Jeff Grubb

Věčný led

 

Doba ledová, díl II.

 

 

Amatérský ilegální překlad: Darkmonk

darkmonk@seznam.cz

 

 

 

 

 

 

Po temnotě přichází led
Tisíce let po explozi v Argothu, která ukončila Válku Bratří, pokryl svět Dominarie led. Silní se uchýlili k barbarství, slabí zemřeli. A nyní se Lim-Dûl, černokněžník toužící po moci, snaží probudit ještě hlubší zlo…

O Kjeldu, Keldu, Kjeldořanech a Kelďanech

Historie nebývá vždy laskavá vůči těm, kteří o ní píší. Na různých místech času a prostoru existují jednotlivci, místa a předměty s podobnými jmény, které matou historiky a vzdorují tomu, aby mezi nimi byl odhalen nějaký společný smysl nebo dokonce spojitost. Dobrý král Darien má vnuka jménem Darien, který pro změnu pojmenuje svého syna Darien, a historikové nazvou prvního Veliký, druhého Lysý a třetího Hloupý. Pak jméno Darien na několik dynastií zmizí a znovu se vrátí, nebo ještě hůř, stane se oblíbeným jménem královského rodu jiného národa. V tu chvíli se většina historiků vzdává a začne Darieny číslovat, což nemá jiný důvod, než aby se z toho nezbláznili.

V Dominarii nastává podobný problém mezi dvěma národy, oddělenými rozlehlým závojem času a několika tisíci mil širého oceánu – národem Kjeldor na Terisiare a národem Keld v dalekých zemích Říší. Díky osudu a štěstí oba stojí za zaznamenání, ale čtenáři musí být objasněno, že to není jedno a totéž místo.

Kjeldor („j“ studenti starých jazyků vyslovují jako české „j“, nikoli jako „dž“), o němž bude řeč v této knize, je jeden ze starých národů na Terisiare během Doby ledové, který obýval zhruba stejný kus země jako národ Argive během Války Bratří a tutéž zemi, na níž nakonec povstal znovuzrozený národ Argive (další případ, kdy dějiny sešly z cesty, jen aby pozlobily historiky). Bylo to království tvořené hrstkou opevněných měst, mezi něž patřily mimo jiné Soldev, Krov a Kjeld. Jeho hlavním městem na konci Doby ledové nebyl Kjeld, který byl pojmenován po zakladateli státu a v němž stál královský letní palác, ale Krov, který byl větší a nacházel se více ve vnitrozemí. Domorodci z této oblasti jsou známi jako Kjeldořané.

Na druhou stranu Keld je stát, který ve světě Dominarie stále existuje a chlubí se svou vlastní dlouhou a výbojnou historií. Nachází se několik oceánů za Kjeldorem a Terisiare v zemích, které se nazývají Říše. Příslušníci národa Keld přibližně před tisícem let vedli slavnou a zničující válku s Phyrexijci a později vedli invazi na Jamurau. Tito lidé jsou známi jako Kelďané a jejich váleční vůdci jsou proslulí svou válečnou udatností.

Jakákoli spojitost mezi Kjeldorem a Keldem je přinejlepším mlhavá, ačkoli někteří učenci naznačují, že první byl založen vyhnanci nebo uprchlíky z druhého. Tento historik nedokáže tuto skutečnost potvrdit ani vyvrátit, cítí však povinnost doporučit ji čtenářově pozornosti a tím se (jak doufá) vyhnout budoucímu nedorozumění.

 

Autorova poznámka:

Válka mezi Phyrexií a Kelďany je detailně popsána v románu Bloodlines od Loren Colemanové. Současná invaze Kelďanů na Jamurau je zaznamenána v Prophecy, románu od Vance Moorea.


Odkazy

Častým omylem při studiu historie podle „věků“ je, že příležitostný čtenář se domnívá, že všechny věky mají podobnou délku, a tedy jsou si rovny. Není tomu tak. Věk Bratří trval hrstku desetiletí, zatímco doba Temna trvala několik staletí. Doba ledová přetrvala, podle toho, kam umístíme její začátek, více než dva tisíce let a je to období, které až na jeho samotný konec zůstává pro moderního historika tiché jako sněhová závěj.

Z té doby se dochovalo jen málo záznamů, což vede k tomu, že většina lidí předpokládá, že to bylo období klidu, v němž se lidé tváří v tvář stále horším zimám balili do teplých oděvů nebo prchali před postupujícím ledovým příkrovem do teplejších podnebí. Byla to také doba, v níž došlo ke zrození moderních národů na Terisiare a k vypilování magie do jejího současného stavu. Byla to doba, kdy sférochodci hýbali světem, kdy se vyvinuly obrovské šelmy, které čelily chladu, a kdy mágové vyhledávali největší tajemství svých umění.

Náš moderní svět existuje pouhých dvanáct století po konci Doby ledové, což je méně než polovina délky samotného velkého období ledovců. Přesto považujeme náš moderní svět za stálý a trvalý, zatímco minulost bereme jen jako něco, co se má diskutovat, rozpitvávat a nakonec zahodit.

Minulost tady však zůstává s námi a neseme si ji s sebou do budoucnosti.

Arkol, učenec Nového Argivu

Kolem postavy brodící se závějemi svištěl mrazivý vítr. Jeho polární poryvy tříštily sněhové vločky na střepiny a přeměňovaly je na ostré střípky ledu, které sdíraly nezahalenou kůži kolem jejích očí.

Postava klopýtla – v hlubokém sněhu se ukrývala neviditelná průrva. Postava se pomalu zvedla a znovu vrávorala kupředu. Za brodící se postavou už sníh zasypával stopy a zmenšoval široké dolíky v místech, kde se zapotácela.

Zápasící postava měla na sobě oděv válečníka. Hrudník zakrýval tlustý plát prošívaného brnění, který sahal až dolů ke kolenům v ochranné tunice, v pase přepásané kovovými šňůrami. Další látkové vycpávky, zakrývající kovové pláty, chránily ramena, předloktí a lýtka. Plát podél jednoho předloktí byl utržený a odhaloval hrubou bavlněnou vycpávku pod sebou. Na jiných místech čouhala z trhlin v brnění vlna a kožešina.

Vojákovu hlavu korunovala kovová čepice, kuželovitá jako gobliní chatrč, jejíž rám byl pošitý zelenkavými pásy plsti. Do tváře bojovníka šlehaly hrubé lícní klopy, narážející do tlustého šátku, který jen stěží dokázal ochránit před ledovým větrem. V mezeře mezi vinutími šátku byly vidět jen oči se zamrzlými řasami. Nevypadaly jako o mnoho víc než temné jamky, zasazené do mrazem rozpraskané tváře.

Voják znovu zaklopýtal, a když se postavil tentokrát, upadl mu kus prošívaného kovu z druhé ruky. Na okamžik se ve vířícím sněžení zastavil a prohlédl si utržené řemínky, zatímco plát v mrazivém větru slabě narážel do jeho těla. Nakonec voják uchopil plát a mrštil jím daleko od sebe, přičemž utrhl poslední řemínek, který jej poutal k jeho vlněné haleně. Voják zahodil bezcenný kus brnění do bouře. Bílá barva jej okamžitě zahalila a voják ani neslyšel, jak dopadl. Bouře pohltila odhozený kus kovu tak, jak pohltila všechno ostatní.

Voják zanadával. Bylo lepší zemřít rychle rukou goblinů, než snášet vleklou smrt mrazem a maličkými třískami jinovatky. Znovu se strhl poryv větru, jako by chtěl odpovědět na jeho nehezký proslov, a voják se ve větru ohnul, zatímco jej vítr bičoval dalšími ledovými jehličkami.

Počasí nezabránilo vojákovi v dalších kletbách. Spíše to vypadalo, že seznam jejich cílů ještě rozšířilo. Nenadával už jenom na své mizerně padnoucí brnění, ale i na důstojníka, který mu je vydal, a na zbrojaře, který všíval zdobenou látku do kovu. Proklínal své spoluvojáky, nyní mrtvé mnoho mil za ním, proklínal gobliny, kteří je zabili, a proklínal samotného generála Martona Stromgalda.

Stromgald – velký válečník, mistr kjeldorské taktiky, první, kdo nasadil proti goblinům obrovské létající aesthiry. Voják by si odplivl, kdyby mu koutky úst už dávno nepřimrzly k šátku. Generál poslal vojákovu jednotku do útoku na tábor, v němž měli být pouze gobliní starci, mrzáci a děti. Namísto toho tam byly celé legie těch nestvůrných zelenokožců s nízko zavěšenými, vystouplými čelistmi plnými vyceněných tesáků a se šlachovitýma rukama, v nichž třímali starodávné ocelové zbraně ukořistěné z opuštěných lidských měst.

Vojákova vlastní zbraň byla pryč, ztracená v prvních okamžicích bitvy, kdy se objevili goblini, zelená zeď na bílém pozadí. Voják stále slyšel křik svých soudruhů, jak za ním padali, stále slyšel jejich nářek, když utíkal. Ne, opravil se, stále slyšel jejich křik, jak oni opustili jeho, když se rozhodli bojovat a umírat, místo aby ho následovali, když se rozhodli raději zahodit své životy než hledat bezpečí.

Voják zaklel hlasitěji. V okolní sněhové bouři skoro řval, jak se snažil přehlušit vyčítavé hlasy, které jako by se stále nesly ve větru. Voják rozšířil kruh těch, kteří mohou za jeho osud – proklínal brnění, proklínal zbrojaře, proklínal generála, proklínal své společníky. Proklínal skutečnost, že jiní byli zběhlí v magických uměních a dokázali se s jejich pomocí zachránit, ale on ne. A ze všeho nejvíce proklínal počasí, věčný led, který pohltil civilizované země.

Voják proklínal ty, kteří přinesli sníh a zimní větry, proklínal nečisté nestvůry, které se z nich zrodily, a proklínal ledovce, které se neúnavně sesouvaly dolů s hor jako velcí ledoví hadi a pomalu pohlcovaly národy, na které se valily. Proklínal ty, kteří přinesli led. Proklínal sférochodce, proklínal Urzu a Mishru.

Byli to bratři, pravily staré legendy, legendy z teplejšího zlatého věku. Starší Urza byl zlomyslný a úkladný, mladší Mishra byl vzdorovitý. Jejich válka rozervala zemi na kusy a ztemnila nebe. Ukradli slunce, aby jím poháněli své stroje, a vysáli teplo ze samotné země. Nakonec, pravily pověsti, je chytili sférochodci a uvěznili ve věčném vězení Phyrexie, ale to už bylo příliš pozdě. Severské větry již byly vypuštěny a nyní bičovaly Terisiare, ledové zdi se pomalu valily dolů a drtily vše, co jim stálo v cestě.

Voják myslel na osud Mishry a Urzy, uvězněných ve Phyrexii, spálených k nepoznání a rozdrcených svými velikými stroji. Byl to jen příběh, který slyšel jako dítě, ale nyní, když mrzl ve sněhu, ho hřál u srdce.

Chtělo se mu věřit, že existují jiní, kteří trpí ještě více než on.

Vítr se na chvilku zastavil, ale pak se jeho intenzita zdvojnásobila. Ve chvilce klidu voják vzhlédl a byl odměněn ledovým úderem do tváře, když se vítr vrátil. Znovu zaklel, ale v onom kratičkém jasném okamžiku se mu zjevil pohled na stěnu údolí před ním.

Ve zdi byla vidět tmavá skvrna, jen o málo větší než stín. Voják se brodil těžkým sněhem, který mu nyní sahal až ke stehnům, a doufal, že stín byl něčím víc než jen výčnělkem odkrytého kamene. Ve svém srdci věděl, že ať je stín cokoli, není tak daleko, aby se tam nedokázal dostat.

Když se voják dobrodil k protější stěně údolí, vítr mírně zeslábl. Voják se znovu rozhlédl po stínu. Tmavá skvrna tam opravdu byla, po jeho pravici, téměř zahalená ledově těžkým sněžením. A nebyla to jen pouhá tmavá skvrna – byla to jeskyně.

Voják se zastavil před otvorem. Nebyl o mnoho větší než nora, právě tak široká, aby se do ní vlezl člověk, který by navíc měl pramalou šanci vylézt ven, kdyby uvnitř na něco narazil. Voják se rozhlédl kolem sebe a zpátky směrem, ze kterého přišel. Doufal, že má nějakou jinou možnost, ale po všech stranách viděl pouze bílo. Znovu zanadával, sehnul se a nasoukal se do malého otvoru.

Otvor se téměř okamžitě rozšiřoval do malé úzké jeskyňky vyhloubené tajícím sněhem. Voják se zastavil s polovinou těla uvnitř. Najednou se bál, že narazí na něco velkého, třeba na goblina nebo jeskynního medvěda. Pak se ohnul v zádech, strčil dovnitř lokty a pak se protáhl zbytkem těla.

Ve tmě začal mrkat. Vyčítavý vítr zeslábl na pouhý škaredý šepot. Voják si jemně stáhl šátek z tváře a škubl sebou, když se spolu s látkou odtrhla kůže. Měl pocit, jako by měl sedřenou celou tvář. Odkrytá kůže kolem očí teď v bezvětří štípala. Stáhl si z rukou promočené palčáky a svlékl mokré kožené rukavice pod nimi. Ruce měl oteklé a zarudlé, a když si je mnul o sebe, bolely. Znovu zamrkal a protřel si zamrzlé koutky očí.

Ze vchodu sem dopadalo pouze slabé světlo, ale to stačilo. Jeskyně byla mělká, měla nízký strop a naštěstí byla neobydlená. Ne, opravil se voják, něco tady je. Červeně se to třpytí u protější stěny.

Voják napůl šel, napůl lezl po nerovné jeskynní podlaze. Jeho svaly protestovaly proti každému dalšímu kroku. Teď, když se dostal do relativního bezpečí, jeho mysl znovu zhodnotila beznadějnost situace. Potřebuje oheň, ale nemá žádné náčiní. Potřebuje jídlo, ale nemá žádné zbraně. Potřebuje přežít, ale jakmile usne, pravděpodobně umrzne. Jak sníh zavane vchod, bude tady ukrytý navěky.

Ale v této chvíli více než cokoli jiného potřebuje zjistit, co je to červené mihotání.

Přichází z nízké římsy u zadní části jeskyně a leží mezi hromadou klacků. Ne, to nejsou klacky, zjistil voják – to jsou kosti. Spálené kosti, jejichž konce byly odděleny od žáru, který je začernil, a jejichž tučné tkáně už dávno shořely. Byly naskládány na neurovnané hromadě a mezi nimi zářilo červené světélko.

Voják váhal. Patří tahle hromádka popela skutečnému obyvateli jeskyně? Ne, tyhle kosti jsou prastaré a za dlouhou dobu v jeskyni už téměř zvápněly. Patřily jediné bytosti, která, stejně jako teď on, se nejspíš doplazila do téhle jeskyně, když hledala bezpečný úkryt, a zemřela tady.

Někdo, kdo se doplazil do jeskyně, když hořel, nebo pravděpodobněji začal hořet, až byl uvnitř. Nebo jej možná zapálil jiný obyvatel jeskyně.

Voják zavrtěl hlavou. Sáhl před sebe a odhrnul popel a kosti od červeného světélka. Byl to veliký rubín zasazený do zlatého prstenu. Prsten byl stále nasazený na jediném tenkém kostěném prstu.

Přes svou opatrnost voják natáhl ruku, uchopil prsten a stáhl jej z kosti. Části chrupavky za sebou táhly zbytek kostěné ruky, ale nakonec se klenotu vzdaly a rozpadly se v oblaku prachu. Voják si mraku úlomků kostí vůbec nevšímal – jeho pozornost upoutal výhradně prsten.

Obracel klenot v ruce a najednou se cítil tepleji. Rubín v mdlém světle mihotavě zářil a voják se cítil stále tepleji – a silněji. Zdálo se, že míle, kterými se prodral, roztávaly a jeho tělo se cítilo zahřáté a vyléčené.

V teple planulo také něco jiného – sebejistota, pocit, který vojákovi tak strašlivě dlouho chyběl. Bylo to, jako by s ním v úzkém prostoru jeskyně bylo i něco jiného. To něco na něj tvrdě tlačilo a nakonec se to vtlačilo do něj, skrz jeho maso a jeho vlastní živé kosti.

Voják se zhluboka nadechl a sklonil se nad spálenými ostatky. Zamumlal několik slov a vypustil kouzlo, které na Terisiare již více než tisíc let nikdo neseslal. Mezi ostatky se objevila jemná záře, mrtvolná záře, která zapálila starodávné kosti jako troud a vytvořila v úkrytu spokojeně praskající oheň.

Voják se díval do ohně a jakoby ve snu si nasadil prsten na pravý prsteník. Ledabyle jím otočil a přikývl směrem k praskajícím plamenům.

Lim-Dûl, bývalý voják ve službách generála Stromgalda, pozoroval hořící kosti a věděl, že zima mu už nikdy více nebude.

Kapitola 1
Tresserhorn

Celými zasněženými tisíciletími Doby ledové se jako nit táhne jedno jméno – jméno, které se objevuje znovu a znovu, pokaždé, když se stane něco důležitého. Někdy je to jméno jen okrajové, v pozadí, vyskytuje se jen jako náznak v nějakém starodávném překladu, ale jedno jméno tam vždy je. To jméno zní Jodah.

O muži nebo mužích, kteří byli Jodah, existuje mnoho teorií a balad. Některé tvrdí, že to byla celá rodina výjimečných mágů. Jiné prohlašují, že byl jen jediný – neúspěšný sférochodec. Další tvrdí, že byl samotnými sférochodci proklet za neznámé zločiny a byl odsouzen k věčnému bloudění sférami, dokud nenajde někoho jiného, kdo by byl hoden nést jeho břímě věčného života. Některé říkají, že jméno „Jodah“ nebylo nic jiného než přezdívka, kterou mágové Školy Neviděných dávali svým nejlepším nebo nejvzpurnějším studentům.

Ať už je jeho nebo jejich původ jakýkoli, Jodah se objevuje během oněch ledových staletí znovu a znovu. Nachází se v legendách, které popisují vznik obřích stříbrných soch v Adarkarských pustinách. Objevuje se v baladách o pátrání Bláznivého Zura, který hledal nesmrtelnost a který rozpoutal na Kjeldoru magickou válku, než definitivně zmizel. Vyskytuje se v již zneuctěných bájích o vzestupu Freyalise coby sférochodkyně. Byl svědkem pádu Tresserhornu během Doby bouří. A je také pravidelnou postavou útržkovitých bájí o již zničené Škole Neviděných. Kdekoli je v těch několika dochovaných svazcích o tomto místě zmíněno jméno jejího Věčného arcimága, to jméno zní vždy Jodah.

Jeden muž nebo celá legie? Jméno nebo pozice? Pečlivé plánování nebo šťastný nález? Moderní historik, pohodlně uvelebený v pozdějším tisíciletí, by byl pošetilý, kdyby to tvrdil s jistotou.

Jediné, co se dá říci, je, že při každé důležitější události za oněch dva a půl tisíce let se běžně objevuje jméno Jodah.

Arkol, argivský učenec

Jodah se probudil do zimy. Přestože byl těsně zachumlaný do hrubé peřiny, chlad prostupoval celým jeho tělem. Ačkoli v zatlučené místnosti byla tma, dokázal si představit, jak jeho dech při vydechování krystalizuje a padá mu zpátky do tváře ve spršce lehkého sněhu.

Jodah zimu nenáviděl.

Pomalu se zvedl a stále zabalený do hrubé peřiny se s nadávkami na studený vzduch dobelhal k ohni. Oheň v noci vyhasl a nezbylo z něj nic víc než několik rudých žhavých uhlíků, přilepených k šedivé hmotě spáleného otopu.

Jodah si klekl, aby uhlíky rozfoukal. Doufal, že se mu podaří přivést plameny zpět k životu. Když se opřel o podlahu, studené dlaždice vysávaly teplo z jeho holých dlaní. Dotek jejich chladného, hladkého povrchu mu trochu rozjasnil mysl. Zaklonil se a narovnal se, ale pořád klečel před skomírajícími uhlíky jako prosebník klanící se mrtvému bohu.

Zima vrátila do jeho mozku trochu jasnosti. Jodah zamrkal a vyčistil si mysl od smetí, od spánku a otupujícího mrazu. I přes svůj odpor k zimě začal myslet na hory – vysoké, majestátní, korunované sněhovými čepičkami na vrcholech. Myslel na hory a na energii, která uvnitř nich spočívá.

Energie k němu přicházela pomalu, jako by i samotná magie byla zamrzlá. Splývala do kalně načervenalé koule v jeho mysli jako hustý sirup, pomalu se rozjasňovala a rozjasňovala, až nakonec zářila jako plameny, které si Jodah přál mít v krbu.

Teprve až byl mentální obraz koule v jeho mysli rozpálený do ruda, mávl Jodah rukama nad skomírajícími uhlíky a zamumlal několik starodávných slov. Z uhlíků najednou vyšlehly plameny a zbytky zčernalého paliva vzplály, jako by byly namočené ve velrybím oleji. Plameny probíhaly po celé délce nespálených polínek, mihotaly modrobílým odstínem a znovu zapalovaly zbytky ohně.

Jodah sáhl do hromady otopu a vytáhl dvě slušně velká polena. Položil je křížem přes sebe na oheň a polena rovněž vzplála. U praskajícího ohně si Jodah ovinul peřinu pevně kolem těla a mnul si zkřehlé ruce nad jazyky plamenů.

Napadlo ho, že i po všech těch letech stále zimu nenávidí.

Jodah si masíroval zmrzlé ruce, dokud se do nich aspoň zdánlivě nevrátil cit. Až pak přestal a začal uvažovat o okolí. Je v malé komůrce s pevně zatlučeným oknem, jednou matrací, nyní hořícím krbem a malým psacím stolem pod starožitným zrcadlem. V zoufalé snaze dodat téhle místnosti pocit útulnosti někdo vložil hrstku stonků se žlutými květy do křišťálové vázy s ledovou vodou.

Jodah nepoznával nic kolem sebe. Tuhle místnost nikdy předtím neviděl.

Protřel si spánky a snažil se přemýšlet. Bezpochyby tady byl už předtím. To jen mráz zpomalil jeho myšlenky tak, jak zpomalil jeho magii zapalování ohně. Byl v…

Nevzpomínal si.

Přišel sem, aby…

Nic.

Přišel sem z…

Zase nic. Bylo to, jako by mu někdo vysekal obrovskou díru do paměti.

V zádech ucítil mravenčení strachu. Byl očarován, onemocněl, nebo upadl do zajetí? Nebo se snad zbláznil?

Jodah vstal od krbu a odhodil přikrývku stranou. Spal v hrubé vlněné noční košili a stejně hrubých kalhotách, které vypadaly, že ho jen stěží ochrání před zimou. Jodah přešel k jediným dveřím vedoucím z komory a vzal za studenou slonovinovou kliku. Zamčeno.

Téměř automaticky zvedl ruku se dvěma roztaženými prsty a začal v mysli hledat daleká pole svého mládí. Uměl snadno vyvolat tenké silové ostří, dostatečně tvárné, aby se obtočilo kolem zástrčky zámku a vytáhlo ji. Byl to běžný trik, pro něj téměř druhá přirozenost, tak jako zapalování ohně.

Pak se zarazil. Zámek se mu zdál podivný. Byl zdobený a vyrobený z nějakého stříbřitě šedého materiálu. Kov se mu zdál současně povědomý a nepovědomý, ale v každém případě v něm vzbuzoval pocit malátnosti. Pak si Jodah prohlédl dveřní rám a všiml si, že jsou do něj vytesány nesčetné runy. Některé důvěrně znal, jiné pro něj byly cizí, ale nepochyboval o tom, že všechny byly od přírody magické.

Jodah se obrátil k oknu. Pokud šlo o světlo, které sem okno propouštělo, mohla tam stejně tak být zeď. Okno bylo zakryto párem pevných okenic, olemovaných podél rámu tuhou plstí. Obě poloviny držel pohromadě jediný silný kolík. Ani runy, ani žádný cizí kov.

Jodah vytáhl kolík a otevřel levou okenici od parapetu. Okamžitě pocítil studený vzduch proudící do pokoje – tabule olemovaná plstí udržovala průvan na uzdě. Se studeným vzduchem vstoupila dovnitř i trocha světla. Okno pod okenicí vypadalo jako plástev složená z kruhových plátů, podobných dnům lahví, zasazených do hrubé malty. Přes hrubě opracované sklo Jodah neviděl, ale světlo, které skrz ně přicházelo, se zdálo být příliš bílé a jasné, než aby bylo přirozené.

Okno z nahrubo slepených lahví vyplňovalo celý parapet. Nebyla tam žádná stopa po nějakém otvoru nebo svaru – okno bylo zamaltováno na místě. Do pojiva byly vytesány další runy.

Mág se zachvěl, zavřel okenici, zasunul kolík zpátky na místo a s drkotajícími zuby se vrátil k teplu krbu. Z okolí cítil, že je zima, nebo je vysoko v horách, nebo obojí. Jak se sem dostal? Jaká je poslední věc, na kterou si vzpomíná?

Vzpomínal si na cestování s Voskou, svým učitelem. Ne, to bylo už před lety. Ještě si pamatoval, jak se ho Voska snažil naučit kouzlo zapalování ohně. Nepamatoval si, jak se je naučil, ačkoli je nyní očividně znal. Byli tam goblini, církev, nějaká žena, válka – a plavba po moři.

Plavba po moři? přemýšlel Jodah. Ano, a také ztroskotání a pak něco dalšího. Spousta dalšího, ale to už jeho paměť začínala selhávat jako stopy smývané vlnami stoupajícího přílivu. Muž oblečený v hadrech. Muž oblečený v honosném oděvu. Třetí muž v kleci. Ne, ten třetí muž hořel. A pak znovu ta žena, tmavovlasá a netrpělivá. A pak…

Jodah zavrtěl hlavou. Něco se tam tehdy stalo, ale to už pro něj bylo ztraceno. Některé věci si pamatoval. Byla tam knihovna a na okamžik si vzpomněl na květiny, ačkoli neměl ponětí proč. Zdálo se, že se vzpomínky vzpírají a vzdorují, jako by se snažily setřást jeho příčetnou mysl. I přes jeho nejlepší snahu se odmítaly shromáždit.

Věděl, jak se jmenuje. Věděl, že umí sesílat kouzla (ale nepamatoval si, kde se ta kouzla naučil), a vzpomínal si, že dlouhou, předlouhou dobu učil těm kouzlům jiné.

Rozpálený krb již zahnal většinu chladu. Jodah znovu přešel komoru a zamířil ke stolu. Byl to obyčejný psací stůl se šikmou deskou, vhodný pro dlouhé noci strávené psaním dopisů a poznámek. Na jedné straně bylo prázdné držadlo na knihu. Jodah se na ně podíval a přemýšlel, zda tam obvykle bývala nějaká kniha. Nic povědomého mu však nepřišlo na mysl.

Prohledal zásuvku stolu, ale nenašel v ní žádnou jasnou stopu, žádnou hromádku dopisů nebo zásobu papírů, které by vysvětlovaly jeho současný stav. Pergameny ležící v zásuvce byly čisté, brka ostře seříznutá, ale nepoužitá, inkoust stále pevný v silných kostkách, malý kalamář neposkvrněný jeho kapkami.

Jodah se zamračil a vzhlédl. V zrcadle zachytil úplný odraz své tváře. Málem ucouvl překvapením z toho, co v odlupujícím se, popraskaném skle spatřil.

Byl starý. Ne vetchý, ne úctyhodně starý, ale byl starý. Pamatoval si, že byl mladý muž, štíhlý a hubený jako leopard. Teď neslo jeho tělo tíhu dospělosti – ne dlouho, alespoň ne zatím, ale bylo tlusté a svalnaté. Vlasy měl delší, než si vzpomínal, a tvář měl dočista oholenou – vzpomínal si, jak byl pyšný na svůj tenký knírek a vous, který vypadal, jako by Jodah vykloktal inkoust.

Ale ze všeho nejstarší byly jeho oči. Nehodily se k jeho tváři. Byly to starodávné oči, úctyhodné oči, oči, které viděly za jediný život příliš mnoho. Jodah se dotkl své tváře prsty levé ruky a jeho gesto se odrazilo ve skle na té věci se starodávnýma očima.

„Kdy,“ řekl Jodah a náhle měl vyschlý, ochraptělý hlas. Odkašlal si a začal znovu: „Kdy jsem takhle zestárl?“

Zamčené dveře náhle cvakly a zatřásly se, jako by chtěly odpovědět. Jodah se okamžitě otočil k nim. Slonovinová klika, před několika minutami ještě pevná jako železná závora, se pohnula a dveře se otevřely. Jodah s přemáháním zvedl ruku a na konečcích jeho prstů se roztančily tenké chomáče plamínků.

