýma očima chlapce pozoroval. Napůl očekával, že chlapec najednou zavrtí hlavou a přizná neúspěch. Během Jodahovy přípravy a meditace Voska zůstal potichu, ačkoli se obvykle snažil školit, zaměřovat a vést hochovy myšlenky. Jestliže chlapec zapálí oheň, znamená to, že Voskovy lekce správně pochopil. Jestliže však ne, jsou dost daleko od civilizace, aby neupoutali příliš mnoho pozornosti, a zároveň dost blízko, aby Jodahovi sehnal církevního léčitele, kdyby se hoch poranil.

Voska si přál, aby mladík uspěl, ale nechtěl ho celým procesem provázet, aspoň ne teď. Poslední rok a půl Jodaha učil, že čaroděj si musí vše promýšlet sám a nebýt závislý na nikom, ani na svém učiteli. Voska cítil, že mladík je slibný, ačkoli zahájil studia extrémně pozdě, v patnácti letech. I přesto však Jodah projevoval pro čarodějnické řemeslo nadání a navíc v sobě měl krev starého Jarsyla, který byl sám o sobě legendárním čarodějem.

Voska se probral ze svých myšlenek, když se Jodahovi na jeho pohublé, chlapecké tváři náhle rozšířily oči. Mladý muž se naklonil vpřed a rozpažil ruce. To nebyl správný postoj pro seslání kouzla ohně. Něco bylo špatně.

Kolem hromady roští pod Jodahovýma rukama se vztyčila mohutná koule světla a během vteřinky se rozpálila do běla. Voska vykřikl varování, ale jeho hlas zanikl v praskání ne blesku, ale samotného světla, které jiskřilo a zářilo ve vzduchu uprostřed ohniště. V záři vybledly všechny barvy celého okolí – stromy, kameny, dokonce Jodahova obnošená hedvábná vesta vypadala jako řada bílých záplat a černých stínů.

V dalším okamžiku se světlo pozvedlo z ohniště jako fénix vzlétající z hořícího hnízda a propalovalo si cestu korunami stromů nad sebou. Koule vyletěla do výšky snad dvaceti stop a za sebou zanechávala světelný ohon. Pak nehlučně vybuchla v ještě jasnějším záblesku. Voska si zakryl obličej rukou a pevně zavřel oči, a přesto záblesk při výbuchu zářící koule viděl.

Vosku stále pálily oči z oslnění světelnou koulí a musel několikrát mrknout, než se jeho zrak zbavil namodralých skvrn. Když znovu prohlédl, spatřil, jak se hubený mladík hrbí nad ohništěm a usilovně přikládá kousky dříví do plápolajících plamenů. Světelná koule zapálila roští, jak si propalovala cestu ven.

Voska se zamračil a otevřel ústa, aby chlapce pokáral, ale nevěděl, co říci. Jodah koneckonců oheň zapálil.

Nakonec se Voska zeptal: „Ty ses nesoustředil na hory, že?“

Teď zamrkal pro změnu Jodah.

Po chvíli přikývl a řekl: „Zdálo se to být správné. Není to to, co jste vždycky říkal – že by se to mělo zdát správné?“

Voska na hocha kamenně pohlédl a řekl: „Říkal jsem to kdysi, když jsem ještě něco viděl. Teď přilož do ohně a já zatím dodělám ty králíky. Tedy pokud je tvoje malé vystoupení nevrátilo zpátky do života a oni se nelekli a neutekli. Po večeři si o tom promluvíme.“

Otočil se k mladíkovi zády, zčásti aby se věnoval králíkům, zčásti aby zatajil široký úsměv, který hrozil, že roztáhne jeho ošlehanou tvář. Byl si jist, že sotva se otočí, Jodah se bude smát zrovna tak.

*****

„Jak si mág uchovává svoje kouzla?“ zeptal se Jodah, když snědli králíky a vykopali poslední novou bramboru z jejího mělkého hrobu pod ohništěm.

Byla temná noc bez hvězd. Neustávající mraky způsobily, že svět kolem ohně vypadal jako rozličné cáry temnoty. Většina nocí na Terisiare v tu dobu byla zamračená a bezhvězdná.

„Čarodějové si uchovávají svá kouzla různě,“ odpověděl Voska. „Někteří mágové si je halí do písní a veršů, které obsahují paměťové stopy. Někteří dávají mentální význam různým předmětům na svém oblečení. Podél jižního pobřeží poblíž starodávného Almaazu žijí mágové, kteří nosí velké vesty poseté knoflíky. S těmi knoflíky si neustále hrají a tím si připomínají každé kouzlo, které kdy seslali. Někteří chaotičtí čarodějové se vůbec nezatěžují s pamatováním a vzpomínají na kouzla až ve chvíli, kdy je potřebují. Taky to tak občas dělám.“

Následovala pauza, v níž se mladík snažil vstřebat získanou informaci. „A co knihy?“ zeptal se nakonec. „Babička mi kdysi říkala, že její dědeček měl spoustu knih na tohle téma, i když se dávno předtím ztratily. Může si mág svoje kouzla zapsat?“

„Ano i ne,“ odpověděl Voska, aby trochu rozehřál konverzaci. „Zapsat si kouzlo je jako zapsat si tanec. Dá se to, dá se zachytit každý tanečníkův pohyb, ale stejně se to z jeviště na napsanou stránku moc dobře nepřenese. A pro magii platí to samé. Můžeš ji popsat, můžeš se pokusit ji vysvětlit, můžeš ji třeba i učit, ale když samotná magie není přítomná, nemůžeš ji doopravdy využít. Viděl jsem za ta léta spoustu magických textů. Od učených spisů o povaze many a jejím propojení se zemí až po hromady bezcenných sbírek lidových pověstí a pověr. Nejméně užitečné jsou knihy, které vysvětlují magii těm, kdo jí už porozuměli. Taková kniha má asi stejnou cenu jako kniha, která učí ryby plavat. Samozřejmě všechny takové spisy jsou církví zakázány.“

Další pauza a pak Jodah řekl: „A jak si vy pamatujete svá kouzla?“

Voska si dopřál mazaný, téměř vlčí úsměv. „Představuju si velikou věž, která stojí někde v Kherských horách, kde jsem vyrostl. Každá komnata mé mentální věže má balkón, ze kterého je výhled do hor. Do těch hor, ze kterých čerpám svou energii. A v každé komnatě si uchovávám jedno kouzlo, které používám.“

Jodah se nad tím na chvíli zamyslel. Začal myslet na starý panský dům, stojící mezi popraskanými dlaždicemi a zahradami zarostlými plevelem. Myslel na předsíň, na široký prostor obložený nažloutlou žulou a popraskanými gagáty, po nichž kráčely celé generace zablácených nohou. Své kouzlo, kouli světla, umístil k dolnímu konci širokého schodiště, které bylo postaveno současně s domem. Pak dveře do paměťového domu znovu mentálně zavřel.

Voska sáhl do své brašny a vyňal malý stříbřitý kotouček, veliký zhruba jako jeho dlaň. Nad ohněm jej podal Jodahovi a ten si ho opatrně vzal.

Ve světle ohně Jodah uviděl na kotoučku odraz sebe sama, dlouhé černé vlasy volně visící nad ušima, černá obočí nad uhrančivýma černýma očima. Pozorně se zadíval na strniště na své tváři, na první stopy vousů a kníru rostoucí kolem jeho tenkých rtů. Stiskl rty do tenké čárky.

„To je zrcátko,“ řekl prostě.

„Máš postřeh jako vždy,“ řekl Voska s úsměvem v hlase. „Pochází z doby před Zkázou, což ostatně dneska platí pro skoro všechny věci, které stojí za víc než starou bačkoru. Dal mi ho čaroděj, který mě učil magii jako první, poté, co jsem seslal svoje první opravdové kouzlo. Teď ho ze stejného důvodu dávám já tobě.“

„Je magické?“ zvedla se Jodahovi obočí nad úzkým nosem.

Voska se zasmál.

„Všechno je magické,“ řekl. „Klubka a vlákna magie tečou skrz nás, tak jako tečou skrz zemi.“

„Ale funguje magicky?“ zeptal se Jodah.

Voska odpověděl: „To závisí na tom, s jakou magií chceš pracovat. Některá zrcátka slouží k věštění. Některá slouží k meditování. A tohle...“ hlas se mu vytratil.

„K čemu to budu používat?“ naléhal Jodah.

„K dívání se na sebe,“ řekl Voska a znovu se zasmál.

Jodah cítil, jak se mu krev hrne do tváře, a Voska dodal: „Nebuď rozzlobený, chlapče. To je přesně to, co mi řekl můj první učitel. Tedy, on mi řekl spoustu věcí, třeba že to zrcátko bylo součástí stroje, který byl nalezen opuštěný v poušti, nebo že pochází z otrokářských dolů Ashnod Bezcitné. Ale zjistil jsem, že čas od času je dobré podívat se na sebe tak, jak mě vidí druzí, a myslím, že to bude dobré i pro tebe.“

Jodah se znovu podíval do zrcátka a uviděl odraz mladého muže, už ne kluka, ale ještě ne dospělého. Voska to myslel dobře, ale jeho drobné žertíky Jodaha stále dopalovaly. I přes svou minulost bylo zrcátko pevné, chladné a nevypadalo jako nic, co se vyrábí v současnosti.

Chlapec přikývl a změnil téma. „Proč jsou knihy o magii zakázané?“ zeptal se.

„Ach,“ řekl Voska, dojedl poslední brambor a rozhlédl se kolem sebe, zda mu ještě nějaký neunikl, „to je celá církev. Ta prostě zakazuje.“

„Ale proč je církev zakazuje?“ naléhal Jodah.

Na Voskově tváři opět probleskl úsměv. „Církev chce zakázat všechno,“ řekl. „Něco ti její kněží dělat musí.“

Jodah neřekl nic a zahleděl se na žhavé uhlíky v ohni.

Voska dodal jemně a vážně: „Oni se magie bojí, víš. Snaží se zakázat všechno, co nemohou ovládnout.“

„My ovládáme magii,“ řekl Jodah, „aspoň se o to snažíme.“

„Ale oni neovládají nás,“ řekl Voska, „a bojí se toho, co magie může provést jim.“

Jodah zavřel oči a snažil se pochopit Voskovu logiku. „Ale my nejsme pro církev hrozbou. Nestaráme se o to, co dělá.“

„Oni to nevědí,“ řekl Voska, „a co oni neznají, toho se bojí.“

„To nemá smysl,“ řekl Jodah s povzdechem.

„Stejně jako celá Církev Talova,“ řekl starší muž a usmál se, jako by ho Jodah schválně navedl k této pointě. Pak dodal: „Víš, co byla Zkáza.“

Jodah měl pocit, že se s ním jedná jako s dítětem. „Každý ví, co byla Urzova zkáza,“ řekl stroze.

„Neboli také Mishrova zkáza,“ řekl rychle Voska, „neboli Válka bratří, neboli Starověká válka.“

„Znám ty pověsti,“ řekl Jodah a v jeho hlase byla stále slyšet ukřivděnost.

„Tak mi tu pověst řekni,“ vyzval ho Voska ve skomírajícím světle ohně. „Řekni mi, co se tehdy stalo.“

Jodah na chvíli zmlkl a pak promluvil: „Byli tam ti dva bratři. Urza a Mishra. Bojovali spolu navzájem a snažili se ovládnout svět. A přitom celý svět změnili a zdevastovali. Zničili zemi. Potopili celé ostrovy. Vypálili celá města. Kvůli tomu, co udělali, je teď celý svět chladnější a temnější a nebezpečnější. Podle některých pověstí se oba zabili navzájem. Podle jiných zase jeden zabil druhého, pak zešílel a uprchl, aby našel nové země, které by mohl ničit.“

„Byli to mocní čarodějové,“ řekl Voska.

„Nebyli to čarodějové,“ opáčil Jodah. „Tyhle pověsti mi vyprávěla babička a ta říkala, že to nebyli čarodějové. Byli sice mocní a měli veliké stroje, ale čarodějové to nebyli. Čaroděj je něco jiného.“

„A v tom je právě ten vtip,“ řekl Voska. „Byli mocní, byli jiní než ostatní a měli větší schopnosti než většina lidí, a proto si každý myslí, že to byli čarodějové. Proto se církev snaží pálit magické knihy. Proto honí mágy a posílá čaroděje a artefaktéry na hranici.“

Jodah vzhlédl od ohně. „Protože se bojí, že někdo jiný může být tak mocný jako Urza a Mishra?“

Voska přikývl. „Někdo tak mocný by byl velkou hrozbou pro samotnou církev. A Církev Talova nemá ráda konkurenci.“

O kořen stromu kousek dole pod jejich tábořištěm zakoplo něco měkkého a těžkého. Ozval se hrubý, hrdelní smích, po němž následovala spousta tišícího syčení. Pak se ozval chraplavější smích, tentokrát tlumený.

Jodah se rychle podíval na Vosku a starší muž rychle vstal, mnohem rychleji, než ho Jodah kdy viděl pohybovat se za poslední rok a půl. Starcova tvář se už neusmívala a jeho ruka zabrousila k boku, jako by chtěla tasit meč, který tam už nevisel.

„Co to...“ začal se ptát Jodah, ale starý čaroděj na něj stroze mávl, aby byl zticha.

„Goblini,“ řekl Voska hlasem, který nebyl silnější než šepot. „Přesuň se sem nahoru za mě a zůstaň zticha.“

Poslední slova ostře odsekl. Jodah přikývl a rychle se vyšplhal nahoru do křoví. Přitom si zasunul zrcátko do vysoké boty a z téže boty vytáhl krátký nožík. Klekl si do velké prohlubně za křivým kmenem starého dubu.

Zdola zpod kopce se ozývaly další hlasy, hrubé a hrdelní, které se snažily vydat lidskou řeč bez vhodných hlasivek. „Oj, oheň!“ řekl nakonec jeden z nich. „Je nchékdo dchóma?“

“Ahoj do tmy,“ ozval se v odpovědi Voskův hlas, silný a odhodlaný, opět se slyšitelným úsměvem. „Jen osamělý poutník, který si vychutnává svou samotu. Nic víc, nic míň.“

Zdola zpod svahu se opět ozval hrubý chechtot.

Jodah hleděl do tmy a snažil se zelenokožce spatřit. V Givě už nějaké ty gobliny viděl, přesněji řečeno jejich kůže, natažené na dřevěných rámech jako lovecké trofeje. Ať jich bylo zabito sebevíc, stejně se pořád zdálo, že jich stále přibývá. Goblini obvykle zůstávali v horách, pokud zrovna nebyli na lupu, a nejbližší lidské obydlí musí být na míle odtud. Proč by…?  

Jodahovi spadlo srdce až na dno žaludku. Samozřejmě. Viděli světlo. Goblini šli na lup nebo se z něj vraceli a nad lesem uviděli záři, kterou vyvolal. Spatřili jeho světlo a šli za ním až ke zdroji.

Dovedlo je sem.

Hlas zespoda znovu promluvil. „Bchélo bche tcham nchéco k jédlu?“

Voska se zasmál lehkým smíchem, jaký používal při hovorech s úředníky a kupci. „Měl jsem nějaké králíky, ale obávám se, že jdete příliš pozdě. Jestli je vám zima, mám tady trochu ohně, ale jinak tady není nic, co by vás mohlo zajímat. Nejlíp uděláte, když si půjdete po svých.“

Zdola bylo slyšet trochu drmolení a Jodah natáhl hlavu ještě víc okolo stromu. Voska stál klidně, zády k Jodahově skrýši a tak, že ohniště bylo mezi ním a gobliny.

„Mchóžná tcham nény nyc pcho nás,“ řekl hlas, „a mchóžná že jé. Rchádši tcho tcham pchódem omérhknót.“

„Nejste tu vítáni,“ řekl Voska prostě, „a varoval jsem vás.“

Znovu se ozval smích. V křoví se začalo něco hýbat a ve světle ohně se vynořil jeden z goblinů.

Goblin vzdáleně připomínal člověka. Byl do pasu nahý a kolem boků mu visely hadry. Na rozdíl od surových kůží, které Jodah viděl ve městě, měl pevné maso, hladce a těsně natažené na svalnatých šlachách.

Tvor byl nižší, ale robustnější než Jodah. Měl široká shrbená ramena a paže mu skoro drhly o zem. V obou rukou držel palici a Jodah si všiml, že její špička je potřísněná nějakou tmavou, lepkavě vypadající tekutinou.

Goblinově tváři vévodila ústa, připomínající spíše čumák, která byla plná ostrých zubů trčících do všech stran. Těžká svalnatá obočí zastiňovala hluboké, krví podlité oči. Uši měl goblin jako mezek – trčely mu z vrcholku hlavy, každé do opačného směru.

„Tche tchu tchéž néseš vhétchán,“ řekl goblin se zavrčením, „a my tchě tchéž vharujém.“ Z křoví začaly vylézat další stíny.

Voska učinil krátký pohyb rukou. Mávl dopředu nataženou dlaní jako sedlák, který rozsévá semínka na poli. Namísto obilí však ze země vyrostly stovky maličkých trysek plamene u nohou gobliního vůdce a kolem jeho kumpánů. Hadry na gobliním vůdci začaly hořet. Vůdce zakvičel, odhodil zbraň a začal si zoufale plácat po stehnech a tříslech, aby uhasil plameny. Ostatní se lekli účinků ohně i samotných plamenů a stáhli se.

„Sakha!“ zařval jeden z nich. „Tcho só čahodějové! Tchady só čahodějové!“

Voska se uchechtl a ukázal prstem na gobliního vůdce. Z prstu mu vyšlehla plamenná čára a neomylně trefila goblina do hrudníku. Zelené maso zapraskalo a goblin zaječel, jak mu oheň začal požírat tělo.

Jodah nemohl od Vosky odtrhnout oči. U starého mága to vše vypadalo tak snadno – výběr kouzla, vyvolání vzpomínek na zemi, několik pohybů ruky uvolňujících energii i účinky magie viditelné v ohni. Jodah věděl, jak je to těžké, ale Voska to zvládal bez námahy. Později bude mág unavený, ale teď bez obtíží odrazil skupinu gobliních lupičů. Z jejich vůdce teď nebylo nic víc než oživlá ohnivá koule, kutálející se dolů s kopce, za níž roztříštěně utíkají jeho společníci.

Pak se vše změnilo. Zezdola se ozvalo brnknutí luku a do Voskova ramene se zaryl hrot gobliního šípu. Voska zvedl ruku k rameni a zanadával. Jeho soustředění bylo náhle pryč a jeho kouzla nebyla k ničemu. Goblini, kteří přežili, to viděli a vydali hluboký hrdelní řev.

Zařval také Jodah. Popadl svůj nožík a vztyčil se ze svého místa. Udělal dva kroky a zavrávoral do měkkého, chladivého mechu pod keřem. Něco mu podrazilo nohy, domníval se. Jakmile dopadl, otočil se. Napůl očekával, že se nad ním objeví nějaký gobliní zvěd a podřízne mu hrdlo.

Namísto toho tam nebylo nic. Ne, něco ano. Vzadu u stromu se pohybovala vysoká postava. Nebyl to goblin, na goblina byla příliš velká. Byla to zahalená postava v tmavošedých a černých šatech. Zůstala tam jen na okamžik a pak zmizela.

Jodah se zvedl a snažil se přiskočit, aby pomohl Voskovi, ale to už se k místu blížili další. Po jeho pravém boku se ozvalo zatroubení z rohu, blízké, čisté a jasné. Byl to lidský lovecký roh. Následoval pleskavý zvuk nejméně dvaceti výstřelů z kuší, které si prosekávaly cestu listím jako vzteklí sršni. Jodah sledoval, jak dva z goblinů padli k zemi poté, co je šípy ozdobené bílým peřím zasáhly do krku a hrudi. Ostatní tvorové se na chvilku zastavili a pak s rozprášenou morálkou uprchli dolů s kopce za svým hořícím vůdcem.

Pak na mýtinu vystoupili i jejich zachránci. Měli na sobě dokonale padnoucí destičková brnění a zastavili se jen na chvilku, aby si natáhli kuše nebo tasili zbraně. Pak zmizeli, aby pronásledovali gobliní loupežníky dole pod kopcem. Přes brnění měli oblečené bílé tuniky a fialové kápě. Jodah poznal, že jsou z Alsooru, dalšího velkého městského státu na pobřeží.

Zatímco se čarodějnický učeň zvedal ze země, jeden z vojáků se zastavil na delší dobu, aby si Jodaha prohlédl. Jodah čekal, že se voják, blonďatý mladý muž, ne starší než on sám, také pustí do pronásledování goblinů. Namísto toho však voják pokynul Jodahovi kuší, aby se připojil ke svému mistrovi. Ve žlábku kuše čekala střela a její tětiva byla napřímeně a výhrůžně napjatá.

Jodah se pomalu sebral a přesunul se ke zraněnému Voskovi. Starší mág si vytáhl z paže gobliní šíp a stlačoval si ránu zakrvácenou rukou.

Na mýtinu vstoupil další muž. Byl vysoký a kráčel pevným krokem. Neměl brnění a na tunice měl znamení dvou sluncí s paprsky – symbol Církve Talovy.

Voska promluvil. „Nevím, jak vám mám dostatečně poděkovat za včasnou záchranu. Tábořili jsme tady, když ti goblini…“

Neozbrojený muž se vymrštil a prudce Vosku udeřil pěstí do čelisti. Starší muž se po ráně zapotácel a z koutku úst mu začala prýštit stružka krve.

Jodah vykřikl a vykročil kupředu, ale na jeho levé rameno pevně dopadla ruka mladého vojáka oděná v rukavici. Měl pocit, jako by to byl svěrák.

Muž bez brnění promluvil. „Jste obviněn z praktikování čarodějnictví v zemích Alsooru.“

„Byli tady ti goblini, drahý pane,“ řekl Voska a jeho hlas bublal krví.

„Země Alsooru jsou pod duchovní ochranou Církve Talovy. Podle jejích zákonů vás tímto zatýkám a podle jejích zákonů budete souzen. Jsem bratr Tanar. Půjdete se mnou do Alsooru, kde předstoupíte před soud.“ Otočil se a pokynul trubači, aby zatroubil ústup a svolal pronásledující vojáky zpět.

„Máme, pro co jsme přišli,“ řekl Tanar a věnoval Voskovi i Jodahovi kamenný pohled.

Voska si otřel hřbetem ruky krvácející koutek úst. „Myslím,“ řekl tak hlasitě, aby to slyšeli Jodah i stráže, „že nám bylo lépe ve společnosti goblinů.“

Kapitola 2
Inkvizice

Jedna z nejmocnějších sil během doby Temna byla Církev Talova. Má se za to, že vznikla spojením dvou malých kultů uctívačů slunce mezi ranými Yoťany, třebaže sama církev se na svém vrcholu snažila zamést za sebou všechny stopy svých skrovných počátků. Církev se také během té doby snažila zamést všechny stopy magie a mágů. Ačkoli magie tento útisk přežila a nakonec nad ním zvítězila, totéž nelze říci o těch nejméně šťastných čarodějích, kteří byli postaveni před inkvizici Církve Talovy.

Arkol, argivský učenec

Komora byla vcelku zámožná, alespoň podle měřítek moderního dne a věku. Měla vnitřní krb a stěny pod tlustými tapetami byly postaveny z kamene. Jodah si všiml, že těžké stoly a židle jsou vyrobeny z pevného dřeva a hrubé závěsy zčásti zakrývají zamřížované okno, aby sem nešel noční vzduch. Ze všeho nejvíc však Jodahův zrak ulpěl na velkém množství kovových pohrabáčů a kleští, které ležely zasunuté svými špičkami do krbu a žhnuly rudě jako gobliní oči.

Cesta zpět do opevněného města Alsooru trvala většinu zbytku večera. Teď už zbývalo jen pár hodin do úsvitu. Nejlepší doba na výslech, poznamenal sarkasticky Voska, jelikož většina poprav byla stanovována na dobu, kdy se zamračené nebe rozjasnilo s příslibem svítání, které už nepřijde.

Bratr Tanar Vosku spoutal ozdobnými náramky upevněnými na zápěstích, aby Voska mohl držet zkřížené ruce před sebou. Náramky vypadaly jako lité železo, ale byly posety pavoučím vzorkem ze stříbřitého kovu. Vzorek vypadal jako rozsypaný cukr zasazený do tmavšího kovu.

Již dříve Voska zakroutil prsty a pouta zazářila matným stříbrným světlem. Voska vydal přiškrcený výkřik, padl na kolena a jeho hlava poklesla ke spoutaným zápěstím.

„Víckrát už to nezkoušej,“ řekl bratr Tanar, zatímco zvedal Vosku na nohy. Jodah myslel, že ví, co znamená „to“ - pokus mentálně vyvolat magické síly země. Pouta očividně obsahovala nějaký druh protimagické obrany. Jak jinak by ostatně bylo možné uvěznit mága, když člověk sám žádnou magii nemá?

Jodaha nespoutali, ale nutili ho pochodovat vedle Vosky s dvojicí strážných za sebou. Zdálo se, že je nezajímá, co udělá nebo řekne Jodah, pokud se nepokusí o útěk.

„Kam nás to vedou?“ zeptal se tiše.

„Do Alsooru,“ odpověděl Voska. Starý mág měl hrubý a šťavnatý hlas. Krev stékající z jedné strany jeho úst zaschla a vytvořila tmavý pramínek. Vojáci mu ovázali zraněnou paži, ale ránu uštědřenou Tanarem nechali pro výstrahu bez ošetření.

„Církev je nejsilnější ve městech. Nás vedou před církevní soud.“

„Proč církevní soud?“ zeptal se Jodah.

„Protože magie je zločin proti lidskosti,“ odpověděl Voska s mírným zasmáním, které popíralo jeho současný stav, „a jedině církev je dost mocná… a dost moudrá… aby o takových zločinech rozhodovala.“

Jodahovi mírně klesl hlas. „Ale proč mě nespoutali taky?“

„Protože,“ řekl Voska a do jeho hlasu se vrátil pobavený tón, „tebe nepřistihli při sesílání kouzla, a dokud se tak nestane, jsi podle církevních zákonů nevinný. Nespoutají nevinného, jedině pachatele. Nejsou to zvířata, víš?“

Ve Voskově hlasu byl slyšet další drobný smích a náznak vítězství, i když slabý.

Jodah si nebyl jist, nakolik je pravda, že Alsoořané nejsou zvířata. Strážci se z pronásledování goblinů vrátili se sbírkou odporných trofejí – hlav a rukou, které naházeli do pytle a vzali s sebou. Jodah si všiml, že nejméně jedna hlava mezi trofejemi má spálené vlasy, a přemýšlel, zda tohle zabití přičtou Voskovi.

Nyní, v uzamčené komoře ve druhém patře Církevní ambasády v Alsooru, si Jodah prohlížel rozžhavené kleště a pohrabáče a znovu přemýšlel o lidskosti Alsoořanů. Po zádech mu běhal mráz, který neměl nic společného s chladným večerním vzduchem, prosakujícím skrz závěsy.

„Pěkné ozdoby,“ mumlal si Voska sám pro sebe. „Líbí se mi, jak to tady vyzdobili.“

Zavanul další větřík, jak se dveře po jejich pravé straně otevřely a zavřely. Vstoupil hřmotný kněz a následovaly ho dvě písařky. Ne, ta hřmotná postava byla kněžka, ačkoli vypadala tak mohutná, že by porazila dvě třetiny alsoorských strážných. Měla vysokou postavu, široká ramena, masívní čelist a těžké napjaté oči, které vypadaly jako zkroucené v neustále zamračeném výrazu.

Dlouhými a těžkými kroky došla ke stolu. Lem jejího hábitu klouzal po těžké kamenné podlaze. Jodahovým uším zněl jeho zvuk jako legie hadů. Kněžka na sobě měla bílý háv se dvěma slunci – znamením Talu. V záři ohně měl její oděv barvu bledého a zkaženého masa.

Mohutná kněžka se posadila na masívní židli za stolem. Jodaha napadlo, že Voska poznamená, že obří zdobená pevná židle vypadá, jako by byla vytesána speciálně pro její tělo, ale starší muž neřekl nic. Kněžka se opřela lokty o dubovou desku stolu, zaklesla prsty do sebe a prohlížela si vězně.

Jodahovi znovu naskočila husí kůže, jak po něm sjížděly její oči, které ho současně pozorovaly a zavrhovaly. Zdálo se mu, že se kněžka může podívat až do jeho srdce a odhalit každý hřích, skutečný či představovaný. Otřásl se a pocítil, že ho její oči opustily a přemístily se na Vosku. Na staršího muže se zahleděla na delší dobu a pak se štěrkovitým hlasem zeptala: „Jaká jsou obvinění?“

Jedna z písařek, obyčejná dívka, která si musela přidržovat tabulku blízko před očima, řekla: „Čarodějnictví, Vaše Milosti.“

Rozložitá žena vydala zavrčení. „A jsou pro tento zločin nějací svědkové?“

Teď promluvil bratr Tanar. „Ano, Vaše Milosti. Moje společnost stopovala skupinu gobliních lupičů v severních kopcích, když jsme uviděli fontánu nadpřirozeného světla stoupající z jednoho svahu. Když jsme dorazili na místo, já a moji muži jsme byli svědky bitvy mezi tímto čarodějem a gobliny. Tento čaroděj podpálil své nepřátele na dálku pekelným ohněm a kouzly. Moji muži se vmísili do bitvy, zneškodnili gobliny a pak tohoto čaroděje zatkli.“

Jodah otevřel ústa, aby promluvil a něco proti tomuto obvinění namítl, ale na rameno mu náhle dopadla těžká ruka v rukavici. Ruka patřila strážnému, který stál za ním. Jodah se podíval na Vosku a starší muž na něj zavrtěl hlavou.

„Jsou bratrova obvinění pravdivá?“ zeptala se kněžka staršího mága.

„No, to závisí na tom, jak definujete pravdivost, má paní,“ začal Voska.

Kněžka ho přerušila úderem masité dlaně do stolu. „Nejsem vaše paní. Jsem Představená Delfina, ve službách Řádu Svaté Zil, budiž požehnáno její jméno. Mám plnou moc ve věcech potírání čarodějnictví ve východních městských státech, takže si se mnou ve vlastním zájmu nezahrávejte. Budete mě oslovovat Vaše Milosti nebo Představená Delfino. Rozuměl jste mi?“

Voska pomalu přikývl a opatrně trávil slova představené i její nažhavený tón. „Rozuměl jsem.“

„Rozuměl jste co?“ vyštěkla představená.

„Rozuměl jsem,“ řekl Voska a na chviličku se zarazil, „Vaše Milosti.“

„Znovu se vás ptám,“ řekla a stiskla prsty k sobě, „jsou bratrova obvinění pravdivá?“

„Jsou pravdivá v tom, že na svahu byla fontána světla,“ řekl vážně Voska, „a že byla pravděpodobně čarodějné povahy. Můj společník a já jsme to také viděli a šli tam, tak jako goblini a alsoorští čestní rytíři, abychom to prozkoumali.“

„A obvinění, že jste napadl gobliny pekelným ohněm?“ naléhala představená Delfina tónem chladným jako kamenná hrobka.

„Váhal bych s tvrzením, že jsem někoho napadl,“ řekl Voska se zalíbením ve výmyslech, „spíše to bylo tak, že goblini napadli mě, přesněji řečeno nás. Předtím jsem se pojistil tak, že jsem nabral žhavé uhlíky do poháru, a pak jsem je vrhl na gobliního vůdce, když na mě zaútočil.“

„Vaše Milosti,“ řekl bratr Tanar, „goblini vzplanuli v plamenech pouhým mávnutím ruky tohoto čaroděje!“

„Neměl jsem tušení, že goblini jsou tak… hořlaví,“ pokusil se Voska krátce pokrčit rameny i přes své zranění a spoutané ruce.

Jodah už dříve viděl, jak Voska předstírá nevinu. Obvykle ji hrál pro svůj prospěch před pánem vybírajícím rentu nebo před rozzuřeným návštěvníkem. Jeho šikovné a lehké lži často vyvolaly úsměv a občas je oba dostaly z maléru.

Kněžka seděla s kamennou tváří. „Tvrdíte, že bratr naší církve svaté se mýlí?“

„Mýlí?“ podivil se Voska a nevinně zamrkal. „Neumím si představit, jak by se služebník církve svaté vůbec mohl mýlit, neboť jsou všichni vedeni světlem Talovým. Pouze tvrdím, že ctihodný bratr ve svém úsilí a svatém zápalu možná viděl jednu věc a odvodil si z ní jinou.“

V koutku úst představené zaškubalo. Jodah to považoval za největší možný náznak úsměvu, jakého byla mohutná kněžka schopna.

„Máte pohotový důvtip,“ řekla, „a být čarodějem vyžaduje rychlé myšlení. Nepomůžete si tím, že budete mít rychlou mysl. Nebo že budete mít hbitý jazyk.“

„Rozumím, Vaše Milosti,“ řekl Voska a nepatrně se uklonil, „a cením si vašeho porozumění a moudrosti, která bezpochyby nedopustí, aby byl nevinný muž obviněn z hrozivého zločinu.“

Představená Delfina vydala zvuk, který byl něčím mezi uchechtnutím a zavrčením. Obrátila se k Jodahovi. „A co ty, chlapče? Je pravda, co říká tvůj přítel? Nebo mluví pravdu bratr Tanar?“

Její oči ulpěly na Jodahovi a ten cítil, jak se mu náhle sevřelo hrdlo a vyschla ústa. „Já…“ začal mladý muž, potom si odkašlal. „Viděl jsem to, co říká můj přítel Voska. Viděl jsem i to, co popsal tady milostivý bratr. Chápu, proč si bratr myslí, že v tom byla magie, protože vypadá jako zázrak, že by se jediný muž postavil skupině goblinů.“

„Zázrak,“ podotkl Voska s důrazem na toto slovo. „V Knize Talově se jistě píše o zázracích a snad zde milostivý bratr byl svědkem jednoho z nich.“

Ticho,“ vyštěkla představená a Jodah pochopil, že Voska v této hře vsadil příliš mnoho na jednu kartu. Oči kněžky stále zůstávaly upřené na Jodaha. „Máš cizí přízvuk, hochu,“ řekla. „Ty jsi seveřan?“

Jodah mírně přikývl a odpověděl: „Narodil jsem se v provincii Giva.“

„Ano,“ řekla představená, „to by dávalo smysl. Giva je pohanská provincie, plná samozvaných čarodějů a čarodějnic. Nikdy jsi nechodil do školy, že?“

Jodah otevřel ústa, aby protestoval, ale včas se zarazil.

Když konečně promluvil, řekl: „Nikdy jsem nechodil do církevní školy, jestli je to to, co myslíte. Byl jsem vyučován doma.“ Lidmi, kteří věděli a znali víc, než vy kdy budete, dodal v duchu.

Představená Delfina smutně zavrtěla hlavou. „Poslední dobou vás tady vidíme spoustu, vás uprchlíků z Givy. Zima a sníh a goblini vyhnali spoustu tvých krajanů na jih do civilizovaných zemí. A tady jste ztracení jako kozy, které potřebují pastýře. Církev,“ dodala, „církev může být tím pastýřem. Může být vaším průvodcem.“

Vstala od stolu a začala pomalu chodit kolem místnosti. Přitom mluvila. „Před dávnou dobou, ještě před Zkázou, se provincie Giva nazývala Argive a byla domovem Urzy a Mishry. Slyšel jsi o nich, samozřejmě.“ Počkala, dokud Jodah nepřikývl. „Giva tehdy byla pohanské místo, kde lidé nevěřili v žádného boha kromě temných bohů magie, a právě tam začala Válka bratří. Velká část světa je stále zamořená kouzly Bratrů a Kniha Talova nám praví, že za jejich spolčení s ďáblem ještě mnoho zaplatíme.“

Představená Delfina nyní stála před stolem a dívala se přímo na Jodaha. „Urza a Mishra používali magii. Magie je zločin. Co je ještě horší, je to hřích.“ Její rysy na okamžik změkly. „Hříšníkovi může být odpuštěno, ale hřích musí být vymýcen. Rozumíš mi?“

Jodah přikývl, tentokrát však pomalu.

Představená Delfina se usmála pevně stisknutými rty. „Pak mi tedy odpověz pravdivě a beze strachu – používal tady tvůj společník magii?“

Jodah se nepodíval na Vosku, ale hleděl přímo na kněžku. „Ne, paní, nepoužíval.“

Představená kývla a Jodahovo břicho vybuchlo bolestí. Pod silou úderu se zkroutil, ale strážci stojící za ním ho zvedli. Před Jodahovýma očima tančily hvězdičky, ale za nimi viděl bratra Tanara, jak napřahuje pěst k další ráně.

„Vaše Milosti,“ řekla kněžka a opřela se o stůl, který se pod její vahou prohnul. „Ne paní. Oslovuj mě Vaše Milosti nebo představená Delfino. Ptám se tě podruhé. Používal tady tvůj společník magii?“

Tentokrát se Jodah na Vosku podíval, ale tvář staršího muže byla bledá a obočí pozvedlé. „Ne, Vaše Milosti,“ začal říkat, ale než vypustil třetí slovo, byl znovu obdařen ranou pěstí do břicha.

Opakovaný úder nebyl o nic lehčí. Jodah se snažil zakrýt si žaludek rukou, aby úder odvrátil, ale silné ruce ho pevně držely za zápěstí a ramena. Než hvězdičky z jeho výhledu zmizely, uplynula doba, která se mu zdála jako malá věčnost.

„Potřetí a naposledy,“ řekla představená Delfina hlasem tak vyrovnaným, jako by smlouvala o ceně hroznů na trhu, „používal tady tvůj spojenec magii?“

Jodah se podíval na Vosku. Zdálo se, že v jeho tváři nezbyla vůbec žádná krev. „Ne,“ řekl prostě a škubl sebou v očekávání další rány. Bratr Tanar ho však už potřetí neuhodil. Místo toho přešel k zataženému oknu.

„Rozumím,“ řekla představená, „a je mi smutno z toho, jak vidím, nakolik se zkaženost rozšířila. Znáš svého společníka dlouho?“

Jen rok a půl, pomyslel si Jodah, ale řekl: „Jen několik týdnů.“

„A jak jste se potkali?“ zeptala se.

Zemřela mi matka a když byla zem vyčerpaná, rodina nakonec opustila staré rodinné sídlo, pomyslel si Jodah. Když sníh přetrval až do poloviny roku, jeden bratr odešel na moře, jeden se vydal na průzkum severu, a než matka zemřela, zapřisáhla Vosku, aby na Jodaha dohlédl a pořádně ho naučil magii – před rokem a půl.

Nahlas však řekl: „Potkali jsme se na cestě.“

„Z Givy?“ zeptala se představená.

„Ano,“ řekl Jodah.

„Mnozí se vydávají po cestě zármutku,“ pravila představená tónem, jako by někoho citovala. „Mnozí si svůj zármutek nesou s sebou.“ A pak řekla: „Tak ty jsi ho potkal na cestě.“

„Ano,“ řekl Jodah.

„Byli jste nalezeni daleko od cesty,“ řekla představená.

„Mysleli jsme, že tam bude zkratka,“ řekl Jodah a potom si vzpomněl na Voskův výmysl, „a viděli jsme světlo.“

„Á, ano,“ řekla představená, „světlo. To samé světlo, které viděl i bratr Tanar a goblini?“

Jodah pokrčil rameny. „Myslím, že ano.“

Představená zavrtěla hlavou. „Zmínil se tvůj společník během vaší cesty o magii?“

„Ne, Vaše Milosti.“

„Sesílal nějaká kouzla? Přivolával nějaké bytosti ze záhrobí? Vyvolával nečistá stvoření?“

„Ne, Vaše Milosti.“

„A učil tě nějakou magii?“ zeptala se.

Jodah vzhlédl a spatřil kněžčiny oči, jak se do něj znovu zavrtávají. „Ne, Vaše Milosti,“ pokusil se říct, ale jeho hlas zněl slabě a falešně jako plechová mince.

„Michaelo,“ řekla představená. Krátkozraká dívka odložila svou tabulku a došla ke krbu. Vytáhla z plamenů pohrabáč a zamířila ke kněžce. Špička železného hrotu žhnula jako oranžovočervená hvězda.

Představená Delfina uchopila pohrabáč za rukojeť a přešla před Vosku. „Znečistil jste mysl tohoto hocha magií?“

„Ne, Vaše Milosti,“ řekl Voska, ale jeho hlas byl prázdný a jeho oči se nespouštěly ze špičky pohrabáče.

Představená zamávala žhavou špičkou Voskovi několik palců před obličejem. „Znovu se vás ptám, učil jste tohoto chlapce magii?“

„Ne, Vaše Milosti,“ řekl Voska.

Špička pohrabáče se přiblížila. „Potřetí a naposled, učil jste ho nějakou pekelnou magii?“

Voska těžce polkl a vzdychl. „Ne, Vaše Milosti.“

Představená ustoupila o krok zpátky a pozorně si Vosku prohlédla. Pak znovu zvedla pohrabáč a bez dívání ho posouvala směrem k Jodahově tváři.

Jodaha opět chytily silné ruce. Mladík se snažil uhnout před napřaženým nástrojem. Jak se pohrabáč přibližoval k jeho tváři, hoch cítil, jak horko stoupá a jak se do oka, které je blíž k žáru, derou slzy. Měl už pocit, jako by měl líce v ohni. Ještě pár palců a…

„Dost!“ uslyšel výkřik Voskova hlasu. Žár pomalu ustoupil.

Jodah se podíval na Vosku. Starcova ramena poklesla na znamení prohry.

„Chcete učinit nějaké prohlášení?“ zeptala se představená Delfina. Její obočí se pozvedlo a koutky úst se zkroutily do falešného úsměvu.

Voska mlčel a kněžka zopakovala: „Znovu se ptám, chcete učinit nějaké prohlášení? Prohlášení o magii?“

Voska se podíval na Jodaha a kousl se do horního rtu.

„Potřetí se vás ptám,“ řekla představená a pevně stiskla rozžhavený pohrabáč. „Chcete…“

„Jodahu,“ řekl Voska hlasem, jako by oznamoval zprávu z hrobu, „ukaž to.“

„Ukázat co?“ řekl Jodah a nevěřícně zamrkal. Jestliže seslat kouzlo byl zaručený způsob, jak se nechat odsoudit, pak požádat ho o seslání kouzla před těmito lidmi byla sebevražda. Chce snad Voska najednou mít na mučednické hranici společnost?

A potom Jodahovi došlo, o co ho Voska ve skutečnosti žádá, a pochopil. „Pokud je to to, co si přeješ,“ řekl prostě mladý muž tak poraženeckým tónem, jak zdánlivě zněl Voska. Řekl představené: „Vaše Milosti, budu potřebovat trochu místa pro tohle -“ podíval se na Vosku - „předvádění.“

Kněžka Církve Talovy se poprvé naplno usmála a Jodahovi se její úsměv zdál jako to nejděsivější, co ve svém mladém životě kdy viděl. Natáhla se a podala pohrabáč Michaele, která jej odevzdaně vrátila do krbu. Představená Delfina řekla: „Udělejte mu místo, ale buďte připraveni.“

Těžké ruce jej pustily.

Jodah si klekl na podlahu a spatřil, že tato její část leží pod kobercem, tlustým a těžkým kobercem ze severu, možná ze samotné Givy. Vyhladil si kousek koberce před sebou a začal do jeho chlupů kreslit prstem – napřed čtverce, pak kruhy a pak všemožné čmáranice.

„Všechno pečlivě zapisuj,“ poručila představená jedné písařce, která se pilně snažila zaznamenat všechny Jodahovy nesmyslné výtvory.

Jodahovy ruce kroužily po koberci. Pak ho opustily a začaly kreslit symboly ve vzduchu. Načrtávaly stromy, motýly, další čtverce a v kratičkém okamžiku napsaly pár sprostých slov.

Teď už se Jodahova mysl nesoustředila na pohyb rukou. Jodah opět vzpomínal na země jejich panství. Myslel na domov a odemykal magii, obsaženou ve vzpomínkách na domovské země.

Znovu cítil hořící sílu, tu samou sílu, kterou cítil dříve toho večera, ve skomírajícím denním světle, předtím, než se setkal s gobliny, s vojáky a hlavně s církví. V mysli si vybavil mapu svého domova. Byl znovu tam, stál ve dveřích, ve vchodu obloženém bílou žulou a gagátem. Předklonil se a uchopil kouzlo, které tam zanechal.

Jeho ruce se začaly pohybovat zběsileji a Jodah začal něco šeptat. Představená, stráže, písařky a dokonce i bratr Tanar se naklonili k němu, aby slyšeli jeho slova. Voska se díval jinam.

Jodah pevně zavřel oči a doufal, že Voska udělal totéž. Poslední mávnutí a Jodah vypustil kouzlo.

I když měl oči pevně zavřené, světlo bylo tak intenzivní, že zaplnilo jeho zrak. Jodah si uměl představit, jak stoupá nahoru jako fontána, rozbíjí se o strop a v širokém sloupu se šíří ven. Trvalo to jen chvilku. Chvilku oslňujícího jasu a pak byla záře pryč.

Jodah otevřel oči a zpozoroval představenou a většinu ostatních, jak leží na zemi, nadávají a protírají si oslepené oči. Voska byl na kouzlo připraven, a tak plnou parou utíkal k zataženým oknům.

Náhle si Jodah všiml, že starší muž není sám, ale tlačí před sebou bratra Tanara. Napůl mohutného muže vedl a napůl nesl. Tanar si jednu ruku pevně tiskl k očím a druhou zoufale šmátral po okolí, aby našel něco, čeho by se mohl chytit.

Voska a svatý bratr praštili do závěsů a do okna za nimi. Okenní tabule pod jejich úderem praskla a vysypala se. V momentě byli oba muži pryč i s oknem a velkou částí závěsu, po nichž zbyla jen rozlehlá díra ve zdi. Dírou pronikl dovnitř noční vzduch a zbytky závěsů rozhoupal štiplavě studený vánek.

Jodah přiběhl k zubatému otvoru a podíval se dolů. Starší mág použil bratra Tanara jako polštář, aby zmírnil svůj dopad. Bratr ležel na zádech rozpláclý na pouliční dlažbě, ale Voska se už zvedal.

„Pojď!“ zařval starý mág. „Nebudou čekat celé ráno, než utečeme!“

Bratr Tanar, stále oslepený, se probral a šmátral do míst, odkud slyšel Voskův hlas. Starší muž se ohnal a udeřil svatého bratra svými spoutanými zápěstími. Bratr se znovu zhroutil na dlažbu.

Jodah znovu obhlédl zničenou místnost. Představená už byla na nohou. Nakláněla se přes stůl a nadávala, zatímco jí po tvářích tekly proudy slz. Pak se Jodah podíval znovu na ulici. Do svítání ještě zbývala docela dlouhá doba a domy byly uzavřené a tiché.

Jodah vyskočil.

Tvrdě přistál a chvíli se kutálel. Voska přiskočil přímo k němu a pomáhal mu na nohy.

„Musíš sebou hodit.“

„Kam teď půjdeme?“ zeptal se Jodah.

My teď nepůjdeme nikam,“ řekl Voska rychle, ale rázně. „Ty se odtud dostaneš tak rychle, jak to půjde. Ukradni někde šaty a propašuj se ven. Nevím jak, ale musíš se dostat z Alsooru. Na druhou stranu já musím najít kováře.“ Na důraz svých slov zvedl spoutaná zápěstí a zamával jimi. „Za předpokladu, že najdu nějakého, který moc silně nevěří v Matku Církev.“

„Půjdu s vámi,“ řekl Jodah.

„Ne,“ opáčil ostře Voska. „Společně by nás spatřili na míli daleko. Slíbil jsem tvé mámě, že tě budu chránit, a mám v plánu to dělat, i když to znamená odlákat církevní psy. Rozumíš?“

„Ale…“

„Tentokrát žádné námitky,“ řekl Voska a Jodah poznal, že to stařec myslí vážně. „Další velký městský stát je Ghed, tři dny cesty na jihozápad. Je to přístavní město. Sejdeme se tam v hostinci U harfy a páva do pěti dnů ode dneška. Jestli tam nebudu šestý den…“

Voska zmlkl a pohodil hlavou, aby zaslechl blížící se stráže. Jediné, co slyšel, byly vzdálené nadávky představené.

„Poslouchej mě. Jestli se tam nedokážu dostat, je tam skupina mágů. Jsou to učitelé a studenti. Snaží se udržet plamínek znalostí při životě i v téhle temné době. Chci, abys je vyhledal. Rozumíš mi?“

Jodah cítil, jak se mu do koutků očí znovu začínají hrnout slzy, ale tentokrát od jiného druhu bolesti. Tiše přikývl.

„Dobře,“ řekl Voska s úsměvem v hlase. „Ty to dokážeš, chlape. Máš nadání, stejné jako tvůj prapradědeček. Dostaneš se z města a potom se sejdeme v Ghedu. Jasné?“

U jejich nohou se pohnul bratr Tanar. Voska pohlédl na potlučeného a zbitého bratra a pak ho těžkou nohou pořádně kopl do obličeje.

„Je to hřích, udeřit svatého muže,“ řekl s předstíranou vážností, „a také je to zločin. Ale víš, právě teď se to zdá být správné.“

*****

Oba muži spolu proběhli kolem jednoho bloku. Míjeli zatlučená okna a zavřené dveře. Z úst jim stoupaly nabělavělé obláčky vzduchu a z dálky byly slyšet první zvuky probouzejícího se města.

Doběhli na křižovatku ve tvaru Y. Voska zahnul doprava a pokynul Jodahovi, aby se vydal cestou nalevo. Oba věděli, že za několik minut zaplaví ulice alsoorští vojáci, kteří budou plnit přísný rozkaz církve.

Jodah chvíli váhal, ale spatřil jen to, jak se Voska vzdaluje. Starý mág se neohlédl.

Jodah se pustil levou cestou.

Hned za nimi se neozýval žádný zvuk, který by znamenal pronásledování, a tak se Jodah odvážil zpomalit z běhu na chůzi. Utíkající muž byl vždy vinný, nebo přinejmenším podezřelý.

Město kolem něj se začínalo probírat k životu. Jodah mířil k jedné z tržních čtvrtí. Někteří obchodníci už byli na nohou a zvedali těžké závěsy svých krámů, aby přilákali ranní ptáčata. Ve vzduchu byl cítit kvasnicový pach chleba a na ulici Jodaha míjely první koňské povozy.

Obloha se rozjasňovala do šedého úsvitu, který vypadal, že se na nebi nad Terisiare vznáší navěky. Někde jinde ve městě byli lidé, obvinění ze zločinů proti církvi, v tuto dobu přiváděni k dřevěným kůlům zatlučeným na náměstí do země a obloženým hranicemi dřeva. Jodah přemýšlel, zda tomuto důležitému obřadu přihlíží i představená Delfina.

Dospěl k závěru, že ne, jelikož ta právě křičí na bratra Tanara nadávky kvůli jeho neschopnosti a vyštěkává alsoorským vojákům rozkazy najít uprchlé zajatce a přivést je zpět. Jak těžké ostatně může být chytit spoutaného starce a odrostlého kluka?

Až moc lehké, pomyslel si Jodah, zatímco se ulice začínaly zaplňovat dalšími lidmi. Cítil se současně chráněný a zranitelný. Jeho přítomnost v ulicích města bude brzy ráno vzbuzovat méně otázek, ale kdokoli z lidí na ulici si ho může zapamatovat a předat svou vzpomínku strážím, které ho půjdou hledat.

Stráže budou mít jeho popis, jak jeho, tak Voskův. Jodah si uvědomil, že někde bude muset ukrást jiné šaty a zřejmě bude také nutné oholit si vousy a knírek. To druhé byla rána pro jeho ješitnost, neboť mu trvalo měsíc, než mu narostlo alespoň to chmýří, o které se snažil, ale raději bude živý vypadat staromódně, než aby mu to slušelo na hořící inkviziční hranici.

Klekl si a prozkoumal své boty. Dýku mu pochopitelně zabavili, ale ve druhé botě se stále ukrývalo zrcátko, které mu daroval Voska. Delfinini inkvizitoři ho podceňovali natolik, že ho ani neprošacovali, zda u sebe neukrývá další zbraně.

Když Jodah vzhlédl, uviděl stráže. Byli tam dva. Lelkovali před prodejním stánkem s píkami opřenými o zeď. Jeden z nich lakonicky žvýkal sušené jablko, zatímco druhý něco říkal, očividně o počasí, hleděl na rozjasňující se nebe a šilhal, aby zahlédl aspoň náznak slunce.

Nevypadali jako vojáci, kterým právě leží na srdci celoměstské vyhlášené pátrání. Vlastně nevypadali, že jim leží na srdci něco jiného než snídaně a konec směny. Přesto si Jodah nemohl dovolit být spatřen.

Pomalu se zvedl a začal ustupovat. Nejprve jeden krok, pak druhý. Jistě že stráže jeho a Vosku nehonily. Kam by ti dva uprchlíci mohli jít? Městský stát Alsoor byl obehnán deset stop tlustými hradbami a branami natolik silnými, že by dokázaly zadržet nápor všech ostatních městských států dohromady, jak se o nich říkalo mezi lidmi. Představená nemusela posílat vojáky, aby zajatce hledali. Stačilo počkat, dokud se Jodah a Voska nepokusí opustit město, a zatknout je u brány. Nebo mohou uprchlíci zůstat ve městě a čekat na nevyhnutelné opětovné zadržení.

Jodah udělal třetí krok zpátky a jeden ze strážných vzhlédl od svého jablka. Mladý muž ustupující pozpátku by byl podezřelý. Jodah ztuhl a snažil se dívat na místo pět stop nalevo od strážného. Strážce přehlédl oblast nad oschlým zbytkem svého jablka a vrátil se k jídlu, zatímco jeho partner stále sledoval, zda se na nebi neobjeví skulinka mezi mraky.

Jodah se obrátil na patě a zamířil opačným směrem. Hledal první uličku, v níž by se mohl ukrýt. Dospěl k názoru, že v obchodních čtvrtích bude více stráží, jak budou různé obchody přejímat dodávky a připravovat své zboží k prodeji. Nejhorší místo pro hledaného uprchlého zajatce a budoucího zloděje oděvů. Lepší bude někde najít něčí právě vyprané a pověšené šaty, a to co nejdříve, myslel si Jodah. V převlečení se bude moci pokusit nepozorovaně proniknout ven těžkou městskou branou Alsooru.

Překonal se a ohlédl se na dost dlouhou dobu, aby viděl jednoho ze strážných zahodit ohryzek jablka. Jeho společník přinesl jejich krátké píky a strážce s jablkem si od něj vzal tu svou. Pak dvojice zamířila dolů po ulici.

Směrem k Jodahovi.

Po jeho levici se objevila úzká ulička, která se vinula mezi nespočtem obchodů s rybami. Jodah na tuto úzkou cestu zahnul. Byl přesvědčen, že ho strážní spatřili a teď jdou za ním a čekají na ten správný okamžik k úderu. Jediná možnost je rychlý útěk.

Jodah uběhl v uličce dva kroky a narazil do něčeho tvrdého. Odskočil dozadu a upadl na vlhké dlažební kostky.

To, do čeho narazil, bylo zahaleno do tlustého oděvu, ale pod látkou se skrývala neochvějná žulová tvrdost. Jodah pohlédl na kutnu zahalené postavy a napadlo ho, že vrazil do sochy, která byla zabalena na přepravu.

Pak se socha pohnula a Jodah se snažil dostat se od ní co nejdál. Postava byla větší než Jodah, ale shrbená. Ramena měla ve stejné výšce, kde by se měly skrývat její uši. Její tvář se zčásti schovávala pod dlouhou, svěšenou kapucí, ale jediné, co pod ní Jodah zahlédl, byly další hadry omotané kolem obličeje. Postava byla oblečená do tmavých, šedivých hadrů ve stejném barevném odstínu jako nebe nad nimi.

Tytéž barvy Jodah určitě viděl už v noci, když zakopl o něco v lese.

Tvor v hadrech natáhl dlouhou modrobílou ruku dlaní dolů a s roztaženými tenkými prsty. Jodah ztuhl na místě.

Hadrák zvedl druhou ruku k místu, které vypadalo jako jeho tvář, a vztyčil jeden protáhlý prst před svými zakrytými ústy. Jodah přestával dýchat.

První rukou hadrák ukázal směrem k úzkému vstupu do uličky. Oba strážní prošli kolem. Jeden pomalu kráčel, druhý pořád hleděl na oblohu. Do uličky se nepodíval žádný.

Jodah zase začal pomalu dýchat. Pohlédl na otrhanou postavu v uličce.

V přibývajícím světle už vzrůst postavy nevypadal tak velkolepě. Byla vysoká, ale spíše vyhublá než silná. Vypadala pevně, ale ranní větřík vzdouval roztřepený lem jejího oděvu. Její ruce byly příliš dlouhé a tenké, než aby to byl člověk.

„Kdo jste?“ zeptal se Jodah hrobovým šepotem. Pročistil si hrdlo a znovu se ptal: „Kdo jste? Můžete mi pomoct dostat se z města?“

Hadrák ukázal směrem ke vstupu do uličky. Jodah se pomalu zvedl a našlapoval podél zdi k hlavní ulici.

Na druhé straně ulice stál krámek prodavače ryb. Jeho závěs už byl zvednutý a prodavač se svou ženou právě vykládali zboží – slané ryby, nejspíš z přístavního města Ghedu. Hádali se a přitom rozkládali sušené placky, žraloky, tresky a úhoře na nízké dřevěné stoly vepředu v krámě.

Jodaha nejvíce zaujal malý povoz před krámem, do něhož byli zapřažení dva staří, unavení koně. Vůz byl zpola zaplněný sudy, vysokými tři stopy. Jodah uviděl, jak jeden z dalších zaměstnanců obchodu vykutálel další sud ze dveří a bez pomoci jej zvedl dozadu na vůz.

Takže ty sudy jsou prázdné, pomyslel si Jodah. Nasolené ryby se po souši přivážely z Ghedu a sudy se vozily zpátky pro další použití.

Prázdné sudy. Směřují do Ghedu.

Jodah se otočil, aby se zeptal otrhance, co tím myslel, ale stvoření bylo pryč. Zůstaly jen šedé zdi, které měly stejnou barvu jako jeho potrhané oblečení.

Za Jodahem se ze směru od krámku s rybami ozvala rána. Vzadu v obchodě něco spadlo. Prodavač i jeho žena spěchali na místo nehody a předek obchodu ponechali nestřežený.

Jodah přeběhl ulici a rozhlédl se oběma směry. Ulice byla zrovna téměř opuštěná až na pár obchodníků, kteří se starali jen o své vlastní záležitosti.

Mladík vylezl na vůz a zatlačil na okraj víka jednoho ze sudů. Druhý konec víka se nadzvedl. Víko nebylo připevněno, jelikož sud neobsahoval nic důležitého. Jodahovy nosní dírky podráždil nepříjemný zápach koncentrované soli a starých ryb.

Rozhlédl se. Na ulici nebyly žádné stráže a nikdo si ho nevšímal. Nejspíš nikoho ani nenapadlo, že by mohl být někdo jiný než dělník nakládající sudy na povoz. Jodah vlezl do sudu a skrčil se uvnitř. Víko za ním zapadlo.

Jakmile ztratil poslední zbytek světla, uslyšel znovu se blížící hlasy prodavače ryb a jeho ženy. Jeho sud se začal otřásat, jak na vůz začaly být znovu nakládány další podobné sudy a bedny. Po chvilce se ozval výkřik kočího a vůz se s trhnutím rozjel.

Napřed jeli mučivě pomalu, jak si klestili cestu skrz alsoorské ulice. Dvakrát vůz zastavil. Jodah si byl pokaždé jist, že jsou u těžké, mechanicky ovládané městské brány, ale pokaždé se po krátké pauze rozjeli znovu.

Když zastavili potřetí, muselo to už být u brány, protože se zvenčí ozývaly nezřetelné hlasy. Jeden byl hrubý a ochraptělý – to byl kočí. Druhý byl také hrubý, ale autoritativní – nejspíš kapitán stráže brány.

Potom se ozval dutý zvuk poklepávání na prázdný sud, který zněl jako dětský dřevěný bubínek. Pak další, pak další.

Jodahovi po zádech začal stékat studený pot – stráže kontrolují sudy. Jodahův sud bude znít úplně jinak než ty ostatní, které obsahují jen pach slaných ryb.

Poklepávání se blížilo, ačkoli trochu bludně. Proklepávají každý sud? uvažoval Jodah, nebo klepou jen na ty, na které dosáhnou? Přemohl se a znovu přestal dýchat.

Ucítil chvění na dřevěných stěnách své skrýše, jak někdo poklepal na sud vedle něj. Pak nastala pauza a Jodah slyšel, jak mu buší srdce. Potom se ozval další klepot, tentokrát na opačné straně vozu. Klepání pokračovalo a vzdalovalo se.

Nakonec se ozval výkřik autoritativního hlasu a povoz se znovu rozjel kupředu. Až poté se Jodah opět hluboce nadechl. Musel bojovat s kašlem, který v něm vyvolávalo vdechnutí částeček štiplavé soli a ryb, které byly v sudu předtím tak dlouho.

Jodah se dostane z Alsooru. Dokáže se vyplížit z vozu a dostat se do Ghedu. Voska ho najde a oba dva se vydají na dlouhou cestu po moři, pokud možno někam, kde církev nemá tak velkou moc.

Ale to, co udělá Jodah ze všeho nejdřív, až vyleze ze sudu, bude, že ze sebe smyje ten odporný pach soli a ryb, i kdyby se měl celý vykoupat v ledové vodě.

Kapitola 3
Alabastrové lektvary

Staré národy z dob Bratří – Yotie, Starý Argive a Korlis – byly zničeny Zkázou Argothu a mnohé z toho, co bylo v té době známo, je nyní ztraceno. Při jejich obrození pod vševidoucím okem Církve Talovy vznikaly malé, nezávislé městské státy. Každý městský stát fungoval jako samostatné uskupení, které si vydržovalo vlastní pole a farmy, aby uživil svou stále rostoucí populaci. Většina obyvatel žila těsně namačkána mezi městskými zdmi, takže mor a jiné nákazy byly spíše pravidlem než výjimkou.

Arkol, argivský učenec

Voska se v Ghedu neukázal ani do týdne poté, co tam dorazil Jodah, ani o týden později. Třetí týden už si Jodah byl jistý, že se stalo něco špatného, a rozhodl se, že nebude-li mít o Voskovi zprávu do čtvrtého týdne, vrátí se do Alsooru, představená nepředstavená, a zjistí, co se s ním stalo.

Pak ale v Ghedu vypukl skvrnitý mor a celé město bylo uzavřeno.

Ve srovnání s jinými mory byl skvrnitý mor spíše nepříjemností než pohromou, ale i tak dokázal citelně ochromit dění ve městě. Člověku při něm otekly klouby, začalo ho pálit obočí a na kůži vyskočily myriády červených teček velikosti špendlíkové hlavičky. Mor nikoho nezabil, aspoň ne přímo, ale své oběti oslabil a ty se pak nedokázaly ubránit jiným nemocem. Vládci města tedy nechali uzavřít brány, zapečetili městské čtvrti a v několika případech uzavřeli do karantény a spálili několik zasažených domovů.

Mor měl na dění v Ghedu hned několik účinků. Za prvé, všichni předpokládali, že do města pronikl zvenčí, a protože z Alsooru nebo provincie Giva nepřicházela o této konkrétní nákaze žádná zmínka, lidé usoudili, že musel přijít z dalekého Almaazu. Na ulicích bylo ukamenováno k smrti několik almaazských obchodníků, načež městská šlechtická rada vykázala všechny příslušníky tohoto národa z města a poslala je na lodi pryč pro jejich vlastní bezpečí. Výsledkem bylo, že v následující době připlouvalo do města z Almaazu jen velmi málo lodí.

Za druhé, Církev Talova zaznamenala příval nových členů, neboť mnoho opozdilců svatého stáda si náhle vzpomnělo na svou víru a zaplnili chrámy a katedrály, aby odvrátili nákazu. Samozřejmě někteří cyničtější občané poznamenávali, že takové bezprostřední přiblížení se k jiným obětem moru může zvýšit šanci, že ho člověk chytí. Zmínění cyničtí občané také dodávali, že kdyby byli na místě církve, schválně by takové méně nebezpečné mory rozšiřovali, aby v lidech povzbudili víru. Pochopitelně takoví cynikové říkali podobné věci jen velmi, velmi potichu, a to ještě pouze jiným cynikům, které dobře znali a věřili jim.

Za třetí, příliv nových zájemců zažily i ghedské ozbrojené síly. Když byl přístav a brány uzavřeny, mnoha mladých mužů najednou nebylo zapotřebí v docích a na rybářských lodích. Ještě horší bylo, že městské sýpky se neúprosně vyprazdňovaly a armáda slibovala dvě velká jídla denně, což bylo o jedno víc, než většina mladých mužů očekávala na svém předchozím místě. Navíc armáda měla vlastní církevní léčitele a zázrakáře, kteří uměli držet nápor moru na uzdě. A konečně, většina občanů (zvláště těch cynických) se shodla, že jakmile mor vesměs pomine, nastanou manévry ve snaze zabrat co největší množství polí, než nastane sklizeň.

Mor však měl ještě čtvrtý důsledek, a to takový, o němž většina občanů raději nemluvila. S příchodem moru se mezi městskými zdmi zvýšil počet talismanů, čarodějných ochran, morových kruhů a léčivých prostředků. Obyvatelé používali všechny možné druhy lektvarů, infúzí a obkladů, aby morovou vlnu zastavili. Prodávaly se drahokamy zdobené runami, které zaručovaly bezpečnost vody nebo vína, lidé si omotávali bolavé klouby tenkými pásy gobliní kůže popsanými zaklínadly, aby zastavili otok. Objevily se tisíce podomácku vyrobených léků, útržků lidové slovesnosti a vzývání zapomenutých bohů, které všechny slibovaly nějakou tu úlevu od skvrnitého moru.

Církev samozřejmě tohle všechno viděla velmi nerada, neboť veškeré takové domácí léky nebo lidové léčitelství byly vykonávány v rozporu s oficiálním učením. Všechny lektvary, obklady, talismany a amulety se prodávaly jen potajmu a doručovaly se pod závojem noci.

Ve městě žila stará čarodějnice, která se jmenovala Matka Dobbsová a která, jak pravila místní legenda, měla „dar“ a za malý poplatek dokázala uvařit elixír schopný vyléčit skvrnitý mor nebo vyrobit amulet, který člověka dokázal ochránit před nakažením. Lidé toužící po těchto léčivech ovšem mnohdy nebyli ochotní navštívit ji v jejím domě a položit peníze, a tak bylo často potřeba posla – někoho, kdo by neměl strach procházet morem prolezlými nočními ulicemi Ghedu.

Tím někým se stal Jodah, aspoň na nějaký čas. Aspoň dokud nebude morová vlajka nad branou stažena a on nebude moci odcestovat do Alsooru. Aspoň dokud opět nenalezne Vosku a dokud si nenašetří dost peněz, aby si zaplatil cestu lodí z přístavu.

Každou noc přebíral lidové léky Matky Dobbsové a nosil je těm, kteří byli příliš bázliví nebo opatrní na to, aby si pro ně došli sami. Vždy, když stařena chodila večer spát, od ní vyzvedával balíčky a hned se vydával na obchůzku. Vlastně téměř hned. Časem sám začal ve svém příbytku na půdě domu Matky Dobbsové její lektvary prozkoumávat ještě předtím, než je šel roznést. Nejprve se snažil lékům porozumět, ale později, povzbuzen svými znalostmi o tom, jak fungují kouzla, se začal snažit je vylepšovat. Až do této chvíle si nikdo nestěžoval.

Toho večera měl Jodah tři dodávky. Za každou měl dostat zaplaceno několik mincí, sem tam za svou námahu i nějaký ten měďák navíc. Na znamení díků se pokaždé uklonil a zákazníkovi za jeho laskavou pozornost požehnal, ale věděl, že jestliže ho církev chytí, jak jde po ulici s balíčky lidových léčiv zastrčenými pod košili, pár měďáků navíc mu nepomůže.

Každý balíček obsahoval láhev ze sádrovce, obalenou ve vlně a uloženou do krabičky vyrobené z tenkého dřeva. Celý balíček byl zabalený do hnědého papíru a převázaný provázkem. Láhev obsahovala lepkavou směs bílé, žlutobílé a šedobílé tekutiny. Když se s lahví nehýbalo, tekutiny se usadily ve třech vrstvách. Proto Matka Dobbsová Jodahovi nařídila, aby s balíčkem před jeho předáním zákazníkovi pořádně zatřásl a aby zákazníkovi řekl, že má směs vypít hned, jak balíček otevře.

První zásilka měla být doručena na adresu nepříjemně blízko jednomu z nesčetných chrámů Církve Talovy. Byl to jeden ze zámožnějších domů, který mohl patřit úspěšnému kupci nebo nižšímu úředníkovi. Jodah se už naučil příliš se nevyptávat na to, kdo kde v Ghedu bydlí, zvlášť když mu ti lidé dávali slušné spropitné.

K této objednávce dostal instrukce. Měl přijít k zadnímu vchodu, třikrát zaklepat, počítat do pěti a až pak vejít. Jodahovi se taková opatření zdála otravná, jako by si lidé mysleli, že elixíry doručuje nějaká magická víla a ne otrhaný vousatý mladík. Stále však takoví zákazníci obvykle dávali dost vysoké spropitné na to, aby se k tomuto rituálu uvolil.

Jodah vytáhl první balíček a silně s ním zatřásl. Pomalu třikrát zaklepal a pak rychle napočítal do pěti. Zvedl závoru a otevřel dveře, za nimiž se nacházela místnost, která vypadala jako kuchyně služebnictva.

Místnost byla prázdná. Stůl a kredence byly uklizeny, aby bylo možné za několik hodin začít s přípravou snídaně. Uprostřed kuchyně stál pracovní pult a jediné dveře z místnosti byly otevřené dokořán.

Na pultu ležely peníze. Jodah věděl, co má dělat.

Položil balíček na pult a začal sbírat mince do dlaně. Pak se zarazil. Peněz byl dvojnásobek oproti obvyklé ceně, jakou si Matka Dobbsová účtovala. Je to omyl, přemýšlel Jodah, nebo Dobbsová zvýšila ceny lektvarů a neřekla mu o tom? Nebo snad zbytek má být spropitné?

Zastavil se jen na chvilku a už se zpoza otevřených dveří ozval hlas: „Je nějaký problém?“ Hlas byl tichý, jemný a ženský.

Jodah leknutím poskočil, když hlas uslyšel. Když znovu vzhlédl, viděl, že se dveře otevřely o poslední kousek, o jaký to šlo. Zavrtěl hlavou, shrábl do dlaně zbytek peněz a odešel. Zavřel za sebou dveře, a když ušel tři kroky, zaslechl, jak zástrčka ve dveřích pevně zapadla.

Jodah se dlouze zahleděl na kuchyňský vchod do měšťáckého domu a potom se vydal na další donášku.

Druhý balík měl být doručen dolů k přístavu. Tato oblast byla morem zasažena nejsilněji, což byl jeden z důvodů, proč byli z vypuknutí epidemie obviněni almaazští obchodníci. Jodah musel dvakrát zabočit, aby se vyhnul hlídkám Noční stráže. V normálních časech se hlídky skládaly ze dvou strážných v černém brnění a zelených kápích, obvykle znuděných a snadno úplatných. Teď však normální časy nebyly a každou hlídku Noční stráže doprovázel kněz Talův. Výsledkem bylo méně nudy a méně úplatků, což obojí strážce nevýslovně znechucovalo.

Když se Jodah blížil k přístavu, prošel kolem prvního znamení karantény. Jestliže moru podlehli všichni členové jedné rodiny, církev si vyhrazovala právo označit dům jako karanténní. Bylo zakázáno stýkat se s kýmkoli zvenčí. Lidé v domě byli ponecháni sami sobě, ať přežijí, jak umějí, nebo zemřou. Ve druhém případě byl dům spálen nebo rituálně očištěn, aby se v něm dalo zase bydlet.

Jodah si všiml, že většina karanténních domů stála v chudých čtvrtích a jen málo jich bylo v oblastech, které byly loajální vůči církvi. Bohatí si mohli dovolit kněžská požehnání, a navíc když se nakazili všichni v domě, mohli si snadno najmout další sluhy.

Jodaha nepřekvapilo, že i dům na adrese, kterou dostal, byl označen znamením karantény, oficiálním dokumentem orazítkovaným dvojitým sluncem Církve Talovy. V temnotě symbol vypadal jako krvavě rudý pár očí.