Muž, který se objevil, téměř vyplnil celý rám dveří – byl vysoký, měl široká ramena a jeho oděv byl vepředu rozepnutý, aby odhaloval bílou tuniku opásanou ebenovými pásy. U pasu si nesl velkou sekyru, ale netasil ji. Sundal si helmu, silnou kovovou čapku ozdobenou nahoře krátkými rohy. Jeho tvář představovala masívní sbírku svalů pouze s nejmenšími náznaky výrazu.

„Výborně. Už jste vzhůru,“ řekl vzrostlý muž. Jeho hlas hřměl jako hrom na dně údolí. „Oblečte se. Šaty jsou pod postelí. Já počkám.“

Masívní postava za sebou zavřela dveře, ale cvaknutí zámku se tentokrát neozvalo.

*****

Dlouhou dobu tam Jodah stál a magický oheň se mihotal na jeho prstech. Pak mávnutím ruky uhasil plamínky a začal hledat šaty. Pod matrací ležela sada oděvů – hrubé vlněné kalhoty noční tmavomodré barvy a nebesky modrá vlněná halena. Na ni si Jodah natáhl vestu ve fialovém odstínu. Všechno to se mu zdálo povědomé, ale šaty byly nové, ještě nevyprané a padly mu jako ulité. V úkrytu s oděvem našel i nové vlněné ponožky a pod postelí těžké boty – holínky s okraji zahnutými na lýtkách. Pomyslel si, že jsou těžší než boty, které obyčejně nosívá, a pak se zkoušel rozpomenout, jaký druh bot vlastně obyčejně nosívá. Ale i tyto vzpomínky před ním utekly.

Jodah dokončil vsoukávání se do šatů. Zvažoval, že si do knoflíkové dírky na prsou zastrčí zlatý květ z vázy, ale dospěl k závěru, že k modré a fialové by se zlatá nehodila. Zhluboka se nadechl a vzal za kliku dveří.

Slonovinová klika se lehce pohnula a dobře namazaný mechanismus zámku téměř nehlučně vytáhl západku. Dveře se otevřely směrem dovnitř.

Za dveřmi čekal vzrostlý muž. Věznitelova velikost vzbudila v Jodahovi myšlenky na mohutné horské zlobry a zmutované gobliny, ale sotva si na ně vzpomněl, začal přemýšlet, zda ty nebo ony vůbec někdy viděl. Vzpomínky stále zůstávaly matné, nezřetelné, strašily mu v hlavě jako duchové.

„Půjdete se mnou,“ řekla vysoká postava a vykročila chodbou.

Jodah se na chvilku zastavil a muž se po několika krocích otočil.

„Je nějaký problém?“ zeptal se.

„Já vás znám?“ zeptal se Jodah a přemýšlel, zda zní opravdu tak hloupě, jak si myslí.

„Ne,“ řekl muž. Otočil se, na chvilku se zastavil a pak se obrátil zpátky. „Tohle je pevnost Tresserhorn. Já jsem Chaeska, správce citadely. Nazval byste mě kastelánem, správcem citadely ve jménu našeho pána. Pamatujete si, kdo jste vy?“

„Pamatuju,“ řekl Jodah a přemýšlel, zda ho správce zkouší nebo je jenom zvědavý. „Jsem Jodah. Z provincie Giva.“

„Tak pojďte za mnou, Jodahu z provincie Giva,“ řekl správce Chaeska, obrátil se a vydal se chodbou.

Jodah si musel pospíšit, aby s vysokým mužem udržel krok. Když procházeli dlouhými chodbami, rozhlížel se nalevo i napravo. Na stěnách visely tlusté koberce, ale jejich vlákna byla na mnoha místech prodřená a shnilá a na několika místech propálená velkým žárem. Všechny stěny byly natřeny jednolitou pochmurnou tmavošedou barvou a několik pochodní na ně vrhalo mdlé světlo.

Jodah se neovládl a zastavil se u jednoho z koberců. Byl ozdobnější než ostatní a zobrazoval souboj dvou čarodějů. Za každým z nich stála obrovská mechanická monstra, zastiňující bojovníky. Čarodějové byli na koberci namalováni a nebyli už ničím víc než omšelými záplatami ve tvaru člověka. Ovšem mechanismy byly do nástěnného koberce všity zlatou nití a i po všech prošlých letech se stále leskly.

Správce se otočil a viděl, co Jodaha zaujalo. „Urza a Mishra ve své poslední bitvě předtím, než na ně zaútočili Temní vládci, které ti dva uctívali, a stáhli je na Phyrexii. Tam, jak se říká, skuhrají o milost v srdci tamější planoucí citadely až dodnes.“

Jodah zakroutil hlavou. Vynořila se další vzpomínka a pak zmizela. Správce se mýlil. Jodah znal příběh Urzy a Mishry a neříkalo se v něm nic o tom, že by přišli Phyrexijci a zmocnili se jich. Nebo to byla jen falešná vzpomínka, další duch něčeho, o čem Jodah doufal, že je něco jiného, než ve skutečnosti je?

Z míst před nimi se začal ozývat ruch, slabý šelest lidských hlasů. Jodah se neovládl a oddechl si. Cítil se lépe, když věděl, že kromě něj a urostlého strážce jsou v tomhle mauzoleu s vysokými klenbami ještě jiní lidé.

Ústí chodby odhalilo povědomou scénu – ohromné skriptorium, vysoké dvě podlaží. Stěny na obou podlažích byly lemovány širokými policemi zaplněnými knihami, svitky, spisy, přetisky na cibulovém papíru a volnými listy kancelářského papíru, uloženými v neúpravných štosech. Horní police byly dosažitelné jedině po žebřících, které visely zasazeny do držáků podél každé zdi.

Na podlaze knihovny stál nespočet dlouhých těžkých stolů, které dohromady tvořily zvláštní směs nesourodého nábytku z různých období – některé stoly byly parádní a pěkně zdobené, jiné drsné a nahrubo otesané. Všechny byly otlučené a poškrábané dlouhým používáním. Myriády stolů měly různou výšku, a tak se papíry často sypaly z jedné desky stolu na druhou a odtamtud na sedátko židle nebo častěji na hromadu na podlaze, ušlapanou od bot.

Tím, co přitáhlo Jodahovu pozornost, však byli učenci v knihovně. Po místnosti jich tam muselo pobíhat nejméně třicet. Mnozí seděli u stolů, někteří si dělali poznámky ručně, jiní mluvili k malým tvorům podobným broukům, kteří jim zapisovali. Někteří se radili se svými akademickými bratry a sestrami. Jeden spal na převrácené židli v rohu s těžkým spisem rozevřeným přes obličej. Další pročesávali police, jeden na vrcholu každého žebříku, zatímco jeden odvážlivec prohledával knihovní police jednu po druhé, jak hledal nějaký nezbytný spis, a přitom shazoval svitky a papíry dolů, kde dopadaly na hlavy jeho nadávajících společníků pod ním.

Správce Tresserhornu přešel místnost. Shromáždění učenci a písaři mu uhýbali, aniž dali najevo, že si všimli jeho přítomnosti. Jodah následoval v jeho stopách. Zmatek a ruch byl uklidňující a povědomý. Podněcoval v něm staré, zapomenuté vzpomínky.

„Arcimágu Jodahu!“ ozval se hlas po jeho pravici. Jodah se na místě otočil a vyrazil. Chaeska udělal ještě dva kroky a pak se otočil ještě jednou, tentokrát pomalu.

Ten, kdo na Jodaha volal, byl robustní stařec, téměř stejně široký jako vysoký. Z vrcholu hlavy mu splývala kaskáda bílých vlasů, která odkrývala vrch jeho plešatého temene. Oči se mu však stále leskly. Usmíval se a pevně uchopil Jodaha za ramena.

Jste to vy!“ prohlásil stařec a úplně z Jodaha vymáčkl všechen vzduch. „Doufal jsem, že tady najdu někoho z mé doby, ale nečekal jsem, že to budete vy!“

Jodah znovu nabral dech. „Já…“ V touze po pomoci se podíval na správce.

Chaeska neřekl nic. Mohutný průvodce stále držel ruce na svém širokém koženém opasku, ale Jodah si byl vědom, že oči správce Tresserhornu se zavrtávají do něj. Správce sledoval Jodahovu reakci.

Jodah se bělovlasého muže zeptal: „Já vás znám?“

„Zda mě znáte?“ řekl starý učenec. „Studoval jsem u vás ve Městě… stínů? V Lat-Namu? Vím, že se teď jmenuje Škola Neviděných.“

Jodah stiskl rty. Ta jména mu připadala nepříjemně povědomá, jako starý rodinný přítel, jehož jméno člověk zapomene, právě když pronáší uvítací proslov.

Jodah zavrtěl hlavou. „Ne… Jak se jmenujete vy?“ zeptal se náhle.

Muž připomínající sněhovou kouli se na chvíli zarazil, jako by byl nachytán na holičkách. Zmateně zamrkal.

„Obávám se, že nevím. Doufal jsem, že mi to prozradíte vy.“

Jodah otevřel ústa, aby promluvil, ale Chaeska zabručel: „Jodah se k nám připojil teprve nedávno, učenče. Vrať se ke své práci.“

„Aha,“ řekl stařec. „Aha. Tím se to vysvětluje. Jistě.“ Udělal tři kroky zpět. „Doufám, ehm, že budete ve svých studiích úspěšný.“ S tím se otočil zpět k velké hromadě svitků na svém stole.

Jodah se podíval na Chaesku.

„Pojďme,“ řekl vyšší muž. „Brzy to bude jasné.“ Otočil se a zamířil k protějšímu východu.

Jodah ho následoval. Zastavil se jen proto, aby vrhl letmý pohled na obtloustlého učence. Bělovlasý cizinec jej sledoval, ale jakmile se Jodah otočil, ponořil se do své knihy s ústy stisknutými do tenké čárky a už od ní znovu nevzhlédl.

Jodah následoval správce Tresserhornu chodbou.

Ve skriptoriu bylo teplo, kdyby z ničeho jiného, tak od shromážděné masy učenců, ale nyní byly chodby studené a vzduch otupující.

Začali procházet kolem stráží nalevo i napravo. Stráže na sobě měly brnění zčernalé časem, ale jejich zbraně byly lesklé a smrtící. Nehýbaly se a Jodah je dokonce nejprve považoval za sochy, než se na ně podíval zblízka.

Pod starožitnými, patinovanými helmami se skrývaly holé lebky a prastará kůže. Ztuhlé tváře s roztáhnutými úsměvy. Mrtvoly. Jeho hostitel si v chodbě rozestavěl mrtvoly.

Jodah ucouvl před mrtvými strážci. Chaeska se znovu otočil, ale tentokrát byly oči urostlého muže plné zvědavosti a pobavení.

„Něco je špatně,“ řekl správce. Nebyla to otázka, ale prohlášení.

„Jsou mrtví,“ snažil se Jodah dostat slova z hrdla. „Mrtvá těla.“

„Nemrtví,“ opravil ho správce. „Prastaré maso, rozpohybované magií za účelem služby našemu pánovi. V dnešní těžké době musíme využívat všechny zdroje, které si dokážeme opatřit. Brzy tomu porozumíte.“

Jodah zaváhal a strážce dodal: „Byl jsem srozuměn, že už s takovými tvory máte nějaké zkušenosti. Neměl byste se jimi nechat odpudit.“

Jodah se podíval na nemrtvého strážného a přikývl. S něčím podobným už se někdy dřív setkal, ale podrobnosti mu zoufale zůstávaly záhadou. Používal takové tvory, nebo uzavřel spojenectví s někým, kdo je používal, nebo proti nim bojoval? Podrobnosti zůstávaly nepříjemně nejasné.

Správce jej vedl dál, až nakonec dorazili do centrální přijímací síně. Dveře střežila další dvojice nemrtvých, zombiím podobných postav, jejichž masky vypadaly jako lidské maso. Správce mávl rukou, strážci zatlačili na velké dveře a ty se otevřely. Správce pokynul Jodahovi, aby šel dál, a Jodah vstoupil do místnosti.

Komnata byla jasná, vzdušná a překvapivě teplá. Koberce na stěnách byly utkány a udržovány lépe než jinde v pevnosti. Jedné stěně dominovaly velké sklápěcí panely z matného skla, které vrhaly bledé obrázky na podlahu. Na protějším konci seděl na nízkém stupínku muž, nehlídaný žádnými živými ani neživými strážemi. Seděl na trůně, který vypadal jako vyrobený z kostí nějaké starodávné mořské bytosti. Když Jodah a Chaeska vstoupili, postava na stupínku se zvedla a sestoupila po schůdcích k nim.

Jodah potřásl hlavou. Vzpomínky mu říkaly, že baroni, lordi a jiní šlechtici, kterým patří pevnosti, mají kolem sebe rádi lidi a obvykle bývají obklopeni dvořany.

Muž, předpokládaný pán pevnosti Tresserhorn, byl štíhlý a svalnatý, skoro až šlachovitý. Tvář měl úzkou jako liška, a když se k němu Jodah přiblížil, všiml si, že jeho tvář je ošlehaná do červena jako tvář člověka, který byl dlouhou dobu vystaven živlům.

Chaeskův pán byl oblečen v tmavých šatech ve stylu mága, a když šel, omotával si svou tmavočervenou kápi kolem pravé ruky. Pán měl vlasy obyčejné hnědé barvy a také hustý vous. Jeho chování, dokonce i chůze, připomínalo Jodahovi spíše městského strážného než vládce pevnosti.

Jodah zůstal stát na místě, dokud nebyl muž téměř nad ním.

Pak muž udělal něco dalšího, co Jodah neočekával – hluboce se uklonil a přitom roztáhl paže dlaněmi nahoru.

„Vaše přítomnost je mi ctí,“ pronesl tichým, uctivým hlasem, který klouzal po stěnách jako had. „Vítám vás v Tresserhornu, Lorde Jodahu. Jsem jeho pán, Lim-Dûl, některými lidmi zvaný Veliký černokněžník. Vítám vás zpět z mrtvých.“

Kapitola 2
Přivolávací slabost

My, kteří jsme zhýčkaní moderní dobou, považujeme magii za něco samozřejmého, jako slunce nebo oheň. Člověk si jednoduše vytáhne vzpomínku na příslušnou zem, vyvolá z ní energii esence země, manu, a vypustí ji do vzduchu, aby změnila realitu. Bytosti jsou přivolány, ohně hoří, voda tryská ze země, jak si člověk přeje. Propasti se otevírají a zavírají na povel. I myšlenky jsou přeskupeny a oddanost vzbuzena. Je to známka všudypřítomné podstaty magie, která, třebaže omezena na ty, kteří jí skutečně umějí vládnout, je natolik běžná, že nikoho s dostatečně kosmopolitní povahou doopravdy neohromí.

Ale představte si dny Doby ledové nebo ještě dříve, kdy mágů bylo málo a byli od sebe vzdálení, a tak byli často považováni za legendární a tajemné tvory, jako draci nebo gryfové. Všechny školy, které tehdy existovaly, byly ukryty před očima slídilů nebo byly ovládány velkými královstvími a králi vládnoucími železnou rukou. Mágové těchto starodávných dnů si svá tajemství střežili žárlivě a otrocky, často i smrtelně.

Představte si, že byste byli mágem v oné době, kdy bylo málo známo a ještě méně sdíleno. Představte si tajemství sesílání kouzel ukrytá v mumraji a pověrách, nebo shromažďovaná jako královské zlato. Představte si, jaké to bylo být první, kdo seslal určité kouzlo, snažit se vyčíst je ze živé many beze stopy po tom, kudy je vést ani jak dopadne. Představte si, že jste mágem, který vykonává originální čin a sesílá původní kouzlo, jaké na Terisiare nikdo nikdy předtím neviděl.

A teď si představte, že jste cílem takového kouzla, a pochopíte sílu magie v oné časem zamlžené době.

Arkol, argivský učenec

Jodah se cítil mdle. Zdálo se mu, že se mu vzadu v mozku uhnízdil hluboký bzukot, jako rozzuřený roj včel, který má v úmyslu udržet vzpomínky mimo něj. Teď se mu navíc zdál omezený i jeho výhled. Okraje zorného pole mu splývaly do chumlu barev a v záběru zůstal jedině Lim-Dûl, usmívající se svými bílými, rovnými zuby.

Jodahovi se zdálo, že se pod jeho nohama náhle zhoupla podlaha, a musel se zapotácet dopředu, protože černokněžník zvedl ruce, aby zmateného mága zachytil. Když to Lim-Dûl udělal, jeho pravá ruka vyjela zpod kápě a Jodah si všiml, že na každém jejím prstu je nasazen prsten s jiným barevným drahokamem – bílým, zeleným, černým, červeným a modrým. Pohled na prsteny, který v něm probouzel jeho vlastní znalosti magie, Jodaha ještě více zneklidnil a roj včel v jeho mysli zesílil.

Podržely ho silné ruce a Jodah zjistil, že ten, kdo ho nyní drží za ramena, už není Lim-Dûl, ale správce. Černokněžníkovy ruce se vznášely několik palců od Jodahovy hrudi.

Lim-Dûl se zamračil a řekl: „Posaď ho na židli a podej mu trochu zimního vína.“

Jodah byl bez námahy odveden k malému odkládacímu stolku pod matnými skleněnými okny. Zatřásl hlavou, ale závrať přetrvávala. Správce vtiskl Jodahovi do rukou studený kovový korbel a pomohl mu zvednout pohár ke rtům. Víno mělo ostrou, štiplavou chuť.

Lim-Dûl seděl na druhé židli na opačné straně stolku. Veliký černokněžník pozoroval Jodaha ostrýma, dravčíma očima. Prsty obou rukou držel propletené před sebou.

Jodah se snažil pročistit si mysl a soustředit se na prsteny na černokněžníkově pravé ruce. Na palci se skvěl onyxový kroužek zažloutlé bílé barvy, na dalším prstu, na ukazováku, jednoduchý kroužek ze zeleného jadeitu. Na prostředníku velký kus obsidiánu vytesaný do tvaru lebky, na prsteníku mohutný načervenalý rubín a na malíku malá modrá kulička, zasazená do naleštěného zlatého prstenu.

Jodah se soustředil na prsteny a Lim-Dûl se na židli mírně posunul. Závrať rostla a spolu s ní vzrůstaly i naléhavé pocity v Jodahově mysli. Nakonec se Jodah přestal dívat na prsteny a místo toho se zahleděl na světlo, které se trousilo dovnitř skrz barevné sklo.

Pět prstenů. Pět barev magie. Pět druhů krajiny, které, když se slepí dohromady, umožňují čarodějům létat, sesílat magické střely a vyrábět předměty ze surové many, která proudí světem.

On to zná, pochopil Jodah. Zná to velice dobře. Dávalo mu to určitý pocit reality. Dávalo mu to pocit existence. Uklidňovalo ho to.

Lim-Dûl teď promluvil, ne na Jodaha, ale na správce. „Vzpomíná si na něco?“

„Ví, kdo je,“ řekl klidně správce.

„To je dobře,“ řekl Lim-Dûl. „Vzpomíná si na něco jiného?“

„Tohle objevování jsem nechal na vás, můj pane,“ odpověděl Chaeska.

Lord Lim-Dûl přikývl a řekl: „Výborně. Pak nás tedy opusť.“

„Ještě jedna maličkost,“ řekl Chaeska a odmlčel se. Jodah na urostlého správce neviděl, ale cítil tlak očí mohutného muže na svém zátylku.

„Ano?“ zeptal se Lim-Dûl.

„Možná by bylo lepší říci vám to o samotě…“

Lim-Dûl jej přerušil. „Teď není čas předvádět, že umíme udržet tajemství, Chaesko,“ řekl tónem kárajícího učitele. „Ven s tím.“

„Jeden z těch přivolaných mudrců ho očividně zná,“ řekl správce. „Tady tohohle. Oslovoval ho jménem. Říkal mu ‚arcimágu‘.“

Lim-Dûl se na správce přísně podíval a pak přikývl, přičemž si přejížděl prstem po čelistech.

„Zajímavé,“ řekl nakonec nevlídně. „Přiveď toho jednoho mudrce sem.“

„Jak si přejete, můj pane,“ odpověděl Chaeska a Jodah zpola uslyšel, zpola ucítil správcovy vzdalující se kroky.

Lim-Dûlovy oči se vrátily k Jodahovi, který stále svíral v obou rukou cínový korbel. Jodahovi Lim-Dûl připadal jako liška čekající před zvířecí norou. Trpělivá, ale připravená udeřit.

„Promiňte, já…“ začal Jodah, ale Lim-Dûl pozvedl ruku ozdobenou prsteny.

„…nerozumím,“ řekl Lim-Dûl, čímž hladce dokončil Jodahovu větu. „To se často stává. Nicméně rád bych, abyste porozuměl co nejrychleji, máte-li být k nějakému užitku.“

„Často stává,“ opakoval Jodah. Slova ho štípala na jazyku stejně jako zimní víno. „Stává při čem?“

„Při vašem příchodu sem,“ odpověděl černokněžník. „Při vaší odpovědi na vyvolání. Když někdo dorazí, často mívá zčásti zakalenou mysl. Nicméně podle toho, co o vás vím, byste měl být schopen to setřást.“

„Říkal jste, že jsem byl mrtvý,“ řekl Jodah. Snažil se z této věty udělat otázku, ale neúspěšně.

Lim-Dûl se mu podíval do očí. „Není jednoduché to vysvětlit, Jodahu z provincie Giva. Na co všechno si vzpomínáte?“

„Vím, jak se jmenuju, odkud jsem přišel, pamatuju si na své mládí. Ale nepamatuju si, jak jsem zestárl.“

„Vzpomínáte si na církev? Na Společenstvo? Na Město stínů?“ Lim-Dûl se naklonil na židli, jako by se snažil fyzicky vytáhnout vzpomínky z Jodahova mozku.

„Vzpomínám si na Církev Talovu,“ odpověděl Jodah. „Na to ostatní…“ Snažil se vytřást si z hlavy otravné včely. „Ano, ale jen matně.“

Lim-Dûlova ústa se stáhla do tenké čárky olemované vousem. „Jaký máme rok?“ zeptal se po chvíli.

Jodah svraštil čelo. „Nevím.“ Pomyslel na učence, kterého předtím potkal.

Lim-Dûlovy rysy mírně změkly. „Tak to zkusme jinak. Ve kterém roce jste se narodil?“

Jodah přikývl a oddechl si. Tohle věděl. „Ve čtyřstém třináctém roce po narození Urzy a Mishry. Tři sta padesát let po Zkáze Bratří.“

„Správně,“ řekl Lim-Dûl a znovu se usmíval. „A kdybych vám teď řekl, že je více než dva tisíce pět set let po zkáze, co byste mi odpověděl?“

„Dva tisí…“ To číslo bylo příliš velké. Zdálo se mu, že se závrať uvnitř něj znovu zvedá. Zhluboka se napil z číše, téměř ji celou vysál. „To není možné.“

„Není možné?“ zeptal se Lim-Dûl a začal se zvedat ze židle. „Nikoli, má ctěná památko na teplejší časy. Dovolte, abych vám ukázal, co není možné.“

Černokněžník se zvedl ze židle a luskl prsty. Kouzla, která zadržovala zarámovaná okna, se v odpovědi otevřela a velké matné světelné panely se na svých starodávných pantech zhouply směrem dovnitř. Jodah se neovládl, zvedl ruku, aby se chránil před jasem, a schoulil se před očekávaným chladem.

Za oknem byl vidět led. Nebyla to velká hora korunovaná sněhovou čepicí, ale obrovský ledovcový útes, který se tyčil ještě výš než samotná pevnost. Jodah vstal a došel k oknu, nezasažený chladem. Černokněžníkova magie očividně udržovala zimu na správné straně okenního parapetu.

Ledovec se jako bílé cimbuří táhl ve všech směrech, kam až oko dohlédlo. Jodah se pokusil odhadnout, jak je asi dlouhý, ale neúspěšně. Ledovec byl stovky mil široký a stovky stop vysoký. Dole u jeho základů se ve špinavě šedých kopečcích vršila uvolněná vytlačená hlína. U základů pevnosti tvořila vlhký, zčernalý močál, z jehož bahna vyrůstaly mrtvé stromy jako kostlivé paže. Jediná viditelná barva byla nebeská modř, bezoblačná a studená.

Uprostřed se v dálce tyčil kopec, ostře šedivá skála přečnívaná ledovcem. Jodah s hrůzou pochopil, že se dívá na horu, která se zdála menší kvůli zmrzlé ledové vlně, která se tyčila za ní a hrozila, že ji bez námahy rozdrtí.

Jodah bezmyšlenkovitě vystrčil ruku okenním rámem ven a rychle ji stáhl zpátky. Ať udržovalo mráz venku jakékoli kouzlo, končilo na hraně okna. Jodah si dýchal na špičky prstů, po náhlém vysunutí omrzlé.

„Tak tohle je teď váš svět,“ zazpíval černokněžník. „Tohle je výsledek Války Bratří, Urzova a Mishrova zničení. Doba, z níž pocházíte, se nyní nazývá Temno a byla pouhou předehrou k moderní době, době, v níž krajinu ovládl led.

Vy pocházíte z provincie Giva,“ pokračoval Lim-Dûl. „Giva je už po staletí pod ledem. Bašt civilizace je v dnešní době málo a jsou daleko od sebe. Tohle je jedna z nich, postavená na starobylém klášteře. Z městských států vaší doby se stala jen hrstka úpadkových metropolí – mezi nejhorší patří Krov a Kjeld. Měšťané na severu se vrátili ke své divokosti, ke svému barbarství. Bojují jedni proti druhým a pak podnikají nájezdy do mých zemí a kradou to málo, co se ještě dá. Na dalekém jihu elfové uctívají slabé, falešné bohy. Církev je mrtvá, Společenstvo je mrtvé, Město stínů je mrtvé.“

„Všechno je mrtvé,“ pravil tiše Jodah a vrátil se zpátky ke stolu. Najednou ucítil chlad a přál si být od okna co nejdál. „Všichni jsou mrtví.“

„Přesně tak,“ přisvědčil černokněžník a mávl rukou. Matné panely se nehlučně vrátily na místo. Lim-Dûl se usadil proti Jodahovi. „A přesto jste tady, zpátky z mrtvých.“

Jodah silně potřásl hlavou. Z otravných včel se nyní staly opilé otravné včely a Jodah schválně odsunul kovový kalich stranou. Pohár spočinul na kamenné desce stolu, popraskané staletími používání. Lim-Dûl s trpělivostí samotného ledovce čekal, až Jodah promluví.

„Já jsem mrtvý?“ zeptal se nakonec. „Tak jako ty věci u dveří?“

Nyní Lim-Dûl opět udělal něco nečekaného. Zasmál se. Nebyl to příjemný smích.

„Moje stráže? Kdepak, starý učenče. To jsou nemrtví, opravdové staré kosti a dávno zmrzlé maso oživené mými kouzly. V tomhle uvadajícím světě je to má specialita. Ne, vy jste něco docela jiného.“ Znovu se naklonil dopředu. „Teď něco velmi důležitého. Pamatujete si sesílání kouzel?“

Jodah se na chvilku zamyslel a zahleděl se na liščí tvář. Ta tvář se mu nelíbila a nevěřil jí. Navíc v černokněžníkově chování bylo něco, co ho znepokojovalo ještě víc než nemrtví u dveří.

Nakonec řekl: „Ano. Učil mě Voska, a později… myslím, že i jiní.“

„Dobře,“ řekl Lim-Dûl, opět se zaklonil a zaklesl prsty do sebe. „Obával jsem se, že bylo ztraceno příliš mnoho.“

Do Jodahova hlasu se nyní vloudila zlost. „Pořád mluvíte v hádankách a polopravdách. Jak jsem se sem dostal? Proč jsem naživu? Jsem vůbec naživu?“

Lim-Dûl zvedl prst ozdobený prstenem. „Začneme od začátku. Sešlete mi židli.“

„Prosím?“ zeptal se Jodah.

„Sešlete mi kouzlo, které stvoří židli,“ řekl Lim-Dûl pomaleji dráždivým hlasem dospělého, který mluví s dítětem. „Podobnou těm, na kterých sedíme tady u stolu.“

Jodah se zamračil a přesunul se na stranu. Ve své mysli našel tiché místečko bez bzučícího hmyzu, kde si tuhle znalost uchovával. Vypadalo jako klidné, mírumilovné místo chráněné před šílenstvím, které Jodaha nyní obklopovalo. Jodah začal vyvolávat energii farem a nížin a ta k němu skutečně přišla, ačkoli loudavě, jako by byla zamrzlá v čase a podnebí. Pomalu v duchu vytvaroval energii do tvaru obyčejné židle – čtyři dřevěné nohy se zkříženými příčkami a jediným opěradlem, které se zvedalo vzadu. Nebyla to přesně ta židle, na níž zrovna seděl, ale byla jí značně podobná.

Jodah se zhluboka nadechl a vytlačil onen obraz a jeho doprovodnou manu ze své mysli do reality. Vzduch před ním se mírně zakřivil a židle, taková, jakou si představoval, se objevila.

Jodah vydechl. Dotěrná mlha se o trochu zmenšila. Seslání kouzla mu přineslo něco zpátky. Byl s tím spokojen. Ačkoli si nevzpomínal, že někdy dřív seslal kouzlo, které vytvořilo židli, teď věděl, že to někdy udělal.

„Velmi dobře,“ pravil černokněžník. „Teď jsem na řadě já.“

Lim-Dûl mávl rukou a podlaha po jedné straně Jodahova magického výtvoru se zvedla. Z podlahy vyletěly zčernalé kosti a Jodah sledoval, jak se navzájem propletly do rámu židle – kosti nohou jako nohy židle, plochá pánevní kost jako sedátko a žebra jako opěradlo. Podlaha se sama spravila tak rychle, jak se roztříštila.

„Stvořili jsme dvě židle,“ prohlásil Lim-Dûl. „Jednu z kostí, jednu ze dřeva. Obě mají velmi odlišný vzhled, ale obě byly stvořeny z ničeho silami magie. To je právě síla, kterou máme my dva a která nás staví nad divochy. Síla magie.“

Jodah neřekl nic a Lim-Dûl pokračoval. „Když jste seslal kouzlo, představoval jste si to, co vytvoříte – dokonalou ‚židli‘, kterou se snažíte napodobit. Slyšel jsem a věřím, že někde existuje ultimátní ‚židle‘, ze které my oba modelujeme své myšlenky – židle, která je základem veškeré ‚židlovosti‘. Probouzí to ve vás nějaké vzpomínky?“

Jodah pomalu přikývl a černokněžník se usmál. „Mělo by. Některé z těch myšlenek jste objevil vy sám, když jste před více než tisíci lety vládl Městu stínů. Nepřivolali jsme opravdové židle, ale magické výtvory, kopie našich ideálních židlí vytesané magickými energiemi. A když to platí pro židle, platí to také pro, řekněme, zvířata. Kdybyste vyvolal psa a já bych také vyvolal psa, získali bychom dva odlišné psy, ale oba by splňovali podstatu ‚psovosti‘ a onen ultimátní pes by byl vtělen do důležitých společných částí obou psů.“

Jodah se nad tím zamyslel. Znělo to povědomě. Byla to část jeho života, na kterou si nedokázal vzpomenout? Ale jakou to má souvislost s jeho současnou situací?

Lim-Dûl zvedl ruku ozdobenou prsteny. „A teď, co třeba lidé?“ zeptal se klidně.

„Prosím?“ zeptal se Jodah.

„Lidé,“ zopakoval Lim-Dûl. „Kdybych si přivolal řekněme válečníka, co bych získal?“

Jodah začal odpovídat pomalu, ale když začínal chápat, o co jde, jeho řeč se zrychlila. „Získal byste… svůj vlastní odraz válečníka. Nebo mudrce. Tohle je to, co chcete říct? Že nejsem nic jiného než magické kouzlo?“

Neovládl se a znovu byl na nohou. I když měl tělo staršího muže, reagoval jako malé dítě. Lim-Dûl také vstal a opřel se klouby o stůl.

„Skoro jste na to přišel,“ řekl Lim-Dûl. „Ale ano, jste živou reprezentací toho, čím jste byl před lety, magicky přivolanou do mé přítomnosti, aby mi sloužila.“

„Nejsem ničí otrok!“ odsekl Jodah a mana vzadu v jeho mysli se téměř okamžitě začala skládat do nějakého dosud neobjeveného kouzla.

Lim-Dûl byl rychlejší. Téměř okamžitě, jak Jodah začal na něco myslet, projela základem jeho mozku těžká horká střela. Jodah ji v duchu uviděl, jak trhá ono bezpečné místo, na kterém si shromažďoval manu.

Jodah vydal krátký výkřik a zhroutil se na studené dlaždice. Temnota vzrostla a téměř ho celého pohltila, ale Jodah se držel své existence, jako se tonoucí člověk drží stébla.

Když jeho oči konečně dokázaly zaostřit, spatřil Lim-Dûla, jak pořád stojí na své straně stolu. Obě stvořené židle zmizely a zůstaly jen dvě původní. Opravdové židle, pomyslel si Jodah.

„Neřekl jsem, že jste otrok,“ pravil klidně Lim-Dûl, jako by se nic nestalo. „Jenom že jste tady, abyste mi sloužil. Než však uděláte něco dalšího unáhleného, promyslete si spolu se mnou to ostatní. Kdybych si přivolal válečníka, jaké vlastnosti bych u něj získal?“

Jodah chvíli neřekl nic a pak pomyslel na černou střelu, která prosvištěla jeho mozkem. „Statečnost. Čest. Asi taktiku. Schopnost ovládat meč?“

„A co kdybych si přivolal válečníka a poslal ho pracovat do knihovny?“ zeptal se Lim-Dûl s náznakem pobavení v hlase.

„Asi by to nebyl ten nejlepší kandidát,“ odpověděl Jodah.

„Správně. Schopnosti válečníka nejsou vždy stejné jako schopnosti mudrce,“ řekl Lim-Dûl, pyšný jako učitel, kterému se konečně podařilo něco vysvětlit svému tupohlavému žákovi.

Jodah zavrtěl hlavou. „Takže ti lidé v knihovně, to byli…“

Lim-Dûl rozpřáhl ruce. „Stejně falešní jako ty přivolané židle. A obávám se, že stejně falešní jako vy.“

Jodah řekl slabým hlasem: „Což je taky důvod, proč jeden z nich neví, jak se sám jmenuje.“

„K tomu, aby byl učencem, není podstatné, aby to věděl,“ řekl Lim-Dûl. „Když jsem ho vyvolal, získal jsem ‚stín‘, kopii ideálního učence. Tenhle si náhodou pamatoval dost o Městě stínů, aby vás poznal.“

„A to je i důvod, proč si já nemůžu na nic vzpomenout,“ řekl Jodah. Cítil, jak v jeho srdci, v místě, kde vyvolával manu, kde přistupoval ke svým vzpomínkám na zemi, část jeho já umírá.

„Částečně,“ pravil Lim-Dûl. Pozvedl obočí a teď vypadal téměř sympaticky. „Ale vy jste něco víc. Víc než jen vyvolaný učenec. Á, Chaeska se vrátil.“

Jodah se na židli ohlédl. Neslyšel ani otevření dveří, ani kroky urostlého muže. Správce Tresserhornu, Lim-Dûlův sluha, před sebou popoháněl jednoho z učenců z knihovny: sněhobílého muže, který Jodaha předtím oslovil. Tlustý muž si nervózně mnul ruce.

„Lorde Lim-Dûle,“ řekl tlustý učenec, „Lorde Jodahu. Nechtěl jsem vás urazit, předtím…“

Lim-Dûl zvedl ruku. „Neurazil jsi. Nechal jsem si tě zavolat jen proto, abys tady mému kolegovi předvedl pár věcí. Řekni mi, kdo to byl Tawnos.“

Tlustý učenec se protáhl a oddechl si. „Aha,“ zabrblal. „Tawnos byl Urzův učeň, jak je zmíněno v legendárním textu Starověká válka od Kayly bin-Kroog. V tom textu se o něm psalo jako o…“

Lim-Dûl ho přerušil: „A generál Jarkeld?“

„Ehm,“ řekl učenec. „Podle mých nedávných výzkumů to byl oblíbený kjeldorský generál, pro svou taktickou brilantnost přezdívaný Arktický lišák. Má se za to, ehm, že padl poté, co byl jeho prapor ztracen v bitvě v Adarkarských pustinách…“

„A Jodah z Givy?“ přerušil jej Lim-Dûl podruhé.

„Věčný arcimág Města stínů,“ odpověděl učenec. Hladce změnil téma a zaměřil se na Jodaha. „Studoval magii u Vosky, Simy, Barla, Itha a Mairsila Samozvance. Po pádu Společen…“

„A jak se jmenuješ ty?“ zeptal se Lim-Dûl.

Učenec se na chvilku zadrhl a pak pronesl: „Nevím.“

„Jistě že nevíš,“ řekl Lim-Dûl a mávl rukou. „Není to podstatné, tak to nevíš. Děkuji ti. My dva jsme hotovi.“

Jodah si myslel, že Lim-Dûl muže propouští. Černokněžník to opravdu udělal, ale úplně jiným způsobem, než Jodah očekával.

Bělovlasý muž otevřel ústa, aby něco řekl, ale nic z úst nevyšlo. Trhl sebou a zvedl ruku. Od konečků prstů se muž začal párat, jako rybářův svetr, který se zachytil o zatoulaný hřebík. Pod strachem zděšenýma očima se maso bělovlasého muže začalo odmotávat a zůstávala po něm jen prázdnota.

To už se začaly párat obě ruce. Odtrhávaly se od nich kousky masa tenké jako stužka a rozplývaly se ve vzduchu. Okraje učence se páraly a části jeho šatů odbublávaly do ztracena. Mudrc se pokusil vykřiknout, ale jeho tvář už byla z větší části pryč a zbyla po ní jen skvrnitá hromádka stínů v místech, kde byly oči a ústa.

Jodah se snažil zvednout ze židle, ale na rameno mu dopadla těžká ruka (správcova) a zatlačila ho zpět na místo. Jodahovi uvízl výkřik v hrdle, jak se učenec doslova rozvířil do ničeho a nezanechal po sobě ani obláček páry.

Jodah se otočil k Lim-Dûlovi a jeho tvář připomínala masku hněvu. „Vy jste ho zabil!“ zavrčel.

Lim-Dûl pozvedl obočí a prsty jeho levé ruky se roztančily po prstenech pravé. „Nezabil. Nebyl vůbec naživu. Ani vy nejste. Jestli mi máte sloužit, budete to muset pochopit.“

„Proč si myslíte, že vám budu sloužit?“ odsekl Jodah. „Po tom všem, co jsem tady viděl!“

„Protože nemáte na vybranou,“ řekl Lim-Dûl a jeho tváře poprvé rozjasnily emoce. „Ne, přesněji, protože máte na vybranou: buď mi sloužit anebo se vrátit do zapomnění, ze kterého jste přišel. To jsou vaše možnosti!“

Jodah se zhluboka nadechl. „Tak si vyberu zapomnění.“

Lim-Dûl se na Jodaha na dlouhou dobu zahleděl. „Samozřejmě,“ řekl nakonec. „Omlouvám se. Udělal jsem chybu. Snad až vás vyvolám příště, budu mít více štěstí a podaří se mi vás přesvědčit, abyste mi pomohl bez hloupého vyhrožování.“ Černokněžník svraštil obočí a napřáhl ruku směrem k Jodahovi.

Jodah se zhluboka nadechl, oči přilepené k Lim-Dûlově ruce. Už skoro cítil píchání v kůži a představoval si, jak se části jeho těla roztřepují do ztracena. Sáhl do svého mentálního místa, kde si schovával magii, ale nenašel tam nic, čím by se mohl bránit.

Jodah zvedl ruku. „Ne!“ neovládl se a vykřikl. „Nechci, aby… Chci říct, prosím.“

Lim-Dûl snížil svou ruku a vyloudil liščí úsměv. „Nechcete… co?“

„Nechci…“ Jodah se prodíral ke správnému slovu, „nechci umřít.“

„Umřel jste už dávno,“ řekl klidně Lim-Dûl.

„Tak nechci přestat existovat,“ řekl Jodah. „Jenom mi řekněte, co ode mě chcete.“

Lim-Dûl přikývl. „Poloviční existence je lepší než žádná. Věřte mi, tohle vím.“ Když mluvil, zdálo se, že se na jeho úzké tváři mihl stín. „A já vás ani nechci rozptýlit. Na to vás příliš respektuji, respektuji vaši historii, váš odkaz. Ale rozptýlím vás, jestliže budu muset. Rozumíte?“

Jodah se podíval na desku stolu. „Rozumím.“ V ústech cítil pachuť staré mědi.

„Dobře,“ řekl Lim-Dûl. „Protože od vás potřebuji, abyste vedl tu chátru mudrců a učenců. A vy to budete umět, protože jste zvláštní.“

Jodah se neovládl a vzhlédl. Lim-Dûl se ošklivě zašklebil.

„Ale ano, jste. Pamatujete si, jak jsem vám řekl, že přivolání válečníka nebo učence přinese ideální podstatu onoho válečníka nebo učence a to ostatní ponechá náhodě, vesmíru, který vyplní vše, co je nepodstatné?“

Jodah přikývl, ale Lim-Dûl čekal na slovní odpověď. Nakonec Jodah řekl: „Ano. Pamatuju si to.“

„Sledujte.“ Lim-Dûl mávl rukou a v místě, kde zmizel bělovlasý mudrc, se vzduch začal zhmotňovat. Shlukoval se dohromady a houstl do tvaru člověka.

Nejprve si Jodah myslel, že Lim-Dûl přivádí zpět k existenci onoho sněhovlasého učence, ale mlha se namísto toho zformovala do obrysu štíhlé ženy. Měla snědou pleť, na krku jí visel zlatý náhrdelník, měla kočičí oči a vlasy tak tmavé, že vypadaly až modré.

Žena se uklonila Lim-Dûlovi. „Volal jste mě?“ zeptala se zpěvným hlasem. Jodaha ignorovala.

„Jdi tady se správcem do sklepení,“ nařídil Lim-Dûl. „A začni pracovat na svých studiích. Začni tam, kde skončil tvůj předchůdce.“

„Jistě,“ odpověděla.

„Počkejte,“ řekl Jodah a žena se obrátila o kousek k němu. Dívala se na něj se zjevným nezájmem. Jodah na ni pohlédl a zeptal se: „Jak se jmenujete?“

Žena bez mrknutí oka odpověděla: „Je tahle informace podstatná?“

Jodah se na vteřinku zamyslel a pak řekl: „Vlastně myslím, že ani ne.“

„Můžeš jít,“ řekl Lim-Dûl.

Uklonila se a vyšla se správcem ven.

Lim-Dûl se obrátil k Jodahovi. „Dokud je v tom zapojena magie, není rozdíl mezi učencem, který sem přijde, a učencem, který odešel. Oba jsou jen klam, vybavený dostatkem základní podstaty, aby dokázal splnit své úkoly. Ale vy, Jodahu, jste zvláštní.“

Lim-Dûl rozpřáhl ruce před sebou. „Někteří jedinci jsou v životě tak silní, že pokračují i po smrti. Ne jako duchové, tak to nemyslím, ale jako pověsti. Legendy z minulosti. A jestliže je dostatek těchto legend dostatečně pravdivých a silných, pak kouzelník dokáže přivést na svět ultimátní formu takového jedince. Zatímco učenci jsou pouhými stíny ‚učenectví‘, takoví jedinci jsou stíny svých originálních modelů. Jedinci jako vy.“

Jodah na černokněžníka vrhl krátký pohled a stroze přikývl.

„Proto si tedy pamatujete své jméno,“ pokračoval Lim-Dûl. „Původní Jodah byl mocný mág, proslulý učenec, legenda mezi svými spřízněnými mágy. Byl nápomocný v kodifikování pěti barev, stejně jako těch úžasných vyvolávacích kouzel, která vás přivedla na svět. Přesto však jste pouhou jeho kopií, a proto si toho také moc nepamatujete. Já jen doufám, že to, co si pamatujete, bude stačit.“

Jodah si zvedl obě ruce ke spánkům. Tohle už na něj bylo příliš. „A co ode mě chcete?“ zeptal se nakonec, přičemž zvýšil hlas skoro až ke křiku.

„Chci, abyste porozuměl,“ řekl Lim-Dûl, nyní prosebným tónem. „Chci, abyste pochopil, že jste zvláštní a že by se mi ošklivilo vás rozplynout a vyvolat znovu. Ale jestliže mě zklamete, tak to udělám. A kdybyste snad uprchl a přežil v mrazu,“ mávl směrem k oknům s matnými skly, „byla by jen otázka času, kdy bych prostě zapomněl vás udržet při životě. A pak jednoduše zmizíte, stejně jako vaše židle, jakmile jste se přestal soustředit. Rozumíte mi?“

Jodahovo čelo se stáhlo. „Rozumím. Přežiju jen díky vašemu rozmaru. Jsem jen magicky stvořený duch, kopie minulosti. Teď, než se z toho dočista zblázním, co ode mě chcete?“

Lim-Dûl se zaklonil na židli a usmál se. „Chci vědět něco o sférách existence. Chci vědět, jak se navzájem ovlivňují. Konkrétně hledám jednu toulavou sféru, takovou, která zbloudile putuje mezi ostatními. A jestli vám přitom, až tohle všechno budete dělat, zbude trocha času,“ úsměv na tváři se prohloubil, „chci, abyste mi řekl, jak zabít sférochodce.“

Kapitola 3
Náznak života

Bratři Urza a Mishra po sobě zanechali dlouhé stíny. V mnoha směrech v jejich stínu stále žijeme.

Jejich válka přetvořila svět a uvrhla Terisiare do dlouhého období, které vyvrcholilo Dobou ledovou. Když ve své poslední bitvě zničili Argoth, zahalili svět do mraků. Přivolali led. Vychýlili svět z jeho dráhy. Odštěpili náš vesmír od většího vesmíru pod ním.

Zdá se, že zprávy o jejich osudu a trestu za tento čin se liší podle toho, kdo tuto legendu vypráví. Jeden nebo oba bratři byli zabiti při výbuchu, který válku ukončil. Jeden nebo oba bratři byli zajati Phyrexijci, strojovými démony z jiné dimenze, a uvězněni v srdci toho zkrouceného pekla, které je jejich domovem. Jeden nebo oba Bratři vzestoupili a stali se sférochodci, božskými postavami, které se dokázaly přesunovat mezi světy dle svého rozmaru a byli od smrtelníků natolik vzdálení jako smrtelníci od zvířat.

I kdyby však Urza a Mishra opravdu byli sférochodci, nebyli jedinými lidmi s touto mocí, kteří kráčeli po terisiarské zmrzlé půdě. Během tisíciletí, která vedla k Době ledové, existovalo velké množství jedinců, v nichž tyto síly povstaly. Brutální Tvesh Szat, krutá Freyalise, šílený Leshrac, nepoznatelná Marit Lage. Ti všichni byli sférochodci a vládli jako vrtošiví bohové až do konce Doby ledové a uzdravení Střepu. Doba ledová byla jejich věkem a zkřížit jim cestu se opovážili jen ti nejstatečnější nebo nejhloupější.

Během Doby ledové vrhali tito velcí sférochodci dokonce větší stíny než samotní Bratři. Bratři totiž byli pryč, zatímco tito sférochodci na Terisiare stále vzkvétali, kuli pikle a bojovali.

Arkol, argivský učenec

Koneckonců, myslel si Jodah, jakou jinou možnost jsem vlastně měl? Později si namlouval, že souhlasil nejen proto, aby se zachránil, ale i proto, aby z této dohody časem našel cestu ven. Že souhlasil jen proto, aby zabránil Lim-Dûlovi vyvolávat ho znovu a znovu. A ze všeho nejvíc, jak si sám říkal, souhlasil prostě proto, aby se zbavil černokněžníkova blahosklonného postoje. Lim-Dûl vypadal, že má extrémní zájem na tom, aby Jodah porozuměl každému kroku. Předpokládal, že Jodah nic neumí a zoufale potřebuje být vyučován.

Jodah nenáviděl přednášky, i v době, kdy byl ještě naživu. Tím si byl naprosto jistý. Čím dříve bude souhlasit, tím dříve se bude moci pustit do svého úkolu na vlastní pěst.

Brzy Jodah přišel na to, proč byl z magického zapomnění přivolán právě on. Uspěchaný ruch, který v Lim-Dûlově sklepním archívu viděl poprvé, hraničil s čistým chaosem. Učenci pracovali na stejných oblastech výzkumu a často si u sebe nechávali spisy, které nepotřebovali, někdy jen aby se nedostaly do rukou jiným. Mudrcové se hádali o přístup k různým svazkům a nikdy nevraceli texty tam, kam na policích patřily. Pěstní bitky nebyly vzácností, čistokrevné krádeže také ne. Zprávy, pokud vůbec byly vypracovány, bývaly zoufale neúplné, mizerně napsané a často úplně vymyšlené.

Lim-Dûl potřeboval někoho, kdo do mumraje ve sklepení vnese řád, někoho, kdo si poradí s hašteřivými mudrci, učenci a písaři, kdo dokáže udělat pořádek v jejich blábolivých poznámkách a kdo dokáže řídit jejich činnost. Černokněžník očividně přivolal Jodaha ze zapomnění proto, aby přízračný mág řídil blázinec přízračných učenců.

Ke svému překvapení to Jodah zvládal ochotně a dobře. Ať byly zahalené vzpomínky na jeho dospělý život jakékoli, Jodah měl talent koordinovat, organizovat, rozdělovat úkoly a řídit. Nic takového neobsahovaly žádné z útržkovitých vzpomínek, které mu zůstaly – mohl se jen domnívat, že to je talent, který získal, když byl Věčným arcimágem Města stínů.

Přesto to byl talent přimět vyvolané, manou vytvořené učence, aby se chovali jako skupina, a ne jako banda intelektuálních jednotlivců. Tento učenec potřeboval navést k určité skupině svazků. Támhletu písařku bylo třeba povzbudit, aby se podělila o svou práci. Třetí dostal za úkol, aby vysvětlil magickou teorii čtvrtému, který je všechny předčil, ale nechtěl se o své znalosti podělit kvůli strachu z církevní inkvizice.

Jediné, co Jodaha překvapovalo, bylo, že mu to jde tak snadno. V mnoha směrech byly jeho vrozené schopnosti útěchou v jeho vlastní existenci nebo jejím nedostatku.

Každé ráno si Jodah všechny mudrce shromáždil a přidělil jim úkoly. Většina učenců nebyla o mnoho víc než vyvolané zdroje informací, které existovaly jen proto, aby předaly dál to, co vědí, a shromáždily další vědomosti. Většina z nich byla pouhou esencí učence scvrklou na svou nejzákladnější podstatu, ačkoli někteří v sobě měli vtip, kousek osobnosti, díky němuž byli obtížněji zvládnutelní a který představoval problém, který Jodah musel vyřešit.

Jak zjišťoval, podobalo se to krocení veverek.

Aby problémů nebylo málo, mezi skupinou písařů stále přibývaly nové tváře, nová těla ve shromážděném davu, všechna vytvořená Lim-Dûlem. Někdy bývali klidní, občas nebyli ničím víc než jen živými automaty, které existovaly jen kvůli svému výzkumu a ničemu jinému. Často byl nově vyvolaný učenec po většinu prvního dne zmatený a popletený.

Jen zřídka někdo přemýšlel natolik, aby pokládal opravdové otázky na to, kdo je a co tady dělá. Nejprve si Jodah myslel, že takoví muži a ženy jsou podobní jako on, že mají nějaké povědomí o své minulé existenci. Ale ve skutečnosti všichni hledali jen odpověď, jakoukoli odpověď, a jakmile ji dostali, vrátili se ke své práci. Nikdy se neptali na to, co se dozvěděli, a pokojně přijímali svůj nový neživot.

A tak Jodah dohlížel na knihovnu plnou přízraků, které se neustále prohrabovaly starými texty, rozlouskávaly nové a přidávaly své vlastní vědomosti k nahromaděné sbírce starších. Od Lim-Dûla stále přicházely otázky a den co den se měnily. Někdy se týkaly povahy kjeldorského národa a Balduvijců, někdy historických druhů nemrtvých, jindy zase sfér a sférochodců. Pokaždé se však nakonec stočily na sféry a sférochodce.

I přes svůj původ měli manoví učenci stejné potřeby jako smrtelníci. Potřebovali dvakrát denně jíst, během dopoledne a ke konci dne. K obědu Chaeska nechával nemrtvé sluhy přinést do sklepení plný stůl jídla. Když Jodah pozoroval písaře a mudrce, jak se slétávají k jídlu, říkával si, že nakonec jsou až moc smrtelní. Chaeska také vždy přinášel něco pro Jodaha, odděleně od jídla pro učence.

Odpoledne Jodah přinášel Lim-Dûlovi nejnovější soubor hlášení. Zpočátku Lim-Dûl naléhal a pokládal podrobné otázky týkající se Jodahových metod a přesnosti jeho informací. Může Jodah potvrdit legendy, které se točí kolem původu sférochodců nebo, což je ještě důležitější, těch několika jejich doložených úmrtí? Jsou legendy o Urzovi pravdivé? Opravdu on nebo jeho bratr Mishra vzestoupil? A pokud ano, kde jsou teď? Jestliže byli uvězněni v temných dimenzích Phyrexie, jakým způsobem byli znehybněni? A dokázali uprchnout?

Po prvním týdnu začala Lim-Dûlova pozornost ochabovat, a zatímco Jodah četl hlášení, černokněžník jen seděl na svém kostěném stupínku a pak poslal učence zpátky do knihovny. To Jodaha obzvláště znervózňovalo – jestliže nebude k množství znalostí nic přidávat, černokněžník ho může nechat rozplynout a rozplynutí bude trvalé.

Když byl Jodah obklopen starodávnými texty, z nichž většina nebyla v době, kdy byl „naživu“, ještě napsána, pátral i po svém vlastním původu, po svém vlastním životním příběhu. Ale uplynulá léta očividně odvedla svou práci velmi dobře. Z jeho vlastní doby toho zbylo zoufale málo a mezi tím nebylo nic, co přímo odkazovalo k Městu stínů, nebo, jak tomu říkal onen bělovlasý vyvolaný učenec, ke Škole Neviděných. Schovával Lim-Dûl tyto svazky jinde, nebo škola prostě vymřela spolu se vším ostatním z jeho doby?

Ke konci dne mudrcové odcházeli na hlavní jídlo a pak se odebírali odpočívat do svých pokojů, neboť jak se zdálo, měli také stejnou potřebu spánku jako smrtelníci. Někteří odcházeli s různými svazky nebo spisy pod paží a Jodah se další den musel pokaždé ujistit, že vrátili vypůjčené texty na svá místa. Občas Jodah povečeřel s nimi, ale jejich hovory se týkaly výhradně jejich výzkumů a nikdy se od tohoto tématu neodklonily ani přes Jodahovu zoufalou snahu zavést konverzaci jinam.

Jodah se směl volně pohybovat po celé pevnosti, ale nic moc zajímavého tam nebylo. Vypadalo to, že v celé pevnosti nejsou žádní jiní živí lidé než Chaeska a Lim-Dûl – stráže byly nemrtvé a s mudrci, včetně něj, se nezacházelo o mnoho lépe než s přivolanými zvířaty. Při několika příležitostech se vydal na procházku po cimbuří (vzpomínky mu napověděly, že na takové procházky kdysi chodil často), ale arktické větry jej brzy zahnaly zpět dovnitř.

Lim-Dûl měl pravdu – nebylo odtud kam jít. Hrad byl obklopen umírajícím jezerem napůl zmrzlých pahorků a zastíněn nedozírnou ledovou zdí. Na východě se tyčila hora, jako by se napůl snažila vyrovnat se síle ledovce. Vědomí, že odtud nevede žádná cesta, rovněž udržovalo Jodaha uvnitř.

Večer pak Jodah shromažďoval a zpracovával poznámky svých písařů, z nichž se snažil vytáhnout různá vlákna, která jeho pomocníci přes den utkali. Pro tento účel mu byla poskytnuta pracovna vedle jeho pokoje, osvětlená skleněnou baňkou plnou zářící bílé many. Prodíral se souhrny a snažil se najít nějaký bod, který ostatním mohl uniknout.

Jodah věděl, co je to sférochodec. Legendy z jeho vlastní doby řadily do této kategorie extrémně silných bytostí Urzu a často i Mishru. Byly to bytosti mocnější než Jodah (v době, kdy býval arcimágem) i sám černokněžník. Měly schopnost přemisťovat se mezi světy podle vlastního rozmaru, přivádět k existenci celé legie a pak je nechávat zmizet, vyvolávat kouzla vymykající se chápání smrtelníků.

Kromě toho však o nich bylo známo jen málo, pouze střípky a útržky, které Jodah dokázal vydolovat z nesčetných svazků. Nikdo nevěděl s jistotou, jak sférochodec vzniká nebo, což bylo pro Jodahův výzkum důležitější, jak ho zabít. Nejlepší teorie, na kterou narazil, byla, že určití jedinci mají ve své podstatě zkrat, „jiskru“, která umožní smrtelníkovi rozkvést do zralého sférochodce. Ne každý takovou jiskru má a ne každý, kdo ji má, do onoho vyššího stavu vzestoupí. Přesný mechanismus zůstával neznámý, ale zdálo se, že jeho součástí je velká zátěž, snad až násilná smrt budoucího sférochodce.

S takovým vzestupem přichází síla a se silou očividně přichází šílenství. Pověsti, které Jodah objevil, čas od času detailně popisovaly, jak sférochodci jako Tvesh Szat nebo Leshrac nebo Freyalise kosili populaci smrtelníků jako morová rána a rozsévali zkázu ve svých šlépějích. I původní bratři, první ze zaznamenaných sférochodců, byli šílení ve svých bratrovražedných bitvách, které zničily ostrovní království na jihu a, pokud měl Lim-Dûl pravdu, vytvořily venkovní ledovce.