Jodah přešel kolem domu a pak zase zpět. Na ulici nikdo nebyl, ani občasní opilci. Kněží neměli chudinu zrovna v oblibě, takže hlídky se zde vyskytovaly jen vzácně a v malém počtu.

Koutkem oka zaregistroval náznak pohybu a otočil se. Nebylo tam nic, ale vlasy na jeho zátylku zavlály. Od svého útěku z Alsooru v každém okamžiku napůl očekával, že se jeho otrhaný strážný anděl znovu objeví, ale posledních pár týdnů měl všude klid. Byla postava, kterou viděl v Alsooru (a kterou viděl předtím v lese, jak byl už pevně přesvědčen), něčím víc než jen náhodným setkáním? Hledal už otrhaného muže mezi ghedskými žebráky a mrzáky, ale nenašel nikoho, kdo by ho připomínal.

Jodah se opřel o zeď domu naproti adresovanému a čekal dobrých pět minut, ale postava, kterou zahlédl koutkem oka, se už neobjevila, pokud vůbec existovala. Přešel ulici, vytáhl balíček, zatřepal s ním a tiše zaklepal na dveře.

Dveře se okamžitě otevřely zhruba o stopu. Zevnitř vyvanul poryv teplého vzduchu a ovanul Jodaha jemným mámivým oparem. Jodah bojoval s nutkáním vdechnout zamořený vzduch morového domu. Z temnoty se vynořily hubené, horečkou se třesoucí ruce, popadly balík a snažily se jej vymanit z Jodahova sevření.

„Napřed zaplatit,“ řekl Jodah tichým hlasem.

Jedna ruka se uvolnila a zmizela ve tmě. Pak se vrátila se dvěma mincemi.

„To je jen polovina,“ řekl Jodah. Bojoval se stále rostoucí touhou se nadechnout a toužil být dál od dveří, až to učiní.

„Prosím,“ řekl hlas sípající jako pára, která se dobývá ven z hrnce, „můj chlapeček je skoro mrtvý. Bez tohohle nepřežije noc.“

„To je jen polovina,“ zopakoval Jodah.

„Víc už nemám,“ řekl mokrý, vodnatý hlas. „Až mu bude lépe, zaplatíme zbytek. Prosím.“

Jodah se na chvilku zamyslel. To, co dostal v prvním domě, by stačilo na obě zásilky a ještě by mu zbylo slušné spropitné. Ale co když Matka Dobbsová očekávala z prvního domu víc peněz? Pak to bude její vina, že mu neřekla, že má od bohatého zákazníka žádat víc.

Jodah převzal mince a balíček zmizel ve tmě uvnitř morového domu. Jodah se otočil a udělal tři dlouhé kroky, než si konečně dopřál nadechnutí.

Když se obrátil, znovu zachytil letmý pohled něčeho mihotavého na rohu, něčeho, co ho sledovalo a stáhlo se, jakmile se přiblížil. Vydal se tím směrem, ale když tam dorazil, bylo to, co ho sledovalo, už pryč.

Poslední zásilka směřovala do obchodníkova krámu, do jednoho z těch, které Jodah čas od času navštěvoval. Byl si jistý, že obchodník nechce lektvary sám pro sebe, ale prodává je za vyšší ceny jiným skutečným nebo potenciálním obětem. Jodah měl najít peníze v dřevěné bedýnce za hlavním příbytkem poblíž hnojiště a tam měl také nechat balíček.

Teď si však už byl jistý, že ho někdo sleduje. Jen nevěděl, zda jeho pronásledovatel ví, že Jodah ví o něm. Určitě to nebyla Noční stráž – ti se motali po ulicích a uličkách, jako by jim město patřilo. Zloděj měšců? Ti měli lepší cíle jinde, i teď na skoro prázdných ulicích. Církevní špión? To je nejpravděpodobnější, usoudil Jodah. Nejspíš nějaký zneklidněný občan, který jej sledoval a byl připraven ohlásit jakékoli porušení církevního zákona, třeba návštěvu morového domu.

Nebo přenášení zakázané magie.

Jodah zrychlil chůzi. Nyní už slyšel kroky přímo za sebou. Byly jemné, jako od nohou v pantoflích. Po každém jeho kroku musel pronásledovatel udělat dva, aby se za ním udržel.

Úmysl doručit třetí zásilku Jodaha přešel a namísto toho si schoval balíček pod košili. U dalšího rohu zabočil doprava a poté znovu doprava. Kroky se držely za ním. Zastavil se u postranní uličky a poté v přesvědčení, že jeho pronásledovatel půjde za ním, zabočil po ní dolů.

Ulička byla úzká a klesala téměř okamžitě dolů kamenným schodištěm, jehož prostředek byl prošlapán tolika nohama, že kamenné kvádry vypadaly jako roztáté. Obě strany uličky lemovaly obloukové vchody, jejichž dveře byly zasazeny hluboko uvnitř, daleko od schodů. V prvních dnech poté, co přijel do Ghedu, Jodah v takových vchodech přespával. Teď se natlačil do setmělého průchodu a očekával svého pronásledovatele.

Nemusel čekat dlouho. Ze začátku uličky se vynořil dlouhý stín a pomalu se k němu blížil. Jak se stín přibližoval, zmenšoval se, až byl menší než Jodah. Jodah pokýval hlavou – aspoň je příliš malý na to, aby to byl jeho anděl strážný. Jodahův stíhatel došel pomalu a opatrně až k němu.

Jodah vyrazil ze vchodu a tvrdě udeřil postavu ramenem. Měl v úmyslu srazit neznámého špióna k zemi a držet ho tak dlouho, dokud nezjistí, proč ho neznámý sleduje.

Úmysl to byl pěkný, ale dotyčný byl příliš rychlý. Mladý muž chytil pronásledovatele za cíp pláště, jenže pak se neznámý otočil a šikovně se vysmekl. Jodaha jeho vlastní moment síly odhodil dopředu a dolů po několika kamenných schodech. Vykřikl, jak padal a snažil se znovu získat rovnováhu. Nakonec narazil do protější zdi a ucítil, jak něco prasklo. Z balíčku, který si přidržoval u boku, začal kapat jeho teplý a mokrý obsah a potřísnil mu košili.

Jodah se na místě obrátil, ale jeho případný cíl se nepohnul z místa. Namísto toho pronásledovatel stál ve tmě a čekal na Jodahův další pohyb.

Jodah setřásl hvězdičky, které měl před očima, a pročistil si mysl. Začal myslet na svou domovinu a ze vzpomínek čerpal energii k nabití své magie. Trénoval u Matky Dobbsové na půdě bez oken a nyní uměl současně nasát sílu země a myslet na kouzlo. Vstoupil do vchodu svého mentálního statku a vytáhl kouzlo.

Byl však příliš pomalý. Když si připravoval kouzlo, země najednou začala vypadat, jako by utíkala někam pryč. Začal mít pocit, že celá ulička je jeden dlouhý koberec a jeho pronásledovatel zatáhl za jeden konec a třásl jím nahoru a dolů, takže celou délkou koberce projížděly vlny. Jodahovy oči mu říkaly, že ulička se nehýbe, ale žaludek se mu houpal nahoru a dolů, jako by ho někdo mlátil.

Všechny myšlenky na jeho vlastní kouzlo byly v té chvíli pryč. Jodah zařval a zachytil se stran dveřní klenby v zoufalém pokusu zůstat stát. Svět kolem něj se jen pomalu přestával točit.

Stínová postava přistoupila o dva kroky blíž a natáhla k němu ruku dlaní nahoru. V prohlubni dlaně vyšlehlo malé modré světlo a oba je osvítilo.

Jodah spatřil mladou ženskou tvář, lemovanou tmavými vlasy ostříhanými na ofinu. Měla hebkou pleť a líbivé rysy. Kdyby byl Jodah někde jinde, zvažoval by, že ženě vystřihne kompliment, zvlášť když by ho byla sledovala. Teď však žena své jemné rty se zavrčením stiskla a svá něžná obočí zkřivila zlostí.

„U Mishrova jména, kdo jsi?“ vyjela po něm. „Co si myslíš, že děláš?“

„Dělám?“ opakoval Jodah. Svět kolem něj se stále třásl a tohle byla nejlepší odpověď, jaké byl schopen.

„Ty lektvary, ty kluku pitomá,“ řekla mladá žena. „Co si myslíš, že děláš s těmi lektvary?“

Jodah zamrkal. „Já jenom roznáším zásilky. Nevím nic o…“

Mladá dívka zaťala jednu ruku v pěst (tu, ve které neměla modrý plamínek) a dupla nohou na dlažebních kamenech. „Nedělej ze mě hlupáka, kluku! Na to nemáme čas!“

„Nevím, o čem to pořád mluvíte,“ zkusil to Jodah. Přemýšlel, zda dokáže současně mluvit a vyvolávat své magické energie.

„Víš, co je v těch takzvaných ‚lektvarech‘ Matky Dobbsové?“ řekla a její hlas přetékal jedem. Když Jodah uslyšel jméno, škubl sebou. Dívka pokračovala. „Ano, já vím, pro koho pracuješ. Taky jsem si od té staré babky jeden elixír před pár dny koupila.“

Jodah pokrčil rameny a žena pokračovala. „Kobylí mléko, minerální oleje a žloutek z vajíčka. Můžou ti nanejvýš pročistit střeva, jenže to je tak všechno. Ale víš, co dělají ty lektvary, které roznášíš ty?“

Jodah ztuhl a po zádech mu začal stékat pramínek potu. Byl odhalen.

„Je obrovský rozdíl mezi elixíry, které prodává ta stará babka, a těmi, které uprostřed noci roznášíš ty. Lektvary, které doručuješ ty, opravdu fungují. Opravdu léčí skvrnitý mor nebo cokoli, co má ten, kdo je vypije!“

Jodah se v duchu proklel, ale připadalo mu tak přirozené snažit se pomáhat lektvarům Matky Dobbsové troškou své vlastní magie. Vždycky si myslel, že jen trochu zlepšuje jejich chuť. Nikdy ho nenapadlo, že rozdíl může být tak zásadní a tak okatý.

Žena znovu promluvila. „A když jsem na to dokázala přijít já, můžeš se vsadit, že církev na to přijde taky.“ Znovu si dupla. „Kdo tě učil sesílat magii?“

Jodah zamrkal. Náhle si všiml, že mu byla položena neřečnická otázka. „Prosím?“ zkusil to.

Pronásledovatelka se naklonila a světlo v její dlani zapraskalo. Jodahovi se už nezdálo jako plamínek, ale spíš jako kousek blesku. „Kdo. Tě. Učil. Čarovat?“ Její pohled byl vážný a studený jako socha.

Jodah se zaklonil. „Jsem Jodah z provincie Giva. Můj učitel byl Voska…“

Teď byla pro změnu překvapená žena. Temná obočí se pozvedla a zmizela pod vlasy. „Voska? Kde je teď?“

„Nevím,“ odvětil Jodah.

„Do Feldonovy hůlky a berly!“ vykřikla, „kde je teď?“

„Nevím!“ zopakoval Jodah a přistihl se, že teď křičí zase on. Snížil hlas, ale tón nezjemnil. „V Alsooru nás chytila církev, ale utekli jsme. Rozdělili jsme se. Měl se se mnou sejít tady, ale neukázal se.“

„V Alsooru,“ řekla štiplavě. Pak se mírně pootočila a zahleděla se zpátky ke vchodu do uličky.

Když se obrátila zpět, její tvář se změnila – pořád byla vážná, ale už ne tak rozzlobená.

„Máme společnost. To je to tvoje řvaní, nepochybně. Zůstaň v klidu, já je odlákám. Ještě se s tebou spojím.“

Po těchto slovech modrý plamínek zhasl a z dívky se opět stal stín zahalený v plášti. Zamávala dlaní Jodahovi před obličejem a Jodah koutkem očí zahlédl jasný záblesk modrého světla.

A pak byla pryč. Téměř odletěla dolů po širokých schodech uličky.

Jodah se pokusil postavit se a jít za ní, ale zjistil, že to nejde. Ať už na něj seslala jakékoli kouzlo, připravilo ho o schopnost stát zpříma. Měl pocit, jako by prožíval následky třídenního flámu, ale bez požití jediného doušku alkoholu. Žaludek se Jodahovi zvedal až někam k průduškám a mladík věděl, že jestliže se pohne příliš rychle, znovu se podívá na svou večeři. Vypadalo to jako nasměrovaná verze toho, co mu předtím podrazilo nohy. Extrémně nasměrovaná a zaměřená přímo na něj.

Jodah se poraženecky vzpamatovával u dveří a doufal, že se svět přestane točit co nejdřív.

Náhle však uslyšel kroky – dusot těžkých bot na dlažbě. Nemusel se ani podívat, aby poznal, že uličkou prochází Noční stráž. Ani s ní nemohl nic dělat, i kdyby chtěl.

Hlasy strážných k němu přilétaly vzduchem jako bubliny.

„Co je tohle?“ zeptal se jeden z nich.

„Ožrala,“ řekl druhý, „nebo možná feťák.“

„Ne,“ řekl třetí hlas, „to je něco jiného.“ Hlas syčel jako had. Jodah se otřásl, když ho slyšel.

Ozval se syčivý zvuk. Ne, pomyslel si Jodah. Čenichavý. Ten, komu třetí hlas patřil, pročichával vzduch. Že by se Jodah už pozvracel, aniž by si toho všiml?

Nakonec třetí hlas prohlásil: „Čarodějnictví. Byla tady kouzla. Tudy.“

Opět promluvil první hlas: „A co s tímhle?“

„Toho nech být,“ řekl syčivý hlas. „Církev se nezajímá o oběti. Jedině o hříšníky.“

Pak odešli. Zvuky jejich bot klapaly směrem dolů uličkou.

Uplynula krátká věčnost. Nic jiného nezahřmělo, nekřičelo na něj ani nijak jinak nepřevrátilo svět. Jodah soustředěně dlouze a zhluboka dýchal. Nasával si do plic chladivý noční vzduch. Nakonec vydoloval ze své pravé boty zrcátko.

I v minimálním světle uličky viděl, že vypadá hrozně. Jeho tvář byla pobledlá a upocená. Jeho vousy a knír, teď už pořádně husté, nyní vypadaly jako černý čtvereček, který lemoval jeho popraskané rty a vyschlá ústa.

Jodah hleděl do zrcátka tak dlouho, až jeho tvář nabrala barvu, která vzdáleně připomínala normální. Pak se pomalu zvedl a belhal se zpátky k příbytku Matky Dobbsové.

Církev tam dorazila před ním. Strážci v černozelených uniformách usměrňovali dav lidí, zatímco dva kněží vyváděli starou čarodějnici z jejího domova. Matka Dobbsová, uvězněná mezi nimi, se tvářila zmateně a nedokázala pochopit, proč si pro ni církev najednou přišla. Vždycky jen poskytovala lidem službu, snažila se vysvětlovat. Její drobné lidové medicíny znal každý. Proč si pro ni zničehonic přišli?

Jodah vzadu v davu znal odpověď. Církev nechávala Matku Dobbsovou na pokoji, dokud věděla, že Dobbsová je jen podvodnice, která prodává falešné všeléky důvěřivým zákazníkům. Ve chvíli, kdy její elixíry začaly doopravdy léčit lidi…

Kvůli mně, uvědomil si. Kvůli mým zásahům.

Kněží pomohli Matce Dobbsové nastoupit do vozíku taženého oslem. Někteří lidé se na Matku Dobbsovou dívali s posměškem. Jiní vypadali posmutněle, jako by právě přišli o své oblíbené zvířátko. Nebo spíše jako by její zákazníci měli být dalšími cestujícími oslího povozu. Jeden z kněžích práskl bičem. Oslík vyrazil kupředu a odvážel zmatenou stařenu pryč.

Druhý kněz přibil na přední stranu dveří znamení karantény, ozdobené dvojitým sluncem Církve Talovy. Pečeť byla čerstvá a měla barvu mokré krve. Pak se kněz pustil za vozíkem a přitom pěl chvalozpěvy na moudrost církve.

Jodah se díval, jak odjeli. Určitě Matku Dobbsovou pustí, myslel si. Odhalí, že v sobě nemá žádné čáry. Že její lektvary a všeléky byly jen podvod. Ten vyčenichávač magie z ní nic nedostane, kromě bolesti hlavy ze všech těch kadidel, kterými se Matka obklopuje. Během pár dní ji nechají jít. Nebo ne?

Jodah pochopil, že jakmile církev zjistí, že Matka Dobbsová je neškodná, začne v okolí hledat pravého čaroděje. Mezi jejími dodavateli. Jejími přáteli.

Jejím poslíčkem.

Jodah se podíval na krvavě červenou církevní pečeť a kousl se do dolního rtu. Příštího rána se pod vymyšleným jménem nechal zapsat do Ghedské armády. Za týden, když byla morová vlajka konečně stažena, už pochodoval se svou vojenskou jednotkou na sever směrem k Alsooru.

Kapitola 4
Nezdařená válka

Městské státy v dobách Temna byly samostatná, nezávislá uskupení, která spolu stále soupeřila o moc. V době Temna existovalo celkem dvanáct velkých městských států a mnoho menších. Každý z nich si vydržoval svou vlastní armádu, často za cenu velkých výdajů. Dřívější historikové tvrdili, že to bylo kvůli bojům s gobliny, ale ve skutečnosti městské státy vedly většinu svých bitev proti jiným městským státům. Církev se zabývala spíše duchovními záležitostmi a nevadilo jí, že jednotlivé městské státy bojují ke své vlastní škodě jeden proti druhému, takže k pokračujícím bojům byla slepá tak dlouho, až bylo příliš pozdě.

Arkol, argivský učenec

O měsíc později se osamocený Jodah belhal troskami opuštěného a zapomenutého města. Čas od času se zastavil a nastražil ucho do větru, zda nezaslechne případné pronásledovatele, a pak se znovu dal do pohybu a znovu kulhal ulicemi města, zarostlými plevelem. Přišel o brnění i o zbraně, stejně jako o celou svou společnost.

Město nebylo na žádné mapě, kterou v Ghedu měli. Jodah na chvilku zapřemýšlel, jak se asi jmenovalo. Možná pocházelo ještě z doby Války Bratří. Možná to byl nějaký nepřítel Alsooru nebo Ghedu, který byl poražen ve válce, nebo mu byly odříznuty obchodní cesty, nebo je lidé prostě opustili kvůli zimě.

Jodah potřásl hlavou. Většina domů pořád stála, což by v případě války nebylo moc pravděpodobné. V domech byla stále většina nábytku, ačkoli už shnilého k nepoužití. Něco tady řádilo – nějaká magie, nákaza nebo kombinace obou – a zahubilo všechno živé.

Všechno živé ne. Nad Jodahem se ozval šelest pleskajících křídel. Jodah se instinktivně skrčil. Nad hlavou mu přelétlo hejno holubů a zmizelo pod střechou jednoho vyššího domu. Nebyli tady lidé, psi ani koně, ale byli tu ptáci. Aspoň se Jodah nemusí bát, že zemře hlady. Za předpokladu, že je bude umět chytit.

A pochopitelně za předpokladu, že se vyhne goblinům. Kdyby nebylo jich, Ghed by byl dobyl celý Alsoor a Jodah by byl mohl najít Vosku.

*****

Válka nezačala jako válka, alespoň ne pro její účastníky. Když bylo týden po Jodahově vstupu do armády v Ghedu zrušeno varování před morem a ve zbrani stále zůstával velký počet mužů, šlechtici městského státu se rozhodli, že nechají armádu předvést svou sílu na severu.

„Samozřejmě,“ poznamenal Togath v soukromí u ohně, „to taky znamená, že spousta chlapů si bude shánět jídlo po kraji a nebude vysávat městský sýpky.“

Togath byl o dvacet let starší než většina ostatních mužů v jednotce a jako takový byl jmenován desátníkem. Byl také zatvrzelý cynik a stával se ještě cyničtějším s každou mílí, o kterou se zvětšila jejich vzdálenost od Ghedu.

Togath také poukázal na to, že většina jejich manévrů se odehrála v krajích, kde se sedláci ještě nerozhodli, zda svou nadcházející úrodu prodají Ghedu nebo Alsooru. Velká vojenská jednotka za jejich zády by jim mohla pomoci rozhodnout se pro jednu nebo druhou stranu.

Jodah přikývl, ale neřekl nic. Všiml si, že Togath nikdy nepronáší své trefné komentáře ohledně ghedských záměrů a taktiky nahlas, když jsou obklopeni vyššími hodnostmi.

Zhruba první týden hodně pochodovali a přestávku udělali jen na vcelku dobré jídlo, které jim darovali místní sedláci v naději, že armáda se nají a půjde dál.

Jodah se měl v armádě docela dobře. Jeho jednotka se skládala převážně z různých odpadlíků – rodáků z jižního pobřeží a uprchlíků z provincie Giva a jiných severních oblastí. Doplňovala ji hrstka čerstvých rekrutů, kteří měli spoustu nadšení, ale málo znalostí, a pohánělo ji něco jako profesionální vojáci donucení sloužit jako důstojníci.

Stravu měli dobrou – čerstvý chléb a masové ragú uvařené ze zásob „darovaných“ loajálními sedláky, ryby nachytané v řekách a zvěř ulovenou v lesích. Sám Jodah skolil jelena, který na sobě ještě měl zimní srst, což je v tak pozdní roční dobu vzácností. Z masa, které jim z něj zbylo, si udělali sušené plátky.

Disciplína tady byla, ale jen minimálně, pokud pořádali slavnostní přehlídkové pochody v černém lakovaném brnění a zelených kápích. Cvičili, pochodovali, znovu cvičili a jedli.

Co Jodah považoval za vůbec nejlepší, byla naprostá absence kněžích v armádě. Ačkoli se církev o morálku a mravnost obyvatel městského státu očividně zajímala, tento zájem pohasl ve chvíli, kdy začali pochodovat krajem a přespávat pod studenou bezhvězdnou oblohou.

„Kdyby šli s jednou armádou a ne s druhou,“ vysvětloval Togath, „vypadalo by to, že projevují přízeň jen někomu.“

„Tak proč nejdou se všemi armádami?“ zeptal se jeden z mladých zvědavců.

„Protože pak,“ řekl Togath a hluboce se zamračil, „by si mohli zakrvácet ty svý hezký čistý šatičky, až začnem bojovat. A otázka opravdu není, jestli začnem bojovat, ale kdy. Je to jen otázka času. Nikdo si nestaví armádu, aniž by ji chtěl použít.“

*****

Jodah zpomalil svou bolestivou chůzi a kulhal z jedné strany ulice na druhou. Zraněná noha byla v jednom ohni. Snažil se na ni klást co nejméně váhy. Myslel si, že až najde nějaké kobylí mléko, vejce a nerostný olej, snad si bude moci vyčarovat něco, co mu pomůže. Nebo aspoň zbaví jeho mysl té strašné bolesti.

Střechy mnoha domů byly prohnuté hnilobou a na několika místech se úplně propadly, ale pořád jich stálo dost na to, aby bylo poznat, že tohle město kdysi sloužilo svému účelu. Až na to, že ho jeho obyvatelé jednoho rána zničehonic opustili a nikomu neřekli o jeho existenci.

Na městě však byla ještě jedna divná věc, a to taková, že si jí Jodah nedokázal okamžitě všimnout. A pak mu to došlo – město nemělo hradby. Viděl už menší komunity, například jejich starý rodinný statek, které nebyly obehnány žádnými hradbami, ale bylo za hranicemi jeho chápání, jak mohlo bez ochranného kamene oddělujícího vnitřek od vnějšku přežívat něco tak velikého.

I když zas tak divné to nebylo. Ve městě teď nebylo vůbec nic. Absence zdí tedy mohla být důvodem, proč ho jeho obyvatelé opustili.

Po zádech přeběhl Jodahovi divný pocit. V mlze byl odříznut od ostatních, kteří přežili, a brzy poté objevil první budovy tohoto města. Domy se v mlze zjevovaly jako veliké šedivé stíny a rozjasnily se, až když se k nim Jodah přiblížil. Napřed první, pak druhý, třetí, a nakonec několik seřazených do ulice. Poté se mezi trávou a ušlapanou hlínou objevily záplaty dlažebních kamenů.

Po obou stranách byly vidět postranní uličky, které se v obloucích vzdalovaly. Jodah si všiml, že město má tvar kruhu a jeho široké hlavní ulice se sbíhají k něčemu v jeho středu.

Jodah zůstal na jedné straně ulice, podpíral se o pevně stojící budovy a belhal se směrem k srdci města.

*****

Togath měl samozřejmě pravdu. Zatímco se v ghedské armádě cvičilo, připravovala se podobná jednotka i v Alsooru. Přítomnost velké ghedské síly byla pro Alsoor hrozbou, i když jeho hradby byly deset stop široké a město se chlubilo mocnými branami, které (jak se říkalo) pocházely ještě z časů Bratří. Představa, že některé zemědělské usedlosti podél řeky mohou poslat svou úrodu na jih a ne na sever do Alsooru, byla nepřijatelná, a tak si Alsoořané postavili svou vlastní jednotku, posílenou o zdravou dávku elfích žoldáků z Roztříštěných ostrovů. Poté, co alsoorští vládci tuto skupinu, pyšnící se fialovou a bílou barvou, dali dohromady, poslali svou armádu na manévry i oni.

Bylo jen otázkou času, než se tyto dvě síly střetnou. Jiskra, která zapálila oheň války, vyskočila nad několika sudy vína. Jodahovi ten příběh vyprávěl později Fendah, bývalý provazník z jihu a vděčný zdroj vojenských historek.

Jednotka ghedské kavalérie špehovala a pročesávala krajinu, až narazila na vinici. Dělníci právě nakládali na vůz několik soudků z posledního vinobraní. Poručík se zeptal, kam ty soudky vezou. Vinař odpověděl, že poblíž se nachází tábořiště Alsoořanů a že posílá víno s veškerou úctou jejich velícímu důstojníkovi.

Poručík kavalérie mu vysvětlil, že na stolech ghedské armády by se víno vyjímalo o něco lépe. Když vinař čelil tuctu ozbrojených mužů na koních, rychle souhlasil a nabídl doručení stejného množství vína na velitelství ghedských sil, rovněž s veškerou úctou.

Byla by to čistě záležitost vojenského obstarávání proviantu, nebýt toho, že se náhle objevila jednotka alsoorských jezdců, zářící na svých bílých koních. Jak její velitel hlasitě vysvětlil, jednotka měla poskytnout doprovod vinařově zásilce, jelikož bylo známo, že po okolí se potulují ghedští loupežníci.

Napřed došlo na výměnu ostrých slov a pak ran. Tasily se meče a po vinařově práhu tekla krev a víno. Výsledkem nakonec bylo, že alsoorští jezdci se museli zcela stáhnout, zatímco ghedské jednotky se zpátky na základně znovu daly dohromady a rozšířily zprávy o alsoorské invazi na farmy loajální vůči Ghedu.

Ještě tentýž den Jodah, Togath, Fendah a ostatní členové jejich jednotky pochodovali na sever, aby Alsoořanům zablokovali ústup na Velikém mostě, kde hlavní silnice mezi oběma městy překonávala řeku Alamar.

Postup byl pomalý a nepříjemný. Počasí se změnilo a z nebe se spustil nelítostný prudký déšť, studený a tak těžký, že kapky po dopadu na zem odskakovaly a promáčely pochodující vojáky zdola stejně jako shora. Jak jednotky postupovaly vpřed, rychle se od sebe navzájem vzdálily a některé dokonce zmizely a už o nich nikdo neslyšel. Fendah tvrdil, že se doslechl, že ztracené jednotky padly do zajetí alsoorských jezdců nebo záhrobních zplozenců, které vyvolali nečistí čarodějové, kteří prý podporují Alsoor.

Jodah se při takových řečech kousal do jazyka. Za prvé, během doby strávené v Alsooru se přesvědčil, že tam nemají o nic větší pochopení pro magii než v Ghedu. A za druhé, nadzvedávala ho ze židle myšlenka, že magie se používá především k přivolávání zlých a ničivých nestvůr. To byl přesně ten typ ignorance, který podporovala a na kterém se přiživovala církev, ten, který umožňoval inkvizici pokračovat bez zábran ve své činnosti. Nicméně Jodahovi by zrovna neprospělo přiznat, že byl nedávno v Alsooru, ani projevit sympatie vůči mágům, a tak raději mlčel.

Naproti tomu Togath se Fendahových řečí chytil a poukazoval na to, že během každé války kolují povídačky o tom, že nepřátelská strana se spojila s démony, od tajemných následovníků Urzy a Mishry až po nestvůrné Požírače mrtvých, kteří pročesávají bojiště a hledají raněné a zmrzačené, aby se jimi nakrmili. Stále pragmatický Togath se domníval, že ztracené jednotky se daly na loupežnictví a nakonec se během čtrnácti dnů objeví jako žoldáci ve službách nějakého nižšího šlechtice nebo někoho podobného.

Jodah si raději hleděl pokládání jedné nohy před druhou. Uvažoval o tom, že tak jako ztracené jednotky by mohl ve vytrvalém dešti zmizet i on, ale nakonec to zavrhl. Jeho konečným cílem byl Alsoor a tím směrem právě mířili. Kromě toho Fendah mohl mít s těmi alsoorskými jezdci přece jen pravdu.

Nakonec svůj závod prohráli. K mostu se dostalo dost alsoorských jednotek na to, aby jej ubránily, a navíc k nim přibyly čerstvé posily z jejich strany řeky. Ghedské síly dorazivší před Jodahovou jednotkou sice dokázaly nepřítele překvapit, ale Alsoořané po krátké bitvě vykonali řízený ústup přes mohutný kamenný most a zakopali se. V době, kdy dorazila Jodahova jednotka, už byl vykopán obří masový hrob, padlí z první bitvy již byli spáleni a po obou stranách mostu byly rozestavěny ozbrojené hlídky.

Jodahova jednotka uléhala k nočnímu odpočinku utahaná, unavená a zklamaná. Fendah strávil první část večera mimo tábor, a když se vrátil, plival hřebíky. Kolovaly zvěsti, že velení ví o brodu, který se nachází několik dní cesty proti proudu Alamaru. S ranním sluncem dostanou rozkaz pochodovat k němu a ubránit ho proti alsoorským silám.

Fendah se mýlil. Do úsvitu zbývaly ještě dvě hodiny, když takový rozkaz přišel. Vojáci byli vytaženi zpod přikrývek a dozvěděli se, že se mají připravit k pochodu. Když se nebe konečně rozjasnilo natolik, aby se to dalo považovat za úsvit, urazili podél řeky už pět mil. Déšť, který během noci zeslábl na pouhé mrholení, je nyní znovu pozdravil studeným slejvákem, který skryl z dohledu všechno, co bylo více než pár stop daleko.

Jodah držel hlavu skloněnou a soustředil se na pokládání nohy před nohu.

*****

Jak se Jodah blížil k centru města, uslyšel hučení vody, podobné kaskádě vodopádů. Mlha se už rozjasňovala a Jodah viděl na obě strany ulice. Nebe nad hlavou bylo jako bílý dóm.

Ulice se sbíhaly ve středu města v obrovském kruhu na kulatém náměstí, které bylo vydlážděno tvrdými dlažebními kameny, velikými jako talíře. V prasklinách mezi kameny rašila tráva a kolem si vykračovalo nesčetné množství holubů, kteří z trávy vyzobávali semínka a stébla. Srdci města však dominovala fontána.

Byla dvakrát vyšší než Jodah, měla široký bazén a její obrubník přečníval dvě stopy přes její vnitřní okraj. Uprostřed fontány se tyčil podstavec a do jeho vrcholu byly vsazeny čtyři lví hlavy, každá se dívala na jednu světovou stranu. Každá lví hlava chrlila mohutný, rozstřikující se proud vody, který dopadal téměř až k přečnívajícímu kraji obruby fontány.

Jodah se přiblížil k fontáně. Holubi si ho všimli a s výbuchem pleskání křídel vyrazili k nebi, jen aby se na opačné straně náměstí znovu snesli k zemi a dál se věnovali zobání.

Jodah nahlédl přes široký okraj. Voda tryskající ze lvích úst se zdála čistá jako horský pramen, ale bazén byl zarostlý tlustým řasovým porostem. Dno bazénu bylo plné bahna a z vody vyčnívaly mazlavě vypadající rostliny, z nichž vyrůstaly široké, nehezky páchnoucí listy. Podél jejich stonků se pěnivé vody fontány shlukovaly v řetězcích bublin a ve vodě se vznášelo několik tmavých tvarů, které se Jodah neodvážil identifikovat.

Jodah se rozhlédl kolem. Po své pravé straně zpozoroval pohyb. Otočil se a vyrazil. Na okraji náměstí, právě tam, kde mlha opět začínala houstnout, stála postava. Na první pohled si myslel, že je to nějaký další voják, ať už z Ghedu nebo Alsooru. Postava byla oděná v tmavých šatech a měla shrbený tvar. Uši měla ve výšce ramen.

Jodah se pomalu otočil čelem k postavě. Měl obavy, že pohne-li se příliš rychle, vize zmizí. Ten otrhaný muž, to musí být jeho anděl strážný. Jednou je to náhoda, dvakrát osud, pravil kdysi Voska. Třikrát to musí být jistota.

Jodah učinil krok směrem k hadrové postavě a ta hladce sklouzla k jedné straně, do jednoho z domů, jako by byla duch. Jodah vykřikl a začal kulhat směrem k onomu domu, vzdálenému stovku stop.

V tu chvíli uslyšel drsný smích goblinů, kteří se blížili k centrálnímu náměstí.

*****

Čtvrtý den na severu jejich jednotka zajala špióna. Alsoorský voják byl přistižen na nesprávné straně řeky, když se plížil kolem tábořiště a očividně se snažil získat informace. Byl rychle uvězněn v jednom ze zásobovacích stanů a hlídán lehkou stráží. Zprávu o jeho zajetí přinesl Fendah toho dne u večeře.

Togath poznamenal, že jestliže byl špión uvězněn v zásobovacím stanu, bude mít ještě lepší ubytování než oni. Aby tomu dodal efekt, sbalil svou přikrývku a udeřil s ní o strom. Déšť se konečně zmírnil, ale zůstala po něm tenká, dotěrná mlha, která přikryla celou zemi a vsákla se do každého kusu oděvu, který vojáci měli.

Ráno byli opět na pochodu. Fendah předvídal, že dorazí k brodu dříve než Alsoořané. Špión bude poslán zpátky do Ghedu, a až z něj dostanou informace, bude nakonec předán církvi. Do té doby už bude po válce.

Jodah si pomyslel, že zvěd uchopil tuhle válku za lepší konec, ale neřekl nic. Toho večera poté, co ostatní ulehli, vyklouzl potichu z tábořiště a zamířil k zásobovacím stanům.

Alsoořan určitě nebyl důležitý špión, jinak by k němu na stráž nepostavili jen jednoho mladého kluka. Mladík byl hubenější než Jodah a musel být nejméně o čtyři roky mladší. Ve stehenním brnění a tunice, která mu byla velká, a s píkou, kterou pevně svíral v ruce a která ho přečnívala, vypadal jako dítě hrající si na vojáka. Přesto však v jeho chování a ve způsobu, jakým se napřímil, když viděl Jodaha přicházet, bylo něco, co prozrazovalo, že i za svůj krátký život tenhle hoch viděl více bojů než Jodah, Togath a Fendah dohromady.

„Chtěl bych vidět zajatce,“ řekl Jodah a opětoval mladíkovi zasalutování.

„Máte povolení?“ zeptal se chlapec. Jeho hlas byl stále dětský, nepoznamenaný ani jediným náznakem dospělosti, ale přesto plný železa.

„Ne, ale jestli je to nutné, můžu ho přinést,“ odpověděl Jodah. Dospěl k závěru, že poloviční lež bude lepší než žádná. Přesto neměl dobrý pocit z toho, že lže dítěti.

„Mám zakázáno nechat zajatce mluvit s někým nepozorovaně,“ řekl chlapec.

Jodah nastražil uši na chlapcův hrubý přízvuk a zeptal se: „Ty jsi seveřan?“

Mladší chlapec se skoro začervenal, ale přikývl.

Jodah řekl: „Já jsem z provincie Giva.“

Mladší hoch si dopřál nepatrný úsměv. „Já jsem z Trnu. O Givě jsem slyšel.“

„Pak určitě víš, že lidé z Givy jsou čestní a poctiví.“ Jodah se na chvilku zarazil. „Přinejmenším většina. Potřebuju položit zajatci jednu nebo dvě otázky.“

„Mám zakázáno nechat zajatce mluvit s někým nepozorovaně,“ zopakoval hoch.

„Tak pojď se mnou a pozoruj,“ navrhl Jodah.

Chlapec chvilku váhal a pak kývl. „Dobře. Tudy.“

Provizorní zajatecká plocha byla zřízena na vyklizeném místě ve stanu. Soudky a pytle byly odtaženy stranou a uprostřed vyklizeného prostoru byl zaražen do země těžký dřevěný kůl. Ke kůlu byl připevněn krátký řetěz, který neměl více než osm článků a jehož druhý konec byl upevněn k zajatcovým poutům. Tak zajatec musel stát shrbený, sedět nebo ležet.

Právě teď zajatec ležel a Jodah už viděl, proč k němu na stráž stačilo postavit mladého chlapce. Špión byl během svého zajetí vyhladověn a ošklivě zbit. Ve tváři měl nesčetné jizvy a jedno oko mu oteklo natolik, že je nemohl otevřít. V obou koutech úst měl zajatec zaschlou krev a jeho kdysi bílá tunika byla zašpiněná a zkrvavená.

Jodahovi se zdálo, že vězeň nepřišel do tábora krást informace, ale spíše krást chleba. Zajatec vzhlédl zdravým okem a zachraptěl: „Co je?“

„Jen jedna nebo dvě otázky,“ řekl Jodah. „Vy jste z Alsooru?“

Zajatec se radostně uchichtl tak, že se zdálo, že se mu rozpadne tělo. Nakonec řekl: „Jasně. Co má bejt?“

„Vy jste z Alsooru,“ opakoval Jodah.

„Jo,“ řekl zajatec opuchlými rty, „co má bejt?“

„Potřebuji něco vědět o muži jménem Voska,“ pravil Jodah.

„Vodu,“ řekl zajatec chraptivým šepotem.

„Ne, Voska,“ řekl Jodah.

„Ne, já potřebuju vodu,“ řekl vězeň. „Je támhle v tom sudu.“

Jodah se podíval na mladého strážce a tázavě zvedl obočí. Chlapec kývl hlavou, šel k sudu a vytáhl z něj naběračku se širokou miskou. Donesl ji k zajatci a mírně naklonil. Zajatec uchopil misku naběračky svýma spoutanýma rukama a zhluboka se napil.

„Voska,“ naléhal znovu Jodah.

Vězeň si odkašlal. Tentokrát mokrým, hrdelním kašlem. „Nikdy sem vo něm neslyšel,“ řekl. S mlasknutím stiskl rty a ovlhčil si je jazykem. „Počkat. Ten Voska byl čaroděj?“

„Ano, sesílatel kouzel,“ řekl Jodah. Mladý strážný mezitím vrátil naběračku do sudu s vodou a nyní Jodaha zaujatě pozoroval.

„Má ho církev,“ řekl zajatec. „Jo, tam sem todle méno slyšel. Nejspíš ho chytli, jak prováděl čarodějnictví. Vyvolával duchy, obětovával hospodářský zvířata, no prostě takový ty věci. Ale místo aby ho hned popravili, tak ho držej v Alsooru zavřenýho. Záležitost inkvizice.“

„Je tam pořád?“ zeptal se Jodah a snažil se, aby jeho hlas nezněl dychtivě.

„To nevim,“ řekl zajatec a vzhlédl zdravým okem. „Na todle se musíš zeptat lidí vod církve.“

Jodah se nad tím na chvilku zamyslel a pak se otočil.

„Hej,“ řekl vězeň. „Řek sem ti, cos chtěl vědět. Tak teď mi něco pověz ty.“

„A co byste chtěl vědět?“ zeptal se Jodah.

„Slyšel sem zvěsti,“ řekl zajatec, „že vy Gheďáci máte temný čaroděje, kerý pro vás pracujou. Prej ste si dokonce vyvolali jednoho svýho ducha, Požírače mrtvejch. Je to pravda?“

„Ne,“ lhal klidně Jodah, „máme je už tři a všichni prahnou po krvi Alsoořanů.“

Než stihl zajatec na odpověď zareagovat, Jodah se otočil a vyšel ven ze stanu. Zezadu na něj zavolal mladý hlas. Přišel chlapec strážný a jeho obočí vypadalo jako temná čárka nad očima.

„Kdo je ten Voska?“

Jodah nechtěl chlapci lhát, ale zároveň by nerad, aby chlapci zůstaly nezodpovězené otázky, na něž by mohl hledat odpovědi jinde. „Je to čaroděj,“ řekl jednoduše.

„To jsem slyšel. Co s ním máte vy?“ zeptal se hoch a do jeho hlasu se vrátil železitý tón.

Jodah se zhluboka nadechl a vrhl se po hlavě do lží. „Kvůli tomu Voskovi jsem přišel o celou rodinu. Vidíš, že mám svůj vlastní osobní důvod dostat se do Alsooru. Mám osobní důvod toho čaroděje najít.“

Chlapec se podíval na zem a odplivl si. „Jsou to všechno zatracený sračky,“ prohlásil.

„Čarodějové?“ zeptal se Jodah.

„Boje,“ odpověděl hoch. „Myslím tím boje mezi městy. Všechno jsou to lidé, všichni jsme opravdoví lidé a máme opravdové životy. A mezitím jsou gobliní nájezdy pořád horší a horší.“

Jodah přikývl. „Při všech těch lidech, kteří přicházejí na jih, by si člověk myslel, že církev a městské státy pochopí, v čem je opravdové nebezpečí.“

Hoch si odfrkl. „Doufám, že se toho dne dožiju.“

„Doufám, že se ho dožijeme oba,“ řekl Jodah.

Chlapec se usmál a natáhl ruku. „Tivadar,“ řekl.

Jodah stiskl chlapcovu malou, ale silnou ruku. Prozradil mu své vymyšlené jméno a svou jednotku a pak ho požádal, aby o jeho malém výslechu nikde nemluvil. Poté nechal chlapeckého strážce Tivadara být a zamířil zpět k tábořišti své jednotky.

*****

Goblini vstoupili s bujarým zpěvem na centrální náměstí. Jeden z nich zařval na ostatní, aby se ztišili, jinak jim jejich tupé hlavy ztiší sám.

„Schlyšéte tchó?“ zeptal se goblin, který volal po ztišení. Jeho hlas přehlušil i burácející hukot fontány.

„Schlyšémé cchó?“ řekl jiný goblin.

„Schlyšété nékoho řhvát?“ zeptal se ten první.

„Jó, tchebé!“ ozval se další hrubý hlas. „Dhyk tchady nykdo nény! Tchenkokožcé odsad odchešlé už pched léty!“

„Ale dechaly tchady věcé,“ ozval se další hlas, tentokrát posmrkávající a nosový. „Dedapchadlo bně, že bhy tchady dechaly věcé!“

„Tcho je bhélbé,“ řekl první hlas. „Tcho znamená, že se bhérzo vhrátijó!“

„Šak na ně bhudém pchychystané,“ zařval další a tím spustil nové kolo křiku, písní a sprostých výhrůžek.

Jodah se pod převislým obrubníkem fontány tlačil k vnitřní stěně bazénu. Bublající voda mu sahala až nad bradu a on musel držet hlavu zakloněnou, aby mohl dýchat. Kolem jeho nohou a kotníků se točilo bahno a ledově studená voda ho štípala do masa. Už začínal ztrácet cit v prstech na nohou a to bylo ještě to nejmenší ve srovnání s tím, co mohlo být ve vodě.

Znovu promluvil goblin, jehož hlas zaslechl Jodah jako první – očividně vůdce.

„Jó, jó,“ křičel, „mhy na ně bhudem pchychystané, tchak jako pchedtým!“ Ozvalo se další jásání.

Jodah pod obrubou doufal, že odejdou, utáboří se v nějaké jiné části města nebo odtud prostě úplně odtáhnou. V nohách cítil mokro a mrazivo, jak z nich voda vysávala všechno teplo. Zraněná noha, která předtím pálila jako v ohni, teď bolela, jako by do rány zajížděly ledové dýky. Chlad dosáhl k jeho bedrům a ramenům. Jodah přemýšlel, zda modrá. Pokusil se ve své shrbené poloze trochu pohnout, ale bylo to, jako by se mu do obou nohou zabodávala řada jehel.

Znovu se pohnul a pak se úplně zastavil, přestal dokonce i dýchat. Na vodní hladině přímo před ním se objevil stín. Něco bylo přímo nad ním. Sedělo to na samotném okraji. Stín se ve vířících vodách fontány měnil, ale Jodah si byl jist, že má špičatou hlavu, na obou jejích stranách uši ve tvaru oslích a těžkou, pokleslou čelist.

„Ccho tcho rhobéš?“ ozval se zblízka hlas.

„Mhám žézhen,“ řekl stín nad Jodahem. „Chci pchét!“ Gobliní čenich se přímo nad Jodahovou skrýší sklonil, aby si lokl z fontány.

Jodah se zhluboka nadechl a vklouzl pod zelenkavou vodní hladinu. Doufal, že dokáže udržet dech, dokud goblin nezmizí.

*****

Sjednocené ozbrojené síly Ghedu dorazily k brodu jako první a rozehnaly symbolickou posádku, kterou zde zanechali Alsoořané, posádku, která netušila o válečném stavu mezi oběma městy, dokud se mělkým přechodem přes řeku nepřebrodili první vojáci kavalérie, divoce řvoucí a máchající mečem před těmi, kteří před nimi prchali.

Velká armáda prošla bez problémů a utábořila se na druhé straně na alsoorském území. Zvědové hlásili, že hlavní část alsoorských sil je dva dny cesty odtud. Vojáci měli možnost buď zakopat se do měkké hlíny kolem brodu, anebo se pokusit najít Alsoořany v okolních kopcích.

Jodah měl pocit, že má nárty tlusté jako kožené boty a nohy těžké jako z olova. Podle zákona schválnosti tedy přišlo rozhodnutí utkat se s Alsoořany v kopcích, takže pochodovali znovu, tentokrát do mlhou zahalených vrchů.

Druhého dne zrána jezdec přinesl zprávy z mlhy. Alsoořané jsou přímo na jih odtud, hned v dalším údolí. Jsou dosud v pochodové formaci a své vlastní předsunuté jezdce nemají, takže nemají tušení, že je ghedské síly u brodu porazily. Jsou zranitelní překvapivým útokem.

Ghedské jednotky za pomoci tlustého závoje ranní mlhy obsadily nižší pás vrcholů, které lemovaly trasu pochodu Alsoořanů. Velitelé rozestavěli těžkou kavalérii na levý bok, aby mohla vyrazit na nepřátelskou zadní formaci, zatímco zbytek ghedské armády bude zaměstnávat Alsoořany podél celé délky jejich pochodové trasy. Alespoň taková byla Fendahova představa o tom, co se děje, a Togath pro jednou neměl žádnou odpověď.

Jodah věděl o celých plánech ghedských velitelů jen velmi málo. Jediné, co viděl, byl bílý závoj na všech stranách, skrz který se přesunovaly stínové obrysy dalších ghedských vojáků. Bok po boku se přemisťovali nahoru. Togath byl na jedné straně, Fendah na druhé. Pod nimi byli další členové jejich jednotky. V mlze se stávali stále více rozmazanými a nezřetelnými, šedšími a šedšími, až nakonec úplně zmizeli v bílém poli.

Postupovali na vrchol pahorku v nahrubo utvořené řadě, v níž některé rozmazané stíny dosáhly vrcholu dříve než jiné. Zrovna ve chvíli, kdy na hřeben dorazil Jodah, se po jeho pravé ruce ozval křik a vzdálené troubení na trubku. Pak už všichni po jeho pravé i levé ruce křičeli a na plné pecky utíkali dolů po opačné straně vršku. Řítili se plnou parou do ještě hustší mlhy dole, v níž se ukrývali Alsoořané.

Po většinu doby sestupu Jodah nespatřil nic kromě jiných ghedských vojáků, kteří utíkali mlhou po jeho boku. Pak se před nimi náhle vynořily stíny. Ze stínů se vyjasnili zoufalí alsoorští pěšáci, kteří se snažili seskupit do formací schopných odrazit ghedský útok. Kopiníci se stále pokoušeli vytvořit ochranné čtverce, zatímco už mezi ně pronikli první útočníci. Pak nastala děsivá vřava na všech stranách, jak se armády střetly.

Jodah běžel s ostatními, meč tasený v ruce před sebou. Zastavoval se jen krátce, když se před ním vynořil obrys člověka. Jestliže měl na sobě černou a zelenou barvu Ghedu, byl to přítel. Jodah doufal, že i dotyčný tvar v mlze pozná, že bojují na stejné straně. Jestliže měl na sobě jakékoli jiné barvy, Jodah před ním zamával mečem a doufal, že tímto způsobem každého protivníka zažene nebo aspoň přesvědčí, aby šel útočit na někoho jiného.

Stíny a siluety tančily všude kolem. Přímo před ním se mlha rozestoupila natolik, že se v ní objevila postava v nepřátelských barvách, fialové a bílé. Nepřítel pozvedl meč nad hlavu a vyrazil vpřed. Jodah opsal svým ostřím dlouhý, rozmáchlý oblouk.

Jodahův meč udeřil do něčeho tvrdého, a když jej Jodah stáhl zpět, byl zbrocený krví. Postava proběhla kolem něj a opět ji pohltila mlha. Do mozku se mu tupě vkrádala myšlenka, že krev na jeho meči patří někomu jinému. To už v jeho výhledu útočil další tvar, také neoděný do černé a zelené. Tentokrát mával kopím. Jodah se skrčil pod jeho hrotem a tvrdě vyrazil svým mečem. Jeho paže se napnula pod ránou, jak se jeho čepel zabodla hluboko do útočníka. Pak kopiník zmizel.

V tu chvíli Jodah přestal myslet, aspoň nad tím, kdo vlastně co dělá komu. Soustředil se jenom na zásahy do čehokoli, co nebylo černozelené, a na uhýbání před zásahy druhých. Odněkud se snesl déšť oštěpů. Dopadl přímo na jeho skupinu a skolil několik jeho spolubojovníků. Jeden se tupě svalil přímo na měkkou zem vedle Jodahovy levé nohy. Jodah se na něj chvíli díval a pak se znovu vzchopil, jak na něj zaútočil další protivník.

Jodahovi trvalo jen několik chvil, než poznal, že už nebojuje proti jiným lidem. Místo nich tady byli útlejší a bělejší tvorové s protáhlými tvářemi a v šupinovém brnění, jehož šupiny měly tvar dubových listů. Elfové. Bojovali proti elfům. Jodah si vzpomněl na Fendahovo vyprávění o najímání žoldáků z Roztříštěných ostrovů – elfích žoldáků, kteří se vyžívali v boji proti lidem, kteří před staletími zničili jejich civilizaci.

Jodah na chvilku spatřil Fendaha. Provazníkova hlava ležela na zemi s širokým úsměvem na tváři. Jeho tělo nebylo nikde vidět. Na dně Jodahova žaludku se něco zvedlo. Poprvé ucítil pach lidské krve na mokré, mlhou prosáklé trávě.

Objevovali se další a další nepřátelé. Jodah odvracel nejhorší údery. Bojoval jako automat. Něco prorazilo jeho lamelové brnění, mohla to být dýka nebo krátká, tenká čepel, ale po útočníkovi nebyla ani stopa. Všude kolem něj se ozývaly výkřiky vítězství i smrti, ale Jodah neměl ponětí, ke které straně patří.

Z míst po jeho levici se ozval křik. Jodah předpokládal, že to je ghedská těžká kavalérie, která si konečně probíjí cestu po celé délce nepřátelské linie. Jezdec v ghedské zbroji ho téměř srazil a Jodah přepadl dozadu na hromadu těl, lidských i elfích. Když se zvedl, měl brnění obalené slizem a bahnem.

Ozývaly se další výkřiky, které tentokrát zněly jako výkřiky vítězství. Mezi lidmi v mlze bylo více těch, kteří na sobě měli stejné brnění jako Jodah, takže předpokládal, že zvítězili. Štíhlí elfové a lidé v zakrvácené bílé a zabahněné fialové teď byli na plném ústupu a bojiště přenechávali jim.

V tu chvíli zaútočili goblini.

Jodah opět v prvním okamžiku nevěděl, co se děje, jen slyšel, že vítězný křik náhle zanikl a místo něj se ozýval panický nářek. Z dálky byly slyšet bubny, velké kotlové bubny, jaké lidské armády nepoužívají. Elfové a lidé z Alsooru už neutíkali před nimi, ale nyní běželi směrem k nim a kolem nich. Z mlhy za prchajícími vojáky se vynořila nová skupina stínů – namačkaných na sebe tak, že vypadali jako jediná bytost – které se přesunovaly z pravé strany Jodahova výhledu na levou.

Z mlhy se vynořili goblini, oblečení do potrhaných brnění ukořistěných při nájezdech na jiná lidská tábořiště nebo na opuštěná bitevní pole. Většina jich vypadala jako nestvůry se zelenou kůží, s jakými bojoval Voska, ale byli mezi nimi i takoví, jejichž pleť byla bílá jako kost. Tito tvorové bojovali jako šílenci, meče pevně sevřené v obou rukou, a nebrali ohled ani na svá vlastní zranění. Někteří z goblinů byli šlachovití a hubení jako napodobeniny elfů, které posílali k zemi svými kyji s kamennou hlavou. V mlze za linií goblinů se objevovaly větší tvary obřích rozměrů, které Jodah nedokázal vůbec rozpoznat.

Goblini udeřili na lidské armády a smetávali je jako mořská vlna, která udeřila na hrad z písku. Jodah měl pocit, jako by ho někdo fyzicky odnesl nazpátek, aby nemohl utéct ze své vlastní vůle. Sekl několik goblinů, ale ti zmizeli, jen aby je krátce poté nahradili druzí. Řadami goblinů cválal kůň bez jezdce s livrejí ghedského velitele, jeho tělo bylo pokryté nesčetnými ranami a jeho oči rozšířené hrůzou.

Dvě válčící lidské armády se proti goblinům spojily a sjednotily. Vytvářely uzlíčky lidství, zatímco příval goblinů prorážel kupředu. Jodah se ocitl na nízkém pahorku, kde měl po jednom boku elfa a po druhém Alsoořana. Elf měl polovinu tváře zbrocenou krví a chyběl mu kus ucha.

Ten strážný kluk Tivadar by z toho měl radost, pomyslel si hořce Jodah. Všichni se spojili, aby bojovali proti goblinům.

Nedaleko po jejich levé straně se ozval prudký výbuch a mlhou se šířila načervenalá barva, která přinášela světlo a křik. Jodah pomyslel na magii a napadlo ho, zda goblini mají své vlastní kouzelníky. Na takové uvažování však nebylo moc času, protože na ně útočila další vlna goblinů. Byli zatlačeni dolů ze svahu a elf zmizel pod náporem gobliních mečů. Jodaha něco bodlo do stehna. Automaticky se vymrštil a rozťal něco, co zařvalo v nelidské řeči a pak ztichlo.

Mírně se stáhli zpět na jednu stranu nad údolím. Pak ustoupili. Poté byli zahnáni. Odhazovali své zbraně i brnění v zoufalé naději, že se jim podaří před gobliny utéct. Jodah si pamatoval, že svah se mu cestou dolů zdál menší. Teď vypadal jako útes porostlý mokrou, mazlavou trávou, která znemožňovala jakýkoli pořádný útěk a hrozila, že po ní Jodah a ostatní sklouznou zpátky dolů do náručí goblinů pod nimi.

S Jodahem utíkali jiní. Byli zaslepení hrůzou a vůbec je nezajímalo, co leží před nimi, jen aby to co nejdříve měli za zády.

Země před ním přecházela v rovinu a pak znovu klesala. Jodah ze svahu napůl běžel, napůl padal. Za ním se ozývaly výkřiky a sténání umírajících goblinů, lidí a elfů. Pořád běžel s ostatními až na vrch dalšího kopce a pak zase dolů, až ho nakonec vyčerpání a ztráta krve ze zraněné nohy zmohlo a on se zhroutil do mokré trávy. Svět kolem něj se zatočil a pak se uzavřel. Jodah upadl do bezvědomí.

Nevěděl, jak dlouho spal, jedině že byl v bezvědomí velmi dlouho. Noha ho bolela, jako by ji měl v ohni, a svět kolem něj byl stále zahalen v mlze jako ve vatě. Nebyl slyšet žádný hluk a Jodah neměl tušení, kde je.

Podle obvyklého jasu na obloze odhadl, kterým směrem je jih, a začal se belhat na sever a mírně na západ. Doufal, že se dostane k brodu a nalezne další členy své jednotky anebo aspoň další lidi nebo elfy.

Při svém útěku nepotkal nikoho, kdo přežil, a neviděl dokonce ani těla, která zbyla po útoku. Kráčel pomalu a trvalo mu to celou věčnost. Měl pocit, že je osamocený ve svém vlastním vesmíru, který je ohraničen jen jeho zamlženým výhledem. A také vzrůstající bolestí v jeho noze.

Později toho dne dorazil do města.

*****

Vůdce goblinů plácl svého společníka tak, že ho málem srazil do fontány.

„Ccho rhobéš? Seš bhélbé či co?“ zavrčel.

Druhý goblin odsekl: „Ccho tchém chceš řéct, bhélbé?“

„Pchece tcho nebudeš pchét!“ řekl vůdce goblinů.

„Pchoč né? Dhyk to je jén vhodá,“ řekl druhý goblin.

„Špénavá vhoda,“ řekl vůdce.

„No a?“

„Šak se kókni na tcho bahnó a tchrávé a schračké! Je tcho cchelé zashrané!“

„No a?“

„Šak se kókni na tche holubé,“ řekl vůdce pohoršeným hlasem.

„Ccho je s holubéma?“ zeptal se ten druhý.

„Šak tche holubé rhobijó tcho, ccho holubé dho vhodé rhobijó,“ řekl vůdce. „Tche chceš tchoto pchét?“

Nastala dlouhá chvíle ticha a pak goblin řekl: „Asi né.“

„Tche nékdy bhéváš sthášné vhól,“ řekl vůdce.

Z druhé strany náměstí se ozval křik. Vůdce goblinů zavolal tím směrem: „Ccho se rhobé?“

Odpovědí byl další hrdelní výkřik: „Tchu dhóle se néco hébá!“

„Ccho tcho je?“

„Nevém,“ přišla odpověď. „Pchóď se kóknót!“

„Pchódem,“ řekl vůdce goblinů.

„Ale já mám furt žézhen,“ namítl druhý goblin.

„Šak nájdem pchamén,“ řekl vůdce. „Pchódem!“

Oba odešli a ostatní gobliny vzali s sebou. Fontána zůstala nestřežená a jediný zvuk, který se ozýval, byl hukot vody tryskající ze lvích úst.

Potom se Jodah vynořil na hladinu, plival a kašlal. Zůstal pod vodou tak dlouho, až mu málem praskly plíce, a vdechl pořádnou dávku špinavé vody. Teď prskal a kašlal, i když věděl, že ho každý goblin na deset yardů od něj dokáže zabít jako kotě.

Jodah se znovu zhluboka nadechl a opět kašlal, ale nikde kolem nebyli goblini, kteří by ho slyšeli. Setřel si z obličeje bahno a řasy a rozhlédl se kolem. Byl na centrálním náměstí opět sám.

Pomalu se vytáhl z ledově studené vody. Bude muset najít útulek a pak z města utéct. Ne, napřed uteče z centra města a pak si rozdělá oheň, aby se usušil. Jeho magie je aspoň na tohle dost dobrá.

Cítil se promrzlý na kost, když se belhal náměstím ve směru, ze kterého předtím přišli goblini. Až později, když si v jedné odlehlé budově rozdělal oheň a usušil se, všiml si, že ho zraněná noha už vůbec nebolí a rána se mu úplně zahojila.

Kapitola 5
Sima

Většina dějepisců Temna zobrazuje Církev Talovu jako jednolitou, jednonázorovou organizaci, která vládla a občas bojovala proti dvěma hrstkám rebelujících městských států. Ačkoli je pravda, že církev byla jednotnější a lépe organizovaná než městské státy, rozhodně to nebyla jednolitá jednonázorová struktura. Záznamy z té doby naznačují, že šlo spíše o nepřehlednou změť menších vír ve svaté, porobených místních náboženství a svatých kultů osobnosti. Přidáme-li k tomu širokou paletu rozdělených dogmat i vyslovených kacířství v řadách samotné církve, bude nám jasné, proč byla vytvořena inkvizice a později křížové výpravy. Samozřejmě by nám mělo být také jasné, že tyto inkvizice a křížové výpravy byly sužovány stejnými spory nad dogmaty, kulty osobnosti i vyloženými kacířstvími, jako zbytek církevní hierarchie.

Arkol, argivský učenec

Jodah našel cestu zpět k řece Alamar a vydal se podél ní na jih k Velikému mostu. Zvažoval, že se vydá na sever, daleko od běsnění válčících městských států, zvláště když jeho raněná noha byla už v lepším stavu, ale touha najít Vosku byla příliš silná.

Putoval klidně. Držel se nalevo od líně tekoucího proudu řeky. Ráno a odpoledne pokračoval směrem na jih, přes den nacházel útočiště ve stínu. Šetrně používal své kouzlo světla k zapalování večerních ohňů a jednou k omráčení říční krysy, která byla dost velká, aby si ji chytil k večeři. Všiml si, že s tím, jak proces sesílání kouzla stále opakuje, si nad světlem vyvíjí větší sílu a kontrolu. Nicméně jeho úspěchy mu nebudou moc platné, nedokáže-li se dostat do Alsooru.

Mrzelo ho, že neví, kdo, pokud vůbec někdo, vyhrává válku. Podél řeky nikoho nepotkal, ale našel velké množství opuštěného vybavení. Bylo ho dost na to, aby se převlékl do alsoorského oděvu a pořád si v batohu nesl zbytky své ghedské zbroje. Mezi odhozenými věcmi nalezl dokonce i láhev vytesanou z broušeného křišťálu, plnou rumu. Ať most ovládá kdokoli, on na něj bude připraven.

Nakonec na tom nezáleželo. Když jednoho šedivého, zamračeného rána dorazil k Velikému mostu, alsoorské jednotky ovládaly jeho severní konec a ghedské síly jižní. Ani jedna strana nevypadala nějak zvlášť potěšená přítomností té druhé, ale zdálo se, že tasené zbraně tu nejsou a doprava z jedné strany mostu na druhou projíždí bez obtíží. Navíc se na druhé straně mostu na ghedském území utábořila velká karavana.

Jodah zastavil podkoního, který právě přiváděl nové koně, a zeptal se ho, co se stalo během jeho nepřítomnosti.

„Válka skončila,“ řekl podkoní. „Církev vyjednala mezi těma dvěma mírovou smlouvu po bitvě u Jámy. Opozdilci jako ty přicházej už nejmíň tejden. Tys tam byl?“

„Obávám se, že jo,“ řekl Jodah.

Podkoní nasál vzduch mezi zuby a pronesl: „Slyšel jsem, že to tam bylo drsný.“

„Hodně drsný,“ souhlasil Jodah. „Takže teď se může cestovat do Alsooru?“

„Může,“ odpověděl podkoní, „ale komu se nechce utábořit se před městskejma zdma, ten by neměl.“

Jodah na muže tázavě pozvedl obočí.

„Nad Alsoorem vlaje morová vlajka,“ vysvětloval podkoní, „tak jako předtím vlála nad Ghedem. Tentokrát je to zimnice, nebo něco takovýho. Docela hnus, slyšel jsem. Žaludek ti ztvrdne do pořádný boule, jestli jsem tomu správně rozuměl, a ty umřeš, jak se to snažíš ze sebe dostat.“ Starší muž moudře kývl hlavou směrem k tábořišti na druhé straně řeky. „Proto taky tahleta banda má namířeno na jih do Ghedu. Nemůžu říct, že bych jim to měl za zlý.“

Jodah zvedl hlavu a pokynul bradou přibližně směrem k tábořišti. „A kdo to je, ‚tahleta banda‘?“

Podkoní se mírně spiklenecky předklonil. „Církev,“ řekl prostě.

„Církev?“ zamrkal udiveně Jodah. „Ale proč církev opouští město, zvlášť když v něm řádí zimnice?“

„Co jsem slyšel, tak je to součást smlouvy,“ řekl podkoní. „Maj tam náklad kacířů, čarodějů a jinejch hříšníků, který chtěj v Ghedu upálit.“

„Aha,“ řekl Jodah a pomyslel na Vosku. Není mezi zajatci?

„První ráno, který se tam dostanou, je přivážou ke kůlu a zapálej. Upálej je zaživa!“ řekl podkoní s úšklebkem. „Zajímavej druh večírku na uvítanou!“ Vybuchl chrčivým smíchem.

„Půvabné,“ řekl Jodah. „A ti mají namířeno do Ghedu?“

„Určitě mají, dobrej pane,“ odpověděl podkoní, „určitě  mají.“

Jodah nechal muže jeho starostem a na chvilku se zastavil, jen aby si svlékl potrhané zbytky alsoorské uniformy a oblékl si potrhané zbytky svého ghedského brnění. Alsoorské stráže se na něj ušklíbly, ale nechaly ho projít.

Naproti tomu když procházel kolem ghedské stráže, zastavila jej. Řekl jí své vymyšlené jméno a svou bývalou jednotku.

Velitel stráže mostu se podíval do velké tabulky. „Ty jsi přežil u Jámy?“ zeptal se a přitom pískal nosem.

„Jo, myslím, že se tomu tak říká,“ odpověděl Jodah ve snaze zůstat profesionální. Očima zabrousil na církevní tábořiště. Najde způsob, jak se připojit ke karavaně směřující na jih? A měl by?

„To bylo už před více než týdnem,“ řekl velitel s vyčítavým tónem v hlase.

„Byl jsem oddělen od své jednotky,“ řekl Jodah a pokrčil rameny. „Neměl jsem s sebou mapu.“

Velitel si přezíravě odfrkl a ukázal palcem směrem k tábořišti. „Připoj se k Církevní stráži. Budou doprovázet Její Milost představenou Delfinu a svaté zajatce do Ghedu. Až tam dojedete, budeš převelen nebo propuštěn. Jak jsi už možná zaslechl, válka skončila.“

Jodah nevěřícně zíral na velitele mostní stráže.

„Máš nějaký problém, vojáku?“ zeptal se velitel a jeho kňučivý tón začínal být rozzlobený.

Jodah se vrátil do reality. „Ne, pane! Děkuji, pane!“ Popadl svůj batoh a vyrazil směrem k církevnímu tábořišti.

Když do něj dorazil, bylo tábořiště již téměř sbalené a připravené a bylo v něm živo jako v úle. Jodah se snažil najít někoho z velení, ale neúspěšně. Snažil se také zjistit, kde jsou „svatí zajatci“, ale se stejným množstvím úspěchu.

Někdo za ním něco zavolal, ale Jodah dál prozkoumával dav. Bylo tam mnoho ghedských vojáků. Někteří z nich měli rozšířené oči a mírně zděšený výraz ve tváři. Odhadl, že to jsou další přeživší od Jámy. Přemýšlel, zda má tentýž výraz ryzí bolesti ve tváři i on. Cítil zrcátko ve své botě, ale nevytáhl je.

Někdo znovu zavolal, ale Jodahovi zamrzla krev v žilách, když spatřil Delfinu, představenou Řádu svaté Zil, jak se za pomoci vojáků škrábe na svého koně. Její oř byl velký bílý valach, na jehož hřbetě bylo připevněno zdobené sedlo podobné bedně, které mohutné ženě umožňovalo sedět bokem. Jodahovi se chtělo otočit se jinam, ale přemohl se. Díky jeho vousům a potrhanému oděvu ho po tak dlouhé době bezpochyby nikdo nepozná.

Představená vzhlédla a Jodahovi se na chviličku zdálo, že se jejich oči setkaly. Zamrazilo ho a srdce mu spadlo snad až do bot. Ale tvář představené zůstala netečná (nebo alespoň ne podrážděnější než obvykle) a žena na sobě nedala nijak znát, že by Jodaha poznala.

Poté na Jodahovo rameno dopadla těžká ruka. Jodah na místě poskočil o tři stopy a otočil se, aby k útočníkovi stál čelem.

Togath sejmul svou ruku z Jodahova ramene a udělal tři kroky zpět. „Tys v tý bitvě ohluchnul, chlape? Volám na tebe, a ty vypadáš, že seš úplně ztracenej ve svým vlastním světě! Do Talovy knihy, to je fajn, že vidím, že jsi tu bitvu přežil!“

Jodah se zhluboka nadechl a snažil se uklidnit své tlukoucí srdce. Togath na něj volal jeho vymyšleným jménem, tím, pod kterým se Jodah zapsal, a on to ignoroval.

„Mám obavu, že jsem musel dlouho jít, abych se sem dostal,“ řekl.

„To my voba,“ zahlaholil Togath a pak snížil hlas. „I když je na světě jen málo otravnějších prací než chránit naši Slečnu Hromadu Tuku. Ale nějakej ten voddech si snad zasloužíme, ne?“

Jodah se usmál a byl odměněn dalším plácnutím po zádech.

Nakonec se společnost znovu zformovala. Skupina, v níž byli Jodah a Togath, byla přidělena k zadní stráži, což znamenalo, že zbytek průvodu pojede před nimi.

Napřed projížděl předvoj, čerstvé posily poslané z Ghedu. Jejich lamelová brnění se leskla navoskovanou černí a jejich čerstvě vyprané tuniky se zelenaly jako les prozářený sluncem. Pak jeli jezdci, obdobně oblečení i zbarvení. Následoval kůň představené a za ním nespočet nižších církevních představitelů, ať už na koních nebo ve svých vlastních kočárech. Pak těžký nákladní vůz, který, jak Togath podotkl, vezl buď církevní pokladnici z Alsooru, nebo několik tisíc kopií Knihy Talovy, nebo obojí. Pak další jednotka pěšáků, tentokrát otrhanější a praktičtěji vyhlížející než předvoj. Poté projíždělo několik vozů se svatými zajatci a nakonec Jodahova jednotka.

Zajatecké vozy byly jen o málo větší než kára tažená oslíkem, která odvezla Matku Dobbsovou. Tísnil se v nich dav zajatců, kteří byli spoutáni a pouta některých z nich byla přivázána k žebrům vozu.

Nebyla to zrovna přitažlivá společnost. Kdyby církev měla být posuzována podle těch, kteří stojí proti ní, bylo by toho v její prospěch možné říct jen málo. Spíš to vypadalo, jako by církev vyprázdnila alsoorské věznice a žaláře, aby získala dostatečnou zásobu obětních beránků. Togath mohl poznamenat (ale neudělal to), že zajatci se stali nepřáteli církve proto, že za nepřátele jsou považovány bída, špína, nemoci a hlad a tihle zajatci jsou ukázkovými příklady těchto neduhů.

Jodah si prohlížel zajatce a hledal mezi nimi Voskovu tvář. Pak překvapením vyvalil oči. V přední části třetího vozu jela se zápěstími spoutanými zdobenými pouty žena v modrém, s níž se setkal tehdy v uličce! Šaty měla od věznění šedé a otrhané, ale její obličej ve tvaru srdce a její ofina byly nezaměnitelné.

Jodah se na ni zahleděl. Mírně se otočila a její oči se setkaly s Jodahovými. Stejně jako u představené měl při pohledu na ní pocit, že se na něj dívá, ale tentokrát, že ho poznala. Trošku pohodila hlavou a dopřála si krátký úsměv. Pak se otočila zpět a znovu hleděla dopředu ve směru cesty.

Poslední ze zajateckých vozů prohrkal kolem. Mezi vězni nebyla po Voskovi ani stopa.

Togath šťouchl do Jodaha a řekl, že teď je řada na nich. Spolu s dalšími ošuntělými přeživšími od Jámy se seřadili za vozy a vytvořili konec karavany.

*****

Nestálo ho ani moc námahy dobrovolně přihlásit sebe a Togatha na hlídku (snad až na Togathovu neochotu spát po celodenním pochodu jen polovinu noci). Trochu více přesvědčování (a nalezenou láhev rumu) musel vložit do snahy být přidělen ke střežení jednoho konkrétního vězně.