Výbuch v Argothu způsobil kromě zničení světa ještě něco jiného. Očividně změnil vztahy mezi různými světy, mezi nimiž sférochodci cestovali. Sférochodci se teď už mezi nimi nemohli přesunovat, jak chtěli, a byli omezeni na hrstku světů, možná jen na jeden. Jodah si myslel, že i toto uvěznění přispívá k jejich šílenství.

Jodah pracoval dlouho do noci, zčásti také proto, že se bál spánku. Cítil, že jestliže půjde spát, může být z Lim-Dûlova rozmaru rozpárán nebo, což by bylo ještě horší, zapomenut a jednoduše zmizí z existence. Když se ráno probouzel, bylo to vždy náhle jako člověk, který byl uvězněn v noční můře a přinutil se vzbudit. Ztěžka dýchal, chytal se za tělo a připomínal si, že ano, stále existuje – aspoň pro tuto chvíli.

Jodahovi se zdály sny. Přemýšlel, zda sny jsou u vyvolaných bytostí přirozené nebo je to jen další důsledek toho, že je „zvláštní“. Napřed si své sny zapisoval a hledal ve svých zamlžených snových zážitcích stopy vzpomínek. Zdálo se mu o lodi obsazené méry, potápějící se v prudké bouři, a část jeho já mu napověděla, že to je pravda. Zdálo se mu, jak se ukrývá ve velké zdobené fontáně, když ho hledají goblini, a cítil, že i to je pravda. Zdálo se mu o planoucím muži v kleci, který byl současně přítel i nepřítel, a cítil, že i části tohoto snu jsou pravdivé.

Zdálo se mu, jak sedí u lůžka staré, tmavovlasé umírající ženy. Nepamatoval si, jak se jmenovala, jedině, že mu byla drahá, a když se probudil, měl polštář promáčený slzami. Také tento sen se zdál být pravdivý; od té doby si své sny už nezapisoval.

Co se týkalo Lim-Dûla, ten vypadal, že vůbec nespí. Kdykoli byl Jodah zavolán (vyhýbal se pomyšlení na slovo „přivolán“) do velké síně, černokněžník překypoval aktivitou. Stůl pod okny z matného skla byl obsypán mapami, každá z nich obsahovala tmavě červené značky označující místo a polohu armád černokněžníkových sousedů. Jodah si všiml, že když podává pánu pevnosti hlášení, často jeho pozornost zabloudí právě k těmto mapám.

Jednou, když si opět chladil kosti procházkou po hradbách citadely, Jodah v ledovém větru uslyšel pleskot velkých křídel. Vzhlédl a uviděl obřího ptáka s rozpětím křídel skoro tak velkým, jaké měli legendární draci, jak stoupá z jedné osamělé věže pevnosti. Jodahovi se zdálo, že na ptačích zádech těsně před křídly vidí postavu v brnění. Byl si jist, že na parapetu věže viděl druhou postavu, oblečenou v červené, která sledovala, jak pták v mrazivém větru vzlétá.

Náhle se ho zmocnila zvědavost. Utíkal do věžičky a probíhal křivolakými chodbami s překvapivou lehkostí jako někdo, kdo se v pevnosti cítí jako doma. Když doběhl až do věže a uviděl, že muž v červeném oděvu je stále tam, přerývaně dýchal a studený vzduch ho pálil v plicích.

Byl to cizinec oblečený v šatech, o nichž Jodah věděl, že v této době už jsou zastaralé. Jeho tunika byla vycpávaná deka proti mrazu a jeho helma měla mírně kuželovitý tvar. Ze svalnatých ramen mu splývala černá pláštěnka. Rukávy měl rovněž červené a končily v těžkých černých rukavicích. Jodaha si nevšiml. Místo toho sledoval ptáka o velikosti draka, z něhož již nezbylo víc než tečka na obzoru.

„Vy jste opravdový,“ řekl Jodah a postava se otočila.

Jodah v okamžiku poznal svou chybu. Mužova vousatá tvář byla bezvýrazná, bez lesku – mrtvá. Jeho oči jevily určitou známku života, ale byly to jen záblesky bojující s tmou kolem sebe. Zdálo se, že je uvězněný mezi životem a smrtí.

„V určitém smyslu slova,“ odpověděl červeně oblečený muž na Jodahovu otázku. „Pravděpodobně ve stejném smyslu, v jakém jste opravdový vy. Ani více opravdový, ani méně.“

Jodah natáhl ruku. „Jodah z Givy,“ řekl mág.

„Marton Stromgald,“ představila se postava v brnění a stiskla Jodahovu ruku starobylou, ozdobně vyšívanou rukavicí, jejíž kůže byla po mnoha taženích už pružná.

Jodah přikývl. Válečníkovo jméno znal. Kjeldorské historické spisy, k nimž měl přístup, obsahovaly historie kjeldorských bitev a velcí generálové jako Stromgald a Jarkeld se nacházeli v mnoha z nich.

„Jste jen dvojník, jako já,“ řekl generál. „Duch, který přetrval přes svůj čas?“

Jodah přikývl. „Myslel jsem, že jsem jediný.“

„Musí vás hodně nenávidět, že si vás přivolal,“ řekl generál. „Tak hodně, jak nenávidí mě.“

„Nemyslím, že…“ Jodah se zarazil a v mysli mu povstaly vzpomínky na bolest z Lim-Dûlovy trestné černé střely. „Nevím, jestli mě nenávidí.“

Marton Stromgald se usmál a odhalil prohnilé, zažloutlé zuby. „Nenávidí každého. Každého, kdo kdy žil. Ale pro ty, které nenávidí obzvlášť, má zvláštní zacházení. Pamatujte si, že pokaždé má důvod pro to, co dělá. Udělal si z vás svou loutku?“

„Nevím, co tím myslíte,“ odpověděl Jodah.

„Svou loutku,“ řekl Stromgald. Blýskání v jeho očích na chvíli ustalo, téměř odumřelo. „Já pro něj nejsem nic víc než loutka. Kdykoli mě potřebuje, je vždycky přítomen se mnou. Říká mi, co mám říct, a já to řeknu. Říká mi, co mám dělat, a já to dělám. Nemám na vybranou. Nemám žádnou vlastní vůli. Říká, že je to trest, ale nevím, za co.“ Urostlému muži poklesla brada k hrudi.

Jodah se zadrhl. „Já ne… Mně tohleto neudělal.“

Generál zvedl hlavu. „Zatím,“ řekl prostě. „Tohle si pamatujte, chlape. Když máte co do činění s černokněžníkem, zažijete horší věci než smrt.“

Jodah se chtěl zeptat na víc, ale generál lehce sklonil hlavu.

„Přichází.“ Stromgald zavřel oči. Když je otevřel, byly to už jiné oči. Tělo proneslo generálovým hlasem, ale Lim-Dûlovými slovy: „Tady nemáte co dělat. Není tady nic, čemu byste se mohl přiučit. Řekněte sbohem a nechte generála odejít do velké haly.“ Pak se jeho oči znovu zavřely, a když se otevřely, byly v nich opět skoro mrtvé záblesky.

„Jsem jeho loutka,“ řekl (ne)mrtvý generál. „A vy také, i když o tom možná nevíte. Pamatujte si jedno – i loutkáři mají něco nebo někoho, kdo jim tahá za provázky.“

Pak se ze studeného parapetu vytratil a Jodah už ho během svého pobytu v Tresserhornu víckrát neviděl.

*****

Když během třetího týdne svého neživota Jodah nesl svou zprávu do Lim-Dûlovy velké síně, spatřil, že velká okna z matného skla jsou otevřená, černokněžník stojí u nich a pozoruje led za nimi. I přes neviditelnou magii, která udržovala arktické větry za okny, si Jodah představil zimu a otřásl se.

Lim-Dûl kývl a Jodah zahájil své každodenní hlášení. V jeho výzkumech během posledních několika dní byla zahrnuta mýtická postava známá jako Marit Lage, která před pěti sty lety očividně shromáždila velikou moc, než byla pohřbena ve velké hrobce pod mořem. Existovaly silné náznaky, že tahle Marit Lage byla sférochodkyně, ale z těch několika zdrojů, které nashromáždil, Jodah poznal, že ačkoli Lage byla extrémně mocná, nepatřila do stejné skupiny jako Urza a jeho bratr. Marit Lage mohla a nemusela být sférochodkyně, ačkoli způsob uvěznění někoho tak mocného by se dal využít v Lim-Dûlově hlavním pátrání.

Kromě toho Jodah ve svém bádání nalezl nejméně čtyři odkazy na bludnou sféru; takovou, která se dostala dostatečně blízko k tomuto světu, aby způsobila trhliny, a tedy zájem mezi sférochodci a mágy. To mohla být ona toulavá sféra, na kterou se ptal Lim-Dûl. Co bylo důležitější, období mezi těmito zjeveními se prodlužovalo, což naznačovalo, že na toulavou sféru působí další vlivy. Jodah doufal, že tohle je onen průlom, který Lim-Dûl hledá, a tak toho řekl co nejvíc.

Ale jak Jodah mluvil, hlas se mu pomalu vytrácel. Lim-Dûl neposlouchal, ale místo toho hleděl z okna na zčernalá bahenní vřesoviště u spodku ledovce.

„Přichází zima,“ prohlásil nakonec Lim-Dûl. „A zima je období tažení.“

Jodah přikývl, ale zeptal se: „Ne léto, po zasetí a před sklizní?“

Lim-Dûl se přidušeně zachichotal. „V dnešní době je máloco k zasetí a ještě méně ke sklizni, zvlášť tady na dalekém severu. A moji vojáci se o zásoby moc nestarají. Sledujte.“

Jodah popošel o několik palců k okennímu parapetu. Pořád měl strach ze studených větrů za oknem. Lim-Dûl prostrčil ruce okenním rámem, očividně nedotčen venkovním chladem. Zavřel oči a jeho dlouhé prsty na jedné ruce holé a druhé obložené prsteny zazářily bledým nažloutlým světlem.

Krajina za sněhovým polem se na okamžik zklidnila a před Lim-Dûlovým temným kouzlem ustal dokonce i vítr. Pak si Jodah všiml, že jezero u základů pevnosti začíná bublat a pěnit, jako by v jeho srdci leželo něco teplého, od čeho jezero začalo vřít.

Z jezera však nic teplého nevzešlo. Místo toho se voda vzedmula a na hladinu se vynořilo něco kulatého a tmavého – pak druhé, pak třetí a pak další. Jodaha nejprve napadlo, že to jsou rybářské plováky, které drží sítě, aby se nepotopily, ale černé kulaté věci se stále zvedaly a stávaly se z nich lidské hlavy, zkroucené a pokřivené smrtí, které se klátily na roztříštěných krcích a pokleslých ramenech.

Nemrtví – zombie, jako ty, které strážily věž. Tyhle na sobě neměly padnoucí brnění, nebyly pomalované, lakované a opečovávané. Tohle byli vyvrženci, utopení v jezeře, kterým bylo teprve teď umožněno vynořit se na hladinu v arktickém vzduchu.

Vítr se znovu zvedl, jako by se snažil tato tmavá, prohnilá stvoření omotat pásy sněhu. Na některých místech se na nich sníh zachytával a jinde zamrzal, vytvářel podivné obrazce a zmrazoval volně visící maso na jejich tělech. Bylo jich už nejméně padesát. Valily se z jezera a kolébaly se pryč od pevnosti, aby splnily nevyslovené rozkazy.

Jodah se díval dál a hýbat se začaly i kopečky u úpatí hory. Z nich se plazili další spálení, popelaví tvorové, kteří si prokousávali cestu ven ze zaledněného lůna a protahovali si všechny čtyři končetiny. Měli zhruba lidský tvar, ale údy měli neuvěřitelně protáhlé. I na dálku Jodah rozeznával jejich zničené tváře, jejich shnilé oči. Ze všeho nejlépe viděl jejich dokořán otevřená ústa plná tesáků. Jeden z dlouhoúdých tvorů pročenichal studený vzduch a vydal ječivý skřek. Odpovědí mu byly další podobné skřeky z dálky. Popelaví humanoidé, černošedí pavouci na bílém pozadí, klusali za šmátravými zombiemi.

„Brzy bude zima,“ řekl Lim-Dûl s nepříjemným chechtotem v hlase. „A divoši z Balduvie se budou stěhovat do svých zimních táborů. Hlupáci z Kjeldoru budou připravovat každoroční slavnostní hody, svátek pocházející ještě z dob, kdy země byla plodnější. Pokaždé se na nich scházejí a nevědí, že díky takovému shromažďování jsou zranitelnější.

Tady vidíte, Jodahu,“ pokračoval, „první kamínky, které se stanou lavinou. Každý rok se od mé pevnosti odšourá hrstka nemrtvých, a jak se přesouvají na jih a na východ, přibírají k sobě další bratry zpod závějí. Mezi tímto místem a takzvanými civilizovanými zeměmi leží celá řada těl, a až přijde čas, každé z nich odpoví na zavolání. Až nakonec dorazí k prvním farmám, bude jich mnoho. Až dorazí do malých odlehlých vesniček, bude jich už celá legie. Letos dorazí až k hradbám Soldevu, možná i Kjeldu nebo Krovu za ním. Vlna mých nemrtvých se bude valit ulicemi a nabírat přitom další svého druhu. Jsem jako temný příliv, učenče, a nakonec pohltím jejich země stejně, jako ledovce bez jakýchkoli pochybností pohltí mé.“

Jodah cítil, jak v jeho nitru stoupá zloba a spolu s ní strašlivá beznaděj. Neznal sice barbary ani měšťany, ale i kdyby to byli divoši nebo úpadkoví požitkáři, nepřál jim to prokletí být zaplaveni legiemi nemrtvých. Se zlobou přišlo i zoufalství, protože nevěděl, co s tím dělat. Napůl pozvedl ruku a přemýšlel, zda se dokáže přinutit k tomu, aby vystrčil černokněžníka z okna, kolem magických stráží až do ledové vody dole. Přemýšlel, zda to černokněžníkovi nějak ublíží, nebo zda v případě, že Lim-Dûla zabije, upadne Jodah zpět do zapomnění.

Jodah stáhl ruce. Hluboko v krku cítil štiplavou kovovou pachuť. Lim-Dûl mu nevěnoval pozornost.

„A až legie dosáhnou svých cílů,“ pokračoval černokněžník, „využiji situace a navštívím ty nejslibnější. Přitom s sebou vezmu ty nejlepší ze svých vojáků – spektry ze samotné propasti jedoucí na přízračných nočních můrách, umrlce, kteří znehybňují na dotek, stíny rozstřikující jinovatku. A nejlepší bude, že s sebou vezmu zavražděné z těch hloupých farem, vesnic a měst, takže každý muž u hradeb uvidí svého bratra, přítele, druha, jak se potácí přes jejich obrany, pochoduje pod mou vlajkou, plní mé…“

Lim-Dûlův hlas se náhle odmlčel. Jodah se do černokněžníkova proslovu zaposlouchal natolik, že mu chvíli trvalo, než si toho všiml. Černokněžník tam pořád stál, náhle tichý, a pak pohodil vousatou hlavou na stranu, jako by naslouchal hudbě, kterou může slyšet jedině on.

„Teď musíte odejít, můj arcimágu,“ řekl ostře Lim-Dûl a zvedl ruku stejným způsobem, jak to u něj Jodah viděl první den. Okna se klouzavě zavřela, rychleji, než si Jodah pamatoval.

„Jistě,“ odpověděl mechanicky Jodah. „Mám tady nechat hlášení?“

„To je jedno,“ odsekl Lim-Dûl. „Prostě je položte na stůl a jděte!“ Černokněžník už byl otočen zády k Jodahovi a kráčel ke stupínku.

Jodah odcházel jako automat. Teprve až dorazil ke dveřím, zastavil se a podrážděně se otočil. I když je jen neživá bytost, falešné stvoření, opravdu se stal takovým cvičeným psem, že si nechá takto rozkazovat? V Jodahově srdci na chvíli zahořel malý vztek, a když jej Lim-Dûl neuhasil, vztek tam zůstal a rostl.

Jodah viděl, jak se Lim-Dûl připravuje. Černokněžník už na něj zapomněl, zatímco svými prsty přivedl k životu plamínek a zapálil dva gigantické kotle, které lemovaly jeho obří kostěný trůn. Kotle byly mělké a plné oleje, a tak z nich okamžitě vyšlehly plameny, vysoké jako sám černokněžník. Ze špiček plamenů se vyvalily černé proužky kouře a líně se kroutily nahoru ke stropu, umouněnému od sazí.

Jodah se přesunul k jedné straně dveří a schoval se za pilíř na místo, kde by v trůnním sále živého barona stály stráže. Na doslech, ale mimo okamžitý dohled.

Jodah střelil pohledem ze svého úkrytu a uviděl, že Lim-Dûl se přemístil k úpatí stupínku a nyní se dívá směrem k samotnému trůnu. Černokněžník si uhladil šaty a oběma rukama si přejel po stranách hlavy, aby odhrnul dozadu své pěstěné hnědé vlasy. Pak poklekl na jedno koleno, stále čelem ke stupínku, hořícím kotlům a kostěnému trůnu. Černokněžníkova tvář se dotkla naleštěné žuly před sebou.

Jodah byl překvapen, ale pak se překvapení vytratilo, když si začal všímat, že přichází host. Ani ho tak neslyšel, jako cítil v kostech. Byla to fanfára tichých trumpet, pleskot křídel starodávných, vyhynulých tvorů. Síla prostoupila Jodahem a srážela jeho kosti jednu k druhé. Cítil, jako by mu po páteři nahoru a dolů přejížděla špička dýky. Byl to tlak, který působil skrz něj, skrz každou pevnou věc v místnosti a hrozil, že ji roztrhá na kusy.

Nejhorší, jak Jodah zjistil, bylo, že on sám je pouze na vnějším okraji onoho smyslového útoku, že jeho účinek na něj působí jen okrajově. Útok byl směrován na Lim-Dûla a pódium.

Jodah cítil, jak tlak vzrůstá a jak ho silně tlačí oči, ústa a uši. Otevřel ústa a pohyboval čelistí, aby tlak zmírnil, ale moc to nepomáhalo.

Možná vykřikl, ale nikdo to neslyšel.

A pak tlak náhle ustal. Zmizel tak lehce, jako by Jodah najednou vstoupil do jiné místnosti nebo prošel Lim-Dûlovými ochrannými štíty na oknech. Ze své skrýše Jodah viděl, že Lim-Dûl již není sám.

Tvor vznášející se nad pódiem měl lidské obrysy, ale člověk to nebyl. Jeho údy a rysy byly odporně protáhlé, podobně jako u černých pavoukovitých nemrtvých z pahorků, ale jeho tělo bylo bílé jako žulový náhrobní kámen. Do kůže měl věkem vytesané hluboké vrásky a z hlavy mu jako lavina splývaly dlouhé bílé vlasy. Kolem obočí měl nasazenou ohnivou korunu, prstenec tvořený jednotlivými ohnivými kuličkami, které se vznášely ve vzduchu a kouřilo se z nich bez jakéhokoli zdroje paliva. Doprovázela je rudá záře dýmajících uhlíků, které představovaly jeho oči. Byly to oči hluboké, zlomyslné a bezcitné.

Vznášející se postava byla oblečená do jednoduchého černého roucha s roztřepenými, otrhanými okraji. Postava poletovala několik palců nad pódiem, přímo mezi kouřícími kotli, a její nohy visely ve vzduchu s prsty stočenými směrem dolů. Jodah sledoval, jak se postava začíná mírně naklánět. Otáčela se svisle okolo svého pasu.

Lim-Dûl před vyzáblou postavou rozpažil ruce a zhluboka zazpíval:

Leshraku, můj pane, vyslyš nářky mé.
Leshraku, můj pane, přijmi oběť mou.
Leshraku, můj pane, shledej mě hodným.
Leshraku, můj pane, dej mi moc, která mi náleží.

Jodah, částečně ukrytý za pilířem, přikývl na důkaz porozumění. Leshrac byl jeden ze sférochodců této pozdní doby, jeden z těch s velkou mocí. Jen někdo takový mohl přimět Lim-Dûla, aby se před ním plazil.

Pokud šlo o něj, pozoroval Leshrac Lim-Dûlovo uctívání nanejvýše znuděně. Podíval se dolů na jeho zdrcený obrys tak, jak se Jodah díval na brouky.

Nebo tak, napadlo Jodaha, jak se Lim-Dûl dívá na něho.

„Tak jak jsi pokročil?“ zeptal se Leshrac. Měl hlas jako třeskot rozbitého zrcadla.

Lim-Dûl nepatrně povstal. „Kdybych byl věděl dříve, že přijdete, vyrobil bych formální prezentaci. Pracoval jsem celé dny a noci, abych vám zajistil to, po čem toužíte.“

„Dovol, abych si to přeložil, červe,“ prohlásil Leshrac. „Máš akorát zubří sračku a chtěl jsi čas, abys mi ji mohl ovázat stužkou, protože jsi doufal, že si pak nevšimnu, že smrdí.“

Lim-Dûl vypadal, že chce něco říct, ale neudělal to.

Leshrakova hluboce zvrásněná tvář se zkřivila úšklebkem. „A co tvoje nová hračka? Ta ti nedala odpověď, kterou požaduji?“

Jodah pochopil, kdo je ta „nová hračka“, o které Leshrac mluví, a pevně se přitiskl k pilíři.

Lim-Dûl promluvil. „I v nejlepší situaci by bylo těžké toho arcimága zvládnout. Přizpůsobil se své situaci velmi dobře a už jsme spolu učinili určité pokroky. Například víme, že se k něčemu schyluje.“ V černokněžníkově hlase zněla při poslední větě vzdálená naděje.

„To já už vím, že se k něčemu schyluje,“ odsekl Leshrac a zdálo se, že vzduch kolem jeho vychrtlého obrysu začal vřít. „Cítím to v kostech. Další sféra přinejmenším vstupuje do řady s tímto prokletým vězením hmoty, s tímto střepem většího multivesmíru, který obsahuje tuhle realitu. A jestliže je tahle vměšující se sféra vhodná tulačka, můžu ji využít jako klíč k úniku z téhle hladomorny. Můžeš mi potvrdit aspoň tohle?“

„Věřím, že…“ řekl Lim-Dûl, ale sférochodec s plamennou hlavou ho uťal.

„Nezajímá mě ani za skřetí prdel, čemu věříš,“ vrčel Leshrac. „Sliboval jsi výsledky, jestli dostaneš jako hračku svého nového mága, ty malá krvavá zrůdičko. Teď musíš zaplatit dudákovi.“ Ve sférochodcových očích se zračilo šílenství.

„Máme slušnou jistotu, že…“ začal znovu Lim-Dûl. Zvedl se na jedno koleno s prosebně rozpřaženýma rukama.

„Odkdy já se zajímám o slušnost?“ smál se Leshrac a zvedl před Lim-Dûlem kostěnou ruku zaťatou v pěst.

Sférochodec se černokněžníka nedotkl, tím si byl Jodah jist. Ale Lim-Dûlovo tělo se zvedlo a odletělo zpátky na dlaždicovou podlahu. Dopadlo a rozpláclo se na zádech.

„Můj pane,“ teď už Lim-Dûl prosil, „jestli to smím vysvětlit…“

„Odpověz mi na otázku, mrňousi,“ pronesl Leshrac. Jodahovi se zdálo, že pohublá postava roste a teď už vyplňuje skoro celý protější konec sálu.

Lim-Dûl se zajíkl a zeptal se slabým hlasem: „Na jakou otázku?“

„Odkdy,“ zuřil Leshrac a jeho hlas byl ostrý jako dýka, „se já zajímám o slušnost?“

Lim-Dûl sklonil hlavu. „Nezajímáte se. Vůbec se o ni nezajímáte. Omlouvám se, že jsem si to myslel.“

Leshrac se zasmál a jeho smích zněl jako praskání ledovce. „I spráskaný pes ví, kde je jeho místo, že, Lim-Dûle? I zbičovaný kůň se naučí cválat na povel. Vstaň, můj věrný služebníku.“

„Můj pane, jestli mi dovolíte, ukážu vám, co máme…“

„Řekl jsem vstaň!“ zařval Leshrac a v křiku, který zkroutil jeho tělo, se nahnul dopředu. Sférochodec znovu natáhl ruku a Lim-Dûl se vznesl ve vzduchu, zavěšený na neviditelné pěsti, která uchopila předek černokněžníkova hávu.

Leshrac sklouzl dolů po schodech, aniž se jich jeho prsty na nohou stočené směrem dolů dotkly, až byl pouhou stopu před visícím černokněžníkem.

„Zatoužil jsem po tom novém drahokamu, po té nové sféře, která vstoupí do řady s naším ubohým střepem. A touží po něm i mí bratři, natolik je už nebaví tenhle špinavý, malý, studený svět. Já chci být první. A ty mi k tomu chceš pomoct. Nebo snad ne, zrůdo?“

Lim-Dûlův hlas zněl, jako by se měl rozplakat. „Ano, můj pane.“

„Správná odpověď,“ řekl líně Leshrac a Jodah se na druhém konci místnosti zachvěl. „Znám tě, Lim-Dûle, znám tě jako svoje boty od morku kostí až k tvému pustému srdci. Znám tvá tajemství a tvé stíny, o kterých si myslíš, že tě ochrání. Pamatuj si – můžu s tebe jen ze svých choutek stáhnout kůži a vnitřek tvého bytí odvrhnout do prázdna. Ale takhle, když jsi naživu, je s tebou větší legrace. Jsi sice jenom červ, ale jsi můj červ a najdeš mi, co hledám.“

Lim-Dûl neřekl nic, ale Jodah viděl, jak jeho hlava vystrašeně přikývla.

„A tohle je připomenutí, zrůdo,“ řekl Leshrac a zvedl ruku. „Můžu z tebe udělat cokoli, co budu chtít, a tobě se to bude líbit, protože mi sloužíš. Rozumíme si?“ Leshrac zvedl ruku a v jeho dlani se objevil načervenalý plamen.

Co se týkalo Lim-Dûla, ten znovu vyděšeně kývl hlavou v naději, že odvrátí to, co mělo přijít.

Bylo to neodvratné. Sférochodec Leshrac ovinul roztažené prsty kolem Lim-Dûlovy tváře a plamen se rozjasnil. Černokněžník křičel a házel sebou, ale mystická pouta, která ho držela, byla příliš silná. Jodah si vzpomněl na černou střelu, která ho zasáhla do srdce, když se s černokněžníkem setkal poprvé, a trhl sebou.

Po dlouhé minutě ho Leshrac pustil a černokněžník se zhroutil na podlahu.

„Ty jsi moje nejlepší hračka, zrůdo,“ řekl Leshrac. Mírně se obrátil a jeho hubené tělo teď bylo v téměř komickém úhlu. „Jenomže moc přemýšlíš a mě už hračky nebaví. Jestli mě zkusíš zklamat, prožiješ si toho víc.“

S těmito slovy sférochodec odešel. Nezmizel se zábleskem světla nebo zahřměním hromu. V mžiku prostě přestal existovat. Bylo to, jako když náhle zhasne jasné světlo, a Jodah jen mrkal.

Lim-Dûl ležel rozpláclý na schodech. Jodah spěchal k němu, nejen kvůli obavám o černokněžníka, ale především z velmi reálného strachu, že Lim-Dûl může zemřít a spolu s ním i Jodahova vlastní existence.

Černokněžník se už zvedal na loktech a Jodah k němu přiběhl.

„Lorde Černokněžníku,“ zeptal se Jodah, „jste v pořádku?“ Ta slova zněla hloupě a prázdně, jakmile je vyslovil.

„Řekl jsem… vám… abyste odešel,“ zabručel Lim-Dûl a otočil se k Jodahovi. Učenec zahlédl černokněžníkovu tvář. Neovládl se a oddechl si.

„Promiňte,“ začal Jodah.

„Když jsem řekl odejděte,“ vztekal se Lim-Dûl, „tak jsem myslel odejděte!“ Lim-Dûl natáhl ruku a do Jodahova hrudníku z ní přeskočila známá černá bolestivá šipka, třebaže teď byla pouhým stínem té, kterou Jodah zažil první den.

Jodah se odbelhal tři kroky dozadu od černokněžníka, pak se obrátil a utíkal.

Když dorazil ke dveřím, Lim-Dûl za ním zařval: „A teď, když už to víte, chci tu zatracenou informaci! A hned!“

Jodah se neohlédl. Nemusel. Už věděl, proč Lim-Dûl chce informace o sférochodcích, proč chce informace o toulavé sféře, a také věděl, proč chce Lim-Dûl vědět, jak zabít sférochodce.

Bylo to v černokněžníkově tváři, spolu se strachem z Leshraka, s rozpaky z toho, že byl ponížen před svědkem, a s nenávistí vůči svému pánovi. Bylo to v Lim-Dûlově tváři spolu s Leshrakovým dárkem, připomínkou, co pro něj Lim-Dûl znamená.

Nad Lim-Dûlovým obočím vyrůstaly ostré zárodky dvou malých rašících rohů, jaké nosí jeleni – nebo zrůdy.

Kapitola 4
Námezdní mágyně

Sférochodci nebyli jediné nové bytosti, které kráčely po zamrzlých zemích Doby ledové. Změnily se celé rasy a druhy – z velkých orlů z dřívějších dob se stali obří aesthirové, zubrům narostla huňatá srst, sloni se vrátili k dřívější chundelaté podobě a stali se z nich mamuti. Je tedy něco divného na tom, že se změnili i mágové?

Byla to doba, kdy se magie měnila z experimentální na zavedenou, z odstrkované na uznávanou, z pronásledované na vyhledávanou. Pro lidi v té době by tedy nemělo být překvapením, že nastal rozkvět magických specialistů.

Během Doby ledové existovali elementálníci a archiváři, strojaři a hydromanceři, šamané a zaklínači. Existovali čarodějové, kteří přísahali na určité barvy nebo skupiny barev. Existovali čarodějové, kteří nedělali nic jiného, než bojovali s jinými čaroději, a byli i takoví, kteří se navěky ponořili do výzkumu.

A pak byli také námezdní mágové.

Námezdní mágové začali existovat z toho prostého důvodu, že ačkoli teoreticky se dokáže naučit seslat kouzlo každý, ne mnoha lidem se to podaří a jen velmi, velmi málo z nich ovládne čarodějnictví dobře. V tomto ohledu se čarodějové podobají hudebníkům. Opravdu velcí pěvci a trubadúři dokážou vymýšlet rýmy na místě, skládat nové melodie, ovládnout kterýkoli nástroj, a činí tak s potěšením a elánem. Většina zbytku populace nejsou opravdoví zpěváci, skladatelé ani muzikanti a nijak se tím nezatěžují. Pak existují takoví, kteří znají jednu nebo dvě hezké písně, umějí držet melodii, baví lidi těmito písněmi a nic víc.

Ti poslední, v oboru magie, jsou námezdní mágové. Znají několik kouzel velmi, velmi dobře, ale postrádají touhu nebo schopnost pokračovat, aby odhalili opravdovou podstatu samotné magie. Pro mnoho z nich je to jen příjemná společenská hra nebo způsob, jak si rychle vydělat nějakou tu minci. A tak prodávají svou schopnost sesílat kouzla tomu, kdo nabídne nejvíc.

Na námezdní mágy, tehdy i dnes, se obecně hledí s nedůvěrou. Plnohodnotní mágové odmítají jejich ochotu zneuctívat své umění přijímáním peněz, stejně jako skutečnost, že námezdní mágové neprovádějí nic originálního. Místní vládci se na námezdní mágy dívají jako na nedůvěryhodné magické žoldáky, kteří jsou kdykoli ochotní přejít k jiné straně za vyšší mzdu. Obyčejní lidé je považují jen za natolik užitečné, nakolik užitečná jsou jejich kouzla, a myslí si o nich, že jsou trochu nebezpeční. Koneckonců, neměli by se opravdoví čarodějové skrývat ve svých dalekých věžích, místo aby působili v obchodnické čtvrti? Co tady vlastně oni vůbec dělají?

Ale jak jednou prohlásila největší námezdní mágyně té doby: „Však holka taky musí něco jíst, ne?“

Arkol, argivský učenec

Ve dnech, které následovaly po setkání se sférochodcem Leshrakem, se Jodah věnoval práci ve sklepní knihovně s dvojnásobným úsilím – jednak kvůli strachu o sebe sama, jednak proto, že teď už chápal, proč chce Lim-Dûl ony informace. Svůj čas dělil mezi výzkum samotných sfér a rozličných legend o sférochodcích.

Mátla ho šílená povaha starých sférochodeckých legend. Staré příběhy byly v nejlepších případech neúplné a v nejhorších úplně vymyšlené. Problém byl v tom, že žádný z nich nenapsali samotní sférochodci. I ušmudlaná a křehká kopie Starověké války od Kayly bin-Kroog končila právě ve chvíli, kdy Urza údajně vzestoupil do vyššího stavu.

V tu dobu už měl Jodah ve sklepním archívu zbudovanou solidní výzkumnou jednotku. Nacházel odkazy na další svazky, které mu pak černokněžník vyhledal a opatřil. Jodah se rozhodl nezabývat se otázkou, jakým způsobem to provádí. I přesto, že jeho pomoc byla jen pomíjívé povahy, byly činěny pokroky a díky Jodahovi byl udržován smysl pro kontinuitu.

Jodaha překvapilo, když zjistil, že každý učenec, písař a mudrc, který nyní pracuje v knihovně, byl „mladší“ než on sám a byl vyvolán až po jeho vlastním příchodu. Ale i na to si zvykl a neustálé obměňování moudrých mužů a žen, kteří existovali jen proto, aby bádali, brzy přestal vnímat. Už ani neregistroval obličeje, kromě toho, že si všímal, zda jsou nové nebo ne.

Jistě, existovaly výjimky. Ta energická žena s tmavou pletí vydržela dva týdny a pak jednoho rána náhle zmizela. Jodahovi nedalo nijak mnoho práce si uvědomit, že s ní mluvil jen několikrát. Připomnělo mu to, jak jsou jeho učenci pomíjiví, a v mysli si udělal poznámku snažit se jim jejich zdejší dočasný pobyt co nejvíce ulehčit a zjednodušit. Brzy poté si však na družinu tváří zvykl znovu.

Další výjimka se objevila několik dní po setkání s Leshrakem. Setkání Lim-Dûla očividně vyčerpalo, dokonce natolik, že na to tři Jodahovi starší učenci doplatili svou existencí. Proto byl Jodah připraven na další nové obličeje v davu.

Tenhle nový obličej byl mladší než většina ostatních – chlapec s hladkou tváří zahalený v těžké pláštěnce. Většině učenců zůstával jejich původní oděv, a tak Jodah nebral pláštěnku příliš na vědomí. To, co mu připadalo zajímavé, byla skutečnost, že ho nový učenec pozoroval v době, kdy měl pracovat.

Během prvního rána měl Jodah třikrát pocit, že ho někdo sleduje, že se na něj upírají něčí oči. Vzhlédl a očekával, že ve dveřích stojí Chaeska s nějakým novým požadavkem od černokněžníka, ale namísto toho viděl, jak ho přes uličku pozoruje mladý písař v těžkém hávu. Sotva Jodah vzhlédl, mladý mudrc se rychle zahleděl do svého rukopisu. Kapuce mu přepadla a zahalila jeho oči.

Jodah se zdráhavě vrátil ke své práci, ale když o pár minut později vzhlédl znovu, viděl, jak na něj mladý učenec znovu zaujatě hledí. A opět se učencovy oči zahleděly zpátky do jeho stránky, jakmile jej Jodah přistihl, že se na něj dívá.

Jodah se pomalu zvedl ze židle a vydal se velkým sklepením. Během chůze sledoval práci ostatních učenců – na jednoho dohlédl, druhému ověřil odkaz na stránce, třetímu vytáhl potřebný svazek. Pokaždé Jodah koutkem oka zahlédl, jak ho mladý písař provází pohledem.

Jodah se otočil k mladému muži v těžké pláštěnce a jeho hlava znovu poklesla. Prošel kolem mladíkova stolu a nakonec se zastavil přímo nad jeho ramenem. Díval se, na čem mladý muž pracuje.

Jodah svraštil obočí a řekl: „Máme tady za úkol zkoumat sféry a sférochodce. Text, který máš před sebou, je román o období Temna.“ Poklepal na knihu. „A navíc mimořádně pokleslý.“

Když mladík slyšel Jodahova slova, málem nadskočil na místě a zavrtěl se na židli. Krátce pozvedl hlavu, pak se zachytil a otočil se zpátky k textu.

„Sféry a sférochodce,“ řekl mladík. V jeho hlase znělo falešné hluboké burácení jako u dítěte, které se snaží mluvit jako dospělý. „Jistě.“

„Obrať se sem,“ řekl klidně Jodah. „Dívej se na mě.“

Mladík zaváhal a Jodah vzdychl. Leshrac možná byl na Lim-Dûla surový a černokněžník na Jodaha hrubý, ale Jodah by se proklel, kdyby měl tato nižší stvoření sekýrovat.

„Pojď sem. Prosím.“

Mladík se otočil a Jodahovi se naskytl pohled do chlapcovy tváře. Chlapec měl široké, výrazné zelené oči, ostrou čelist s nervózně stisknutými rty a pihy. Obočí byla tmavá, svraštěná očividným strachem, ale pramínky vlasů čouhající zpod těsné kapuce byly hnědočervené barvy.

Je to kluk, pomyslel si Jodah. Zbytek téhle sebranky jsou učenci a dokážou se smířit se svým neživým stavem, ale on pravděpodobně stále pokládá otázky a odpovědi se mu pravděpodobně vůbec nelíbí.

Chlapec však vypadal povědomě.

Jodah zaklonil hlavu na stranu a zeptal se: „My se známe?“

Chlapec téměř zčervenal nervozitou, pak upřel oči na Jodaha a skoro šeptem odpověděl: „To nevím. Znáte mě?“

Jodah mírně přikývl. Možná byl tenhle usmrkanec někdo z jeho vlastní minulosti, podobně jako ten sněhovlasý učenec z prvního dne. Samozřejmě, jestliže to Lim-Dûl zjistí, nejspíš toho kluka bez váhání rozpárá.

Jodah se usmál. „Několik prvních dní to může být velmi matoucí. Prostě se jen soustřeď na svou práci. To je důvod, proč jsi tady.“

Hoch přikývl a řekl: „Důvod, proč jsem tady. Ano, jistě. Sféry a sférochodci.“

„Přesně tak,“ prohlásil Jodah. „Teď, jestli chceš být užitečný, támhle je hromada poznámek od předchozího badatele, ze které bych potřeboval udělat souhrn.“

Chlapec se nechal Jodahem odvést k překypující hromadě papírů a usadil se s perem v ruce, aby dělal poznámky. Jodah se vrátil ke své vlastní četbě. Nejprve se však zastavil a ohlédl se zpátky na mladíka.

Naskytl se mu pohled na hlavu zahalenou v látkové kapuci těžkého pláště, jak se ponořila do svého přiděleného úkolu. Jodah zklamaně vzdychl a začal se zabývat svou prací.

Když byl toho večera sám ve své světnici s čerstvými žlutými květinami v ledové vodě (zdálo se, že květy jsou jedinou stopou živých rostlin v celé citadele), přemýšlel o smysluplnosti onoho přivolávacího kouzla, jestliže dokáže přivést na svět tak zmatené jedince, jako je ten chlapec nebo on sám.

Jodah přemýšlel, proč byl k existenci přiveden právě on, co je na něm tak zajímavého, že je pro Lim-Dûla tak neocenitelný. Jistě, vypadalo to, že má organizační schopnosti, které jsou očividně zakořeněny přímo v něm, ale to nemohl být jediný důvod. Byl snad ve svém předchozím vtělení, ve svém „opravdovém“ životě, jak o něm nyní přemýšlel, odborníkem na myriády sfér? Možná byl blízko nějakého sférochodce, snad jako jeho pomocník nebo příbuzný? Mělo snad být účelem jeho zdejší práce roznítit jeho spící vzpomínky?

Nebo, jak naznačil stín Martona Stromgalda, bylo to proto, že kdysi provedl Lim-Dûlovi něco špatného, čím si vysloužil jeho odplatu?

Jodah znovu vzdychl, zhluboka a přerývaně, a obrátil své myšlenky k většímu problému, který se mu naskýtal – ke sférám, sférochodcům a tajemné toulavé sféře.

Sférochodci vypadali jako ztělesnění moci. Byli od lidí natolik vzdálení jako lidé od goblinů. Viděli události dříve, než se staly, znali věci, které byly nepoznatelné, a s naprostou lehkostí sesílali kouzla, která zastrašila i ty nejlepší čaroděje. Nedalo se jim vyrovnat hrubou silou a jediní, kteří s nimi kdy úspěšně bojovali, byli bezpochyby jiní sférochodci. Navíc jejich souboje měly jen málo svědků, kteří je přežili, aby o nich mohli vyprávět.

Možná se sférochodci dají uvěznit, přemýšlel Jodah. Tuto stopu sledoval už několik dní. Střídavě o Mishrovi, Urzovi a Leshrakovi bylo zaznamenáváno, že byli uvězněni ve Phyrexii (další jméno, které se dotýkalo základů jeho mysli, dráždivý záblesk paměti). Marit Lage údajně spala v podmořském vězení, ačkoli Jodah stále nedokázal přijít na to, zda opravdu byla sférochodkyně nebo jen nějaké vtělení síly. Ale i tak nikde nebyla zmíněna přesná podstata nebo způsob jejího uvěznění.

Jediná nápověda, kterou Jodah dokázal ze své práce pochytit, bylo rozptýlení – sférochodci jsou natolik mocní, že mohou být chyceni jedině tak, že nějakým způsobem ztratí svou smrtelnou podstatu. I přes božské schopnosti (Jodah si v této chvíli byl téměř jist, že mnoho božských vtělení, která objevil v legendách, byli ve skutečnosti sférochodci) mohli sférochodci být jen na jednom místě současně a měli fyzické, byť téměř nezničitelné, tělo. Možná by bylo možné sférochodce porazit, kdyby se povedlo dát dohromady dostatek síly.

Dostatek síly. Třeba tolik, aby se na ně dala hodit hora nebo jiný sférochodec. Nebo vyhodit do vzduchu ostrov. Nebo snad hrozit něčím, co jim bylo podobné.

Možná tohle byl důvod, proč sférochodci byli tak neochotní odhalovat svůj vlastní původ.

Zkoumání Střepu a toulavé sféry pokračovalo o něco lépe. I pro Jodaha bylo obtížné, aby přiměl svůj mozek pochopit změť nekonečen, sbírku vesmírů, oddělenou od většího nekonečna. Vážně, jak mohli sférochodci snít o úniku ze Střepu, když byly celé reality i uvnitř tohoto vesmíru? Přesto se zdálo, že právě tohle přivádí bytosti jako Leshrac k šílenství.

Podle starých textů se Střep skládal přibližně z tuctu paralelních vesmírů. Tato stálá skupina sfér se odtrhla od všech ostatních realit na konci Války Bratří, pravděpodobně v důsledku mohutného výbuchu v Argothu. Od té doby tyto oddělené reality tvořily stabilní konstrukci, oddělenou od větší části multivesmíru – nekonečný zlomek většího nekonečna.

Bylo to dráždivě povědomé a dráždivě složité. Jodah měl pocit, že by měl snadno rozpoznat, co to znamená. Místo toho ho to však neustále strašilo. Nakonec zavrtěl hlavou a odebral se na večerní odpočinek. Myslel na sféry, ale tvář mladého písaře ho pronásledovala až do chvíle, kdy se jej konečně zmocnil spánek.

Tu noc se Jodahovi zdál sen. Sen o natahovací hrací skříňce, na jejímž vrcholu stojí skupinka mechanických figurek a všechny tančí kolem sebe navzájem i kolem středu skříňky. Figurky byly zhotoveny z drahokamů a vzácných nerostů. Vypadaly, že ho dráždí, že znají odpovědi na otázky, které nezná on. Kroužily kolem nějakého bodu, který Jodah neviděl. Zklamaný Jodah ve snu hodil mezi neustále se měnící pole sfér kuličku zářící bílé many. Kulička proletěla středem a objevila se na druhé straně, ale neodhalila nic zevnitř. Když kulička prolétala, figurky se rozkývaly.

Obraz hrací skříňky s ním zůstal i poté, co se Jodah probudil. Jeho sny ustoupily od té doby, co se smířil se svou pravou podstatou, ale tenhle mu zůstal v paměti ještě dlouhou dobu po probuzení. Jodah hleděl na strop nad svým lůžkem a nakonec přikývl. Pochopil.

Jestliže je Střep doopravdy stabilní, potom z něj neexistuje žádný únik, neboť každý úhel bude odražen proti ostatním a předměty pohybující se v jakémkoli směru budou navždy poskakovat uvnitř. Sférochodci jsou uvězněni jako figurky ve skříňce. Uvězněni v nekonečně velké skříňce, ale uvězněni.

Ale jestliže po povrchu hrací skříňky proletí další kámen, pak se všechny ostatní vytesané figurky nepatrně posunou, aby mu umožnily proletět. Základní vzorek se udrží, ale nový příchozí se usadí a připojí se do samotného Střepu.

Nebo, bude-li se pohybovat dostatečně rychle, proletí mezi skupinou figurek a svazkem sfér a na druhé straně vypadne ven, přičemž s sebou vezme všechno a všechny, kteří na oné toulavé sféře budou.

Ráno si Jodah urovnal myšlenky a poslal zprávu Lim-Dûlovi. O hodinu později se objevil Chaeska, obrovský a hřmotný, a poručil Jodahovi, aby sebral veškeré své zápisky a objevil se u černokněžníka.

Když Jodah vstoupil, všiml si, že jeho pán se od setkání s Leshrakem změnil. Lim-Dûl nyní seděl na svém kostěném bílém trůnu a jednou rukou si podpíral hlavu. Ze zárodků na černokněžníkově čelisti vyrostly rohy – Leshrakův trest za Lim-Dûlovo odhalené selhání. Rohy se zkroutily jako beraní a černokněžníkova tvář byla bolavá a napnutá tím, jak svaly nesly jejich váhu.

Lim-Dûl se zašklebil a nařídil Jodahovi, aby předložil své informace. Když Jodah skončil, Lim-Dûl požadoval, aby to udělal ještě jednou a pomalu. Tentokrát Jodaha v každém bodě zastavoval a chtěl vědět, jaký zdroj Jodah použil a co si o tom myslí. Jodah měl pocit, jako by černokněžník v každém kroku vytahoval znalosti z jeho mysli násilím.

Přemýšlel, že svou inspiraci pro toulavou sféru přeskočí, ale rozmyslel si to.

„Byl to sen,“ řekl Lim-Dûlovi. „Nebo spíš sen ze vzpomínek, sen o natahovacím zařízení plném drahokamových figurek, které byly zabudovány tak, aby předpovídaly fungování těchto sfér.“

Lim-Dûl se zaklonil na svém kostěném trůně a podepřel si rohatou hlavu klouby na prstech jedné ruky. Jodah dlouhou dobu čekal. Očekával nějakou další otázku nebo štiplavý komentář. Místo toho černokněžník vydal přidušené zachechtání a po něm se začal zvesela smát, až se jeho těžká hlava zakláněla pobavením.

Když se černokněžník smál, Jodah si všiml, že jeho zuby jsou nyní ostřejší a dravější. Další dárek od Leshraka.

„Věděl jsem, že jsem udělal dobře, že jsem vás využil,“ prohlásil nakonec Lim-Dûl. „Pamatujete si všechno, co je zapotřebí. Ano, kamenný kalendář, který jste ve snu viděl jako hrací skříňku, by byl dokonalou analogií sfér ve Střepu. Ale nenapadlo mě umístit na desku tulačku. Ano, to by mnohé vysvětlovalo.“ Černokněžníkův obličej se na chvíli uvolnil, jako by se sám Lim-Dûl rozpomínal na nějakou dávnou vzpomínku. Když znovu promluvil, bylo to jen proto, aby Jodaha náhle poslal pryč.

Jodah otevřel ústa, aby protestoval, ale na rameno mu dopadla Chaeskova těžká ruka a mág se nechal odvést zpátky do knihovny. V Lim-Dûlově chování bylo nyní něco, co pronikalo hlouběji než do jeho nestvůrné podoby. Zdálo se, že sférochodcova kletba zasáhla něco hlubšího než maso.

Jodah poslal různé učence, aby nalezli informace o kamenných kalendářích, a vrátil se k druhé otázce, která Lim-Dûla zajímala.

K otázce, jak zabít sférochodce.

Opět si však Jodah všiml, že ho při práci pozoruje onen mladý mág. Teď hoch své pozorování utajoval a držel hlavu skloněnou, ale pokaždé, když arcimág přešel po místnosti, byl k němu otočen čelem a očima ho sledoval. Teprve až se Jodah příliš přiblížil, chlapec se začal zabývat prací. Položil jeden těžký spis na svou práci, otevřel další a pozorně jej prozkoumával, dokud Jodah neodešel.

Ten večer, když Jodah povečeřel ve svém pokoji (oheň byl jako vždy teplý a kytky čerstvé), rozhodl se, že chlapcovu práci trochu blíže prozkoumá.

Sklepní archív byl v tuhle dobu téměř prázdný. Učenci se už upracovali k vyčerpání a odebrali se k tomu, o čem Jodah doufal, že je bezesný spánek. Dva z nich ani nedokázali dojít do svých komnat. Jeden muž usnul na stole, jedna žena se rozvalila se zakloněnou hlavou na židli a vzduch pročesávalo její chrápání, jako když pilou řeže.

Jodah došel k místu, kde se ten nový kluk prokousával stránkami a překládal starší texty do své mateřštiny, a zvedl vrchní list.

Čmáranice. Stránka byla plná čmáranic. Hvězdiček. Srdíček. Kousků něčeho, co Jodah rozpoznal jako magickou formuli, ale uzavřenou ve dlouhých smyčkách.

Jodah se zamračil a prohlédl si ostatní stránky. Tady byl začátek textu, ale úhledný rukopis brzy přecházel do naškrábané čmáranice a potom do hrubých, nečitelných klikyháků. Nebo jiná stránka, která vypadala jako sbírka neslušných limerik plných rýmů o Tvesh Szatovi. Na další stránce se zase nacházel ucházející portrét samotného Jodaha, jehož oči byly stlačeny k sobě a vypadaly jako bouřkové mraky.

Jodah zavrtěl hlavou. Mohlo se přivolávací kouzlo nějakým způsobem splést a přivést sem falešného učence? Nebo možná někoho, jako je on sám, pouhý stín mladší, netrénované verze staršího mudrce?

Zatímco přemýšlel nad touto možností, zezadu ho kolem hrudi ovinula úzká ruka, napjatá, aby obsáhla přes obě jeho paže. Druhá ruka se obtočila kolem a pak přes jeho ústa.

„Pšššt,“ řekl jemný hlas. „To je dost, že jste se ukázal.“

Jodah instinktivně zareagoval. Snadno si uvolnil obě ruce, zvedl je a na místě se otočil. Ruka z jeho úst sklouzla, ale Jodah nezačal volat o pomoc. Místo toho tvrdě vyrazil proti útočníkovi.

Byl to ten chlapec, ten mladý písař. Po ráně se zapotácel dozadu, zakopl jednou nohou o svůj plášť a přepadl přes stoličku. Zvedl se skoro tak rychle, jak upadl. Kapuce se mu svezla trochu nakřivo a ruce měl zastrčené v plášti.

Jodah automaticky sáhl do své mysli a vytáhl kouzlo, takové, které v základech jeho mozku zářilo tmavou barvou safírů. Kouzlo zapulsovalo a Jodah věděl, že dezorientuje a zneschopní cíl, aniž by poškodilo knihy v knihovně. S kouzlem přišlo bodnutí neznámé lítosti a vidina tmavovlasé ženy, té, kterou Jodah viděl dříve ve snu umírat.

Jodah vypustil kouzlo, ale váhal příliš dlouho. Písař byl rychlý a pohyboval rukama, jak sám sesílal vlastní kouzlo. Jodah pocítil, jak z něj vystřelily mystické energie jeho očarování a rozprskly se o něco horkého a červeného na půlce cesty ke svému zamýšlenému cíli.

Jodah byl překvapen a s překvapením polevila jeho ostražitost. Hoch se vytasil s dalším vlastním kouzlem a Jodah ucítil, jak se místnost silně zhoupla na jednu stranu a pak na druhou. Kouzlo se podobalo tomu, které se Jodah právě pokusil seslat, ale cítil v něm známé červené teplo horské many. Jodah se neovládl a zachytil se desky stolu, aby udržel rovnováhu a mohl zamumlat další kouzlo. Místnost se s ním zatočila a pak se vrátila do normálního stavu.

V tu dobu se už chlapec vzpamatoval a mířil zpátky k Jodahovi.

„To na tom musíte být špatně,“ prohlásil hoch, „jestli vás dokážu dostat tak snadno.“

„Já…“ Jodah zamrkal, jak se mu zdálo, že se poslední kusy nábytku vracejí do správné polohy. Ostatní lidé v místnosti byli pořád rozvalení ve spánku, aniž se jich sesílání kouzel dotklo. „My se známe, že?“

„Tak to zkusíme znova,“ zamumlal písař. Naklonil se, oběma rukama uchopil Jodahovu hlavu a vášnivě jej políbil.

Jodahovi se rozšířily oči, jak písař o krok ustoupil a stáhl si kapuci. Dlouhý proud hnědočervených vlasů se ženě spustil až na ramena.

„Jsem tady, abych vás zachránila, starý pane,“ řekla s úsměvem a zvedla ruku. „Neříkejte děkuju nebo tak něco.“

*****

Jodah se pořád s rozšířenýma očima držel stolu a pořád lapal po dechu. Jeho zachránkyně, dívka převlečená za chlapce písaře, na něj hleděla s očekáváním.

„Copak, ten polibek ve vás nic neprobudil?“ zeptala se, když viděla Jodahův zděšený výraz. „Buď prohrávám, nebo je s vámi něco špatně.“

„Kdo…“ Jodah měl pocit, že svět se s ním znovu točí, ačkoli tentokrát ne z nějakého kouzla. „Kdo jste?“

„Jaya,“ řekla se svraštěným obočím. První písmeno vyslovila tak měkce, že znělo mezi „dž“ a „j“. „Jaya Ballardová. Pamatujete si na mě? Námezdní mágyně pro každou příležitost? Vaše denní dávka podráždění? Teď jsem tady pro změnu proto, abych zachránila vás.“

Svět kolem něj se stále houpal a Jodah se chytil stolu ještě pevněji. V Jayině obličeji se objevilo další znepokojení a dívka se dotkla rukou Jodahovy tváře. Byl to jemný dotek, ale Jodah přesto ucukl.

Myšlenky v základech jeho mozku bublaly. Bylo to, jako by kouzlo, které seslal, vykopalo a uvolnilo několik vzpomínek.

„Klid, starý pane,“ řekla. „Černokněžník Línej-Vûl se na vás musel pořádně vyřádit. Je tady někde místo, kde si můžeme popovídat a nevzbudíme přitom děcka?“ kývla k ostatním dvěma badatelům, stále nataženým na stole a na židli.

Jodah zavřel oči, pak je otevřel. Opravdu ji znal. Proto ho také její tvář zneklidňovala, i když měla převlek.

Tohle poznání jako by rozptýlilo část neustávající mlhy, která se usadila v základech Jodahova mozku. Bez mlhy se Jodahovi zdálo, že v oblacích vidí stíny – obrovské, zdeformované, monstrózní vzpomínky, které je lépe nechat zapomenuté. Najednou si Jodah nebyl jist, zda opravdu chce vědět, co bylo to, co ze svého předchozího života zapomněl.

Jaya Ballardová zvedla obě obočí, tmavé linky pod svazkem kaštanových vlasů. „Haló? Místo, kde se můžem schovat? Ještě dneska?“

Jodah přikývl, odstrčil se od stolu a kývl na Jayu, aby jej následovala. Skoro okamžitě se zapotácel, ale to už u něj byla Jaya, aby ho zachytila. Jodah si všiml, že dívka je menší než on a s nasazenou kapucí a v hrubé vestě se opravdu může lehce vydávat za kluka.

Byl si také téměř jist, že měla pravdu v jednom – ve férovém souboji by měl být schopen ji porazit.

Podepírala Jodaha cestou do jeho pokoje, tam, kde se objevil, když byl přivolán. Naštěstí je cestou do pokoje nikdo živý ani jiný neviděl.

Jaya skoro okamžitě odstrčila Jodaha na postel a šla k psacímu stolu. Přitom si přetáhla část svého pláště přes ústa a nos.

Uchopila čerstvé žluté květiny, na místě se otočila a jediným pohybem je hodila do ohně. Jakmile se dotkly plamenů, květy vybuchly v oslňujícím zapraskání a jiskřičky odtančily do komína.

Jaya se uculila. „To by mohlo vysvětlovat, proč jste tak malátný,“ řekla a stáhla si přehoz z obličeje. „Fyndhornský pyl. Taky se jim říká Titaniina pomsta. Dole na jihu jsem viděla celá města, jak jsou na tom závislá.“ Na chvilku se odmlčela. „Vy přece taky. Měl byste toho vědět víc. Co to s vámi je?“

Jodah se zhluboka nadechl zakouřeného vzduchu, odkašlal si a protáhl se.

„Nejsem opravdový,“ řekl nakonec. „Nevím, kdo si myslíte, že jsem, ale nejsem opravdový.“

Jaya zavrtěla hlavou. „Jste Jodah, Věčný arcimág Neviděné školy v Lat-Namu. Učil jste mě sesílat kouzla a reptal jste pokaždé, když jsem pro ně našla lepší využití. Jistě že jste opravdový. Neztrácela bych čas zachraňováním ducha, i kdybych dostala zaplaceno. Což jsem mimochodem nedostala, řeknu vám. Je dobré vědět, že využíváte mých služeb gratis, nemyslíte?“

Jodah se znovu zhluboka nadechl a zase vydechl, načež zavrtěl hlavou.