Většina hříšníků, zločinců a nezdárníků určených pro inkviziční hranici byla na noc umístěna do jednoho velkého stanu. Ti, kteří mohli působit určité problémy, dostali své vlastní příbytky a své vlastní stráže. Tak se stalo, že Togath a Jodah časně zrána vystřídali stráž u stanu ženy v modrém. Jodah si všiml, že církev střeží své zajatce mnohem pečlivěji než ghedské vojsko – ke každému stanu byli postaveni dva strážní a bylo jim jasně řečeno, že v žádném případě nesmějí nikoho pouštět dovnitř až do střídání.

Jodah počkal, až se většina stráží v táboře vystřídala a okolí se zklidnilo. Pak řekl: „Rád bych šel do stanu, Togathu. Chtěl bych, abys zůstal tady.“

Chvilku bylo ticho a poté Togath řekl: „Aha, tak vo tom to všecko bylo.“

Jodah se na většího muže tázavě podíval.

Togath zakroutil hlavou. „Všecka tahle snaha kvůli trošce potěšeníčka? To nevydržíš, než dojedem do Ghedu? V přístavní čtvrti znám jeden sakra dobrej dům…“

Jodah pochopil, o čem strážce mluví, a prudce zavrtěl hlavou. Cítil, jak se mu v rozpacích hrne krev do obličeje. „To není to, co jsem myslel. Musím mluvit se zajatkyní.“

Togath vypustil z úst posměšné odfrknutí. „Jo, todle já vždycky říkám. Jen si pokecat. Ale nikdy to tak neskončí.“

Jodah cítil horko ve tváři. „Mluvím vážně, někoho hledám…“

„To my všichni, chlape, to my všichni,“ řekl Togath a dlouze a nezlomně se na Jodaha zahleděl. „Tak jdi. Myslím, že církvi to bude fuk, když stejně zítra už holka bude hořet. Já se tady zatím budu trošku procházet a budu dávat bacha na velitele hlídek. Jen ovládej svý pudy, jestli to zvládneš.“

Jodah se chtěl s druhým strážcem hádat, ale místo toho jen zavrtěl hlavou a rozepnul vchod do stanu.

Když vklouzl dovnitř, Togath se na něj ještě podíval. „A ať ti to netrvá moc dlouho. Myslím, že taky budu za pár hodin potřebovat pořádně dlouhej takovejhle ‚hovor‘.“ Ukončil svou poznámku výbuchem smíchu.

Ve stanu byly zásoby, které byly naskládány podél jedné stěny, a prostor uprostřed byl vyklizen. V jeho středu stál velký železný kůl zaražený do kamenité půdy, od něhož vedl krátký řetěz k zajatkyniným poutům. Podobalo se to způsobu, jakým svého zajatého špeha držela ghedská armáda, ale železný kůl, řetěz i samotná pouta byla ozdobena vytesaným pavučinovým vzorkem z tenkých stříbrných čar. Jodah si všiml, že se podobá poutům, která měl na rukou Voska.

„To je dost, že jsi konečně tady,“ poznamenala modrá žena, nyní oblečená v šedé.

Jodah pokynul rukou obrácenou dlaní dolů, aby žena ztišila hlas. Nevěřil, že Togath nestojí u vchodu do stanu a neposlouchá, co se tu děje.

„Potřebuji informace,“ řekl Jodah klidným hlasem.

Žena pozvedla své spoutané a zkřížené ruce. „Cože, takže žádná záchrana? A já jsem si myslela, že mě jdeš vysvobodit.“ Zavrtěla hlavou a vlasy se jí prohnaly po tvářích jako vlny. „Je mi líto, že jsem se s tebou nespojila dřív, Jodahu z provincie Giva. Měla jsem trochu moc práce.“ V jejím hlase nezněl ani náznak omluvy.

„Chci vědět o Voskovi,“ řekl Jodah a klekl si před ženu. Odhadoval, jak dlouhý je asi řetěz, a snažil se zůstat mimo její dosah.

Žena znovu pozvedla spoutaná zápěstí. „Napřed mě osvoboď.“

Jodah zavrtěl hlavou. „Napřed zprávy. Když jsme spolu mluvili minule, nechala jsi mě zvracet v uličce.“

Ženiny oči se zúžily a na chvilku se zdálo, jako by se snažila prořezat se do Jodahovy duše. Jodah seděl bez hnutí a čekal, jak se dívka rozhodne.

Nakonec si olízla rty, zavřela oči a řekla: „Voska je mrtvý. Je mi to líto.“ Když to říkala, ramena jí mírně poklesla. Tohle znělo jako omluva.

Jodahův žaludek se po této zprávě zatočil a Jodah pocítil mírnou závrať, podobnou pocitu tehdy v uličce. Tentokrát ji však nepřivodila magie, ale strach. Strach z toho, že dívka mluví pravdu.

„Ne,“ řekl nakonec šeptem. Měl se vrátit do Alsooru hned poté, co z města uprchl. Neměl tam nechávat Vosku samotného. V první řadě se vůbec neměl od Vosky oddělit.

Nikdy neměl sesílat to kouzlo, kouzlo, které přilákalo gobliny a církev.

„Je mi líto,“ řekla žena a znovu zvedla zkřížená zápěstí, „ale na tohle teď nemáme čas. Musíš mě uvolnit.“

Jodah opět zavrtěl hlavou. Ústa mu fungovala, ale pro tuto chvíli neexistovala slova. Nakonec ze sebe vydal: „Jak? Jak se to…“

Žena se znovu posadila na bobek a ve tváři měla směs strachu a netrpělivosti. „Na tom nezáleží. Ne, promiň, záleží. Vím toho jen málo. Zřejmě ho chytili chvíli potom, co ses dostal pryč. Začal se s nimi rvát. Zastřelili ho z kuší. To je všechno, co jsem o něm dala dohromady, když mě chytili.“

„Ne,“ řekl pevně Jodah, „zajali jsme alsoorského špióna a ten tvrdil, že Voska je naživu. Že ho má církev.“

„Tuhle zprávu rozšířila církev,“ řekla rychle žena. „Doufali, že se to dozvíš a vrátíš se ho zachránit.“ Na chvilku se odmlčela a pak dodala: „A místo toho chytili mě, když jsem ho přišla hledat .“

Ve stanu se rozhostilo dlouhé ticho. Jodahovy líce zrudly, ale tentokrát ne z rozpaků. Voska byl mrtev a byla to Jodahova vina.

Žena chvíli čekala a potom vážným, hlubokým hlasem řekla: „Chápeš, co se stalo? Vypustili do světa falešnou zprávu, aby ses vrátil zpátky. Chtěli tebe. A podle otázek, které mi pokládali, myslím, že tě chtějí pořád.“ Potřetí ukázala svá zápěstí. „Můžeme teď už jít?“

Jodah zamrkal, aby odstranil vlhko v koutcích svých očí. Může téhle ženě věřit? Je Voska opravdu mrtvý, nebo mu jen vykládá svůj vlastní výmysl, aby ho přiměla osvobodit ji?

Podíval se do jejích chladných modrých očí a viděl, že žena mluví vážně. A navíc existoval tucet jiných výmyslů, které by mu mohla říct.

Voska je mrtvý a jeho církev stále hledá.

Podíval se na pouta. „Nemám klíč,“ řekl. „Nevím, jak… Chci říct, že nemůžu…“ koktal.

Žena si netrpělivě povzdechla. „Jistě že můžeš. Já nemůžu, protože jsou přidělaná na mně. Kdybych to zkusila, přemůže mě zpětná vazba. Ale ty můžeš. Odemkni je kouzlem.“

Jodah se pozorně zahleděl na pouta. Podél jedné strany měla tenkou spojovací rýhu, ale žádnou stopu po zámku nebo háčku. „Nevím jak,“ řekl tichým hlasem. „Tohle kouzlo neznám.“

„Tak si ho udělej!“ zasyčela žena. „Jaká je tvoje barva?“

Jodah se nevěřícně podíval na spoutanou ženu. „Moje co?“

„Tvoje barva!“ Žena se snažila udržet se u šeptání, ale vypadalo to jako prohraný boj. „Nevěřím, že ti Voska nikdy… Dobrá, začneme tedy od začátku. Jaká znáš kouzla?“

„Umím vyvolat jasné světlo,“ řekl. „Jasné, horké světlo.“

„A to je, předpokládám, taky způsob, jakým jste utekli představené,“ řekla žena. „To jí očividně nasadilo brouka do hlavy. Co dál?“

„Se správným materiálem umím vyrábět lektvary,“ pokračoval a široce rozpažil ruce. „To ostatně víš taky. Moc dlouho to ještě nedělám.“

„To vidím,“ řekla žena se střípkem ledu v hlase.

Jodah se jí podíval do očí a zdálo se mu, že vidí točící se ozubená kola, jak se dívka snaží vymyslet, co teď. Nakonec se zeptala: „Když sesíláš kouzlo, na co myslíš?“

„Myslím?“ podivil se Jodah a pak mu došlo, na co se žena ptá. „Myslím na svůj domov, kde jsem vyrostl, v Givě.“

„Hory, pláně, pobřeží?“ naléhala žena.

„V dálce byly vidět hory,“ řekl Jodah, „ale převážně to byla pole. Sady, vinice, zahrady…“

„Takže pláně,“ řekla žena. „To by odpovídalo léčivé magii a světelným koulím. Dobrá tedy, podíváme se, co se s tím dá dělat. Chci, abys vytáhl magii ze svých zemí. Víš, jak se to dělá?“

Jodah přikývl a zavřel oči. Byl zpátky v Givě, zpátky v rodinném statku. Pomalu čerpal energii ze svých vzpomínek a ve své mysli ji tvaroval do zářící koule.

„Dobře,“ řekla žena, „co si teď představuješ?“

„Myslím na bílou kouli světla,“ odpověděl Jodah.

„Ta koule je mana, magická energie,“ řekla žena. „Teď chci, abys na tu kouli pořád myslel a otevřel oči.“

Jodah to udělal.

„Teď ti řeknu, jak máš manu vytvarovat. Nemůžu být na sto procent přesná, protože se to nedá doopravdy popsat slovy.“

„Asi jako popsat tanec,“ řekl Jodah a pocítil čerstvý příval lítosti pro Vosku.

Žena se téměř usmála. Téměř. „Tak nějak. Teď chci, abys tu kouli vytvaroval do kotouče. Zplošť její póly a představ si, že okraj kotouče je tak úzký, že se vejde do svaru těchto pout. Umíš to udělat?“

„Zkusím to,“ řekl Jodah a začal kouli v mysli zplošťovat. Pak se zeptal: „Ty jsi to už někdy dělala?“

„Seslat kouzlo takhle z hlavy?“ zeptala se žena. „Ano. Jednou jsem to musela udělat pro jiného mága, který měl ruce spoutané jako teď já.“

„Podařilo se to?“ zeptal se Jodah. Kotouč many se točil jako vír a Jodah si představoval, jak se pohybuje směrem k poutům.

„Částečně,“ řekla žena. „Teď musí sesílat kouzla jednou rukou. Lehce! Nech ten kotouč sklouznout do drážky a pohybuj jím podél celé délky pout. Ano, to je ono…“

*****

Togath nejprve poodešel o pár stop, ale zvědavost v něm brzy zabila jeho lepší já. Zanedlouho byl zpátky na doslech. Hlasy byly tiché a nezřetelné.

Třeba mi ten chlap říkal pravdu, pomyslel si starší strážný. Třeba opravdu chtěl s tou ženskou jenom mluvit. Škoda příležitosti, říkal si Togath, ale každý chlap má svoje touhy.

Chvíli se ozývalo tiché mumlání a pak se uvnitř objevilo mihotavé světlo. Na stěnách vznikly nezřetelné stíny. Mumlavé hlasy ustaly.

Ten chlap si vůbec nedává pozor, pomyslel si Togath. Jedna věc je na chvilku odejít ze stráže kvůli trošce osobního potěšení a druhá je rozsvítit lucernu a upoutat na sebe pozornost. Raději ho zastavím dřív, než kvůli své hlouposti probudí celý tábor.

Kromě toho, pomyslel si Togath s úšklebkem, teď jsem na řadě já.

Vysoký strážce odhrnul vchodovou plachtu stanu a řekl: „Chlape, nerad tě ruším, ale jestli ses už pobavil…“

Slova mu uvízla v hrdle, když spatřil oba klečet na hliněné zemi. Ženina pouta ležela vedle ní a žena si protírala zápěstí.

Chlapec i žena současně vzhlédli. Měli ve tvářích výraz vyplašených králíků. Pak žena zvedla jednu ruku a zaťala ji v pěst.

Togath ucítil, jak se přední částí jeho mozku šíří něco teplého a vlhkého. Pak žena natáhla pěst před sebe a Togath měl pocit, jako by mu někdo něco vytahoval z lebky. Bylo to, jako by mu dívka zasekla rybářský hák do mozku a… zatáhla.

Stalo se to strašlivě rychle. Togath dokázal říct jen „Co to…“ a pak se zhroutil na měkkou zem.

*****

„Co jsi mu to udělala?“ zeptal se ostře Jodah.

„Kouzlo amnézie,“ řekla žena věcně. „Za hodinu se probudí a nebude si pamatovat, že nás viděl. Do té doby budeme pryč.“

„Pryč?“ zeptal se Jodah.

„Pryč,“ opakovala žena. „Dostaneme se od tohohle tábora, co nejdál budeme moct. Vím o bezpečném místě, na kterém se můžeme ukrýt. Potom se můžeme vydat lodí na západ.“

Žena vyrazila ke vchodu do stanu, ale Jodah zůstal nehybný. „Ne,“ řekl.

Žena zamrkala a její obočí se zúžilo: „Co tím myslíš, ‚ne‘?“

„Myslím tím, že jsou tu taky jiní zajatci,“ řekl Jodah. „Zajatci církve. Musíme je taky osvobodit.“

„Taky je osvobodit?“ ženě se zadrhl hlas. „Ty ses zbláznil?“

„Zbláznil jsem se dost na to, abych osvobodil tebe,“ řekl Jodah vážným a vyrovnaným hlasem.

Žena protáhla obličej. „Můžu tě tady nechat.“

Jodah přikývl. „To můžeš. Ale říkala jsi, že ses chytila představené do pasti, když jsi šla hledat Vosku. Šla jsi za Voskou z nějakého důvodu. Myslím, že ten samý důvod ti zabrání mě teď opustit.“

Žena kdysi v modrém zaťala jednu ruku v pěst a dupla si. Vypadala, že začne nadávat, ale místo toho se zeptala: „A jak to chceš udělat?“

Jodah si úlevou vydechl. „Jsou tady v téhle skupině nějací další kouzelníci?“

„Opravdoví čarodějové, jako ty a já?“ zeptala se žena. „Většina z nich jsou jen šestákoví alchymisti a vykládači budoucnosti. Jeden nebo dva mudrcové, kteří se provinili jen tím, že pokládali nesprávné otázky. Je tady jeden, který o sobě tvrdí, že je černokněžník, ale je to jen blázen. Je asi taky jediný, kdo doopravdy umí sesílat kouzla.“

„Tak jako první pomoz jemu,“ řekl Jodah, „a pak se snaž osvobodit co nejvíc ostatních. Já zatím vyvolám rozruch na druhé straně tábora. Můžeš použít svoje kouzlo na vyvolání zvracení?“

„Vyvolání zvr…“ opakovala žena a pak se téměř usmála. Téměř. „Ty asi myslíš Nerovnováhu, to, co jsem použila tehdy v uličce. Ano, můžu tohle kouzlo použít, ale nemůžu to dělat moc často. Mohli bychom ji použít, abychom si pročistili cestu ven.“

„Dobře,“ řekl Jodah. „Až odejdu, počkej patnáct minut a potom se dej do práce. Koně jsou ustájení přímo na západ odtud, na svahu kopce. Tam se sejdeme.“

„Fajn,“ řekla žena, očividně neklidná. „Máš nějakou zbraň, kterou bych mohla využít? Mohla bych si vzít meč tady našeho kamaráda, ale to by asi přitáhlo příliš mnoho pozornosti.“

Jodah sáhl do své boty a vytáhl svou dýku a Voskovo zrcátko. Žena si vzala dýku, ale oči jí ulpěly na zrcátku.

„Tohle si nech,“ řekla prostě a kývla směrem k zrcátku. „Nejspíš se ještě bude hodit.“

Jodah zamířil k východu ze stanu. Zastavil se, aby si prohlédl Togatha, rozvaleného na zemi.

„Je lepší nechat ho tady uvnitř než venku,“ řekla žena, jako by četla Jodahovy myšlenky. „Jestli se nám to podaří, bude tady příliš mnoho zmatku, než aby někoho napadlo ho vyslýchat. A jestli ne…“ Na chvilku ztratila hlas. „Ty to chceš doopravdy udělat? Vůbec ty lidi neznáš?“

Jodah si odfrkl. „Víš, neznám ani tvoje jméno, a přesto jsem ti pomohl.“

Žena se narovnala, dotčená Jodahovými slovy.

Pak řekla: „Sima. Jsem Sima z Města stínů. A neboj se, můžeš se spolehnout, že svou práci udělám. Osvobodím zbytek zajatců a vrátím se za tebou.“

Jodah pohlédl na ženu, přikývl a ztratil se.

*****

Jodah pomalu kráčel táborem a trochu se motal. Nevypadal jako nikdo jiný než mírně opilý voják, který se vrací z hráčského posezení v jednom ze stanů. Opatrně procházel kolem různých jednotek a všímal si, kde jsou jací vojáci. Byli už hluboko na ghedském území a kromě zajateckých stráží bylo hlídek jen málo.

Velký vůz plný knih (a nebo pokladů) byl zaparkován vedle velkého bílého stanu. Dříve večer byl stan osvícen bledým světlem zevnitř, ale nyní byl potemnělý a stráže u vchodu podřimovaly. Jodah se podíval na zamračené nebe, zhluboka se nadechl a začal vyvolávat vzpomínky na zemi.

Vybral ze vzpomínek energii neboli manu, jak říkala ta žena, a soustředil ji do malých semínek, ne větších než jeho nehet. Jak procházel kolem obvodu stanu, udržoval vzpomínky při životě, pokládal semínka na zem, pak na ně šlápl a pak šel dál. Zdálo se, že si ho přitom nikdo nevšiml.

Vzpomínky v jeho mysli se rozžhavily a pak začaly hořet a spalovat okraje jeho představivosti jako žhavé uhlíky v sametu. Ještě nikdy si neudržoval vzpomínky a nevyvolával jejich energii, aniž by ji využil, tak dlouho. Zatímco se zadní část mysli rozžhavovala, přemýšlel, jak těžce se může zranit při sesílání kouzel.

Dokončil obchůzku velitelského stanu a zamířil k vozu. Jeho mysl už hořela a zdálo se mu, že hluboko v nose cítí čpavek. Ze tmy se vynořil mohutný tvar – další voják.

„Jsi mimo kasárna,“ řekl voják. „Hlas se u…“

Z dálky se ozvaly výkřiky, přicházející ze zajateckých stanů. Voják se ohlédl směrem k nim a jeho ruka sáhla po meči.

V tu chvíli Jodah uvolnil energii manových semínek, která zasel.

Kolem velitelského stanu a vozu vybuchlo světlo v zářících fontánách a jiskřilo vzhůru jako horký bílý ohňostroj odpálený v zemi. Voják, který oslovil Jodaha, stál přímo nad jedním z nich a nyní si chňapal po tváři, jak mu přímo ve vousech jasně zářily kousky světla. Z velitelského stanu se už žárem kouřilo a zevnitř se ozýval křik. O několik stop dál už první jazyky plamenů olizovaly spodek vozu.

Knihy, pomyslel si Jodah, když plameny zachvátily celý vůz. Uvnitř jsou knihy, ne poklad.

Seslání kouzla ho vyčerpalo a Jodah by se teď nejraději schoulil do klubíčka a spal, ale tábor už byl na nohou a bzučelo to v něm jako v převráceném úle. Jodah místo spánku běžel doprostřed tábora. Všude kolem něj se ozýval křik, sténání a vyštěkávání rozkazů, jak se velitelé snažili současně ochránit kněží, uhasit oheň a stíhat zajatce.

Jodah se zhluboka nadechl a začal křičet: „Goblini! Útočí na nás goblini!“ Utíkal směrem ke kraji tábora. Do tmy vyrazilo i několik budoucích hasičů, připravených utkat se s imaginárním nepřítelem.

Jodah utíkal kolem dokola. V uších mu zněl jeho přerývaný, sípavý dech. Dvakrát proběhl kolem malých hlídek, které mířily do noci a pátraly po údajném nepříteli. Jiní se jeho křiku rychle chytili a vojáci začali vyskakovat ze svých příbytků, oblečení jen napůl, a pátrat po goblinech. Jodah ve všem tom zmatku zamířil k zajateckým stanům.

Před Jodahem se vypotácela ven skupina zajatců. Byli stále spoutaní k sobě, ale už k ničemu dalšímu. Když ho spatřili, ztuhli. Jodah ukázal směrem pryč z tábora, zajatci se rychle rozběhli jako nějaká mnohonohá příšera a zmizeli z dohledu.

Jodah se ponuře usmál. Opravdu se mohl spolehnout na Simu, že udělá svou práci.

Z dálky se ozval třeskot mečů narážejících do sebe. Jodaha napadlo, že se někteří zajatci sami ozbrojili. Namísto toho se mu však zjevil pochmurný obraz – jednotka vojáků zaujatá bitvou s něčím, co vypadalo jako oživlí kostlivci. Kostlivci bojovali potichu a jejich dlouhé, zakřivené čepele každým úderem vysávaly krev z útočníků. Údery vojáků jim odlamovaly chuchvalce kostí, ale kostlivci bojovali dál a dál, dokud se úplně nerozpadli.

To byl ten předpokládaný černokněžník, pochopil Jodah. Přece jen dokázal sesílat kouzla. Jodah se cítil vyčerpaný a unavený, ale sevřel v ruce Voskovo zrcátko jako talisman a procházel táborem. Velitelé různých jednotek znovu získávali kontrolu nad svými podřízenými. Bez ohledu na situaci měli zajatci jen několik minut na to, aby se jim útěk povedl.

Konečně dorazil k výběhu na svahu, kde byli ustájeni koně a odkud bylo vidět na celý tábor. Většina strážných byla povolána zpět do tábora. Koním se kouřilo z nozder, netrpělivě hrabali kopyty v zemi a snažili se utrhnout z provazů.

Jodah se zastavil a zhluboka dýchal. Sima klusala do svahu a ztěžka oddechovala. Měla ve tváři zrovna takovou únavu a vyčerpání, jaké cítil Jodah.

O kousek se otočila a mávla rukou směrem k vřavě v táboře pod nimi. „Už jsi spokojenej?“ zeptala se.

Jodah přikývl a řekl: „Teď můžeme odejít, dámo.“

„Řekla bych, že ne,“ řekl další hlas, ozývající se zpoza koní. „Pomáhat čarodějům je hřích. A taky zločin. Vaše cesta zde končí, děti moje.“

Jodah vzhlédl a spatřil, jak se ze stínů vynořuje mohutný obrys představené Delfiny. Veliká žena se notně potila a Jodah pochopil, že sem asi také utíkala, až se jí od pat prášilo.

„Světlo Talovo vše osvítilo,“ řekla kněžka. „Když nastal útok, měla jsem nejdříve obavu o knihy, ale ty už jsou ztraceny. A pak mi došlo, že každý útočník by zřejmě myslel na krádež koní. Moudrost Talova mne dovedla až sem.“

Jodah uchopil meč do jedné ruky, Voskovo zrcátko do druhé. Začal prohledávat svou mysl, ale nedokázal se soustředit na země, nedokázal si vybavit vzpomínky. Jeho mysl byla vyčerpána.

Představená nyní citovala písmo svaté. „Zaliti svatým světlem pohlédli nevěřící do kalů svých duší a propadli zoufalství.“ Jak mluvila, její tělo začalo zářit. Napřed matně jako světlo vycházející zevnitř stanu, a pak natolik jasně, že celý svah zahalilo téměř denní světlo. Koně, s výjimkou slonovinově bílého valacha představené, zběsile ryli kopyty do země a snažili se utrhnout od kůlů.

Jodah se otočil k Simě a zeptal se: „Můžeš udělat tu Nerovnováhu…“ ale otázka mu uvízla v hrdle. Žena z Města stínů ležela na zemi a držela se za břicho. Její tvář se v kněžčině jasném světle jevila celá bílá a ztrhaná.

„Není hodna milosrdného světla Talova,“ řekla představená Delfina, „a ty také ne.“ Znovu citovala písmo svaté. „A já pozvednu meč proti nevěřícím a bezbožným a mé ostří se zaleskne ohněm spravedlnosti!“ Představená zvedla ruku a v ní se zformoval plamenný meč, jakoby ze vzduchu kolem.

To už bylo na koně příliš. S děsem rozšířenýma očima a pěnou u tlam vyrvali kůly ze země a rozprchli se všemi směry do tmy. Jediný, který zůstal, byl Delfinin bílý valach.

Představená Delfina namířila planoucí ostří na Jodaha. Ze špičky vyšlehl do běla rozžhavený oheň a obloukem mířil k mladíkovi. Jodah sáhl do své mysli, ale nic nenašel – žádnou vzpomínku, žádné připravené kouzlo, jedině lítost, že už nikdy víc neuvidí svůj rodný statek. Instinktivně zvedl ruce, aby odrazil úder. Jakmile to udělal, zrcátko a jeho meč se srazily.

Plamen z kněžčina meče udeřil do zkříženého meče a zrcátka, na chvilku zaváhal a pak se obrátil, aniž Jodahovi ublížil. Svatý oheň zasáhl kněžku do hrudi a její šaty začaly zářit novým světlem, karmínově rudým plamenem hořící látky. Představená vykřikla a její plamenný meč zmizel. Svalila se na zem a válela se, aby uhasila plameny. Začala se kutálet po svahu dolů z kopce.

Jodah stáhl ruce a prohlédl si svůj meč a zrcátko. Přece jen bylo zrcátko magické a mělo sílu obrátit práci kněžky proti ní. Popadl svůj meč a utíkal dolů po svahu za kouřícím obrysem představené.

Neuběhl ani deset stop, když uviděl, jak do svahu stoupá řada lidských tvarů v černozeleném brnění. Když se mezi ně skutálela plápolající kněžka, rozutekli se, ale jakmile zjistili, kdo to je v plamenech, rozběhli se za ní. Jodah zaklel a začal stoupat zpět nahoru na kopec, kde pořád stál a spásal trávu Delfinin valach.

Jodah chytil Simu za rameno a vytáhl ji na nohy. Napůl ji vedl, napůl tlačil k Delfinině koni.

Kůň zůstal netečný i poté, co Jodah vyzvedl čarodějku na jeho hřbet. Tím se Sima úplně probrala k životu a vytáhla Jodaha za sebe. Z koňského hřbetu oba hleděli dolů na tábor. Uprostřed něj hořelo několik ohňů, ale zdálo se, že vojáci opět pomalu dostávají dění pod kontrolu. Skupina zelenočerných postav zastavila kutálející se ohnivou kouli, která byla představenou Delfinou. Polovina jednotky zůstala u ní, zatímco zbytek vojáků se škrábal nahoru do svahu za nimi.

„Je čas odjet, dobrá paní Simo,“ řekl Jodah a zaťal paty do koňských boků.

Valach vyrazil kupředu a Jodah i jeho společnice viseli na jeho hřívě, aby si zachránili život. Na směru, kterým jedou, Jodahovi zdaleka tak nezáleželo jako na vzdálenosti.

Unavení a hladoví jeli na koni až do časného rána, kdy se východní nebe rozjasnilo do červena s příslibem východu slunce, který vypadal, že nikdy nepřijde. Zastavili se jen na chvilku, aby se kůň mohl napít.

„Kam půjdeš teď?“ zeptala se Sima.

Jodah zakroutil hlavou. „Nevím. Zůstával jsem tady, protože Voska…“ Hlas mu odumřel. „Vůbec nevím, jestli se můžu vrátit domů.“

Žena vážně přikývla. „Tak pojď se mnou. Na jih odtud je bezpečný dům, ve kterém se můžeme ukrýt. Já využiju tvou pomoc, abychom se tam dostali. A ty potřebuješ nějaký pořádný výcvik v magii.“

Jodah si v mysli převracel ženina slova a hledal v nich pohrdání Voskovým výcvikem. Dospěl k závěru, že tam je, ale rozhodl se, že bude lépe je ignorovat.

Nakonec řekl: „Myslím, že to asi bude nejlepší.“

Kapitola 6
Plavba a bouře

Zdá se, že záhady přitahují záhady. Z našeho bezpečného pohledu z budoucnosti se nám doba Temna zdá jako okamžik, jako krátká předehra k Době ledové, a má pro nás smysl, že Vervamon by měl znát představenou Delfinu, která by měla znát Tivadara z Trnu, který by měl znát Otrhance. Ve skutečnosti je kontinent široký a léta dlouhá, takže bez ohledu na pozdější legendy se z těchto lidí potkali jen málokteří, pokud vůbec nějací.

Jednou z výjimek by mohla být postava Jodaha a záhadné Město stínů. Za Jodahova „učitele“ se prohlašují nesčetné postavy a místa, ale tato tajemná skupina se vynořuje na povrch znovu a znovu, a tak může být něco pravdy na tvrzení, že byla první, kdo Jodahovi (nebo Jodahům) ukázal podstatu třetí cesty.

Arkol, argivský učenec

„Co jsi tím myslela, když ses mě zeptala, jaká je moje barva?“ zeptal se Jodah, když se opaloval na slunci.

Sluneční svit pro něj byl vzácností a Jodah si nedokázal vzpomenout, kdy naposledy pocítil jeho teplo. Byli na míle od břehu a nad hlavami se jim proháněly tečky mraků, popoháněné stálým mořským vánkem. Na pevnině bylo neustále zataženo, šedivo, deštivo a ošklivo. Ale na otevřeném oceánu, daleko od souše, svítilo slunce.

Než se dostali k pobřeží, cestovali několik dní na jih. Stála tam malá vesnička a za ní se rozprostírala přílivová bahnitá mělčina, která se táhla až k jižnímu obzoru. Sima Jodahovi vysvětlila, že to kdysi byla rybářská vesnice, ale po Zkáze Bratří příliv ustoupil a už se nikdy nevrátil. Znala tam hostinského, který poskytl každému samostatný pokoj.

Každou noc hostinský vystoupal po úzkém schodišti do věže. V ruce nesl lucernu s červeným sklíčkem v čočce, kterou posvítil do dálky nad mělčinu. První dvě noci nepřišla z temnoty žádná odpověď. Třetí noc se nízko nad obzorem objevilo odpovídající světlo, stejně červené.

Nad ránem se Sima a Jodah nalodili na širokou bárku s širokým dnem a vypluli do bažiny. Pluli pomalu a východní nebe se už začínalo rozjasňovat, když dosáhli cíle – zakotvené plachetnice s kulatým trupem a tmavě šedými plachtami, kroutícími se v nočním vánku.

Rozhovory byly krátké a úsečné. Sima a Jodah nastoupili na palubu. Na bárku bylo z plachetnice přeloženo několik žoků nějakého sladkého, štiplavě páchnoucího materiálu. Pak bárka odplula, plachetnice zvedla kotvu a vydala se s přílivem na širé moře.

Kapitán, neotesaný chlap s nepěstěným plnovousem, dvojici uvítal – uvítal, že budou spát na obytné palubě na zádi lodi, uvítal, že nechají posádku na pokoji, a uvítal, že nebudou chodit do podpalubí ani příliš pozorně prozkoumávat náklad, jinak uvítá, že půjdou domů.

Sima přijala kapitánovy podmínky ochotně a k Jodahově překvapení dokonce skromně. Žena v modrém později vysvětlila, že kapitán je stejně pověrčivý jako podle pověstí všichni námořníci, ale trochu se vyzná v umění magie a toleruje kouzelníky. Díky tomu si ho mágové cení, a tak je Sima ochotná plnit jeho požadavky a zůstat slepá vůči jeho ostatním aktivitám.

Kapitánův lodník byla elfí žena, která neříkala nic, ale přivítala dvojici s takovým ušklíbnutím, že Jodah přemýšlel, zda před vstupem na palubu nešlápl do něčeho ošklivého.

V prvních dnech, když ujížděli na koni, si toho Jodah a Sima řekli jen málo, natolik vyčerpaní byli z bitvy a natolik se báli opětovného zajetí. Když dorazili do vesnice u mělčiny, Sima upozornila Jodaha, že nemá pokládat příliš mnoho otázek – hostinský byl sice spojenec, ale ne takový, kterému se dalo příliš věřit. Až teď, mimo dohled z pevniny a pod prvním sluncem, které Jodah za poslední rok pamatoval, mohla na Jodahovy dotazy odpovídat.

„Barva?“ řekla Sima. Zase byla oblečená v modrém. Tmavomodré šaty jí splývaly po bocích po obou stranách a pod nimi měla modré kalhoty. Nenosila žádné šperky kromě zlatého hřebínku, kterým měla vlasy svázané dozadu. Zrovna stála opřená zády o zábradlí, hřebínek držela v ruce a nechávala své vlasy volně vlát ve větříku jako tmavý prapor.

„Ptala ses mě, jaká je moje barva,“ řekl Jodah. „Copak magie má barvu?“

Sima se posunula, aby na mladíka dobře viděla. „Jakou barvu má mana, když ji přivoláváš?“

Jodah pokrčil rameny. „Bílou.“

„Opravdu?“ zeptala se téměř s úsměvem. Jodahovi se úsměv zdál trochu moc poučující, ale nechal to být.

„Proč by nemohla být bílá?“ zeptal se.

„A ty ji vidíš očima?“ zeptala se.

„No, to ne,“ odpověděl Jodah, „ale představuju si ji v mysli. A v mé mysli je bílá. A když vytvořím světlo, tak je taky bílé.“

„Vidíš ji ve své mysli. Takže můžeš mít barvu, aniž bys ji viděl?“ zeptala se Sima.

Jodah se posunul a natáhl nohy. „Asi když tu barvu nějakým způsobem cítíš, řekl bych. Myslím, že to nedává moc velký smysl, ale ano.“

Sima zasvěceně přikývla. „Máš pravdu a dává to smysl. Můžeš mít barvu, aniž bys ji viděl, a je to přesně ten typ barvy, o kterém mluvím, když mluvím o maně. Už dříve bylo zjištěno, že různé druhy vzpomínek vyvolávají různé druhy many. Různé chuti, různé barvy.“

„Což je důvod, proč ses mě ptala, na co myslím, když přivolávám tu ener… tu manu,“ řekl Jodah.

„Správně,“ řekla Sima a nahnula se přes zábradlí. „Ti, kteří ji vytahují z otevřené krajiny – farmy, pole, dokonce rozlehlé louky, tak jejich mana bývá bílá. Ti, kteří vzpomínají na hory, považují svou energii za červenou. Já často vidím svou energii jako modrou kouli a přitom vzpomínám na svůj domov, což byla ostrovní komunita. Kdo žije v lesích, ten má zelenou manu, a ti, kteří vzpomínají na bažiny, močály a mokřiny, mají černou manu.“

Jodah vstřebával její slova. Znělo to, jako by měla všechno promyšlené. „A to existuje jen pět druhů té many?“

Sima odpověděla: „Podle toho, co jsme zjistili, existuje pět různých druhů, které jsou spojené se zemí.“ Natáhla ruku a začala počítat na prstech, počínaje palcem. „Bílá, modrá, černá, červená a zelená.“ Vrátila se k palci. „Pláně, ostrovy, bažiny, hory, lesy.“

Jodah zakroutil hlavou. „A co třeba les, který má uprostřed bažinu, nebo hora na ostrově?“

Sima odvětila: „Nevíme to úplně jistě, ale vypadá to, že jedna konkrétní vzpomínka se dá použít pro více různých druhů many, tedy pokud má ten pocit, tu esenci toho příslušného druhu. Aspoň tak si to představujeme.“

„A kdo jsou ti ‚my‘, kteří si to představují?“ zeptal se Jodah.

Sima se téměř usmála. Téměř. Místo odpovědi řekla: „Zdá se, že každá barva má svou vlastní přírodní podstatu nebo tendenci. Tak například červená tíhne k tomu být ničivou barvou – vezmi si sopky a ohně a bouřky. Zdá se, že je chaotická a neorganizovaná a jako taková je schopná způsobit velmi rychle velké množství škod.“

„Voska,“ řekl potichu Jodah.

„Podle toho, jak ho popisuješ, je to docela pravděpodobné,“ řekla Sima. „Ničivý podle toho, co dokázal udělat s ohněm, a neorganizovaný, protože tě nikdy nenaučil nic o pravé podstatě magie.“ Jodah se zamračil a Sima rychle dodala: „…asi proto, že o ní sám nikdy moc nepřemýšlel. Na světě je spousta pokoutních čarodějů a divokých talentů, kteří v sobě tuhle schopnost objeví, ale nikdy se nedostanou dál než k tomu, že s její pomocí zapalují ohně nebo odstrašují nepřátele.“

Sima se odmlčela, ale Jodah nic neřekl, a tak pokračovala. „Na druhou stranu, ty vzpomínáš na pláně. Velká otevřená krajina, obvykle osídlená lidmi. Farmy, města, pole. Tvoje barva je tedy samozřejmě bílá. Na rozdíl od červené je organizovaná a ze své podstaty obnovující. Proto jsi dokázal přimět falešné lektvary Matky Dobbsové, aby fungovaly, a to právě přivábilo mou pozornost.“

Jodah se podíval za záď do moře a přemýšlel, zda byla Matka Dobbsová propuštěna. Předpokládal, že ano. Ale zrovna tak ji mohla církev nechat upálit. Ta myšlenka ho velmi zneklidnila.

Sima pokračovala: „Zelená je barva přírody. Vypadá to, že ti, kteří si tuto barvu představují, si umějí dobře poradit s rostlinami a divokými zvířaty. Zdá se, že klíčem je tady spojení s lesem. S touhle barvou umějí nevědomky manipulovat zahradníci se ‚zeleným palcem‘. Černá je barva rozkladu a je spojena s rovnováhou mezi životem a smrtí. Ten bláznivý černokněžník, jak jsem ho uvolnila z pout, vyvolal tucet kostlivců, věděl jsi to?“

Jodah přikývl a řekl: „A co modrá? Jaká je tvoje barva?“

Sima se nahnula přes zábradlí.

„Barva mysli,“ řekla, „myšlenek. Tvoření, emocí a ovládání.“

„Ovládání?“ Jodah se neklidně pohnul. „Jakého ovládání?“

Sima pohlédla přes záď. „Sleduj,“ řekla. Narovnala se a šla k zadnímu zábradlí.

Tmavovlasá dívka si svázala vlasy dozadu velkým uzlem a zajistila je hřebínkem. Jodah si pomyslel, že teď vypadá mnohem přísněji a autoritativněji. Když měla vlasy spuštěné, vypadala jen o několik let starší než Jodah, ale když si je nadzvedla, jevila se starší, mocnější a nemilosrdnější.

Pak se oběma rukama opřela o zábradlí a přivřela oči.

Jodah čekal, ale dlouhou dobu se nic nedělo. Podíval se za loď do moře. Loď plula v úhlu s větrem tak, aby plachty zachytily většinu vanoucího vzduchu. Za lodní zádí vznikaly dvě dlouhé, zakulacené brázdy, které se stále rozšiřovaly.

Vedle jedné brázdy se něco pohnulo. Jodahovi stačilo mrknout a bylo to pryč. Pak něco dalšího. Pak třetí. Za lodí se objevily malé trojúhelníkové ploutve.

Jodah otevřel ústa, aby něco řekl. Jedna z ploutví se zvedla a vytáhla se nad vodu. Pod ní se objevila kulatá záda a tenký čenich ve tvaru láhve. Potom se na vodní hladinu vynořil další takový tvor a pak ještě dva. Nyní se hnali za lodí a skákali za její zádí, hráli si a kňučeli vysokými, pisklavými hlasy.

Jejich přítomnost nezůstala bez povšimnutí. Posádka tyto tvory očividně považovala za dobré znamení, a tak se ozvalo volání zpod lanoví i od těch, kteří zrovna drhli palubu. Na obytnou palubu vyšli kapitán i elfí lodnice. Kapitán pozoroval skákající tvory svým dalekohledem, usmíval se a úplně ignoroval Siminu přítomnost. Dokonce i lodnice vydala zachmuřený, unavený úsměv, když viděla, jak se velké ryby zableskly na slunci.

Jodah se tázavě podíval na první lodnici. Její úsměv se okamžitě vytratil a nahradil jej stejný pohrdavý úšklebek, jaký elfka měla předtím.

„Delfíni, suchozemče. To jsou delfíni.“ Poté slezla po žebříku zpátky dolů na hlavní palubu a začala vykřikovat rozkazy a nadávky členům posádky jako předtím.

Představení trvalo ještě několik minut, během nichž delfíni vyskakovali do vzduchu. Byly to obří ryby, veliké jako sám Jodah, a přesto se dokázaly jediným výskokem dostat zcela nad hladinu. Minuly se ve vzduchu a jedna po druhé se žbluňknutím dopadly na stejné místo ve vodě. Pak zmizely stejně rychle, jako se objevily.

Kapitán se vrátil ke svým mapám a nechal Simu a Jodaha opět o samotě. Po několika minutách Sima otevřela oči a setřela si pot z čela.

„To jsi udělala ty?“ zeptal se Jodah.

Sima přikývla a bojovala s úsměvem. „Ano.“

„Ty jsi je ovládala?“ ptal se Jodah. „Tys je přivolala?“

„Já… myslím, že ano,“ řekla Sima. „To je jeden z problémů, které máme s magií, Jodahu. Nevíme úplně přesně, co všechno umí udělat, a nevíme přesně, jak vlastně dělá to, co dělá. Aspoň zatím ne. Když jsem byla malá, dívala jsem se, jak si delfíni hrají, jak plavou za rybářskými čluny, takže delfíny dobře znám. Nevím, jestli je k sobě přivolám, ovládám jejich akce, nebo dokonce způsobuji, že přijdou na svět. To je jedna z věcí, na kterých stále pracujeme.“

„Zase říkáš ‚my‘,“ namítl Jodah.

Sima se odmlčela, jako by přemýšlela o odpovědi. Pak řekla: „Pořád je tolik věcí, které přesně nevíme. Naše volání bytosti přivolá, nebo je přivede na svět? Můžeme vytvořit hmotu, nebo si ji jen půjčujeme z nějakého jiného místa? Co se stane s energiemi, které uvolníme s kouzlem? Proč jsou někteří mágové lepší v jednom druhu magie než v jiném? Je něco přímo v našich povahách, co nás směruje k jedné nebo druhé barvě magie?“

„A jaký druh magie používá církev?“ zeptal se Jodah.

Sima zamrkala. Otázka ji zarazila. „Nevěřím, že by Církev Talova vůbec kdy používala magii, za jakýchkoli okolností. Sice mluví o zázracích a ‚Vůli Talově‘, ale magii zaníceně nenávidí.“

Jodah vypadal zmateně. „Tak co to proti nám představená použila tehdy tu noc v táboře? Vyvolala odnikud plamenný meč a vystřelila na mě ohnivou šipku. To nebyla magie?“

Sima se na chvilku zamyslela a pak zavrtěla hlavou.

„Církev nenávidí magii ve všech jejích podobách,“ zopakovala. „Představená nejspíš měla nějaký artefakt, který jí to umožnil. Artefakt, který je dostatečně silný, se neznalému člověku může jevit jako magie.“

Jodah potřásl hlavou. „Artefakt.“ To dávalo smysl. Jodah si vzpomněl na příběhy, které mu vyprávěla babička. Mishra a Urza nebyli mágové, ale artefaktéři. To dávalo smysl. Co bylo ještě důležitější, zdálo se to být správné.

Jodah hluboce vzdychl. „Tak silný artefakt bych rád viděl.“

„Však už jeden máš,“ řekla přepjatě Sima. „Voskovo zrcátko.“

Jodah vypadal překvapeně. Pak se sehnul a vylovil zrcátko z kapsičky v botě, v níž je měl ukryté. Bylo studené a hladké. Podíval se do něj a v zrcátku se ukázala jeho tvář, do červena opálená od slunce.

„Takže opravdu je magické?“ zeptal se.

„Nejspíš ano,“ řekla Sima. „Byla to šťastná náhoda, že dokázalo odrazit Delfinin zázrak zpět na ni a tím nám umožnilo utéct. A navíc má kolem sebe auru, skoro jako chuť. Až prostuduješ dostatek magických předmětů, získáš pro to cit. Ale nemyslím si, že je magické samo o sobě. Myslím, že může ovlivňovat magii, což je jeden z důvodů, proč bychom se na ně měli pořádně podívat, až doplujeme.“

„A kam to vlastně plujeme?“ zeptal se vážně Jodah. „Několikrát jsi řekla ‚my‘ jako já a ty, potom zase jako ty a někdo jiný.  Kdo jsou ti jiní ‚my‘, o kterých pořád mluvíš? Zmínila ses, že tvůj domov je Město stínů. To je to místo, kam plujeme?“

Sima si olízla rty. „Víš, jak se církev dívá na magii?“

„Až moc dobře,“ řekl Jodah.

„Takže výsledkem je, že mnoho čarodějů utvořilo tajné spolky, ve kterých se lépe učí a poznávají magii. Ukrývají se za svými magickými ochranami na skrytých nebo utajených místech na světě a snaží se odhalit, jak nejlépe ovládat síly many,“ řekla.

Jodah si vzpomněl na Voskovu zmínku o takových spolcích těsně předtím, než se rozdělili. „A ty jsi v nějaké takové skupině?“

Sima přikývla. „Naše škola magie je velmi stará. Víš něco o Bratřích?“

„Každý ví o Bratřích,“ odfrkl si Jodah. Teď s ním zacházela jako s dítětem.

„Zakladatelé naší školy bojovali ve Válce bratří,“ řekla Sima s nádechem pýchy v hlase.

„Ale to bylo před staletími!“ namítl Jodah.

Sima znovu kývla, moudře až samolibě.

Jodah nerad projevoval zvědavost, ale zeptal se: „A pro koho bojovali, pro Urzu nebo pro Mishru?“

„Pro nikoho,“ odpověděla Sima, „bojovali proti oběma a zvítězili.“

Jodah vydal neslušný zvuk a Sima na něj pozvedla obočí. „Jsou snad Urza a Mishra pořád tady, že to tak přesně víš?“

Jodah musel přiznat, že si vždycky myslel, že oba zemřeli během Zkázy.

„Naše škola přežila,“ řekla Sima téměř samolibě. „Řekla bych, že tohle se dá považovat za ‚vítězství‘ ve válce, nemyslíš?“

Jodah o tom zauvažoval. Přemohl se a znovu pomalu přikývl.

Sima pokračovala: „Naši zakladatelé následovali to, co nazývali ‚Třetí cestou‘, cestou, která nebyla ani Urzova, ani Mishrova. Cestou, která se dnes stala tím, co známe jako magii. Opravdovou magii.“

Sima se otočila k Jodahovi. „Naše škola začala v tajnosti, ukrytá před světem. Za ta léta vzrostla, ale pořád zůstala městem stínů, které se různými způsoby ukrývá před nelítostným zrakem církve. Čas od času členové naší skupiny vstoupí do tohoto temného světa a hledají artefakty z dob Bratří. Hledají znalosti kouzel, která jsou nyní ztracena. A hledají také talentované jednotlivce, kteří je budou umět sesílat.“

Sima se na chvíli odmlčela a Jodah řekl: „Voska. Ty jsi hledala Vosku proto, abys ho přivedla do vaší skupiny.“

„Ano,“ řekla Sima, „my… mágové Města stínů, naší školy neviděných, nejsme zrovna hrdí na to, že zjišťujeme, že o téhle nové síle, o magii, toho moc nevíme. Takže studujeme, sbíráme a trénujeme.“

„A ty chceš přivést k těm vašim učencům mě?“ zeptal se Jodah.

„Ano,“ odvětila Sima.

„Mě,“ řekl Jodah a oči se mu zúžily, „nebo spíš chcete Voskovo zrcátko?“

Očekával, že se žena zakoktá, začne zapírat nebo zatajovat, zkrátka se nějakým způsobem shodí z pozice vlastní povýšenosti. Namísto toho se však zatvářila vážně a řekla: „Chceme obojí. Schopní kouzelníci jsou stejně důležití jako magická zařízení. A naše škola vždycky hledala silné artefakty.“

Jodahova tvář se mírně rozjasnila. „Tak ty si myslíš, že jsem schopný kouzelník?“

Myslím,“ řekla Sima s důrazem na toto slovo, „že máš potenciál. Vezmu tě do svého města a představím tě jako vhodného kandidáta pro další výcvik. To ti slibuju. Což ale znamená, že budeš muset začít přistupovat ke své magii s větší vážností. Naštěstí máme několik týdnů, než doplujeme, takže s tebou můžu začít pracovat. Ale budeš muset mi dovolit, abych vůči tobě byla upřímná, a budeš muset umět přijmout kritiku.“

„To zvládnu,“ řekl Jodah, trochu dotčený myšlenkou, že by neuměl přijmout její komentáře nebo se od ní nedokázal učit.

„Fajn,“ řekla Sima, „tak začneme.“

*****

Ke konci prvního dne byl Jodah ze Simy podrážděný. Ke konci druhého dne ho podráždění přešlo a změnilo se na plnohodnotné rozzuření. Třetí den se obytná paluba změnila na bojiště mezi Jodahem a Simou.

Oba na sebe navzájem ustavičně syčeli a prskali jako znepřátelení kocouři zavření ve stejné bedně. Kapitán si přestal nosit své čtení na slunce na obytnou palubu a dokonce i elfí lodnice se jim vyhýbala, kdykoli se hádali.

„Dýcháš úplně špatně,“ řekla ostře Sima.

„Umím dýchat jen jedním způsobem,“ odpověděl podrážděně Jodah.

„Tak je to špatně,“ řekla Sima s jistotou. „Když vyvoláváš manu, nadechuješ se. To tě napíná. Při vyvolávání many vydechuj.“

„Ale když to tak zkouším, tak to nefunguje!“ zavrčel Jodah.

„Tak to zkoušíš špatně!“ řekla Sima. Zaťala pěst a prudce dupla do paluby, ale ve tváři měla vážný výraz.

„Do Urzovy krve!“ zařval Jodah k věčně modrému nebi. „Podle tebe aby člověk seslal kouzlo, musí všechno dělat dokonale. Člověk musí být naprosto uvolněný, ale současně musí mít dokonalý přehled o tom, co se děje kolem. Musí se vyhnout soustředění, ale musí přesně vědět, co dělá. Každá akce musí být současně přirozená a precizní. Jodahu! Uvolni se a současně nezapomeň, že musíš mít prsty mírně roztažené od sebe. A hlavně, Jodahu, nezapomeň, že musíš dýchat jinak, než jak jsi doteďka dýchal celý život!“

Sima se zamračila a vydala hluboký, téměř teatrální povzdech. Pak zvedla obě ruce dlaněmi nahoru. „Vidím, že to bude těžké. Musíš se odnaučit spoustu špatných návyků, které jsi získal během Voskova výcviku.“

„Voska byl skvělý učitel!“ Jodah se už uchýlil ke křiku.

„Je mi líto, ale myšlenka ukládat si kouzla do nějakého mentálního místa jako do nějaké skříně se zásuvkami je špatný přístup,“ řekla nažhaveně Sima, přičemž ignorovala Jodahův rostoucí vztek. „Jednoho dne zjistíš, že se v mysli prohrabáváš imaginárními cerepetičkami a hledáš správné kouzlo pro situaci, kdy opravdu potřebuješ porozumět podstatě magie a tomu, jak ji můžeš přizpůsobit svým potřebám.“

„Můj způsob mi funguje!“ křičel Jodah.

„Ale tenhle způsob je lepší!“ křičela na něj Sima.

„Pro mě ne!“

„Tak jsi asi beznadějný případ!“

Oba dva na sebe upřeně hleděli a paluba se pod nimi houpala v jemném, lehkém rytmu. Oba měli zaťaté pěsti i zuby a navzájem na sebe vrhali dýky pohledem.

Sima zavřela oči a hluboce si povzdechla. „Tak dobře,“ řekla nakonec, „nebudeme se kvůli tomu hádat. Pamatuj si svá kouzla, jak chceš. Koneckonců je to tvoje soukromé rozhodnutí.“

Jodah se pořád mračil. „Nejsem beznadějný.“

Sima se kousla do rtu a pak řekla: „Ne, jsi jen strašně frustrující. Ne, neurážej se. Možná od tebe očekávám příliš mnoho příliš rychle. Prostě poslouchej, jak ti vysvětluju teorii, a jsem si jistá, že pochopíš, proč chci, abys to dělal právě tímhle způsobem.“

Jodah se zašklebil a představil si rysy papíru a hromady knih naskládané v nějaké podzemní knihovně, v nichž jsou vysvětleny všechny „Siminy teorie“ o tom, proč magie funguje tak, jak funguje. Koncept pěti barev vypadal vcelku přijatelně, ale proč jen pět? A jak do toho zapadají artefakty? Nebo svaté relikvie? A církevní zázraky? Zapadají do toho vůbec? Vyprávěly se pověsti o příšerách poháněných parou, které existovaly před Zkázou. Ty taky patřily do pěti barev? Opravdu těchto pět barev existovalo ještě před Urzou a Mishrou? Nebo vznikly až jako výsledek Zkázy? A bylo světlo, které vytvářel svými kouzly, opravdu malými kousíčky hmoty, nebo to byl pohyb mezi kousky hmoty, která již existovala?

Jodah měl pocit, že Sima nezná odpověď na žádnou z těchto důležitých otázek. Jediné, co měla, byly rituály, opakování, studia a ze všeho nejvíce teorie. Když mu Sima vysvětlovala účel správného dýchání, vážně a moudře přikyvoval, ale v duchu ponížil její hlas na úroveň racčího skřehotání a přikládal mu stejnou váhu.

Když oba ujížděli z církevního tábořiště na hřbetě Delfinina bílého valacha, byly chvíle, kdy na sobě Jodah cítil přitisknuté Simino teplé, hubené tělo a napadaly ho běžné myšlenky, jaké chlapce jeho věku napadají o mladých (a nejen mladých) ženách. Teď si Jodah na své snění vzpomněl a otřásl se. Věděl, že kdyby se mezi nimi bylo něco stalo, byli by si museli vzápětí sednout a promluvit si o tom. Jodah znechuceně potřásl hlavou.

Bouřka mezi nimi polevila jen na chvíli a znovu vypukla, když Sima začala mluvit. Tentokrát se Jodahovo podráždění odrazilo v samotném moři. Na obzoru za nimi se začaly hromadit mraky a moře se zbarvilo do nazelenalého odstínu, poskvrněného bílými chomáči. Kolem poledne se objevil kapitán. Prohlédl si rozbouřený obzor a zamířil ke dvojici.

„Vypadá to, že bude foukat, a tentokrát pořádně,“ přerušil jeden ze Siminých výpadů. „Jestli potřebujete střechu nad hlavou, pojďte do kormidelny přímo pod touhle palubou, tam se schováme ke kormidlu. Je to sice otevřené na hlavní palubu, ale nějakou ochranu vám to poskytne.“

Sima rychle přikývla, mávla na kapitána, aby odešel, a vrátila se ke své lekci o přerušování sesílání kouzla pomocí jiného, menšího kouzla. Kapitán věnoval Jodahovi útrpný, soucitný pohled a zamířil po žebříku zpátky dolů na hlavní palubu.

Jodah trénoval svou trpělivost, ačkoli se mu zdálo, že se mu zarývá do masa každé ženino pošťouchnutí. Pak přišel další trénink a spolu s ním další Siminy komentáře a narážky. Na jeho postoj, na jeho činnost, na jeho dýchání.

Jak den pokračoval, mraky se dál srocovaly a z bezvýznamných obláčků jehněčí vlny se měnily na masívní zeď táhnoucí se podél celého obzoru z jedné strany na druhou. Podél tmavého okraje bouře už bylo vidět malé jazyky blesků. Zvedal se vítr a plachetnice mířila do bouře. Kapitán volal na posádku, aby stáhla hlavní plachtu a po částech složila hlavní stěžeň, jinak ho síla větru strhne.

Spolu s bouří vzrůstala Jodahova vlastní zloba a podrážděnost. Překročila meze, když se zeptal na odstranění očarování a Sima ho opravila, že správně měl říct, že v takovém případě by odstranil energii očarování.

„To je to samé,“ řekl nažhaveně Jodah.

„Není,“ odpověděla mrazivě Sima. „Když odčarováváš, navždy neguješ samotné kouzlo, ale když mu odpojíš energii, tak ho jen na krátkou dobu ztlumíš tím, že mu zastavíš přívod magických energií. Ale to je momentálně asi ještě za hranicemi tvých schopností.“

Jodah se na Simu rozzlobeně zahleděl a přemýšlel, zda tato žena, ztracená ve svém světě teorie kouzel, má nějakou představu, jak působí na svého budoucího studenta. Nakonec obrátil zrak dolů k palubě a prohlásil: „Možná to byla chyba.“

„Jednoduchá chyba,“ řekla Sima. „Prostě jen neznáš rozdíl mezi odčarováním něčeho a odpojením od…“

„Ne, to ne,“ řekl rozzuřeně Jodah, „chyba byla myslet si, že mě můžeš naučit svůj druh magie během pár týdnů.“

Simina tvář se zachmuřila. „Víš, kdybys pořádně poslouchal a nesnažil se pořád jen hádat…“

Zloba se opět uvolnila a Jodah už zase křičel. „Poslouchal? Mám pocit, že toho vím ještě míň, než když jsem začínal! Možná vážně jsem beznadějný! Ty působíš dojmem, že si o mně myslíš, že jsem nějaký…“ Vyškrabával ze svého pobořeného mentálního statku správné slovo, až nakonec přišel na „dutohlavec!“

„Dutohlavec?“ Sima si odplivla, čímž se vyrovnala Jodahově zlobě. „Ty jsi možná ten nejnadanější student, jakého jsem kdy viděla! Máš víc přirozeného talentu, než toho víš, co s ním máš dělat! Kdyby ses jen trochu uklidnil a snažil se to dělat správně, žasnul bys, co všechno dokážeš!“

Jodah se zahleděl na Simu. „To nakonec měla být lichotka?“ zeptal se.

Sima zaťala jednu ruku v pěst a udeřila se s ní do stehna. Otevřela ústa, ale její slova uťalo ostré bubnování deště, který udeřil na palubu. Jodah se ohlédl a viděl, jak jejich loď od zádi smáčí černá dešťová zeď. Bouře vypukla.

Byla přímo nad nimi a na hádky už nebyl čas. Obrovská vlna se přehnala přes loď a mrštila s ní k běsnícímu okraji bouře.

Jodah a Sima se snažili dostat se po žebříku dolů do relativního bezpečí kormidelny přímo pod obytnou palubou – místnost nebyla o moc víc než zakrytý vchod, ze tří stran otevřený. Když se Jodah škrábal po žebříku dolů, všiml si, že někteří členové posádky se už na svých místech přivázali tlustými lany. Kapitán něco volal, ale Jodah mu nerozuměl – mladíkův sluch zaplnil hukot bouře.

Loď se prudce otřásla. Jodah se přemohl a sáhl rukou po Simě, aby ji zachytil, jak sestupovala se žebříku. Sima ho odstrčila a oba narazili do lodního zábradlí. Pak Sima znovu vstala, chytila se zábradlí a snažila se dostat do relativního bezpečí u zadní stěny kormidelny.

Ozval se zvuk trhající se látky. Jodah se podíval nahoru a uviděl, jak se ve větru utrhla jedna z plachet. Rozletěla se vzduchem jako velký plátěný pták, převracela se z jedné strany na druhou, až se nakonec ztratila v běsnící bouři.

Jodahovi vstávaly vlasy na hlavě. Vzhlédl a spatřil světla tančící kolem zbylého stěžně. Byly to zářící koule energie. Jodah zauvažoval, zda vznikly z many nebo zda je to nějaký přírodní jev, který bouře vyvolala.

Jodah se dostal ke kapitánovi, který stál u řídící páky. Těžkou tyč ovládající lodní kormidlo svíral oběma rukama. Po její délce ji drželi Sima a dva další námořníci. Jodah vykřikl a ukázal směrem ke koulím energie, které se vznášely a třepotaly nad palubou.

Kapitán se široce zašklebil. „Dobrý bože!“ zvolal. „Teď držte páku a udržujte přímý kurs! Jestli se otočíme k bouři bokem, potopíme se!“

Jodah uchopil páku místo Simy. Její šaty byly už celé promočené, tak jako všichni ostatní. Přemístila se na jednu stranu kormidelny a pevně se držela postranního zábradlí. Jodah zavrčel. Měl pocit, že se snaží sám obrátit celou loď. Kapitán vykřikoval rozkazy.

Boj o udržení pevného kursu lodi trval zhruba třicet minut. Jodahovi se zdálo, že se mu ruce napínají za hranicemi lidských možností. Pak vítr viditelně zeslábl. Jodah ucítil, že odpor v páce tlačící na jeho zrudlé dlaně se zmírnil a tlak v jeho uších se snížil, i když déšť neustále bičoval palubu kolem nich.

„To zvládnem!“ křičel kapitán. „Teď pevně!“

Jodah se podíval nahoru na stěžeň. Zářící koule tam stále byly. Spárovaná dvojice koulí tančila kolem hlavního stěžně. Plachta blíž k přídi, která vydržela, byla proděravělá a potrhaná a koule poskakovaly kolem jejích rozedraných zbytků.

Jodah se přemohl, sáhl do své boty a vytáhl zrcátko. Voskovo zrcátko. Jestliže jsou koule z many, možná bude moci zrcátko použít k tomu, aby je přitáhl a možná i ovládal tak, jako Sima delfíny.

Déšť vypadal jako pevná zeď, která rozdělila loď na dvě části, ale Jodah viděl, že někteří z mužů se už odvázali a nyní se pohybují po palubě.

Pak si s překvapením všiml, že tvorové pohybující se po palubě nejsou obyčejní lidé. Byli štíhlejší než lidé, asi jako elfové, a na hlavě měli velké chocholy vlasů, které za nimi vlály jako hřívy. Neměli nohy, dolní části jejich těl vypadaly jako delfíní a jak bytosti chodily po palubě, pleskaly o podlahu.

Současně se ozval křik. Byly to dva druhy výkřiků a každý přicházel z jiného místa.

Z paluby přišlo volání: „Kapitáne, na palubu vstoupili vetřelci!“

Z podpalubí přišlo volání: „Kapitáne, do podpalubí prorazili vetřelci!“

Elfí první lodnice vydala výkřik: „Mérové!“ a tasila tenkou čepel, dlouhou téměř jako její paže. Jodah si přehodil zrcátko do druhé ruky a tasil svůj vlastní meč.

První vlna útočníků byla nahoře – jejich dolní poloviny sebou mrskaly jako hadi a nad nimi se tyčila jejich těla, ozbrojená kyji a trojzubými oštěpy. Od pasu nahoru vypadali jako lidé, ale úplně modří. Jeden z nich na Jodaha zasyčel a máchl širokým, těžkým kyjem zhotoveným z korálu. Jodah před úderem mrštně uhnul a oplatil ho vlastním seknutím. Bytost upadla a uprostřed jejího těla se objevil nepravidelný modrozelený pramínek.

Jodah se rozhlédl po Simě a spatřil ji u zábradlí na druhé straně pravoboku. Bouře část zábradlí na pravoboku utrhla, ale Sima se zahákovala nohou o ulomený sloupek a teď stála klidně a bez námahy, přestože jí vichřice trhala oděv a vlasy. Vzpažila obě ruce se zaťatými pěstmi a vyrazila jimi dopředu, přičemž roztáhla prsty.

Přímo na deštěm skrápěné palubě se zvedla vlna, vlna modrozelené vody, která se roztáhla po celé šířce lodi a hrnula se k přídi. Méry, kteří jí stáli v cestě, síla přívalu smetla a vrhla přes palubu.

Magie, pomyslel si Jodah a to slovo mu znělo jako výčitka. Očekává se od něj, že bude sesílat kouzla, ale namísto toho při prvním vážném nebezpečí sáhl po meči. Částí mysli přemýšlel, zda by tady některé z jeho kouzel na světelnou fontánu bylo k užitku, a proklel se, že na to nemyslel dřív.

Ozval se úder blesku. Na palubu přímo před ně dopadlo břevno zbylého stěžně a spolu s ním změť lan. Méří útočníci začali přelézat spadlý stěžeň a Jodah si poprvé všiml, že loď pluje nebezpečně nízko nad hladinou, dokonce tak nízko, že vzedmuté vlny šplouchají na úroveň paluby.

Loď byla obsazena shora. Byla proražena zdola. Mérové zaútočili shora i zdola a teď se loď potápí.

Jodah se postavil. Měl v úmyslu doklopýtat k Simě a zeptat se jí, zda nemá nějaká kouzla, která by je udržela nad hladinou, ale sotva se pustil zábradlí, loď se naklonila doleva a přes levobok se přehnala vysoká vlna, která Jodahovi podrazila nohy a on upustil meč i zrcátko.

Koutkem oka zahlédl modrý záblesk. Sima opustila své místo u zlomeného sloupku zábradlí a začala velkou rychlostí klouzat skrz vodu po palubě.

Zase magie, pomyslel si Jodah. Když projížděla kolem něj, vyskočil a snažil se ji zachytit. Nebyl však dostatečně rychlý a Sima na houpající se palubě vyskočila příliš vysoko. Proletěla dobrou jednu stopu kolem Jodahových natažených prstů a mladík se dál na překocené lodi potápěl vstříc rozbouřenému moři.

Jodah otočil hlavu a naskytl se mu poslední pohled na Simu. Už překlouzala přes skoro celou palubu. Sáhla dolů a popadla něco lesklého, kulatého a hladkého, co se zatřpytilo, jakmile to uchopila svými elegantně dlouhými prsty. A pak zmizela. Srazila se s masou spadlé a roztrhané látky, která kdysi byla přední plachtou.

Jodah také zmizel. Paluba se náhle potopila a on byl vymrštěn nad vodu. Pravobok se zvedl nad hladinu a loď se převrátila, ale Jodah letěl tak rychle, že opsal krátký oblouk a skončil v moři.

Dopadl tvrdě na hladinu. Nebyl na to připravený a jeho tělo bylo zkroucené. Náraz mu vyrazil dech, a když po něm lapal, zaplnil se mu krk slanou vodou. Probojoval se nad hladinu a kašlal. Splihlé vlasy se mu lepily na tváře a mokrý oděv ho táhl ke dnu jako kotva.

Byl uvězněn ve světě šedivých mořských vln a studeného deště. Mezi rozbouřenými, do běla zpěněnými vlnami neviděl nikoho jiného. Loď byla pryč. Sima byla pryč. Všichni byli pryč a nechali ho tu zemřít samotného.

Jodahovi se stáhlo srdce, když pochopil, že se ho Sima vůbec nepokusila zachránit. Překonala palubu jen proto, aby zachránila Voskovo zrcátko. On byl vedlejší. Sima se snažila zachránit artefakt.

Jodahovo srdce sevřela studená ruka. Pak jiné ruce pod hladinou sevřely Jodahovy paže a nohy. Měl jen okamžik na to, aby stihl vydat výkřik překvapení. Pak ho ruce stáhly pod vodu do běsnících vln.

A pak už Jodah vůbec na nic nemyslel.

Kapitola 7
Utopený mág

Tím, co nazýváme dějinami světa, obvykle myslíme lidské dějiny světa. Ve své pýše a aroganci se domníváme, že naše historie je jediná, kterou stojí za to vyprávět. Zcela přitom pomíjíme odkaz elfů, minotaurů, mérů a ano, také goblinů. Kdo ví, jaká království vzkvétala a upadala během doby Temna mezi méry, nebo jaká temná spojenectví uzavírali elfové, aby přežili? Knihy o historii, přesněji lidské knihy o historii, o tomto tématu mlčí s výjimkou míst, v nichž se naše dějiny prolínají s cizími.

Arkol, argivský učenec

Na osamělé pláži pod západem slunce čekal Otrhanec.

Písek mu vířil kolem nohou, zachytával se v jeho potrhaném oděvu a v místech, kde se tmavé kusy hadrů setkávaly, vytvářel žluté linie. Čas od času vyvolal poryv větru podél celé pláže písečný vír, který vrhal kamínky do Otrhancovy tváře. Kdyby tvor měl oči v obvyklém slova smyslu, oslepilo by ho to, ale on tam pořád stál.

Čekal.

Nastával příliv. Každá vlna se na rozlehlé, mírně se svažující pláži rozlévala o kousek dál než ta před ní. Za hodinu bude Otrhanec muset ustoupit z pláže dál do vnitrozemí a svůj balík si vzít s sebou.

To bude až za hodinu. Prozatím však Otrhanec stál na pláži a pozoroval kraby, jak se přemisťují z jedné díry do druhé. Sledoval, jak vlny vytahují z úkrytů písečné blechy a ty hned poté zalézají do odkrytého bahna, jen aby je další vlna zase vyvrhla na povrch.

Čekal.

Ve vodě se objevily stíny, ne více než hlavy a ramena bytostí vycházejících z moře. Jedna, dvě, čtyři, celkem sedm. Měly tmavě modrou kůži a na hlavách jim rostly dlouhé vlasy podobné lvím hřívám. Zamířily ke břehu, směrem k Otrhanci.

Otrhanec čekal, aniž dal najevo, že si jich všiml.

Mérové už dosáhli příboje. Na vlnách, stále zčeřených nedávnou bouří, nechali svá zaoblená těla vynést až na pláž. Šest z nich zůstalo stát na místě, kde vlny narážely na zem a tříštily se o písek. Sedmá z nich, vůdkyně, se v mělkých přílivových vodách vztyčila a napůl plavala, napůl se plazila vpřed.

Vůdkyně mérů zavrtěla svým rybovitým zadečkem a napřímila se ve své plné výšce. Stále ovšem byla menší než Otrhanec. Mořská bytost pronesla něco v nesrozumitelném, hrdelním jazyce.

Otrhanec kývl.

Vůdkyně mérů řekla něco jiného, tentokrát důrazněji.

Otrhanec opět kývl.

Vůdkyně mérů pokynula rukou. Na břeh se vyplavili další dva z jejích lidí, kteří mezi sebou nesli balík. Balík byl omotaný sítí, upletenou z chaluhových provazů.

Velitelka mérů zablekotala něco dalšího a oba nosiči rozmotali síť. Uvnitř se objevil mladý muž. Byl bledý ve tváři a měl mírně namodralou pleť. Mladík se nehýbal. V ústech měl nacpaný roubík vyrobený z listů mořských řas.

Méří vůdkyně se podívala na Otrhance a ten pouze přikývl.

Méří vůdkyně zablekotala něco dalšího. Jeden ze zbylých mérů vytáhl mladíkovi roubík z úst. Vyšel ven snadno. Mladý muž se stále nehýbal a jeho hrudník byl klidný.

Méří vůdkyně uhodila zhroucené tělo do žeber.

Mladík jednou zakašlal a z úst mu vytekla voda. Pak se hluboce a přerývaně nadechl, znovu zakašlal a pokračoval v dýchání. Jeho hruď se nyní normálně zvedala a klesala.

Otrhanec přikývl a sáhl po své brašně.

Zvedl plátěnou tašku a vytáhl z ní helmu, celou vyrobenou z oranžového korálu. Helma vypadala, jako by do tohoto tvaru vyrostla sama, aniž by ji vyrobily lidské ruce. Tvor zahalený v černém ji podal méří vůdkyni.

Méří vůdkyně vycenila tesáky a pronesla svým zkomoleným, hrdelním jazykem něco dalšího.

Otrhanec pouze přikývl.

Tři méří nájezdníci se napůl plazili, napůl plavali zpět do moře k místu, kde se zvedaly vlny. Další mér už opouštěl břeh. Po něm následovali dva, kteří přinesli balík. Bez ohlédnutí se ponořili do vody. Vůdkyně se naposledy ohlédla, pak se rovněž potopila a zamířila směrem od pláže za svými soukmenovci.

Otrhanec čekal, dokud všichni mérové nezmizeli. Na nebi nad ním se stmívalo. Pak hadrový tvor zvedl mladíka a vyprostil jej z jeho chaluhové sítě. Uchopil mladého muže za límec jeho košile a táhl ho až nad značku výšky přílivu, kde na něj nedosáhnou ani bouřkou rozběsněné vlny, k malému drnu mezi dvěma dunami. V mělké jámě již bylo naskládáno naplavené dřevo a přidána vyschlá slaná tráva na podpal.

Otrhanec položil mladíkovo tělo na zem a hřbetem své kostěné ruky sáhl na jeho tvář. Mladíkovo tělo už bylo teplé, přestože před chvílí ještě bylo studené jako led.