Jaya stiskla rty do tenké, znepokojené čárky, a střelila pohledem po zavřených dveřích. „Dobře, vezmeme to po řadě. Jste Jodah. Pamatujete si to?“

„Ano,“ řekl Jodah. „Pamatuju.“

„Jste Věčný arcimág, víte to?“

Jodah zavrtěl hlavou. „Možná jsem byl.“ Vypadal posmutněle. „Opravdu nevím.“

„Na co si pamatujete?“ zeptala se ostře.

„Pamatuju si, jak jsem byl kluk. Pamatuju si, že jsem studoval magii. Pamatuju si na církev, na ztroskotanou loď, na…“ hlas se mu vytrácel, „další věci.“

„Fajn. Starodávná historie,“ prohlásila Jaya. „Církev už je po staletí mrtvá a neexistuje.“

„Tak mi to bylo řečeno,“ řekl Jodah. „A já očividně taky.“

Jaya se napřímila. Vypadala překvapeně. „Cože?“

„Jsem vyvolaná věc,“ řekl Jodah. „Tak jako ti učenci ve sklepní knihovně. Tak jako vy. Tedy aspoň jsem si myslel, že jste jedna z nich.“

„Já jsem opravdová. Nejsem nějaká vyvolaná moudrá žena, která přiběhla na zapísknutí kouzla,“ řekla Jaya.

„To vím,“ řekl Jodah se slabým úsměvem. „Viděl jsem vaše zápisky.“

„Jsem opravdová.“ Jaya ho ignorovala. „A vy taky.“

Jodah zavrtěl hlavou. „Jak jsem tomu porozuměl, jsem jiný druh vyvolání, ale pořád jsem jen vyvolaná věc z magického masa. To je taky důvod, proč si na nic nevzpomínám. Tak mi to bylo řečeno.“

Jaya se podívala do ohniště a tiše zaklela. Něco v základech Jodahovy mysli mu prozradilo, že tuhle nadávku používala často a jeho to vždy rozčilovalo. V tu chvíli nabyl naprostou jistotu, že tuhle ženu opravdu zná.

„Kdo vám tohle namluvil?“ odplivla si Jaya. „Línej-Vûl? Jo, ještě jsem nedala dohromady úplně všechno, ale to by byl jeho styl. To je důvod, proč jste se nepokusil dostat se odtud na vlastní pěst?“

„Nejsem opravdový,“ opakoval Jodah. „Kdybych odtud odešel, on by odstranil mou magii a já bych zmizel. Což nechci.“ Podíval se do ohně, kde se nyní kouřilo z posledních zbytků květinových stonků. I přes plameny mu běhal mráz po zádech. „Je mi líto. Není to nic moc život, ale je to jediný život, jaký teď mám.“

„Nic moc život…“ Jaya nyní prskala. Zhluboka se nadechla a zeptala se: „A co když vám teď řeknu, že jste opravdový? Stejně opravdový jako já?“

„Já…“ Matné, obrovité obrysy v základech jeho zamlžené mysli se přesunovaly a převalovaly. Jodah je pustil z hlavy. Bylo tam něco ošklivého, něco bolestivého. „Rád bych důkaz.“

Jaya ho udeřila. Vrazila mu silnou facku do tváře.

„Stačí to jako důkaz?“ zeptala se.

„I vyvolané bytosti cítí bolest,“ odpověděl Jodah a zvedl si ruku k pálící tváři.

„Jen když je to součástí jejich základní podstaty,“ řekla Jaya. „Při vyvolání se replikují jedině podstatné části bytosti. Vy sám jste mě to učil. Jestli bolest nebyla součástí vaší základní podstaty, neměl byste ji cítit. Dochází vám něco z toho?“

Jodah znovu zavrtěl hlavou.

Jaya vzdychla. „Dobře, půjdeme na to jinak. Můžete být opravdový. Můžete být falešný. Ale ať je to jakkoli, jsem tady proto, abych vás odtud dostala. Jestli budu muset, sešlu na vás další várku závrati a vyvleču vás odsud, ale opravdu bych využila vaši pomoc. Půjdete se mnou?“

Jodah svraštil obočí. V základech jeho mysli se stále vynořovaly ony velké tvary, ony temné ledovce. Zdálo se, že tahle žena slibuje naději. Proč tak váhá s jejím přijetím?

Bojí se Lim-Dûla, bojí se toho, že ho černokněžník rozpárá? Nebo se bojí toho, co spočívá uvnitř jeho mysli, pokud je vážně opravdový?

Jaya se znovu nahnula blíž k němu. „Říkám…“ zvýšila hlas… „Půjdete. Se. Mnou? Teď jste na řadě vy.“

Jodah se zhluboka nadechl a zahnal temné vidiny. Ať už je opravdový nebo ne, neměl by se bát ani přízraků, ani černokněžníka. Tahle povědomá žena je opravdová a riskuje krk, aby ho zachránila.

„Půjdu s vámi,“ řekl nakonec. „Kam půjdeme?“

*****

Když procházeli chodbami osvětlenými loučemi, Jodah přemýšlel o svých možnostech. Je opravdový? Opravdu existuje jako opravdová bytost a ne jako výsledek magie a kouzel? Je to možné? Lhal mu Lim-Dûl, ať už z jakéhokoli důvodu?

Cítil úlevu, jako by mu náhle spadl veliký kámen ze srdce. Cítil rozpaky, že od začátku věřil černokněžníkovým lžím, a cítil strach.

Co když mu Lim-Dûl říkal pravdu? Co když mu ve skutečnosti lže Jaya, nebo mu lžou oba? Proč je Jaya tady?

Utíkající pár se zastavil a sehnul se před výklenkem, zatímco za nimi pochodovalo několik kostlivých strážných s kostmi nalakovanými lesklou černí. Jaya se vyklonila a pokynula Jodahovi, aby ji následoval.

Zastavila se jen krátce v jedné skladovací místnosti, aby si vzala velký ranec kožešin a těžký balíček. Jodah pochopil, že se předtím musela vloupat do kuchyně, aby si doplnila zásoby.

„Jak jste se…“ začal Jodah, pak si odkašlal a začal znovu. „Jak jste se dostala dovnitř?“

„Postranní branou na horské straně Citadely,“ řekla Jaya a ovázala si koženými řemeny kožešinové vycpávky kolem nohou. „Slabě střežená, byly u ní jen dvě zombie.“

„Byly?“ zeptal se Jodah a snažil se dělat to, co ona. Vázání mu připadalo cizí.

Jaya pokrčila rameny. „Nevypadá to, že by tady pravidelně měnili hlídky,“ řekla a s podrážděně svraštěnými obočími se obrátila o kousek k němu. „Odhadla jsem, že mám nejmíň tři dny, než si někdo všimne, že chybějí. Můžeme se odtud prosmýknout jako myšky a ráno budeme pryč.“

Popadla své těžké kožešiny, otočila se zpátky k chodbě a ztuhla na místě. Jodah se obrátil a ve dveřích uviděl obrovský hřmotný stín – zosobnění zamlžených postav, které nyní číhaly v základech jeho mysli.

Jodah otevřel ústa, aby vykřikl varování, ale bylo už pozdě. Masívní obrněná ruka popadla Jayu za krk a násilím ji táhla ze skladiště do chodby.

Jodah se vypotácel na chodbu a spatřil Chaesku se zvednutou tlustou paží, jak svou masívní ruku pevně svírá kolem Jayina krku. Dívka oběma rukama svírala správcovo pevné zápěstí a bezmocně kopala nohama, ale její údery dopadaly na Chaeskovu hruď a břicho bez jakéhokoli účinku.

Jodah vyrazil dopředu směrem k mohutnému správci. Chaeska se otočil a spatřil ho. Oči obrovitého muže spočinuly na mágovi a Jodah se náhle cítil jako mol chycený na špendlíku.

„Vypadá to, že jsem chytil zlodějku,“ zaburácel odhodlaně Chaeska. „Já si to s ní vyřídím. Vy se vraťte do svého pokoje.“ Jaya v jeho sevření zachroptěla, oči rozšířené zděšením.

„Chaesko, já vám to vysvětlím…“ začal Jodah.

„Říkám, že jsem chytil zlodějku,“ opakoval Chaeska. „Jděte do svého pokoje a já nebudu mít důvod říkat o tom pánovi.“ Hluboko v jeho svalnaté tváři se objevily malé červené žilky zloby. „Služte svému pánovi, tak jak jste k tomu byl stvořen. Hned!“

Jodah udělal krok dozadu, pak druhý. Jestliže hned teď neodejde, Chaeska o tom řekne Lim-Dûlovi. A pokud Jodah není opravdový, pokud Jaya neměla pravdu, pak Lim-Dûl Jodaha rozpárá a potom vyvolá dalšího Jodaha na jeho místo.

Podíval se na mladou námezdní mágyni. Chaeska se otočil zpět, protože předpokládal, že Jodah dodrží jeho příkaz a odejde, a teď rukou v rukavici přitlačil Jayu ke stěně. Jaya otevřela ústa ke křiku, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Začínala jí fialovět tvář, jak se v ní Chaeska snažil zadusit život.

Jodah jednal bez přemýšlení. Sáhl do zadní části své mysli a vyčaroval slabou energii svých vzpomínek. Nejprve nevěděl jistě, co s ní má dělat. Byla to koule do běla rozpálené zloby a strachu. Pak ji zploštil do tenké plochy, do čepele v srdci své mysli, do čepele podobné té, kterou se snažil vykouzlit, když se tady objevil.

Máchl pěstí a žhavá bílá čepel, prodloužení jeho mysli i ruky, byla najednou tady. Vykřikl a vyrazil kupředu.

Chaeska sebou škubl a obrátil se k Jodahovi, překvapen výkřikem. Jodah zvedl ostří a prudce jím udeřil do správcova nadloktí.

Měl v úmyslu uvolnit správcův stisk nebo přinejhorším mu zlomit kost. Místo toho se Chaeskova těžká kožená zbroj pod Jodahovým vyvolaným ostřím rozpadla jako maso pod ostře nabroušeným nožem. Jaya, stále sevřená správcovou rukavicí, se sesypala na zem.

Uvnitř brnění byly kosti – ne jedna, ale celá sbírka kostí – svázané k sobě jako svazek větví a zabalené do napodobeniny masa, která se nyní rozpadla. V masitých jamkách Chaeskových očí se hluboce zablýsklo.

Chaeska byl nemrtvý – přinejmenším jeho část. Jeho tvář vypadala jako lidská, ale byla plná spíše zloby než bolesti.

Jodah znovu zvedl zbraň, ale obrovský muž byl rychlejší. Chytil ho tak rychle, jak předtím chytil Jayu. Jodahovu paži sevřela masitá ruka, přesně pod zápěstím, přesně pod místem, kde Jodah svíral bílou planoucí čepel.

Chaeska zmáčkl zápěstí svým stiskem. Jodah zakřičel a ucítil, jak se jeho ruka podvoluje. Magická čepel zmizela.

Chaeska máchl rukou jedním směrem a mrštil Jodahem o protější stěnu chodby, až mu vyrazil vzduch z plic. Pak správce máchl rukou zpátky a udeřil Jodahem o stěnu na opačné straně chodby. Potom jím hodil zase na první stranu a zpátky. Chodba se změnila v metronom bolesti.

Když Jodah narážel do zdi, křičel bolestí, ale jeho mysl stále pracovala. Proč ho správce jednoduše nezabil? Bylo by tak těžké ho nahradit? Znovu sebou udeřil o kámen a do zad mu vystřelila bolest. Lim-Dûl říkal, že to bylo těžké kouzlo, ale jak si po tomhle může správce myslet, že Jodah pro ně bude moci ještě pracovat?

Pokud. (Následoval další úder, který otřásl jeho kostmi, jak Jodahovo tělo narazilo do stěny.)

Pokud je vůbec možné ho nahradit.

Pokud opravdu není skutečný.

Pokud Lim-Dûl nelhal.

Jodahovi se násilím rozevřely oči a vymrkal z nich krev. Správce mírně zpomalil. Správce Tresserhornu se usmíval a přitom rozbíjel Jodaha na kaši.

Mágem projela vlna zlosti, ale v jejím srdci se vyjasnilo klidné místečko, centrum jeho kouzel. Znovu sáhl do svých vzpomínek a vyvolal útržek své minulosti, magii sopečných hor a ohně.

Přišla další kostmi třesoucí rána, ale klidné místečko v mysli zůstalo nedotčené, nezasažené bolestí. Jodah ono místo živil a dovolil mu, aby uvnitř něj vyrostlo. Když bylo dostatečně velké, uvolnil manu, která v něm byla obsažena.

Jodah zvedl volnou ruku a vypustil kouzlo, výbuch plamene, přímo do Chaeskovy tváře. Náhle se Jodah začal otáčet a naposledy uhodil do zdi. Ozval se řev a Jodah s překvapením zjistil, že to neřve on.

Jodah se zvedl, ale pomalu. Roztahoval prsty po načervenalém kameni. Chaeska nyní prchal a z jeho obličeje a šatů se valil kouř. Mohutný správce v jednu chvíli zakopl a svalil se ke zdi, pak se zvedl a utíkal dál.

Jodah se obrátil k Jaye, která si strhávala s krku poslední zbytky Chaeskových useknutých prstů.

„Dobrá trefa,“ řekla chraptivým, bolestivým hlasem. „To jste to nemohl udělat ještě předtím, než mě ten darebák málem zabil?“

Jodah se sklonil a pomohl jí na nohy. „Pojďte. Nejspíš okamžitě půjde za Lim-Dûlem. A nenadávejte.“

Jaya dokázala vydat smutný úsměv. „Je dobré vědět, že nějaká část vaší přirozené osobnosti se znovu dere na povrch.“ Odkopla od sebe rukavici plnou kostí, hodila si tlumok přes rameno a vyrazila.

Nemuseli jít daleko. Postranní brána zůstala přesně taková, jakou ji Jaya opustila. Hlídkovala u ní dvojice nemotorů, nemotorů stvořených z dávno mrtvého zmrzlého masa a kostí.

„Línej-Vûl by si měl kontrolovat vchody častěji,“ prohlásila Jaya. Její hlas už ztratil většinu svého chraptivého tónu.

„Chaeska to asi právě dělal, když nás uviděl,“ řekl Jodah.

Jaya se podívala na Jodaha a její rysy na chvilku změkly. „Venku je právě teď pěkně hnusně. Přichází zima. Jak se cítíte?“

„Zmláceně, ale použitelně,“ odpověděl Jodah. Pak mu došlo, že tohle není to, na co se dívka ptá. „Opravdově,“ řekl nakonec. „Cítím, že jsem opravdový. Půjdeme.“

Jaya zatlačila do dveří a ty se otevřely. Dovnitř zavanul silný, mrazivě bodavý vítr. Jejich kožichy zavlály a oba dva zasypaly těžké sněhové vločky.

Kapitola 5
Služebníci a šílenství

Pro moderního člověka je obtížné představit si plnou hloubku a krutost Doby ledové, i pro toho, kdo žije vysoko v horách nebo v severském podnebí. Dnešní obyvatelé severu mají přinejmenším povědomí o teplejším jihu a horalové o úrodných nížinách.

Během Doby ledové však byl zabalen do ledu po většinu doby celý svět. Nebylo neobvyklé, že za rok napadlo třicet nebo i více stop sněhu, ani že sníh přetrvával až do letních měsíců. Na stále více místech sníh vůbec neroztával a sedláci museli vyčistit svá pole od ledu, aby zmrzlá půda vůbec mohla vydat nejodolnější úrodu.

Počasí bylo současně vrtošivé a neúprosné. Jediné, co se na něm měnilo, byl druh sněžení – plískanice podobná krupobití nebo měkké kluzké vločky, suchý nebo mokrý sníh, sníh smíšený s ledem. Pro každého, kdo žil v severním Terisiare, byl sníh pravidelnou součástí života. Měnila se jen jeho konzistence.

Sníh ještě posílil vzájemné odloučení různých populací. S tím, jak trvalo stále déle a déle, než se zprávy dostaly do formálního hlavního města Krovu, se kjeldorské městské státy stávaly stále nezávislejšími. Ještě horší bylo, že s nárůstem špatného počasí narůstal také počet tvorů, na které mělo počasí menší vliv než na lidi. Zvláště odolní vůči chladu byli nemrtví – zombie, umrlci, spektry – kterým k tomu, aby zůstali při životě, stačilo pouze maso. Obvykle to bývalo maso těch, kteří byli natolik hloupí, že se nechali překvapit ledovými bouřemi.

V oněch dnech vládla světu zima a zimě vládli nemrtví tvorové.

Arkol, argivský učenec

Prchali po svahu hory, která zastiňovala pevnost. Na severním obzoru se rozprostíral postupující okraj vzdáleného ledovce. Měsíce už bledly za houstnoucími mraky. Sníh pod jejich nohama byl nerovný, ale pevně udusaný. Jodah se neptal Jayi na směr a následoval nahoru do svahu její obrys zahalený v kožichu, stín na bílém sněhu.

V hradu za nimi už bylo rušno. Mezi skučícími větry Jodah zaslechl troubení rohů na cimbuří. Nad hlavou proti uvadajícím měsícům jim prolétl nějaký stín. Jodah se neovládl a skrčil se, ale když znovu vzhlédl, nebylo tam nic než zvířený sníh.

Jaya se mírně ohlédla a pokynula Jodahovi, aby šplhal dál. Jodah se znovu dal do stoupání, ignoroval bolavé zápěstí i ozývající se svaly.

Do nezakryté tváře jej bodal stále hustší sníh, ale Jodah byl vděčný za úkryt, který se jim tak naskýtal. Jak se bouře zhoršovala, nemohl je nikdo spatřit z citadely ani ze vzduchu a jejich stopy brzy zavál vítr a sníh. Je to důvod, proč ho Jaya táhne nahoru do svahu? Dělá si naději, že Lim-Dûl pošle své pátrací čety nejprve na schůdnější cesty?

Znovu zazněly rohy, ale tentokrát zněly matněji, tlumeněji díky sněhu. Snad to nakonec byl dobrý plán.

Jodaha něco udeřilo do kolene a on se svalil dopředu. Zvedl se ze sněhu a hledal, co ho podrazilo. Byla to nízká zeď, postavená už kdysi dávno, ale ještě ne úplně zhroucená. Ze základů jeho mozku se něco vynořilo. Další vzpomínky.

Jodah přemýšlel. Jestliže je opravdový a od jeho poslední vzpomínky uplynulo dva tisíce let, kde po celá ta tisíciletí byl?

Vzhlédl a viděl, že na něj Jaya nečeká a její obrys zahalený v kožichu se ztrácí v bílé tmě. Zvedl se a vyrazil za ní.

Dostali se na rovinku. Jaya teď pečlivě volila směr. Během chůze si Jodah povšiml, že ze svahu hory ční další trosky. Byla snad tohle dávná pevnost a Lim-Dûlův hrad je pouhým jejím pozůstatkem? Přikývl sám sobě. Zdálo se to být správné. Tak velká část světa upadla do studených ruin.

Počasí se začalo zlepšovat. Bouře se začala rozptylovat tak rychle, jak se objevila. Ledovec na severu se rozjasňoval v měsíčním světle. Pod jasným nebem se Jodah necítil o nic lépe. V jasnu je může Lim-Dûl nebo jeho válečníci zpozorovat a jeho paže stále vystřeluje bolest po rvačce s Chaeskou. Jaya na tom není o mnoho lépe. Jsou ve špatné situaci pro poslední boj.

Jaya pohledem prozkoumala vrchol, který se před nimi pomalu vynořoval. Jodah zavrtěl hlavou – nemůže očekávat, že na tohle monstrum vylezou, ať už je pronásleduje kdokoli.

Nakonec Jaya ukázala na místo přibližně ve třetině cesty na vrchol hory, kam se dalo snadno vyšplhat. Jodah na tom místě nespatřil nic zvláštního, ale přesto ji následoval.

Když se k místu přibližovali, Jodah viděl, že Jaya míří ke stínu ve sněhu, jen o málo většímu než drn v závěji. Zdálo se, že se za ním ukrývá větší jeskyně v horském svahu. Jaya opatrně prozkoumala vchod a prosmýkla se dovnitř. Jodah ji následoval.

V závěji se skrývala krátká jeskyně, útulná a pohodlná, a jak si Jodah všiml, ne úplně přírodní. Do skály podél obou stěn byl vytesán pár laviček.

Jaya si začala svlékat kožešiny, zatímco Jodah se rozhlížel kolem.

„Poznáváte to tu?“ zeptala se.

Jodah stiskl rty a zavrtěl hlavou. Na tomto místě bylo něco povědomého, ale pořád to vězelo zamčené v neodhalené části jeho mysli, tam, kde přebývaly i ostatní temné, těžkopádné stíny. Čím více se vzdalovali od Tresserhornu, tím větší tyto stíny byly.

Jaya se zamračila. „Sakra. Doufala jsem, že to ve vás něco probudí. Moje chyba.“ Šla zpátky ke vchodu. Nebe se už rozjasňovalo a jeskyni ozařovalo měsíční světlo, odrážející se od sněhu. Dávalo jí chladný, modravý nádech. „Ale i tak bych řekla, že se tady můžem na pár dní schovat a pak se pokusit proklouznout dál. Nemyslím, že Líného-Vola napadne, že jsme zůstali tak blízko hradu.“

Jodah se posadil na jednu z laviček a začal si stahovat své hrubé palčáky. Po krátkém šplhání a nesčetných pádech byly rukavice celé mokré. Ruce už měl zrudlé mrazem.

Jaya přešla k němu a zamračila se ještě víc. „Raději byste se měl zahřát. Omrzliny nejsou to nejhorší, co nás tady může potkat, ale jsou tomu blízko.“

Jodah pohlédl na Jayu. „Myslíte, že oheň by tady byl dobrý nápad?“

Jaya na mága zamrkala a pohodila hlavou. „Omlouvám se. Pořád zapomínám, že momentálně můžu pracovat s magií asi líp než vy. Já, malá námezdní mágyně. Ta ironie mě zničí.“ Sepjala dlaně k sobě. Když je zase rozevřela, držela v rukou drobný červený kamínek, ne větší než semínko.

„Tady,“ podala jej Jodahovi. „Vezměte si to do rukou.“

Jodah si semínko vzal. Bylo na dotek teplé a teplo prostupovalo do celého jeho těla.

Jaya se vrátila ke vchodu. I přes její odvážné řeči na ní bylo vidět, že si není jistá, zda sněhové závěje ukryjí jejich bezpečný útulek.

„Kdo jsem?“ zeptal se nakonec Jodah.

„Jste Jodah, Věčný arcimág Školy Neviděných v Lat-Namu. Tímhle jsme si už prošli. Chytáte se tentokrát?“

Jodah zavřel oči. Znělo to povědomě, ale dráždivě. Měl v mysli vzpomínky, ale stále zůstávaly obrovskými temnými ledovci. V oněch stínech se skrývaly jiné věci a byly to věci nepříjemné. Jodah si stále nebyl jist, kolik toho chce vědět.

„Jak dlouho už jsem,“ Jodah se na chvilku zarazil, „tím arcimágem?“

„Pořád,“ odpověděla Jaya, pohledem prozkoumala obzor a otočila se zpátky k Jodahovi. „Takový je obvykle význam slova věčný.“

Jodah se na ni smutně podíval.

„Tak dlouho, jak jen si pamatuju,“ řekla nakonec. „A kam až sahá paměť všech ostatních ve škole. A taky většina záznamů, které máme a které sahají skoro až k začátkům školy. A možná ještě před ně.“

„Jsem…“ Jodah se snažil potlačit temnotu ve své mysli, ale byla to hustá mlha, odolávající jeho pokusům. „Jsem sférochodec?“

„Jestli ano, nikdy jste mi o tom neřekl,“ odvětila Jaya s úšklebkem.

„A jak jsem tedy mohl žít tak dlouho?“ zavrtěl Jodah hlavou.

„Ach,“ řekla Jaya a posadila se na lavičku naproti němu. „Tuhle otázku jsem vám kdysi položila a vy jste mi řekl, že to nikomu neprozradíte. Říkal jste, že to lidi vede k tomu, aby dělali hlouposti. Ale kdybyste mi tehdy býval věřil a pověděl mi to, mohl byste to teď vědět.“

„Aha,“ řekl Jodah. „Takže jsem trochu tajnůstkářský.“

„Tak to bylo zapsáno,“ řekla Jaya. „Jestli si dobře pamatuju, použila jsem frázi ‚tajnůstkářský, netaktní fracek‘.“

Jodah pohlédl do Jayiných výrazných širokých očí. „Tak vy mě tedy dobře znáte?“

„Lépe, než byste si chtěl připustit,“ odpověděla svěže.

„Byli jsme si… blízcí?“ zeptal se.

Jaya se podívala na Jodaha a vzdychla. „Ano i ne. Řekněme, že se oba známe už dlouho, aspoň měřeno mým životem. A byli jsme spolu. A rozešli jsme se. A neshodli jsme se vždycky na všem. Ale nebojte se, nehodlám zneužívat vašeho současného stavu.“

„Tak proč jste si pro mě potom přišla?“ zeptal se Jodah.

Jaya se zamračila. „Řekněme, že jsem tady ucítila něco shnilého a přišla jsem si to prověřit jen z principu. Bylo to něco, s čím byste nesouhlasil, což byl další důvod, proč jsem to udělala. Měl byste mi být vděčný, že jsem to udělala. Teď si odpočiňte. Snad si vzpomenete na víc, až se z vašeho těla dostane všechen ten pyl. Mezitím na vás budu dávat pozor.“

*****

Ve snech se mohutné ledy v jeho paměti začaly hýbat a lámat. Část Jodahových vzpomínek, šedivé stíny vzadu v jeho mozku, se začala otřásat a dráždivé kousky jeho předchozího života hledaly cestu do jeho vědomé mysli.

Jodah se začal rozpomínat.

Byl tam dům. Nebyl to opravdový dům, ale myšlenka na dům, myšlenka, v níž si uchovával svá kouzla. Někdo ho naučil, aby si ten dům, to mentální skladiště, postavil. V Jodahově mysli se nakrátko objevila usměvavá, starodávná tvář a pak vybledla. Ve snech Jodah procházel chodbami onoho starobylého domu, ale dveře byly zamčené, zajištěné petlicí a ozdobené runami, které nepoznával.

A pak se ocitl na jiném místě, na místě, o němž ve snu věděl, že je bezpečné. Byl v podzemí, kráčel po vybudované pěšině, která spojovala dvě velké jeskyně. V jeskyních stály masívní budovy postavené z šedivého kamene, město stínů ukryté před zbytkem světa. Když šel, všiml si, že stěny jsou vlhké. Sáhl na stěnu, přiložil si prsty ke rtům a tekutinu ochutnal – slaná. Ze zdí kanuly velké slzy. Pak odtáhl ruku od úst a spatřil, že má špičky prstů potřísněné krví. Stěny nyní krvácely, napřed pomalu, ale pak vypouštěly potoky krve, které se valily chodbou. Jodah se dal do běhu.

A pak se ocitl na dalším místě, tentokrát plném skvostných chodeb plných hrubých koberců a bohatých drapérií. Na stěnách visely pochodně v držácích, křišťálové baňky vytesané do tvaru plamenů. Jodah utíkal chodbou pryč. Ne, utíkal směrem k něčemu, a když doběhl k velkému schodišti, uslyšel hluboký hrdelní smích. Otočil se a uviděl Lim-Dûla, oblečeného v honosných zlatých a fialových šatech, jak stojí na vrcholu schodů. Černokněžník ukázal rukou posetou prsteny a Jodah ucítil, jak se mu maso odpařuje od kostí.

Pak se Jodah vzbudil a padl přímo do Jayiny náruče, oči rozšířené a tělo zbrocené lesklým potem. Snažil se vykřiknout, ale Jaya mu ucpala ústa svou tenkou ručkou, pevně stisknutou kolem jeho čelisti.

„Huš!“ zašeptala stisknutými rty a pak kývla směrem ke vchodu.

Byl už den a sněhová závěj blokující vchod se třpytila. Venku se pohyboval stín, šedý obrys matně viditelný v nánosech sněhu.

Jodah se přinutil ke klidu a pomalu, hluboce dýchal. Přikývl na Jayu na znamení porozumění. Jaya sundala ruku z jeho úst a obrátila se zpátky ke vchodu. Stín se na chvíli zastavil a Jodahovi se zdálo, že tam zamrzl, uvězněný ve věčném ledu, který jej nikdy nepustí. Ani je dva ne.

Zdálo se mu, že stěny kolem něj se stahují, a v Jodahově hrudi vzrostl pocit paniky. Lim-Dûl ho nenechá odejít – nikdy. Jodah zadržel dech. Stín se odsunul. Po době, která se zdála jako měsíc, ale ve skutečnosti to bylo jen pár minut, se Jaya doplazila ke vchodu a zastavila se přitisknutá ke stěně vedle jeskynního otvoru. Pak si oddechla.

Vypustila vzduch z úst, otočila se a vydala se zpátky dovnitř jeskyně. „Ať to bylo cokoli, vypadá to, že se to…“

Neměla šanci dokončit větu. Ze závěje ve vchodu vyskočilo něco velkého a tmavého a narazilo do jejích zad. Jaya se svalila dopředu, ruce rozpažené, oči rozšířené. Těžká černá věc ji přirazila k zemi.

Jodah si nepamatoval, že vstal z nízké lavičky, ale najednou tam byl a stál uprostřed jeskyně. Černá věc se posadila na Jayina záda, vrčela a rozhlížela se kolem.

Tvor vypadal jako kříženec člověka a netopýra. Byl nahý a jeho pokožka byla pokrytá olejovým lakem, který zvýrazňoval svaly vytesané z nejtemnějšího obsidiánu. Mezi jeho pažemi a trupem se táhly žebrovité cáry tmavého masa jako neumělá napodobenina křídel. Tvář byla netopýří – obrovité, citlivé uši, podvislá čelist lemovaná krvavými zuby, drobná prasečí očka. Ta očka nyní ulpěla na Jodahovi.

Bytost hleděla na Jodaha a pomalu klapala čelistmi. Pak se zasmála a z jejího smíchu Jodaha mrazilo až v morku kostí – byl to Leshracův smích.

„Daleko jsi neutekla, hroudo masa,“ pronesl tvor a jeho oči jiskřily sadistickým potěšením. „Ani moc daleko, ani moc rychle. Ano, obelstil jsi svého pána, ale pána svého pána už ne. Škoda – černokněžník mi za mé služby draze zaplatil a já se k němu teď vrátím se svou kořistí tak brzo. Doufal jsem, že tady budu mnohem, mnohem déle.“

Jeho hlas byl klidný a znělo v něm neskrývané zklamání. Jodah pochopil, že to není sám sférochodec, ale jeho sluha, služebník vyslaný Lim-Dûlovi k dispozici. Jen díky tomuto pomyšlení se Jodah při zaslechnutí zvuku tvorova hlasu neschoulil do klubíčka.

Jodaha stále bolela pravá paže po šarvátce s Chaeskou, ale uklidnil svou mysl a vytáhl z ní manu pro další čepel bílé síly. Část jeho mysli, ta, která mezi obrovskými šedivými ledovci jeho paměti byla naživu, věděla, že kdysi znával lepší způsoby, jak si s takovou nestvůrou poradit, ale žádný jej nenapadl. Všechna ta tajemství spočívala za zamčenými mentálními dveřmi.

Čepel mu se zapraskáním ožila na prstech. V odpovědi se netvor sedící na Jayině zhrouceném těle usmál a vycenil další křivé zuby trčící z jeho přečnívající čelisti.

„Á, výborně. Doufal jsem, že se nevzdáš tak lehce.“

Příšera mělce zabořila drápy do Jayiných zad a námezdní mágyně vydala bolestivé zasténání. Pak Leshrakova nestvůra skočila po Jodahovi. Jediným skokem překonala jeskyni v celé její šířce. Jodah zvedl čepel, aby odrazil útok, ale máchl jím příliš rychle. Netopýrovitý tvor se pod prolétnuvší zbraní sklonil, chytil Jodaha za ruku s čepelí a mrštil s ním o stěnu. Čepel zaprskala, zablikala a zmizela. Jodah, přitlačený vahou obří bytosti ke zdi, tak čelil nestvůře tváří v tvář.

Sférochodcův sluha si ho změřil malýma, skoro kovovýma očkama. Pak vyplázl dlouhý, drsný jazyk a olízl jednu Jodahovu tvář. Jodah bojoval s pokušením křičet, s nutností křičet, s touhou se vysmeknout a utéct.

„Jen škoda, že tě musím přivést nazpátek živého,“ řekl služebník, jeho dech horký a páchnoucí. „Ale přemýšlím nad tím, že tě ochromím, jenom pár svalů, to se později lehce zahojí, aby ses mohl dívat, jak stáhnu s kůže a vykuchám tvoji kamarádku. Líbilo by se ti to? Mně ano.“ Znovu se ozval ten hrozivý smích, rachot hor sesouvajících se do moře. Jednu Jodahovu ruku pevně držela bytost, druhá bezvládně visela po jeho boku.

V Jodahově mysli se něco zlomilo – ne v tom bezpečném místě, kde si uchovával kouzla, ale někde mezi temnými obrysy, mezi ledem jeho zmrazených vzpomínek. Jodah zabručel a zvedl zraněnou paži. Bolest vzadu v jeho mozku řvala a drtila ledy.

Stvůra byla překvapená, ačkoli nebylo jasné, zda ji zmátl Jodahův zvířecí řev nebo skutečnost, že se Jodah odvážil vzepřít. Jodah zvedl ruku a popadl bestii za její tupý čenich, přesně pod jejíma prasečíma očkama.

Po čele se mu nyní valily proudy potu a Jodah cítil, že veškerá jeho energie proudí do toho, co by měl být jednoduchý úkol – zadržet služebníka a říci mu, co má dělat – jednoduchý úkol, alespoň pro arcimága.

„Jdi,“ procedil mezi zaťatými zuby, „pryč!“

To bylo ono. Jak Jodah promluvil, Leshrakova bytost se rozplynula. Její duše se vrátila tam, odkud přišla, její fyzické tělo se s výbuchem rozpadlo na zrnka prachu a vylétlo ven z jeskyně. Kousíčky vyvolané příšery pokryly svah hory před jeskyní jako černý sníh.

Jodah klopýtl kupředu. Chtěl si odpočinout, ale věděl, že dokud ho bude pronásledovat Lim-Dûl, žádný odpočinek si nemůže dovolit. Černokněžník na něj může poslat dalšího služebníka. A dalšího. A dalšího. Jodah se bude muset ukrývat a utíkat a ukrývat se. Nevěděl, co bude potřebovat k boji. Aby to bylo ještě horší, led v jeho mysli nyní roztával a stíny se draly kupředu.

Existovala jen jediná odpověď.

Jaya se zvedala ze země, stírala si krev z koutků úst a nadávala. „Blbost, blbost, blbost!“ pronášela. „Myslet si, že je pryč. Jodahu, jste… Jodahu?“

Opatrně na mága pohlédla. Jodah nechápal proč.

Snažil se vysvětlovat. „Musíme se vrátit,“ řekl a jeho hlas zněl vzdáleně, rozbředle, nejistě. „Musíme se vrátit a zabít černokněžníka. Je to jediná možnost. Nevím jak, ale musíme to udělat. Jinak na nás bude posílat další takové věci a nakonec nás jedna z nich zabije!“

Jaya zvedla obě ruce, jako by Jodah měl upadnout. „To je v pořádku. Byl to jen služebník. Leshrac neví, že jsme tady. Ani Lim-Dûl to neví. Bude to v pořádku.“

„Ne!“ zařval Jodah, rozzlobený, že námezdní mágyně je tváří v tvář pravdě tak slepá, tak otupělá. „To není v pořádku! Nikdy to nebude v pořádku! Musíme jít! Musíme… Já teď musím zabít Lim-Dûla! Než roztaje zbytek ledu! Než mě přivede k šílenství!“

Jaya se na Jodaha nehezky podívala a Jodah si vzpomněl, že nesnášel, když se k němu lidé takhle chovali.

„Jodahu, mluvíte nesmysly,“ řekla.

ne!“ zabručel a odstrčil ji. „To vy mluvíte nesmysly! Chcete žít tady ve studené jeskyni, když musíme bojovat s Lim-Dûlem a vrátit teplo zpátky!“ Vyrazil směrem k východu z jeskyně a vrčel: „Všechno, co chci, je teplo, aby ledy roztály! Co je na tom špatného?“

Dostal se skoro až k východu, když zaklopýtal. Teď se už silně potil, oči rozšířené, slzy stékající po lících. Jaya se ho snažila chytit zezadu, ale on ji prudce odstrčil.

„Nezastavíte mě!“ Jeho zajíkavý hlas byl už téměř nesrozumitelný. „Vím, že chcete moji energii, tak jako on! Ale mě už nikdo využívat nebude!“

Otočil se zpátky k východu a začal si razit cestu rozrytou závějí. Sníh se mu lepil na mrazem zrudlé ruce.

Jaya ho udeřila kamenem do zátylku. Věčný arcimág něco zamumlal a svalil se na podlahu jeskyně.

*****

Jaya si klekla a přesvědčila se, zda ho nezasáhla příliš silně. Pak se podívala východem ven. Nebe teď bylo zrádně modré a v dáli se tyčila úchvatná cimbuří Tresserhornu. Na sněhu na zemi ležela rozmetaná tenká vrstva černého prachu, který zbyl po služebníkovi, kterého černokněžník získal od Leshraka. Vytvářel tenkou černou špínu, která mohla a nemusela přivést k jejich skrýši další nestvůry.

Jaya znovu prohlédla Jodaha. Rána nebyla velká, ale Jodah se stále potil z každého póru kůže a jeho tělo se chvělo vnitřními otřesy.

Jaya, námezdní mágyně a budoucí zachránkyně Jodaha, Věčného arcimága Školy Neviděných, se posadila na bobek a nahlas pronesla: „Dobrá, tak co budu dělat teď?“

Byla tu jedna možnost, byla tu vždy. Ale Jaya nechtěla o oné možnosti uvažovat, jestliže existovala nějaká jiná cesta. Rozhodla se, že počká. Třeba se objeví něco lepšího.

Čekala necelý den. Během té doby se Jodahův stav zhoršil. Chvění přešlo v drkotání a to pak v plnohodnotný třes a klepání. Pot se lil ze všech pórů. Kůže mu zrudla jako vařený humr. Na dotek už byl rozpálený a ani hromady sněhu přinesené zvenčí nedokázaly jeho horečku zmírnit. Blábolil a občas se pokoušel křičet. Jaya mu ucpala ústa rukou. Kousl ji.

Nakonec se v jedné ze svých klidnějších chvil ztišil. Ležel na lavičce, zabalený do svých i Jayiných kožešin. Škubal sebou kvůli něčemu, co bylo uvnitř něj. Něčemu, co mu udělal Lim-Dûl, pomyslela si.

Nebo něčemu, co jsem mu udělala já, obávala se.

Pohlédla na jeho potem zbrocenou, vrásčitou tvář, ne starší než tehdy, když jej potkala poprvé. Když se vloupala do jeho drahocenné akademie, do jeho města tajemství, kde hledala jistý předmět pro jednoho ne zrovna váženého zákazníka. Pro ni to byla jen její práce, ale Jodah ji poté, co ji zastavil a zneškodnil svými kouzly, nezabil. Místo toho jí odpustil a dovolil jí připojit se k jeho ostatním studentům. Naučil ji těch prvních pár kouzel.

A nakonec odtamtud odešla, ačkoli ne kvůli němu. Ne tak docela. Ne, spíše to bylo kvůli jeho moci, jeho postavení, jeho způsobu myšlení. Odešla, ale ne kvůli tomu, kdo byl v srdci.

Od té doby se jejich cesty zkřížily půltucetkrát a pokaždé byl rozzlobený, vzteklý, nadřazený a frustrující – přesně takový, jakého si jej pamatovala. Když pro ni znamenal bezpečí.

Ale nikdy nebyl takový jako teď. Nikdy neumíral.

Přešla k jeho tělesné schránce a jemně se dotkla prsty jeho čela. Konečky prstů jí při tom doteku div nezačaly hořet. Jodah sebou škubl a zamumlal něco v nějakém dávno mrtvém jazyce. Mohlo to být jméno nebo nadávka.

Mohla jsem ho klidně opustit, řekla si. Mohla jsem ho někomu prodat, dokonce ho vrátit Lim-Dûlovi výměnou za pytel zlata a slib, že se mi nebude mstít, což by bylo zřejmě dohodnuto během několika minut.

Ale teď nemohla udělat nic z toho, ani s ním odejít. Po všech těch letech byl její pytel triků plný, ale jen vedlejší magie – odemykání, rozbíjení, překrucování pravdy, plamenná jadérka – nic, co dokázalo vyléčit nesmrtelného mága. Neměla nic, co by pomohlo v této základně přímo u zadku samotného černokněžníkova hradu.

Nic kromě jednoho, a to se jí i teď protivilo. Znamenalo by to jednat s vyššími bytostmi. To nesnášela. Znamenalo by to být diplomatická. To taky nesnášela. A znamenalo by to žadonit o laskavost.

To nesnášela ze všeho nejvíc.

Jodah sebou zaškubal, jak se snažil uvolnit si údy z hrubých kožešin. Házel sebou dopředu a dozadu, jak bojoval se stínovými netvory, kteří existovali jen v jeho neklidných snech. Jaya ho pozorovala a stiskla rty.

Sáhla do své blůzy a pomalu vyňala talisman. Byla to prostá věc, tenký slonovinový prstýnek, který měl kolem jedné čtvrtiny připevněnu stříbrnou sponu, k jejímuž vrcholu byla přišita kožená stužka, obarvená na modro. Uprostřed dutého kroužku se světlo ohýbalo a jiskřilo – z bílé do červené, pak zelené, pak modré, pak černé a pak zase zpět. I v jiných časech, kdy se situace zdála být bezvýchodná, uchopila tento hrubě opracovaný amulet a zvažovala přivolání jeho hrozivé paní, ale pokaždé našla způsob, jak se tomu vyhnout.

Tentokrát však žádná jiná pomoc nebyla. Jaya poklekla na studenou zem svého útulku.

Zhluboka se nadechla a setřásla si vlasy, dlouhé červenočerné copy vlnící se na jejích zádech. Sevřela ruce do hrstí, až se amulet uvelebil v jejích dlaních. Pak začala zpívat.

Píseň to byla jednoduchá, což bylo štěstí, jelikož Jaya byla lecčíms, ale rozhodně ne zpěvačkou. Kolísala mezi třemi stejně dlouhými notami a měla jednoduchý rytmus, podobný chorálu. Jaya zavřela oči a zazpívala:

Paní, slyšte, prosím,
svoji poddanou,
jež vás v srdci nosí,
přijďte sem za mnou.

Chvíli počkala a pak otevřela oči. V malé jeskyňce se nic nezměnilo. Neovládla se a zrudla. Slabý vnitřní hlas ji v duchu huboval za její víru, za její pověrčivost, za to, že si myslí, že ona – ta, k níž se modlila – by někdy vyslyšela šarlatánské prosby.

Jodah sebou v kožešinách zaškubal a začal si něco tiše lyricky pobrukovat. Jeho hlas stoupal a klesal v šíleném rytmu.

Jaya mentálně uchopila slabý hlas ve své mysli, zamkla jej do mentálních želez a uvrhla jej do nejhlubšího ze svých mentálních žalářů. Pak začala zpívat znovu.

Paní, slyšte, prosím,
svoji poddanou,
jež vás v srdci nosí,
přijďte sem za mnou.

Začala znovu tam, kde předtím skončila. A pak potřetí. Teprve potom se zastavila.

Venku se zvedl vítr. Považovala to za dobré znamení.

Opět zopakovala píseň a vítr zesílil, v závějích venku vytvářel ledové serpentiny a zahlazoval poslední zbytky Leshrakova služebníka. Znovu zazpívala a ucítila, jak ji do tváře udeřilo něco mrazivého. Otevřela oči, ale zpívala dál a pozorovala, jak vítr odvává sněhovou závěj u vchodu a nanáší ji přímo dovnitř jeskyně. Částečky sněhu a ledu vířily a vznášely se kolem jeskyně a usazovaly se na ní, na lavičkách i na Jodahovi.

Zazpívala znovu a strhl se silný vichr. Zvýšila hlas a zpívala s větrem, který nyní vál rovnou do jeskyně. Jodah nyní křičel, ale Jaya ho ignorovala.

Teď už ve vichřici doslova křičela a úpěla. Kolem ní tančily ve spirálách malé větrné poryvy sněhu. Třásla se, ale pokračovala ve zpěvu, aniž vynechala jediný tón. Kolikrát to už zopakovala – dvacetkrát, třicetkrát? Dost na to, aby se jí to vrylo až do srdce.

Pak to pocítila. Náhle ji její přítomnost obkročila jako hrubá deka a vyrazila jí vzduch z plic. Jodah to cítil také a Jaya viděla, jak sebou na lavičce zmítá a rozhazuje kožešiny do všech stran.

Tlak se zvyšoval, jako by se samotná hora sesunula na dno moří u Lat-Namu. Tlak byl předzvěstí majestátnosti, která měla přijít.

Skončil tak náhle, jak začal, a všechno v jeskyni bylo najednou stejné jako předtím. Až na to, že přišla ona.

Byla vysoká a vytesaná ze slonoviny, její rysy ušlechtilé a protáhlé. Měla téměř elfí oči, ačkoli její oděv byl lidského střihu, jaký už nebyl stovky let k vidění. Měla na sobě zbroj utkanou z odolných zimních rostlin, pokrytou prošívaným potahem. Vlasy měla svázané pod velkou kuželovitou helmou, která se jí klenula na hlavě. Z ramen jí splývala velká pláštěnka z kamenných žeber, která se zdála být jemná jako liščí kožich. Žena se bez námahy vznášela před Jayou a její štíhlý obrys se koupal v dávce jejího vlastního světla.

To, co na ní Jaya nikdy nedokázala zapomenout, však byly její oči – hluboké a temné jako noční obloha a stejně nemilosrdné.

Jaya Ballardová přestala zpívat. Slova jí zamrzla v hrdle.

Nová příchozí shlédla shora na klečící mágyni a pronesla: „Kdo je ten, kdo prosí o pomoc Freyalise, nejmocnější ze sférochodců?“

Kapitola 6
Freyalise

Většina záznamů o Freyalise k nám přišla od elfů z jižních zemí, konkrétně z Fyndhornu, který vyrostl na troskách stínu Argothu. Tyto záznamy o ní hovoří jako o bohyni a neobsahují o ní nic než chválu. Ani kvítek nerozkvete, píše se v nich, ani lístek nespadne bez jejího svolení.

Hrstka lidských záznamů o této sférochodkyni není již tak pochvalná, zvláště ve světle toho, co následovalo po Době ledové.

Když ovšem Freyalise byla smrtelná, byla lidské a nikoli elfí krve, a některé záznamy umisťují její původ do některého ze států, které předcházely Kjeldoru. Tyto záznamy ovšem byly v uplynulých tisíci letech mnohosetkrát diskutovány a odhalovány a oživovány a přepracovávány, takže nikdo nemůže s určitostí říci, jak se věci doopravdy mají.

Nicméně v jedné z těchto velkých legend se praví, že Freyalise jako mladá sférochodkyně zešílela, jak se tomuto plemeni často stává, a jenom konání jistého čaroděje ji ochránilo před tím, aby se z ní stala šílená, ničivá síla jako Leshrac nebo Tvesh Szat.

V odkazech z Doby ledové je jméno onoho čaroděje uváděno jako Jodah.

Arkol, argivský učenec

Jaya se zakoktala. V duchu si již dříve představovala setkání, při němž bude potřebovat pomoc této sférochodkyně. Onen talisman získala před lety od jednoho starého druida za služby, jež mu poskytla, a nikdy nepochybovala o tom, že účinkuje. Pomyslela na něj, dotkla se jej, vytáhla jej při desítkách příležitostí, když se domnívala, že možná nastal čas, kdy by se dal použít. Ale teprve teď jej doopravdy použila, zazpívala píseň a prosila onu velikou sílu, aby přišla k ní.

Freyalise odpověděla. Jaya napůl očekávala, že to neudělá, ale bohyně za ní opravdu přišla.

Jaya už dříve v duchu myslela na okamžik, kdy se se sférochodkyní setká a bude vyšší bytost prosit o pomoc. Tehdy si říkala, že bude mít silnou vůli – silnou vůli, bystrou mysl a ostrý vtip.

Nyní se však jen zadrhávala a její čelist se pohybovala, aniž dokázala vydat souvislý zvuk.

Pokud šlo o Freyalise, ta se trpělivě vznášela před Jayou, pomalu se pohupovala ve vánku vzniklém z jejího přivolání a rozhlížela se po okolí. Hnědovlasá námezdní mágyně oděná do pestré směsi kožešin a šatů stále klečela na kolenou a snažila se dát si dohromady myšlenky a promluvit. Další lidský obrys, oblečený v učeneckém hávu, se válel na jedné z hliněných laviček. Freyalise vypadala nezaujatě, jako by už tuto nevelkou jeskyni nebo něco velmi podobného viděla.

Svraštila nos, jako by cítila obzvláště pronikavý zápach.

„Jsme blízko Leshraka,“ řekla. Mluvila ve dvou oktávách najednou.

To Jaye stačilo k tomu, aby prolomila mlčení. „Jeden z jeho služebníků byl tady, ano, a jsme u Tresserhornu, Lim-Dûlovy pevnosti.“

„Další jeho sluhové se blíží,“ odpověděla Freyalise vyrovnaným tónem. „Tohle je bezpečný útulek. Měla bys použít jeho magii a uprchnout.“

„Neumíme…“ Jaya se zarazila. „Neumím použít jeho magii.“

„Maličkost,“ odpověděla Freyalise. „Tady. A jsme jinde.“

Jaya mrkla, a sotva tak učinila, zjistila, že jsou jinde. Světlo se mírně, téměř neznatelně změnilo. Pomalu se zvedla a šla ke vchodu. Rozšlapaná závěj sněhu byla pryč, nahrazená nedotčenými nánosy sněhu, které se svažovaly až k zamrzlému moři. Dívala se, jak voda vyplavuje na břeh velké ledové kry a ty se vrší na jiných, nanesených dřívějšími vlnami.

Jaya se otočila a Freyalise ji znovu pozorovala. Sférochodkyně si dopřála drobný úšklebek.

„Očekávala bych, že v této chvíli řekneš ‚děkuji‘.“

„Děkuji,“ řekla Jaya. „Ale…“

„Kráčej v mých šlépějích, dítě,“ začala Freyalise a zvedla ruku k poslednímu požehnání. Pak se zarazila: „Ale?“

„Nevolala jsem vás proto, abyste nás zachránila před Lim-Dûlem,“ řekla rychle Jaya. Cítila, jak jí při tomto přiznání zrudly líce.

Zvedlo se obočí. Byla to jediná Freyalisina viditelná reakce. „Byla jsi vydána na milost a nemilost Leshrakově největšímu smrtelnému spojenci, tvůj úkryt měl být napaden tuctem močálových netvorů ovládaných černokněžníkem. Ale to nebyl důvod, proč jsi prosila o mou pomoc?“

Jaya cítila intenzitu sférochodkynina pohledu. „Ne. Chci říct, ne, madam.“ V přítomnosti sférochodkyně si připadala jako malé dítě.

„Škoda,“ řekla Freyalise. „Přijmi pomoc, kterou ti poskytuji, a poděkuj, anebo nic nepřijímej.“ Znovu zvedla ruku k požehnání.

„Ne, počkejte!“ trvala na svém Jaya, tváře celé rudé. „Volala jsem vás kvůli něčemu. Pořád potřebuji… ehm… potřebujeme vaši pomoc.“

Freyalise znovu spustila ruku a koutky jejích rtů zaškubal pobavený úsměv. Jaya ten pohled nesnášela.

„Rozuměj, lidské dítě. Nejsem nějaký vyvolaný stín, abych udělala, o co si řekneš. Jsem sférochodkyně. Prosila jsi mě za pomoci správného talismanu a předepsaných způsobů. Objevila jsem se a vyvedla tě z nebezpečí. Teď se od tebe očekává, že se zhroutíš děkováním.“

Jaya ukázala na obrys rozložený na lavičce a začala velmi rychle mluvit, drmolila jedno slovo přes druhé.

„Tohle je Jodah, Věčný arcimág Lat-Namu. To on potřebuje vaši pomoc.“

Teď se zvedla obě obočí, Freyalise se dovznášela k Jodahově lavičce a shlédla dolů na zhroucený tvar, který tam ležel. Jodah si rozházel kožešiny kolem sebe a jeho šaty byly celé propocené. Paže měl ohnuté v bolestivé poloze, oči měl otevřené, ale skelné, a jeho dech chrčel a skřípal prosliněnými rty.

Freyalise se podívala na zkroucený obrys a položila Jodahovi ruku na líci. Jaya zadržela dech a doufala, že sférochodkynin dotek bude stačit, aby ho vzbudil, vyléčil, přivedl do normálního stavu.

Místo toho však Freyalise zaklonila hlavu a začala se smát. Byl to děsivý smích, jako by hurikán rozhoupal a rozezněl stovku věžních zvonů.

Nakonec se sebrala a pronesla: „Ach, Jodahu. Jak jen může mocný muž nakonec klesnout.“ Sférochodkyně přejela rukou po Jodahově čele. Na chvilku se zarazila, jako by hledala něco v jeho skelných očích. „Ten muž se nadýchal pylu jisté fyndhornské květiny, je to tak?“

Jaya přikývla. „Než jsme utekli z pevnosti, spálila jsem ji.“

„To bylo hloupé,“ prohlásila Freyalise. „Má návykové účinky, podobně jako duhový leknín nebo podřadné drogy Starého Alsooru. Jodahovo tělo se teď těchto jedů zbavuje a tento očišťovací proces ho může zabít. Je mocný, ale ve svém nynějším stavu nedokáže svou moc použít. Je to jen člověk.“

„Pak mu musíte pomoci,“ namítla Jaya.

Freyalise se na drobnou námezdní mágyni zadívala mrazivým, upřeným pohledem.

„Proč?“ zeptala se prostě.

Jaya zaklela. Nevyvíjelo se to zrovna tak, jak si představovala. „Protože ta Freyalise, kterou elfové uctívají jako bohyni, nebude stát stranou a nenechá ho zemřít!“

„Lidské dítě,“ řekla sférochodkyně tónem, kterým tato slova zněla jako urážka, „ta Freyalise, kterou elfové uctívají jako bohyni, viděla za svou existenci umírat více lidí, elfů a trpaslíků, než kolikrát ses ty nadechla. Viděla jsem umírat celá města, kmeny, národy. Co se stane, bude-li na pohřební hranici přihozeno jedno tělo navíc?“ Podívala se na Jodahovo zhroucené tělo. „Buď přežije, nebo ne. Taková je cesta Gaei, síly ještě mocnější, než jsem já.“

Jaya se na sférochodkyni dlouze, pochmurně zadívala. Nakonec řekla: „Volala jsem vás. Dlužíte mi to.“

Znovu se ozval smích jako vlnobití. „A musím ti sloužit jako džin z prstenu? Jen proto, že máš můj talisman? Kde jsi k té cetce vůbec přišla?“

Jaya mlčela a Freyalise se usmála. „To není zrovna přístup, jaký bych od tebe očekávala, jestliže chceš, abych pomohla tvému příteli,“ dráždila ji.

Jaya složila ruce na prsou ve snaze vypadat co nejudatněji. Pak se zhluboka nadechla a pomalu vypouštěla vzduch.

„Od druida stařešiny Jalovcového řádu,“ řekla a rychle si odhrnula zbloudilý pramínek vlasů z čela. „Jako odměnu za službu, kterou jsem pro něj – a jak mi tehdy řekl, i pro vás – vykonala.“

Freyalise vydala velice lidské odfrknutí. „Starý Kolbjorn měl vždy příliš měkké srdce a příliš plýtval mým dobrodiním. Zachránila jsem tě před jistou smrtí. Beze mě by z tebe právě teď byla třesoucí se mrtvá hromádka. Nedlužím ti nic, lidské dítě, a nemám chuť ani potřebu obchodovat s někým, jako jsi ty.“

Jaya už začínala říkat něco sprostého, ale zarazila se. Pohlédla na Jodaha.

„Dobře. Nic mi nedlužíte. Ale jemu ano. A vy to víte. Jinak byste odtud vysvištěla hned, jak jste vykonala svůj první dobrý skutek.“

Freyalise přeběhl přes tvář záblesk něčeho, co Jaya nedokázala rozpoznat. „Co tím myslíš?“

„Tím myslím, že něco dlužíte Jodahovi,“ řekla Jaya. „Za něco z vaší vlastní minulosti.“

Freyalise znovu shlédla na zpocený tvar rozvalený na kožešinách. Zatvářila se přísně.

„Než můžeš doopravdy vzestoupit, musíš často spadnout, a to hluboko. Co všechno ti prozradil?“

„Méně, než jste mi právě prozradila vy,“ odpověděla Jaya. Snažila se, aby její hlas nezněl samolibě.