Otrhanec sáhl pod svůj oděv až do svého hrudníku. Ozval se praskavý zvuk, jako by si vytrhl kus vlastního žebra. Člověku podobný tvor vytáhl kost a v bezměsíčné noci ji podržel před sebou. Olámaný okraj kosti sám o sobě zazářil mrtvolným světlem, jemuž dodávalo energii záhrobní čarodějnictví.

Otrhanec poklekl a mihotavým mrtvolným světlem zapálil naplavené dřevo v jámě. Poloha mezi dunami zajišťovala, že světlo zdálky nikdo neuvidí.

Otrhanec znovu zkontroloval mladíkovo tělo. Bylo stále teplejší. Přetáhl mladíka trochu blíž k plamenům – ne tak blízko, aby mu ožehly oblečení, ale dostatečně blízko, aby mladíka zahřály.

Když to Otrhanec udělal, prohlédl si scénu, kterou vytvořil – tělo, nyní pravidelně dýchající, oheň v jámě a on sám, to vše zasazeno mezi dunami pod bezměsíčnou oblohou.

Otrhanec pokýval hlavou a poodešel o padesát kroků. Pak se zastavil, otočil se a díval se na oheň.

A pak čekal.

Kapitola 8
Bezpečné útulky

Lépe než záhadné Město stínů je znám Ithův koncil, neboli Mairsilova citadela, neboli Společenstvo mágů. V dobách, kdy byl celý zbytek světa uvržen do temnoty a nevědomosti, sloužilo Společenstvo jako maják magického myšlení. Tady měli svůj domov Ith, Mairsil, Barl, Shannan a mnoho dalších jmen, na která se mágové odvolávají dodnes. Tady nastal opravdový rozkvět magie, tady pronásledovaní kouzelníci nacházeli místo, kde mohli pracovat, studovat i zkoumat. Přicházeli sem z celého Terisiare, aby mohli těžit z této renesance magie.

Arkol, argivský učenec

Jodah se probudil a vyplivl písek z úst. Otevřel oči a spatřil ječícího racka, jak krouží vysoko ve vzduchu nad hlavou – zřejmě Jodaha odhadl jako mrtvolu, na které by si mohl pochutnat, a zklamalo ho, když se ukázalo, že mladík stále žije.

Mladý muž se protáhl do polohy vsedě. Tahle námaha způsobila, že se ozval každý kloub v jeho těle. Svaly ho bolely, jako by ho parta útočníků zmlátila a nechala zemřít.

Pak uviděl vlny tříštící se o pláž a dlouhou přílivovou rovinu mezi sebou a mořem. Vzpomněl si na to, co se stalo – na loď, na bouři, na Simu.

Žaludek mu sevřela studená ruka. Sima ho opustila. Mohla ho zachránit, ale neudělala to. Zachránila zrcátko a ne jeho.

Racek znovu zakřičel. Jodah se podíval na oceán. Ten měl nyní břidlicově šedou barvu a s nebem téměř splýval do jediného rozlehlého prostoru, který se táhl až daleko k obzoru a pak se nad hlavou vracel zpět. Sima ho nezachránila, ale nějakým způsobem přece jen přežil.

A teď byla Sima nejspíš mrtvá, stejně jako kapitán, jeho elfí lodnice a pravděpodobně všichni ostatní na palubě. Stejně jako Matka Dobbsová. Stejně jako Fendah a další vojáci u Jámy, alsoorští i ghedští.

Stejně jako Voska.

Racek se snesl nad místo, kde voda omývala břeh, a začal bojovat s černohlavou mořskou vlaštovkou o nějaký vyplavený předmět. Jodah se pomalu zvedl. Klouby ho při pohybu stále brněly a svaly měl těžké jako z olova. Zahnal ptáky pryč v naději, že to, o co se perou, by mohla být nějaká stopa k tomu, co se stalo s ostatními.

Nicméně to, o co se rvali, byla jen rozkládající se rybí mršina. Dlouhý, tenký úhoř, kterého bouře vytáhla z jeho domova v hlubinách a vyvrhla na nepřátelský břeh – jen naplavenina, jako Jodah sám.

Jodah se svlékl a vykoupal se ve zvlněné, chladné vodě, která mu zpevnila kůži a zmírnila bolest jeho kloubů. Vyklepal si z oděvu hromadu písku a znovu se oblékl, i když moc dobře věděl, že ještě několik dní bude pociťovat kamínky a zrnka písku v kalhotách i košili. Když si znovu obouval těžké boty, na chvilku se mu v mysli vynořila představa, jak se boty plní vodou a stahují ho dolů pod rozbouřené vlny.

Přežil jsem zázrakem, nebo díky magii? přemýšlel. Ostatně, co na tom záleží? Ostatní zahynuli, on byl naživu. Jaký smysl má uvažovat nad tím, proč se tak stalo?

Sima by samozřejmě lehce a bez námahy přišla s nějakým důvodem, ale byla mrtvá. To ovšem bolest z její zrady nijak nezmenšilo.

Když se Jodah znovu otočil směrem k vnitrozemí, zpozoroval otrhanou postavu oblečenou do cárů hader a látek, jak stojí na duně. V jedné ruce držela lucernu, v druhé brašnu. Mořský vánek si pohrával s konci jejích oděvů a cárů. Třepotaly se ve vzduchu jako tmavé prapory proti chladnému šedivému nebi.

Jodah zamrkal, ale otrhaný muž nezmizel. Místo toho se hadrová bytost otočila na druhou stranu a sestoupila na opačnou stranu duny.

Jodah vykřikl a rozběhl se. Běh v sypkém písku nad hranicí přílivu by byl pomalý i za nejlepších okolností, a teď ho navíc ještě ztěžovaly Jodahovy unavené svaly a těžké boty. Když Jodah překonal první řadu dun, hadrová postava už byla pryč.

Ne, jeho kořist byla jen o několik set yardů dál, na druhé straně mělkého močálu zarostlého mořským ovsem, kde stála na další řadě dun. Když se k ní Jodah blížil, postava se opět obrátila a pomalu zmizela. Mezi drny žlutohnědé trávy se mu už šlo lépe. Jodah se dostal na vrchol vnitřní řady dun a rozhlížel se po obzoru, aby záhadnou postavu našel.

Za druhou řadou dun se rozkládala louka posetá fialovými kvítky. Na jejím opačném konci se nacházel další nízký pahorek. Do něj byla vyhloubena dokonale kulatá nora, vysoká přibližně jako člověk. Vedle jeskynního vchodu stála otrhaná bytost. Když ji Jodah uviděl, bytost se otočila a vešla dovnitř.

Když se Jodah blížil ke vchodu, noru zevnitř ozářilo bledé, načervenalé světlo.

Jodah zpomalil a opatrně kráčel k otvoru. Uvnitř byla malá jeskyně se stěnami sklopenými jako v tunelu, zahloubená ne více než dvacet stop do pahorku. Uprostřed jeskyně se nacházel prostor, v němž se člověk mohl postavit. Podél stěn byly nízké vrstvy udusané hlíny, vytvarované jako lavičky.

Otrhaná postava položila lucernu a zvedla ruku. V ruce jí mdle zazářilo něco bílého, co se jevilo jako bledý společník teplých karmínově červených stínů lucerny. Když Jodah vstupoval, postava kostěně bílou tyčku položila a pevně ji rozdrtila patou.

„Kdo jste?“ zeptal se Jodah.

Hadrová postava šla k protější stěně a posadila se na hliněnou lavičku.

„Ptám se, kdo jste?“ opakoval Jodah.

Postava ukázala na podobnou hliněnou lavičku u protější stěny.

Jodah opatrně vstoupil do jeskyňky. Kdyby měl u sebe zbraň, hned by ji tasil. Dokonce litoval, že si venku nevzal ani kus naplaveného dřeva. „Ukázal jste se v mém životě třikrát, možná čtyřikrát. A pokaždé, když jsem měl potíže. Co jste zač? Duch? Sen? Světelný trik?“ vykřikoval Jodah.

Hadrová bytost neřekla nic. Stále seděla na lavičce z hlíny a svírala si kolena hubenýma, do modra zabarvenýma rukama.

Jodah rychle přešel jeskyni. „Proč mi neodpovíte?“ křičel.

Napadlo ho, že by mohl rukama strhat hadry zakrývající tvorovu tvář, aby mu serval kapuci a odhalil obličej pod ní. Část jeho mysli se domnívala, že jestliže tvář uvidí, mohl by ji poznat. Druhá část jeho mysli se obávala, že by pod hadry mohla být pouze lebka. A třetí část mysli mu napovídala, že jakmile jeho ruka pronikne oblečením, hadry, kapucí a vším, hadrová bytost mu zmizí z očí jako horečnaté blouznění.

Jodah ani neviděl, jak se bytost pohnula. Náhle se jedna její tenká ruka zvedla ze své polohy na koleně a pevně chytila Jodahovu ruku za zápěstí – Jodahovy prsty byly jen několik palců od kapuce. Jodah cítil z prstů držících jeho ruku ledový chlad, ale zápěstí mu svíral nepoddajný stisk. Otrhaná bytost jeho ruku nepatrně zkroutila a celé Jodahovo tělo se otočilo doleva, jak následovalo pohyb jeho zachycené ruky.

Otrhaný muž na něj opět byl příliš rychlý. Jodahův protivník zdvojnásobil sílu, s níž svíral Jodahovo zápěstí. Zatáhl za ně dopředu, pak dolů a pak mrštil rukou i celým tělem, k němuž byla připojena, přes celou jeskyni. Jodah překlopýtal po hliněné podlaze jeskyně a vrazil do lavičky na druhé straně.

Pomalu se zvedl ze země. Hadrová bytost ukázala na lavičku a pak zvedla prst před svá neviditelná, zakrytá ústa.

„Sedni si a drž hubu,“ řekl Jodah, spíš sám sobě než svému společníkovi v jeskyni. „Myslím, že jsem tu zprávu pochopil.“

Otrhaná bytost neřekla nic.

Jodah se vytáhl na hliněnou lavičku a prohlížel si hadrového tvora. Jeho společník v jeskyni byl od hlavy k patě omotán otrhanými cáry látky, dokonce i pod pláštěm a kutnou. Prsty měla hadrová bytost holé, ale nebyly nic víc než dlouhé, nabělavělé drápy, o málo víc než kostěné ostny. Byla ta věc člověk? Byla magická?

Jedna věc je jistá, myslel si Jodah, když si třel pohmožděné rameno. Není to ani sen, ani světelný trik. Pro tuto chvíli se zdálo, že tento objev stačí.

Otrhaná postava nehybně seděla na protější straně hliněné nory na lavičce z udusané hlíny a kostěnýma rukama svírala svá kolena. Jodah ji pozoroval opřený zády o měkkou hliněnou jeskynní stěnu s jednou nohou na své lavičce a čekal, zda hadrová bytost vykoná nějakou vlastní činnost. Jediný pohyb v jeskyni však bylo mihotání plamene v lucerně vedle hadrového tvora, které následovaly jejich stíny, uvězněné v těsném a přesném tanci.

Po patnácti minutách se Jodah začal cítit ospalý. Po dvaceti dospěl k závěru, že by měl být kdekoli jinde, jen ne v noře s nějakou nelidskou bytostí. Po pětadvaceti minutách si uvědomil, že ta otrhaná, člověku podobná bytost naproti němu ho třikrát nebo čtyřikrát mohla zabít, ale zatím mu pokaždé jen pomohla. Ta věc byla jeho temný anděl strážný.

Po třiceti minutách Jodah usnul. Hlava mu poklesla k hrudi a začal jemně chrápat.

Naproti němu Otrhanec čekal.

*****

Jodaha probudil první Otrhancův pohyb. Bytost z hadrů a cárů se postavila a její pokleslá ramena se téměř odírala o vnitřní klenbu jeskyně.

Jodah okamžitě otevřel oči a předpažil ruce, aby ho dělily od otrhané černé postavy. Hadrová bytost se pouze shrbila, dlouze se rozmáchla a zvedla lucernu.

Došla ke vchodu do jeskyňky a nepatrně se obrátila nazpátek, jako by chtěla Jodahovi naznačit, aby ji následoval. Pak odešla a světlo vzala s sebou. Jodah šel za ní.

Vzduch byl zvláštní. Ve světě, kde je jenom chladno nebo chladněji, se nyní zdálo, že je chladněji než předtím. I zápach byl nesprávný. Nebyl to pach oceánu, soli a tvorů umírajících na pláži. Namísto toho měl nyní chladnou, ostrou pachuť s nádechem vzdáleného kouře.

Jodah došel k východu z jeskyně a viděl, že teď se nachází od pláže velmi daleko. Vchod do jeskyně již nebyl ve svahu nějakého pahorku porostlého fialovými květy, ale byl vyhlouben do svahu velké černé hory. Dolů z temného svahu vedly schody, ošlapané množstvím nohou, které po nich prošly. Hadrová bytost před ním pomalu sestoupila po schodech dolů a lucernu držela zvednutou, aby si svítila na cestu.

Jodah zavrtěl hlavou a podíval se zpátky do jeskyně. Byla to ta samá, do níž předtím vstoupil, tatáž jeskyně na pláži. Jenže teď ústila do úplně jiné části světa.

Sima říkala, že magie má svou chuť, příchuť a vůni. Tohle mělo zcela jistě příchuť magie a navíc to mělo svou vůni, takovou, jakou Jodah nedokázal rozpoznat.

Jodah se otočil a vydal se za sestupujícím světlem lucerny. Našlapoval v odcházejícím denním světle.

Nebe po jeho pravé straně se červenalo od západu slunce a terasa černé hory vrhala stín, který zahaloval Jodaha i jeho průvodce. Před nimi se za nízkou, rovnou mýtinou nacházela další skalní terasa, vysunutější a vzdálenější od své hory. Za vysunutou terasou stál velký hrad.

Ano, byl to opravdu hrad, ačkoli obrovský, větší než většina měst. Měl ohromnou centrální pevnost a nesčetně věží. Věže byly pokovány zdobenými železnými podpěrami, které nejvíce ze všeho vypadaly, jako by někdo náhodně svařil dohromady sbírku svatých symbolů. Zdobily je stejným způsobem ozdobené balkóny se železným zábradlím. Prostor mezi věžmi a centrální pevností překonávaly padací mosty a křivolaká cimbuří.

V uvadajícím světle Jodah viděl, že se komplex rozkládá kolem většiny horské terasy. Nad dolními útesy visela křídla velké budovy. Podpíraly je pilíře, a jak se zdálo, pomáhala jim také kouzla a síla vůle.

Ze samotné centrální pevnosti vykukovala ještě výše položená skupina střech, některé z doškových a dřevěných šindelů, jiné z barevné břidlice, která odrážela poslední mihotání večerního světla. Za některými horními okny se svítilo a Jodah i z dálky slyšel lidský smích.

Jodah dohnal svého otrhaného průvodce, který se pomalu a cílevědomě přesouval po rovince. Nejprve si Jodah myslel, že kus země, po němž právě procházejí, je nějaký druh opuštěné zahrady, podobné těm, jaké znal z provincie Giva, ponechané hnilobě a plevelu. Všude kolem stály nízké zdi, zarostlé tmavým břečťanem a popínavými květinami. Popínavé rostliny již po ztrátě světla odkvetly, jen aby ráno rozkvetly znovu. Zdi byly rozpadlé a pobořené a vlnily se všemi směry.

Labyrint, pochopil Jodah. Podobal se zahradnímu bludišti postavenému před jejich statkem, ale tenhle byl rozlehlý a opuštěný. Ne, opravil se Jodah, nebyl vůbec nikdy dokončen. Někdo měl v úmyslu vystavět na rovince veliké bludiště a zastavil se v polovině práce.

Jeho průvodce šel tiše dál. Bydlí v tomhle hradě pán toho tvora? přemýšlel Jodah. Nebo ho jen jeho temný anděl vede někam do bezpečného útulku? Opatrně otrhaného muže následoval.

Večerní světlo za nimi už úplně zmizelo, když dorazili k cestičce vedoucí k hlavní hradní bráně. Jodah si všiml, že podél cimbuří hoří malé ohně, ale nikde podél zdí není vidět žádný pohyb.

Vytáhlá shrbená postava se zastavila a postavila lucernu na zem Jodahovi k nohám. Pak ukázala na hlavní bránu.

„Vy se mnou nepůjdete?“ zeptal se Jodah a v obavách pozvedl obočí.

Otrhaná bytost položila obě ruce na prostředek svého hrudníku dlaněmi k tělu. Pak zvedla prst před svá zakrytá ústa.

Jodah přikývl. „Nechcete, aby o vás věděli,“ řekl. „Ale je tam bezpečno?“

Otrhaná postava neodpověděla. Otočila se a šla nazpátek k nedokončenému labyrintu.

„Ptám se… hej!“ řekl Jodah a sehnul se, aby uchopil mosaznou lucernu. Když se znovu zvedl s lucernou v ruce, hadrová postava byla pryč.

Jodah pod vousy zamumlal nadávku a podíval se na cestičku. Neměl žádné zbraně, neměl nic k jídlu a neměl tušení, kde to vlastně je. Jediné, co se dalo dělat, bylo jít dál.

Prošel po cestičce a tvrdě zabušil spodkem dlaně na hlavní bránu. Dveře se pod jeho bušením otřásly.

Samotná velká brána se skládala ze dvou částí. Byla tak velká, že kdyby se zcela otevřela, obr v plné velikosti by mohl vejít dovnitř, aniž by se musel sehnout. V jedné polovině brány byly zasazeny menší dveře a v nich byl vytesán otvor, zakrytý dřevěným šoupátkem. Šoupátko se s klapnutím odsunulo a Jodah přešel k němu.

„Kdo je tam?“ zeptal se hlas na druhé straně dveří. Zněl znuděně a nezaujatě.

„Jmenuju se Jodah,“ řekl prostě mladý muž. „Kde to jsem?“

Hlas na druhé straně jeho otázku ignoroval. „Proč jste tady?“

Jodah se zhluboka nadechl a odpověděl: „Hledám místo, kde je bezpečno a teplo. Pošlete pryč unaveného pocestného?“

Hlas se zeptal: „Jste čaroděj?“

Jodah se podíval na oči na druhé straně otvoru a pomyslel na církev. „Nevím, jestli vám to chci říct,“ řekl.

Ozval se smích. „Tak až se rozhodnete, že jste, chlape, tak bez obav zaklepejte znovu. Budu tady celou noc.“ Po těchto slovech se dřevěné šoupátko s posledním klapnutím zavřelo.

Jodah se zahleděl na dveře a opatrně napočítal do deseti. Pak počítal podruhé. Potřetí začal u desítky a počítal pozpátku.

Poté se zhluboka nadechl a pročistil si mysl. Cesta ke kouzlu byla již prošlapaná jako schody vedoucí dolů z hory, a tak na ni Jodah ani nemusel naplno myslet, když si ji vyvolával z hlubin své paměti.

Jednou rukou znovu zaklepal na dveře a druhou ruku položil dlaní ke dveřím na malé šoupátko. Nic se nedělo. Zaklepal podruhé.

„Vy jste ještě…?“ řekl otrávený hlas na druhé straně, zatímco se šoupátko otevíralo.

Následoval výkřik překvapení, jak Jodah vypustil výbuch světla dveřníkovi přímo do tváře. Hlavní část světla byla bílá, ale Jodah do něj přimíchal i proužky a koule zelené, červené, ebenové a modré záře.

„Přemýšlel jsem o tom,“ řekl Jodah ke dveřím, „a řekl bych, že přece jenom jsem čaroděj.“

Zpoza šoupátka se ozval slabý hlas. „Tak pojď dál, příteli čaroději.“ Následovala pauza a pak hlas dodal: „Otevřu ti hned, jak uvidím dost na to, abych našel kliku.“

*****

Lord Mairsil se ve své luxusní pracovně hrbil nad svým hodinovým výtvorem. Byl příliš široký, než aby se vešel na polici, a přesně tak vysoký, aby se nedal položit na pracovní stůl. Časem bude Mairsil muset nařídit sluhům, aby pro něj vyrobili zvláštní nízký stolek, ale nyní s ním má větší problém než jen estetičnost.

Projel dlouhým, elegantním prstem nad jednou sadou čepů a pak nad druhou, čímž přenesl pohyb v hodinách z jedné sady na druhou. Ozubená kolečka nebyla vyrobena z kovu, ale z různých nerostů a kamenů. Největší kola byla z břidlice a mramoru, menší z křemene a slídy a nejmenší a nejdůležitější kolečka stroje byla zhotovena z rubínů a safírů. Jedna malá, runami posetá destička poblíž srdce zařízení byla vytesána z vzácného a dokonalého obsidiánu, ostatní byly z platiny, nerezu a vodního stříbra.

Mairsil poklepal na jedno určité kolečko a pokýval hlavou. Pak šel k pracovnímu stolu a vrátil se s nejmenšími ze svých přesýpacích hodin. Otočil je ve chvíli, kdy položil ruku na runami zdobený drahokam na samotných hodinách.

Hodiny ožily a jejich kola a kolečka začala vydávat vlastní záři. Grafitové spojovací tyče se otáčely a zlaté šňůry šustily na jaspisových kladkách. V matném světle pracovny drahokamy zaplavily Lorda Mairsila svou neustále se měnící září.

Lord Mairsil si toho však nevšímal. Místo toho byl ztracen ve svých myšlenkách a nepřítomně kroutil rubínovým prstenem na své pravé ruce.

Poslední zrnko písku v přesýpacích hodinách se přesypalo. Ve chvíli, kdy se kutálelo úzkým hrdlem časoměřiče, Mairsil natáhl ruku. Runami popsaného drahokamu se dotkl přesně v okamžiku, kdy se malý bílý kousek písku připojil ke svým kamarádům v dolní baňce hodin.

Ozvalo se krátké, pevné zaklepání na rám dveří pracovny.

„Ten kalendář je příliš rychlý,“ řekl Mairsil a vzhlédl.

„Můj Lorde Mágu?“ zeptala se zavalitá postava ve dveřích. Do místnosti vstoupil Barl, vedoucí artefaktér Společenstva. Byl jediným členem Citadely, který se odvážil zaklepat na Mairsilovy dveře ve chvíli, kdy byl Lord zaujat experimentem.

„Říkám, že ten kalendář je příliš rychlý,“ řekl mistr Společenstva a napřímil se ze své shrbené polohy, „půl tiku během patnácti minut. Když to přepočítáš na týdny, měsíce nebo dokonce roky, je to neodpustitelné.“

Barl vzdychl jako člověk, který už zprávy tohoto typu slyšel dřív. „Zkontroluji součástky…“

Mairsil ho přerušil. „Je to to jadeitové kolečko, třetí nejmenší v sadě. Opotřebovává se příliš rychle. Vyměň ho za nefritové.“

Barl se uklonil a odpověděl: „Vaše slova jsou mi rozkazem.“

„Jako vždy,“ řekl Mairsil. „Proč jsi přišel?“

„Nový příchozí,“ řekl Barl, „možná nováček.“

„Na nové příchozí je pozdě,“ pravil Lord. „Ti obvykle přicházejí se zásobovacími karavanami a podobně. Má nějaké schopnosti?“

„Pravděpodobně ano,“ řekl artefaktér. „Oslepil dveřníka zábleskem světla.“

Na Mairsilově tváři se objevil mírný úsměv, který zakřivil rohy jeho tenkého knírku. „Opravdu? Průmyslový typ.“

„Přál jste si být informován. Máme s ním zacházet jako obvykle?“ zeptal se Barl a roztáhl ruce před sebe.

„Ano,“ odvětil Mairsil a znovu se zahleděl na hodiny před sebou. „Pohovor a zkouška. Zjisti, jestli u sebe má nějakou magii nebo jestli ví, kde nějakou najít. A pak mu dej něco, co ho prověří. Myslím…“ pohlédl na zavalitého muže. „Myslím, že by bylo dobré vytáhnout některou ze starých hraček. Ano, jestli používá světlo, je pravděpodobně bílý, takže jedna ze starých hraček pro něj bude nejlepší.“

Barl se uklonil a dotkl se rukou svého širokého čela. „Jak si přejete, můj pane.“

„Před tou zkouškou pro mě pošli sluhu,“ řekl duchem nepřítomný Mairsil. „Cítím, že se potřebuji trochu pobavit.“

Barl se obřadně zašklebil. „Samozřejmě, můj Lorde Mágu.“ Otočil se k odchodu.

„A Barle?“

„Ano, můj Lorde Mágu?“

„Ty jsi to jadeitové kolečko nevyřezával sám, že?“

Barl se odmlčel a pak odpověděl: „Ne, můj Lorde Mágu. Udělal to jeden můj student. Je to slibný student a já jsem si říkal, že by to mohl zvládnout.“

Mairsil přikývl. „Slib nebyl splněn. Vyřiď mu, že jsem nespokojen, a za trest mu zlom dva prsty. Na levé ruce, samozřejmě.“

Barl se znovu odmlčel a pak prohlásil: „Samozřejmě, můj Lorde Mágu. Vaše slova jsou mi rozkazem, jako vždy.“

„Myslel jsem si, že to byla práce někoho méně zkušeného,“ řekl Mairsil. „Vždycky poznám, když něco udělá některý z učňů. Odbyté. Snad bude tvůj příští učeň v takových věcech pečlivější.“

„Ano, můj Lorde Mágu.“ Barl odešel. Mairsil znovu poklekl před svým drahokamovým kalendářem. Jednou rukou otočil přesýpací hodiny, druhou sáhl na runový drahokam, který zařízení zapínal.

Když se zaklonil zpět, jeho hubená tvář hrála magickými barvami. Otáčel svým rubínovým prstenem a přitom sledoval stroj a přesýpací hodiny současně.

*****

Hluboko pod hradem Ith bojoval s temnotou a vlastním šílenstvím.

Cítil temnotu, stoupající z hlubin propasti pod jeho nohama. Propast tady byla ještě před Citadelou a nepochybně i před klášterem, který tady kdysi stával. Propast byla věčná a z propasti vzlínala temnota, která se drápala na jeho myšlenky. V temnotě se dařilo ohavným příšerám.

Někdy si Ith myšlenkové příšery představoval jako obrovské medúzy, které se vznášejí z hlubin propasti jako balóny a vláčejí za sebou jedovatá chapadla utkaná ze zlata. Někdy to byli mnohobarevní draci o velikosti netopýrů. Někdy kostliví netopýři o velikosti draků. Někdy šotkové s vidlemi. Pokaždé však na něj volaly, pokaždé ho zapřísahaly.

Pokaždé ho sváděly.

Mohly ho osvobodit, jen kdyby osvobodil on je. Ith fungoval jako skleněná čočka na energii, která zvětšovala schopnosti Mairsila Samozvance a posilovala usurpátorův zdroj many. Byl však také branou, dveřmi mezi opravdovým světem a věcmi, které žily v propasti – anebo pod ní.

Zdálo se mu o muži stvořeném z drátů a kostí, z jehož zátylku vyrůstali hadi. Drátěný muž šeptal hrozivé pravdy o Mairsilovi, o Společenstvu, o stále temnějším světě.

Když se Ith vzbudil, věděl, že to byl více než pouhý sen, ale neměl jistotu, zda se probudil do života nebo jen do dalšího snu. Pak začal řvát a na dlouhou dobu se ho opět zmocnila temnota. Zdálo se, že šílenství je zdí proti temnu, ale Ith potřeboval být příčetný. Alespoň si myslel, že to potřebuje.

Občas se vodní stříbro v mřížích jeho klece zatřpytilo energií, jak Mairsil vytáhl z Itha další sílu – aby ji spoutal do svých kouzel nebo zařízení – a tím pokaždé ještě více oslabil zeď proti tvorům z propasti.

Ith pocítil, jak se uvnitř něj zvedá křik, a bojoval s ním stejně jako s vábením temnoty. Snažil se udržet si spojení s reálným světem, ale zapomněl, proč je to tak důležité. Dělal to tak vždy, a tak v tom pokračoval.

V reálném světě se něco pohnulo. Byl to pohyb měkké látky na kameni. Ith protlačil svou mysl skrz černou vodu kolem ní a nakonec se vynořil do opravdového světa jako plavec, který s praskajícími plícemi hledá čerstvý vzduch.

Byl zpátky. Zpátky ve své kleci z vodního stříbra. Zpátky v bezpečné černotě reality, a nebyl tu sám.

Na okraji propasti stál jeho sluha. Byl tam Otrhanec dlouho, nebo právě přišel? Neposlal ho snad Ith právě před chvilkou pryč? Odešel? Ith nevěděl.

V temnotě zachraptěl Ithův hlas. „Ty. Jsi zpátky.“

Otrhanec se po slovech svého pána mírně uklonil.

„Přivedl jsi pomoc?“ zeptal se Ith. Rukama se držel mříží. I jeho dotek způsobil, že vodní stříbro začalo zářit.

Otrhanec se znovu uklonil.

„Kde je?“ zeptal se Ith.

Otrhanec vysunul obě ruce, kostěné a prázdné. Pak ukázal nad sebe, k zemím, kde se Mairsil zmocnil Ithova místa vládce Společenstva, kde víno teklo proudem a kde mágové plýtvali svými talenty na hlouposti.

Záchrana ležela nad ním. Nebyla ještě tady. Tak blízko, a přitom tak daleko.

Ith unaveně přikývl a zhroutil se zpátky do klece. Zdálo se mu, že v zákoutí své mysli slyší hlasitý smích bytostí z propasti. Poprvé se Ith snažil k nim připojit. Cítil, jak na něj dotírá šílenství i temnota.

„Takže,“ chraptivě se zachechtal, „to začíná.“

Kapitola 9
Pohovor a zkouška

To, co na době Temna stojí za zaznamenání, je, že i přes svůj název to byla doba objevů a osvícení. Hranice magie byly posunuty odvážnými jedinci, kteří neuvažovali v mezích tradičních dogmat, ohraničení, rovnováhy nebo omezení. Kouzla poprvé sesílali čarodějové, kteří nepřemýšleli nad plným potenciálem svých činů – nebo, stejně tak, nad jejich plnými důsledky.

Arkol, argivský učenec

Strážce zavřel za Jodahem dveře v bráně, poslepu zasunul zástrčky a zavolal na dalšího sluhu. Objevil se zavalitý muž oblečený jako lokaj, který odvedl Jodaha do hlavní síně. Jodah přenechal svou lucernu strážci brány a poradil mu, že když bude hodně mrkat, zrak se mu vrátí rychleji. Strážce mu poděkoval za radu a divoce koulel očními bulvami.

Samotná síň byla široká a přepychová. Loď, která se potopila pod Jodahovýma nohama, by se do ní pohodlně vešla a její stěžně by ani nedosáhly na strop. Podlaha byla z mramoru, ale pokrývaly ji hrubé, bohatě vzorkované koberce. Jodah na ně pohlédl a vzpomněl si na jméno tkalců – Fallaji. Byly to falladžijské koberce, ačkoli už po staletí žádný Fallaji neexistoval.

Na stěnách visely hrubé závěsy z bohatého, tmavého sametu. Sem tam v nich byla díra kvůli dveřím nebo stejně často kvůli velkému portrétu.

Jodah si všiml, že strážný u brány i zavalitý sluha mají na krku obojky – kovové límce, u hrdla mírně pootevřené. Špičky dveřníkova obojku byly zakončeny koulemi, zatímco lokajův obojek končil na obou stranách vlčími hlavami, zírajícími na sebe skrz přední stranu jeho tlustého krku. Oba obojky byly vyrobeny z matného kovu a byly opředeny povědomou pavučinou ze stříbřitého materiálu.

Tlustý lokaj pokynul Jodahovi, aby se posadil na židli potaženou sametem, a ujistil ho, že zakrátko přijde někdo, kdo se bude věnovat jeho potřebám.

Přímo naproti Jodahovi visel obraz, který se nad ním vypínal i přes šířku stěny. Od hlavy až k patě na něm byl vyobrazen někdo, o kom Jodah předpokládal, že je jedním z obyvatel hradu nebo dokonce šlechtickým předkem. Muž na obraze měl na sobě tmavou hedvábnou košili a tmavé kalhoty. Zdobila jej zlatá brokátová vesta přes košili, která se zapínala velkými, krystalickými knoflíky. V jedné ruce držel klobouk se širokým okrajem a se zlatým pérem, druhá ruka spočívala na rukojeti rapíru.

Tvář postavy na portrétu byla klidná a sebejistá. Muž měl tmavé vlasy jen s několika pramínky šedin na spáncích a tenký knírek, který ohraničoval pevná, neústupná ústa. Na pravém uchu mu visela manžeta ozdobená drahými kameny, levé nebylo na portrétu vidět. Na pravém ukazováku měl nasazený obří prsten s rubínem.

Oči muže na obraze byly neobyčejně pichlavé – zdálo se, jako by dokázaly dohlédnout až na dno lidské duše. V mnohém se podobaly očím představené Delfiny, z čehož Jodah silně znervózněl.

Jodah hleděl na portrét tak zaujatě, že si ani nevšiml, že už není v síni sám. Ze zamyšlení ho probral až smích.

„Může to být nový žák?“ zeptal se jeden mužský hlas.

„Nebo nový sluha,“ řekl jiný mužský hlas. „Těžko se to odhaduje hned, jak přijdou. Dokud nedostanou správný obojek.“

„Už je to dlouho, co jsme tady někoho měli,“ řekl první hlas. „Ať už studenta, nebo sluhu.“

Byli tam tři, dva muži a jedna žena. Muži byli oblečení podobně jako postava na obraze – kalhoty, košile a vesta. Oděv jednoho z nich byl celý červený, od hlavy až k patě včetně bot. Druhý muž byl v zelené, ale měl na sobě fialovou vestu, která byla zdobená všemi druhy tajemných symbolů. Druhý muž byl tlustší než lokaj a bylo vidět, že jeho fialová vesta se už nějakou dobu nezapnula.

Ve srovnání s nimi vypadala žena jako páv. Její šaty byly zářivou sbírkou modrého a zeleného hedvábí, které se zdánlivě třpytilo, jak se od něj odráželo světlo. Šaty měly vepředu výstřih a z vrchu splýval proud volánů, kterým odpovídal podobný vzor splývající vzadu z jejích boků. Pleť měla žena snědou, v barvě kávy. Její vlasy byly černé, matné a sčesané na vrch hlavy, kde je držely nesčetné sponky a předměty, které pro Jodaha vypadaly jako několik užitečných zbraní.

Jodah si všiml, že nikdo z nich nemá obojek.

Žena se naklonila k Jodahovi a ten ucítil opojnou vůni jejího parfému. „Tak mi řekni, chlapče,“ zahlaholila těkavým hlasem s cizím přízvukem, „jsi na holky nebo na vdolky?“

Jodahovi se z ostrého zápachu pižma rozslzely oči. „Prosím?“

Tlouštík se rozesmál a jeho červený společník řekl: „Naše přítelkyně Drusilla si namlouvá, že snědla velkou spoustu vtipné kaše. Chce vědět, jestli jsi smrtelník nebo mág.“

Jodah si vymrkával parfém z očí. „Myslím, že obojí.“ Pak na svou obranu dodal: „Umím sesílat kouzla.“

„To umíme všichni, hochu,“ řekl tlouštík a poplácal svého společníka po zádech. „Vidíš, říkal jsem ti to! Nováček, přišel k nám zdaleka, sní o síle, má záblesk magických schopností a nemá představu, co s tím. Tak, chlape,“ obrátil se k Jodahovi a poklepal si na mohutné břicho, „brzy uvidíš, jestli vyhovuješ našim požadavkům a můžeš se přidat do Společenstva mágů.“

Jodah mírně zaklonil hlavu a zeptal se: „Požadavkům? O jakých požadavcích to mluvíte?“

„Ano, příteli Lucane,“ řekl nový, silný hlas zpoza tlouštíka, „o jakých požadavcích to mluvíš?“

Tlouštík se zarazil, překvapený tónem hlasu, a rychle udělal krok stranou. Také Drusilla a muž v červeném udělali krok zpátky, aby mezi sebou odhalili nového příchozího.

Nový příchozí byl zavalitý, svalnatý muž s tenkým, úhledně sestřiženým vousem. Jeho ustupující vlasy odhalovaly široké čelo, nyní svraštělé. Oblečen byl prostě, do kožených kalhot a bílé volánové košile, a jeho oděv se nijak nesnažil zakrývat svaly na jeho pažích a nohou. Neměl na sobě žádné šperky. Jodah si všiml, že ani on nemá obojek.

Jodah si také všiml jeho očí. Byly modré a ostré jako břitva. Ulpěly na tlouštíkovi Lucanovi, který se zadrhl v dlouhé, koktavé omluvě.

„Já jsem jenom žertoval, příteli Barle,“ vydal ze sebe nakonec Lucan.

„Samozřejmě,“ řekl muž oslovený jménem Barl úsečným, přísným tónem. „To doufám, příteli Lucane, protože se určitě umíš chovat lépe než prozrazovat naše tajemství kdejakému cizinci.“ Barl se už nedíval na Lucana, ale místo toho si prohlížel Jodaha. Jodahovi připomínal řezníka, který si prohlíží krávu před porážkou, ale jeho pohled opětoval klidně.

Co se týkalo Lucana, ten zbledl. Krev zcela opustila jeho tvář a nahnala se do jiných částí jeho těla. „Jistě, příteli Barle,“ zajíkl se. „Umím se chovat lépe než prozrazovat tajemství.“

„Nemáš jiné věci na práci?“ navrhl mu Barl.

Lucanova tvář si oddechla. „Samozřejmě! Ano, jistě, mám jiné věci na práci! A s tvým dovolením, příteli Barle, se jim ihned začnu věnovat!“

Barl neznatelně přikývl a přítel Lucan opustil síň jako veliká loď, kterou unášejí neviditelné větry. Přítelkyně Drusilla a přítel oděný v červené mu byli v patách.

Jodah se díval, jak velikán ve fialové a zelené odchází, a pak se otočil k muži, kterého ostatní oslovovali Barl. Zavalitý muž si ho prohlížel, ale už to nebyl pohled řezníka na krávu před porážkou.

Jodah řekl: „Omlouvám se, jestli můj příchod způsobil nějaké problémy.“

Barl se nepatrně otočil a pak řekl: „Pojď. Půjdeme do klidnější pracovny, kde si budeme moci promluvit.“

Barl prošel kolem Jodaha. Mladík se otočil a následoval ho. Jodah si všiml, že Barl je menší než on – nepochybně i Lucan a ostatní byli vyšší než tento svalnatý, prostě oblečený muž. Z Barla však vyzařovala jeho vlastní aura sebejistoty a síly, díky které vypadal mnohem, mnohem větší, než ve skutečnosti byl.

Prošli kolem několika dalších dveří a mnoha portrétů, z nichž většina zobrazovala stejného muže s knírkem jako obraz v hlavní síni. Zpoza jedněch dveří se ozývala hudba a smích, ale Barl nezpomalil. Nakonec došel k malým dveřím ozdobeným stříbrnou runou uprostřed. Dotkl se runy a otevřel dveře.

„Pojď dál,“ vyzval Jodaha, „a udělej si pohodlí.“

V místnosti stál kredenc, velký psací stůl a dvě židle. Jedna stála za stolem, druhá byla mnohem menší a prostší a stála po straně stolu. Jodah se posadil na menší židli. Barl šel ke kredenci a vytáhl z něj kus pergamenu, lahvičku černého inkoustu, husí brko a něco, co vypadalo jako brouk. Pak se posadil na větší židli za stolem a všechny čtyři předměty položil před sebe.

„Jen chvilku a můžeme začít,“ řekl Barl. Otevřel zadní část brouka a nalil do něj inkoust. Pak zasadil pero mezi broukovy čelisti. Svěráčky kolem něj se stiskly k sobě a pevně pero uchopily. Nakonec Barl položil brouka, stále držícího pero v čelistech, na levý horní roh pergamenu.

„Rozhovor s potenciálním adeptem,“ řekl Barl a mírně se na židli zaklonil. „Záznam pořídil Barl, artefaktér Společenstva.“

Jak mluvil, brouk lezl po pergamenu, vyškrabával do jeho povrchu hluboké čáry a plnil je inkoustem. Výsledkem bylo extrémně malé a extrémně dobře čitelné písmo.

Barl také zmínil datum a čas, ale Jodah sledoval brko. Teprve až Barl řekl něco jiného a Jodah přečetl vzhůru nohama slova „A jaké je tvé plné jméno?“, pochopil, že mu Barl položil otázku.

„Ehm, Jodah,“ řekl mladý muž. „Jodah z provincie Giva.“

Když promluvil, brouk se přesunul na nový řádek a pečlivě zapisoval jeho slova včetně přestávek.

„Zapisovacího skarabea si nevšímej,“ řekl Barl. „Všechno zapisuje, nebo se o to aspoň snaží. Když ho použiješ na někoho, kdo má rýmu, vytvoří spoustu nových zajímavých slov.“

Jodah pohlédl na zavalitého muže a jen přikývl. Barlovi se na tváři objevil mírný, tolerantní úsměv.

„Proč jsi tady?“ zeptal se.

„Prosím?“ zeptal se Jodah, vědom si toho, že jeho dotaz byl zapsán. Zhluboka se nadechl a řekl: „Promiňte?“

„Za jakým účelem jsi sem přišel?“ opakoval Barl s klidem muže, který vypadá, že je na podobné rozhovory zvyklý.

„Přišel jsem…“ Jodah pomyslel na otrhaného muže a jeho upozornění, aby mlčel. „Cítil jsem, že musím být tady. Je tady silná magie,“ dodal. Doufal, že to zní dost neurčitě na to, aby to mohla být pravda. „Zdálo se to být správné.“

„A jak ses sem dostal?“

„Přední branou,“ odpověděl Jodah.

„Předtím,“ řekl Barl a opsal prstem ve vzduchu vodorovný kruh, aby Jodahovi naznačil, že se má vrátit v čase.

„Já…“ Jodah přemýšlel, kolik toho Barl ví. „Vešel jsem do jeskyně. Další, na co si pamatuju, je, že jsem byl tady.“

„A už jsi někdy předtím použil útulek?“ zeptal se zavalitý muž.

„Útulek?“ podivil se Jodah.

„Tu jeskyni,“ řekl Barl. „Používáme je k přesunům na velké vzdálenosti.“

My používáme je, pomyslel si Jodah. Místo toho však řekl: „Nevěděl jsem, co dělá.“

„A udělal jsi něco, zatímco jsi byl v jeskyni?“

Jodah pomyslel na svůj krátký boj se svým temným strážným. „Usnul jsem. To bylo všechno.“

Barl mlčel. Díval se na Jodaha a hladil si svůj vous. Neměl probodávající pohled představené Delfiny. Místo toho měl Jodah pocit, že se ho malý mužík snaží pozorovat celého, že se ho snaží vidět ze všech stran najednou. Kdyby nic jiného, rozhodně to bylo více znepokojující než pohled představené.

„Promiňte,“ řekl Jodah po chvíli.

Barl se naklonil. „Nemáš se za co omlouvat. Máš nějakou magii?“

„U sebe?“ zeptal se Jodah. „To ne. Měl jsem zrcátko, které asi bylo magické, ale… ztratil jsem ho.“ Podíval se na brouka, jak vzhůru nohama zapisuje, a všiml si, že brouk udělal pauzu přesně tam, kde on.

„Myslel jsem, zda máš schopnosti sesílat kouzla?“ zeptal se Barl a jeho čelo se nepatrně svraštilo.

„Aha,“ řekl Jodah, „ano, myslím, že mám. Bílá mana, jak se říká. Umím vyrábět léčivé lektvary a vyvolávat světlo.“

„To mi už hlásil Alex od dveří,“ řekl Barl a jemný úsměv se mu vrátil. „Mimochodem, většina zraku se mu už vrátila.“

Jodah si nebyl jist, jak na to má odpovědět. Nakonec se rozhodl pro větu: „To je dobře.“

„Ano,“ řekl Barl. „Takže ty jsi bílý mág?“

„Ano,“ odvětil Jodah.

„A tvůj učitel je také bílý mág?“

„Ne,“ řekl Jodah, „červený. Tedy chci říct, že byl červený mág. Používal červenou manu.“

„Byl?“ zeptal se Barl.

Jodah se zhluboka nadechl a přemýšlel, zda jeho čekání zaznamenal brouk. „Je mrtvý,“ řekl nakonec. „Církev…“

„I my tady máme velké nevyřízené účty s Církví Talovou,“ řekl Barl se zahořklým výrazem. „Velké nevyřízené účty. Tak tvůj mistr je mrtvý?“

„Ano,“ řekl Jodah.

„A ty jsi našel cestu sem způsobem, o kterém si nejsi jistý?“ zeptal se Barl.

„Ano.“

„Jak se tvůj učitel jmenoval?“ zeptal se Barl a mírně pozvedl obočí.

„Voska,“ odpověděl Jodah. „Jmenoval se Voska.“

Barl Artefaktér neřekl nic, jen pomalu zakroutil hlavou. To jméno mu očividně nic neříkalo. „A jsou nějací jiní čarodějové, kteří by mohli pohovořit o tvých schopnostech?“

Jodaha na krátkou chvilku napadla Sima, ale neřekl nic. Jen zavrtěl hlavou a pak dodal: „Ne,“ aby ho skarabeus zaznamenal.

„Nějací příbuzní zběhlí v magických uměních?“ zeptal se Barl a mírně pohodil hlavou.

„Ani ne. Měl jsem prapradědečka, jmenoval se Jarsyl. Říkalo se o něm, že byl čarodějem.“ Jodah v naději vzhlédl.

Barl znovu pomalu zakroutil hlavou. To jméno očividně artefaktérovi neříkalo nic víc než Voskovo. Řekl: „Předpokládám, že ten Jarsyl je už také mrtvý.“

„Asi ano,“ řekl Jodah unaveně.

„A je někdo jiný, kdo by nám mohl něco povědět o tvých schopnostech?“ zeptal se Barl.

Jodah zavrtěl hlavou. „Existuje jenom pár členů církve, kteří by mohli leccos vyprávět.“

„To není zrovna skupina, se kterou bychom se mohli spojit,“ řekl Barl s pochmurným úsměvem.

Brouk už dosáhl dolního okraje stránky a v očekávání zapípal. Barl vzal další kus pergamenu a položil brouka na něj. Brouk trpělivě čekal na další slova.

„Proč?“ zeptal se Barl.

„Proč?“ opakoval Jodah.

„Proč?“ zopakoval Barl. „Proč jsi sem přišel? Proč chceš studovat v našem Společenstvu mágů?“

Jodah se zakoktal. Věděl, že jeho slova budou doslovně přepsána. Pak se zastavil a zhluboka se nadechl. Proč je vlastně tady? Protože ho sem dovedla nějaká hadrová postava? Protože ho pronásledovala církev? Protože Sima a Voska a všichni ostatní, které znal, jsou mrtví?

Nakonec Jodah řekl: „Protože už mě to nebaví. Už mě nebaví, že mi je pořád zima. Že pořád před někým utíkám. Že mám pořád hlad. A myslím, že magie by tohle mohla změnit.“

*****

Zbytek rozhovoru se týkal méně důležitých témat – jak vypadala provincie Giva, jak se jmenovala Jodahova matka za svobodna a podobně. Dlouhou dobu strávili hovorem o Jodahově setkání a názorech na církev a Barl vypadal pobaveně, když mu Jodah popisoval představenou Delfinu. O hadrovém muži se Jodah vůbec nezmínil, Simu jen krátce přešel a neprozradil, že je také čarodějka. Barl přidal další arch pergamenu a na konci rozhovoru měl tři listy, všechny potištěné malým, dobře čitelným rukopisem.

Barl uložil listy pergamenu do složky a vrátil skarabea, inkoust a pero do kredence. Pak se zeptal Jodaha: „Víš, kdo jsem já?“

Jodah se na něj podíval. „Jmenujete se Barl. Říkal jste, že jste artefaktér. Jste oblečený jako sluha, ale nemáte kovový pás kolem krku. Ostatní v síni vypadali, že se vás bojí. Oslovují vás ‚příteli‘, ale nevypadá to, že by to tak mysleli. Vy je taky oslovujete ‚příteli‘, ale taky nevypadáte, že byste to tak myslel.“

Zavalitý muž vydal uspokojivý úsměv, první, na kterém bylo vidět, že za ním stojí opravdový pocit.

„Jmenuji se Barl. Jsem vedoucí artefaktér Lorda Nejvyššího mága Mairsila, mistra Společenstva. Obojky na krku nosí jen sluhové – mágové ne. Ačkoliv na rozdíl od tebe a ostatních neznám ani hrstku kouzel, pracuji se svou magií velmi specifickým způsobem. Ostatní se mě skutečně bojí. ‚Přítel‘ je znamením respektu – všichni mágové tady mezi zdmi Společenstva jsou si rovni a považují se navzájem za přátele.“

„Včetně vašeho Lorda Nejvyššího mága Mairsila?“ zeptal se tiše Jodah.

„Já ho považuji za svého přítele,“ odpověděl Barl, „a on mě za svého.“ Otočil se ke dveřím. „Pohovor je u konce. Jestliže se chceš přidat do našeho Společenstva jako student, musíš projít poslední zkouškou.“

Jodah vstal, ale ke dveřím nešel. „A co když se nechci přidat jako student?“

Barl se otočil zpátky k němu a řekl: „Jestliže se rozhodneš se nepřidat nebo jestliže neuspěješ ve zkoušce, dostaneš obojek a přidáš se k nám jako sluha. Budeš otevírat dveře dalším budoucím mágům, nosit nádobí a vařit. Ano, můžeme tě učinit sluhou. Půjdeme?“

Jodah ho následoval.

Barl jej vedl dolů hlavní síní a pak klenutou chodbou. Za nimi byl slyšet smích, třeskot skleněného nádobí o kamenné kachličky a pak znovu smích. Na konci chodby sestoupili dolů po schodišti z bílého mramoru, které se později změnilo na schodiště z šedého kamene a pak na schodiště z černého železa. O další kousek dolů sestoupili po točitých schodech a nakonec došli k velkým dubovým dveřím pobitým ocelovými pásy.

Z věšáku, který byl plný zbraní, Barl sundal meč v pochvě a podal ho Jodahovi rukojetí napřed. Jodah uchopil rukojeť a Barl stáhl pochvu. Objevilo se ostří. Bylo široké, vyrobené z nějakého kovu podobného mědi a po celé délce bylo pokryto nápisy.

„Tohle možná budeš potřebovat,“ řekl Barl.

Jodah si prohlédl tesanou zbraň. Zdálo se, že runy tančí po celé její délce. Přikývl.

Barl otevřel dveře a pokynul Jodahovi, aby jimi prošel. Jodah vkročil dovnitř a Barl dveře za mladíkem zavřel.

Jodah zjistil, že se nachází v úzké chodbě, která ústí do většího prostoru přímo před ním. V místě, kde chodba ústila, byla padací mříž, nyní vytažená nahoru. Podlahu tvořila tmavá, vlhká hlína.

Vždycky dojde na zkoušku, pomyslel si Jodah. Zkoušky nenáviděl.

Jodah postoupil dál a spatřil, že za mříží chodba vede do úzkého stadiónu, který nemá více než patnáct stop napříč a padesát stop z jednoho konce na druhý. Na opačném konci se rovněž nacházela brána, rovněž naplno vytažená. Za druhou branou byla tma.

Po všech stranách stála sedátka – kamenné lavičky nastavěné jedna nad druhou, až jich bylo dvacet řad. Na lavičkách bylo jen málo lidí – velká žena v křiklavých šatech, která spala a vedle ní ležel její klobouk ve tvaru labutě. Opilý muž v karmínově červené masce, který pozoroval Jodaha těkavýma, nestálýma očima. Další muž, prošedivělý a slaboučký stařec, si četl knihu, ale když Jodah vstoupil, zívl a odložil text stranou.

Na vrcholu sedadel se objevil Barl a zamířil dolů k místu, které bylo přesně stejně daleko od obou bran. Na stožáru tam visela obřadní vlajka, ačkoli byla potřísněná krví a pokrytá prachem. Barl se otočil k Jodahovi.

„Jsi připraven?“ zeptal se.

Jodah nevěděl, co má říct, a tak jen pozvedl svůj meč a zasalutoval.

Barlovi mírně poklesla brada. „Tak tedy zahajme zkoušku.“

V protějším vchodu se mihl záblesk a Jodah se postavil na svou polovinu, zatímco jeho protivník vstoupil na bojiště.

Nebyl to člověk – vlastně to byl více hmyzí tvor než cokoli živého, co kdy Jodah spatřil. Byl skoro stejně vysoký jako on a měl téměř trojúhelníkovou helmu, v jejíchž rozích byly zasazeny velké broučí oči. Celý byl navlečen do brnění bronzové barvy, a když šel, vrzal tak vysokým ječivým skřípotem, že se Jodahovi zdálo, že mu utrhne uši. Jodah si všiml, že bytost má jednu paži trochu větší než druhou a brnění kolem této paže je vyrobeno z trochu jiné slitiny, kalnější a dírkované.

Důležitější bylo, že ta ruka také držela velikou sekyru. Její rukojeť byla vyrobena ze stříbřitého kovu, ale její ostří vypadalo jako zhotovené ze skla nebo křišťálu.

Jodah čekal, že se protivník ukloní, kývne hlavou nebo nějak jinak vyjádří úctu jemu nebo Barlovi. Místo toho však tvor okamžitě a beze slov vyrazil kupředu. Každou nohu pevně zasazoval do měkké, tmavé hlíny a s každým krokem nabíral na rychlosti.

Jodah se nepatrně usmál a pročistil si mysl. Začal vyvolávat vzpomínky na zemi už tak lehce, jak tkadlec vytahuje prameny nití ze stavu. Dokonce si ani nemusel představovat starý dům, vchod ani kouzlo, které hledal. Stačilo vědět, že to potřebuje, a manové stavení v jeho mysli se objevilo.

Přehodil si meč do levé ruky a pravou ruku zvedl. Ukázal bytosti na hlavu a v duchu zvedl závoru, která zadržovala kouzelné energie. Tvorova hlava byla rázem zahalena do koule jasného světla.

Bytost nezpomalila ani v nejmenším.

Úsměv z Jodahových rtů zmizel, zatímco tvor dorážel dál, nedotčený zářícím jasem, který obklopil jeho hlavu. Jodah se přesunul na stranu v naději, že oslepená bytost bude stále útočit přímo před sebe, ale jak se přiblížil, bronzem obrněný hmyzí válečník vysoko zvedl svou skleněnou sekyru a švihl s ní ve výšce hrudi dlouhým, rovným úderem.

Jodah klopýtl zpátky a upadl. Ostří sekyry projelo jen několik palců před jeho obličejem a teď byl náhle na zemi. Odkutálel se doprava. Hned poté kovová příšera zasadila druhou ránu do tmavé hlíny přímo na místo, kde ještě před několika sekundami ležel.

Jodah vyskočil a doufal, že se mu během chvilky podaří získat zpět rovnováhu. Jeho protivník mu však tu chvilku nedaroval. Namísto toho vyrazil vpřed, tupou hlavou na vrcholu své sekyry vepředu, a zasáhl Jodaha do žaludku. Jodahovi se před očima roztančily hvězdičky. Zapotácel se o dalších pár kroků dozadu, ale tentokrát neztratil ani rovnováhu, ani svůj meč.

Zvedl svou zbraň, aby odrazil další úder sekyry. Zjistil, že sice nemůže těžkou zbraň zastavit, ale může ji vychýlit stranou. Soupeřova hlava vypadala jako andělská, jak byl její trojúhelníkový tvar obklopen nyní už jemnou, téměř svatou září. Tvor se vzpamatoval z odrazu a zasadil další úder, stejný jako první. Jodah opět udělal krok dozadu a vychýlil padající sekyru stranou. Obrněná bytost se zotavila a znovu udeřila. Každou její ránu Jodah vykryl, ale s každým úderem také ustupoval dál a dál dozadu.

Barl přivřenýma očima sledoval Jodahův pomalý ústup a mírně kroutil hlavou. Zamračil se. Po jeho pravé ruce se objevil stín a Barl vzhlédl.

„Můj Lorde mágu,“ řekl.

„Jak mu to jde?“ zeptal se Mairsil, zatímco sledoval, jak Jodah pokračuje ve svém pomalém ústupu. „Našli jsme diamant v hlíně?“

„Napřed se zdál slibný,“ řekl Barl s povzdechem, „ale teď vypadá, že je to jen pokoutní mág s jediným kouzlem a teď mu došly síly. Tady je jeho záznam.“ Podal vyššímu muži složku, ale jeho přivřené oči nepřestávaly sledovat bitevní pole.

Šaty Lorda Mága zašustily o kámen, jak si Mairsil sedal vedle Barla. Bitvu pod nimi vysoký muž ignoroval. Otevřel složku a promnul si svůj tenký knírek. Dvakrát kývl, když si četl úvodní prohlášení. Na konci první stránky sebou jeho knír zaškubal.

„Je tam něco?“ zeptal se Barl, aniž spouštěl oči ze zápasu. Přesto zachytil Mairsilovo náhlé zaškubání.

„Píše se tu, že předkem tohoto mladého muže byl Jarsyl?“ zeptal se ledabyle Mairsil.

„Ano,“ odpověděl Barl. „To jméno mi nic neříká. Mělo by?“

„Ne,“ řekl Mairsil. „Ale mně ano. Myslíš, že z tohohle malého střetnutí vyjde živý?“

Barl se zamračil, zatímco Jodah udělal další krok nazpátek. Už ustoupil přes většinu arény. Úder. Odražení. Ústup. Úder. Odražení. Ústup.

„Je to nepravděpodobné,“ řekl nakonec.

„Škoda,“ řekl Mairsil. „Myslím, že v knihovně mohl být užitečný.“

„Mám zkoušku zastavit?“ zeptal se nevrle Barl, ale Lord Nejvyšší mág už vrtěl hlavou.

„Jistě že ne,“ řekl Mairsil se zlomyslným úšklebkem. „To by bylo podvádění.“

Na tmavé hliněné podlaze arény byl už Jodah téměř na konci svých sil. Obrněná bytost mu od prvního útoku nedopřála žádný oddech a vypadala, že ji světlo tančící kolem jejích očí ani v nejmenším nevzrušilo. Bytost se vytrvale posunovala a její sekyra se neúnavně pohybovala nahoru a dolů. Jodah už byl blízko vyčerpání a pot se mu jen lil po tvářích a do očí.

Copak se to nikdy neunaví? přemýšlel. Jak může neustále útočit dál a dál, aniž by na něm byla znát únava? Vypadá, jako by to byl nějaký druh neživého stvoření, naprogramovaného tak, aby stanoveným způsobem odpovídalo na jeho akce. Pokaždé, když odrazil jeden úder, následoval další, zhola stejně vyčerpávající.

Jodah se pochmurně zašklebil, když mu došlo, s čím to vlastně bojuje. Brnění nebylo brněním chránícím živou bytost, ale vnějším pláštěm nějakého lidského výtvoru. Stroj, podobný těm, o jakých se psalo ve starých knihách před Zkázou. Jeden z výtvorů Urzy nebo Mishry.

Kovový člověkohmyz znovu udeřil, Jodah vykryl úder a ustoupil. Teď však už věděl, proti čemu bojuje. Jediná otázka teď byla, jak získat čas potřebný k tomu, aby to porazil.

Tohle možná budeš potřebovat, řekl Barl, když mu předával meč.

Ale ne jako zbraň, odpověděl v duchu Jodah. Když vykrýval další úder, vyhodil svůj meč nahoru tak, aby se zachytil na sekyře. Její křišťálové ostří vyneslo meč až ke tváři kovového protivníka. Tvor na okamžik ustoupil, uvolnil si paži se sekyrou a mrštil roztočeným mečem stranou. Meč se s rachotem zasekl do protější zdi.

Trvalo mu to dost dlouho na to, aby Jodah získal zpět svůj dech a soustředění. Když pak bytost znovu zvedla sekyru nad hlavu, aby zasadila další ránu, Jodah zvedl ruku, vytáhl si vzpomínky a přiložil dlaň na kovovou hruď příšery. Pláty na její hrudi byly teplé, jak Jodah vyslal svou sílu do tvorových údů a kloubů.

Bytost se zastavila uprostřed rozmáchnutí. Pak se převážila, pomalu se ohnula dozadu a s rachotem se zhroutila na tmavou měkkou hlínu na podlaze arény.

Jodah téměř okamžitě poté padl na kolena a ztěžka vydechoval.

Rozhlédl se po hledišti. Zářící žena stále spala a opilec upadl do kómatu. Stařec s knihou se vrátil ke svému textu.

Jodahovi se zdálo, že během boje někdo přišel, někdo, kdo mluvil s Barlem, ale teď seděl malý, zavalitý mužík na své sedačce sám. Jemně zatleskal.

„Odstranil jsi jeho očarování,“ řekl Barl.

„Já… jsem… mu… odstranil… přístup… k očarování,“ řekl Jodah a těžce dýchal. „Trochu… jiné kouzlo… Myslel jsem… že… budete chtít… ten stroj… ještě… používat…“

Barl se usmál a úsměv to byl hřejivý. Zdálo se, že se artefaktérovi ulevilo, že Jodah uspěl. „To určitě budeme,“ řekl. „Teď se trochu umyješ a připravíš se na uvedení.“

Kapitola 10
Tanec mnoha (I. část)

Na období Temna většinu tradičních historiků zmate to, že předpokládají, že musí existovat pouze jeden příběh, který se táhne celým obdobím, tak jako v časech Starověku dominovalo nepřátelství mezi Urzou a Mishrou. Dobou Temna se však táhla změť mnoha vláken a rozličných postav – církev, gobliní vládce, křižák, mág… Žili tehdy lidé, kteří usilovali o návrat ke slávě Věku Bratří, lidé, kteří se snažili zadupat světlo magie, i lidé, kteří se nestarali ani o jedno, ani o druhé. Teprve až tato různá vlákna navzájem propleteme, získáme úplný náhled na tapetu tehdejších temných časů.

Arkol, argivský učenec

Sima stála na pláži a dívala se na zbytky ohniště. Předchozí noc silně pršelo, a tak se jáma proměnila v mělké jezírko, na jehož hladině plavaly kousky zuhelnatělého dřeva. Do jeho popelavého dna se už zahrabávaly písečné blechy a po jeho obvodu se proháněli krabi.

Voskovo zrcátko ji dovedlo až sem, ale dál už ne. Mérové ukončili svůj útok hned, jakmile vyprázdnili podpalubí. V zubech bouře se kapitán, elfí lodnice a přeživší zbytek posádky uchýlili do malých lodních záchranných člunů. Když bouře spláchla obytnou palubu a polámané stěžně zmizely pod vlnami, Sima stála na přídi jednoho z člunů. Trvalo dva dny, než dopluli do bezpečného přístavu.

Očarování na zrcátku, které bylo ještě před krátkou dobou v Jodahově vlastnictví, ji ujišťovalo, že Jodah je stále naživu. Jiné očarování, méně zřetelné a náročnější na seslání, ji dovedlo až sem na pláž, ale tady stopa končila. Sima věděla, že tady Jodah musel strávit nějakou dobu, přinejmenším jednu noc, ale kam šel poté, to bylo z očarování zoufale nejasné.

Posadila se vedle mělkého jezírka a zadívala se na svůj odraz, nejprve ve vodě, pak v samotném zrcátku. Vyčítavě na ni hleděla tvář tvaru srdce korunovaná hustou, černou ofinou. Sima vstala a obešla jezírko kolem dokola. Pak se znovu podívala dolů, ale opět na ni hleděla stejná vyčítavá tvář.

Věděla, že klidně může Jodaha opustit, ponechat ho jeho osudu, ať je jakýkoliv. Den co den se ztrácela spousta mágů – vinou své hlouposti, vinou strachu, vinou církve. Nebyla by prvním uchazečem, který se do ukrytého města magie vrátil s prázdnýma rukama a smutným příběhem.

Jenže ona mu opravdu řekla, že se rychle učí, a doufala, že se s ním bude moci vrátit do Města stínů, aby pomohl jí a ostatním mágům posunout hranice magie zas o nějaký ten palec dál. Kdyby jen dokázal ovládat svou náladu a naučil se soustředit, pomyslela si, byl by z něj schopný čaroděj. Teď byl Jodah pryč a zrcátko bylo to jediné, co jí po něm zůstalo.

Aspoň že měla zrcátko. Jodah se může v bouři zachránit sám, myslela si tehdy (a jestliže kouzla, která Sima seslala, byla přesná, pak se opravdu sám zachránil). Zato zrcátko, to zrcátko, které Jodah hloupě vytáhl z jeho bezpečného úkrytu, by bylo smeteno přes palubu a ztraceno, nebýt Simina zásahu.

Kdyby ho jen nevytahoval z boty! Když na to pomyslela, její jemná ústa ztvrdla a Sima dupla nohou do písku. I přes všechen svůj potenciál byl ten kluk stále hlupák!

Existovalo ještě jedno kouzlo, které nyní mohla seslat, nejsilnější ze všech tří věšteckých kouzel, která Sima znala, ale nebyla příliš ochotná uvolnit jeho energii nebo zaplatit cenu, kterou kouzlo vyžadovalo od mága, který je seslal.

Mohla by se vrátit do Města stínů jenom se zrcátkem. Mohla by ostatním vyprávět příběh Jodaha, Vosky a církve a nechat to být. Pak by jim zbylo zrcátko a lítost pro jednoho mága, který zemřel, a druhého, který se ztratil.

Ale pak, pomyslela si, by se asi nikdy nedozvěděla, co se s ním doopravdy stalo, že?

Sima se znovu posadila na kraj jezírka a začala si shromažďovat myšlenky. Myslela na rybářskou vesnici, která bývala jejím domovem, na ostrovany v jejich člunech s širokými obrubníky, plných rybářských sítí. Myslela na ostrovy a útesy, na které se plavila na lodi, když byla malá. Myslela na člun své matky, na dny, které trávila tím, že jí pomáhala spravovat sítě. Myslela na doby, kdy natahovala dlouhá lana s přivázanými hliněnými kotli, které se používaly jako pasti na chobotnice. Myslela na ostrovy svého mládí.

Myslela na jeden konkrétní ostrov, ten, na jehož plážích byl nejtmavší sopečný písek. Tehdy zakotvili loď na pláži v obavách před stahujícími se mraky, z nichž se nakonec nespustila žádná prudká bouře, a strávili večer kolem ohně, kde měli k jídlu čerstvý úlovek s bobulemi nasbíranými na pevnině. Na pláži spolu s nimi zakotvilo ve svých člunech několik matčiných sester. Jedna teta měla malou lasturovou okarínu, další s sebou vždy, když se vypravila na moře, vozila trochu rumu. Na závěr večera nakonec všichni zpívali a tančili. Písek pod nimi byl stejně temný jako bezhvězdná obloha nad hlavou, zavěšená mezi nebem a mořem.

Myslela na ostrov a když se nadechovala, téměř slyšela praskání ohně a troubivou hudbu své tety a cítila kouřovou vůni pečených ryb a štiplavou chuť rumu. Tehdy to bylo poprvé, kdy jí ho matka dala trochu ochutnat (poprvé, kdy o tom matka věděla).

Sima přikývla a začala myslet na další ostrovy svého mládí, rychleji a mechaničtěji, tak, jak by mág měl. Z těchto vzpomínek a ze vzpomínky na onu noc vytáhla manu a přelila ji do mělkého jezírka popelavé vody.

Když vytahovala své vzpomínky, vylévala se spolu s nimi do jezírka i magie toho večera na černých píscích. Sima cítila, jak opouští její mysl, podobně jako když chobotnice uvolňuje svůj stisk.

Sima vytvarovala energii do malé, tvrdé modré koule a položila jí jedinou otázku: Kde je teď Jodah?

Jezírko zůstalo na okamžik kalné. Pak se rozvlnilo, pokřivilo a na hladině se otevřelo okno do jiné části světa. Tam, kde byl teď Jodah, bylo zamračeno, ale to bylo v té době na většině pevniny. Po všech stranách se tyčily temné hory a v dálce stála velká citadela nebo nějaký druh kláštera, hrbící se na rameni jednoho většího vrcholu.

Vidina se rozjasnila a Sima se náhle snášela dolů mezi hory. Pomyslela si, že se možná dívá očima nějakého ptáka, a opravdu se v rozích jezírka objevilo třepetání černých křídel. Přiblížila se k tmavému klášteru.

Klášter byl posetý zdobenými železnými věžičkami a skleněnými okny. Ne, zjistila Sima, klášter to býval kdysi. Někdo ho pak rozšířil a postavil ohněm osvětlené věže a cimbuří tam, kde dříve nikdo žádné nepotřeboval. Z bývalého kláštera se nyní stala rozlehlá masa navzájem propojených budov, posetých balkóny a parapety, která se pomalu svažovala po úbočí hory až k chladnému šedivému moři.

Sima pochopila, na co se to dívá, a stáhlo se jí srdce. Doufala, že se kouzlo třeba jen nějakým způsobem spletlo a ukázalo jí falešnou vidinu, ale věděla, že tímto způsobem kouzlo nefunguje.

Pohled očima vrány zakroužil nad jedním z parapetů a ukázal dva muže stojící na kamenné zídce u zábradlí, vytesaném do tvarů černých lvů. Jeden z nich, zavalitý a prostě oděný, ukazoval rukou po okolní krajině. Druhý muž byl mladší a štíhlejší. Měl na sobě hrubou hnědou róbu jako mnich a jeho vousy teprve začínaly opravdu černat.

Vrána nejspíš vykřikla, protože vousatá tvář se podívala nahoru. Mladší muž byl Jodah.

Sima se zaklonila zpět od jezírka a vidina vybledla. Z okna do jiného místa byla zase jen voda a kousky spáleného dřeva. Sima se posadila na bobek a zavrtěla hlavou.

Společenstvo. Jodah padl do rukou Společenstva. Věděla, že jejich citadela stojí nesmírně daleko na sever a že byla vystavěna na troskách starého kláštera, starobylého ještě předtím, než vypukl boj mezi Bratry. Byla to temná strana jejího města, doupě nebezpečných čarodějů a magického šílenství.

Jodah byl přímo uprostřed.

Sima vstala a zahleděla se na sever. Z vyprávění svých učitelů a ze starých map si pamatovala, kde by Společenstvo mělo být. Pamatovala si, že je to strašlivě daleko, dokonce i s pomocí magie. Neměla ponětí, jak se tam Jodah dostal ani jak se tam dostane ona, ale pamatovala si na svůj slib, že Jodaha přivede do svého města. Ten slib ji nyní táhl na sever.

Vzpomínala si na mapy, vzpomínala si na vyprávění, vzpomínala si na varování. Vzpomínala si také na svůj slib, který dala Jodahovi. Jediné, na co si už nevzpomínala, byl onen večer na černých píscích ostrova jejího mládí. Tuhle vzpomínku obětovala, aby z ní dodala energii svému kouzlu.

Když hleděla na sever, po tváři se jí skutálela osamělá slza, ale nemohla nikomu říci proč.

*****

„Máme tady spoustu vran,“ řekl Barl, když nad nimi zakroužil černý havran. „Všechny možné mrchožrouty – havrany, dravce, sem tam se objeví i sup. Zdá se, že v téhle temné době jich přibývá. Když nic jiného, bezpochyby jsou za ta léta stále větší. Nedávno jsem viděl sokola, který byl ještě větší než ty.“

Jodah přikývl. Jeho babička mu vyprávěla, že když byla malá, bývalo v létě teplo, a teď je i uprostřed léta ve vyšších polohách provincie Giva sníh. Svět se bezpochyby mění a ne k lepšímu.

Po úvodní zkoušce mu poskytli tmavohnědou róbu, podobnou těm, jaké nosí náboženští mniši, aby zakryla jeho potrhané, propocené a solí prosáklé oblečení. Teď ve vysoké věži Citadely vítr profukoval až do záhybů jeho oděvu a Jodahovi naskakovala husí kůže. Páchlo to tu sněhem a Jodah si pomyslel, že musí být hodně daleko na severu. Barl byl oblečen jako dřív, v obyčejné košili a kalhotách. Zdálo se, že mu chladné počasí nijak nevadí.

„Tohle místo bylo kdysi sídlem svatého řádu, nyní zapomenutého,“ řekl Barl. „Jeho členové vymřeli nebo byli zabiti nebo opustili toto místo během Války Bratří nebo krátce po ní. Tohle místo později našel učitel Lorda Nejvyššího mága a považoval je za nejvhodnější k založení jeho koncilu, jeho úkrytu Společenstva.“

Barl pokynul směrem k horám. Byl ještě den a Jodah viděl, že tmavé vrcholky jsou pokryté sněhem. Vrchol, na jehož rameni stál bývalý klášter, byl pouhý zakrslík. Jak hory pokračovaly na jih, stávaly se stále vyššími a monumentálnějšími, až jejich vrcholky nakonec protínaly hradbu mraků a ztrácely se z dohledu. Barl ukázal přímo dopředu.

„Na jih a na východ jsou hory – poslední zbytky sardijského pohoří. Právě tam jeskyně bezpečných útulků přivádějí ty, kteří znají jejich tajemství po celé zemi.“ Barl na mladíka pozvedl obočí. „Ale to už ostatně víš sám, předpokládám.“ Otočil se kousek doleva, k šedivému oparu obklopujícímu úpatí hor na severovýchodě. „Spletitý les,“ řekl. „Není tak působivý jako Srázovec nebo savaenské roviny, ale i tak je to smrtící místo, kde sídlí lidožravá vinná réva a masožravé rostliny.“

Otočil se k severu a ukázal k místu, kde les končil. Většinu tamější roviny tvořily zakulacené kopečky, kromě nahnědlé trávy úplně holé.

„Na severu jsou pláně,“ řekl Barl. „Otevřená krajina, obývaná divokými jezdci na koních a pověrčivými měšťany. Jsou to nižší bytosti bez magie. Nijak moc se o ně nezajímáme.“

Ukázal směrem na západ a kousek na sever, zpátky k samotné věži. „Na druhé straně citadely máme oceán – široký záliv, který byl kdysi posetý ostrovy, ale jak čas ubíhal, hladina moře poklesla a ostrovy se spojily do větších mas a mělčin. Modrá není mezi zdejšími mágy moc oblíbená barva a tohle je jeden z důvodů.“

Nakonec ukázal na jih a západ a řekl: „Tam, kde se moře dotýká země, byly dřív farmy a sady, ale teď jsou tam jen bažiny a močály. Vlhké, smrduté místo, není to ani souš, ani moře. Někteří lidé věří, že tam číhají bánšíové, nemrtví a jiní zlí duchové.“ Obrátil se čelem k mladšímu muži. „Pochopil jsi, co jsem ti právě řekl?“

Jodah kývl.

„Tak mi to řekni. Co jsem právě řekl?“

Jodah ukázal do všech směrů, jeden po druhém, ve stejném pořadí jako předtím Barl. „Hory, les, pláně, ostrovy, bažina. Červená, zelená, bílá, modrá, černá. Země magie. Barvy magie.“

Barl se spokojeně usmál a Jodah se ho zeptal: „A jakou barvu má tvoje magie, příteli Barle?“

Úsměv se vytratil a zbyla po něm jen stopa. „Já nemám žádnou magii, alespoň ne magii v tom smyslu, jak jí rozumíš ty. Moje magie je ve věcech, vynálezech a strojích. Zkoumám, jak se chovají síly, jak tíhy reagují na sebe navzájem, co dělají předměty shozené z velké výšky. A protože nepracuji s tvým druhem magie, netýkají se mě její nebezpečí a požadavky. Pracuji jako pravá ruka Lorda Mairsila. On mi věří a já zajišťuji, aby vše fungovalo.“

„Včetně vyučování nových studentů, příteli Barle?“ zeptal se Jodah.

Úsměv se vrátil naplno. „Ne. Tady nemáme žádné oficiální učitele. Jestliže se chceš učit magii, musíš prostě jít a učit se. Pojď, už bychom měli jít dolů.“

Zavalitý muž se vydal zpátky do věže a pak dolů po dlouhém točitém schodišti. Ocitli se dvě patra nad hlavní síní. Zdejší architektura a způsob, jakým byly místnosti tohoto rozlehlého sídla navzájem propojené, Jodaha mátly.

Zastavili se před dvojitými dveřmi. Zpoza nich se ozývala hudba a smích. Barl se obrátil k Jodahovi a zeptal se ho: „Víš, co se teď stane?“

Jodah se zhluboka nadechl a přikývl.

Zavalitý artefaktér uchopil zlatou kliku dveří a otočil s ní. Obě poloviny dveří se otevřely směrem dovnitř. Barl vstoupil a Jodah šel za ním.

Místnost vypadala jako změť barev a hluku. Byli tady oslavenci ve všech možných kostýmech – muži v bohatých vestách a sametových kápích, některé ženy v širokých hedvábných sukních, jiné v přiléhavých šatech. Bylo tam nesčetně masek a několik tváří, o nichž Jodah doufal, že to jsou masky. Zdi byly oslnivě bílé a visely na nich zlaté závěsy s obrazy draků a bojujících rytířů.

Ve své obyčejné hnědé kutně, pod níž se skrývaly promočené a potrhané šaty, se Jodah cítil jako žebrák, který se nějakým omylem dostal na královský ples.

Nebyli tam žádní muzikanti, ale hudba přestala hrát hned, jakmile Barl vstoupil dovnitř. Vlna ticha začala u dveří a razila si cestu místností. V jejím středu byli Jodah a Barl. Jak se kruh ticha šířil, různí účastníci večírku se zklidňovali. Malé rozhovory ustávaly, v několika případech je ukončilo pár zašeptaných slov.

Každý se na mě dívá, myslel si Jodah. Snažil se s tím vyrovnat a nenechat se zastrašit tak velkým shromážděním.

Hlas za ním, silný a mocný, prohlásil: „Teď, když nám věnujete pozornost, můžeme začít.“

Jodah málem poskočil, když ten hlas uslyšel. Nepatřil Barlovi, ale byl plynulejší – zkušenější a elegantnější. Už se chtěl otočit, když se majitel hlasu přesunul dopředu. Jodah si byl jist, že když vešli do místnosti, nikdo za nimi nebyl. Barl ustoupil stranou, aby řečník mohl projít.

Měl vysokou a silnou postavu. Byl oblečený v černé košili a kalhotách a malá zlatá kápě mu splývala do půli zad. V ruce držel vycházkovou hůl z tmavého červenohnědého dřeva, na jejímž konci byla naleštěná bílá vyřezaná lebka, ale bylo vidět, že ji vůbec nepotřebuje. Na pravé ruce se mu skvěl obrovitý rubínový prsten.

Byl to muž z portrétu visícího v síni.

„Máme tady nového příchozího,“ řekl vysoký muž směrem k davu. „Příchozího, který prokázal svůj talent, prošel přijímací zkouškou a přeje si být přijat do našeho bratrstva rovných. Jak se tento nový bratr jmenuje?“

Barl kývl na Jodaha a mladý muž řekl: „Jodah.“ Když to pronášel, chvěl se mu hlas.

„Hlasitěji, chlape!“ řekl usmívající se muž. „Nemyslím, že tě všichni slyšeli!“

„Jsem Jodah,“ řekl Jodah s pocitem, jako by křičel. Pak dodal: „Z provincie Giva.“

Jedna nebo dvě ženy v davu se usmály Jodahovu seveřanskému přízvuku, ale vysoký muž si ho vůbec nevšímal. „A přeješ si stát se členem našeho Společenstva, Jodahu?“

„Ano.“ Když to Jodah říkal, snažil se dívat se vysokému muži do očí, ale řečník byl na něj příliš rychlý a když Jodah mluvil, stále očima prozkoumával dav.

„Slibuješ věnovat svou energii odhalování tajemství magie tak, jak tady činíme my?“ zeptal se řečník.

„Ano.“

„A slibuješ pomáhat našim oddaným mágům a považovat každého z nich za svého přítele?“

„Ano.“

„Prošel tento kandidát zkouškou?“ zeptal se vysoký řečník.

„Ano,“ odpověděl Barl jasným, klidným hlasem.

„Zná někdo z přítomných nějaký důvod, proč by tento kandidát neměl být přijat?“

Nastal okamžik ticha, ne delší než krátké nadechnutí.

Křiklavý řečník se znovu usmál. „Pak tedy z moci Lorda Nejvyššího mága Společenstva, prvního mezi rovnými v Koncilu a nositele vize světa svobodného pro magii, já, Lord Mairsil, tě uvádím do našich řad, kandidáte Jodahu. Prosím přistup blíž!“

Jodah udělal krok dopředu směrem k vysokému muži. Mairsil zvedl prst a na jeho špičce se roztančila osamělá jiskra.

„Neboj se,“ řekl tónem, jakým to říká holič nebo zubař. „To nebude bolet.“

Jodah kývl. O této součásti přijímání se mu Barl zmínil. Mairsilovo očarování ho bude chránit před odhalením a udrží tajemství Společenstva mágů v tajnosti.

Mairsil se jiskřícím prstem dotkl Jodahova čela. Jiskra zmizela a Jodah měl téměř pocit, jako by do něj prošla a uvelebila se v základech jeho mozku.

„Vítáme tě do našeho Koncilu, příteli Jodahu!“ řekl Mairsil. Směrem k davu pak prohlásil: „Přítel Jodah bude pro začátek přidělen do knihovny.“

Jodah se znovu podíval na vysokého mága a poprvé si prohlédl dav. Někteří vypadali znuděně. Jiní vypadali mírně pobaveně. Jeden nebo dva vrhli na Jodaha jedovaté pohledy a jeden z nich při zmínce o knihovně ještě víc potemněl.

„Vítáme tě ve tvém novém domově!“ řekl vyšší muž a plácl Jodaha otevřenou dlaní do zad přesně takovou silou, aby Jodah klopýtl dopředu. Jodah se otočil, aby mu poděkoval, ale Mairsil se k němu už obrátil zády a teď se tyčil nad menším artefaktérem v nějakém soukromém rozhovoru.

Nikdo z nich si ho už více nevšímal. Byl ponechán davu.

„Tak ty jsi přítel Giva?“ zeptala se mladá žena s bílými vlasy a vtiskla Jodahovi do dlaně úzkou skleničku, sotva se otočil zpátky do místnosti. Sklenička byla plná něčeho studeného a bublavého, co vonělo po jahodách.

„Jsem Jodah. Jsem z provincie Giva, ano,“ řekl a uchopil skleničku oběma rukama, neboť jediná další možnost byla nechat ji, aby se mu vylila na oblečení.

„Á,“ řekla žena s mírným úklonem. „Tak tedy přítel Jodah z Givy. Máte v Givě mocné čaroděje?“ Bělovlasá žena měla extrémně rozšířené modré oči, které vypadaly, jako by chtěly Jodaha vysát. Přízvuk měla zvláštní a zpěvný.

„Hmm, to nevím,“ řekl Jodah. „Chci říct, že čarodějové tam nejsou moc běžní ani všude vítaní…“ Nevěděl, co dál říct, a tak se zhluboka, pořádně napil z úzké skleničky. Když pil, ženě se rozjasnily oči.

Jeho hrdlo se ocitlo v ohni a Jodah se zkroutil v kašli. Oči se mu z té jahodově vonící pálivosti rozslzely a Jodah bojoval s nutkáním utéct z místnosti a úplně se zhroutit.

Uslzenýma očima se rozhlédl okolo, aby viděl, zda lidi pobavil. Nikdo se však na něj nedíval, ani ta bělovlasá žena, která se už přesunula ke své další oběti a vtiskla další úzkou skleničku s pitím do ruky menšímu muži s neobyčejně dlouhým vousem.

Barl stál vedle Jodaha a řekl: „Určitě jsi měl velmi dlouhý den. Snad by sis měl trochu odpočinout.“

Jodah potlačil slzy v oku a podíval se na bublavou směs. „Asi bych měl,“ řekl. Postavil tekuté peklo na kredenc a doufal, že si ho nikdo nesplete s opravdovým nápojem. Dodal: „Lord Nejvyšší mág, je pořád…?“

„Mairsil nemá moc času ani zájmu o společenské události, ačkoli se jich účastní, když mu rozvrh dovolí,“ řekl Barl. „Teď mi dovol odvést tě do tvého pokoje.“

Jodah prozkoumal místnost a hledal vysokého mága v černém a zlatém, ale ten už byl z večírku pryč. Jodah kývl, naposledy se podíval na palčivý nápoj a pocítil, jak se jeho žaludek bouří. Řekl Barlovi: „Asi bude nejlepší, když mě vezmeš do mého pokoje.“

A pak Jodah z večírku odešel.

*****

„Co tím myslíš, pryč?“ zavrčela představená Delfina.

Zázrakářka bezmocně pohlédla nevidomýma očima přes obětní oltář na velikou kněžku. „Myslela jsem si, že jsem zaměřila hříšníkovu polohu, Vaše Milosti, ale on najednou zmizel.“ Štíhlá žena v zeleném hávu zvedla ruce a na obou rukou roztáhla prsty. Dodala: „Půůůf!“

„To ‚půůůf‘ znamená, že náhle a mrzce zemřel,“ zeptala se Delfina, „nebo že odhalil tvůj zázrak a vyvolal proti němu peklem zplozené magické ochrany?“

Sestra Betje pozvedla ramena, aby jimi pokrčila, a znovu zvedla ruce s roztaženými prsty. „Prostě ‚půůůf‘! A byl pryč.“

Představená se zahleděla přes kotel a přála si, aby mohla spatřit celou tvář zázrakářky. Zázrakáři Řádu svaté Nanty měli oči zavázané červenými šátky, a jak bylo všeobecně známo, doopravdy viděli bez opravdové nutnosti vidět. Představená slyšela, že ve svém řádu dobrovolně přijímají slepotu a nechávají si vydloubnout oči a nalít do očních důlků rozžhavené zlato, ale nikdy se na to nechtěla zeptat. Rozličné praktiky jiných řádů Církve Talovy ji ani v nejmenším nezajímaly.

Čekala týden, než někdo z Řádu svaté Nanty přijel, a další tři dny, než byl oltář očištěn a obětní zvíře, bílé jehně bez skvrny nebo šrámu, vysvěceno, podříznuto a nakonec spáleno. A teď jí povolaná zázrakářka tvrdí, že její kořist najednou zničehonic neexistuje.

„Půůůf,“ řekla sestra Betje ještě jednou pro efekt.

Představená si promasírovala spánky špičkami prstů a pak řekla: „Tak se pokus najít tu druhou.“

„Prosím?“ zeptala se sestra.

„Tu druhou,“ řekla Delfina. „Tu ženu, se kterou ten mág uprchl, tu, kterou jsme chytili jako první. Najdi ji.“

Sestra se na chvíli odmlčela. „To může nějakou dobu trvat,“ řekla nakonec.

„Trvat?“ zavrčela Delfina. „Jak dlouhou dobu na to potřebuješ?“

„Nejlepší by bylo,“ odpověděla slepá sestra, „kdybychom začali znovu. Znovu vysvětili oltář. Nasbírali další dřevo a bylinky. Vybrali nové jehně bez skvrny nebo šrámu…“

„Tohle všechno už tady máš!“ zahřměla Delfina. „To všechno jsme už udělali! Tak prostě najdi tu ženu!“

„Nebeským bytostem by se nemělo rozkazovat takhle příležitostně,“ řekla sestra Betje s ohněm v hlase.

„Nebeské bytosti se ti na tvou první žádost vykašlaly,“ řekla Delfina. Ironie z jejího hlasu jen kapala. „Uvidíme, jestli je dokážeš přimět k tomu, aby k něčemu byly aspoň u druhého hříšníka!“

Sestře Betje ztvrdla ramena a ústa se scvrkla na tenkou linku. „Nerouhejte se. Nebeské bytosti nejsou kupci, aby se s nimi smlouvalo a handlovalo podle něčího rozmaru.“

Do dveří svatyně vstoupil poslíček a nervózně čekal. Představená Delfina se zhluboka nadechla a pak všechen vzduch vyfoukla. „Jistě,“ řekla sladce nevidomé ženě. „Jednej s nebeskými bytostmi tak, jak nejlépe umíš, a uvidíme, zda ti za odměnu poskytnou obraz ženy, kterou hledáme. Ale udělej to hned, než bude z tvé oběti hromada škvarků!“

S tím se představená Delfina otočila na své mohutné patě a vyřítila se ze svatyně, kde zatím slepá kněžka pokorně zpívala nad doutnajícím jehnětem. Delfina téměř vrazila do poslíčka, mladého muže, který musel uskočit, aby jí uhnul z cesty.

Otočila se k němu. „Jaké je tvé přání, mé dítě?“

Chlapec se mírně uklonil. „Vaše Milosti, Strážný lord vás nyní chce přijmout.“

Představená v sobě zadusila nadávku, jaká se nehodila ani k ženě, ani k Talovi. Přikývla a pokynula chlapci, aby ji dovedl k Strážnému lordu. Zatímco procházeli vysokými klenutými chrámovými chodbami, představená Delfina se v duchu uklidňovala a zaháněla v sobě obrovské porce vzteku a silných slov, která před chvílí tak ochotně vypouštěla.

Chlapec otevřel polovinu velikých dvojitých dveří a představená Delfina se na chvilku zastavila, uhladila si šaty, zastrčila zbloudilý pramínek vlasů zpátky pod kapuci a vstoupila do přijímací komnaty.

Komnatu tvořila krátká chodba zakončená kruhovým schodišťovým pódiem. U jeho paty stál psací stůl z bílého lakovaného dřeva a za ním seděl písař. Hlavu měl skloněnou a psací brko připravené. Na vrcholu pódia stál trůn s vysokým opěradlem, potažený červeným, zlatem lemovaným sametem. Na trůně seděl strážný lord, nejvyšší církevní hodnostář v této části Terisiare.

Když představená Delfina šla po červeném plyšovém koberci vedoucím k pódiu, třikrát se zastavila, jak velel obyčej. Pokaždé se na znamení úcty čelem dotkla podlahy a pokaždé se pak musela urputně snažit postavit se znovu na nohy. Nakonec, na nejnižším schodu k pódiu, poklekla.

Strážný lord byl tlustý, prošedivělý, menší muž. Nicméně říci v řadách Církve Talovy, že je tlustý, byla urážka, a tedy kacířství. Říci, že je prošedivělý, by znamenalo, že je letitý a vetchý, a tedy kacířství. A říci, že je menší, by bylo ponížení celé církve, a tedy kacířství.

Představená Delfina na nic z toho nemyslela. Místo toho uvažovala, zda jeho veličenstvo spí, neboť lord měl zavřené oči.

Oči se neotevřely, ale strážný lord zřetelně promluvil. „Toužíš po požehnání, mé dítě?“

„Ano, Vaše Veličenstvo,“ odpověděla. „Poslední dobou jsou naše nejsvatější země zamořeny–“ pro efekt se na chvilku odmlčela – „čaroději.“

„Mnoho zemí je zamořeno,“ řekl strážný lord. „Čarodějové jsou havětí nynějších chladných a skomírajících časů. Jak konkrétně jsi zamořena ty, moje dcero?“

„Strážný lorde, neúnavně jsem pronásledovala ty, kteří používají nečistou magii,“ řekla představená a téměř se uklonila, aby se čelem dotkla podlahy. „A během svého pronásledování čarodějů, mágů a jiných peklem zplozených sesílatelů kouzel jsem dokázala být cenná a efektivní. Jen dva mi unikli, a nyní žádám o povolení je najít a potrestat a o církevní požehnání, které mi k tomu dopomůže.“

„Proč hledáš zrovna ty konkrétní dva?“ zeptal se strážný lord, aniž pohnul něčím jiným než svými rty. „Cožpak jejich zkázu nakonec nepřinese moudrost Talova a nebeské bytosti, nehledě již k nečistým silám, kterým ti čarodějové slouží?“

„Strážný lorde, ti dva čarodějové oslepili mě a mé bližní kněze, porazili mé oddané bojovníky a ukradli mi koně. Popálili mě tak, že naši léčitelé museli tvrdě pracovat, aby mi vyléčili rány a obnovili zdraví!“ Když mluvila, cítila horko, které se jí hrnulo do tváře.

Strážný lord je očividně cítil také, protože řekl: „Zloba je hřích, představená. Pamatuj na to.“

Delfina přikývla a v duchu se pokárala. „Ti dva jsou jediní, kteří dokázali uprchnout církevní spravedlnosti pod mým dozorem. Jsou jedinou poskvrnkou v mých jinak bezchybných výsledcích.“

„Pýcha je také hřích,“ řekl strážný lord, aniž otevřel oči.

Představená se zhluboka nadechla a pravila: „Můj strážný lorde, mám obavy, že ti dva mohou vyhledat další čaroděje a předat jim své vědomosti, takže další čarodějové budou povzbuzeni k útoku na církev.“

Následovala dlouhá přestávka. Na okamžik si Delfina dokonce myslela, že strážný lord, Lev církve, usnul nebo se konečně vydal za svou duchovní útěchou. Když už v duchu formovala novou otázku, řekl: „Máš naše povolení, dítě. Bude ti vydán dokument, který bude všem dobrým duchovním nařizovat, aby ti poskytli veškerou pomoc, jakou budeš potřebovat, abys mohla ty dva předat spravedlnosti.“

Představená Delfina se namáhavě zvedla na nohy. Levá noha ji už z dlouhého klečení začala brnět. Delfina se uklonila.  „Vaší moudrosti se nic nevyrovná, můj Strážný lorde.“

„Znáš všechna tajemství, dcero?“ zeptal se strážný lord. „Umíš se před těmi čaroději chránit?“

„Znám žalmy i modlitby, můj Strážný lorde,“ odpověděla představená. „Umím si přivolat svaté ochrany, které mě budou chránit před jejich magickým vábením. Znám modlitbu, která jejich pekelné artefakty obrátí v prach. Znám obřad svatého světla, který přinutí jejich duše úpět, a umím vyvolat meč spravedlnosti, kterým je popravím ve jménu Moudrosti Talovy. Nebojím se žádné zlé magie, neboť nosím moc Knihy Talovy ve svém srdci.“

„Pověz mi, dcero,“ řekl strážný lord, „proč hledáš ty dva s takovým úsilím? Proč tolik nenávidíš sesílače kouzel?“

Představená Delfina se protáhla ve své plné výšce. „Můj Strážný lorde, mágové jsou urážkou přirozeného řádu a moudrosti Knihy Talovy. Pouhá přítomnost magie je něčím nečistým a poskvrněným, něčím, s čím by si žádný příčetný člověk neměl nikdy nic začínat. Dílo nenáviděného Urzy a zatraceného Mishry bylo magií z nejzkaženějších, magií, která nás všechny téměř zničila. Nezastavím se, dokud nepošlu posledního čaroděje na hranici, nespálím poslední démonickou knihu kouzel a nevykořením poslední špetku magie, ať bude nalezena kdekoli.“

Strážný lord učinil nejhůře postřehnutelné přikývnutí. „Tvá spravedlivost budiž pochválena, dcero. Nechť tvůj svatý oheň jasně plane, až budeš pronásledovat a trestat uprchlé čaroděje.“

Představená Delfina se vzdálila. Když odcházela, třikrát se uklonila, ačkoli už nepoklekla. Ve dveřích narazila na poslíčka, následovaného sestrou Betje. Představená za sebou zavřela dveře a přísně se na oba podívala.

„Nebeské bytosti se usmály na vaši snahu,“ řekla slepá žena bez obalu. Představená Delfina si na okamžik myslela, že Betje mluví o její schůzce se strážným lordem. „Zatímco jeden démon se nám ztratil, druhý je odhalen. Ta žena je na západ od nás, na pobřeží Štítového moře, a pomalu míří na sever.“

Představená se usmála. Zázrakářka to nemohla vidět, ale poslíček při pohledu na úsměv zaúpěl. „Když najdu jednoho, najdu taky druhého. Pojď, dobrá sestro. Zahájíme spolu naši vlastní křížovou výpravu proti nečisté magii. Přinese nám slávu.“

V přijímací síni mezitím strážný lord řekl malátným hlasem: „Přečti mi znovu tu poslední část. Co přesně říkala, než odešla.“

Písař si před sebou srovnal své papíry a vyrovnaným hlasem četl: „Nezastavím se, dokud nepošlu posledního čaroděje na hranici, nespálím poslední démonickou knihu kouzel a nevykořením poslední špetku magie, ať bude nalezena kdekoli.“

Následovala dlouhá přestávka a pak strážný lord vydal škytavé zachichotání. Poté bylo opět ticho.

„Strážný lorde, mohu se na něco zeptat?“ zeptal se úředník.

„Jistě, můj synu.“

„Její Milost. Ona o tom neví?“

Následovalo další krátké mlčení a pak strážný lord řekl: „Tajemství víry jsou tajemstvími z dobrých důvodů, můj synu. Ne všichni dovedou pochopit jejich ohromující velkolepost. Představená ví to, co ví. Kdyby věděla méně, byla by méně výkonná. A kdyby věděla víc, byla by mnohem méně užitečná.“

„Chápu, strážný lorde,“ odpověděl písař. „Děkuji vám, strážný lorde.“

V přijímací síni se znovu rozhostilo ticho, přerušované jen občasným škytavým smíchem.

Kapitola 11
Den života

Jeden z velkých omylů, které přetrvávají od časů Bratří až dodnes, je názor, že magie je něco zázračného a úchvatného a že být mágem je nějaký druh slavného dobrodružství. Ve skutečnosti je magie jen studium sil, i když jde o síly, které jsou pro obyčejného člověka neodhalitelné. A většina mágovy práce nespočívá v boji v magických soubojích na život a na smrt, ale v monotónním studiu, únavném učení a nekonečném zkoumání.

Arkol, argivský učenec

Barl dovedl Jodaha do malé světnice za hlavní chodbou. Ve světnici stála dvě lůžka. Barl vysvětlil Jodahovi, že druhé lůžko je vyhrazeno pro dalšího studenta prvního ročníku, kdyby se nějaký náhle objevil u brány. Pak nařídil sluhům s obojky, aby Jodahovi vzali míru kvůli novému oděvu, a zanechal mladíka, aby se vykoupal a připravil do postele. Jodah dostal džbán teplé vody, umyvadlo a ručníky, a tak ze sebe nemilosrdně seškrábal všechny zbytky soli a špíny, načež zalezl do čerstvě vyžehlených prostěradel a zakrátko usnul.

Když se vzbudil, uviděl, že jeho róba i potrhané oblečení zmizelo a místo něj se objevil nový oděv, který mu padl, ale nebyl těsný. Skládal se z modré košile ušité z něčeho, co na omak vypadalo jako hedvábí, a o něco tmavších kalhot vyrobených z lehké vlny. Nechyběla ani fialová vesta s velkými měděnými knoflíky. Jeho boty mu tiší a výkonní sluhové nechali, ale vyčistili je od bahna a důkladně vysušili.

Jodah vystrčil hlavu ze dveří a rozhlédl se. Vnitřní chodba neměla okna, ale každých několik yardů byla do výklenku ve zdi zasazena malá lampa. Jodah si o nich nejprve myslel, že to jsou svíčky ve skleněných komíncích, ale když si je prohlédl zblízka, zjistil, že ve skutečnosti to jsou jen jejich napodobeniny, které místo knotů a plamenů mají drahokamy ve tvaru slz, třpytící se svým vlastním světlem. Tato myšlenka Jodaha fascinovala natolik, že ani nezaslechl útočníka, dokud nebylo příliš pozdě.

Na Jodahovo pravé rameno dopadla mohutná ruka a téměř ho přirazila ke stěně. Když klopýtl vpřed, zvedla se další masitá dlaň, aby ho zachytila.

„Nechtěl jsem tě vylekat,“ řekl vesele útočník a pevně mladíka sevřel svými obřími tlapami.

Útočník byl obrovský muž, ale stejně jako Barl byl malý a vyzařoval kolem sebe auru velikášství, tenhle byl velký a vypadal méně působivě, než by jeho velikost nasvědčovala. Břicho mu viselo nad pasem a nezastrčená košile se napínala na dolních knoflících. Vousů měl více než Jodah a pokrývaly mu téměř celou jeho tvář, ale zdálo se, že jich je méně, protože mezi nimi byla velká holá místa a plošky, zakryté jen jedním nebo dvěma pramínky dlouhých chlupů. Na hlavě mu rostly špinavě bílé, pramenité vlasy, které mu visely až přes jiskřivě lesklé oči. Jeho oči ostatně vypadaly jako jediná část jeho těla, která je svěží a vzhůru.

„Poslali mě, abych tě vzbudil a dotáh na snídani! Pojď!“ Obrátil se od Jodaha a začal se valit chodbou dolů. V polovině schodů zavolal přes rameno: „Podává se šunka!“

Jodah zamrkal a s nejistotou se vydal za svým veselým společníkem. Když byl v polovině chodby, jeho nový přítel už byl u schodiště, a když na schody vstoupil Jodah, už zdola slyšel, jak mohutný muž dupe svýma velikýma botama po dolních schodech. Bylo štěstí, že schodiště končilo přímo před hodovní síní, jinak by Jodah snídani vůbec nenašel. Když vešel dovnitř, jeho nový společník se už prodral pultem s nabídkou jídla a teď seděl před talířem plně naloženým sušenkami, omáčkou, lívanci, vejci připravenými na nespočet různých způsobů a bobulemi, které se držely přilepené po stranách hory jídla jako horolezci bojící se laviny. A byla tam samozřejmě i šunka.

Jodah si vzal několik kousků šunky, měkký rohlík a dva lívance. Přemýšlel nad hustou, sladkou kávou, ale nakonec se rozhodl pro vývar ze sladkého dubového listí, který naléval jeden ze sluhů s obojkem. Když odcházel od pultu, rozhlížel se, kam si mezi obsazenými snídaňovými stoly sedne. Zahlédl povědomý záblesk špinavě bílých vlasů, ale neměl čas reagovat, jelikož jeho rozložitý útočník už na něj mával oběma rukama, aby se nemohlo stát, že by ho Jodah přehlédl.

Jodah se se svým talířem usadil naproti obrovskému muži, kterého si už v duchu pokřtil jménem Šťastný balvan. Muž si zastrčil zbytek omáčkou nasáklého lívance do úst a natáhl ulepenou ruku. „Momohum, chá chem Chanan!“ zamumlal a drobky mu padaly na košili.

Jodah se podíval na ruku a druhý muž si uvědomil své faux pas. Rychle sáhl po cípu ubrusu (jeho ubrousek zmizel, nejspíš v jeho břiše), polkl a zkusil to znovu.

„Mimochodem,“ řekl, „já jsem Shannan. Řekli mi, že ty seš ten novej kluk a že ti mám pomoct se tu zabydlet. Budeš chtít ten rohlík?“

Jodah řekl, že si ho Shannan může vzít, a to bylo dobře, protože ten si dopřál potěšení z onoho kusu pečiva ještě předtím, než Jodah domluvil, a odtrhnout ho od něj mohla nanejvýš vidlička zabodnutá do zad, pokud vůbec.

Jodah se představil a zeptal se, jakou pomoc, kterou Shannan umí poskytnout, může nový student jako on potřebovat.

„Ze všeho nejdřív si zajisti, abys věděl, kde tady je jídlo,“ řekl Šťastný balvan a svá slova promíchával s rázným žvýkáním své snídaně.

Nejspíš tuhle síň za hodinu zavírají, pomyslel si Jodah, a proto Shannan musí jíst tak rychle.

„A abych tě odved do knihovny. To mi taky řekli. Budeš makat v knihovně.“

„Ty taky pracuješ v knihovně, příteli Shannane?“ zeptal se Jodah a téměř se bál odpovědi.

Shannan, ústa plná několika různých pokrmů, zavrtěl hlavou a zvedl prst, aby Jodahovi naznačil, že má počkat, dokud nespolkne sousto.

„Já dělám pro Barla. Teda vlastně pro jednoho z Barlovejch asistentů. Právě jsem povýšil. Teď vyrábím malý ozubený kolečka z nefritu. To je tvrdší druh jadeitu, víš?“

Jodah přikývl a dodal: „A proč vyrábíš jadeitová ozubená kolečka?“

„Nefritový,“ řekl Shannan. „To já nevim, ale Barl je chce pro něco velkýho. Takhle přesně to tady chodí – vždycky se tady kolem něco děje a my se toho dovíme jen malý kousíčky. Ale jestli budeš poslouchat, můžeš se toho dovědět spoustu. Koukni támhle.“

Jodah se zadíval ve směru, kterým ukazoval prst velikosti klobásy, na místo, kde spolu tlumenými hlasy hovořily dvě postavy, muž a žena.

„Ofénie a San-Lo,“ řekl Shannan, aniž se obtěžoval vysvětlovat, kdo je kdo. „Před dvěma měsícema se nesnášeli natolik, že už se každej bál, že mezi nima vypukne otevřenej souboj někde na chodbě nebo aspoň oficiální výzva v aréně. Pak se Barl vrátil z jednoho ze svejch vejletů s jakousi magickou věcičkou, s tmavou koulí z nějakýho neznámýho dřeva. Chce ji San-Lo, ale Barl ji dal na prozkoumání Ofénii. Jenže všecky knížky, který Ofénie potřebuje, jsou v San-Loově soukromý sbírce. Takže na sebe ti dva posledních pár tejdnů dělají ťuťu-ňuňu, aby ona dostala knížky a on dostal tu kouli. Jasně že jim to nevydrží, ale já myslim, že to Barl udělal schválně, páč doufal, že se ti dva přestanou chovat jak kohouti na smetišti. Funguje to, aspoň doteď.“

Jodah se podíval ke stolu. Jediné, co viděl, byli dva lidé, muž a žena, rozmlouvající nad malými šálky kávy. Neviděl ani bojující kohouty, ani ťuťu-ňuňu, ale vzal Shannana za slovo.

Shannan, vyčerpaný dlouhým povídáním, se znovu ponořil do jídla a občas se od něj vytrhl jen proto, aby se podělil o další várku drbů.

Drusilla podle Shannana přišla k černočerné barvě svých vlasů díky nějakým rostlinám, které rostou v jižní bažině. Bělovlasá žena se jmenuje Dorina a má slabost pro mladé sluhy mužského pohlaví. Stejně jako Lord Derviš, ale ten má lepší vkus než ona. Jonko, červený mág, který tu momentálně není, má talent na veřejné zesměšňování služebnictva. O Ormovi, rovněž nepřítomném, se povídá, že se zavřel do své pracovny a odmítá veškeré jídlo ve snaze dosáhnout vyššího vědomí. A Lucan, tlouštík, jehož Jodah potkal předešlý den v síni, je podle všeobecného mínění nehorázný řiťolezec.

Jodah si všiml, že mezi Shannanovým výčtem drbů není žádná zmínka o Barlovi nebo Mairsilovi.

„Nevyplatí se mluvit o svým šéfovi.“ Shannan si setřel poslední zbytky omáčky z koutků úst. Trochu mu tam zbylo, zbytek si rozmazal do skvrnitých vousů. „A navíc Barl je ten, kdo zajišťuje, aby to všecko tady fachalo. Je to vedoucí artefaktér, ale kromě toho se stará o to, aby všecko fungovalo tak, jak má. Jestli někdo nebo něco potřebuje vyměnit, tak se o to postará on. To on mi dal ten úkol vyřezávat kolečka, protože ten přede mnou, co to dělal, měl ošklivou nehodu. Ve svěráku si zlomil dva prsty na levý ruce.“

„A co Lord Nejvyšší mág?“ zeptal se Jodah. „Ten není tvůj šéf.“

„To je šéf mýho šéfa, takže to, co jsem řek, platí dvojnásob,“ řekl Shannan, „ale existujou věci, který se člověk doví, stačí když umí správně poslouchat.“ Na okamžik se zastavil a snažil se významně se zašklebit, ale povedlo se mu jen ledabylé zašilhání. Pak se zeptal: „Chceš zbytek tý šunky?“

Shannan dokončil zbytek Jodahovy snídaně a Jodah si pomyslel, že by jeho veliký, veselý společník mohl zaútočit na pult s jídlem, aby získal pár vteřin.

Místo toho však mohutný muž řekl: „Tak pojď, ukážu ti, kde je knihovna. Tady musíš mít dobrou paměť, páč tady ty místnosti nedávaj žádnej smysl a Barl to tu zakázal mapovat.“

Jodah věnoval Shannanovi tázavý pohled, který si vynutil další příběh.

„Co jsem o tom slyšel , tak se to tady pokusili zmapovat dva bílí mágové, každej začal v protějším rohu. Když se dostali doprostřed starýho kláštera, tak jim nic nesedělo, a tak se spolu začali rvát. Jejich kousky potom lidi sbírali po chodbách ještě pár tejdnů. Každopádně tohle je to, co jsem slyšel já. Takže, jak říká Barl, žádný mapy. V tomhle směru má Barl talent na jednoduchý a účinný řešení. Tak a už jsme tady.“

Ukázalo se, že knihovna, do které Shannan Jodaha přivedl, je společná knihovna sdílená celou Citadelou. Většina zavedených mágů má navíc ještě svoje soukromé knihovny, a jak se Shannan zmínil, střeží si je jako oko v hlavě. Ve veřejné knihovně jsou materiály, které se skladují ve společné zásobě – knihy, které očividně nejsou magické, všeobecné odkazy a předměty, které byly zrovna přivezeny z okolních zemí nebo je mágové, kteří odešli, zanechali na poličkách.

Shannan předal Jodaha do péče ženy s hlubokými vráskami, která vládla knihovně zpoza hradby rostlin, zasazených na svém stole. Žena řekla, že se jmenuje Nedda, a vysvětlila Jodahovi, že to je zkrácená podoba jména Nedastofalités. Na chvilku se odmlčela, jako by čekala, že Jodah to jméno pozná. Když se tak nestalo, zúžily se jí oči a Jodah nepochyboval o tom, že její mínění o jeho inteligenci v tu chvíli pokleslo o nejméně deset bodů.

„Budeš pracovat v písárně,“ řekla Nedda úsečně a vydala se do zadní části knihovny.

„Neumím moc dobře psát,“ namítl Jodah.

Nedda se na chvilku zastavila a věnovala Jodahovi stejný inteligenci zmenšující pohled.

„Psaní není nutné. Umíš pracovat se skarabeem?“

Jodah se na chvilku zakoktal a pak odpověděl, že už viděl jednoho, jak funguje, ale ještě ho sám nikdy nepoužíval. Žena přikývla, přešla k postrannímu stolu a vytáhla skarabea, brko a inkoust. Krátkými, šikovnými pohyby Jodahovi ukázala, jak má skarabea naplnit, kam ho položit na papír a jak ho má vypnout, až bude hotov. Někteří skarabeové prý vydají nějaký zvuk, když se dostanou na konec papíru – pípnou nebo zabzučí. Tenhle ne, a tak ho člověk musí koutkem oka sledovat, jinak se jednoduše zastaví, jakmile mu dojde papír.

Důležité, jak řekla, je nezaváhat a nekoktat.

„Ty nekoktáš, že?“ zeptala se a znovu se jí v očekávání zúžily oči.

Jodah odpověděl, že ne, a Nedda mírně pookřála.

„Fajn. Jednou jsme tady měli koktavého. Pracoval tady tři měsíce, než jsme přišli na to, že nikdo nepřečte to, co on nadiktoval. A přišli jsme na to jen díky tomu, že se jeden červený čaroděj vyhodil do povětří, když postupoval podle jednoho z textů, které ten koktavec přepsal. Prostě pitomci, jeden jako druhý.“

Zavedla Jodaha přes celou místnost pod rozložité okno vyrobené ze skleněných panelů a hranolů. Z okna bylo vidět les, nebo přesněji bylo by ho vidět, kdyby venku zrovna nepadal hustý déšť, který bubnoval do skla a hrozil, že ho každou chvíli rozbije.

Pod oknem byly naskládány knihy všech možných barev a velikostí – mohutné svazky i malinké knížečky do kapsy, starodávné svitky i runy vytesané do hliněných tabulek. Některé byly vyřezány do kostí, jiné byly vyškrábány do kovových kotoučů. Samozřejmě tady byly i všechny druhy obyčejných knih, vázaných v kůži, látce, kovu i některých substancích, které Jodah mohl jen hádat.

Nedastofalités položila skarabea a inkoust a otevřela zásuvku stolu. Uvnitř se objevila hluboká hromada pergamenů.

„Ty budeš číst nahlas, skarabeus bude psát. Jak dokončíš jednu knihu, přejdeš na další.“

Jodah pohlédl na obrovskou hromadu knih. „Kde mám začít?“

Nedda pokrčila rameny. „Začni, kde chceš. Nakonec se stejně musejí udělat všechny.“ S tím se otočila a vrátila se ke svému stolu.

Jodah se podíval na její vzdalující se postavu a pak na hromadu knih. Vzal si z ní jeden svazek, ale rukopis byl hrozně naškrábaný a navíc v dolní polovině byly mokré skvrny, díky kterým byl text prakticky nečitelný. Jodah jej odložil stranou a vybral si menší spis. Ten byl psán elegantnější rukou a vypadal jako nějaký druh deníku.

Jodah se vrátil ke stolu, nastavil skarabea, aby zaznamenával jeho slova, a začal číst.

Chvíli mu trvalo, než se do toho dostal. Musel mluvit dostatečně hlasitě a zřetelně, aby ho skarabeus zaznamenal, a nesměl dělat příliš dlouhé přestávky, špatně vyslovovat nebo koktat. Na začátku udělal několik chyb a nakonec zahodil celý jeden list, který obsahoval příliš mnoho chyb, než byl ochoten tolerovat. Zhruba v polovině dopoledne skarabeovi došel inkoust a Jodah si toho nevšiml, takže musel přečíst znovu celou kapitolu, když to zjistil.

Nedda za ním přišla dvakrát. Poprvé si prohlédla dokončenou stránku a přiměla Jodaha, aby ji přepsal znovu. Podruhé jen spokojeně odfrkla a vrátila se ke svým rostlinám.

Zhruba v tu dobu začalo Jodahovi kručet v břiše. Kolem poledne se znovu objevil Shannan se zářivým úsměvem a pytlem jídla. Nedda mu věnovala zlostný pohled, který dalece překračoval hranici nespokojenosti a zabrousil až k hranici vražednosti, ale Šťastný balvan její úšklebek úplně ignoroval a položil pytel na stůl, čímž podráždil pracujícího skarabea a znehodnotil stránku. Jodah vzdychl a zeptal se, co se děje.

„Oběd,“ řekl artefaktér. Čerstvé skvrny na jeho košili svědčily o tom, že má pravdu. „Tady platí urvi co můžeš, ale v kuchyni vždycky něco bude. A jestli máš moc práce, vždycky můžeš cinknout na sluhu, aby ti něco přines.“

Jodah pohlédl na Neddu, aby mu tuhle skutečnost potvrdila, ale ta seděla s kamennou tváří a mračila se na obřího vetřelce ve svém království.

„Máš trošku ochraptělej hlas,“ řekl Shannan a začal se prohrabávat v pytli. „To se písařům obvykle stává, takže jsem ti přines trochu tvrdejch bonbónů. Jsou fakt dobrý a pomáhaj.“ Na stůl se s rachotem snesla duha cukrátek.

Shannan přinesl také trochu sušenek, plátky šunky zbylé od snídaně, sušené ovoce a několik krajíců černého chleba s rozinkami. Sám snědl polovinu toho, co donesl, zatímco Jodah pojídal svou porci.

Když bylo jídlo pryč, Shannan se zvedl od stolu posetého drobky a prohlásil: „Tak zase zpátky ke kolečkům! Před večeří se tu zastavím a vyzvednu tě. A nedovol naší Vládkyni kytiček, aby tě moc přetěžovala. Tady platí, že každej maká ve svým vlastním tempu, dokud není práce hotová.“

Po těchto slovech Shannan odešel a nechal Jodaha, aby se opět věnoval obrovské hromadě nepřečtených knih. Jodah vzdychl, smetl drobky se stolu do dlaně, zahodil je a pak se vrátil k práci.

Odpoledne si Jodah udělal přestávku dvakrát. Poprvé, aby našel nejbližší záchod, a podruhé, aby si ověřil něco v oddělení dějin. Knihy na policích byly zhruba seřazeny podle tématu. Na jedné straně ležely historické spisy, na druhé deníky, na třetí magické texty a na čtvrté, přeplněné a opuštěné, byl nápis „svaté texty“.

Odpoledne Jodah dokončil útlý deník a přešel k delšímu textu o mořeplavbě ve Štítovém moři. Jak četl nahlas, vrátil se ve vzpomínkách k bouři, mérům a Simě. Když si vzpomněl, jak se nad ním zavřela studená voda, potlačil zachvění a musel se podívat na skarabea, aby se ujistil, že se jeho reakce nedostala na papír.

Druhý text obsahoval spoustu cizích slov, kterým Jodah nerozuměl, ale přišel na to, že když je vyhláskuje, záznamník je dokáže zapsat. Díky tomu se zase cítil o něco lépe.

Kniha byla zajímavá, ale dlouhá, a Jodah byl teprve v její polovině, když dorazil Shannan, aby ho odvedl na večeři. Jodah vložil do knihy záložku, očistil skarabea, jak mu ukázala Nedda, a odložil jej.

Cestou z knihovny se Jodah zastavil u stolu posetého rostlinami a řekl: „Nedastofalités byla poslední královna-bojovnice již ztraceného národa Zegonů předtím, než mu začal vládnout koncil. Zemřela padesát let před narozením Urzy. Její vláda je považována za zlatý věk zegonského lidu, protože ho osvobodila od hlavních falladžijských vládců té doby, Tomakulů.“

Nedda se na něj podívala. Její tvář stále připomínala kvádr z hluboce potesaného kamene, ale v zelených očích se zablesklo světlo. „Vidím, že jsi měl velmi dobrý první den, příteli Jodahu.“

„Děkuji, dobrá paní Neddo.“

Přítelkyně Neddo,“ opravila ho knihovnice.

„Přítelkyně Neddo,“ řekl Jodah a spěchal za Shannanem, který si už razil cestu chodbou, jako kdyby si měl večeři sám dohnat a ulovit holýma rukama.

„Musíš sebou hodit, jestli se chceš převlíct,“ řekl Shannan, když ho Jodah dohnal.

„Převléct?“ podivil se Jodah. „Co je špatného na tom, co mám na sobě?“

„Nic,“ odpověděl Shannan, „ale jestli chceš přes večeři makat, sluhové ti přinesou sendviče a studenou polívku. Jdi do svýho pokoje. Tvůj večerní oblek by tam už měl bejt připravenej.“

Opravdu byl. Donesli ho tam stejní neviditelní sluhové, jací proměnili jeho potrhané a špinavé oblečení na hedvábnou parádu. Kalhoty syté, královsky modré barvy. Krátká tunika z podobného materiálu, lemovaná zlatou nití. Dlouhá kápě, která se na krku zapínala zlatou sponou ve tvaru mořské ulity. Dlouhé rukavice. Jeho boty se k tomuhle oděvu zdály příliš těžké a hlučné, a tak mu tajemní sluhové připravili pár hedvábných pantoflí.

Jodah se prohlédl v tenkém postříbřeném zrcadle na dveřích a byl potěšen. Měl teď sice ještě trochu rozcuchané vlasy, ale snad tady bude nějaký holič nebo jiný sluha, který se o to postará.

Shannan na něj čekal přede dveřmi. Měl na sobě příšernou změť kostiček a pruhů hrajících mnoha barvami, kvůli nimž bylo těžké odhadnout, kde končí oděv a začíná skutečný svět. Navzdory svému spěchání Shannan řekl, že u večeře není žádný kvap – večeře je formální záležitost. Lidé jsou rozsazeni na stanovená místa, o což se opět starají všudypřítomní a neviditelní sluhové.

Shannan byl samozřejmě usazen po Jodahově pravé ruce, takže se Jodah aspoň nemusel dívat, jak ten nepovedený módní výstřelek jí. Po Jodahově levici seděl plešatý, mnohem starší mág, který strávil většinu večeře tím, že hovořil sám se sebou a dělal si poznámky na malou tabulku.

Stoly byly rozmístěny do tvaru široké podkovy. Strávníci seděli u jejího vnějšího okraje, zatímco sluhové poletovali kolem a starali se o to, aby sklenice byly plné a talíře řádně naložené. Jodah raději okusil svůj nápoj krátkým usrknutím, než si dopřál větší lok. Když tak učinil, spatřil bělovlasou Dorinu, jak sedí na protější straně podkovy a pozoruje ho. Nabídl jí malý přípitek a ona jej přijala. Pak se otočila ke svému společníkovi, velmi bledému muži s velmi blonďatými vlasy, a oba se rychle ponořili do rozhovoru.

Shannan řekl, že ve Společenstvu je neustále asi dvě stě padesát mágů, přičemž stále další přicházejí a odcházejí. Na večeři se jich současně schází jen asi polovina, protože mnoho z nich má dost své vlastní práce. Jsou tady mágové všech úrovní schopností, od nováčků jako on a Jodah až po ty, kteří mají svá vlastní obydlí a soukromé laboratoře. Někteří jsou zrovna na cestách a hledají nové magické předměty, ačkoli v poslední době je jich pořád méně a méně. Sluhů je tady zřejmě nejméně tolik jako mágů, ačkoli Shannan se s jejich počítáním nikdy nezatěžoval. Barl to pravděpodobně ví, řekl Shannan, ale Barl ví o Citadele Společenstva úplně všechno.

Prostředek podkovy se využívá k magickým vystoupením pro potěšení strávníků. S hlavním chodem byla podávána čerstvá jablka a jeden z mágů hodil ohryzek doprostřed místnosti. Jodah se tomu divil, ale pak jadérka v ohryzku rychle vyrašila, jejich stonky se proplétaly a rostly a nabývaly na síle, až uprostřed stolů vyrostla dospělá jabloň se zlatými plody. Jablka spadala ze stromu, jedno za druhým, a každé se během pádu proměnilo v lesklý zvonek, který při dopadu na mramorovou podlahu vydal hrubý, cinkavý tón. Přítomní mágové tleskali, zatímco sluhové přinášeli limonádu a uskakovali před kořeny, které sebou mávaly kolem stromu.

Mág, který hodil ohryzkem, se hluboce uklonil a seslal další kouzlo, které způsobilo, že strom uvadl a začal se smrskávat, až se z něj zase stal pouhý ohryzek jablka, který jeden ze sluhů hbitě zvedl a odnesl ze síně.

„Remarýn dělá tyhle věci pokaždý,“ prohlásil Shannan a ukázal krocaním stehýnkem na mága v zeleném.

Na druhé straně oblouku podkovy také propukla jídlová bitva, když jeden z čarodějů, plný černé many, oživil krocaní maso a poslal je do útoku. Krocan dorážel podél protějšího oblouku stolu nadměrně velkým nožem zabodnutým pod jedním křídlem a porcovací vidličkou pod druhým.

Když se napůl rozporcovaná mrtvola krocana valila kolem strávníků, někteří jí uhnuli, ale několik mágů zorganizovalo odpor pomocí košů s chlebem. Na pochod vpřed se vydalo několik dlouhých bochníků, rozříznutých vejpůl, a po stranách je podporovaly vlny oživených rohlíků.

Obě síly se střetly téměř přesně naproti Jodahově místu, poblíž místa, kde seděla Dorina. Bělovlasá mágyně opustila svou židli hned, jakmile oživený kus drůbeže narazil na pečenou legii.

Shannan okamžitě začal barvitě a vzrušeně komentovat děj bitvy pro každého, kdo měl uši. „A mrtvý krocan se vrhá přímo doprostřed armády rohlíků! Jejich měkkoučká těla se nemohou měřit se žhavým stříbrem a drůbežák je rozsekává na fašírku! Ano, drobky létají všude kolem! Ale pozor, nyní zaujímají pozice dlouhé bochníky! Zvedají se jako kobry a vrhají se přímo na oživeného krocana! Mlátí do něj dál a dál a nedávají ptákovi sebemenší šanci znovu popadnout dech! Ano, ano! A toto je už konec, vážení přátelé! Pečivo ovládlo bitevní pole a droždí také vstává! Hurá! Hurá!“

Sluhové, kteří se během boje raději prozíravě vytratili, se vrátili, aby uklidili nejhorší trosky a přinesli moučník.

„Tady je vždycky dobrá zábava, když tu Barl a Jeho mágstvo nejsou,“ řekl Shannan, přičemž mírně polykal slova. Kývl směrem k vrcholu podkovy a opravdu tam stála dvojice prázdných židlí, kterých si Jodah předtím nevšiml.

„A má to nějaký důvod?“ zeptal se Jodah. „Oni nedovolují mágům hrát si s jídlem?“

„Á, moučník!“ řekl Shannan, aniž věnoval pozornost Jodahově otázce. „Čokoládovej sýrovej koláč musíš ochutnat. Pro tohle by jeden zemřel.“

Sýrový koláč byl to nejlepší, co měl Jodah kdy v životě na jazyku. Jako by se mu rozpouštěl v ústech a zanechával po sobě příjemný pocit, který prostupoval celým jeho tělem. Jodah zapřemýšlel, zda jsou mágové i v kuchyni.

Dopřál si další sklenici vína a všiml si, že Shannan se začal věnovat panákům whisky – jednomu za druhým. Pak sluhové otevřeli dveře za Mairsilovou a Barlovou prázdnou židlí a jeden z nich oznámil, že v kuřárně se budou recitovat verše a předvádět kouzla.

Shannan se zvedl od stolu a snažil se Jodaha vzít s sebou. „Dobrý místa jsou vždycky obsazený jako první,“ rozplýval se.

Jodah se jemně uvolnil z jeho sevření. „Byl to dlouhý den,“ řekl diplomaticky. „Myslím, že chci strávit nějakou dobu přemýšlením a pak jít brzo spát.“

Shannan zamrkal údivem nad takto dokonale promyšlenou a naplánovanou aktivitou.

Nakonec ze sebe vydal: „Fajn!“ a hrnul se ke dveřím. „Uvidíme se u snídaně!“ zavolal přes rameno.

Většina společnosti zamířila do kuřárny. Bělovlasá žena očividně sledovala jednoho z číšníků. Stařec sedící vedle Jodaha si stále něco poznamenával na tabulku. Polovinu svého jídla nechal nedotčenou před sebou.

Jodah se protáhl a vydal se do své malé světničky. Cestou minul několik otevřených dveří, z nichž se ozýval smích a v jednom případě zpěv.

Konečně dorazil do svého momentálně soukromého pokoje. Svlékl se, umyl se a skočil do peřin. Měkké povlečení se mu zdálo ještě pohodlnější než včera.

Byl v bezpečí. Měl střechu nad hlavou. Měl dobrou stravu. Pracoval mezi mágy. Nebyli tady ani goblini, ani městská stráž, ani církev. Konečně našel místo, které oceňovalo magii.

Dnes byl opravdu dobrý den, pomyslel si Jodah. Než se ho dokázaly zmocnit otěže spánku, přišla mu na mysl jedna poslední myšlenka.

Ta myšlenka byla: Tady bych si mohl zvyknout.

*****

Barl zdvořile, ale silně zaklepal a vstoupil do soukromé pracovny. Čekal, že se Lord Nejvyšší mág bude hrbit nad svým kamenným kalendářem s přesýpacími hodinami v ruce. Místo toho však Mairsil seděl za stolem a kolem sebe měl navršenou vysokou hromadu knih. Uprostřed toho zmatku ležela složka se třemi listy papíru se zápisem pohovoru s Jodahem.

„Volal jste mě, můj Lorde mágu?“ zeptal se artefaktér.

Mairsil vzhlédl a usmál se na Barla způsobem, jaký Barlovi sděloval, že Lord Nejvyšší mág něco objevil a je tím objevem velmi potěšen. Tenhle výraz už Barl znal – Mairsil byl mistr v tom, že zadal pěti mágům samostatné a zdánlivě nijak nesouvisející úkoly, jen aby si dal jejich výsledky dohromady a vyvodil z nich něco, co nikdo nepředpokládal.

„Jak to jde s naším novým příchozím?“ zeptal se rovnou Mairsil.

„Podle vašich instrukcí byl přidělen do knihovny jako písař,“ odpověděl klidně Barl. „Požádal jsem jednoho ze svých mladých učňů, aby mu pomohl usadit se. Smím se zeptat, proč takový zájem zrovna o toho jediného čarodějíčka?“

Mairsil se znovu usmál, uchichtl se a poklepal na zprávu. „Jodah z provincie Giva,“ řekl, „student již zesnulého Vosky, jména, které nikomu z nás nic neříká. Ale tady v zápisu se píše, že v jeho rodokmenu byl mág.“

Barl se zhluboka nadechl a chvilku přemýšlel. „Jarsyl. Říkal, že měl pradědečka, který se jmenoval Jarsyl. Už jste se o tom zmínil.“

„Prapradědečka,“ opravil ho Mairsil. „Teď se podívej na tohle.“

Vyšší muž otočil velikou, otevřenou knihou na stole. Byla to kopie Starověké války od Kayly bin-Kroog. Barl viděl pouhé čtyři kopie tohoto díla – jednu, kterou on sám přinesl z jihu, a tři pozdější kopie, které za ta léta nařídil zničit, aby se nedostaly do nepovolaných rukou.

Knihu udržovala otevřenou na požadované stránce velká mosazná záložka. Pasáž, na kterou Mairsil ukázal, byla poblíž konce svazku. Barl si ji četl a Mairsil tiše čekal.

„Píše se tady o době, kdy Zkáza zasáhla Argive, tehdejší domov bin-Kroog,“ řekl Barl, „když obrovský výbuch, který vyvolal Urza, aby porazil svého bratra, zasáhl jeho domov tisíce mil daleko. Pořád měl dost síly na to, aby srovnával se zemí věže a prorážel kamenné zdi.“

„Podívej se na poznámku na okraji, tu, o které si myslím, že je napsaná Kayliným rukopisem,“ řekl Mairsil.

Barl zašilhal a přikývl. „Vypadá to jako zmínka o Jarsylovi. Tenhle Jarsyl je Kaylin vnuk a je ještě dítě. Píše se tu, že ho výbuch vylekal.“

„A provincie Giva byla kdysi domovem národa Argive,“ řekl Mairsil.

Barl vzhlédl. „Vy si myslíte, že Jarsyl z Války bratří je předkem toho kluka.“

Mairsil předpažil ruce a otočil je dlaněmi ke stropu, jako by fyzicky vážil tu možnost. Pak se usmál.

„Zdá se to být velmi pravděpodobné. Jarsyl z provincie Giva je pra-něco-dědeček toho kluka. Jarsyl z Argivu byl Urzův vnuk. Takže…“ Zvedl obě dlaně před Barla.

„Vypadá to jako shoda okolností,“ řekl přesvědčeně Barl. Na podobné cestě se už s Mairsilem ocitl. Obvykle mu bylo dokázáno, že se mýlí – Mairsil často prozkoumával soubor faktů a pak přicházel s vývodem, který nebyl zrovna nejpravděpodobnější, ale obvykle byl správný.

„Shoda okolností, kterou stojí za to prozkoumat,“ řekl Mairsil. Znovu se posadil na svou židli s vysokým opěradlem, sepjal ruce na břiše a začal si pohrávat se svým rubínovým prstenem.

Barl prohlásil: „Jestli si přejete, můžeme se rovnou dobrat pravdy. Hůlka s růžovým krystalem se při získávání odpovědí ukázala být více než vhodná.“

Mairsil pohlédl na zavalitého muže a jeho obočí se zvedla v předstíraném překvapení.

„Příteli Barle! Ne každá otázka musí být zodpovězena kladivem! A kromě toho jsem si myslel, že se ti ten mladý muž líbil.“

Barl odpověděl: „Řekl jsem, že věřím, že do naší společnosti dobře zapadne a že vypadá slibně. Ale jestli se v něm skrývá nějaké nebezpečí, měli bychom být připraveni zatočit s ním rovnou a rychle.“

„A kromě toho,“ řekl Mairsil a do jeho tváře se vrátil vlčí škleb, když teatrálně pozvedl dlaň, „dobře víš, že když to navrhneš ty, já zkusím něco jiného. Ó, na to tě znám příliš dlouho, příteli artefaktére!“

„To předpokládáte, že vás znám stejně dobře, jak se domníváte, že znáte vy mě, můj Lorde Nejvyšší mágu,“ řekl Barl bez náznaku zklamání.

Mairsil roztáhl prsty a dotkl se jimi svých rtů. „Možná ani neví, že je z Urzovy krve,“ řekl nakonec. „Koneckonců, Bratři nejsou zrovna lidé, které by většina lidí chtěla mít v rodokmenu. Přesto však, jestli má opravdu něco z Urzovy krve, a je to mág, a je Jarsylův potomek…“ Nechal tu větu na nějakou dobu nedokončenou. „Myslím, že se s tím klukem chci setkat,“ řekl nakonec.

„Můžu ho sem nechat přivést třeba hned,“ řekl klidně Barl.

„Ale ne takhle,“ řekl Mairsil a zklamaně mávl rukou. „Kladiva, Barle, kladiva! Ten kluk nemá žádnou rodinu. Nemá žádné opravdové přátele. Ztratil svého učitele a teď nám padl do náruče. Hledá někoho, koho by mohl následovat, někoho, ke komu by se mohl obrátit.“

„Tím někým chcete být vy, předpokládám,“ řekl rozhodně Barl.

„Jistě,“ odpověděl Mairsil a koutky jeho tenkého knírku se opět roztáhly do vlčího úsměvu. „A až ho budu mít, bude klíčem k tomu, co potřebuji, abych rozluštil své velké tajemství. Nakonec ani nebudu potřebovat Itha, že? Teď mám někoho z Urzovy krve, kdo odemkne dveře a přinese mi moc, která mi právem náleží!“

Barl neřekl nic a jen moudrosti Lorda Nejvyššího mága přikývl.

Kapitola 12
Čarodějnický učeň

Většina magických organizací té doby byly kulty osobnosti, vystavěné okolo jednoho konkrétního čaroděje, který přitáhl dostatek následovníků. Když pak jeden z nich přilákal své vlastní studenty, jeho skupina, složená z jeho následovníků, se časem od hlavní organizace oddělila a vytvořila svou vlastní. Obvykle taková organizace zanikla po smrti svého charismatického zakladatele. V případě Společenstva mágů se student zmocnil pozice svého mistra, ovšem jeho konečnému zániku to nezabránilo, jen ho oddálilo. Zajímavé je, že jeden z mágů přítomných při pádu Společenstva byla osoba jménem Jodah.

Arkol, argivský učenec

První týdny se skládaly z mnoha malých incidentů a nehod, jaké činí život životem. Jodah dokončil přepisování několika historií různých městských států na východním pobřeží, knihy epických básní a několika svitků, které se ukázaly nebýt ničím jiným než kompletními daňovými záznamy jednoho dávno mrtvého zegonského čaroděje. Byla tam i úchvatná sbírka lidových bájí a pověstí, o kterých autor hned na začátku přiznával, že nejsou ničím jiným než výtvory jeho vlastní mysli. Jodah se na ně zeptal Neddy, ale ta mu jen stroze řekla, že jestliže jsou na hromadě, mají svou hodnotu a měly by být zaznamenány.

Byly tam také tři historie samotné Války Bratří. Každá se v detailech trochu lišila od ostatních. Jedna byla založena na jedné z vymyšlených fikcí, kterou Jodah přepsal a zacházel s ní jako s čistou pravdou, i když ji očividně vyvracela zřejmá fakta v ostatních svazcích.

Nedda vypadala, že je s jeho prací vcelku spokojená, a chodila ho kontrolovat už jen jednou denně. Obrovská hromada knih se nijak nezmenšovala, třebaže Jodah odkládal přepsané knihy na jednu hromadu a ty, které nemohl přečíst, na druhou. Jestliže nějakou knihu nedokázal přečíst, bylo to obvykle proto, že text byl psán v nějakém jazyce nebo šifře, které Jodah nerozuměl, nebo byl tak špatně napsaný nebo poničený, že Jodah nemohl pořádně přečíst slova.

Když Jodah četl nahlas, bojoval s pokušením slova pouze vyslovovat, místo aby do nich pronikal. Epické básně mu zůstaly v paměti ještě několik dní poté a různé verze Války Bratří pozorně studoval. Bylo v nich několik zmínek o textu zvaném Starověká válka, ale ani v knihovně, ani v hromadě knih, které měly být přepsány úhledným písmem zapisovacího skarabea, se žádná kopie tohoto textu nenacházela. Jodah předpokládal, že se za ta léta ztratila.

Byla tam také jedna kniha, která popisovala kouzla. Napsal ji údajně učenec, který rozmlouval s gobliním šamanem, a její znění a frazeologie byla přinejlepším hrubá. Přesto jí Jodah z velké části porozuměl a poté, co ji přečetl, si ji odložil stranou, aby si ji později znovu prostudoval. Bylo to přibližně v době, kdy si začal brát oběd na cimbuří, odkud byl výhled na horský masív. V době mezi večeří a soumrakem trávil celé hodiny pouze tím, že hory pozoroval a vtiskával si je do paměti.

Zdálo se to být správné a svým způsobem to byla i vzpomínka na Vosku, který se nikdy nedostal k tomu, aby Jodaha naučil opravdová červená kouzla, protože Jodah neznal hory tak dobře, jako jeho učitel.

Jednoho večera v soukromí své malé světničky si Jodah pročistil mysl a začal myslet na hory. Pole v okolí svého domova znal až do morku kostí a vzpomínky na ně přicházely snadno, ale vytáhnout si z paměti hory pro něj bylo těžší. Aby byl mezi nimi. Aby byl jedním z nich. Aby z nich vytáhl jejich sílu.

Přesto se mu to po několika dnech meditací povedlo a vyvolal dost červené energie na to, aby zapálil jednu svíčku. Červená mana měla svou vlastní chuť, zápach i kresbu – všechno to bylo jiné, než u bílé. Působila tepleji a Jodahovi připadala jako táborový oheň spalující borovicové větve. Zdála se také být divočejší, méně ovladatelná, odhodlaná ihned vystřelit nesprávným směrem, nebude-li náležitě zvládnuta. Po několika dnech Jodah dokázal seslat dostatečně velký plamen na to, aby zdálky zapálil několik svíček.

Tu noc nedokázal usnout. Zůstal vzhůru a pozoroval, jak svíčky hoří a nakonec mihotavě zhasínají. Vzpomínal, jak se hrbil nad nezapáleným ohništěm a snažil se zvládnout to, co se mu nyní zdálo být tak lehké, tak prosté. Pocítil mravenčení na dně žaludku. Kdyby tady jen byl Voska, aby viděl jeho úspěchy.

V knihovně býval vcelku klid. Zhruba čtyřikrát denně přišel některý ze sluhů s obojkem a vyžádal si určitou knihu. Nedda mu ji pak vytáhla z police nebo ho poslala zpět se zprávou, že žádná taková kniha tady není. Vypadala, že ví zpaměti, co je na policích.

Výjimečně se stávalo, že do knihovny dorazil pro knihu sám mág nebo mágyně. Potom buď oznámil Neddě, že si ji odnáší, nebo se posadil za jeden z nízkých stolů a četl si. Jodahův nízký tlumený hlas zpod velkých oken je očividně nijak nerušil.

Pokud šlo o Neddu, ta obvykle zůstávala za svým stolem a procházela si své tajemné texty. Občas prozkoumala hromadu nečitelných knih, vytáhla z ní svazek, kterému rozuměla, a odnesla si ho ke svému stolu, aby si jej přepsala sama. Ve zbylém čase většinou četla, psala nebo se věnovala svým květinám.

Jednoho dne k ní Jodah pohlédl a viděl, jak něco tiše mumlá jedné ze svých květin, obří listnaté obludě s kulatým pupenem, který zatím odmítal rozkvést. Jodah se díval, jak k němu Nedda promlouvá a jak ze srdce pupenu začíná probublávat tenký, nažloutlý opar, který nad květinou vytváří pramínek kouře. Jodah se díval dál a kouř se zformoval do tvaru obličeje – ne lidského, ale štíhlého elfího. Pak se obličej rozplynul a Nedda se usmála. Potom si všimla, že ji Jodah pozoruje, a odpověděla mu ostrým rozzlobeným pohledem. Jodah se raději znovu ponořil do knihy, kterou právě přepisoval, a toho dopoledne už od ní nevzhlédl. Příští den už květina s pevně vrostlým pupenem byla z Neddiny květinové hradby pryč.

Toho večera Jodah opět trénoval zapalování svíček. Pozoroval jejich mihotavá světla a přitom přemýšlel o magii. Voska na ni vždy pohlížel tak, jako by magie byla přirozený talent. Člověk ho buď má, nebo nemá. Na druhou stranu Sima se chovala, jako by magie byla nějaký předmět zkoumání, který se dá studovat, zaznamenávat do knih a trénovat. Artefaktér Barl vypadal, že věří, že magie je nějaký druh stroje, který lze prozkoumávat a vysvětlovat sadou fyzikálních zákonů. Shannan a někteří další zdejší mágové přistupovali k magii tak, jako by to byla jenom nějaká činnost, kterou člověk vykonává, když zrovna nejí, nebo zdroj jejich vtípků a zábavy. Nedda vypadala, že s pomocí magie pečuje o své květiny. A Jodah…

Jodah zamrkal. Nevěděl zcela jistě, co to vlastně magie je ani k čemu by ji chtěl používat. Strávil příliš velkou část svého dosavadního života útěkem, ukrýváním se nebo bojem, než aby přemýšlel o takových věcech. Vzpomněl si, co řekl Barlovi tehdy první večer. Už ho nebavilo pořád mít hlad, pořád mrznout a pořád před někým utíkat. Chtěl, aby mu magie pomohla.

Teď už před nikým neutíkal, už neměl hlad, už mu nebyla zima. K čemu tedy vlastně bude svou magii používat on?

*****

O dva dny později vysvitlo slunce. Už během několika uplynulých dní se obloha rozjasňovala a u večeře se hovořilo o tom, že v blízké budoucnosti možná bude vidět opravdový sluneční svit. Sídlo Společenstva stálo daleko v severních šířkách, takže v zimě byly dny krátké a smutné, zatímco teď v létě trvaly dny déle než většina lidských činností. Mraky na nebi byly pořád, ať bylo jakékoli roční období, spouštěl se z nich studený déšť a ve vyšších polohách sníh. Myšlenka, že by slunce konečně mohlo vysvitnout, byla vítaná změna.

Když se tak stalo, každého to překvapilo. To odpoledne Jodah seděl za svým stolem a přepisoval text, který porovnával vojenské taktiky různých městských států. Náhle se na knize, kterou četl, objevil malý, jasný obláček. Jodah zamrkal a přestal číst. Skarabeus se zastavil v ten samý okamžik. Jodah se pokusil jasný obláček smést, ale ten se nepohnul. Navíc když Jodah posunul knihu, obláček zůstal na místě. Když knihu odstrčil, obláček dopadal na stůl, a když se ho Jodah pokusil chytit, usídlil se mu na hřbetu ruky.

Jodah se podíval na zbytek stolu a ten byl podobnými jasnými obláčky celý pokrytý. Mnoho z nich byly malé, pestrobarevné duhy zkroucených tvarů, které končily ve hřejivé skvrně na stole.

Teprve pak Jodah vzhlédl a podíval se ven.

Veliké okno hrálo světlem a barvami. Slunce se ukázalo poprvé ode dne, kdy Jodah přišel do Citadely, a nyní zběsile zářilo, jako by chtělo dohnat ztracený čas. Sluneční svit zachytávaly rozličné hranoly a panely ve velkém proskleném okně a vrhaly jej na všechny povrchy kolem. Paprsky narážely do okna s takovou intenzitou, že se samotné světlo rozbíjelo na barvy – modrou, červenou, zelenou a barvy mezi nimi.

Za oknem byl vidět svět. Ne ten šedivý svět, který Jodah snášel tak dlouhou dobu, ale oslnivý svět nedávno umytý nekonečnými dešti a teď usilovně podmalovávaný dlouho nespatřeným sluncem. Lesy na úpatí hory vypadaly jako bouře zeleně. Bylo tam více odstínů, než si Jodah dokázal představit, od mrzutě tmavozelené barvy jehličnanů až po jasně zelenou explozi, která odrážela sluneční světlo s takovou intenzitou, že z toho bolely oči.

Lesy se táhly po zářivých a oživlých svazích a dokonce i pláně se zdály být jasnější. Rozlehlé travnaté pustiny se ve větru vlnily jako hladina oceánu. V dálce Jodah zachytil tenké chomáčky kouře, stoupající z plání. V těch místech jsou města, jak se před několika týdny zmínil Barl, ale dnes to bylo poprvé, kdy Jodah spatřil nějakou stopu, že tam vážně jsou.

„To je ale krásný výhled,“ řekl silný, plynulý hlas za ním.

Když Jodah ten zvuk zaslechl, poskočil a obrátil se.

Za ním stál Lord Nejvyšší mág Mairsil, jako by se náhle zhmotnil z ničeho nebo si svlékl plášť neviditelnosti. Jodah se ujišťoval, že se Lord Nejvyšší mág přemístil ve chvíli, kdy se nikdo nedíval, ale jeho žaludek mu naznačoval něco jiného. Zdálo se, že Mairsila baví překvapovat lidi, a nepochybně si pro tento účel vypomáhal svou magií.

Pokud šlo o něj, vůdce Společenstva mágů se neobtěžoval zaznamenat Jodahovu reakci na jeho hlas. Namísto toho řekl: „Je velká škoda, že slunce vychází tak vzácně. Jen v zimních měsících bývá trochu jasněji, ale jsme tady tak daleko na severu, že dny jsou krátké a mágové obvykle kvůli sněhu sedí doma.“

Jodah přikývl a o slunečním svitu venku už nepřemýšlel. Pohlédl za Mairsila, aby viděl, zda si příchodu Lorda Nejvyššího mága všimla Nedda, ale její hradba květin, přes den obyčejně řízená její tichou a neochvějnou přítomností, byla nyní prázdná.

Slunce opět zašlo za závoj mraků a pestrobarevné mráčky z povrchu stolu zmizely. Mairsil se zhluboka nadechl, zavřel oči a vydechl. Když oči znovu otevřel, díval se přímo na Jodaha.

„Tak,“ řekl Mairsil, „doufám, že tvá studia pokračují dobře?“

„Mám už spoustu knih přepsaných,“ odpověděl Jodah a ukázal na hromadu hotových knih. „Samozřejmě,“ ukázal na větší hromadu dosud nepřepsaných, „je tady ještě hodně práce.“

„To vidím,“ řekl Mairsil a usadil se na židli proti Jodahovi. „Ale to není to, na co jsem se ptal, že?“

Jodah zamrkal. „Promiňte?“

„Omluva přijata,“ řekl Lord Nejvyšší mág s úsměškem, jako by se smál vlastnímu vtipu. „Tím myslím, že tohle,“ rozmáchlým pohybem ukázal na hromadu knih, „jsou tvé úkoly. Každý z nás má úkoly; to, co musí být uděláno. Já mám svoje a ty máš také svoje. Ale mě zajímá, jak pokračují tvá studia?“

Jodah se neklidně zavrtěl. Lord Nejvyšší mág před ním pohodlně seděl, jako by tento druh rozhovoru činil pravidelně, jako by si běžně povídal s nižšími mágy. To Jodaha ještě více zneklidňovalo.

„Neříkej mi, že jsi ještě neměl příležitost sám o sobě doopravdy čarovat!“ řekl Mairsil a jeho tmavá obočí se zkřivila zjevnou obavou. „To jsi opravdu natolik zaneprázdněn svými úkoly, že jsi ještě neměl čas se ničemu přiučit, vypustit jedno nebo dvě kouzla anebo trochu lépe poznat okolní země?“

Jodah náhle dostal strach, že jeho nedostatečné studium magie bude Mairsil brát jako stížnost, že ho Nedda příliš přetěžuje.

„Ne, pane. Ve sbírkách jsem našel knihu o červené maně a pracuji na tom, abych se v této oblasti zlepšil.“ Na okamžik se zakoktal a pak dodal: „Sám o sobě.“

„Výborně!“ řekl Mairsil a plácl do stolu masitou částí své dlaně. „A už jsi něco dokázal?“

„No, studoval jsem hory,“ odpověděl opatrně Jodah, „a vím… no, tedy umím vyčarovat oheň.“

Znělo to tak slabě, tak pateticky. Tohle byl Mistr Společenstva, nejsilnější mág citadely, a Jodah mu vykládá, jak se naučil tomu nejjednoduššímu červenému kouzlu.

Mairsil si pohladil holou bradu a zeptal se: „A to jsi dokázal sám od sebe?“

„Ano, pane,“ odvětil Jodah.

„Nikdo ti nepřikázal, abys studoval červenou magii? Nikdo ti nedal tu knihu ani ti neřekl, abys studoval hory, dokud se nebudeš cítit, jako bys mezi ně patřil?“

„Ne, pane,“ odpověděl Jodah.

Do Mairsilovy tváře se vrátilo slunce a Jodah si dovolil oddechnutí.

„Dobré. To je velmi dobré.“ Mairsil se naklonil k chlapci. „Všiml sis na tomto místě něčeho zvláštního, příteli Jodahu?“

„Všiml jsem si tady mnoha věcí, pane,“ řekl opatrně Jodah. „Kterou z nich máte na mysli?“

„Nemáme tady žádné učitele,“ pravil Lord Nejvyšší mág. „Žádné rádce, žádné mistry, žádné nadřízené. Usilujeme o to, být společenstvo rovných, kteří se všichni sjednotili pro jediný cíl – pro magii!“ Řekl to slovo, jako by do něj vlévalo energii. „Jedině v případě, že budeš myslet jinak,“ pokračoval, „budeš dělat přesně to pravé. Budeš dokončovat své úkoly, zatímco budeš pracovat na svých studiích. A tvá studia budou přesně taková, jaká se rozhodneš, že budou. Nenech se ničím omezovat.“ Dlouze se na Jodaha zahleděl a potom dodal: „Ty obyčejně používáš bílou, že?“

Jodah přikývl a odpověděl: „Většina kouzel, která znám, je bílá, ano.“

Mairsil přikývl. „Léčení. Světlo. Budování. Společenské schopnosti. To jsou typické znaky bílé. Citadela bílé magie je vytesaná ze sněhobílé žuly a voní jako čerstvě posečená tráva. Aspoň mně to tak vždy připadá. Ale ty teď studuješ červenou? Proč ne zelenou, když nám tady les roste div ne až pod oknem?“

Jodah upadl do rozpaků, ale dokázal odpovědět: „Můj učitel… chci říct, můj bývalý učitel byl červený mág.“

„Ano, starý Voska,“ řekl Mairsil a jeho tvář se mírně zachmuřila.

„Vy jste ho znal?“ zeptal se překvapeně Jodah.

„Věděl jsem o něm,“ řekl Lord Nejvyšší mág stále stejným tónem, jako by procházel cestičkou ve své paměti. „Je mi tě líto a soucítím s tvou ztrátou. Sám jsem za ta léta přišel o mnoho kolegů vinou církve a její krvavé inkvizice.“ Zakroutil hlavou a dodal: „Byl by na tebe hrdý, kdyby věděl, že studuješ jeho cestu tak jako svou.“

„Ano, pane,“ řekl Jodah. „Děkuji, pane.“

„A bez toho nesmyslného ‚pane‘ a bez vykání, prosím,“ řekl Mairsil. „Společnost rovných, příteli Jodahu.“

„Ano, pa… chci říct, ano, příteli… Mairsile,“ zajíkl se Jodah.

„Vím, že to zní divně,“ řekl Mairsil a do tváře se mu vrátil úsměv. „Dokonce i Barl, kterého znám odjakživa, dává přednost oslovení Lorde Nejvyšší mágu. A když mě budeš potřebovat oslovit na veřejnosti, používej tento titul. Ale když je to jenom mezi námi dvěma, říkej mi příteli a tykej mi.“

Jodah přikývl a řekl: „Ano, příteli Mairsile.“ Byl odměněn zářivým úsměvem.

„Dobrá, dobrá,“ řekl Lord Nejvyšší mág a znovu se zaklonil na židli, „a také doufám, že nebudeš ignorovat ostatní barvy. Jen do toho, do zbytku spektra! První mágové spojovali určité druhy kouzel s určitými barvami, určitými efekty. Černou s temnotou, červenou s ohněm a tak dále. Zdálo se to být přirozené. Ale pamatuj, že barvy samy o sobě představují hranice a člověk něco dokáže jen tehdy, když tyto hranice překročí a posune!“

„Ano, pa… ano, příteli Mairsile,“ řekl Jodah a přemýšlel, zda se odváží položit svému novému příteli otázku.

Jeho tvář ho musela prozradit, protože Mairsil se zeptal: „Chceš se mě na něco zeptat?“

Jodah přikývl a zeptal se: „Příteli Mairsile, jaká je tvoje barva?“

Mairsil se opět usmál a zvedl ruku hřbetem k Jodahovi. Zamrkal a na špičce každého z pěti prstů se objevil plamínek. Bílý na malíčku, pak červený, zelený, modrý a nakonec ebenově černý plamínek na palci.

„Většina lidí si myslí, že magie se dělí do pěti barev, že?“ nadhodil Mairsil. „Každá z těchto barev je svázána s určitým druhem vzpomínek na zemi.“

Jodah souhlasil a vzpomněl si na svůj rozhovor s Barlem na vyhlídce první den, předtím, než byl oficiálně uvítán do Společenstva.

Mairsil držel planoucí ruku stále před sebou. „Ale co lidé nevědí, je, že existují určité základní povahy, které jsou spjaty se samotnými barvami, a ty do značné míry určují, jakým druhem mága se člověk stane.“ Lord Nejvyšší mág pokynul svou druhou rukou a ukázal na planoucí malíček. „Bílí tíhnou k tomu, být léčiteli, opraváři a společenskými lidmi. To jsou ti, kteří chtějí, aby s nimi každý souhlasil. Ti, kteří mají rádi řád. Bílá mana přitahuje pořádkumilovné lidi – působí na ně její jednoduchost.“ Mairsil kývl na mladého muže. „Tím se nechci dotknout tvého vlastního kouzlení.“

Jodah chvilku přemýšlel a pak řekl: „Nedotkl ses.“

Mairsil ohnul malíček a plamínek na něm uhasl. „Červená je téměř pravý opak – nestálá, ničivá, zmatená a chaotická. Červení mágové obvykle mívají výbušnou povahu a ostrý jazyk. Nejednají plánovitě, ale impulzívně. To je jeden z důvodů, proč mě překvapila tvá studia a proč jsem jimi potěšen.“

Jodah se na chvilku zamyslel. Voska nikdy nebyl násilný, pochopitelně s výjimkou setkání s gobliny a církví. Ale impulzívní a zmatený – ano, to na něj sedělo. Jodah souhlasně přikývl.

Mairsil ohnul další prst. „Zelená se podobá bílé,“ vysvětloval Lord Nejvyšší mág, „věří v život, ale vyžaduje mnohem trpělivější přístup. Zelení mágové si vše opatrně plánují. Dobře vycházejí se zvířaty, rostlinami a dalšími živými bytostmi. Jsou trpěliví, ale také kritičtí.“ Když to říkal, svraštil nos.

To vypadá jako přesný popis Neddy, pomyslel si Jodah.

„Modrá,“ řekl Mairsil a jeho tvář se trošku zachmuřila. „To jsou ovladatelé. Iluze, vzduch, moře, všechny proměnlivé, nestálé elementy jsou doménou modré. Modrá dělává všechno svým vlastním způsobem a nepřipouští žádné námitky. Začni se hádat s modrým mágem a zjistíš, že samotné základy tvých argumentů sklouznou jako vodou omílaná skála. Tady ve Společenstvu je velmi málo čistě modrých mágů, a to z dobrých důvodů.“

Jodah pomyslel na Simu a potlačil zachvění. Mairsil ohnul předposlední prst a zbyl mu jen černě planoucí palec.

„A nakonec máme černou, což je podle názoru církve barva veškeré magie. Nepochopená, taková je černá, protože se zabývá věcmi, o kterých většina z nás raději nepřemýšlí – strachem, smrtí, šílenstvím. Jen tím, že jim budeme čelit, získáme sílu. Černí mágové tíhnou k tomu být samotáři, bývají také tajuplnější než ostatní, protože se bojí, že budou zavrženi. Pracují s mrtvými věcmi, ne však jako léčitelé, ale spíše jako lovci. Černí mágové s sebou nesou toto stigma.“

Jodah přemýšlel o Mairsilových slovech, ale uvědomil si, že mág neodpověděl na jeho otázku. „Ale jaká je tvoje barva?“ zeptal se znovu.

Lord Nejvyšší mág otevřel ruce a oba je zaplavil proud mnohobarevného světla, které zastínilo i jasnou venkovní oblohu. Vypadalo, že prostupuje celou knihovnou a dosáhne na každou stránku každé knihy.

„Já jsem duhový,“ řekl Mairsil se srdečným smíchem a tajuplným úšklebkem. Tvářil se jako herec na jevišti v posledních sekundách hry, než světla zhasnou a opona spadne.

Jodah zamrkal, aby zbavil svůj zrak barev, a přemýšlel, zda by bylo drzé, pokud vůbec možné, pokusit se odčarovat práci mnohem zkušenějšího mága.

„A ty můžeš být také duhový,“ řekl Mairsil. „Pamatuj, že barvy samy o sobě nejsou cílem. Jsou to jen rámce, pomocí nichž člověk může dosáhnout svých cílů.“ Mairsilovi trochu poklesl hlas. Povědomým hlasem pronesl: „Tolik ostatních mágů na to zapomíná – myslí si, že když se někdo stane černým čarodějem, může udělat vše, co může udělat kterýkoli jiný čaroděj, jen trochu jiným způsobem. Černá je však pouze jednou sadou nástrojů a opravdový mistr je zná všechny.“

„Chápu,“ řekl Jodah. „Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel.“

„Ale to bys měl,“ řekl Mairsil. „Vždy se snaž myslet novým způsobem! Teď bezpečně vím, že jsi napřed oproti Neddiným plánům přepisování knih. Doporučuji ti, abys strávil mnohem více času studiem hor, lesů, bažin a také ostrovů. Rozšiřuj si své obzory a víc si toho z knihovny odnášej. Staneš se lepším člověkem i lepším čarodějem.“

Pak se Mairsil zvedl od stolu a odešel. Jodah mrkal ze světel a v mysli mu vířilo vše, co starší mág řekl.

Krátce po Mairsilově odchodu se nebe zatáhlo a do velkého okna začalo bubnovat chladné mrholení doprovázené ledovými kroupy. Nedda se vrátila a usadila se u svého stolu, aniž příchod Lorda Nejvyššího mága nebo svůj odchod jakkoli komentovala.

Jodah se obrátil zpátky ke svazku, který právě četl, ale zjistil, že ho konverzace rozrušila – jak tím, co Lord Nejvyšší mág povídal, tak skutečností, že se tady vůbec zastavil, aby to řekl. Jodahovi nedávalo žádný smysl, že se nejmocnější čaroděj Společenstva zastavil v knihovně jen kvůli neohlášené lekci o barvách.

Z celého setkání měl Jodah neklidný pocit, jako by on byl dítě a Mairsil nějaký nemotorný, nadřazený dospělý, který se snaží být přátelský. Možná, pomyslel si Jodah, to přesně tak je. Shannan říkal, že Mairsil a Barl neustále pracují na věcech, o kterých nikdo jiný nemá tušení. Možná se některá z těch věcí týkala knihovny.

Jodah si také všiml, že stránka, kterou zrovna přepisoval, byla důsledkem jejich rozhovoru znehodnocena. Zapomněl vypnout skarabea a ten stále psal, když Mairsil mluvil. Na dolním okraji stránky se zastavil a jeho oči začaly tiše blikat. Jodah si všiml, že když Mairsil mluvil, jeho slova byla zaznamenána červeným inkoustem, na rozdíl od úhledných černých tiskacích písmen, která Jodah viděl předtím. Možná Mairsil skarabey vynalezl, napadlo Jodaha, a ty teď poznají jeho hlas.

Jodah začal stránku znovu, ale místo aby zahodil zkažený pergamen do koše na odpadky, složil ho a schoval si ho do své kožené vesty. Třeba mu další pročtení odhalí něco, co mu v rozhovoru uniklo.

Jodah však pořád zjišťoval, že se nedokáže soustředit, a po několika neúspěšných začátcích a koncích to pro dnešek vzdal. Odložil své nářadí a řekl přítelkyni Neddě, že ten den skončí dřív. Přikývla, ale bylo to podezíravé přikývnutí. V Neddině chování se objevilo něco, co tam předtím nebylo, jako by se důsledkem jeho veřejného setkání s Lordem Nejvyšším mágem planety náhle přesunuly na jiné oběžné dráhy.

Jodah vyšel na parapet, aby si prohlížel hory, ale zjistil, že jeho mysl je příliš zaneřáděná, než aby se dokázal na něco soustředit, natož sám studovat zemi. Studený déšť navíc zesílil a Jodah zezdola slyšel křik těch, které krátký sluneční svit vylákal ven, jen aby jim počasí opět krutě připomnělo svou pravou povahu, jakmile se vzdálili od citadely. Jodah dlouho pozoroval déšť a snažil se vymýt si jím mysl, ale nešlo to.

Stejně tak podivná byla večeře ten večer. Mairsil a Barl seděli v čele stolu, na vrcholu podkovy. Jak bylo v jejich přítomnosti zvykem, nekonaly se žádné žertíky a žádná legrace, žádné potravinové bitvy ani náhlá zjevení. Ale u stolu bylo i něco jiného. Byl slyšet smích, ale nervózní smích. Byla tam společenská konverzace, ale Jodahovým uším zněla podivně uměle, nuceně a nepřirozeně. K Mairsilově židli přišlo během večeře několik lidí, ale působili strojeně a formálně, rozhodně ne jako „společnost rovných“, o jaké Mairsil mluvil.

Vládl strach. To je ono, pochopil Jodah. Ve vzduchu se vznášel strach.

Jodah se díval na Mairsila, ale Lord Nejvyšší mág tentokrát vůbec nevzhlédl ani nijak nezaznamenal Jodahovu přítomnost. Místo toho měl mírně skloněnou hlavu a rozmlouval s Barlem. Když Mairsil mluvil, vrchní artefaktér si rychle dělal poznámky na tabulku. Po opačné straně Mairsilovy židle stál Ingles, mág v červeném, kterého Jodah potkal první den. Nervózně se vrtěl a čekal, až se Mairsil uráčí si ho všimnout. Další rozhovor, krátký a přímočarý. Ingles byl zamítnut a vrátil se na své místo za stolem. Mairsil vstal, poklonil se shromážděným a vytratil se ze síně s Barlem v patách. Až pak to vypadalo, že si všichni ulehčeně oddechli a do hovoru se vrátilo něco, co připomínalo život.

Báli se, usoudil Jodah – báli se Mairsila, báli se Barla, báli se obou. Nicméně vůči němu byl Barl v prvních několika dnech milý, zatímco Mairsil vypadal, že dnes sešel se své obvyklé cesty, aby byl výřečný, přátelský a poučný.

Což připadalo Jodahovi ještě více podezřelé. Potřeboval toho o mistrech Společenstva mágů zjistit víc, ale nemohl přijít na to, koho se zeptat.

A pak jeho zrak ulpěl na přerostlé, neupravené postavě Shannana, který právě neúspěšně flirtoval s Drusillou, zatímco mu číšník s obojkem do sklenice doléval rum. Číšník se vzdálil a Shannan uprostřed vtipkování udělal přestávku, aby muži nařídil, aby odnesl láhev.

Jodah se přemohl a usmál se, a když se zbytek shromážděných začal rozcházet, vydal se přímou čarou k Shannanovi.

Kapitola 13
Nebezpečné znalosti

Znalosti z časů Temna a vůbec všech starodávných časů k nám přicházejí po kapkách a kouscích. Dochovalo se jen málo knih a ty se navíc často navzájem neshodují nebo se odkazují na dřívější, dnes již ztracené texty. Důvodů pro tento nedostatek znalostí jsou myriády, včetně dlouhé studené mezery v podobě Doby ledové. Jedním ze základních důvodů této ztráty znalostí však je, že každý věk, každá generace a každý režim si přeje, aby jeho verze dějin byla ta jediná, která přetrvá a bude vyprávěna v budoucnu. Církev Talova nemilosrdně ničila knihy, které se neshodovaly s její verzí historie, a mágové a učenci od té doby nebyli o mnoho lepší. Ačkoli o svých zvycích cenzury knih hovořili jako o „moderní platnosti“ a „dějinném revizionismu“, církev a učenci se shodovali v jednom – vítěz bude tím, kdo bude stanovovat, jak se dějiny doopravdy odehrály.

Arkol, argivský učenec

„Omlouvám se za tvý boty,“ koktal Shannan.

„Dostanu nové,“ řekl Jodah a směroval zmateného artefaktéřího asistenta chodbou na nerušené místo. Za nimi už sluhové utírali Shannanovu večeři z tapet a koberců.

„Máš ještě tu flašku?“ zeptal se Shannan a otočil se k Jodahovi, ale žádné z očí se mu dost nezaostřilo.

„Jo, tady,“ řekl Jodah. Pozvedl láhev a sklenice a cinkl jimi o sebe.

„Fajn.“ Shannanovi poklesla hlava k hrudi. „Nerad bych o ni úplně přišel.“ Znovu vzhlédl. „Omlouvám se za ty boty.“

„Nic si z toho nedělej,“ řekl Jodah a naváděl svého opilého společníka k malé čalouněné pohovce. Najednou se cítil jako námořní kapitán, který se snaží vést přetíženou bárku proti větru.

Jodah dostal Shannana dost blízko k pohovce, aby cestu opilého artefaktéra dokončilo správné postrčení společně s gravitací. Shannan s žuchnutím dopadl, a když se trefil na gauč, zvedl ruce i nohy.

„To je lepší,“ řekl Shannan. „Takhle se svět míň točí.“

„Fajn,“ řekl Jodah a nalil svému společníkovi další skleničku.

„Neměl bych pít,“ prohlásil Shannan. „Ráno se potom hrozně motám. Zejtra ráno musím vyřezat další ozubený kolečko do tý Barlovy tajemný mašinky. Jedno už jsem vyrobil, ale ty další tři praskly přímo uprostřed. Dělá akorát problémy, ten zatracenej nefrit. To budeš pít ty?“

„Ne, to je pro tebe,“ řekl Jodah a podal Shannanovi plnou skleničku.

Shannan se na ni usmál a pak se zamračil na Jodaha. „Ty se ke mně nepřidáš?“

Jodah zamával před Shannanem svou prázdnou skleničkou, jako by třásl jejím neexistujícím obsahem. „Tady.“

„Fajn.“ Shannan se začal soustředit na svůj nápoj. Pozvedl skleničku a hlasitě pronesl: „Na zmatení nepřítele!“ Většinu obsahu se mu podařilo dostat do svého hrdla, trochu mu ukáplo na košili a pár kapek skončilo na vycpávce pohovky. „Ty seš tak hodnej člověk, že se o mě tak staráš. To tady moc lidí nedělá, víš?“

„To nic není,“ řekl Jodah.

„Ne, myslím to vážně,“ řekl Shannan a nahnul se dopředu. „To je pořád ‚příteli‘ sem, ‚příteli‘ tam, ale ve skutečnosti sou to všichni akorát supové. Furt jen čekaj na to, kdy uklouzneš. Sou táááák nadšení z toho, že sou čarodějové, že už zapomněli, že sou taky lidi. A lidi…“ Shannan stiskl rty a začal si urovnávat myšlenky. „Lidi sou prostě někdy svině.“

„To jo,“ souhlasil Jodah. „Vlastně bych chtěl slyšet něco o některých lidech tady.“

„Fajn, to já budu vědět,“ řekl Shannan. „Já tady vím prostě všecko. Nikdo mě nemá rád, teda vlastně nikdo tady nemá rád nikoho, ale každej tady mluví o každým.“

„Chtěl bych vědět něco o Lordu Nejvyšším mágovi,“ řekl Jodah, „a taky o vrchním artefaktérovi.“

Shannanovi se závratnou rychlostí rozjasnil zrak. Jodah viděl, že na něj učeň hledí se zděšením, jako by Jodah náhle začal chrlit oheň. Pak se začal stavět na nohy. „Musím už jít,“ prohlásil.

Jodah položil Shannanovi ruku na rameno a zatlačil ho zpátky na gauč. „Jsem jenom zvědavý.“

„Bejt zvědavej je tady špatný,“ řekl Shannan. „Sice ti řeknou, že je to dobrý, ale hned jak začneš bejt zvědavej na tu nesprávnou věc – vžžžžunk!“ Volnou rukou učinil sekavý pohyb a přitom se mu podařilo rozlít trochu svého nápoje.

„Právě proto se tě ptám,“ řekl Jodah. „Chci se zeptat někoho důvěryhodného.“

„Důvěryhodnýho,“ zajíkl se Shannan. Zacházel s tímto slovem jako s novou vestou. „Jo, to je fakt. Já sem důvěryhodnej. Ale nemůžu ti nic říct.“

Znovu se snažil vstát a znovu měl ruku na rameni. „Tak v tom případě ti něco řeknu já.“

Shannan se zatvářil bezmocně i rozzlobeně, ale odpověděl: „Tak do toho.“

„Dneska jsem mluvil s Lordem Nejvyšším mágem,“ řekl Jodah.

Shannanova tvář se zkroutila do malé pevné kuličky. „To není možný!“ vydal nakonec ze sebe.

„Je to tak,“ řekl Jodah. Zněl pohoršeně a, jak doufal, upřímně. „Dneska přišel do knihovny a měli jsme spolu dlouhý hovor.“

Shannanovi trochu poklesly oči. „A co chtěl?“

„Cha,“ odpověděl Jodah, „to je právě ten problém. Já nevím. Mluvili jsme spolu o počasí, o magii, o barvách a o tom, jak pokračují moje studia. Ale nevím, co chtěl.“

Shannan svraštil obočí. Jodah si skoro představoval jeho intuitivní stroj, jak se zoufale snaží o souhru se zvědavou myšlenkou.

„To je divný,“ bylo vše, nač se Shannan zmohl. „Vážně divný.“

„Přesně moje řeč,“ souhlasil Jodah. „Mairsil je silný mág, že?“

„To jo,“ odpověděl Shannan.

„A taky má hodně práce,“ pokračoval Jodah.

„Až nad hlavu,“ řekl Shannan.

„Tak proč se mnou mluví?“ zeptal se Jodah.

„Možná na tobě vidí něco, co se mu líbí,“ řekl Shannan. „Možná něco ze svýho vlastního mládí.“

„Možná,“ řekl Jodah a kousl se do spodního rtu. „Právě to je důvod, proč se chci obrátit na někoho, kdo o něm něco ví. Tím někým jsi ty.“

„Já,“ řekl Shannan. Snažil se polykat slova. „Ne. Nepomůžu ti. Promiň.“ Opilý artefaktér se snažil vstát a tentokrát ho Jodah nezastavil.

„Fajn. Půjdu se zeptat někoho jiného. Třeba Barla. Ten mi možná prozradí, proč se mnou Mairsil chce mluvit.“

To Shannana zastavilo v půlce vstávání. Pomalu, jako propíchnutý balón, se znovu posadil.

„Mluvit s Barlem je jako mluvit se samotným Nejvyšším mágstvem. Blbej nápad.“ Na chvilku se zastavil a snažil se shromáždit svou odvahu, důvtip nebo obojí. Nakonec řekl: „Tak jo, ale ode mě jsi to neslyšel.“

„Od tebe jsem to neslyšel,“ opakoval Jodah.

„Tím chci říct, že je to veřejný tajemství,“ řekl Shannan. „Každej o tom ví, ale nikdo o tom nemluví.“

„Veřejné tajemství,“ zopakoval Jodah.

Shannan zvedl svou již prázdnou skleničku. Jodah ji naplnil.

Shannan se nahnul blíž a Jodah téměř uhnul před oblakem alkoholu, který z artefaktéra táhl. Téměř.

„Mairsilovi se taky říká Samozvanec,“ řekl Shannan tlumeným, spikleneckým hlasem, který nemohlo být slyšet dál než na dvacet stop. „Teda, za jeho zády.“

Jodah zakroutil hlavou a zeptal se: „Samozvanec?“

„Pšššt!“ zasyčel Shannan a začal se rozhlížet chodbou sem a tam, zda nejde nějaký špión.

„Tím myslíš, že není mág?“ zeptal se Jodah.

„Nenene!“ řekl Shannan, „je to samozvanec na trůnu. Původně neměl víst Společenstvo. Svrhnul zdejšího prvního vůdce, to byl jeho učitel. Je to usurátor.“

„Usurpátor,“ opravil ho Jodah.

„To taky,“ řekl Shannan. „Todle místo vystavěl jeho vlastní učitel. Chtěl, aby tady bylo velký sídlo pro čaroděje. Přived sem ty první, ty nejstarší. Potom se obrátil na Mairsila a – vžžžžunk!“ Znovu udělal ten sekavý pohyb.

„On ho zabil?“ zeptal se Jodah. „Svého prvního mistra? Mairsil ho zabil a ovládl Společenstvo?“

Shannan pokrčil rameny. „To nevim. Někteří lidi říkaj, že ho zabil. Někteří, že ten učitel jen odešel. Někteří, že ho Mairsil proměnil v jednoho z Padlejch.“

„V jednoho z Padlých?“ zeptal se Jodah.

Shannan se na Jodaha tvrdě zahleděl. „Já sem ti nikdy neříkal, jak sem se sem dostal?“

Jodaha to samotného zajímalo, ale jen zavrtěl hlavou.

„Doslechnul sem se o tomdle místu a podplatil sem lodního kapitána, aby mě sem vzal,“ vyprávěl Shannan. „Od doby, kdy to tu Mairsil ovlád, sem nikoho nepřiváděj. Musíš se sem dostat sám od sebe, abys prokázal, že na to máš.“ Shannan zavrtěl hlavou. „Ale každopádně, moje zkouška byla bojovat s jedním z Padlejch. Víš, co sou zač?“

Jodah zavrtěl hlavou.

„Když si mág drží spoustu many moc dlouho, tak se popálí, že jo?“ zeptal se Shannan, ale nečekal na Jodahovu odpověď. „No a když se popálíš strašně moc, když si držíš strašně moc many strašně dlouho strašně mockrát, tak se staneš Padlým. Hnusná věc. Divoká a nezkrotná. Nemá oči, jen malý hořící kousíčky many. Svý kouzla furt zná, ale už nad nima nemá kontrolu. Běhá jak lasička, fakt rychle. Bojuje jak vlk.“ Shannan se otřásl.

Jodah se snažil představit si, jak Shannan poráží takovou nestvůru, a dospěl k závěru, že je to nemožné. Nakonec se zeptal: „A jak jsi ho porazil?“

Shannan se rozzářil. „Postavil sem si kuši, která vypálí čtyři širokohlavý šipky najednou. Trefil sem ho na deset yardů.“

Jodah přikývl. „Tak to jo.“

„Musel sem dobíjet. Dvakrát,“ řekl Shannan a vysál zbytek svého nápoje. Pozvedl skleničku, ale láhev už byla prázdná. Jodah mu ji ukázal a Shannan jen zhluboka vzdychl.

„Tak ty si myslíš, že to má něco společného s Padlými?“ zeptal se Jodah. „Že první mág se stal Padlým, protože si udržoval příliš moc many příliš dlouho? Nebo že ho Mairsil proměnil v Padlého?“

„Já si nic nemyslim,“ odpověděl Shannan. „Já jen vim, že kolem Lorda Nejvyššího mágstva chodí každej po špičkách, páč se bojí, že se jemu může stát to samý, co se stalo zdejšímu prvnímu vůdci.“ Vzdychl. „A myslím, že Barla se každej bojí proto, že Barl je tady jedinej, s kým Lord Nejvyšší mágstvo mluví.“

„Až na to, že Lord Nejvyšší mág dneska mluvil se mnou,“ pravil Jodah tichým hlasem.

„Hu-hu,“ řekl Shannan a začal se zvedat na nohy, „tak to bych si na tvým místě dával pořádnýho majzla na to, co mu řekneš. O sobě, ale hlavně o mně. Nebo jinak…“ Potřetí učinil sekavý pohyb.

„Vžžžžunk,“ řekl tiše Jodah.

*****

Příští den nebyla u snídaně po Shannanovi ani stopa, což bylo pro Jodaha malé překvapení. Mohutný učeň dokázal po skončení jejich včerejší diskuse odejít chodbou dolů po svých, ale Jodah si byl jist, že Shannan skončil ležící a spící na některém gauči na chodbě.

Snídaně byla jako vždy poklidná záležitost a Jodah si poprvé uvědomil, že tady zná jen velmi málo lidí. Většinu jich znal od vidění, ale bylo tady jen málo těch, s nimiž prohodil více než pár slov, a nikdy o samotné magii. Ostatně jen málokdy zaslechl lidi, jak spolu o magii hovoří, ať už u snídaně, u večeře nebo na chodbách.

Možná právě tohle bylo to, po čem Mairsil toužil, napadlo Jodaha – někdo, s kým by si mohl popovídat o magii. Možná jsou všichni ostatní vůči němu příliš uctiví nebo se ho bojí, a tak se zaměřil na nového příchozího.

Možná. Pořád mu to nějak nehrálo.

Knihovna pro něj znamenala úlevu a Jodah byl pro jednou zase rád, že se může vrátit ke své práci. Ke svým úkolům, jak je nazval Lord Nejvyšší mág. Když procházel kolem Neddina stolu, Nedda na něj odměřeně kývla a Jodah si začínal myslet, že po podivném včerejšku se vše začíná vracet k normálu.

Krátce vyhlédl z okna a uviděl, že mraky jsou opět těžké a šedivé jako obrácená pychavka rostoucí na nebi. Do poledne zřejmě začne znovu pršet.

Jodah otevřel zásuvku stolu a vytáhl skarabea, brko, inkoust a pergamen. Vytáhl také složku s rukopisem, který právě vytvářel, a nedokončenou knihu z předchozího dne. Vyhlídka na čtení různých popisů toho, jak kopiníci vytvářejí čtverec na svažité krajině, mu najednou nepřipadala tak přitažlivá jako včerejšího rána.

Zatímco se připravoval, vynořil se zpoza hromady další mág. Očividně tam byl už předtím. Byl to jeden z těch, které Jodah neznal. Měl vysoké čelo a na očích měl nasazené brýle s širokými čočkami. Nakrátko se otočil k Jodahovi a v brýlích vypadal jako překvapená žába.

Nový mág se podíval na police a zakroutil hlavou. Pak přešel k napůl roztříděné hromadě knih. Zastavil se nad Jodahovou hromadou dokončených svazků.

„Tyhle už jsou přepsané,“ řekl ochotně Jodah. „Ta druhá hromada jsou ty, kterým nerozumím. K těm ostatním jsme se ještě nedostali.“

Mág vrhl na Jodaha ledový pohled a pak udělal něco, co vypadalo jako úšklebek. Jodah pochopil a nastavil skarabea, aby zapisoval.

Čaroděj si vybral knihu z vrchu hromady nepřečtených. Byl to veliký svazek vázaný v kůži, na jehož hřbetě byl připevněn kotouč z azurové slídy. Jeho stránky byly draze pozlaceny a zespoda podél vazby vyčnívala červená sametová záložka, která vypadala jako vyplazený jazyk.

Mág se posadil za nedaleký stůl a Jodah začal číst nahlas o vzestupu dědičného rytířství v jižních městech. V tu chvíli začal nový návštěvník řvát.

Nejprve Jodah nechápal, co se vlastně děje. Mág se posadil za stůl, otevřel knihu a začal číst. Teď zničehonic řval, jednou rukou držel knihu a mával s ní tam a zpátky.

Ne, mág nedržel knihu. Kniha držela mága. Nějakým způsobem jí podél hřbetu vyrostly zuby a pevně se zakously do mágova zápěstí. Obrýlený čaroděj teď zběsile mával rukou, ale sevření knihy nepovolovalo. Místo toho pomocí svého záložkového jazyka šplhala a kousala do čarodějovy paže stále výš a výš.

Jodah byl chvíli otřesen, ale jen chvíli. Vyskočil a běžel k mágovi, který nyní tančil uprostřed knihovny. Ruku měl uvězněnou v knize, krev stříkala na dlaždice kolem. Jodah se snažil mága chytit a srazit k zemi, aby od něj mohl knihu odtrhnout. Mág se mu odvděčil tak, že udeřil knihou samotného Jodaha. Hřbet narazil do jeho čelisti.

Jodah padl na jedno koleno a proklel se. Už zase se snaží najít fyzické řešení na magický problém. Zhluboka se nadechl a bez námahy vyvolal vzpomínky na svůj domov. Pak, stejně jako tehdy na podlaze bojové arény, vypustil malý, rušící chomáček bílé many.

Kniha ztuhla a odpadla od mágovy ruky. Zuby jí zmizely a ze záložkového jazyka se opět stala pouhá záložka. Mág stále křičel a po osvobození od útočníka padl na kolena. Objevila se Nedda s nějakými listy, které utrhla z některé ze svých květin, a hrstí bobulí. Strčila bobule mágovi mezi rty a přiměla ho, aby je spolkl. Zdálo se, že ho to trochu uklidnilo. Pak přiložila  listy na krvácející rány. Listy zazářily zelenkavou aurou a nasály prýštící krev.

Dorazili další lidé, sluhové a léčitel, který mága odvedl. Mág dokázal odejít po svých. Nadával přitom v nějakém cizím jazyce, kterému Jodah nerozuměl. Nedda podala útočnou knihu dalšímu sluhovi a nařídila mu, aby ji uložil na bezpečné místo, dokud nebude prozkoumána.

Obrátila se k Jodahovi. „Ty jsi jí odřízl přísun many?“ zeptala se ho.

Jodah zavrtěl hlavou a setřel si pot z obočí.

„Úplně jsem tu manu odstranil. Tohle nevypadalo jako něco, co chceme, aby se vrátilo.“

Nedda se na něj na chvilku podívala a přikývla. Sluhovi řekla, že kniha by měla být uzamčena, ale nemusí být střežena. Pak nařídila ostatním sluhům s obojky, aby popadli hadry a vytřeli podlahu.

Jodah se podíval dolů na sebe. Košili měl potřísněnou mágovou krví. Nedda se na něj podívala a řekla mu, aby si po zbytek dne udělal volno.

Jodah přikývl a podíval se na hromadu nepřečtených knih. „Myslíš, že je tu takových víc?“

Nedda pokrčila rameny. „Možné to je. Lidi sem ty knihy někdy jen tak přinesou a naskládají. Neříkají nám, odkud pocházejí.“

Později se Jodah nad touto odpovědí zamyslel. Tady se snaží zaznamenat veškeré informace v knihách, ale přitom nikdo neví ani se nestará o to, odkud ty knihy pocházejí. Jistě, na přepisování tady mají mladého postradatelného mága – právě kvůli případu, že by s knihou bylo něco v nepořádku.

To byla jedna možnost, jak se to celé mohlo stát, ale Jodah si nebyl jistý, že tam ta kniha s modrým slídovým kotoučem na vazbě byla už předchozí den. Ležela přímo na vrchu a byla by to další kniha, po které by Jodah sáhl.

Byl snad někdo v knihovně přes noc a nechal tam tu knihu schválně, aby ji Jodah našel? Nebo, což by bylo ještě horší, ji tam položila Nedda, nebo dokonce Lord Nejvyšší mág? To by vysvětlovalo Mairsilův náhlý podivný příchod, ale proč? Měla to být zkouška? Trest? Výstraha?

Jodah si vzal po zbytek dne volno, ale jeho myšlenky byly stále zamotané a zmatené.

*****

Shannan přišel k večeři pozdě. Když neupravený artefaktér spatřil Jodaha, zmocnil se ho vztek.

„Ty svině!“ nadával, „tys mě včera večer opil!“

„Opil ses sám,“ odpověděl Jodah. „Já jsem ti jenom držel flašku.“

„Nezahrávej si se mnou, ty malý štěně,“ vztekal se tlouštík. „Za tohle můžeš ty.“ Zamával Jodahovi před obličejem ovázanou rukou.

Jodah o krok ustoupil. „Co se stalo?“ vydal ze sebe.

„Nehoda,“ zasyčel Shannan. „Dneska sem zlomil další kolečko, páč sem byl celou noc vzhůru, páč si do mě nalejval rum jak do duhy. Další, co si pamatuju, je, že se jedna pila zničehonic rozběhla a –  vžžžžunk!“

Jodah se při té představě otřásl, ale Shannan pokračoval. „Jasně, máme tady dost magickejch léčitelů, aby přidělali pár useknutejch prstů, ale de o to, že příští čtyři tejdny nebudu moct makat! Čtyři tejdny, než se ty zatracený svaly zotavěj! Jako terapii mi nařídili práci na zahradě. Práci na zahradě! Celý čtyři tejdny! To je jenom krůček od toho, aby mi dali obojek a udělali ze mě sluhu! A to všecko je tvoje vina!“

„Je toho víc, než si myslíš,“ řekl Jodah a rychle Shannanovi vyprávěl své vlastní dobrodružství toho dne.

Shannan se zhluboka nadechl a najednou vypadal vážněji, než si Jodah Štastného balvana vůbec kdy pamatoval.

„Dvě nehody v jeden a ten samej den. Osud se nám nejspíš snaží něco říct.“

„Osud,“ řekl Jodah, „nebo někdo jiný.“

„Byl v chodbě včera v noci ještě někdo jinej?“ zeptal se Shannan.

„Nikoho jsem neviděl,“ odpověděl Jodah.

„Což znamená, že tam klidně někdo moh bejt,“ usoudil zraněný učeň. „Do prdele, že já jsem ti věřil!“

„Mohla to být nehoda,“ řekl prázdně Jodah.

Shannan ze sebe vydal neslušný zvuk a řekl: „Todle si budu pamatovat, až mi na zahradě spadne strom na hlavu. Mezitím zkusíme něco jinýho. Já neznám tebe, ty neznáš mě a oba si budeme hledět svejch vlastních zadků. Jasný?“

Jodah se zamračil, ale přikývl.

„A když mluvím o těch zadcích, podívej se za ten svůj,“ zamumlal Shannan.

Jodah se nepatrně otočil a spatřil, jak se k nim blíží Vrchní artefaktér Barl.

„Příteli Jodahu, příteli Shannane. Už je tvá ruka v lepším stavu, příteli Shannane?“

„V mnohem lepším, příteli Barle, rozhodně v mnohem lepším. Omlouvám se za svou nešikovnost.“ Shannan vydal úsměv, který byl poněkud široký, jako by měl ve ztrácení prstů zvláštní zálibu.

„Příště musíš být opatrnější,“ řekl laskavě Barl.

„Mnohem opatrnější,“ řekl Shannan se zřetelnou úctou. „Teď, jestliže mě omluvíte…“ Nechal omluvu nedokončenou a odebral se na druhou stranu místnosti.

Barl se obrátil k Jodahovi. „Příteli Jodahu,“ začal.

Jodah se zhluboka nadechl a pravil: „Musím se omluvit, příteli Barle.“

„Omluvit?“

„Přítel… Shannan mi vyprávěl o své nehodě a já mám pocit, že je to moje vina. Včera večer jsem s ním byl a obávám se, že jsem ho nechal trochu moc pít. To mohlo způsobit, že ráno byl nešikovný.“ Jodah dokončil omluvu pokrčením ramen.

Barl pohlédl na Jodaha, jako by Shannanova nešikovnost, jeho pití nebo jeho zdraví byly ty poslední věci, které ho teď zajímají.

„Z toho si nic nedělej,“ řekl. „Všichni jsme sami zodpovědní za to, co děláme, bez ohledu na to, kdo je v tu dobu s námi. Já jsem za tebou přišel kvůli něčemu jinému.“

Jodah trpělivě čekal. Jediné, co si dovedl představit, byl Shannan, jak mává ovázanou rukou ve vzduchu a říká: „Vžžžžunk!“

„Lord Nejvyšší mág by se s tebou po večeři rád setkal ve své pracovně,“ řekl Barl. „Pokud ovšem nemáš jiné plány.“

*****

Není třeba říkat, že Jodah se večeře ani nedotkl. Na druhé straně podkovy se Shannan prohrabával svou porcí, ačkoli si Jodah všiml, že se zastavil po pouhých třech skleničkách vína. Barl zmizel hned, jak Jodahovi vyřídil zprávu, a když tu nebyli Barl ani Mairsil, večeře se rychle zvrhla na několik odvážných iluzí a vynalézavých hrátek se šťouchanými brambory.

Po přiměřené době se Jodah zvedl, svoje jídlo nechal nedotčené a zamířil do kanceláře Lorda Nejvyššího mága. Čekal na něj Barl. Dotkl se malé zlaté runy zasazené do černých dveří a uvedl ho do Mairsilovy pracovny.

„Příteli Jodahu,“ řekl Mairsil s úsměvem a vstal od svého stolu. „Slyšel jsem o té dnešní nešťastné události v knihovně. Věřím, že jsi v pořádku.“

„Úplně v pořádku, příteli Mairsile,“ řekl Jodah s mnohem menší sebejistotou.

„Dobře. Řekl bych, že z toho plyne poučení. I v našem bezpečném domově se v magii skrývá nebezpečí,“ řekl Lord Nejvyšší mág. Poté změnil téma. „Předpokládám, že bys rád věděl, proč jsem si tě zavolal.“

„Jsem zvědavý,“ odpověděl Jodah. Snažil se mluvit tak šetrně, jak jen to šlo.

Mairsil se posadil na roh svého stolu.

„Ty jsi měl mezi svými předky mága. Zmínil ses o tom Barlovi první den.“

Jodah přikývl. „Jarsyla,“ řekl.

„Jarsyla,“ zopakoval Mairsil a jeho oči se rozjasnily, jako by si to jméno sám pamatoval. „Co o něm všechno víš?“

Jodah pokrčil rameny tak zdvořile, jak jen to uměl. „Obávám se, že toho moc nevím. Většinu toho, co vím, mám od své babičky a ta byla ještě dítě, když Jarsyl zmizel. Říkala, že byl silný mág a že uměl sesílat velká kouzla, taky že stál za spoustou starších vylepšení na našem statku, ale obávám se, že to je všechno, co se od té doby zachovalo.“

Mairsil před sebou sepjal prsty. „Byl to mocný mág,“ řekl, „ale nevíš něco o tom, co dokázal?“

Jodah se trochu začervenal. „Taková je naše rodinná historie. Zabýval se spoustou studií a na hranicích našich rodinných zemí stála jeho věž.“

„A ta věž?“ zeptal se Mairsil.

„Ta už je dlouho pryč,“ řekl Jodah. „Když jsem byl malý, hrával jsem si mezi tou troškou kamenů, která tam po ní zbyla.“

„Hmmmm,“ řekl zamyšleně Mairsil, „a co Jarsylova knihovna? Jeho poznámky? Jeho zápisky?“

„Babička říkala, že míval učně,“ odpověděl Jodah. „Když zmizel, nikdo jiný se o jeho práci nezajímal a ten učeň většinu jeho práce odvezl.“

„Odvezl kam?“ zeptal se Lord Nejvyšší mág.

Jodah pokrčil rameny a dodal: „Byly tam nějaké knihy, ale ty už se za ta léta ztratily – vzali si je jiní mágové. Jednou, ještě předtím, než jsem se narodil, přijel na statek agent Církve Talovy. Všichni tehdy měli velké obavy, že ten inkvizitor najde něco ohledně Jarsyla a jeho práce, ale ve skutečnosti jen přijel, prohledal místo, kde kdysi stála Jarsylova věž, a potom odjel a neřekl ani slovo.“

Mairsil přikývl a řekl: „Říkal jsi, že tvůj prapradědeček zmizel. On utekl?“

„Nevím…“ Jodah se na chvilku zastavil a začal ze svého mozku dolovat příběhy, které mu jeho babička, v té době už stará a shrbená žena, vyprávěla u krbu, když byl ještě malý. „Nezemřel, ani nebojoval s jiným mágem nebo s církví nebo s něčím. Zabýval se nějakým druhem výzkumu a odešel, protože se chtěl dostat k něčemu, co by mu pomohlo. Do nějaké daleké země, říkala babička, ale já jsem si vždycky myslel, že si to k tomu přimyslela sama, protože nikdo nevěděl, co se s ním ve skutečnosti stalo.“

„Aha,“ řekl Mairsil. Sáhl za sebe a dotkl se útlé knížečky vázané v černé kůži, která ležela na jeho stole. Jedním prstem dotlačil knížku před Jodaha. „Chci to zjistit,“ řekl. „Chci zjistit, co se s ním stalo a na čem pracoval. A chci, abys mi pomohl.“

Mairsil poklepal na desky knihy svým dlouhým, protáhlým prstem.

„Když jsem si v tvém pohovoru přečetl o tvém předkovi, začal jsem prohledávat své texty i texty ostatních přátel mágů ve Společenstvu. Hledal jsem něco o tvém prapradědečkovi.“ Znovu poklepal na knihu. „A našel jsem.“

Opět poklepal na černou desku. „Příteli Jodahu, tohle je deník mága Jarsyla, tvého předka, který po Válce Bratří objevil Temné země Phyrexie,“ řekl Mairsil, viditelně potěšený sám sebou. „S jeho pomocí, a také s tvou, mám v úmyslu ty země objevit znovu.“

Kapitola 14
Brána do Phyrexie

Jarsyl byl ve většině uznávaných historií spíše přechodnou postavou – narodil se příliš pozdě na Válku Bratří a příliš brzy na nejzajímavější části doby Temna. Přesto však je klíčovým dílkem skládačky. To, co je modernímu člověku známo o legendárních děsivých zemích Phyrexie, pochází z Jarsylových osobních záznamů, a třebaže existují lidé, kteří jeho legendu zavrhují jako lidovou pohádku nebo morální fabulaci, jsou i takoví, kteří nadále hledají jeho pravdy a sami o sobě se pokoušejí najít Phyrexii. Když se nevrátí, každý předpokládá, že ji konečně našli.

Arkol, argivský učenec

Deník byl originál, nikoli pozdější přepis nebo přetisk. Jodah položil ruku na ohmatanou desku. Černá kůže byla místy popraskaná, ale stále nesloupnutá a celistvá. Rohy knížky byly okovány zlatem, a když se jich Jodah dotkl, něco ucítil. Možná to byl jen duch dávno seslané magie, možná duchovní spojení mezi jeho předkem a jím samotným. Skoro cítil, jak se ho přes všechna ta uplynulá léta Jarsyl snaží dotknout.

Jodah zatajil dech, když poprvé rozevřel desky a otočil tenkými listy deníku. Kvůli jeho věku a častému přemisťování měl obavy, že se svazek po prvním doteku rozpadne na prach. Stránky knihy byly vyrobeny z velínového papíru a byly stlučeny a opracovány tak tence, že byly průhledné. Pestré mnohobarevné inkousty postupem času vybledly.

Jodah už v knihovně pracoval se staršími knihami, než byla tato, i s knihami v horším stavu, ale v téhle se ukrývala veliká síla. Nejenom proto, že mu ji svěřil osobně sám Mairsil, ale hlavně proto, kdo ji údajně napsal.

„Vezmi si ho s sebou,“ řekl Lord Nejvyšší mág. „Chci znát tvůj názor na tento text.“

Příštích deset dní strávil Jodah nad deníkem. Přepsal všechno, co z textu dokázal přečíst, a pak každou stránku ještě podržel proti světlu, aby viděl, zda tam nejsou nějaké škrábance perem, z nichž už vymizel inkoust. Bylo jim tam mnoho. Navíc po okrajích byly připsány rozličné poznámky, některé nic víc než škrábance. Jodah potřeboval zjistit, zda je psal stejný autor, ale mohl to jen odhadovat podle toho, kdy byla poznámka připsána.

Deník byl nacpán informacemi, ale z hlediska práce s magií jich bylo k užitku jen velmi málo. Byl psán na statku – tím si byl Jodah téměř jist. Text byl podivnou směskou magické teorie a místních drbů, každodenních starostí a hlubokých myšlenek. Přímo vedle dlouhého sloupce čísel byla připsána poznámka o nutnosti koupit několik hus, aniž by byl znám jejich účel. Nákresy vah a vyvážení, týkající se umístění zrcadel a čoček, byly přerušeny vzpomínkou na Jarsylovu návštěvu u pohřební hranice jeho babičky. Byl tam podrobný důkaz bez jakékoli předmluvy, který zabíral jednu a půl stránky a končil výkřikem „Jasně že to funguje!“ napsaným pevnou rukou, ale nikde nebyla žádná zmínka o tom, co se vlastně pisatel snažil dokázat.

Nestálo tam vůbec nic o barvách a jenom zřídka něco o energii samotné země. Jodah zjistil, že Jarsyl měl mnoho domněnek o tom, jak magie doopravdy funguje. Zřejmě následoval artefaktéry své doby a snažil se definovat magii jako fyzikální mechaniku, ne tak, jak se zdá, že funguje ve skutečnosti. V deníku nebylo uvedeno, zda se vydal tou nebo onou cestou.

Mairsil požadoval každodenní hlášení. Nejprve byl Jodah nervózní a neměl jistotu, zda vůbec dokáže přidat něco, co už není Lordu Nejvyššímu mágu dávno známo. Zmínil se o tom, co bylo uvedeno o Jarsylově babičce, která původně založila rodinnou linii v Givě, ale to bylo málo. Sám Jarsyl o ní psal jen jako o babičce beze stopy po její opravdové identitě. Kdysi bývala mocná a možná pocházela ze šlechty nějakého jiného národa, který ve Válce Bratří vymřel – strávila život ve vyhnanství na místě, které nebylo jejím domovem.

První návrh Jodahovy první zprávy byl přeplácaný a podlézavý. Jodah si ho přečetl, usoudil, že takhle by to mohl napsat Shannan nebo Lucan, a roztrhal ho. Zpráva, kterou Mairsil nakonec dostal, obsahovala něco o tom, jak vypadal tehdejší život v Givě, z Jodahových vlastních vzpomínek i z vyprávění jeho babičky. Lord Nejvyšší mág poslal nazpátek krátkou odpověď, v níž Jodaha povzbudil, aby pokračoval tímto směrem.

Jodah se dal do práce. Začal si půjčovat knihy z knihovny a vyptávat se Neddy, jak se žilo v době, kdy byla mladá. Stará žena mrazivě naznačila, že zas tak stará snad ještě není, ale navedla Jodaha k několika textům, které byly napsány před více než sto lety. Jodah zjistil, že obsahují příliš mnoho o vládcích a bitvách, ale málo o každodenním životě a soukromých záležitostech. Přesto však do konce druhého dne dal dohromady dost na to, aby věděl, o jaké velikosti Jarsyl píše, když psal o příčném trámu velkém jako pár volů. Jodah už věděl, jakou rasu jeho předek používal k orání polí – větší, odolnější plemeno, které od té doby v horách dávno zdivočelo a nyní mělo delší srst, na rozdíl od jeho plachého příbuzného, který za ta staletí zeslábl a stal se ochočenějším. Z toho Jodah dokázal vypočítat, jak velkou vzdálenost měl Jarsyl na mysli.

Pátý den Jodah začínal rozumět Jarsylovým základním myšlenkám. Jarsyl tvrdil, že kromě našeho světa existují i jiné. Představme si náš svět jako dům bez dveří. Jsme-li v takovém domě, nedokážeme žádným způsobem zjistit, co se skrývá „venku“. Pochopitelně, svět „venku“ může být plný vody, jedů nebo zuřivých nestvůr. Dejme tomu, že dokážeme vyrobit dveře a zjistíme, že vedle našeho domu stojí jiný, stejně velký jako ten náš, v němž žijí jiní lidé.

To bylo přesně to, co Jarsyl udělal. Nalezl způsob, jak otevřít dveře do jiného místa – ne do jiné části stejného domu, ale do úplně jiného domu. Ten dům se jmenoval Phyrexie.

Jodah poslal Lordu Nejvyššímu mágovi rychlou zprávu a šel spát. Když se později téhož dne vzbudil, čekala ho nadšená odpověď a otázka: Jak se ty dveře dají otevřít?

Jodah si začal brát jídlo do svého pokoje nebo do knihovny. Shannana vídal jen málokdy, ale to oba dva očividně přijali s potěšením. Jodah začal v knihovně slídit po různých odkazech a pak po odkazech, o nichž se zmiňovaly nalezené odkazy. Jestliže je nemohl najít, poslal krátkou zprávu Lordu Nejvyššímu mágu a knihy se náhle objevily, jako by je stvořila sama magie.

Jodah si také začínal být jistější sám sebou. Jeho zprávy Mairsilovi se stávaly stále věcnějšími a méně zkusmými. Mairsilovy okamžité odpovědi bývaly povzbudivé, i když ne přehnaně. Jodah pomalu přestával nahlížet na Mairsila jako na nejsilnějšího sesílače kouzel ve Společenstvu, prvního mezi rovnými. Spíše když srovnával chování Mairsila s chováním většiny ostatních členů Společenstva, zdálo se mu, že Mairsil je jediný dospělý mezi dětmi, jediný člověk, který vypadá, že myslí i na něco jiného než na legrácky, drby a večeři.

Pokaždé, když se kapacita Jodahova mozku naplnila, Jodah se procházel po parapetu a hradbách Citadely. Během dne studoval samotné hory, aspoň ve chvílích, kdy se mraky rozestoupily a poskytly krátký výhled na jejich majestátnost, s jakou hory řadu po řadě míří na jih. Po večerech byla cimbuří osvětlena magickým plamenem, který vyšlehával ze samotného kamene, tímtéž ohněm, jaký Jodah viděl, když sem přišel.

Jodah pozoroval světla a osmý den zjistil, že umí přivolat oheň stejným způsobem, jako dříve Voska. Pochopil, proč plameny na cimbuří plápolají, a uměl je nyní napodobit. Umístil si toto kouzlo mezi ostatní, mezi kouzla světla, léčení a odstraňování energie, která si uložil do svého mentálního statku.

Devátý den odhalil největší tajemství, o kterém psal jeho předek, největší kouzlo, které mu umožňovalo vstoupit do jiného světa, do jiného domu. Bylo to v mnoha směrech horší než Voskovo přirovnání k zapisování tance. Jodah měl pocit, jako by studoval reakce obecenstva a z nich se snažil vyvodit, jaké pohyby tanec obsahoval.

Nyní si však Jodah konečně myslel, že tanec zná. Desátý den poslal Lordu Nejvyššímu mágu krátkou zprávu, v níž uvedl, že si přeje Jarsylovo kouzlo vyzkoušet. Odpověď, kterou mu okamžitě donesl sám Barl, stanovila čas pokusu na dnešek po večeři.

Toho večera Jodah večeři v rámci příprav vynechal a dorazil ke dveřím Mairsilovy soukromé pracovny. Barl tam tentokrát nebyl a dveře byly zamčené. Jodah zkusmo sáhl na zlatou runu v černých dveřích a zástrčka se odsunula. Těžké dveře se vlastní vahou pootevřely.

„Pojď dál,“ ozval se plynulý hlas zevnitř. „Nastavil jsem ochrany tak, aby tě pustily.“

Jodah zatlačil na dveře, aby se otevřely dokořán. Mairsil seděl na nízké stoličce a vznášel se nad sbírkou ozubených kol a koleček, vytesaných z kamene a kovu. Když byl Jodah v pracovně poprvé, strojku si nevšímal. Byl nejprve příliš vyplašený z Mairsila a pak překvapený z Jarsylova deníku. Teď však usoudil, že to musí být onen „tajemný projekt“, na kterém Barl nechal pracovat své artefaktéry. Pomyslel na Shannana, pracujícího na zahradě, a doufal, že se tomu nepořádnému artefaktérovi během zotavování nestala žádná další nehoda.

Mairsil vzhlédl na příchozího mladého mága. Magické světlo ze stolních lamp se odráželo od lesklých, zářivých částí kalendáře z kamene a kovu, osvětlovalo Mairsilovu tvář zespoda a dávalo mu podivný, nadpozemský vzhled, jako by to byla nějaká gobliní nestvůra vytažená do lidského tvaru.

Mairsil se usmál. V nepřirozeném odrazu světla ze stroje vypadal jeho úsměv spíše jako úšklebek. „Jsi připraven k pokusu?“

Jodah přikývl.

Mairsil se zeptal: „Jsi si jistý, že toto kouzlo otevírá dveře do jiného světa?“

Jodah znovu přikývl a řekl: „Podle toho mála, co o něm Jarsyl popisuje, to vypadá, že to není žádné místo v našem světě – kyselinové deště, husté džungle z kovového listí a strojové bytosti ještě složitější než legendární výtvory Urzy a Mishry. Jarsyl ten svět nazývá Phyrexie, ale tohle jméno jsem nenašel v žádné jiné knize, na kterou se odkazuje. Možná se tenhle název dozvěděl od domorodců, které tam potkal.“

„Ale on se nezmiňuje o žádných domorodcích,“ namítl Mairsil, „jen o těch strojích.“

„Ne,“ řekl Jodah, „sice jsem našel určité podobnosti mezi těmi obrovskými příšerami, které tam našel, a mak fawa z falladžijských bájí, ale tahle shoda může být náhodná. Není tam žádná zmínka o domorodcích, ale jestli tam žádní domorodci nejsou…“ Hlas mu selhal.

„…tak odkud potom pochází ten název?“ dokončil myšlenku Mairsil.

Jodah sebou nad těmi slovy trhl a pak přikývl. Mairsil si samozřejmě tu knížku přečetl. Samozřejmě v ní našel těch několik mdlých odkazů na Phyrexii, ten údajný svět vedle našeho. Ale, přemýšlel Jodah, shodují se Mairsilovy závěry s jeho vlastními?

Jodah se najednou cítil jako dítě během rodinného náboženského obřadu. Všichni ostatní tenhle obřad viděli a slyšeli už stokrát, jedině Jodah, dítě, na něm byl nový a nervózní.

Podíval se na Mairsila a Lord Nejvyšší mág se usmíval, ale Jodah nedokázal přijít na to, proč.

„Jsi připraven začít, příteli Jodahu?“ zeptal se vysoký mág.

Jodah si rozložil různé součástky, o nichž z popisu v Jarsylově deníku věděl, že je bude potřebovat. Některé byly od přírody vědecké, například sada pěti krystalů rozmístěných v přesně stanovených polohách s rovnoměrnými mezerami mezi sebou, nebo znak stanoveného tvaru vytesaný do tmavého kovu. Některé součástky byly spíše mystické povahy, třeba prach z rozdrcených kostí v pytlíku z gobliní kůže nebo runy namalované křídou na břidlicové podlaze. O některých Jodah ani nevěděl, k jakému účelu slouží, nicméně byly uvedeny a mohly být důležité.

Jodah položil na kredenc svého zapisovacího skarabea a tři kusy pergamenu tak, aby každý z nich překrýval ten předcházející na jeho dolním okraji. V knihovně přišel na to, že tímto způsobem nemusí měnit papír tak často, a nechtěl, aby mu uniklo něco, co bude během sesílání vyřčeno.

Mairsil se mezitím vrátil ke svému kamennému kalendáři, a zatímco se Jodah připravoval, lelkoval nad ním. Nakonec se Lord Nejvyšší mág zeptal: „Jsi připraven?“

Jodah se kousl do rtu a přikývl.

„Tak začni,“ řekl Mairsil. Jeho ruka se natáhla a obrátila malé přesýpací hodiny.

Jodah zavřel oči, otevřel si vstup do mysli a představil si pole, oblast kolem Jarsylovy zbořené věže. Poté, co čaroděj zmizel, byla věž opuštěna a jeho učeň a sluhové ji zbavili veškerého obsahu. Právě tehdy musel někdo vzít také knížku, kterou Mairsil dal Jodahovi. Samotná věž pak sloužila jako příbytek pro dělníky, kteří sbírali brusinky, později už jen jako sklad zemědělského nářadí. Nakonec, zhruba před sto lety, se zdi věže v prudké vichřici zhroutily a všechen materiál kromě základových kamenů posloužil k výstavbě zdí mezi poli.

Jodah jako kluk na velké základové kameny občas lezl. Byly široké a ploché a déšť do nich vyhloubil stružky, o nichž si Jodah vždycky myslel, že to jsou zapomenuté runy. Jodah na kamenech stával a představoval si, že je hrdina, který porazil všechny nepřátele a odolal každému útoku.

Už tehdy měl pocit, že cítí energii ukrytou v zemi. Vzduch se zdál být o něco hustší než jinde na statku a mana, kterou teď vytáhl, se zdála být těžší a lepkavější než mana z jiných vzpomínek. Krátce zauvažoval, zda to je důsledkem toho, že v dětství k tomu místu tak přilnul.

Vytáhl manu a pomalu začal pracovat na kouzlu. Bylo to hrubé kouzlo, sestavené výhradně podle náznaků v deníku jeho prapradědečka. Napřed jeden z krystalů vydal vysoký, kňučivý zvuk. Následoval druhý, který byl o půl tónu níž, pak třetí a potom poslední dva. Všechny vibrovaly na svých přirozených frekvencích. Jodah se dotkl znaku namalovaného na dlažbě a ten byl na omak teplý.

Jodah začal zručně rozprašovat kostěný prášek do vzduchu a krystaly změnily výšku svých tónů. Jodah se usmál a pokračoval v rozprašování. Tóny krystalů znovu změnily výšku a vibrovaly ve stále vyšších frekvencích. Znak na dlaždici nyní žhnul svým vlastním žárem. Z many v Jodahově mysli nyní byla intenzívní bílá koule. Jodah otevřel kouzlu příslušnou část svého mozku a nechal záření proudit do rámce svého kouzla, který vytvořil.

Nic se nestalo.

Bělost v základech Jodahova mozku se odmítala pohnout. Odmítala projít mentálním potrubím do předurčené části obřadu. Nejprve si Jodah myslel, že nevytáhl ze zemí dost many, a ve chvilce plné paniky vyvolal další vzpomínky – na zahrady a kukuřičná pole, a koule v základech jeho mozku se stále více zahřívala, jak přijímala manu.

Ale bělost jeho mysl neopouštěla.

Jodah už cítil, jak mu po spáncích stéká pot. Otevřel oči, ale jeho zrak byl rozmazaný a pracovna nezřetelná. Slyšel, jak Mairsil něco říká, ale část jeho mozku, která měla na starosti naslouchání, nedovedla jeho slova rozšifrovat.

Horká bílá koule v základech jeho mozku začala pálit, jak si začala propalovat masem cestu ven. Jodah se snažil nacpat manu do rámce svého kouzla, ale ta tam nešla.

Jodah ucítil, jak mu začínají hořet chlupy v nosních dírkách. Páchly po čpavku.

Vzpomněl si na Shannanovo vyprávění o Padlých.

S výkřikem Jodah vzpažil ruce a uvolnil manu. Rychle si z paměti vytáhl jiné kouzlo a nacpal žhavou kouli vzpomínek do něj. Z obou roztažených rukou mladého muže vystřelily horké bílé ohňostroje a Jodahovi se zdálo, že vykřikl.

Pak bolestí omdlel.

Když se probral, viděl Mairsilovu klidnou, chladnou tvář, olemovanou hvězdičkami. Ne, nebyla chladná, ale zvědavá, jako by Jodah byl žába určená k pitvě. Myslel teď na to, že hvězdičky jsou ve skutečnosti bílé žhavé kousky, které jsou nyní zaraženy do stropu Mairsilovy soukromé pracovny.

„Co se stalo, Jodahu?“ zeptal se Mairsil. Ani neřekl „příteli“, měl jen stručný naléhavý tón zklamaného ochránce.

„Nevím,“ řekl Jodah. „Manu jsem vyvolal úspěšně, ale nepovedlo se mi nacpat ji do rámce toho kouzla.“

Když Jodah mluvil, Mairsilovo obočí se hluboce svraštilo.

„Fyzická matrice odmítla mystickou sílu.“ Mairsil vstal a začal chodit kolem stolu, s každým krokem napjatěji a rozzlobeněji. „Matrici jsme měli, ale síla ji odmítla!“

„Do zatracenýho pekla!“ náhle zařval a jediným máchnutím ruky smetl knihy se stolu. Těžké svazky, svitky i samotný deník se s hromovou ranou poroučely na zem. Mairsil ani nečekal, až knihy dopadnou, a udeřil pěstí do desky stolu. Jodaha překvapilo, že Lord Nejvyšší mág nezlomil ani desku, ani svou ruku.

„Byli jsme tak zatraceně blízko!“ Podíval se na Jodaha a jeho oči chrlily oheň. Začal vrčet: „Určitě jsi…“ načež se zastavil a zhluboka se nadechl. Pak se nadechl podruhé a s nízkým hvízdnutím vzduch vypustil. Pak se klidným, odměřeným hlasem zeptal: „Jsi v pořádku, příteli Jodahu?“

Jodah řekl, že ano, a dodal: „Omlouvám se za tvůj strop.“

„Strop…“ Mairsil se podíval nad sebe na tisíce drobných tečiček světla, nyní zaražených do stropu nad jeho hlavou. Lord Nejvyšší mág se unaveně zachechtal. „Z toho si nic nedělej,“ řekl. Mávl rukou a všechna světla do jednoho zhasla.

„Co…“ Jodah se zhluboka nadechl a začal znovu: „Příteli Mairsile, co budeme dělat teď?“

Dělat?“ zopakoval Mairsil a na chvilku se zdálo, že opět ztratil náladu. Místo toho však jen unaveně zakroutil hlavou. „Uděláme to, co by udělal každý vzdělaný a správný mág. Překontrolujeme si fakta a podíváme se, kde jsme udělali chybu. Víš jistě, že všechno ostatní bylo správně?“

Jodah se podíval na zbytky kouzelného materiálu v pracovně a přikývl. „Myslím, že ano,“ prohlásil.

„Ale víš to jistě?“ naléhal Mairsil.

„Zdálo se to být správné,“ odpověděl Jodah, což nebyla právě odpověď na otázku, kterou Mairsil položil.

Mairsil přikývl a zatahal se za koutky kníru. „Pak to je dost dobré.“ Zvedl Jarsylův deník, který dopadl rozevřený na podlahu, a opatrně jej zavřel. Pak podal knížku Jodahovi. „Tady. Znovu si to projdi. Určitě tam musí být něco, co ti… co nám oběma… uniklo. Ne, ne, o vybavení se nestarej… pošlu sluhu, aby to dal do pořádku. Byl jsi velmi efektivní, Jodahu. Až na něco přijdeš, pošli mi zprávu.“

S těmito slovy Mairsil vyprovodil Jodaha ze své pracovny. Mladší mág se jen nakrátko zastavil ve dveřích, ale Lord Nejvyšší mág už mířil přímo ke svému kamennému výtvoru v rohu místnosti. Mairsil se postavil před kalendář a začal si pohrávat s rubínem na svém prstenu.

Jodah se vyplížil z pracovny jako spráskaný pes. Mairsil byl strašlivě zklamaný a špatně to skrýval. Zklamaný byl i Jodah, ale z jiných důvodů. V posledních dnech byl tím, o čem si myslel, že je opravdový mág, a skončilo to tímto okamžikem.

Selhal. Naprosto, okázale selhal. Teď už mu Mairsil pravděpodobně nedůvěřoval.

Jodah vzdychl, zavřel za sebou černé dveře a vydal se dolů chodbou k malým dřevěným dvířkám, které vedly do jeho pokoje.

Kapitola 15
Tanec mnoha (II. část)

Byly během doby Temna chvíle, kdy se běh událostí dal zvrátit? Chvíle, kdy mohl jediný člověk pouhým „ano“ nebo „ne“ změnit pomalý, nevyhnutelný skluz do nevědomosti, chladu a zapomnění? Rád tvrdím, že ne, ale možná mám jen příliš soucitu s těmi, kteří byli v té době uvězněni. Rozhodnutí, která tehdejší muži a ženy činili, byla stejně jako dnes založena na jejich vlastním přežití a jejich vlastním blahobytu. Každý se musel ze svých činů zodpovídat svým nadřízeným i sám sobě. Každý si musel zvolit nejlepší cestu pro sebe i pro ty, kterých si vážil. Ale ať byly jejich volby jakékoli, led už čekal.

Arkol, argivský učenec

V nadcházejícím soumraku se před Simou na úbočí hory tyčila Citadela. Hory a rozsáhlé bažiny po jejich úpatí ji přinutily udělat širokou odbočku na západ a nakonec se musela přiblížit až k samotnému mořskému pobřeží.

Citadela Společenstva vypadala z tohoto úhlu jako město, převrácené na bok a naskládané svisle na sebe. Budovy, ve skutečnosti křídla jediného rozlehlého hradu, byly namačkány jedna na druhou a omotány širokými parapety, které sloužily jako cesty masami kamení a malty. Cimbuří byla osvětlena načervenalou září z nesčetných pochodní nebo, vzhledem k povaze tohoto místa, kousků červené many.

Pro Simu to byl Temný hrad, nejnebezpečnější místo na tomto světě. Právě tady si udělali doupě divocí mágové, ti, kteří byli příliš nebezpeční, příliš arogantní a příliš chaotičtí, než aby se vůbec kdy mohli stát členy Města stínů. Měli obrovskou moc, natolik obrovskou, že ostatní členové Stínové rady nedovolovali členům Společenstva je navštěvovat, ba ani se s nimi stýkat. Bylo to nečisté místo a jako takové bylo známo už z nejstarších dochovaných záznamů. Sám Drafna o tomto místu psal, když tady ještě byl Gixin klášter, a zmiňoval se i o zradě, která rozbila původní Radu Slonovinových věží.

Sima potlačila zachvění. Jodah byl tam někde uvnitř.

Pokud ovšem byl ještě naživu. Sima slyšela o jejich barbarstvích, o jejich soubojích a jejich násilných metodách. Nebyli to žádní učenci, ale násilnické děti, které se považovaly za jediné pravé vládce magické síly a ignorovaly zbytek světa. Bylo to magické zdivočení, zneuctění poklidného, umírněného výzkumu ve Stínové radě.

Ze záhybů své blůzy vylovila zrcátko. V prodlužujících se stínech potemnělé pláže se samo rozzářilo namodralým odstínem. Sima je pomalu natočila směrem k velké opevněné citadele. Namodralá záře zesílila.

Jodah byl stále naživu a ona ho půjde zachránit.

Zastrčila si zrcátko hluboko pod košili, potěžkala svou vycházkovou hůl a tlumok a zahájila dlouhý výstup po úbočí hory k hlavní bráně. Už skoro svítalo, když dorazila.

*****

Siminu cestu sledovaly z bažiny čtyři postavy – stopař, kazatel, zázrakářka a představená.

„Tak tady je,“ řekla představená Delfina.

„Jak jsem předpověděla,“ řekla zázrakářka Betje, hledící svýma nevidomýma očima.

„Tak ji teď zajměme,“ řekl kazatel, štíhlý muž s protáhlým obličejem a zvlněnými hnědými vlasy. „Očišťme její duši dřív, než se přidá k ostatním členům svého hříšného spolku. ‚Nestrpíš mágovi žít,‘ praví Kniha Talova.“

Stopař, špinavý a zabahněný muž, neříkal nic.

„Ne,“ řekla představená, „necháme ji, ať nic netuší až do chvíle, kdy na ni udeříme kladivem Talovým.“ Zabahněného muže se zeptala: „Říkáš, že tohle je hrad čarodějů?“

Stopař přikývl. Několik uplynulých týdnů Simu sledoval a prováděl své tři společníky tajnými cestami, ačkoli se s každou mílí stával tišším a obezřetnějším. Znepokojovala ho slepá žena, jíž neunikl ani krok, a ještě víc ho znepokojoval hnědovlasý muž, který při každé příležitosti citoval Knihu Talovu. Ta mohutná žena ho neznepokojovala, ta ho děsila až do morku kostí, a tak jen přikývl.

Představená se nad ním vztyčila a stopař pocítil, že musí ke své odpovědi ještě něco přidat. „Nepěkné místo, říká se. Plné kouzelníků a čarodějů. Nejlépe je držet se od něj dál, co se mě týče.“

„Mohli bychom toto místo dobýt,“ navrhl kazatel.

„My čtyři?“ zeptala se představená a z jejího hlasu kapal sarkasmus. „Obsadíme cimbuří, nebo jednoduše ten hrad rozneseme v zubech na kusy?“

„Kniha Talova praví: ‚Spravedliví budou mít sílu za sedm‘,“ řekl kazatel.

„Tak to budeme v nevýhodě jenom jeden na deset,“ řekla představená. Stopaře se zeptala: „Je tady někde poblíž nějaká vesnice?“

Stopař přikývl a řekl: „Na pobřeží je hrstka docela velkých měst.“

„Co si tam myslí o čarodějích?“ zeptala se představená.

„Nemůžou je tam vystát,“ řekl stopař a přitom pečlivě volil slova, „ale respektujou je. Každou chvilku nějaký přijde a zamořuje okolí svou magií. Bojí se jich, protože se jim nemůžou postavit.“

„Moc Talova je silnější než jakákoli magie,“ řekl kazatel.

„Nepochybně,“ souhlasila představená. „Je tam i Církev Talova?“

Stopař přikývl a dodal: „Je malá, ale vlivná. S čaroději se snaží nezaplést.“

„To uvidíme,“ řekla představená. „Tak pojďte, zajedeme si do města pro pomoc.“

Tři z nich vyrazili na sever, ale zabahněný muž se otočil opačným směrem. Představená se na něj podívala.

Stopař se mírně uklonil a řekl: „Bez urážky, madam, ale najala jste si mě od toho, abych vás dovedl sem, a to jsem udělal. Já nemám s čaroději nic společného, takže jestli se na vaší straně nic nezměnilo, pojedu domů.“ Na chvíli se odmlčel a dodal: „Samozřejmě až poté, co dostanu zaplaceno.“

„Jistě,“ řekla představená Delfina. Došla ke stopaři a vztyčila se nad ním. Menší muž se v její přítomnosti skoro ztrácel. Jemně pozvedla ruce a dotkla se mužových spánků. „Avšak ještě než dostaneš svou mzdu, mé dítě, mi dovol, abych ti požehnala. Slyšme nyní slova Knihy Talovy.“

Zázrakářka se nepohnula, ale kazatel vydal vlčí úšklebek a řekl: „Tal vše ví.“

„Tal vše ví,“ zopakovala představená.

„Vše, co je známo, je známo skrz Tala,“ řekl kazatel.

„Tal vše ví,“ řekly společně představená a sestra Betje.

„Co není známo Talovi, není hodno znání,“ zazpíval kazatel.

„Tal vše ví,“ řekly společně představená a sestra Betje.

„Co není známo Talovi, nechť je očištěno,“ zpíval kazatel stále stoupajícím hlasem.

„Tal vše ví,“ řekly společně představená a sestra Betje.

„Zahajme očištění,“ řekl kazatel.

„Zahajme očištění,“ zopakovala představená.

Stopař vykřikl. Byl to krátký, bolestný výkřik, který zabublal, jak se dral ven z plic. Stopař se snažil zápasit a uvolnit se, ale představená ho držela na místě špičkami prstů pevně přitisknutými k jeho hlavě, jako by stopař byl ze železa a její prsty byly magnety. Škubl sebou a ze spánků se mu začal valit kouř, pak i z uší.

Stopař vydal poslední chraptivé vydechnutí a zemřel. Představená uvolnila prsty a mrtvé tělo se zhroutilo na měkkou, bažinatou zem.

„Hříšník je očištěn,“ řekla představená.

„Ámen,“ řekl kazatel.

„Ámen,“ zopakovala zázrakářka.

„Teď jsi dostal zaplaceno beze zbytku,“ řekla představená mrtvole. Otočila se k ostatním a prohlásila: „Teď pojďme. Prověříme bázeň zdejších obyvatel stejně jako jejich víru.“ Pohladila svatý výnos schovaný ve svých šatech a usmála se.

I slepá zázrakářka se od toho děsivého úsměvu odvrátila.

*****

Jodah vklouzl do postele, ale spánek na něj ne a ne přijít. Místo toho se vznášel kolem a posmíval se mu za jeho neúspěch. Něco se stalo špatně, ale Jodah nevěděl co.

Zavřel oči a přál si, aby usnul. Nesesílatelné kouzlo ho vyčerpalo a krk ho vzadu pálil jako sežehnutý sluncem. Držel si manu příliš dlouho a ta si za to vybrala svou daň.

Jodah otevřel oči a hleděl na strop. Mairsil byl očividně rozzlobený. Jodah přemýšlel, zda to byla jeho vina. Byl si natolik jistý, že kouzlo bude fungovat, že příliš zvýšil Mairsilova očekávání? Prošel už Lord Nejvyšší mág stejnou cestou se stejným výsledkem? Doufal, že Jodah najde způsob, jak kouzlo přimět, aby fungovalo?

Jodah znovu zavřel oči a snažil se zhluboka dýchat. Mairsil se časem uklidní. Koneckonců Jodah zatím selhal jenom jednou. Lidé ve Společenstvu očividně selhávali každou chvíli. Vzpomněl si na Shannana, který lámal kolečka s povážlivou pravidelností.

Jenže Shannanovi se stala „nehoda“ a nyní po odpoledních a večerech tahal plevel na zahradě. Jodah znovu otevřel oči a zahleděl se na strop.

V tu chvíli si Jodah uvědomil, že není sám. Zprudka se posadil a před ním stál otrhaný muž. Jodah ho neviděl vstoupit do pokoje, dokonce ani necítil závan vzduchu při otevření dveří, ale teď tady byl a Jodah o něm věděl.

Jodah vyslovil ostrou slabiku, do které ukryl narychlo připravený kousek energie, a lampa se s mihnutím rozsvítila. Hadrový muž byl tady, oblečený ve svém potrhaném oděvu, a z hader mu čněly jen dlouhé holé kostěné prsty. Něco na něm však bylo jinak, ačkoli Jodahovi chvíli trvalo, než na to přišel – otrhaný muž měl u pasu meč. Byl to stejný runami posetý meč, jaký Jodahovi podal Barl první den.

Je tady jako výhrůžka, přemýšlel Jodah, nebo jako varování?

Nebo jako zpráva. Otrhaný muž může jít v Citadele kamkoli a vzít si cokoli.

Otrhaný muž kývl. Jodah vstal z postele a dodatečně na sebe hodil košili a kalhoty. Hadrové stvoření otevřelo dveře a téměř bez námahy jako duch proklouzlo chodbou. Jodah začal křičet, že nablízku může někdo být, ale v tu chvíli už i on byl ve dveřích.

V chodbě nikdo jiný nebyl. Bylo už tak pozdě, nebo to způsobila nějaká jiná síla hadrového tvora? Muž v potrhaných hadrech se už přesunoval chodbou směrem od schodů. Jodah ho následoval.

„Co chcete tentokrát?“ zasyčel Jodah, když vysokou postavu dohnal.

Hadrový panák se k němu otočil a přiložil zvednutý prst ke svým zahaleným rtům. Jodah tiše zaklel a šel za ním.

Průvodce odvedl Jodaha do slepého konce chodby, nebo aspoň do místa, o němž si Jodah myslel, že je to slepý konec. Chodba končila ve velkém výklenku, jemuž dominovalo rozlehlé okno z barevného skla, zobrazující Mairsila, jak hrdinsky vítězí nad bandou gobliních loupežníků. Kam až Jodahova paměť sahala, nikdy v tomto výklenku nikoho neviděl i přesto, že pod malovaným oknem stály lavičky. Otrhaný muž se otočil ke stěně na levé straně výklenku a dotkl se jednoho kamene. Kámen byl součástí stěny a neměl by se pohnout, ale pohnul se a celá stěna se po tvorově doteku odsunula dovnitř.

Otrhaný muž tasil zbraň. Jodah o krok ustoupil a v mysli si pro všechny případy automaticky začal připravovat vzpomínky na země. Ale hadrový tvor držel meč před sebou a jeho runy začaly planout praskavým světlem. Meč modře zářil a hadrový panák vstoupil do temnoty.

Jodah jej do tmy následoval. Sám si vyvolal slabé světlo, bílou kouli v dlani, která vrhala ostré stíny na okolní zdi.

Byli na vrcholu úzkého schodiště, stěží širšího než Jodahova ramena, které se nořilo dolů. Jak po něm sestupovali, měnil se druh kamene použitého na výstavbu zdí, druh malty i způsob výstavby. Často se chodba napřímila, změnila směr a znovu začala klesat. Po stranách Jodah nespatřil žádné jiné dveře, ale v jednu chvíli ucítil zápach slané vody a jindy pocítil, jak se podlaha otřásá od nějakých dalekých strojů. Chodba vedla spirálovitě dolů skrz samé srdce Citadely.

Jodah si vzpomněl na Shannanův příběh o bílých čarodějích, kteří kreslili mapu, a poučení, jaké z něj plynulo. Mairsil a Barl zakazovali, aby jejich říše byla mapována.

Jodah si také vzpomněl na Shannanovo vyprávění o Padlých, číhajících v hlubinách pod Citadelou. Necítil se díky tomu ani trochu pohodlněji.

Chodba se nyní zužovala a zdi začínaly vlhnout. Vzduch na chvilku zhoustl a ztěžkl. Pak otrhaný tvor došel k holé zdi. Na chvilku se zastavil a poté se otevřely další dveře, které vedly do většího prostoru. Jodaha ovanul vzduch plný prachu a prastarých zápachů. Otrhaný muž prošel dveřmi do větší místnosti a Jodah jej následoval.

Prostor se podobal věži, jestliže si člověk představí věž jako rouru zapuštěnou do země. Strop nad nimi se ztrácel ve tmě a oba stáli na okraji velké propasti. Od okrouhlé zdi ke kraji propasti to bylo deset stop, ale Jodahovi se ten prostor zdál úzký, jako by ho jáma přitahovala a snažila se ho stáhnout dolů. Z jejích hlubin se linul teplý závan prašného vzduchu. Po Jodahově pravé ruce, proti směru hodinových ručiček od tajných dveří, kterými sem přišli, stoupalo nahoru do tmy točité schodiště.

Před nimi uprostřed místnosti visela na stříbrných řetězech veliká klec. Také ona sama byla zhotovena z podobného stříbra, téměř průsvitného, takže vypadala, jako by byla z ledu. Jodah pomyslel na obojky kolem krků služebnictva a na vzorek na církevních poutech. Uvnitř klece byla tma.

Tma se pohnula a přesunula. Zdobených mříží klece se chytily špinavé ruce. Ze stínů se vynořila tvář – ošlehaná, hubená a zažloutlá. Měla vousy, ale ty byly potrhané a rozcuchané. Měla i oči, ale rozšířené a šílené.

Klec se zhoupla, jak se zajatec uvnitř přesunul do jiné polohy. Jodah znovu pomyslel na Padlé a přesvědčil se, zda dveře do tajné chodby jsou stále otevřené. Byly.

Z klece vyšel slabý hlas. „Řekni mi,“ šeptal, „co je lepší, šílenství nebo tma?“

Na okamžik se rozhostilo ticho. Pak se tenký hlas zachechtal a znovu promluvil, tentokrát zřetelněji. „Přivedl jsi mi někoho, můj Otrhanče?“

Hlas mluvil téměř šeptem, ale odrážel se od zdí okolo Jodaha a znovu se mu vkrádal do uší. Otrhaný muž – Otrhanec se lehce uklonil a tasil svůj meč u pasu. Světlo se rozsvítilo.

Znovu nastalo ticho, tentokrát dusné a napjaté. Jodah se zahleděl na postavu v kleci.

„Co,“ Jodah měl krk plný prachu, a tak si jej pročistil a začal znovu, „co je tohle?“

„Tohle?“ zeptala se postava. „Tohle je Barlova klec. Ano, to je tohle.“

„Barl je artefaktér,“ řekl Jodah. „Kdo jsi ty?“

„Nejsem Barl,“ odpověděla postava a začala se smát. Byl to děsivý smích, stoupající a klesající v bludném rytmu. Zpomalil, pak znovu stoupl a nakonec zpomalil na chechtot. „Chci, abys věděl, že jsem pořád při smyslech. Ó ano, šílenství bylo mou svatyní proti temnotě, ale pořád jsem při smyslech. Ale bezpochyby je šílenství nablízku.“

Jodah neřekl to, co si myslel, a jen přikývl.

Špinavá, neoholená tvář v temnotě se pokusila vyloudit jistou známku ušlechtilosti. Vystrčila bradu a špinavou rukou si pročísla mastné vlasy. „Jsem Ith,“ řekla nakonec.

Další dlouhé ticho.

Nakonec se Jodah odvážil: „A kdo jsi, příteli Ithu?“

Přítel?“ zařvala postava uvězněná v kleci. „Přítel? Nejsem žádný přítel zdejších čarodějů! Já jsem Ith, zakladatel, učitel, lord! Já jsem tady mistr! A žádný Ithův přítel nepozvedl ruku proti Samozvanci!“

Jodah učinil krok zpět směrem ke dveřím. Otrhanec neudělal nic, aby ho zastavil.

Postava v kleci se nyní zklidnila. „Omlouvám se,“ řekl téměř se vzlykem. „Nemívám tady zrovna moc návštěv.“

Chápu proč, pomyslel si Jodah, ale zeptal se: „Ty jsi založil Společenstvo?“

„Věřil jsem mu,“ řekl Ith a jeho hlas byl náhle hadovitý a jedovatý. „Věřil jsem mu a on mě zradil. Vzal mi mou práci, můj hrad, mé následovníky. A nikdo nehnul ani prstem, aby ho zastavil! Nikdo!“

„Vy jste Lord Nej…“ Jodah přestal a začal znovu. „Vy jste Mairsilův učitel.“

„Mairsil Usurpátor!“ Ith teď křičel. „Samozvanec! Je jako pijavice na těle, jako komár na mase! Všechno, co má, ukradl mně!“

Jodah udělal další krok zpátky. „Chápu,“ řekl.

„Ne, nechápeš!“ řekla uvězněná postava. „Já vím, co říkám! Všechnu svoji sílu vysává ze mě, z téhle klece z vodního stříbra, kterou mu postavili jeho nohsledi! Vytahuje ze mě mou energii a s její pomocí udržuje ostatní mágy na uzdě! Udržuje se u moci úplatky, výhrůžkami, násilím! Musí být zničen!“

Hlas nyní řval a Jodah přemýšlel, zda přiláká někoho dalšího. Následovala pauza. Ith ve své kleci funěl a snažil se popadnout dech, ale nebyl slyšet žádný zvuk přicházejících kroků.

Jodah si vzpomněl, jak Mairsil mlátil pěstí do stolu. Ano, Lord Nejvyšší mág byl náladový a každý vypadal, že se ho bojí, ale zajatcova slova byla zmatená, pomotaná, poháněná hněvem a šílenstvím. Hněvem, který se nyní Ith nejspíš zoufale snažil ovládnout.

„Věřil jsem mu, samozřejmě. Člověk vždycky věří svému žákovi. Naučil jsem ho vše, co potřeboval umět, přivedl jsem ho sem, založil Společenstvo. Doslechl jsem se i o Městě stínů, ale jejich myšlení bylo příliš omezující, příliš staromódní.“

Jodah neřekl nic a hlas pokračoval. „Ale on se změnil. Všechno se mění. Hory se potopí do moře a stanou se z nich ostrovy. Pláně zarostou a stanou se z nich lesy. Změna je to tajemství, hochu! Věděl jsi to?“

Jodah chtěl říci, že ne, ale Ith na jeho odpověď nečekal.

„Změna je zdrojem magie! Myslel sis, že magie je něco jako nerost, jako třeba zlato, který můžeš kutat ze země? Změna je to, co činí magii magií! Všechno se mění a všechno má v sobě magii! Dynamické soustavy!“

Ith začínal opět ztrácet náladu. „A já hlupák jsem si myslel, že my sami jsme vůči změně nezranitelní.“ Ozval se smích, mokrý, plačtivý smích. „Já jsem mu věřil, ale ten kluk, kterému jsem věřil, se změnil. Zradil mě a uvrhl mě sem do tmy, ke všem těm věcem v téhle propasti! Hej, ty tam!“

Jodah ztuhl, když pochopil, že to patřilo jemu.

Ith vyštěkl rozkaz: „Hoď kámen do propasti!“

Jodah se zarazil, pak si klekl a zvedl uvolněný kámen. Opatrně se přiblížil k okraji propasti.

„Hoď ho dolů,“ nařídil Ith, „a poslouchej!“

Jodah udělal, co mu Ith nakázal. Kámen zmizel ve tmě. Jodah počítal do pěti. Do deseti.

Do dvaceti.

Ve třiceti to vzdal.

„Když jsem sem přišel, hodil jsem něco do propasti,“ chechtal se Ith. „Dosud jsem to neslyšel dopadnout. A já. Mám. Dobrý. Sluch.“ Znovu se ozval smích.

Pak se smích zarazil a Ith začal funět. „Ale v propasti nějaké věci jsou, víš? Ano, temné, uklidňující věci, které člověku slíbí všechno možné. Byl jsem silný, ale Samozvanec vysává mou sílu a já bych rád věděl…“ na chvilku se zarazil, pak tichým hlasem dodal: „jsem pořád šílený? Jsi opravdu tady, hochu? Nebo jsi jen trik mé mysli, nebo Samozvancův posměšek?“ Jeho hlas stoupal a jeho ruce a tvář začínaly zářit vlastním světlem. „Odpověz mi!“

Jodah odpověděl: „Jsem Jodah, dobrý pane Ithu.“ Dodatečně ho napadlo: „Nemusíš se bát.“

Bát?“ zaječela postava v kleci. Nyní se pevně držela mříží a lomcovala jimi dopředu a zpátky. „Samozvanec by se měl bát! Ano! Ten se má bát! Musíš mě osvobodit, hochu, a já vykonám svou pomstu.“ Mezi mřížemi se vynořila vychrtlá ruka a chňapala do vzduchu. „Pusť mě ven! Pusť mě ven a nech mě, abych zničil jeho i jeho následovníky!“

Jodah udělal krok dozadu, pak druhý.

Tvář a ruce začaly zářit nadpozemským červenomodrým odstínem. Ith popadl mříže klece a zatřásl s nimi. Držely bez zachrastění a samy začaly bíle zářit, jak z Itha vysávaly energii. Ith zařval a zdálo se, že mu vstávají vlasy na hlavě.

Pusť mě!“ řval. Jeho hlas se měnil v téměř nezřetelné vytí.

Jodah se otočil a utíkal zpátky ke dveřím. Otrhaný muž (ne, Otrhanec) neudělal nic, aby ho zastavil. Stál stranou jako kamenná stráž. Řev pronásledoval Jodaha ještě na první stovce schodů. Teprve po dlouhé době konečně ustal.

*****

Dole nad propastí uprostřed klece Lord Ith vzlykal a lomcoval mříží. Na rukou měl puchýře a dlaně ho pálily jako horká plotna. Snažil se rozpomenout, proč vlastně naříká, zatímco ho temnota zespoda opět stahovala k sobě.

Pak si vzpomněl. Po jeho zarmoucené tváři se skutálela osamělá slza a zmizela ve vousech.

„Tak,“ řekl do tmy. „To nevyšlo zrovna tak, jak jsem doufal, že?“

Otrhanec neodpověděl.

*****

Barl zaklepal na dveře a ty se otevřely. Mairsil seděl se sepjatýma rukama před svým mechanickým kalendářem z kovu a kamene. Pohrával si se svým rubínovým prstenem a otáčel jím kolem prstu. Hluboce zamračený výraz v jeho tváři mluvil za vše.

„Váš experiment se nepovedl,“ řekl Barl. Bylo to konstatování, ne otázka.

Lord Nejvyšší mág vydal hluboký, netrpělivý výdech.

„Ne,“ řekl. „Můj experiment se nepovedl.“

Barl řekl: „No, byl to teprve první pokus a ten kluk je ještě poměrně nezkuš…“

On selhal!“ zařval Lord Nejvyšší mág. Málem udeřil pěstí do delikátního výtvoru před sebou. Pak se zarazil, uhodil pěstí do druhé ruky a vstal.

Barl za sebou tiše zavřel dveře.

On,“ řval Mairsil, „selhal!

„Možná není tím, čím jste očekával, že bude,“ řekl potichu Barl.

„Ale ne,“ Mairsil netrpělivě mávl rukou na artefaktéra. „Je z Jarsylovy krve. Přečetl si tu knížku a porozuměl jí. Během týdne věděl to, co jsem se já dozvěděl za rok, a to je ještě dítě! Myslel jsem si, že ho mám pod kontrolou! A on přesto selhal.“

„Trpělivost přináší růže,“ řekl Barl.

„Na trpělivost nemáme čas,“ odpověděl Mairsil. Máchl rukou směrem k hodinám. „Právě teď jsou zdi mezi dimenzemi nejtenčí! Máme jenom pár dní, abychom tuhle konjunkci využili! Myslel jsem si, že s tím klukem už nebudu potřebovat Itha, ale ten hlupák selhal!“

„Už na tom pracujete roky,“ řekl klidně Barl. „Však ten čas přijde.“

Mairsil se postavil doprostřed místnosti, pěsti zaťaté vztekem. „Myslel jsem si, že jsme tak blízko. Ten kluk otevře bránu do Temných zemí a já s jejich vládci vyjednám, aby mi dali to, co dali Urzovi a Mishrovi – schopnost procházet sférami.“

„Legendy jsou v tomto směru nejasné,“ začal Barl, „a proč by vám vlastně vládci těch Temných zemí, ať už jsou jacíkoli, měli dát tu moc?“

„Protože jsem natolik mocný, že za nimi přijdu,“ řekl Mairsil. „Stejné uznává stejné. Moc uznává moc.“

„A co když se ukáže, že je vaše očekávání uráží?“ zeptal se artefaktér.

Lord Nejvyšší mág se zeširoka usmál. „Pak jim jako oběť nabídnu toho kluka, který je urazil, toho, který seslal to kouzlo.“ Úsměv se stále rozšiřoval. „Toho jim ostatně můžu nabídnout tak jako tak.“

„Potom je škoda,“ řekl potichu Barl, „že ten kluk neuspěl, když by ho čekala taková odměna.“

„Nedělej si ze mě legraci, strojaři,“ řekl Mairsil. „Teď nemám náladu na vtipy.“

„Jistě,“ řekl Barl. „Nechtěl jsem vás urazit.“

„Možná se málo snažil,“ řekl Lord Nejvyšší mág, „nebo možná existuje něco, co mu zabránilo v tom, aby to kouzlo seslal úplně. Vykuchal bych mu střeva, kdybych věděl, že mi to pomůže objevit magii procházení sférami.“

„Však už jste dokázal dost i bez chirurgie, můj Lorde mágu,“ řekl Barl.

Veškeré dokázané věci, které Barl chtěl vyjmenovat, byly uťaty Mairsilovým úderem dlaní do stolu. „Ale po každém kroku následuje další, větší krok, můj příteli. Kluk sní o tom, že se stane mužem. Muž sní o tom, že se stane mágem. Mág sní o tom, že se stane sférochodcem.“

„A vy chcete vědět, zda sférochodci sní o tom, že se stanou Chuckem Norrisem?“ zeptal se Barl.

Následovala dlouhá chvíle mlčení a pak se Mairsil zeptal: „Přišel jsi za mnou proto, abys mě rozesmál?“

„Ne, přišel jsem kvůli něčemu jinému,“ odpověděl Barl. „Máme u brány novou příchozí.“

Jedno z obočí Lorda Nejvyššího mága se pozvedlo. „Další v tuhle roční dobu? Začíná tady být narváno, nebo je svět ještě temnější a chladnější, než jsme si mysleli?“

„Její příchod v tuhle dobu je přinejmenším podivný,“ souhlasil Barl.

„Barva?“ zeptal se Mairsil.

„Modrá,“ odpověděl artefaktér a Mairsil zakroutil hlavou. Barl dodal: „A má jihovýchodní přízvuk.“

„Město stínů?“ napadlo Mairsila.

„Vykazuje známky jejich způsobů,“ odpověděl Barl, „a jejich čarodějnictví.“

„Myslel jsem, že tihle učenci vědí dost na to, aby se našemu útočišti vyhýbali,“ řekl Lord Nejvyšší mág.

„Tahle nám pověděla zajímavý příběh,“ řekl Barl, „o morové ráně v Ghedu, o pronásledování církví, o potopené lodi a o tom, jak si náhodou našla cestu sem.“

Mairsil se posadil a dotkl se navzájem prsty obou rukou. „Proč tohle zní povědomě?“

„Proč asi?“ odvětil Barl. „Podobá se to příběhu, který nám na sebe prozradil náš mladý Jodah, když k nám přišel.“

„Ano,“ souhlasil Mairsil, „to bezpochyby ano.“

„Přítel Jodah, váš mladý chráněnec, se v pohovoru zmínil o své společnici jménem Sima,“ řekl klidně Barl.

„Představila se ta nová příchozí jako Sima?“ zeptal se Mairsil.

„Kupodivu ne,“ řekl Barl, „nepředstavila. Řekla mi jiné jméno.“

Mairsil zavřel oči, pak jedno znovu otevřel a pozoroval artefaktéra. „Zmínil se přítel Jodah o tom, že jeho společnice Sima byla také mágyně?“

„Ne,“ řekl Barl. „Prověřoval jsem si ten rozhovor dvakrát. Neřekl o tom nic, ale taky jsem se ho přímo neptal.“

„Zajímavé,“ řekl Mairsil, „velmi, velmi zajímavé.“ Po krátké pauze dodal: „Špiónka?“

„Vyhnula se všem otázkám na svůj výcvik. Když jsem na ni naléhal, říkala polopravdy. Lže špatně a své výmysly zakrývá ještě hůř. Zmínil jsem se o Městě stínů a ona se mě s rozšířenýma očima zeptala, co to je. Řekl jsem jí, že to je spolek pasáků koz v horách,“ řekl Barl. „Nevypadala, že ji má definice potěšila.“

Koutkem Mairsilova knírku zaškubal úsměv. Mairsil si pohladil knír palcem a ukazováčkem. „Dejme tomu, že bych chtěl poslat špióna do Města stínů.“

„A proč byste…“ začal Barl, ale Mairsil na něj zvedl prst.

„Řekl jsem dejme tomu,“ řekl Mairsil. Když měl před sebou nový úkol, veškeré stopy po jeho zlobě a zklamání zmizely, jak se zaměřil na novou výzvu. „Dejme tomu, že bych chtěl. Co bys mi řekl, kdybych ti předložil plán, že napřed pošlu mladého čarodějíčka, který se stane agentem na místě, a potom za ním pošlu zkušenějšího mága, ať už proto, aby zjistil, co všechno mladý agent ví, nebo aby ho dostal z hradu ven?“

„Řekl bych, že to zní velmi povědomě,“ řekl Barl.

„Ano, zní,“ souhlasil Mairsil. „Takže předpokládejme, že tohle je přesně to, čemu nyní čelíme. Co bys udělal ty?“

„Já bych zabil toho zkušenějšího agenta při první příležitosti,“ odpověděl Barl. „Přejete si, abych to udělal?“

Mairsil se zachechtal a zavrtěl hlavou. „Kladiva, Barle, opět používáš kladiva! Jestliže zabiješ zkušenějšího agenta, pošlou místo něj dalšího a ten první čarodějíček tě navíc bude obviňovat ze smrti svého kolegy.“

„A vaše řešení?“ zeptal se Barl.

„Myslím…“ Lord Nejvyšší mág se posadil na stůl a začal kroutit prstenem na svém prstu, „že lepší řešení bude nechat našeho čarodějíčka Jodaha, aby zabil naši špiónku Simu. Samozřejmě nevědomky, aspoň ve chvíli, kdy to udělá. Asi bude zapotřebí menší podvádění.“

„Menší,“ souhlasil Barl nízkým hlasem.

„Pak bude náš přeživší čarodějíček vědět, že ve světě venku nemá nikoho, ke komu by se mohl obrátit,“ pokračoval Mairsil. „Město ho zavrhne a on bude úplně náš. Budeme si s ním moci dělat, co budeme chtít.“ Lord Nejvyšší mág zvedl ruku a opsal oblouk ve vzduchu. „Pak bude náš! Dočista!“

Barl přikývl. „Lepší možnost než ho jen tak roztrhat na kusy,“ řekl artefaktér.

Lord Nejvyšší mág se zaklonil a sám sobě se zasmál. Barl si dopřál odměřený úsměv.

V rohu místnosti malý zapisovací skarabeus odpočíval na dolním okraji poslední stránky ze tří archů pergamenu. Před několika minutami se přestal pohybovat a teď tam jen tak ležel, blikal očima a čekal na někoho, kdo mu dá nový papír, na který bude moci psát.

Kapitola 16
Ozvěny budoucích bojů

Pohled historika se podobá pohledu zeměměřiče na řeku ze svahu. Vidí její tok a nemá pochybnosti o tom, kam a proč teče.

Účastníci historie vidí tutéž řeku tak, jako ryby v jejích vodách – nevědí, kam je zanese.

Arkol, argivský učenec

První stovku schodů Jodah zběsile vyběhl ve slepé panice, že Ith prolomí mříže své klece a půjde po něm. Na druhé stovce utíkal jen o něco málo pomaleji. Až po třetí stovce, když přeběhl místo, kde hučela podlaha, začal Jodah opatrně přemýšlet, co to vlastně viděl a slyšel.

Zajatec v kleci. Mairsilův učitel. Ith. Ani Shannan neprozradil jeho jméno. Možná bylo ve Společenstvu zapomenuto nebo zakázáno. Mladý mág teď nepochyboval o tom, že tím, kdo nechal Jodaha přivést na tohle místo, byl právě Ith. Otrhaný muž (ne, Otrhanec, jak mu Ith říkal) splnil Ithovy příkazy a vyhledal Jodaha.

Vyhledal Jodaha očividně proto, aby ho přiměl osvobodit Itha. Přivedl Jodaha na bezpečné místo, zachránil ho ze zajetí a mezitím mu ještě umožnil naučit se další magii, aby Jodah mohl pracovat přímo pro Lorda Nejvyššího mága Mairsila.

Ith říkal – ne, řval, že chce zničit Mairsila a spolu s ním celé Společenstvo.

Ith je šílený, uvažoval Jodah. Možná nebyl šílený v době, kdy poprvé vyslal Otrhance, ale teď šílený je. Byla jeho slova o Mairsilovi vysávajícím jeho sílu také jen produktem jeho šílenství?

Jodah se na chvilku zastavil na odpočívadle mezi úzkými schodišti. Světlo mu poskytovala jen malá světelná koule v jeho dlani. Pod sebou stále cítil hluboké vibrace strojů, nebo co to vlastně bylo pod Citadelou. Nad sebou si dokázal představit zvuk ťukajících křišťálových sklenic a smích.

Ith je šílený. Možná na něj účinkovala jeho vlastní práce s magií, jak to Shannan říkal o Padlých. Možná místo aby Mairsil svého šíleného učitele zabil, uvěznil jej pro jeho vlastní dobro. Bylo to docela možné. Kam byste dali šíleného čaroděje? Někam, kde bude po ruce, ale dost daleko na to, aby neohrozil druhé. Při těch jeho řečech o kleci, která z něj vysává sílu, a věcech v propasti to možná bylo nejbezpečnější možné místo. Možná je Otrhanec nějaký druh stráže nebo sluhy.

Co když Ith není úplně šílený? Co když bylo všechno nad Jodahem opravdu vybudováno díky mysli a magii zajatého mága dole? Mairsil vybudoval utopii, ale za cenu příčetnosti svého učitele.

Co když je opravdu něco v jámě?

Proč je tady vlastně on? Proč si Otrhanec ze všech pokoutních čarodějů, řadových mágů a poustevnických kouzelníků na světě vybral právě jeho? Je Jarsylův potomek, ale záleží na rodokmenu, když jde o magii? Otrhanec se objevil téměř okamžitě poté, co Jodah dostal od Vosky zrcátko. Hrálo v tom nějakou roli? Proč potom Otrhanec nešel namísto něj po Simě, když se zrcátka zmocnila ona, když byla loď napadena?

Ne, Sima je mrtvá a zrcátko je zřejmě ztracené. Přivedl ho Otrhanec sem jen proto, že mu bylo řečeno, že se má vrátit s ním? Nebo s člověkem, který měl zrcátko naposled?

Pracuje Otrhanec opravdu pro Itha? Nebo je to Mairsilův sluha? On sám Itha nevysvobodil ani nezabránil Jodahovi utéct. Že by proto, že nemohl?

Jodah se zamyslel nad Mairsilem, který oceňoval Jodahovu práci. Vzpomněl si na usměvavou tvář, když Mairsila poprvé potkal v knihovně. Duhový mág, postavený ze všech barev, ale také rozzuřený Mairsil, který třískal pěstí do stolu, když první experiment selhal.

Je Mairsil taky šílený? Jodahovi se nad touto myšlenkou stáhl žaludek úzkostí.

Ne, pomyslel si Jodah. Ith byl oklamaný, možná vážně nemocný. Jodah se zeptá Mairsila. Zeptá se opatrně a obezřetně, ale zeptá se. Bude se snažit zjistit, proč je vlastně Ith zamčený v kleci. Pak se rozhodne, co dělat.

S pocitem poloviční úlevy Jodah opět vyrazil do schodů. Nikdo mě nepronásleduje, uvažoval. Otrhanec mě mohl zastavit, mohl mě shodit rovnou do propasti. Ale neudělal to. To asi o něčem svědčí.

Ith musí být šílený. Musel se za ty roky změnit. Možná se změnil i jeho bývalý student a Ith ho obviňoval. Všechno se mění, jak se Ith zmínil, všechno se mění.

Z hor se stanou ostrovy, říkal Ith. Z plání se stanou lesy.

Jodah ztuhl na schodech. Náhle pochopil, co udělal na kouzlu svého prapradědečka špatně. Představoval si zemi takovou, jaká byla teď, ne jaká byla před více než dvěma staletími. Jarsylova věž byla kdysi postavena mezi močály porostlými brusinkovými keři, vyprávěla babička. Teprve pak zemi vysušili a udělali z ní pole.

Z hor se staly ostrovy. Z plání se staly lesy.

Z bažin se staly pláně.

Jodah se zhluboka usmál. Samozřejmě. To byla ta chyba. Vytáhl manu ze země, jaká byla teď. Předpokládal, že se nezměnila. Změna je to, co vytváří manu na prvním místě, říkal Ith. Jodah použil nesprávný druh many. To byl důvod, proč kouzlo nepřijalo horké, jasné světlo jeho bílé many a proč se tím světlem popálil.

Pomyslel si, že to musí okamžitě vzkázat Mairsilovi, a zrychlil chůzi, až bral schody po dvou. Poté však znovu zpomalil. Pokud měl Ith pravdu, a bylo to jen pokud, proč by Jodah měl Lordu Nejvyššímu mágovi vůbec ještě věřit? Proč vlastně Mairsil chce otevřít bránu do jiného světa? Jodah tento problém bral vždy jen jako výzvu, jako hádanku, která má být vyřešena. Cítí to tímto způsobem i muž, který drží svého bývalého mistra v kleci pod hradem?

Jodah zavrtěl hlavou. Nevěděl, a dokud nebude vědět, bude lépe nechat si trumfy v ruce. Napřed dá dohromady všechny údaje a ujistí se, že černá mana opravdu toto kouzlo nabije. Až pak řekne Lordu Nejvyššímu mágu o své práci.

Koho se však mezitím zeptá na Itha? Shannan by to mohl vědět, ale ten se Jodahovi vyhýbá. Barl to bezpochyby ví, ale Barl sám vytesal tu klec a zcela jistě by o tom řekl Mairsilovi.

Mairsil ví pravdu, ale Jodah si nemyslel, že by měl odpovědím Lorda Nejvyššího mága věřit. Ne teď.

Jodah začal znovu pomalu stoupat do Citadely nad sebou, ale svět nahoře mu už nepřipadal tak přátelský a přívětivý jako dřív.

*****

Slavnost pokračuje nečekaně dobře, myslela si představená Delfina. Přišlo na ni dobrých několik tisíc lidí a všichni toužili po Slovu Talově.

Když sem dorazili, našli město typické pro severskou komunitu. Jistě, byla tady církev, ale vedl ji řadový kněz, astmatický stařík zajímající se spíš o každodenní drby a roční desátky, než o skutečné udržování duchovního zdraví města.

Přesto však město skvěle vyhovovalo Delfininým potřebám. Bylo těžce vyzbrojené, což bylo nezbytné kvůli blízkosti barbarských kmenů, kteří nebyli považováni za o nic lepší než horští goblini. Byli tady organizovaní kopiníci a hrstka rytířů společně s několika obřími balistami, které byly udržovány v provozuschopném stavu.

Ještě lepší bylo, že obyvatelé měli povědomí o Citadele a zdravý strach z tamějších čarodějů. Jistě, byl to čarodějský hrad a dnem i nocí tam byla vidět záhadná světla. Moudří lidé se tomu místu vyhýbali a ty, kteří se tam odvážili, už nikdy více žádný smrtelník nespatřil. Panovala zde mlhavá, nejasně projevovaná zášť vůči čarodějům, čekající jen na tu pravou jiskru, která ji promění v násilí.

Představená měla v úmyslu tu jiskru zažehnout.

Z moci, kterou jí zaručoval dopis od Strážného lorda, představená nařídila otevřít církevní sýpky a ve sklepě objevila mezi sušeným ovocem a uleželým masem několik velkých soudků patřičně starého vína. Starý kněz protestoval, ale nemohl se postavit ani proti pečeti samotného Strážného lorda, ani proti mohutnému zjevu představené.

Zvěst se rychle rozšířila a z okolních měst a vesnic dorazili další lidé. I počasí bylo chladné, ale suché, což jim také prospělo. Ohně byly zapáleny, voli a kozy zaříznuti a opečeni.

Past byla nastražena, myslela si Delfina, a lovná zvěř, kterou jsou zdejší davy, už cítí maso. Jediné, co je třeba ještě udělat, je zaklapnout za ní dvířka a bičem a bodáky ji pohnat pod svou kontrolu.

A právě to teď dělali. Představená Delfina, sestra Betje a městský kněz čekali za improvizovanou oponou, zatímco kazatel promlouval ke shromážděným davům. Po všech stranách náměstí praskaly plápolající ohně, ale kazatelův hlas je přehlušoval.

Četl z Knihy Talovy. Nabízel modlitby za mrtvé a umírající. Nabízel léčení mrzákům a nakaženým. Kázal proti bezbožným barbarům. Kázal proti podřadným goblinům. Kázal proti mágům obcujícím s démony. Kázal vlastně proti všem mágům.

Představená Delfina věděla, kam kazatel míří. Každý jeho příběh, každé podobenství, každá modlitba vedla shromážděný dav k nevyhnutelnému závěru, že člověk nemůže strpět mágovi žít. Že čarodějové z místní citadely jsou ve spojení s barbary. Že unášejí lidem syny a dcery, aby je obětovali svým neznámým bohům. S každým potleskem se dav stával rozzuřenější, opilejší a odhodlanější skoncovat s hrozbou zlých, peklem zplozených čarodějů.

Starý kněz vedle ní začenichal a řekl: „Tolik jídla vyplýtvaného kvůli jedné oslavě.“

Představená ho ignorovala, ale sestra Betje řekla: „Využilo se k lepším účelům, pro církev. Lepší je nakrmit lidi hned, než to nechat shnít v sýpkách.“

„To obilí potřebujeme na zimu a začátek jara,“ funěl kněz, „když je sníh příliš hluboký a přístav je zamrzlý. Svlékli jste nás z kůže. Za pár měsíců budeme mít příliš málo jídla pro příliš mnoho úst.“

Za pár dní budete mít pravděpodobně mnohem méně úst, která budete muset krmit, pomyslela si představená Delfina a koutky jejích rtů zaškubal úsměv.

„Slyšela jsem zkazky, že ti čarodějové mají pod citadelou obrovské sklepy a v nich jedí ta nejvybranější jídla. Vy jste takové pověsti neslyšel?“ zeptala se představená.

Kněz na chvíli zaváhal a pak přiznal, že i on takové zvěsti určitě zaslechl.

„A vy byste nechal ty mágy žít, zatímco církev je donucena o své jídlo bojovat?“ zeptala se představená. „Možná že něco z tohohle jídla pochází právě od těch čarodějů. Třeba tohle víno pochází z dalekých krajů, dobrý otče. Nedoručila je náhodou k vašim dveřím magie?“

Kněz neřekl nic. Za jejich improvizovaným závěsem zatím kazatel pronášel důkladnou řeč. Odpovědí mu byly jásající hlasy, které městskému knězi zabránily odpovědět.

Kazatel se snaží jejich vzrušení dovést až k vrcholu, pomyslela si představená, a vetkává mezi ně svou vlastní formu zázraků. Navnadí je, aby prahli po krvi čarodějů. Každý problém v jejich životech, ať už opravdový nebo vymyšlený, zavinili čarodějové. Barbary. Gobliny. Sněť, která jim vloni zničila úrodu. Nedostatek kupců. Nepoctivost kupců, kteří se tady ukázali. Ano, to všechno je vinou čarodějů.

V tu správnou chvíli kazatel ustoupil o krok stranou a ohlásil představenou Delfinu. Ta se ukázala, vykřikla několik vybraných vět z Knihy Talovy a poté začala volat po křížové výpravě – svaté válce, kterou rozpoutá proti zlým bytostem z věže. Každému muži, ženě a dítěti, které se k jejich výpravě přidá, bude zaručena jak spása, tak část pokladu, který si čarodějové bezpochyby schovávají ve svých podzemních skrýších.

Samozřejmě, lví podíl bude odvezen zpátky na jih spolu s veškerým podloudným magickým materiálem, který bude prostudován a posléze zničen.

„Co vidíš, sestro?“ zeptala se představená.

Sestra Betje se neklidně zavrtěla. „Ve svých předzvěstech a obřadech nevidím nic. Ale ze zvuků, které slyším, nepochybuji o tom, že brzy budete velet mocné armádě v boji proti těm čarodějům.“

„O tom ani já nepochybuji,“ řekla představená. Za závěsem kazatel právě dosáhl vrcholu svého kázání a dav odpovídal jásotem.

„Já pár pochybností mám,“ namítl starý kněz, ale představená dělala, že ho neslyší. Kazatel vyvolal její jméno a Delfina prošla závěsem. Sestra Betje a kněz ji následovali.

Jakmile se objevila, shromážděný dav zajásal jednohlasně jako jeden muž. Představená pozvedla ruce, aby davům požehnala a přijala jejich bezmeznou oddanost.

*****

Jodah se vrátil do svého pokoje, ale zjišťoval, že spánek stále nepřichází. Trápily ho samozřejmě naléhavé pochybnosti o Mairsilovi a Ithovi, ale teď na něj doléhalo navíc ještě jedno poznání – použil nesprávný druh many.

Vstal, jedním slovem zapálil lampu a šel ke stolu, aby si znovu prostudoval své zápisky. V tu chvíli přišel na to, že nemá svého zapisovacího skarabea.

Jodah sebou škubl. Nastavil ho, aby dělal poznámky během vyvolávání kouzla, ale jak utíkal, aby se vyhnul Mairsilově zlobě, v pracovně Lorda Nejvyššího mága skarabea zapomněl.

Jodah se zamračil. Teď si mohl své poznámky přečíst, aby si naplno připomněl, co on a Mairsil říkal, aby si znovu prošel celý obřad od začátku do konce. Ráno si může pro zápisky zajít nebo možná poprosit Barla.

Anebo tam může zajít sám právě teď.

Jodah vyklouzl na chodbu. Věčná světla ve svých nádobkách nadále mihotavě napodobovala pravý plamen. Jodah se tiše proplížil chodbami, ale v tak časnou ranní hodinu bylo na tomhle místě ticho jako v hrobě.

Konečně dorazil k černočerným dveřím Mairsilovy pracovny. Jodah se na chvilku zastavil a rozhlédl se. Napůl očekával, že se v závanu teplého vzduchu zjeví Barl, ale nebyl tady nikdo kromě něj.

Jodah zkusil otevřít dveře, ale ty byly zamčené. Úlevou si dlouze vydechl. Teď je ušetřen nebezpečí, že bude přistižen. Nakonec bude přece jen muset počkat do rána. Podíval se na zlatou ikonu, blyštící se na dveřích.

Předtím byly dveře také zamčené a otevřely se na jeho dotek.

Jodah se zašklebil a sáhl na ikonu. Západka se odemkla a dveře se mírně pootevřely směrem dovnitř.

Jodah se v duchu proklel a znovu se rozhlédl, zda neuvidí všudypřítomného Barla. Po artefaktérovi nebylo ani stopy.

Jodah vklouzl do pracovny.

Byla prázdná. Na podlaze stále ležely rozmetané trosky z experimentu ze včerejšího večera, který se teď zdál být vzdálen několik let. V koutě si pro sebe tiše vrčel a tikal kalendář z kovu a kamene a zahaloval místnost do kaskády neustále se měnícího světla. Ve vzduchu se jako světlušky vznášela zrnka modrého, zeleného a jantarově žlutého světla. Proháněla se a tančila mezi policemi plnými knih a tapetami.

Jodah nalezl zapisovacího skarabea a tři listy papíru tam, kde je zanechal. Všechny tři listy byly popsány úhlednými hranatými písmeny. Jeho vlastní slova byla černá, Mairsilova červená. Jodah si nevzpomínal, že by během experimentu tolik mluvil, ale bez lampy v mihotavém světle kalendáře nedokázal text přečíst.

Z chodby se ozval nějaký zvuk. Jodah strčil skarabea do kapsy, tři archy pergamenu složil a zasunul si je pod vestu. Doběhl ke dveřím a vyšel na chodbu. Dveře za sebou zavřel co možná nejtišeji.

Ano, byly slyšet blížící se hlasy a kroky. Jodah se rozhlédl, zda je tu nějaké místo, na kterém se může ukrýt, ale v této části chodby se žádné velké předměty nenacházely. Nakonec udělal to jediné, co mohl.

Otočil se zády k přibližujícím se hlasům a zaklepal na dveře Mairsilovy pracovny, na ty, ze kterých právě vyšel.

„Příteli Jodahu!“ řekl Lord Nejvyšší mág, „dnes ráno jsi vzhůru nějak brzy.“

Jodah se otočil a uviděl Mairsila a Barla. Lord Nejvyšší mág se usmíval, ale Barlův pohled byl podezíravý.

Jodah pokrčil rameny a snažil se vypadat rozpačitě. „Nemohl jsem spát potom, co se stalo,“ řekl. „Myslel jsem, že přijdu pomoct s úklidem toho nepořádku.“

Mairsil se mu odvděčil širokým úsměvem a Jodaha poprvé napadlo, že ten úsměv dodává Lordu Nejvyššímu mágovi vlčí vzhled.

„Á, taková oddanost!“ řekl a plácl Barla po zádech. „To je přesně to, čeho tady ve Společenstvu potřebujeme co nejvíc. Oddanost! Iniciativa! Obětavost!“

„Samé ušlechtilé vlastnosti,“ řekl Barl a tvrdě se díval na Jodaha.

„Nepochybně,“ souhlasil Mairsil, „ale s úklidem si nedělej starosti. Pošlu sluhy, aby se o to postarali – koneckonců od toho je přece máme. Zamyslel ses trochu nad naším výsledkem?“

Jodah pomyslel na objev brusinkových močálů, ale místo toho jen zavrtěl hlavou. „Rád bych věděl, jestli to bylo něčím, co jsem udělal, nebo načasováním, nebo nějakým vlivem zvenčí…“

Mairsil zvedl ruku. „Tak. To, co teď potřebuješ, je odpočinek, mladý příteli. Mysl pracuje nejlépe, když je zcela odpočinutá.“ Jeho úsměv se proměnil v tenkou linku. „Nicméně oceňuji tvůj zájem. Horší mágové by prostě odešli a neuvažovali nad tím, co se stalo. Experiment je neúspěšný jen tehdy, když se z něj člověk nedokáže poučit.“

„Ano, pane,“ řekl Jodah a potom rychle dodal, „ano, příteli Mairsile.“ Podíval se na Barla. Artefaktérova obočí se protáhla tak, že se menší muž téměř mračil.

„Dobře,“ řekl Mairsil a poklepal Jodaha po zádech. „Promysli si, co se stalo, a vrať se za mnou. Zkusíme to znovu, až si budeš myslet, že jsi na to přišel.“

Jodah se lehce uklonil a odcházel, ale Mairsil na něj znovu zavolal.

„Ještě jedna věc,“ řekl. „Potřebuji tě ještě na jeden úkol.“

Jodah se otočil a prohlásil: „Cokoli budeš potřebovat, příteli Mairsile, udělám, jak to budu umět nejlépe.“

Úsměv se vrátil a Jodahovi opět silně připadal jako vlčí.

„Během několika příštích dní se budeš muset naučit několik dalších kouzel,“ řekl Mairsil. „Potřebuji, abys pro mě vybojoval jeden souboj.“

Kapitola 17
Hra červené a modré

Myšlenka soubojů je téměř stejně stará jako magie sama. Někteří lidé poukazují na to, že první magický souboj se odehrál mezi Urzou a Mishrou. Zdánlivě to tak vypadá, ale musí být zmíněno, že ti dva bojovali pomocí armád a artefaktů, ne kouzel, jak je známe my. Navíc jen výjimečně čelili přímo sami sobě navzájem, s výjimkou naprostého začátku a naprostého konce. Koncept soubojů, natolik pevně zakořeněný v časech Doby ledové, pochází přinejmenším z doby Temna, kde představoval způsob řešení sporů.

Arkol, argivský učenec

Sima zaťala pěst a dupla si. Její úzká bota udeřila do kamenné podlahy. Tři dny ji drželi zavřenou v jejím pokoji. Tři dny!

Pokoj, odfrkla si, spíš vězeňská cela. Byl sice větší než její příbytek ve Městě stínů a otroci (odmítala někoho, kdo má na krku kovový obojek, považovat za obyčejného „sluhu“) byli zdvořilí a úslužní a nosili jí dobře uvařená jídla, ale nebylo pochyb o tom, že její světnice byla ve skutečnosti zamýšlena jako cela.

Dveře byly magicky zamčené, aby nemohla odejít, a zamřížovaná okna měla v mřížích vodní stříbro, stejný materiál, který používala církev k věznění mágů. Stejným materiálem byly lemovány různé otvory ve stěnách a kolem rámů byla magická znamení. I samy stěny byly pod tapetami posety runami. Některé z nich Sima znala, jiné pro ni byly zcela cizí.

Někdo vystavěl tento pokoj s rychlým záměrem udržet mága na uzdě. Tím někým byl zřejmě ten drobný a nevrlý artefaktér Barl.

Od první chvíle se jí ten malý muž nelíbil. Byl to přesně ten autoritářský typ, který všechno organizoval a netoleroval nic, co se dělo mimo jeho úzký rozhled. Takových bylo dost i ve Městě a najít jednoho tady ve Společenstvu byla slabá útěcha.

Nejhorší bylo, že těmhle vlezlým barlovským typům skoro nic neuniklo. To byl zřejmě důvod, proč ji drželi v místnosti zabezpečené proti mágům, dokud se nerozhodnou, co s ní budou dělat.

„A jaké je tvé celé jméno?“ zeptal se Barl, když proti ní seděl poprvé.

„Mireila,“ odpověděla.

„Mireila odkud?“ naléhal Barl.

„Jen Mireila,“ řekla.

„Každý je odněkud,“ prohlásil Barl a obočí se mu svraštila.

„Momentálně jsem z Ghedu,“ řekla Sima. „V tom městě vypukl mor, a tak vyhostilo většinu cizinců.“

„Tak tedy Mireila z Ghedu,“ řekl Barl. „Narodila ses tam?“

„Ne,“ řekla Sima, „jen odtamtud přicházím.“

V podobném duchu se nesl celý rozhovor. Sima odpovídala jen částečně a obvykle žádala o upřesnění nebo ujasnění smyslu otázky. Zpětně si Sima myslela, že to asi nebyl dobrý nápad, když se vydávala za budoucí studentku, ale Barlovo chování ji rozčilovalo na nejvyšší míru.

Nezmínila se o Jodahovi. Nezmínila se o ostrovech, z nichž pocházela. Místo toho se jmenovala Mireila a byla modrá mágyně (Jsou barvy důležité? zeptala se, čímž nálada menšího muže ještě více potemněla) na útěku před církví, která hledá bezpečný útulek. Nemám, co jiného bych řekla, děkuji vám, prohlásila s Jodahovým zrcátkem zastrčeným v záhybech své blůzy.

„Slyšela jsi někdy o Městě stínů?“ zeptal se Barl v jednu chvíli.

Sima nasadila co nejvážnější výraz ve tváři a zeptala se: „Co to je?“

„Spolek pasáků koz na západě,“ odpověděl tazatel. „Dělají, že umějí sesílat kouzla.“

Sima se snažila udržet klidnou tvář, ale artefaktérův hlas ji stále rozčiloval. Pasáci koz? Učenci! Ne jako tahle banda diletantů a neumětelů!

Pokaždé, když jí přinesli večeři, slyšela vzdálené zvuky smíchu a zábavy, které se nesly bludišťovitými chodbami. Tihle mágové Společenstva neměli žádnou disciplínu, žádné porozumění, žádné pochopení pro okolní svět. Oni si klidně oslavují, zatímco ve světě venku pohasíná jedno světlo za druhým.

Na Jodaha se nezeptala. Namísto toho se otázala: „Máte tady hodně uchazečů?“

„Málo,“ řekl Barl.

„A v poslední době?“ zeptala se Sima.

„Málo,“ odpověděl Barl přesně stejným tónem.

Sima se nepatrně zamračila. „A to všichni vaši uchazeči musejí projít tímhle otravným procesem?“

Barl vydal zachmuřený, povědomý úsměv. „Ne. Ten tvůj je otravnější, než bývá obvyklé.“

Pak odešel a Sima byla držena ve svém pokoji (cele), kam jí sluhové (otroci) přinášeli jídlo a ptali se jí, zda potřebuje něco ke svým studiím, zatímco tady čeká (hnije). Požádala je o několik těžkých svazků o dějinách církve a podepírala si o ně nohy, když meditovala.

Nesesílala kouzla. To by v tomto pokoji, protkaném ochrannými schránkami a runami, bylo příliš nápadné. Nevytahovala Jodahovo zrcátko, kromě toho, že si je každou noc ukládala pod polštář. Zvažovala, že na ně sešle kouzlo, které jí řekne, zda je Jodah stále naživu, ale nakonec si to rozmyslela. Barl určitě do tohohle pokoje vestavěl aspoň osm způsobů rušení všech druhů věštecké magie.

Rozhodla se, že počká. To bylo vcelku snadné, protože jídlo bylo lepší než na většině míst, která za poslední tři měsíce navštívila, ale kdyby to mělo trvat déle, asi by musela začít číst ty dějiny církve, aby se z toho nezbláznila.

Nakonec jim trvalo tři dny, než se k ní dostali. Ozvalo se zaklepání – ne nesmělé jako od zdejších otroků, ale sebejisté – od někoho, kdo je zvyklý vydávat rozkazy.

„Dále,“ vyštěkla Sima, aniž se otočila od okna. Byly z něj vidět další střechy a zdi. Za celou dobu, kterou tady strávila, se venku neukázal ani jeden člověk.

Vstoupil Barl, autoritářský, formální a malý.

„Nesu dobrou zprávu,“ řekl a choval se tak, jako by jeho zpráva byla všelijaká, jen ne dobrá. „Tvoje žádost byla Společenstvem přijata, přítelkyně Mireilo.“ Pro efekt se odmlčel. „Je tady samozřejmě ještě jedna věc.“

Sima se otočila a pozvedla na artefaktéra obočí.

„Máme tady tradici zkoušek,“ řekl Barl. „Aby sis vydobyla místo mezi námi, musíš přežít souboj.“ Podal jí balíček. „Uvnitř je obřadní oděv. Počkám venku.“

Odešel a Sima zavrtěla hlavou. Přemýšlela, zda se Barlovi přestala líbit tak rychle, jak se on zprotivil jí.

Oblékla se. Barl jí dal balíček s dlouhými modrými šaty, vhodnými k ukrytí všech možných druhů zbraní. Schovala si zrcátko do kapsy přímo nad poprsím. Boty s hrubou podrážkou ve východním stylu, těžší, než na jaké byla zvyklá, a maska vypadající nejasně zvířecky, podobná lví hlavě, pomalovaná modrým lakem a po okrajích protkaná černým provázkem jako hrubou hřívou. Zavrtěla hlavou nad tou hloupostí a masku si nasadila. Pak vyšla ven, aby se ukázala artefaktérovi.

Barl ji odvedl dolů po nesčetných schodech k dubovým dveřím pobitým ocelovými pláty. Z věšáku vedle nich sejmul meč a podal jej Simě. „Tohle možná budeš potřebovat,“ řekl.

„To si nemyslím,“ odpověděla téměř se smíchem. K čemu by si do magického boje měla brát zbraň? A i kdyby, proč by měla věřit zbrani, kterou jí dali oni?

Barl se ještě hlouběji zamračil, uvedl ji do krátké chodby a zavřel za ní dveře. Sima pokrčila rameny a pomalu procházela chodbou.

Z opačné strany chodby zpoza otevřené padací brány se ozývaly lidské hlasy. Chodba ústila do úzkého stadiónu s udusanou hliněnou podlahou. Když Sima vstoupila, z hlediště se ozval potlesk.

Hlediště bylo přeplněné. Lavice byly přecpané až po okraj všemi možnými druhy domnělých mágů ve všemožném oblečení. Byly tady černé, třpytivé róby, červené vesty v ohnivých vzorech, zářivě bílé šaty i postavy v zeleném brnění. Mnozí měli rovněž nasazené masky, ačkoli zdobenější a méně praktické, než byla ta její. Při Simině příchodu začali jásat, jako by Sima byla tančící medvěd, který právě vstoupil na jeviště.

Po jedné straně arény seděl na svém místě jeden konkrétní snob v černém oděvu se zlatou vestou. Vstoupil Barl a posadil se vedle něj. To bude asi hlavní mág. Sima často slýchala, že tenhle spolek má jen jediného vůdce.

Očima projížděla dav. Nebyla tam ani stopa po Jodahovi, ale možná na tuhle „zkoušku“ nebyl pozván.

Naproti ní na druhém konci arény se objevila jiná postava, podobně oblečená. Tahle na sobě měla červený oděv a její maska připomínala draka.

Červený mág, pomyslela si Sima. Výborně. Začala ze své mysli vyhrabávat všechna kouzla, která jsou zaměřená proti červené. Bezpochyby tohle zamýšleli jako výzvu, jako zkoušku jejích schopností poradit si s ničivou červenou magií.

Snob vstal a zvedl obě ruce. „Nechť začne boj!“ vykřikl a spustil ruce dolů.

Drak a lev začali čerpat svou manu.

*****

To ráno po setkání na chodbě s Mairsilem si Jodah četl zápis a mráz mu přitom přebíhal po zádech. Samozřejmě skarabeus zapsal všechna jejich slova, jak připravovali experiment. Zapsal také celý Mairsilův záchvat zuřivosti a všechny jeho nadávky, které pronesl poté, co Jodah opustil pracovnu. A pak zaznamenal ještě něco dalšího.

Na řádku psaném černým písmem stálo: Váš experiment se nepovedl.

Následoval červený řádek. Když mluvil Mairsil, byla jeho slova vždy zaznamenána červeně. Ne. Můj experiment se nepovedl.

Další řádek, opět černý: No, byl to teprve první pokus a ten kluk je ještě poměrně nezkuš

On selhal, stálo na červeném řádku. Následovala pomlčka a On. Selhal!

Jodah četl dál.

Myslel jsem si, že ho mám pod kontrolou, stálo na jednom červeném řádku z několika, které následovaly.

Už nebudu potřebovat Itha, stálo na jiném červeném.

Ten kluk otevře bránu do Temných zemí, obsahoval třetí řádek karmínové barvy.

Pak jim jako oběť nabídnu toho kluka, který je urazil, toho, který seslal to kouzlo, uvádělo se na dalším řádku psaném úhlednými červenými písmeny. Toho jim ostatně můžu nabídnout tak jako tak.

Podobným způsobem zápis pokračoval na celém zbytku třetí stránky. Poslední řádek byl napsán černě, asi ho pronesl Barl, a stálo na něm: Však už jste dokázal dost i bez chirurgie, můj Lorde mágu.

Jak asi na tohle Mairsil odpověděl? přemýšlel Jodah. Na tomhle místě skarabeovi došel papír. O čem se asi ti dva bavili poté, když už to skarabeus nezapisoval? Vyvodili z toho pro Jodaha nějaký závěr? Rozhodli se ho za jeho neúspěch potrestat? Vymysleli mu nějakou výzvu, aby si příště vedl lépe? Nebo aby prověřili jeho schopnosti a jeho oddanost? Mairsil po něm chtěl, aby se naučil nějaká nová kouzla, aby mohl bojovat v souboji.

*****

„Je to způsob řešení sporů,“ vysvětloval Barl, „a bude se to podobat tomu, jak jsi bojoval, když jsi sem přišel.“

„Lord Nejvyšší mág si nemůže své spory vyřizovat sám?“ zeptal se Jodah a hned toho litoval. Rychle dodal: „Tím myslím, není ode mě moc troufalé, že budu vystupovat ve jménu Lorda Nejvyššího mága?“

Tvář Vrchního artefaktéra se na okamžik protáhla a pak se uvolnila. „Ne. Nevýhoda toho, že člověk je současně vůdcem a nejsilnějším mágem, je v tom, že si nikdo nepřeje utkat se přímo s tebou. Momentálně se dává přednost posílání zástupců. Budeš čelit studentovi jiného silného mága, se kterým se Mairsil dostal do sporu.“

„A ten mág je kdo?“ zeptal se Jodah. „Jestli se můžu zeptat.“

„Můžeš, ale neměl bys,“ odpověděl Barl. „Kdybys věděl, že jsi slabší než tvůj protivník, mohlo by to ovlivnit tvou schopnost bojovat. Podobně, kdybys věděl, že budeš bojovat s horším protivníkem, můžeš nabýt přehnanou sebejistotu.“

Jodah s touto odpovědí nesouhlasil, ale nechtěl se s Barlovým úsudkem přít. Rovněž se neodvážil zeptat na Mairsilova bývalého učitele a nezmínil se o možném řešení problému s kouzlem otevření brány. Celá situace Jodahovi páchla zkouškou.

A Jodah zkoušky nenáviděl.

Příští tři dny Jodah Lorda Mairsila vůbec neviděl ani od něj nedostal žádnou povzbudivou zprávu. Jodah nevěděl, jak si to má vysvětlit. Vkládal do něj Mairsil důvěru, anebo věděl o zapisovacím skarabeovi a zápiscích, které Jodah měl?

V Jodahově dechu se uhnízdila chvilka paniky a Jodah ji musel zahnat racionálním uvažováním. Mairsil nemohl vědět, co si Jodah přečetl. Kdyby to byli Mairsil nebo Barl věděli, nebyli by nechali papíry na místě.

Z poloviny Jodah věřil, že Mairsil byl jenom rozzlobený a vypustil neuváženou hrozbu (ačkoli z přepisu se nedalo poznat, zda je to pravda). Kdyby tomu tak bylo, byla by tohle jen zkouška jeho schopností, a jestliže jí Jodah projde, bude u Mairsila opět v přízni. Druhá polovina radila Jodahovi utéct od Mairsila, Itha, Společenstva a ostatních a vrátit se k přežívání v divočině na vlastní pěst.

Jodah se cítil mezi těmito dvěma postoji uváznutý a nedokázal se rozhodnout. Prozatím bude dělat to, co po něm Mairsil chce, a rozhodne se podle výsledku.

Později tentýž den Barl přišel a odvedl Jodaha k učiteli, bílému mágovi jménem Wode, který byl u Společenstva téměř od jeho vzniku. Jodah ho čas od času vídal u večeře, ale většinou se tento starý, shrbený mág uzavíral do sebe.

„Tak ty jsi Mairsilovo nové štěně,“ prohlásil svraštělý stařík. Jeho příbytek byl vysoko v jedné z věží a Jodah už chápal, proč Wode nechodí dolů k jídlu příliš často. Jeho tvář vypadala jako ztuhlá ve věčně zamračeném výrazu. „Já tě mám naučit pár triků do tvého nadcházejícího souboje. Ukaž mi, co umíš.“

Jodah odpověděl: „Umím sesílat světlo a oheň, umím vyrábět léčivé lektvary…“

„Neřekl jsem řekni mi,“ přerušil ho starý mág. „Ukaž mi.“

Jodah mu tedy předvedl kouzla, která znal, jedno po druhém. Wode seděl se zkříženýma nohama naproti němu na stoličce a bručel.

„To není špatné,“ řekl nakonec. „To ses naučil sám?“

„Většinou,“ odpověděl Jodah. „Měl jsem učitele, ale už je mrtvý. Zabila ho církev.“

„Riziko povolání,“ řekl starý muž. „Jen doufám, že se příliš nezabýváš teorií. Na teorii nemáme moc času. Mairsil chce výsledky. Jako vždycky. Dobrá tedy, přejdeme k prvnímu kouzlu, které se musíš naučit.“

Toho dne se soustředili na schránku poháněnou bílou manou, která člověka chrání před efekty kouzel založených na modré, a na ochranný kruh, který svého uživatele chrání před ublížením modrou magií. Jodah se zeptal, jaký je mezi nimi rozdíl.

Wode natáhl ruku a začal počítat rozdíly na prstech. „Schránka se pohybuje s tebou, kruh ne. Do kruhu musíš neustále pumpovat manu, ale chrání tě lépe. Schránka tě chrání před tím, aby tě modrá kouzla vůbec zasáhla – sklouznou po tobě dolů. A schránku můžeš sesílat i na druhé.“

Wode ho provedl potřebnými pohyby, Jodah přikyvoval a následoval ho. Poslali jim oběd, později i večeři. Večer přišel Jodaha vyzvednout Barl a doprovodil ho do jeho světnice.

„O čem jste spolu hovořili?“ zeptal se artefaktér.

„Hovořili jsme o magii,“ odpověděl Jodah. „Proč?“

Menší muž neodpověděl, ale prohlásil: „Protože jsi nebyl na večeři, měl bych ti říct, že Lord Nejvyšší mág oznámil nadcházející souboj. Mezi ostatními mágy o něj propukl velký zájem. Pokud jsem správně rozuměl, došlo i na sázky.“

Příští ráno Wode podrobně provedl Jodaha kruhy a schránkami a ukázal mu, jak se dají rozšířit na ostatní barvy. Pracoval také s Jodahovými ohnivými kouzly. Dal mu nad nimi lepší kontrolu a naučil ho do nich natlačit více many. Mana z hor nebyla Wodeho silná stránka, ale věděl o ní dost, aby uměl poradit. Ukázal Jodahovi také kouzlo, kterým člověk mohl odrazit modré kouzlo silou elementální energie.

„Červená a modrá se také nazývají elementální many,“ řekl Wode. „Červená pochází z hor a ohně, modrá z vln a ze vzduchu. Jsou to přirození nepřátelé.“

„Můj protivník bude modrý mág?“ zeptal se Jodah.

„Pravděpodobně,“ odvětil Wode. „Nebylo mi řečeno, co bude zač.“

„Příteli Wode,“ zeptal se Jodah, „kdo by se dokázal pohádat s Lordem Nejvyšším mágem natolik, že by byl nutný souboj?“

„Nikdo by se neodvážil bojovat přímo s Mairsilem,“ řekl stařec se zvláštním tónem v hlase. „Nikdo, kdo by chtěl žít.“

„Bylo mi řečeno, že mám bojovat proto, abych vyřešil nějaký spor mezi Lordem Nejvyšším mágem a někým jiným,“ namítl Jodah.

Stařec si odkašlal a tichým hlasem řekl: „No, jestliže ti to bylo řečeno, tak to musí být pravda.“

Jodah přikývl. Ke konci dne si pro něj opět přišel Barl.

„O čem jste spolu hovořili?“ zeptal se artefaktér.

„Hovořili jsme o magii,“ řekl Jodah. „Proč?“

Barl nechal otázku bez odpovědi.

Třetí den ráno si Jodah procházel různá kouzla. Před polednem se zeptal: „Příteli Wode, ty jsi tady zajatec?“

Wodeho oči se na něj na chvilku upřely, pak změkly. „Ano i ne. Ano, protože nemám povoleno odejít. Ne, protože nemám, kam bych jinam šel.“ Máchl rukou po své věžní pracovně. „A tak tady zůstávám.“

„Zajímá tě, čím se zabývá Mair… čím se zabývá Lord Nejvyšší mág?“ Jodah se snažil formulovat otázku co nejvíce neutrálně.

Wode zavrtěl hlavou. „To jsem vzdal už před dlouhou dobou. Není zdravé se zajímat, když jde o Lorda Nejvyššího mága. Ber to jako přátelské doporučení.“

„Slyšel jsem řeči,“ řekl Jodah, „něco o tom, že Mairsil drží někoho v zajetí pod hradem…“

Kde jsi tohle slyšel?“ zeptal se starý mág. Jeho tvář náhle ožila a vypadala rozzlobeně.

Jodah ustoupil. „Myslel jsem, že se to jen říká…“

„Říká… huh,“ řekl Wode. „Můžeš vyřídit Mairsilovu poskoku Barlovi, že mě tak lehce nedostane. Jiní na tenhle trik naletěli a pak se zničehonic ocitli úplně bez kouzel, se sluhovským obojkem na krku, nebo jedné noci záhadně zmizeli.“

„Ale já ne…“ začal Jodah.

„Nechoď na mě se svým ‚já ne‘,“ přerušil jej Wode. „Vidím přece, že pro tebe každý večer chodí. Vyřiď příteli Barlovi, že nevím vůbec nic o ničem a zejména ne o ničem, o čem nic vědět nemám. A jestli opravdu nepracuješ pro Barla –“ na chvilku zmlkl a jeho oči znovu změkly – „pak uděláš nejlépe, když přestaneš pokládat takové otázky. Mluvím jasně?“

Jodah přikývl. Ještě si několikrát prošli kouzla a pak pro něj zase přišel Barl.

Když sestupovali dolů po schodech, Jodah řekl: „Hovořili jsme o magii.“ Barl jen přikývl.

Časně odpoledne Jodah odpočíval a shromažďoval si myšlenky na bitvu. Ne, na souboj. Bude se podobat tomu, čím si Jodah už prošel.

Wode se bál. Jeden z nejstarších mágů Společenstva se schovával ve své věži, protože se očividně bál. Bál se Barla. Bál se Mairsila. Bál se, protože věděl o Ithovi pod hradem a nic s tím neudělal.

Jodah se rozhodl. Po souboji se odtud pokusí utéct. Ať je to bezpečné nebo ne, jsou tady kolem nebezpečné věci. Věci, o kterých nikdo nemluví.

Věci týkající se obětování Jodaha vládcům Temných zemí.

Po večeři pro něj Barl poslal sluhu a oba sestoupili po známém schodišti. Sluha předal Jodahovi obřadní kostým a Jodah si jej oblékl. Byla to sada světle červených šatů, kterým vrcholila hladká maska, vypadající přibližně jako drak.

Poprvé byl Jodah rád, že nemá zrcátko. Určitě vypadal tak směšně, jak se cítil.

Objevil se Barl a řekl: „Vše je připraveno, příteli Jodahu.“

Jodah kývl, protože si nebyl jist, zda bude přes dračí masku slyšet.

Barl měl ztuhlou tvář, téměř bez života.

„Náš Lord Nejvyšší mág má o tobě vysoké mínění, příteli Jodahu. Nechce, abys měl pocit, že je na tebe nějakým způsobem vyvíjen nátlak.“

Žádný nátlak, pomyslel si Jodah a náhle se cítil v masce strašlivě omezený.

„Ale chce, abys byl upozorněn,“ pokračoval Barl, „že tvůj protivník má pověst, že se jen tak nevzdává. Dokonce už jednou zabil v souboji slabšího mága. Lord Nejvyšší mág chce, abys to věděl. I já chci, abys to věděl. Nesnaž se ho ušetřit. Dělej to nejlepší, co umíš.“

To nejlepší, myslel si Jodah. V mysli se mu stále ozývala slova „zabil v souboji slabšího mága“.

Po těchto slovech Barl odešel a z druhého konce tunelu se ozval křik stovek hrdel.

Jodah šel za křikem. Ocitl se znovu v aréně, ale tentokrát bylo hlediště přeplněno stovkami mágů. Poznal Drusillu, Lucana, San-Loa a některé další. Po Shannanovi ani Wodem nebylo ani stopy. Po schodech sestoupil Barl a usadil se vedle Mairsila.

Naproti Jodahovi stál jeho protivník. Byl oblečený v modrém a na hlavě měl masku, která vypadala jako lev.

Nejspíš se cítí stejně hloupě jako já, usoudil Jodah. Aspoň to byl modrý mág. Jodah se obával, že všechny ty ochrany proti modré byly jen lstí, která ho má udržet zaměstnaného.

Lord Nejvyšší mág Mairsil, Pán Společenstva a První mezi rovnými, vstal a zvedl obě ruce. „Nechť začne boj!“ vykřikl a spustil ruce.

Drak a lev začali čerpat svou manu.

*****

Jodah plánoval, že rychle a tvrdě vyrazí s červenou magií, kterou se naučil. Modrá a červená byli přirození nepřátelé, jak řekl Wode, a Jodah začal vytahovat vzpomínky na hory za Citadelou. Červená mana krátce zablikala v základech jeho mysli a pak se okamžitě vymrštila přes arénu na soupeře v podobě plamenných dýk.

Stejně rychlý byl i protivník. Zvedl ruce a své dlouhé prsty spojil do pevného klubka. Červené ohnivé nože se vypařily, když doletěly sotva do poloviny arény. Z davu se ozval pískot.

Jodah udělal dva kroky dopředu a náhle se mu zdálo, že se podlaha pod jeho nohama vlní. Zvedl se mu žaludek a v krku ucítil žluč. Tak špatně se naposledy cítil poslední noc v Ghedu předtím, než vstoupil do armády. I tehdy za to mohla modrá magie.

Jodah klekl na jedno koleno. Zdálo se mu, že kouzlo se stupňuje, útočí na jeho uši a zvyšuje mu tlak v očních důlcích. Prohrabal se svým mentálním statkem a našel kouzlo, které odřízne soupeřovo kouzlo od přísunu energie. S pomocí pouhých několika málo kousků many je vystřelil ze své mysli a mentálně je nasměroval zpět do potrubí, kterým přišlo. Ozval se měkký, funivý zvuk a modrý mág zavrávoral.

Jodah využil přestávku a patou před sebe nakreslil oblouk do měkké tmavé hlíny, zatímco v duchu vytahoval jedno z Wodeho kouzel. Oblouk zablikal bílou, modrou a znovu bílou září a vzplanul dokola kolem něj.

Jodah dokončil svůj ochranný kruh právě včas, protože další protivníkův útok na něj už dorážel. Do kruhu narazilo něco modrého a tekutého a rozstříklo se to o něj jako vlny tříštící se o útes.

Zatímco útok dohasínal, Jodah se připravoval. Znovu zkusil oheň a tentokrát doufal, že soupeře útok vyčerpal. Nad arénou opsala oblouk řada ohnivých dýk. Zasáhly protivníka do hrudi a ten zakolísal.

Ale neupadl. Namísto toho plamenné dýky červené many trefily protivníkovy šaty a odrazily se zpět na svého sesílatele. Jedné Jodah uhnul, ale další ho zasáhla do paže. Zanadával bolestí a klekl na koleno.

Z galerie se ozývalo další pískání a hvízdání. To jsou moji kolegové mágové, myslel si Jodah, se kterými každý den večeřím. Teď se mi posmívají. V srdci pocítil květ zloby a spolu s ním vědomí, že prostá zloba sama o sobě neposkytne energii k vítězství.

Teď na jeho štít dorážely další modré výbuchy světla. Protivník musel vědět, že Jodahovým ochranným kruhem nepronikne. Pak Jodah pochopil – jeho soupeř se zaměřil na to, aby Jodah vyčerpal všechny své vzpomínky. Čím více toho sešle, tím více vzpomínek na země si vytáhne. Nakonec Jodah dosáhne až na dno a bude bezbranný.

Jodah se pomalu zvedl a pozoroval protivníka. Soupeř si očividně myslel, že Jodah už byl poražen, a teď si zklamaně dupl nohou. Jodah vytáhl z mysli další červenou manu a vyvolal další řadu ohnivých nožů. Spolu s tím současně vmetl modrému mágovi do tváře jednu svou světelnou kouli.

Teprve až obě kouzla seslal, vzpomněl si, kde už tohle malé dupnutí viděl. Malé dupnutí, obvykle doprovázené zaťatou pěstí v rozmrzelosti nad Jodahem.

Jodah se proklel, že ji nepoznal už ve chvíli, kdy seslala své první kouzlo.

Teď už bylo příliš pozdě. Soupeřka zvedla ruce, aby přerušila kouzlo světla, a nemohla zabránit červeným plamenným dýkám v tom, aby ji zasáhly. Zařvala a padla k zemi. Na jejích šatech se objevily tmavé skvrny.

Dav jásal nad očividným vítězstvím, ale Jodah už byl na půli cesty ke svému poraženému protivníkovi. Mairsil něco křičel, Barl také, ale Jodah žádnému z nich nevěnoval pozornost.

Strhl lví masku a pod ní se objevila Simina zbitá tvář. Měla obrovský šrám přes celé čelo a z koutků úst jí kapala krev. Snažila se něco říct, ale jenom jí bublala krev z úst.

Ostatní přítomní mágové skandovali Jodahovo jméno, ale Jodah byl zaujat pohledem na Simu. Na chvíli se mu zatmělo v mysli. Podíval se za sebe na Mairsila a Barla.

Barl vypadal jako kamenná socha. Mairsil se zeširoka usmíval. Nikdo z nich neopustil své místo.

Jodah se otočil a začal hledat ve své mysli. Co se týkalo vzpomínek na země, zbývalo jich tam už jen málo, ale i to málo Jodah dokázal vytáhnout a rozdmýchat jako plamínek. Snažil se vyrobit jeden z lektvarů Matky Dobbsové, pochopitelně bez lektvaru. Uchopil syrovou energii a vtlačil ji Simě do těla.

Sima se na chvilku otřásla, ale bublavé krvácení ustalo. Po další chvilce se jí zachvěly a otevřely oči.

Jodah se ohlédl. Barl se odvrátil a dával několika mágům pokyn, aby si lehli na podlahu arény. Mairsil se už neusmíval. V ruce držel hůlku s drahokamem na špičce a mířil s ní na Jodaha a Simu.

Náhle se celá aréna otřásla a všichni přítomní byli sraženi na kolena. Ozývaly se výkřiky a nářky. Cokoli Mairsil plánoval, bylo v okamžiku ztraceno. Nejprve si Jodah myslel, že tohle je Mairsilova práce, ale Lord Nejvyšší mág vypadal stejně zmateně jako všichni ostatní. Držel se po straně zábradlí a volal na Barla.

Následoval další otřes, tentokrát doprovázený zahřměním. Kolem nich začaly dopadat kousky stropu. Někteří mágové odpověděli kouzly, která si rozvinuli jako deštníky nad hlavami. Jiní zpanikařili a další byli ušlapáni při pokusu dostat se ven z arény.

Jodah se sklonil nad Simou. Měla už otevřené oči a dýchala silně, i když přerývaně.

Vyplivla krev a ztěžka pronesla: „To je dost, že jsi tady, Jodahu z provincie Giva. Přišla jsem tě zachránit.“

Kapitola 18
Bitva o Společenstvo

Válka mezi kněžími a mágy, mezi inkvizicí a osvícením, byla převážně válkou drobných šarvátek, které se odehrávaly v malých vesničkách i velkých městských státech, ale jen s malým počtem bojovníků na obou stranách. Výjimkou z tohoto pravidla však byla bitva o Společenstvo. Mnoho lidí ji uvádí jako největší vítězství církve. Jiné texty tvrdí, že znamenala začátek konce církevní moci. Zajímavé je, že obě strany se zmiňují o tom, že klíčovou postavou v bitvě byla osoba jménem Jodah.

Arkol, argivský učenec

„Za tím určitě stojí Církev Talova. Dokonce si ty svoje obléhací stroje natřeli na bílo,“ zuřil Mairsil na cimbuří.

Před nimi na skalnaté severní straně hory byla armáda v místech, kde žádná být neměla. Ith a Mairsil zastrašili místní kmeny a města už před lety a v tomto stavu také měly zůstat. Pokud ovšem něco nepřišlo a nevyburcovalo je.

Něco bezpochyby ano. Na pláni se shromáždilo nejméně tisíc vojáků – práčat, kopiníků, štítonošů a šermířů. Nebylo mezi nimi žádné jezdectvo, ale nějakým způsobem tam protlačili pět obrovských balist a nyní s nimi zasypávali věže výstřely. Jedna balista vystřelovala zápalné náboje a jedna stáj už hořela. Někteří sluhové už organizovali řetězové hašení vědry s vodou.

Něco je k tomu vyburcovalo, přemýšlel Mairsil. Něco jako církev.

Po jeho boku stál Barl. „Máme výhodu vnějších zdí, můj Lorde mágu, ale ty jsou poměrně nízké a nebyly postaveny s ohledem na organizovanou obranu.“

„Pochybuji, že tohle je příliš organizovaný útok,“ řekl pohrdavě Mairsil.

„Ale přesto, kdyby bylo dokončeno bludiště…“ začal Barl, ale Mairsil ho umlčel ledovým pohledem.

„Strach je lepší způsob odpuzení než kámen,“ řekl Lord Nejvyšší mág. „Až tuhle chátru rozdrtíme, už nikdy víckrát naše zdi nezašpiní.“

„Tohle už není jen chátra,“ namítl Barl. „To, čemu čelíme, je armáda.“

„Nepovažuj je za armádu,“ řekl Mairsil s úsměvem. „Považuj je za velkou hromadu cílů.“

Na hořící náboje z balisty už červení mágové odpovídali ohnivými koulemi a blesky a modří silnými vichry. Mezi rozedranou trávou v pobořeném bludišti se už klikatila rozložitá vinná réva a z bažin už vylézalo něco hrbatého a znetvořeného. Mystické střely vysekaly mezi kopiníky širokou mezeru a zdálo se, že jejich řady ochabují. Skupina pěti mágů už kroužila vzduchem, aby jim odřízla ústup.

V přední linii stál jeden robustní válečník v bílém oděvu a shromažďoval vojáky. Ne, opravil se Mairsil, ten válečník je kněz, nebo vlastně kněžka. Ve skomírajícím slunečním světle se zdálo, že vydává svou vlastní zář. Mairsil pozoroval, jak z jedné hradby Citadely vylétla obloukem plamenná střela a zasáhla ji přímo do boku. Kněžka sebou po útoku ani netrhla, ani nezavrávorala a nadále vykřikovala rozkazy.

To bylo první překvapení. Mezi nimi byli někteří s magickou ochranou a stejně tak mohli mít i magickou sílu. Mairsil se zamračil.

Druhým překvapením byla přítomnost lučištníků. Řada štítonošů spustila své ochranné clony a odhalila mezi sebou lukostřelce. Jakmile se letící mágové přiblížili, lukostřelci vypálili salvu hrubých šípů. Tři z pěti čarodějů spadli z nebe, dva přeživší se vydali na rychlý úprk zpátky do Citadely. Od obléhatelů se ozval křik. Mairsilovo zamračení se prohloubilo.

Poté přišlo třetí překvapení, když celá armáda vydala mohutný pokřik a vyrazila ke zdem.

„Šílenství,“ řekl Barl.

„Svaté šílenství,“ řekl Mairsil a ze zamračeného výrazu se stal zatemněný.

Vojáci si s sebou přinesli žebříky a opřeli je o severní zdi po celé jejich délce. Bylo jich víc, než kolik mohli rozptýlení sluhové a mágové zvládnout. Pole pod zdí už bylo poseto těly měšťanů, ale pořád šplhali další.

Mezitím kolem hlavní brány naproti horám kroužil velký chumel vojáků, vedený ženou v bílých šatech. Dopadaly na ně všechny možné druhy magických šipek, plamenných dýk a tvrdých ledových střepin, jen aby se roztříštily nebo uhasly ještě dřív, než dosáhly svého cíle.

„Tahleta má ale ochranu,“ prohlásil Mairsil. „Barle, stáhni nějaké jednotky…“ Pak ale Mairsil zjistil, že nemluví k nikomu, jelikož artefaktér už zmizel, aby se zapojil do boje.

Mairsil za sebou uslyšel halasnou dunivou ránu. Ohlédl se a spatřil, že hlavní brána do pevnosti je pryč. Nebyla jen otevřená, byla úplně pryč, zmizelá církevním zázrakem. Dírou se valili vojáci v pevném sepětí kolem postavy v zářivě bílém. Stráž brány byla rozmetána ve své kukani a stébla slámy odvál prudký vítr.

Církev dobyla Společenstvo mágů.

*****

„Můžeš jít?“ zeptal se Jodah. Napumpoval energii plání do své vlastní rány a pozoroval, jak se krvavá kapka v jeho kůži zavírá.

Sima přikývla a namáhavě se zvedla na nohy. „Vidím, že ses od té doby, co jsem tě viděla naposled, pár věcí naučil.“

Jodah přikývl. „Včetně některých, o kterých bych si přál, abych se je raději nenaučil.“

Sima vykročila. Na okamžik zavrávorala a nahnula se k Jodahovi. Jodah zamumlal pár slov a vytáhl manu ze svých vzpomínek. Sima se narovnala.

„Díky,“ řekla.

„To je v pořádku,“ odpověděl Jodah. Nad nimi se ozvala další rána. „Co to je?“

„Nic, o čem bych věděla,“ řekla Sima, „ale myslím, že bychom měli využít příležitosti, když se nám nabízí. Musíme odejít, dokud to jde dobře.“

Udělala dva kroky směrem k bráně a ohlédla se. „Jdeš?“

Jodah se na ni na chvilku podíval a zavrtěl hlavou. „Chtěl jsem odejít předtím. Teď nemůžu. Je tady něco, co musím udělat.“

„Musíš se zachránit,“ řekla Sima. „Nejsou tady zrovna hodní lidé.“

„Přesně tak,“ odpověděl Jodah. „Ve sklepě je zajatec. Myslím, že to je důvod, proč jsem se sem dostal. Musím ho vysvobodit.“

„Vysvobodit ho?“ zajíkla se Sima. Jodah si byl téměř jistý, že si zase rozzlobeně dupne. Místo toho se však zeptala: „To je jako tehdy s církevními zajatci?“

„Ano,“ odvětil Jodah.

„A předpokládám, že tě nepřemluvím,“ řekla Sima.

Jodah se na chvilku zamyslel a pak opatrně zakroutil hlavou.

„Tak nebudeme ztrácet čas hádkou a raději půjdeme.“ Shora se ozval dusot utíkajících nohou a vzdálený křik. „Protože si nemyslím, že by se to kolem mělo nějak zlepšit.“

*****

Církevní vojsko se probilo hlavní branou a rozptýlilo se. Vojáci se rozeběhli všemi směry.

Útok svou náhlostí překonal obrany Společenstva. Mágové, kteří se nechali překvapit, byli přemoženi a nedokázali použít své schopnosti dřív, než je obklopili oddaní, církve se bojící měšťané. Někteří čarodějové tváří v tvář útoku rovnou uprchli a utíkali k několika člunům kotvícím na ostrovní straně citadely. Ti, kteří zareagovali dostatečně rychle a měli nějaký způsob obrany, dokázali nejprve odrazit úder útočníků a pak měšťany  zničit. Stěny byly rozpáleny magickou energií a z tapet v hlavní chodbě se už kouřilo.

Jednou z honosných chodeb vedla svou četu sestra Betje, která nepotřebovala oči, aby viděla zlo ve svých nepřátelích. Během postupu se zastavovali jen proto, aby strhávali závěsy a obrazy na zdech a převraceli sochy.

Na konci chodby stál menší muž a v rukou držel kuši. I přes jeho malou výšku z něj čišela aura velkého člověka. Nevelká četa se při pohledu na zbraň zachvěla a pevně se shlukla kolem sestry.

Sestra pročenichala vzduch. „Necítím u tebe žádnou magii,“ řekla.

„Žádnou nemám,“ odvětila malá postava.

„Tak se obrať ke svým pánům,“ řekla sestra Betje, „a pros Tala o odpuštění.“

„Myslím, že ne,“ namítla malá postava s kuší.

Sestra pod zavázanýma očima vydala šklebivý úsměv, který odhalil její děravé zuby. „Ty jsi jen jeden. Nás je mnoho. Můžeš zastřelit jenom jednoho z nás.“ Zvedla svou hubenou paži, aby dala pokyn k útoku.

Kuše čtyřikrát rychle po sobě zadrnčela. Prostřední část těla sestry Betje zmizela v gejzíru masa a krve.

Četa jejích oddaných následovníků se zarazila a hleděla k zemi na svou rozpůlenou vůdkyni.

„Magická kuše,“ řekl drobný muž a znovu kuši pozvedl. „Fííjůůů!“

Zbytek čety s křikem uprchl na opačnou stranu.

Barl sklonil prázdnou kuši, kterou mu kdysi postavil jeho student, a došel nad torzo sestry Betje. Kopl do horní poloviny a stáhl jí masku z obličeje. Pod šátkem se skrývaly chuchvalce zjizvené tkáně bez očí.

„Můžu zastřelit jenom jednoho z vás,“ prohlásil Barl, „takže si musím zatraceně dobře vybrat, abych zastřelil toho správného.“

*****

Bitva se rozdrolila do stovek drobných bojů po celé Citadele, proudících chodbami sem a tam jako malé ničivé víry. Na jednom místě skupina kopiníků napíchla mága na zeď a se smíchem kroutila v jeho střevech tlustými hroty svých kopí. Jinde zase jiná podobná skupina kopiníků stála proměněná v kámen, mezi nimi se procházela mágyně a se smíchem z nich nahodile kladivem odsekávala kusy. V jedné chodbě byl koberec zbarvený do červena krví mágů a do zelena neznámým slizem. Jinou chodbou prchala vyděšená četa před nějakým tmavým oblakem s pekelně rudýma očima.

Na mnoha místech planuly ohně – hořela došková střecha stájí, hořely tapety podél hlavní chodby.

Vším tím chaosem procházeli Sima a Jodah, kteří o válce věděli jen z náznaků. Na koberci byla krev, na zdi spálené skvrny, tu a tam mrtvé nebo proměněné tělo. Z dálky se ozýval třeskot do sebe narážejících čepelí a pak přišlo ticho, náhlé jako po zabouchnutí dveří.

Jodah šel napřed a Sima ho následovala. Při chůzi znovu nabírala svou sílu.

Nekonečně dlouho stoupali dlouhými chodbami nahoru a pak zase scházeli dolů. V jedné chodbě se Jodah zastavil před malými dřevěnými dveřmi.

„Je tam něco?“ zeptala se Sima.

„Nic, co bych potřeboval,“ řekl ponuře Jodah a pokračoval v chůzi.

Došli až na slepý konec chodby do výklenku s malovaným oknem. Byla už noc, ale sklem zářily plameny na cimbuří. Některé okenní tabule byly rozbité a místem, kde byla ve skle zobrazena Mairsilova hlava, musel proletět nějaký velký předmět. Jodah začal šmátrat po stěně nalevo od okna.

„Tajné dveře?“ zeptala se Sima.

„Někde tady,“ odpověděl Jodah. Ve stěně něco cvaklo a dveře se otevřely dovnitř.

Za nimi se objevilo něco vysokého a shrbeného, oblečeného v černých hadrech. Tvor držel v rukou meč zdobený runami, zářící modrým světlem.

Sima udělala krok dopředu, kouzlo připravené ve své mysli. Jodah zvedl ruku.

„Zadrž,“ řekl. „Tenhle je přítel. Aspoň myslím.“

Sima se podívala na postavu – vysoká, shrbená, zahalená do černého oděvu, tvář zakrytá. Zatímco si ji prohlížela, postava se obrátila a vydala se dolů po schodech.

Jodah vykročil a Sima mu položila ruku na rameno.

„Ještě než půjdeme dál,“ řekla a sáhla do své blůzky. „Myslím, že tohle je tvoje.“ Vylovila ze záhybů blůzky zrcátko.

Jodah se při pohledu na ně zamračil. „Zachránila jsi zrcátko a ne mě,“ řekl nakonec. „Tehdy v bouřce.“

Sima se zhluboka nadechla a odpověděla: „Já vím. Myslela jsem si, že se o sebe dokážeš postarat.“

„A to proto, že…?“ Jodah tázavě zvedl hlas.

„Protože jsem si myslela, že jsi dostatečně schopný,“ zavrčela Sima.

„A to je všechno?“

„A protože tě Voska dobře vycvičil,“ řekla Sima, „a protože máš větší potenciál než jakýkoli jiný mág, kterého jsem kdy potkala. A ano, tohle bylo myšleno jako chvála! Ještě něco?“

„Ještě jedna věc,“ řekl klidně Jodah.

Sima zhluboka vzdychla. „A taky existuje více než jeden způsob, jak správně seslat kouzlo. A můžeš při tom dýchat, jak chceš! A nejsi dutohlavec! Jsi sám o sobě schopný sesílatel kouzel a podle toho bych s tebou taky měla jednat. To je důvod, proč jsem si pro tebe přišla. A taky, proč jsi mě potrápil, když jsme proti sobě bojovali v aréně. Stačí?“

„Úplně stačí,“ odpověděl Jodah, „a ty jsi tam potrápila taky. Je dobře, že sis to zrcátko nechala.“

„Je to dobře pro nás oba,“ řekla Sima. „Teď pojďme.“

Jodah sevřel zrcátko v ruce a pak oba vykročili do temné chodby.

*****

Jodah a Sima procházeli tmou, vedení Otrhancovým zářícím mečem. V jednu chvíli prošli místem, které páchlo solí, a jindy místem, kde vibrovala podlaha. Po několika minutách už Sima nevěděla, o jak velkou vzdálenost sestoupili ani jak daleko jim ještě zbývá do cíle.

Pak uslyšela řev. Hlasité nelidské skřeky, které vypadaly, že stoupají a klesají ve stejném rytmu jako vibrující stroje.

Prošli dveřmi a ocitli se na okraji propasti. Nad propastí byla zavěšena zářící klec. Uvnitř ní křičela vyhublá lidská schránka a kývala se z jedné strany na druhou. Všechny mříže klece zářily nelidským jasem, který odcházel po řetězech, na nichž klec visela, a ztrácel se ve tmě.

Postava zařvala a mrštila sebou proti mřížím. Když do nich narazila, mříže zableskly a muž se odrazil, jen aby mříže zableskly znovu, když do nich narazil na druhé straně klece. Zvuky, které postava vydávala, byly nelidské – nic víc než kvílení, když se mříže kolem ní rozzářily.

Otrhanec ustoupil stranou.

„To je ten, kterého chceš osvobodit?“ zeptala se Sima.

Jodah přikývl.

„Nevypadá, že je zrovna…“ Sima hledala správné slovo, „stabilní, aspoň v této chvíli.“

„Říkal, že z něj Mairsil celé ty roky vysával energii,“ řekl Jodah. „Možná kvůli té bitvě nahoře teď vysává víc.“

„Možná,“ řekla Sima. „Nemyslím, že je zrovna vhodná doba na to, pustit ho ven.“

„Nevím o vhodnější době,“ prohlásil Jodah a posadil se poblíž okraje propasti.

„Jak?“ zeptala se Sima.

„Stejným způsobem, jakým jsme dostali z řetězů tebe,“ odpověděl Jodah. „Protlačíme nekonečně tenký klín mezi spáry mříží.“

„Strašně sebou hází. Dokážeš to?“ zeptala se Sima.

„Obávám se, že budu muset,“ řekl Jodah.

Sima se zahleděla do temnoty v propasti. „Tak mi dovol, abych ti pomohla.“

Postavila se za něj a přitiskla konečky svých prstů na jeho spánky. Jakmile to udělala, ucítila vůni čerstvě posečené pšenice. Jodah nyní cítil moře a pocítil, že se jeho energie spojila se Siminou.

Kolem okraje jedné z tyčí mříží se pomalu objevila slabá zář. Chvilku mihotala, pak zbledla a poté začala nabývat na síle. Houpání klece se zmírnilo, zatímco se ze zářícího bodu stala čára a pomalu začínala putovat po obvodu klece.

„Bude to fungovat,“ zamumlala Sima. „Bude to fungovat.“

Postava v kleci zařvala a udeřila sebou proti místu, kde seděl Jodah. Jodah se otřásl a vymrštil se ze svého místa, přičemž srazil Simu. Ta ztratila kontakt a když se tak stalo, pocítila, jak mana z jejích vzpomínek odtéká pryč.

Postava znovu zařvala a mrštila sebou proti kleci. Pak potřetí.

„To ne–“ začal Jodah, ale napotřetí se klec rozpadla.

Roztříštila se a její mříže padaly dolů jako příbory z převráceného příborníku. Řetězy povolily a strop klece se zřítil na její dno. Klec i se svým obsahem se zřítila do temnoty pod sebou.

S pokroucenými troskami padala i ječící postava. Z dohledu se ztratila okamžitě, ale její řev ustával jen pozvolna.

„Ne,“ řekl Jodah, když se z řevu stalo jen vzdálené sténání. „Nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle.“

A pak se řev ozval znovu. Napřed jako slabá ozvěna a poté s každým okamžikem nabýval na síle, s každou vteřinou byl hlasitější a hlasitější. Dole v propasti se objevilo malé zrnko světla, a jak stoupalo, stávalo se stále žhavějším a jasnějším. Zářilo sluneční bílou, plamenně červenou, křišťálově zelenou, jiskřivě modrou a černou tak silnou, že vrhala stíny dokonce i v okolní tmě.

Najednou to bylo přímo naproti nim. Byla to ohnivá koule s lidskou tváří. Tváří postavy v kleci. Vznášela se nad propastí s tváří zkroucenou v šílenou napodobeninu člověka.

Sima začala říkat: „Tohle ne–“

Zrádní mágové! Zhyňte za své hříchy!“ zařvala postava a z neustále se měnící koule magické energie se vynořila dlouhá, téměř kostlivá paže.

Otrhanec se pohnul. Opustil své místo a dopotácel se mezi dvojici mágů a planoucí postavu. Zvedl meč, jako by chtěl odrazit úder.

Ithova magická střela zasáhla Otrhance a prokličkovala jeho tělem. Blesky se kroutily a tančily v každém jeho kloubu. Meč posetý runami se pod jejich energií začal tavit. Otrhanec se otřásl, poklesl a nakonec se zhroutil na zem. Sima šla k němu, ale Jodah se jen díval, jak Ithova proměněná postava stoupá komorou, směje se jako šílená a vykřikuje výhrůžky.

Ithova plamenná podoba narazila do stropu a zmizela.  Dolů k Jodahovi a Simě se sneslo hřmění a po něm sutiny ze stropu. Většina jich spadla do propasti uprostřed. Jodah nehodlal čekat, až je uslyší dopadnout.

Obrátil se a podíval se na Simu. Klečela před padlým Otrhancem a v koutcích očí se jí třpytily slzy. Poprvé za tu dobu, co ji Jodah znal, vypadala zmatená a nejistá. Otrhanec ležel ve zkroucené poloze. Obě nohy a jednu paži měl odtrženou od těla.

„Je mrtvý,“ řekla Sima. „Zachránil nám oběma život a teď je mrtvý.“

Jodah přikývl.

„Před smrtí něco řekl,“ dodala Sima.

Jodah se na ni podíval a udiveně zamrkal. Nikdy předtím Otrhanec nemluvil. „A co řekl?“

„Zachraňte Itha,“ řekla a ztěžka polkla. „Řekl: ‚Zachraňte Itha.‘“ Zavrtěla hlavou. „Ith ho zabil a on řekl…“ Uprostřed věty jí selhal hlas.

Jodah ji uchopil za rameno. Sima vstala od padlého těla s roztaveným mečem. Jodah ji vedl zpátky k tajné chodbě, zatímco kolem nich dopadalo stále více kusů střechy.

Kapitola 19
Lord Nejvyšší mág

Temno bylo období plné šílenců, v církvi i mezi mágy. Ale není snad v šíleném světě přijetí šílenství jediným rozumným řešením?

Arkol, argivský učenec

V hořících troskách místnosti, která dříve bývala hodovní síní, nalezla představená Delfina svého úhlavního nepřítele – Lorda Nejvyššího mága Společenstva. Přesněji řečeno, on nalezl ji.

Církevní vojáci teď byli roztroušeni po celé Citadele a Delfina neměla tušení, jak se jim daří nebo zda jsou ještě vůbec naživu. Skutečnost však byla taková, že většina pevnosti se ocitla v plamenech, a každý mrtvý mág stál nejméně za stovku vojáků.

Myslela na to, jak pyšný na ni bude Strážný lord, až mu doručí svou zprávu. Zatím sice nenašla žádného ze svých původně zamýšlených cílů, ale vyrobila tolik mrtvol a zničila tolik magického tajemna, že to musí potěšit každého církevního hodnostáře.

Ze dveří za jejími zády se ozval hluk a Delfina se obrátila, aby viděla, co se děje. Stál tam Mairsil. Poznala jej na první pohled z honosných, kýčovitých portrétů, které její vojáci strhávali se stěn. Tohle byl pán domu.

Byl oděný v černém obleku se zlatou vestou a v rukou držel hůlku s červenou špičkou a šavlovou rukojetí. Tvář měl umouněnou od sazí a z ucha mu na límec kapala krev.

„Vrchní mág, předpokládám,“ řekla představená.

„Tohle jsi udělala ty,“ zasyčel.

„Ne,“ řekla odhodlaně představená. „To jsi udělal ty. Tím, že ses vydal po své pekelné cestě. Že ses zapletl s věcmi příliš mocnými, než aby je obyčejní smrtelníci dokázali ovládnout. Že ses vměšoval do přirozeného řádu světa. Byl jsi posouzen a shledán nehodným. Za své zničení si můžeš sám. Já nejsem nic než nástroj tvého trestu.“

Mairsil zavrčel a zamumlal kouzlo. Představená zavřela oči a účinky kouzla se neškodně svezly po jejích ochranných schránkách. Z magických energií se staly pouhé kousíčky světla.

„Nyní mě proti tvým očarováním chrání moudrost Talova. Jestliže se teď vzdáš, bude ti předtím, než půjdeš na hranici, požehnáno a tvoje duše bude spasena.“

Mairsil zaklel a seslal další kouzlo. Sprška červených barev se svezla po Delfininých schránkách, ale neublížila jí.

„Neexistuje nic, co bys teď mohl udělat. Můžeš nějakou dobu bojovat, dokud se nevyčerpáš, a pak tě moji oddaní vojáci najdou a zabijí. Tak, jako najdou a zabijí každého, kdo používá magii.“

Mairsil se narovnal a viditelně se snažil ovládat svou zlobu. „Proč jsi tohle udělala? Proč to všechno?“

Představená se usmála ošklivým úsměvem. „Dělám to proto, že pronásleduji čaroděje a teď jsem našla jejich hnízdo. Dělám to proto, že nám Kniha Talova praví, že nesmíme strpět čaroději žít. Proto, že magie je zlo a zlo ve všech podobách musí být vyhlazeno. Nezastavím se, dokud nebude poslední sesílač kouzel mrtvý.“

„I ti ve tvé svaté církvi?“ zeptal se Mairsil a obloukem se vzdálil od dveří. Kouzla už nesesílal, ale stále držel svou magickou hůlku s bílou zahnutou rukojetí. „I ti, kteří slouží pod tebou a říkají stejná slova a zpívají stejné žalmy jako ty?“

„Snažíš se otřást mou víru,“ pravila klidně představená Delfina. „Zlo se o to snaží. Vím, že se mezi věrnými mohou ukrývat mágové. Pokaždé budou odhaleni a uvrženi na hranici. O tom nemám pochyb.“

„A budeš mezi těmi uvrženými na hranici i ty, kněžko?“ zasyčel Mairsil. Na Delfininých ochranách se zkrystalizovala další barevná sprška, tentokrát černá jako bezměsíčná noc, a sklouzla po ní dolů, aniž jí ublížila.

„Já tu hranici zapálím,“ prohlásila představená. „Mám jedinou touhu – odhalovat magii, odhalovat zlo, ve jménu církve.“

Mairsil se na to zasmál hrozivým, uštěpačným smíchem. „Ty to nevíš, že? Jsi jedním z nás! Používáš kouzla stejně jako my, ‚zlí mágové‘!“

„Snažíš se otřást mou víru,“ opakovala představená Delfina. „Zlo se o to snaží.“

„Ty to nechápeš!“ zaúpěl Mairsil. „Zabaluješ to do náboženských dogmat a cerepetiček, ale nedokázala jsi odhalit základní pravdu! Používáš magii stejně jako my! Všechny tvé zázraky a tajemství! To je magie!“

Představená Lorda Nejvyššího mága ignorovala. Místo toho zvedla ruce a zazpívala: „Zaliti svatým světlem pohlédli nevěřící do kalů svých duší a propadli zoufalství.“ Zdálo se, že celé její tělo začalo zářit vlastním světlem, které zaplnilo místnost a proniklo do všeho, co mu stálo v cestě.

Když nakonec ustalo, Lord Mairsil byl stále tady a usmíval se. „Také já mám své ochrany, vaše svatosti. A zeptej se sama sebe, jak by ty ochrany proti těm tvým ‚zázrakům‘ fungovaly, kdyby ty zázraky nebyly samy o sobě ze své podstaty magické.“

A já pozvednu meč proti nevěřícím a bezbožným a mé ostří se zaleskne ohněm spravedlnosti!“ Představená zazpívala citát z Knihy Talovy a v její levé ruce se zjevil plamenný meč. Delfina vyrazila kupředu na mága.

„Na co jsi právě teď myslela?“ zeptal se Mairsil a zvedl svou hůlku se šavlovitou rukojetí v posměšném gestu. „Když jsi tohle udělala, když jsi přivolala tenhle ‚zázrak‘, myslela jsi na nějaký daleký chrám? Nejspíš ten, ve kterém jsi byla uvedena do tohoto konkrétního tajemství víry?“

Představená vyrazila s rychlostí, jaká se neshodovala s její tloušťkou. Mairsil odrazil plamennou čepel svou krátkou hůlkou. Jakmile to udělal, plamen kněžčina meče trochu pobledl.

„Hraju ti na nervy, že?“ řekl Mairsil a uskočil před útokem. „Myslela jsi na nějaké místo. Místo, na kterém ses naučila uctívat meč. Nějaká svatyně? Nějaké údajně svaté místo, ze kterého je výhled na nějaké široké údolí? Někde v horách? Bylo to to, na co jsi myslela?“

Představená neřekla nic, ale pozvedla meč a prudce jím máchla. Její ostří bylo delší než Mairsilovo, ale mág znovu mrštně odrazil sílu úderu a uskočil. Teď se už zeširoka usmíval.

„Nestrpíš mágovi žít!“ zařvala Delfina a znovu vyrazila. Mairsil opět její ostří odrazil.

Ve snaze vykrýt úder se Lord Nejvyšší mág postavil Delfině do rány. Odrazil vlastním úderem a bodl představenou do žeber svou hůlkou s šavlovitou rukojetí. Její rubínová špička žhnula energií.

Představené vybuchl bok bolestí a tentokrát se zapotácela vzad.

„Nejsi žádná šermířka,“ řekl Mairsil. „Nejsi ani opravdová čarodějka. Schopnost sesílat kouzla ještě není magie. Schopnost jim porozumět ano.“

„Tal mi dává moudrost,“ řekla představená, lapající po dechu.

„Dovol, abych ti taky dal nějakou tu moudrost, kněžko,“ řekl Mairsil. „Když prosíš o ten svůj zázrak, myslíš na určité místo. Když ho uvádíš na svět, představuješ si barevné světlo nebo cítíš povědomou vůni nebo pociťuješ teplo. To není moudrost Talova. To je mana, magická energie. A ty ji používáš stejně jako my.“

Představená neodpověděla, ale znovu zaútočila. Snažila se máchnout svým mečem v další ráně, jenže Mairsil na ni byl příliš rychlý. Znovu vstoupil do jejího úderu a tentokrát svou krystalovou hůlkou s červenou špičkou bodal před sebe. Představená opět pocítila bolest, tentokrát tržnou na jednom svém masívním stehnu.

„Právě tohle je neodpustitelné,“ řekl Mairsil. „Používáš svou manu špatně. Opravdový mág by už před pár minutami odhalil, co s tou hůlkou dělám. Dovol, abych ti dal i tuto moudrost. Stahuji s tebe tvou magii, vytahuji z tebe tvé zázraky. S každým úderem ztrácíš další a další energii.“

Představená Delfina se zarazila a pak zalapala po dechu. „Jsi mazaný, čaroději. Zmátl jsi mě a tím jsi mě oslabil. Snažíš se otřást mou víru. Zlo se o to snaží.“

„Otřást tvou víru,“ řekl Mairsil se širokým, vlčím úšklebkem. Vykročil dopředu a představená se přemohla a ustoupila. „Tvé kruhy a schránky ti selhávají, kněžko. Zjišťuješ, že aby mohly fungovat i nadále, musela bys věřit v magii, ale ty přece nemůžeš věřit v magii, že?“

Představená zabrousila očima ke dveřím za Lordem Nejvyšším mágem. „Moji vojáci…“ začala.

„Tvoji vojáci jsou právě chytáni a zabíjeni, zatímco si tady povídáme,“ přerušil ji Mairsil. „Ti, kteří odtud ještě neutekli. Dostali jste se velmi daleko díky překvapení a štěstí. Nečekali jsme útok a nečekali jsme, že se dostanete až do Citadely. Ale teď už vám překvapení došla a každičký z tvých vojáků je mrtvý, umírá nebo je na útěku. Teď se k nim přidáš i ty.“

Vyrazil dopředu a představená se pokusila ustoupit. Byla však příliš pomalá a vnitřnostmi jí projela bodavá bolest. Její plamenný meč blikl a pak úplně uhasl.

„A teď se ti musím přiznat, že si s tebou hraji, kněžko,“ řekl Mairsil se širokým vlčím úsměvem. „Zabránil jsem ti v přístupu ke tvým vzpomínkám, zbavil jsem tě tvých zázračných kouzel. Nyní však, bohužel, to musím jednou provždy ukončit.“

Vykročil kupředu a opsal svou šavlovitou hůlkou vysoký, rozmáchlý oblouk. Představená se zapotácela a vkročila Mairsilovi přímo do cesty jeho druhé rány. Mairsil pozvedl druhou ruku, udeřil jí proti Delfinině hrudi a ustoupil, aby si prohlédl své dílo.

Představená Delfina se podívala dolů a uviděla dýku se širokým ostřím, která jí čněla z hrudníku rovnou nad srdcem.

„Staré způsoby,“ prohlásil Mairsil, „bývají často ty nejlepší.“

Představená Delfina se pokusila svým skomírajícím dechem pronést nadávku, ale jediné, co vydala, byl zakalený chraptivý zvuk. Pak se v troskách hodovní síně zhroutila na zem.

Mairsil kopl do těla. „Nenávidíš čaroděje. Nikdy ses mě nezeptala, proč nenávidím církev. Ale já ti to přesto řeknu. Protože jste úzkoprsí a dogmatičtí. A co je ze všeho nejhorší, jste amatéři.“

Podíval se k zemi na Delfininu padlou schránku. Krev kolem ní utvořila širokou louži. „A ať mě třeba Temné země zatratí, vy jednou budete smrt nás všech.“

V tom okamžiku se země pod Mairsilovýma nohama zatřásla a světla zhasla.

*****

Cesta tajnou chodbou zpátky nahoru se zdála být nekonečná. Když stoupali do schodů, Sima si všimla, že něco chybí. Drncavý zvuk utichl. Vypadalo to, jako by někdo nebo něco ukryté motory vypnul.

Oba si svou magií seslali vlastní světla, modré a bílé, a teď je potřebovali i poté, co vyšli z tajných dveří do potemnělé hlavní chodby. Skrz zbytky okna z malovaného skla problikávaly ohně zvenčí.

Jodah se zastavil a Sima do něj málem vrazila. „Je tu tma,“ řekl.

„A to tě překvapuje?“ zeptala se Sima.

Jodah přikývl. „Obvykle tady svítí světla.“

Sima se rozhlédla a prohlásila: „A já se divila, kdo ta světla celé ty roky poháněl.“

Jodah znovu přikývl a pak šli chodbou dál.

„Přišel jsi na něco, co s ním dělat?“ zeptala se Sima.

Jodah odpověděl: „Ne. Máš nějaký nápad?“

„Je nějaký způsob, jak ho uvěznit?“

Jodah zavrtěl hlavou. „Tak, jako byl předtím? Ne, myslím, že ne.“

„Co tím Otrhanec myslel, ‚zachraňte ho‘?“

Jodah pokrčil rameny. „Zachránit ho před Mairsilem? Zachránit ho před církví?“

„Nebo zachránit ho před sebou samým,“ řekla Sima.

Chodbu ozařovaly nesčetné ohně venku v areálu Citadely a ve vzduchu se vznášel dým. A vznášelo se i něco jiného. Magie a strach.

„Mairsilova pracovna,“ řekl Jodah. „Jestli nad tím dost dlouho přemýšlel, Ith se pokusí najít Mairsila. Je to několik pater pod námi, za jídelnou. Rychle k hlavnímu schodišti.“

Když se ocitli u vrcholu schodiště, uslyšeli klapnutí uvolňované pojistky na kuši. Ve skutečnosti to byly čtyři pojistky, všechny uvolněné najednou.

Ze stínů vystoupil malý muž se zdobenou kuší. V mihotavých stínech vypadal větší, než ve skutečnosti byl.

„Příteli Barle,“ řekl Jodah, „Ith byl osvobozen.“

„A kdopak to asi udělal, příteli Jodahu?“ zeptal se Barl a zamířil na bod mezi Simou a Jodahem. „Nebyli to náhodou špióni, kteří se vetřeli do našeho Společenstva?“

„Příteli Barle,“ začal Jodah. „Není to tak…“

„Je to přesně tak,“ přerušil ho rázně Barl. „Na rozdíl od Lorda Nejvyššího mága se nenechám snadno ošálit. Viděl jsem, jak ses vetřel na tohle místo, se svým nevinným chováním a dětinskou zvědavostí. Musím se přiznat, že jsi mě obelstil. Viděl jsem, jak se vtíráš do přízně mého Lorda Nejvyššího mága. Tehdy jsem musel přemýšlet nad tím, proč? A teď už to vím. Tahle –“ kuše se posunula o zlomek palce směrem k Simě – „mi to potvrdila. To ty jsi sem asi přivedla církev, že? Uděláte cokoli, jen aby to vaše Město stínů zůstalo nejmocnější společností mágů v zemi. Abyste si udrželi prst na magii.“

„Ani jsi mi nedal šanci.“ Sima mluvila rozhodně, ale její oči se blýskaly zlobou.

„Dal jsem ti poloviční šanci a ty ses jí chopila,“ řekl Barl. „Podívej se, co jste napáchali v domě mého pána!“

„Nemůžeš nás oba zastřelit jedinou zbraní,“ namítl Jodah.

Barl se usmál hlubokým, sebejistým úsměvem. „Tak to budu muset zastřelit toho správného, že?“

Sima šťouchla do Jodaha a řekla: „Běž. Já ho vyřídím.“

Jodah řekl: „Ty ne–“

Sima promluvila ostřeji. „Běž. Zachraň Itha.“

Jodah přikývl a rozběhl se dolů po schodech. Ve stejnou chvíli Sima přikročila blíž k Barlovi a kuše se zhoupla směrem k ní.

„Špatný tah,“ prohlásil Barl. „Teď mám jen jeden cíl.“

Sima přikývla, zvedla ruku a vypustila vzpomínky na ostrovy svého domova. Kuší proběhly energie, a jak procházely po její délce, rozdrolily ji. V okamžiku jediným mávnutím ruky celou kuši rozpárala.

Barl zatáhl za spouštěč, ale bylo už pozdě – celé zařízení se mu rozpadlo v rukou a jeho kusy zachrastily o zem.

Pak Sima zvedla obě ruce a na špičkách prstů se jí objevily modré plamínky. „Doufám, že máš záložní plán, artefaktére,“ řekla. „Doufám pro tvoje dobro.“

*****

Jodah sestoupil po schodech. Ruku s jemným majáčkem bílé many držel napřaženou před sebou. Uviděl mihotavá světla vycházející z jídelny a přemýšlel, zda se některým mágům podařilo obnovit energii.

Místo toho našel Lorda Nejvyššího mága, jak si hřeje ruce nad hořícím lidským tělem. Postava byla k nerozeznání až na to, že kdysi musela být obrovská a zřejmě to byla žena.

„Úžasné, kolik tepla z nich člověk získá,“ prohlásil Mairsil. Na rtech měl sotva slabý úsměv, ale jeho hlas zněl vesele. „To jsou určitě ty zásoby tuku, které si za ta léta nastřádala.“

Byl to stejný přátelský tón, jakým Lord Nejvyšší mág hovořil tehdy v knihovně, když se setkali poprvé. Maska, pomyslel si Jodah, usměvavá maska, kterou si Mairsil umí nasadit a sundat, kdy se mu zachce.

„Mairsile,“ řekl Jodah, „Ith je…“

„Volný?“ skočil mu do řeči Mairsil. „Na svobodě? Řítí se Citadelou a zabíjí každého, kdo se mu připlete do cesty?“

„Volný,“ řekl prostě Jodah.

„A ty v tom máš prsty, předpokládám,“ řekl Mairsil.

Jodah odpověděl jen: „Byl dohnán k šílenství.“

„Byl šílený vždy,“ řekl rozhodně Mairsil. „Byl šílený od začátku. Byl šílený v první řadě už proto, že sem přišel. Já jsem jen pro jeho šílenství, a jeho energii, našel rozumné využití.“ Znovu si promnul ruce. „Ale to je teď už pryč, že?“

Jodah otevřel ústa, aby se hádal, ale Mairsil ho ostrým pohledem umlčel. „Kdo tě poslal?“ zeptal se Lord Nejvyšší mág. „Církev?“

Jodah zavrtěl hlavou a Mairsil řekl: „Přiznám se, že jsem si to nějakou dobu myslel, když přišel útok. Jeden návštěvník je náhoda, dva jsou shoda okolností, tři jsou železná jistota, nebo tak nějak. Ale měl bys vědět, že církev prohrála. Ano, zabila větší než malé množství mágů. Ty slabé, ty hloupé. Ale nakonec církvi nezbylo nic, co by nám mohla udělat. My tady budeme pořád. Můžeme je zabít –“ podíval se na hořící tělo – „nebo můžeme prostě jen počkat, až umrznou sami spolu se zbytkem téhle bohy zapomenuté země.“

Jodah namítl: „Postavil jsi celé tohle místo z Ithovy energie. Kradl jsi jeho magii a používal jsi ji pro sebe.“

Mairsil na něj pohlédl a moudře zakroutil hlavou. „Tak to je důvod, proč jsi ho osvobodil? Protože jsem se vůči němu v posledních patnácti nebo kolika letech nechoval férově? Co by mu udělalo, kdyby mi prostě dal to, co jsem chtěl, a já jsem se stal nesmrtelným? A co to udělá tobě? Proč zahodit tak slibnou kariéru kvůli jednomu šílenci?“

„Snažil ses mě přimět, abych zabil Simu,“ řekl Jodah.

„Administrativní chyba,“ řekl Mairsil se širokým úsměvem. „Barlův nápad.“

„Chtěl jsi mě zabít,“ namítl Jodah.

„Řeči,“ řekl Mairsil a úsměv se jen nepatrně ztenčil.

„Plánoval jsi mě obětovat těm svým vládcům Temných zemí,“ pokračoval Jodah, stále klidně.

Koutek Mairsilova oka sebou téměř neznatelně škubl. Mairsil slabě přikývl.

„Aha,“ řekl nakonec. „Aha. Takže při tom všem předpokládám, že není naděje, že bys mi ještě někdy pomohl.“ Zanořil ruku do své vesty. Když ji vytáhl, držel v ní za šavlovitou rukojeť hůlku s drahokamem na špičce.

Jodah otevřel ústa, ale nevěděl, co říci. Mairsil udělal krok směrem k němu. Pak se pod nimi náhle nadzvedla zem. Bylo to, jako by se celá Citadela zvedla o tři stopy a pak znovu poklesla.

„Přichází,“ řekl Mairsil hlasem, který nebyl příliš silnější než šepot. Jeho úsměv byl nyní pryč a vystřídalo ho ustarané, vyděšené zamračení.

Z protější zdi hodovní síně se začalo kouřit, pak praskla a celá se odloupla jako ledová kra z ledovce. Vzniklou dírou vkročila dovnitř žhnoucí, rozzuřená postava.

Ith dorazil.

Jodah očekával, že Mairsil na svého bývalého učitele zaútočí, a vytáhl z kapsy zrcátko v naději, že ho ochrání před zbloudilými mystickými střelami.

Namísto toho však Mairsil poklekl na jedno koleno a zvolal: „Mistře! Vy jste naživu!“

Žhnoucí postava zavrčela něco nesrozumitelného a pozvedla proti Lordu Nejvyššímu mágovi planoucí ruku.

Mairsil pokračoval, jako by se nic nestalo. „Mysleli jsme, že jste mrtvý! Teprve teď jsem přišel na to, že Barl pracoval pro církev a plánoval nás všechny zabít nebo uvěznit. Děkujeme vám, že jste nás zachránil!“

Zářící postava zaváhala. Smrt z plamenů nepřicházela.

Mairsil rychle dodal: „Byl jste zmaten. Použili na vás iluze. Pojďte, uklidněte se a budeme si moct popovídat.“

Ithova žhavá postava něco zavrčela a z její dlaně vystřelil plamen. Záře zalila Mairsila, ale sklouzla po něm jako vlna a nijak mu neublížila.

„Pojďte, mistře,“ řekl klidně Mairsil, „víte přece, že mám ochranu před všemi útoky, jaké dokážete vyvolat. První pravidlo magického umění je chránit se před těmi, kteří jsou lepší než vy. Vy sám jste mě to naučil. Teď mi věřte, když řeknu, že –“

Ozvalo se další zavrčení. Z Ithovy napřažené paže vystřelila vlna modré energie a zapraskala kolem Lorda Nejvyššího mága.

„Nic z vašich rukou mi nemůže ublížit,“ řekl Mairsil, když útok kolem něj utichl. „Teď přemýšlejte, mistře. Přemýšlejte, prosím. Byl jste nemocný. Ublížila vám církev. Já jsem na to přišel teprve teď! Byl jste nemocný! Věřte mi, mistře! Věřte mi!“

Ith zaváhal a jeho obří tvář začala vypadat zmateně. Jodah si všiml, že Mairsil pevně drží v ruce svou hůlku s drahokamovou špičkou a naklání se směrem k bývalému vládci Společenstva.

Jodah našel ztracený hlas a zařval: „Lže! On vám lže!“

Ith se otočil k Jodahovi, jako by si ho všiml teprve teď. V očích žhnoucí postavy se mihla mdlá známka poznání, ale pak znovu zmizela pod závojem šílenství.

Drak. Ith připomínal Jodahovi velikého draka, celého vytvořeného z many. Celého vytvořeného z energie. A bez jakékoli myšlenky, která by tu energii ovládala.

„To je jeden z nich!“ křičel Mairsil. „To je jeden z církevních čarodějů! Sám musíte cítit tu jeho bílou manu!“

Jodah vykřikl: „Dost!“ a snažil se z mysli vytáhnout vzpomínky na země. Ale ty byly pryč a zůstalo po nich jen pár fragmentů hor v dálce.

„To je ten, kdo vás uvěznil!“ křičel Mairsil. „To je ten, který má být potrestán!“

Ithova postava zavrčela a z jeho dlaně vyšlehl pevný proud červenomodrých vln.

Jodah zařval a zvedl si ruce před obličej. Držel zrcátko jako ochranný talisman, kterým se tentokrát snažil zachytit sílu magického úderu. Myslel na svou zlobu na Mairsila a na svou lítost pro Lorda Itha.

Plamen odskočil od zrcátka a začal poletovat po místnosti jako ohnivý had. Nakonec se had vztyčil a zasáhl Lorda Nejvyššího mága. Mairsil zařval, jak ho pohltily plameny. Zažehly jeho honosný oděv, jeho vlasy a nakonec i jeho tělo.

Jodah náhle pochopil, co se stalo. Mairsil byl chráněn proti Ithovým útokům, jak říkal, ale ne proti Jodahovým, a tento útok nakonec přišel z Jodahova zrcátka.

Mairsil křičel a snažil se přemoci plameny. Pak utekl z místnosti. Oheň za ním zanechával stopu jako ocas komety. Utíkal hlavní chodbou a přitom pořád řval, ale Jodah si nemohl dovolit se o něj starat.

Ith byl nyní šílený. Šílený zlobou stejně jako nepříčetností. Nevypadalo to, že někdo upadne, když ho zasáhne nepříčetný mág.

Ith vykročil kupředu a s každým krokem nabýval na velikosti. V jeho žilách pulsovaly tajemné ohně a jeho nevidomé oči žhnuly pekelnou září.

Jodah pevně stál na zemi. Opět držel v ruce zrcátko, tentokrát ne jako ochranný talisman, ale pevně a silně ve snaze odrazit oheň přímo zpět na Itha.

Ith se nad ním vztyčil a po jeho těle tančily oblouky magické energie. Byl obrovský, nabobtnalý svou vlastní energií, energií, kterou do sebe vsával nazpět z Citadely a jejích ochranných schránek.

Jodah pevně stál.

Ith pohlédl dolů na něj, na mladého muže se zrcátkem v ruce. V zažloutlých očích se pomalu začala rodit příčetnost a oči začaly blednout. Napřed jen o trošku, pak o další trošku a Jodah pochopil, že Ith nehledí na něj. Hledí do zrcátka.

„Podívej se na to,“ řekl Jodah téměř šeptem. „Podívej se, co se z tebe stalo. Podívej, co z tebe udělali.“

Uplynula dlouhá chvíle a Jodah si všiml, že Ith zhluboka dýchá, téměř vzlyká. Žluté světlo již bledlo a Ith se pomalu scvrkával zpět do své normální velikosti. Klikaté čáry energie se vsoukávaly do něj. Nebyly už ničím víc než obyčejnou září.

Pomalu a bolestivě se Ith opět stal člověkem.

Nakonec si Ith zvedl hubenou paži k obličeji a řekl: „Vousy mi nikdy neslušely.“ Když to říkal, hlas mu přeskakoval a rukou si mnul bradu. „Budou muset pryč.“

„Lorde Ithu?“ řekl Jodah zpoza zrcátka, „jste v pořádku?“

Ith vzhlédl a uviděl mladíka, jak drží zrcátko jako předtím. Přikývl na znamení příčetnosti a řekl: „Ne. Nejsem v pořádku. Ještě nějakou dobu nebudu v pořádku. Ale jsem zpátky, zpátky ze šílenství. Zpátky z hranic Temných zemí. A ještě toho musím hodně udělat.“

V dálce se něco převrátilo. Možná to byla jedna z věží nebo část nějaké zdi. Ať to bylo cokoli, trvalo tomu dlouho, než to dopadlo. Znělo to jako vzdálená horská lavina.

„Měli bychom se odtud dostat,“ řekl Jodah.

„Musím něco dokončit,“ prohlásil Ith.

„Měli bychom jít,“ řekl Jodah.

„Tak jdi,“ řekl Ith a očima mu problikl žlutý záblesk. „Vrátil jsi mi mou příčetnost, mladíku. Nemám v úmyslu tento dar promarnit. Ale taky nechci, abys za něj zaplatil svým vlastním životem. Já to přežiju – a chci zajistit, abys to přežil i ty. Teď jdi!“

„Měli bychom –“

„Jdi!“ zařval Ith a Jodah zjistil, že utíká proti své vůli. Pochopil, že byl očarován, ale nedokázal přinutit nohy, aby se zastavily.

Už byl v chodbě a utíkal směrem k přední bráně. Spatřil modrý záblesk a vedle něj se objevila Sima, která utíkala, aby mu stačila. Měla ve tváři šílený, vyděšený pohled a Jodah pochopil, že i na ni působí Ithovo očarování.

Celá velká chodba teď byla v plamenech a starodávné tapety byly rozervány dotěrnými drápy ohně. Portréty planuly od prostředku k okrajům a tam, kde dříve byla barva, nyní zbyl jen popel. Z horkých zuhelnatělých koberců se kouřilo a zbylé světelné krystaly jeden po druhém vybuchovaly žárem.

Pak se Jodah a Sima ocitli v bráně, ale žádná brána tam nebyla od chvíle, kdy ji církev zničila. Proběhli branou a zamířili do pobořeného bludiště. Ne pobořeného, pomyslel si Jodah, jenom nedokončeného. Přeskočil několik nízkých zídek za sebou. Sima mu byla v patách.

Za ním se ozval výbuch a Jodah pocítil, jak mu na záda tvrdě dopadla teplá ruka. Nevšiml si jedné nízké zídky a přepadl hlavou napřed přes základy.

Země se přiblížila velmi rychle a pak nastala už jenom tma.

Kapitola 20
Zničení a stvoření

Jednou za mnou přišel jeden můj žák a řekl mi: „Páni, bylo lepší žít tehdy v těch starodávných časech než teď.“ Zeptal jsem se ho, proč, a on mi odpověděl, že tehdy byla lepší doba než dnes, doba, kdy člověk mohl psát o opravdových dobrodružstvích a pociťovat vzrušení z opravdových výzev. Musel jsem se zasmát a říci mu, že kdyby v té době opravdu žil, prožíval by tolik dobrodružství a výzev, že by neměl ani čas, ani chuť o nich psát. Měl by příliš mnoho práce s přežíváním.

Arkol, argivský učenec

„Seš v pořádku?“ zeptal se hlas zdánlivě vycházející z hluboké studny.

Jodah se otočil směrem k hlasu. Byl slabý a vzdálený, ale byl tu. Jodah měl pocit, že se k němu blíží.

„Seš v pořádku?“ zeptal se hlas znovu, tentokrát jasněji. Jodah ho poznával, ale nebyl si jistý, odkud.

„Seš v pořádku?“ řekl hlas potřetí a Jodah ho konečně poznal. Byl to tentýž hlas, který se kdysi stejným tónem ptal: „Chceš zbytek tý šunky?“

„V pořádku, Shannane,“ řekl Jodah, zatímco otevíral oči. „Jsem v pořádku.“

Před očima mu tancovalo několik Shannanů, pak se spojili a stal se z nich jediný mág. Tlustý, nedbale oblečený, s ušmudlanými bílými vlasy. Tvář měl plnou zaschlého bahna a sazí, ale jinak se od poslední chvíle, kdy ho Jodah viděl, nijak nezměnil.

„Seš v pořádku?“ zeptal se Shannan a Jodah zvedl ruku, když kvůli ničemu jinému, tak proto, aby Shannan přestal opakovat tu samou větu pořád dokola.

Jodah zamrkal a do výhledu se mu vrátil zbytek světa. Citadela byla pobořená a v troskách. Z jejích slavných věží a zdí nezbylo nic víc než sutiny, lavina rozbořených budov sesouvající se po svahu hory. Na některých místech uvnitř stále hořely ohně a z tuctu míst stoupaly kotouče hustého dýmu.

Někteří lidé přežili. Sima. Někteří sluhové. Hrstka mladých mágů, kteří se nyní krčili mezi troskami a rozhlíželi se. A Shannan, chráněný oním podivným kouzlem, které chrání děti a blázny.

Shannan pomohl Jodahovi na nohy. „Byl jsem zrovna venku, když se to stalo,“ řekl. „Šel jsem si pro svý zahradnický nářadí. Nechal jsem si ho vzadu, když zvonil zvon na večeři.“ Podíval se na tu spoušť. „Většinu toho jsem prošvih.“

„To jsi měl štěstí,“ řekl Jodah.

Sima stála se zkříženýma rukama nedaleko skupinky sluhů a mágů. Pozorovala Jodaha a Shannana.

„Chtěl vědět, až budeš vzhůru,“ řekl Shannan.

„Kdo?“ zeptal se Jodah a vzhlédl směrem ke svahu hory. Na vnějších kamenech bludiště seděla osamělá postava. Byla hubená, kdysi rozcuchané vlasy měla uhlazené a byla oblečená ve vkusném, i když staromódním oděvu. Už to nebyl žhnoucí obr hněvu. Nebyl to drak plný neřízené síly.

„Aha. On,“ řekl Jodah a vstal. Zavrávoral několik kroků a už u něj byl Shannan.

„Seš v pořádku?“ zeptal se.

„Přestaň se pořád ptát,“ řekl Jodah. Zhluboka se nadechl a pronesl: „Jo. Teď si s ním musím promluvit.“

„Je to…“ řekl Shannan.

„Je co?“ zeptal se Jodah.

„Ostatní mágové to říkali,“ odpověděl Shannan. „Je to on. Víš kdo. Je?“

„Vidíš snad, že k němu přicházejí nějací ostatní mágové?“ zeptal se Jodah. Shannan neodpověděl. Jodah dodal: „Tak to můžeš předpokládat, že to asi bude on.“

S těmito slovy Jodah vyrazil směrem k osamělé postavě. Po patnácti stopách mu nohy začaly fungovat lépe a v půli cesty si vzpomněl, že se musí podívat, zda pořád má zrcátko. Měl je bezpečně zastrčené ve vestě blízko srdce. Nevzpomínal si, že by si je tam zasunul.

Když se Jodah přiblížil, osamělá protáhlá postava vstala.

„Příteli Ithu,“ řekl Jodah.

„Obvykle dávám přednost oslovení Lorde,“ řekl Ith s mátožným úsměvem, „ale od tebe přijmu příteli, Jodahu. Chci ti poděkovat za to, že jsi měl přivedl nazpět.“

Jodah pokrčil rameny a řekl: „Už jste mi za to jednou poděkoval.“

Ith se uklonil a řekl: „Tak to musím udělat znovu. Za to, že jsi mi zachránil tělo. Že jsi mi zachránil mysl. Že jsi mi zachránil duši.“

Jodah zavrtěl hlavou. „Spíše jsem reagoval, než konal. Neučinil jsem rozhodnutí, dokud málem nebylo příliš pozdě.“

„Ale byl jsi tam,“ řekl Ith. „A učinil jsi rozhodnutí.“

„Přivedl mě váš Otrhanec,“ řekl vyrovnaně Jodah.

Ith přikývl. „Ve chvilce příčetnosti jsem mu poručil, aby našel někoho, kdo mě zachrání. On našel tebe. Chtěl bys vědět proč?“

„Protože jsem byl z Jarsylovy krve? Protože bylo něco s Jarsylovým dědečkem? Protože jsem v tu chvíli měl zrcátko?“ Jodah zavrtěl hlavou. „Nevím.“

Ith se unaveně usmál. „Ani já ne. Ale hledal jsem někoho, kdo mě zbaví mých fyzických pout. A Otrhanec našel někoho, kdo mě zbavil i mého šílenství.“

„Otrhance jste zničil,“ řekl Jodah. „Pamatujete si na to?“

Ith slabě přikývl. „Zničil jsem spoustu věcí,“ mávl rukou směrem k pustému zbořeništi před nimi. „Někdy musíš napřed něco zničit, abys mohl stvořit něco nového. Pamatuj si to, hochu. Nade všechno ostatní.“

Jodah nic neřekl. Ith si povzdechl. „Tohle místo bylo místem moci, slabé místo v závoji mezi světy. Myslel jsem, že dokážu ovládnout síly, které tady strašily. Nakonec ony téměř ovládly mě. Ve své ješitnosti jsem neprohlédl Mairsilovu zradu, dokud za mnou nezabouchl dveře klece. Myslím, že se ho zmocnila temnota tohoto místa, tak, jak se málem zmocnila mě. Snad jiným způsobem, ale zmocnila se ho.“

„A co teď budete dělat?“ zeptal se Jodah.

„Půjdu jinam,“ odpověděl Ith. „Někam, kde budu skrytý. Zdejší města by už další Společenstvo tady netolerovala a církev teď ví, kde jsme. A kromě toho,“ hluboce si povzdechl, „tenhle svět umírá. Je stále chladnější, temnější a prázdnější, a než se to začne zlepšovat, bude to s ním ještě horší. Chceš jít se mnou?“

„Já?“ zeptal se překvapeně Jodah.

„Využil bych pomocníka, učně,“ řekl Ith. „Toho posledního potkal špatný konec. To místo je volné.“

Jodah se na chvilku zamyslel a pak zavrtěl hlavou.

„Proč ne?“ zeptal se Ith. Nevypadal, že by ho Jodahovo rozhodnutí znepokojilo.

„Pořád jsem se stěhoval z jednoho místa na druhé,“ řekl Jodah a pečlivě volil slova. „Musím se naučit, jak zvládnout své schopnosti, a odhalit, co vlastně způsobuje, že fungují. Potřebuji trochu víc…“

„Struktury,“ řekl Ith s nepatrným úsměvem na rtech. „Řádu.“

„Snad,“ odvětil Jodah.

„Pak tedy půjdeš do Města stínů,“ řekl Ith a podíval se za něj na Simu.

„Snad,“ řekl Jodah.

Ith se na mladého muže dlouze, tvrdě zadíval. Pak přikývl a dopřál si úsměv.

„Nevím, kdo tam bude pevnější,“ prohlásil, „zda ty nebo oni.“ Když Jodah začal protestovat, zvedl ruku. „Myslím, že mezi nimi budeš mocným učencem. Myslím, že je to správná volba. Jestliže chceš odejít, prozradím ti tajemství používání bezpečných útulků.“

Pak tam stáli deset minut, během nichž Ith podrobně vysvětloval, jak se správně používají přepravní jeskyně. Přiměl Jodaha, aby třikrát opakoval tajné věty, a poukázal na to, že je důležité udržovat si věty na vrcholu mysli, ne vyslovovat slova.

Nakonec se zeptal: „Nerozmyslíš si to?“

Jodah zavrtěl hlavou, ale zeptal se: „Kam půjdete vy?“

„Pryč,“ odpověděl Ith, „někam, kde si budu moci shromáždit svou energii a svou mysl. Někam, kde budu moci dokončit své ochranné bludiště a schovat se v jeho středu. Chtěl bych napsat o tom, co jsem odhalil v temnotách. Sepsat své paměti.“ Zasmál se a dodal: „Možná napsat i jednu nebo dvě historie, abych odradil ty, kteří budou následovat.“

Jodah kývl směrem k mágům krčícím se daleko od roztříštěného bludiště. „A co oni?“

Ith se na okamžik zatvářil kamenně. „Ti se vydali po jiné cestě magie. Po cestě, jakou položil můj student. Nechal jsem je žít, ale nijak víc mě už nezajímají.“

Jodah zmlkl a pak řekl: „Tak tedy budete cestovat sám.“

Ithova tvář se mírně rozjasnila. „Já nikdy necestuji sám. Mám svého Otrhance.“

„Zničil jste–“ začal Jodah.

„Otrhance,“ dopověděl Ith. „Někdy je nutné něco zničit, abys mohl stvořit něco nového.“

Mávl rukou a u protější strany zdi se vztyčila postava, která tam seděla. Měla na sobě cáry a hadry, ale byla menší než otrhaný muž, jakého znal Jodah. Tenhle měl široká ramena a pod potrhanými šaty se vzdouvaly svaly. Vyzařoval ze sebe pocit síly, díky kterému vypadal mnohem větší, než ve skutečnosti byl.

Tvář měl zahalenou, ale Jodah ani nemusel hádat, kdo se skrývá pod hadry.

„Sbohem, příteli Jodahu,“ řekl Ith a obrátil se směrem k horám. „Kéž bys našel, co hledáš.“

„A vy také, příteli Ithu,“ řekl Jodah k zádům starodávného mága.

Vrátil se zpátky k ostatním. V polovině cesty se s ním potkala Sima. Shannan byl pořád s ostatními mágy a všichni spolu hovořili tlumenými hlasy.

„O čem to všechno bylo?“ zeptala se.

„Učinil mi nabídku,“ odpověděl Jodah. „Ale odmítl jsem ji.“

Sima se na něj podívala a Jodah měl poprvé pocit, že na něj hledí novýma očima.

„Tak co teď budeš dělat?“ zeptala se Sima.

„My,“ řekl Jodah, „bychom měli jít do Města stínů.“

Sima přikývla. „Myslím, že dokážu sehnat malou loď a dát dohromady dostatek zásob pro nás dva…“

Jodah zavrtěl hlavou. „Myslel jsem my. Já, ty a ostatní mágové. A taky sluhové, kteří přežili. Každý, koho tady najdem.“

Sima na Jodaha zamrkala. „Zešílel jsi?“

„Ith zešílel,“ řekl Jodah, „aspoň na nějakou dobu. Vypadám snad jako Ith?“

„My těm lidem nic nedlužíme,“ namítla Sima.

„To říkal Ith taky,“ prohlásil Jodah. „Já nesouhlasím. Dlužíme jim to, co bychom očekávali my sami, kdybychom byli na jejich místě. My všichni jsme mágové. A magie, podle všech definic, které pro ni chceme použít, není nic jiného než nástroj. A ten nástroj bychom měli používat k tomu, abychom zabránili tomu, aby ostatní trpěli tak, jak jsme trpěli my.“

Sima neřekla nic a Jodah dodal: „A kromě toho, tvé Město stínů může těžit z jejich znalostí a zkušeností.“

„Nemáme dostatek zásob, abychom se dostali do Města stínů s nimi všemi,“ namítla Sima. „Ani lodí.“

„Teď už umím použít magii, abychom se do města dostali,“ řekl Jodah. „A můžu vás tam dovést. Vás všechny.“

Sima si chvíli odkašlávala a pak se podívala na Jodaha vážnýma, zúženýma očima. „V tomhle sporu nad tebou asi nemám šanci vyhrát, že?“

Jodah zavrtěl hlavou. „Nemáš.“

„Můžu se tě alespoň zeptat, proč to chceš udělat?“ zeptala se.

„Protože,“ Jodah přehlédl zbořeniště a otočil se zpátky k Simě, „se to prostě zdá být správné.“

Sima dlouze vzdychla a pak řekla: „Tak pojďme na to. Ale musím tě varovat. Až se dostanete do Města stínů, budete muset podstoupit pořádný trénink. Máte se hodně co učit. Vy všichni.“

Jodah přehlédl pobořenou Citadelu a zhluboka se nadechl studeného vzduchu, který vířil mezi popelem. Vzduch páchl ledem a umírající magií.

„To máš i ty,“ řekl s pochmurným úsměvem. „To máme my všichni.“