Freyalise s trhnutím zvedla hlavu a nemilosrdně si Jayu prohlížela. „Jak jsi ho našla?“

„Zajal ho černokněžník Línej-Vûl… ehm, Lim-Dûl. Používal ho jako učeného mistra a přesvědčil ho, že je jen vyvolaná bytost.“

„Neptala jsem se kde,“ řekla Freyalise. „Ptala jsem se jak?“

Jaya pomalu promluvila. „Byla jsem v Lat-Namu, v jeho škole, kvůli něčemu jinému a zjistila jsem, že je pryč. Zdálo se, že nikdo neví, kam odešel, a někteří vypadali, že se o to ani nestarají. Začala jsem pátrat a našla jsem někoho, kdo znal někoho, kdo něco věděl. Nakonec stopa vedla do Tresserhornu. Když jsem se tam dostala, nevěděl nic o své minulosti. Myslím, že to bylo účinkem toho pylu.“

„Zčásti,“ řekla Freyalise. „Teď ti prozradím něco, co by ten arcimág nikdy nedovolil, aby ses dozvěděla. Zhruba jednou za sto let se bolest nesmrtelného života stává nesnesitelnou a on se rozhodne zapomenout, vyhnat ze sebe vzpomínky na svou minulost. Aby to mohl učinit, sníží své ochrany tak, aby si mohl postavit ještě pevnější zdi. Během této doby se stává trochu šíleným – malé šílenství, díky němuž zabrání většímu. V té době ztrácí důležitou část sebe sama. Jestliže ho někdo během té doby dostal z Lat-Namu a zabránil mu použít…“ Sférochodkyně už nemluvila s Jayou, ale se sebou samou. „Ano. Dokážu si představit, že se to tak mohlo stát.“

Jaya hleděla na sférochodkyni. Nechtěla ji podráždit ještě víc, než bylo nutné.

Freyalise vypadala, jako by si znenadání vzpomněla na přítomnost námezdní mágyně. „Co chceš, abych udělala?“ zeptala se.

Jaya zamrkala. „Co chci, abyste udělala?“ zajíkla se. „Chci, abyste z něj ty jedy odstranila. Co myslíte, že chci, abyste udělala?“

Freyalise se naklonila a vztyčila se přímo nad kaštanovlasou ženou. „Jsi si opravdu jistá?“

Jaya si všimla, že koutkem úst sférochodkyně cuká úsměv.

„Samozřejmě,“ řekla, ale do hlasu se jí už vkrádalo podezření. Freyalisina ochota pomoci byla v mnoha směrech děsivější než její odmítání.

„Dobrá, tedy začneme,“ řekla sférochodkyně.

Rozpřáhla ruce nad zkrouceným tělem, prsty roztažené. Zavřela oči a Jaya si dokázala představit, jak tato obrovská bytost protlačuje svýma rukama svou vlastní vůli a pracuje s magií a manou na tak dokonalé úrovni, že proti tomu vypadají Jayina vlastní kouzla jako naostřené klacky a kusy kamene.

Což, pomyslela si Jaya, pro někoho jako Freyalise doopravdy jsou.

Z Jodahových nosních dírek a slinami potřísněných úst se začal zoufale pomalu linout pramínek nažloutlého plynu. Plyn, pára tvořená vyloučenými částečkami pylu, stoupal vzhůru a nad jejich hlavami vytvořil obrovskou kouli, než se úplně rozplynul.

Pod Freyalisinýma rukama se Jodah začal svíjet a sténat, zběsileji než předtím.

*****

Tam, kde teď byl Jodah, byla zima. Jodah zimu nenáviděl. Vzduch byl studený a on se třásl ve své propocené tunice a kalhotách. Utíkal. To ještě věděl, ale odkud a kam, o tom neměl tušení.

Byl ve velkém domě, spíše v celém bloku domů, z nichž každý se nasouval do dalšího a on procházel chodbami. Byl to zchátralý palác, stavěný během několika tisíciletí, a jeho architektura vypadala podle toho. Jednoduchá dřevěná podlaha ustupovala zdobeným parketám vykládaným zasazenými drahokamy, které vzápětí přecházely do tmavých žulových bloků, každý dokonale zasazený bez potřeby malty.

Podobně se měnily zdi, od omítnutých a otesaných přes stěny z těžkého kamene až po hrubé jeskynní zdi. Chodby byly osvětleny loučemi, malými svítícími broučky, střepy křišťálových hrušek vytesaných do tvaru malých plaménků. Na stěnách visely ozdobné tapety a obrazy, chodby lemovaly výklenky se sochami, ale jakmile se Jodah pokusil zaměřit na ně svou pozornost, na místě se zkroutily a přesunuly, aby mu neprozradily ani tu nejmenší stopu své pravé podstaty.

Byla tam i okna a Jodah měl pocit, že ví, co by se mělo nacházet za nimi. Tohle by mělo poskytovat výhled na starou věž v brusinkovém močálu. Za tímhle by se měl nacházet velký záliv obklopený městem postaveným na skalních výčnělcích. Z dalšího by mělo být vidět na zříceninu velikého hradu, na hromadu trosek, kterou, jak věděl, pomáhal sám vytvořit. A za dalšími okny byla pouze temnota. V temnotě se pohybovaly obrovité, robustní stíny, které šeptaly cosi v jazycích, o nichž si Jodah byl jistý, že je zná, ale nerozuměl jim.

Okna vzbudila v Jodahovi strach a on od nich prchal, ale dveře jej naplnily zlobou a zklamáním. Byly všech možných druhů a vzhledů: venkovské dřevěné dveře, vrata vytesaná z tmavého kamene a posetá znaky, dvojité dveře, kruhové brány i oblouky poseté runami. Všechny dveře byly zavřené a zamčené. Klepadla ve tvaru gryfů, draků a tváří, o nichž si Jodah myslel, že by je měl znát, nedávala žádnou odpověď a kliky, vyrobené z onyxu, jadeitu a malachytu, na jeho dotek nereagovaly. Věděl, že potřebuje klíč, ale netušil, kde ho najde.

Začal utíkat, ale běh nic dobrého nepřinesl. Dveře zůstávaly zavřené, okna zůstávala plná ebenových stínů, tapety zůstávaly nesrozumitelné. Utíkal, až už ani nepoznával architekturu, a pak začal znovu zkoušet dveře, dokud znovu nepocítil zklamání a potřebu dalšího útěku.

Nedokázal říci, jak dlouho to dělal. Cítil, že celý jeho život nebyl ničím víc než kombinací úprku a zoufalých snah o otevření dveří. Nevzpomínal si, co za těmi dveřmi bylo, což ho ještě více dráždilo, neboť byl přesvědčen, že ať tam je cokoli, umístil to tam on sám.

A pak se Jodah zastavil uprostřed velké haly lemované zamčenými dveřmi různých tvarů. Něco uslyšel.

Nejprve přišel vítr. Byla to roztočená kaskáda valícího se vzduchu, který odvával prach a špínu v cestě a klestil si cestu bludišťovitými chodbami přízračné citadely. Byl to také vítr, který Jodah znal, a to nikoli v dobrém. Byl to vítr, který přinášel moc a hrozbu.

Přesto se ve velké hale plné dveří držel při zemi. Vzápětí přišel zvuk, který Jodah považoval za dusot pochodujících nohou v ocelových botách. Byl ostrý, jasný a stále hlasitější.

Potom Jodah zjistil, že to ve skutečnosti nejsou pochodující nohy, ale zámky, řinčící a otevírající se s drsnou, neúprosnou pravidelností. Všechny dveře, kolem nichž prošel, se odemykají a to, co je za nimi, se snaží dostat ven.

Dveře na všech stranách kolem něj se začaly s rachotem otevírat. Třásly se, jak se jejich zástrčky vysouvaly ze svých zárubní. Slyšel, jak jejich zrezivělé mechanismy kvílejí, když se kliky na druhé straně otáčejí v neviděných rukou. Slyšel, jak panty skřípou a vržou pod náporem věcí, které dveře zatlačením otevírají.

Všechny dveře se otevřely najednou směrem do jeho haly a věci, které byly uvězněny za nimi, se začaly kolébat, ploužit a škrábat ven. Jodah je znal, znal každičkou z nich, ale popsat je nedokázal. Ne, popsat je by znamenalo připustit si je k tělu a dát jim hmotu, existenci a bytí – dát jim energii. To bylo právě to, co po něm chtěly, co na něj volaly tisíci hlasy. Chtěly jeho energii. Chtěly jeho existenci. Chtěly jeho věčný život.

Byly to věci, které byly zahaleny v mlze, zamrzlé v ledu vzadu v jeho mysli, a teď se ocitly na svobodě.

Jodah začal utíkat. Křičel, zatímco prchal chodbou. Před sebou slyšel vítr a cvakání, jak se otevíraly tisíce dalších zámků.

*****

V jeskyni, která byla dříve součástí hory a nyní součástí jinovatkou pokrytého pobřeží, se Jodahovy oči otevřely. Jeho ústa zela dokořán.

Křičel, hlasitě a těžce a přerývaně, až z něj vyšel ven veškerý vzduch. Zhluboka, chraptivě se nadechl a začal křičet znovu.

„Co jste mu to udělala?!“ křičela Jaya.

Freyalise s klidem pohlédla na námezdní mágyni. „Udělala jsem, o co jsi mě požádala. Vytáhla jsem z jeho těla všechen pyl. A tím, že jsem to učinila, jsem splatila onen starý dluh, který jsem u něj dlouhou dobu měla.“

„Ale proč,“ překřikovala Jaya Jodahovy vodnaté výkřiky, „proč pořád křičí?“

Freyalise pozvedla obočí. „Copak jsi mě neposlouchala? Věčný arcimág si pravidelně potřebuje skrývat své vzpomínky, své lítosti, své lidské slabůstky. Není to sférochodec. Nemůže to udělat, aniž by zešílel. Proto se zbavuje svých ochran a balí si své vzpomínky jako staré suvenýry do kufru na půdě. Ať poslal Jodaha do Lim-Dûlových spárů kdokoli, udělal to ve chvíli, kdy Jodah zrovna pracoval na znovuvybudování svých ochran.“

Freyalise shlédla dolů na Jodaha, který sebou nyní házel na místě a bušil pěstmi do studené hliněné lavičky.

„Lim-Dûl pomocí toho návykového pylu udržoval Jodahovy nespoutané vzpomínky skryté. Bylo to chytré, zejména pro něj. Byla to jediná věc, která bránila tomu, aby Jodah cítil dvě tisíciletí bolestí, emocí a vzpomínek. Tím, že jsem udělala, co jsi po mně chtěla, jsem z něj tuto ochranu vytáhla. Nyní pociťuje všechny své vzpomínky a emoce. Všechny najednou.“

Jaye se rozšířily oči a zanadávala. „Vy jste to věděla!“ prskala na Freyalise.

„Předpokládala jsem to,“ odpověděla sférochodkyně. „Ale udělala jsem, o co jsi mě prosila. Splnila jsem tvé vroucné přání. Nyní bude tvůj arcimág žít, ale jeho mysl se už nebude schopna vyrovnávat se zátěží o nic víc, než se jeho tělo dokázalo vyrovnávat se silou jedu.“

Jaya měla pocit, jako by jí z plic někdo vyrazil všechen vzduch, jako by jí z mozku vytekla všechna krev. Bylo tady něco, co by měla udělat. Koneckonců byla to její vina.

Vykoktala: „Vy jste věděla už předtím, že to udělal!“

Freyalise bez ohledu na ječícího muže přikývla. „Byla jsem jedna z mála, kterým se s touto skutečností svěřil, ať už si o mně jinak myslel cokoli.“

„Takže vy víte, jak si předtím udržoval příčetnost?“ zeptala se Jaya.

Freyalise naklonila hlavu na stranu. Jaye se zdálo, že sférochodkyni se Jodahovy výkřiky líbí.

„V takových chvílích vždy používal jisté zařízení, které na sebe zaměřoval. Je to jednoduchá, ale unikátní věcička, díky které byly předchozí časy mnohem méně bolestivé než nynější.“

„Řekněte mi, rychle,“ požádala ji Jaya, „kde je ta jednoduchá věcička? Dokážete ji najít?“

Freyalise se usmála. Byl to ošklivý, nenávistný úsměv. „Proč bych to měla dělat? Uctíváš mě? Ctíš mé jméno? Nebo snad sloužíš mému lidu? Jsi jen malá čarodějnice zlatých mincí a jednoduchých kouzel. Používáš cetku, kterou jsi dostala od dobrosrdečného člověka, a očekáváš, že přiběhnu na zavolání jako tvůj osobní džin. Svou odpovědnost vůči té cetce jsem už splnila a díky tobě,“ kývla směrem k Jodahově obrysu, házejícímu sebou s rozšířenýma očima, „jsem splatila i svůj dluh vůči tomuto arcimágovi. Řekni mi, proč bych ti teď ještě měla pomáhat?“

Jaya znovu založila ruce a vytěsnila ze své mysli zvuk Jodahových ochraptělých výkřiků. „Protože pak budu něco dlužit já vám.“

„Něco… konkrétního?“ uculila se Freyalise a zvedla prst ke rtům jako starodávná koketa.

„Já… já nevím,“ řekla Jaya. „Ale budu vaším dlužníkem a on taky!“

„Aha,“ řekla Freyalise a skrčila nohy pod sebou tak, že se v jeskyni vznášela. Na tváři se jí objevil ošklivý úsměv. „Tak to je jiná, že?“ zeptala se sférochodkyně. „Tak tedy uzavřeme obchod, lidské dítě, ano?“

Kapitola 7
Věž královské mágyně

Většina starodávných národů na Terisiare byla zašlapána do země  vysokými botami Bratří, spálena církví a následně pohřbena pod ledem. Jeden národ však v oněch studených zemích povstal a vzkvétal v posledních staletích před Freyalisiným kouzlem. Největší a poslední národ na Terisiare v těch letech byl Kjeldor.

Kjeldor byl pojmenován po jedné ze svých zakladatelek, Oriel Kjeldosové, která přivedla skupinku uprchlíků z dřívějšího městského státu, nyní pohřbeného pod ledem, na současné místo města Kjeldu. Jako národ prosperovali a pomáhali ostatním zvládnout zimu. Národ brzy osídlil většinu východní čtvrtiny Terisiare a navázal obchodní vazby s elfy ve Fyndhornu a jinými malými městskými státy na západě.

Hlavní město a trůn byly přesunuty do vzrůstajícího obchodního města Krovu, ačkoli letní palác zůstal v Kjeldu. Krov a Kjeld představovala dvě ze tří největších měst v Kjeldoru. Třetím byl Soldev, nezávislý městský stát proslulý svými mechanismy a řemeslníky.

To, co činilo Kjeld opravdovým národem, byla skutečnost, že většina jeho populace nežila ve velkoměstech, ale ve venkovských oblastech ve vnitrozemí. Byli to tvrdí, ošlehaní lidé, hospodařící během krátkých lét na tvrdé kamenité půdě, a stali se základem legend o kjeldorské nezdolnosti, statečnosti a vlastenectví.

Tři velkoměsta vzkvétala, Krov ze všech nejvíc. Byl proslulý svými velkými veřejnými budovami, nejmajestátnějšími ve známém světě vystavěnými moderníma rukama, a svou magickou akademií, na kterou je často poukazováno jako na protějšek tajnůstkářské Školy Neviděných v Lat-Namu na opačné straně kontinentu. Jejich kouzla a vojenská síla jim přinesla bezpečí i ve stínu ledovců. Zdálo se, že nastává nový zlatý věk a civilizace nakonec na Terisiare přežije.

Nic na Terisiare však netrvá věčně, ani led.

Arkol, argivský učenec

Ledovce se ke Krovu nepřiblížily už více než dvě staletí, ale stále byly vidět z jeho nejvyšších věží jako tenká čára na obzoru, blyštící se ve světle zapadajícího měsíce. Velký led čněl na obzoru neochvějně a trpělivě jako pes, který čeká pod jídelním stolem na to, co spadne do jeho království. Každý ve městě si byl vědom přítomnosti ledovců, stejně jako přítomnosti čarodějnické školy, která udržovala led na uzdě. Královská magická akademie byla jedna z nejvyšších věží ve městě. Předčila i klenutá hnízda nebeských rytířů a vyrovnala se tlustým, těžkým kulatým věžím samotného Císařského paláce.

Okenice jednoho z výše položených oken akademie se zachvěly a téměř neznatelně se pootevřely směrem dovnitř. Napřed se posunuly jen o zlomek palce, ne víc, než se dalo očekávat od obzvláště silného poryvu nočního větru. Pak, když bylo jisté, že okenní rám nezdobí žádné magické runy a pod oknem nečekají žádné stráže, se okenice rozevřely dokořán do místnosti.

Do královské akademie vstoupila Jaya, svým vlastním způsobem a dle svých vlastních zvyklostí.

Byla oblečená do tmavých kalhot, na rukou měla pružné rukavice a na nohou boty s měkkou podrážkou. Vlasy měla stočené do pevného uzlu na zátylku a na hlavě měla nasazenou kapuci. Rozhlédla se oběma směry. Komnata vypadala, jako by léta nebyla obydlená. Nepochybně byla udržována připravená pro nějakého hostujícího hodnostáře, který nikdy nepřijel.

Jaya mohla jen hádat, kdo tím hodnostářem byl. „Myslete si, že jsem jeho zástupce,“ řekla tiše, aniž bylo komu. „Dlouho se nezdržím.“

Pokoj byl uklizený a neobývaný, ale ne prázdný. Jednomu konci místnosti dominoval rozlehlý krb, velký a studený, na druhé straně se krčil stejně velký psací stůl a pracovní pult. Kolem chladného ohniště byly rozestavěny rámy pohodlných křesel, zbavené polštářů ve prospěch obydlenějších částí věže akademie. Za nízkými dveřmi Jaya viděla prázdný rám postele, který potřeboval jen trochu práce pokojských, aby se dal použít.

Jaya za sebou vytáhla lano, omotala je kolem železného úchytného háku a oboje odložila stranou, připravené, aby mohla tohle místo rychle opustit. Vytáhla z ruksaku oděv učence, obvyklý modrý háv s bílým okrajem a bleděmodrým rouchem, a natáhla si jej přes kalhoty. Rozhlédla se, zda někde neuvidí zrcadlo, aby mohla obdivovat, jak dobře jí oděv padne. Pak se přistihla a pochmurně se usmála. Hledá zrcadlo. Koneckonců to je prvořadý důvod, proč je tady – aby našla jisté zrcátko.

Jaya ignorovala dveře do ložnice. Místo toho se vydala k pevným dubovým dveřím do chodby a o kousíček je pootevřela. Celý rám byl lemován stříbřitými runami. Jaya runy chvíli prozkoumávala a pak se usmála. Každičká z nich byla stvořena k tomu, aby chránila před nebo upozorňovala na určitý konkrétní druh magie, použitý v její blízkosti. Tahle runa vydávala varování, když byla přítomna červená mana, zatímco tahle by se zase rozezněla, kdyby do dveřního rámu vstoupilo stvoření z modré many, a třetí by vydala zvuk, kdyby přes práh někdo pronesl nějaký artefakt.

Nikde však nebyla runa, kterou Jaya hledala, taková, která upozorňovala na to, že do místnosti vstoupil nebo z ní odešel obyčejný člověk. Pravděpodobně scházela proto, aby se tady služebnictvu lépe uklízelo. Jaya nechala těch svých několik magických hraček v táboře s Jodahem a rozhodla se, že bude používat kouzla jen v nouzi. V tomto případě budou nejlepší staré způsoby, dovednosti, kterým se naučila na ulici.

Jaya vyklouzla do chodby. Byla zrovna prázdná, ale dlouho to tak zůstat nemělo. Protější zakulacená zeď byla lemována knihovnami, každá z nich sahala od podlahy až ke stropu a každá police obsahovala těžký náklad zaprášených, zapomenutých svazků.

Jaya vyrazila chodbou. Jestliže se Freyalise dalo věřit, nad tímto patrem se nacházejí tři další a její cíl leží v tom nejvrchnějším. Potřebovala najít schody nahoru.

Zepředu se ozvaly hlasy a na krajní točité stěně chodby se objevily stíny. Jaye na chvilku skočilo srdce až do krku a začala přemýšlet, zda by neměla utéct zpátky do komnat pro hosty. Byla tu však možnost, že tam narazí na někoho jiného, nebo, což bude ještě horší, některý ze studentů uvidí její ústup do pokoje, který by měl být prázdný.

Přesunula se k jedné straně a vytáhla z police těžký spis. Otevřela jej na náhodné stránce, sklopila hlavu a pokračovala v chůzi. Snažila se dívat se přes okraj otevřené knihy, aby zjistila, kdo jde.

Byla to dvojice studentek, mágyně a artefaktérka. Mágyně na sobě měla podobný oděv jako Jaya, zatímco artefaktérka byla oblečena do haleny s kapsami a kožené zástěry, která označovala třídu strojařů v Soldevu.

Obě prošly kolem Jayi, aniž jí věnovaly pozornost. Byly totiž zaujaté zanícenou diskusí o možné poloze původní Urzovy školy. Artefaktérka tvrdila, že některá místa musejí odpovídat systému prastarých jeskyní na starodávných mapách. Naproti tomu její společnice stejně halasně prohlašovala, že i kdyby tyto jeskyně obsahovaly starověké znalosti, bude je lépe nechat nedotčené, než způsobí další Zkázu. A kromě toho, proč by veliký Urza žil v jeskyni? Obě se navzájem překřikovaly a žádná nebyla schopná naslouchat důkazům, které přinášela ta druhá, nebo jí prostě věnovat trochu pozornosti.

Rozhádaná dvojice přešla kolem Jayi, která měla hlavu stále skloněnou a vypadala zaujatě, aniž se na ní podívala znovu. Teprve když prošly, všimla si Jaya, jakému nebezpečí právě čelila. Opatrně si svazek otočila v rukou. Příští kolemjdoucí by si už mohl všimnout, že čte Ságu o Jarkeldově ztraceném řádu vzhůru nohama.

Věž byla prostoupena centrálním schodištěm, kroutícím se směrem vzhůru. Jaya potkala na schodech dva další mágy, ale oba vypadali, že jsou zcela pohlceni svými vlastními myšlenkami a Jaya je nezajímá.

Schodiště se točilo nahoru do dvou dalších pater a končilo náhle na plošině s dveřmi. Jaya se podívala nahoru a spatřila zezdola schody nad sebou, stále stoupající. Schodiště tady očividně končilo a přivádělo pocestné do místností, které obklopovaly srdce věže, a pak se znovu zvedalo na druhé straně.

Jaya se zamračila. O tomhle jí Freyalise nic neřekla. Jaya přemýšlela, co všechno jí ještě sférochodkyně ve svých draze zaplacených informacích zatajila.

Zavřela knihu a opatrně zkontrolovala dveře na plošině. Opět na nich byly runové znaky proti všem druhům magie. Kdyby Jaya seslala některé ze své hrstky kouzel, centrální schodiště by se rozsvítilo jako ohňostroj z gobliního střelného prachu. A opět tam nebylo nic, co by bránilo v průniku obyčejnému nemagickému zloději.

To Jayu nepřekvapovalo. Většina „opravdových“ čarodějů se více obávala magických návštěvníků než těch pozemských. Když poprvé „navštívila“ Jodaha, dostala se do arcimágových komnat, aniž spustila jediný znak.

Samozřejmě, když se o to pokusila podruhé, Jodah ji chytil do sítě vyrobené z čisté magické energie. Ať se o Věčném arcimágovi dalo říci cokoli, alespoň se dokázal poučit ze svých chyb.

Jaya snadno otevřela dveře a za nimi nalezla další zkroucenou chodbu. Tahle překypovala bohatými drapériemi a tapetami a působila mnohem osobnějším dojmem. Jaya se nyní ocitla v soukromých komnatách.

Vrchní dvě patra věže byly soukromou doménou kjeldorské královské mágyně, Gusthy Ebbasdotter, nejsilnější čarodějnice v Kjeldu. Jaya se opravila – Ebbasdotter byla nejsilnější uznávaná čarodějnice v Kjeldu. Artefaktéři z města Soldev by proti síle kouzel postavili sílu artefaktů a vnitrozemí stále zamořovali vzbouření následovníci Bláznivého Zura.

Jaya si ovšem nemohla dopřát setkání s královskou mágyní nebo s nějakým jejím magickým vyslancem. Ani Gustha by nevěřila, že Jaya je studentka natolik zabraná do svých studií, že neví, kde se nachází. Jaya uchopila těžkou knihu pod paží, pro případ, že by potřebovala zbraň, a vklouzla do chodby.

Chodba byla kruhová, točila se kolem středu věže a její vnější zeď byla přerušována mnoha výklenky zakrytými závěsy ze skleněných korálků. Když kolem nich Jaya procházela, potlačila slabé hvízdnutí. Nebyly to korálky, ale drahokamy zavěšené na stříbrných šňůrkách. Závěsy byly patrně protkány dalšími magickými kouzly a Jaya viděla, že některé větší kameny jsou popsány množstvím rozličných run.

Komnaty za runovými závěsy byly ještě zámožnější, plné polštářů a nízkých stolů, na nichž stály starobylé sošky a zlaté konvice. Ze stropu v jednom koutě visel zlatý kruh, bidýlko pro nějakého domácího ptáčka. Za cenu samotného bidýlka by se pravděpodobně dole ve městě dalo pořídit několik domů. Kdyby sem nepřišla pro jeden konkrétní předmět, byla by Jaya v pokušení odnést si z Gusthiny soukromé sbírky několik dalších věcí.

Prázdné myšlenky ji zdržely příliš na to, aby mohla uniknout. Shora z vyššího patra se ozvalo zvonění, slabé a melodické. Jaya se rozhlédla. Spustila snad neúmyslně nějaký alarm?

Nyní už slyšela kroky – hubené nohy v pantoflích, rychle se šourající po koberci. Byly téměř nad ní. Jaya se rychle rozhlédla po chodbě. Bylo příliš pozdě, než aby zkusila dveře, kterými přišla. Stáhla se a hledala úkryt, do kterého by mohla uhnout, zatímco se měkký dusot bot blížil.

Stáhla se o čtvrtkruh kolem věže směrem od dveří na plošinu. Chodba tady končila u pevné zdi a otevřené místnosti napravo, označené vyřezáváním v podlaze. Nebyl tady žádný závěs z korálkových, runami zdobených drahokamů.

Jaya tiše zanadávala a uhnula do pokoje, zatímco kroky byly už skoro u ní.

*****

Gustha Ebbasdotter, královská mágyně ve službách Dariena, krále kjeldorského, vešla do své soukromé přijímací komnaty a utáhla si šňůru na šatech. Její obvykle klidná, pochmurná tvář byla svraštělá podrážděním. Zdi komnaty byly zakryty zdobenými drapériemi, pastvou pro oči, které byly dostatečně tlusté, aby chránily i před nejtužšími mrazy časné zimy. Prostředek místnosti zdobil bohatý vzor, vytesaný do holého kamene v podlaze věže samotným Zurem.

Královská mágyně uchopila malou kadidelnici, zapálila ji a mávala s ní na stříbrném řetěze tam a zpátky, až kadidlo uvnitř chytilo a začalo vypouštět nasládlý dým. Zatímco to dělala, znovu se ozvalo slabé zazvonění.

„Vydrž,“ mumlala si tmavovlasá mágyně. „Neudělej si uzel na spodkách, sestřenko. Musím to tady dát dohromady.“

Gustha postavila kouřící kadidelnici do středu bohatého vzoru a ustoupila, přičemž si projížděla prsty své dlouhé černé vlasy. Založila ruce a mračila se na kouř, valící se z myriád drobných dírek.

„Pojď, jen pojď,“ řekla královská mágyně a podupávala nohou v pantofli. „V dnešní době bych to asi měla nechat běžet nepřetržitě.“ Zklamaně zakroutila hlavou.

Jaya za drapériemi u vchodu zatajila dech a sledovala dění štěrbinou mezi dvěma hrubými závěsy. Všude se linulo kadidlo a Jaya doufala, že ji nedonutí kýchnout. Pochopitelně jakmile na to pomyslela, touha po kýchnutí ji podráždila v levé nosní dírce.

Kouř z kadidelnice útrpně pomalu zhoustl uprostřed pokoje. Napřed nabral tuhost, pak barvu. Nakonec se zkroutil do tvaru extrémně módně oblečené ženy středního věku. Měla na sobě modrobílý háv, stejný jako královská mágyně, ale vlasy měla bílé jako dým. Nová příchozí, jejíž obraz nyní stál v přijímacím pokoji, vypadala pečlivě načesaná a připravená k rozhovoru. Gustha ne.

„Magus pro tem Neviděných, Gerda Äagesdotter, ze Školy Neviděných v Lat-Namu zdraví Gusthu Ebbasdotter, Královskou mágyni kjeldskou, krovskou a soldevskou.“

„Zdravím tě, sestřenice,“ přerušila ji tmavovlasá mágyně. „Čemu vděčím za tak pozdní volání? Spíš ty vůbec někdy?“

Postava v dýmu si dopřála klidný úsměv. „Omlouvám se za přivolání v tak pozdní hodinu, ale myslela jsem, že by ses chtěla o současné situaci dozvědět ode mě a co nejdříve.“

„Bez ohledu na to, kolik je hodin,“ zabručela Gustha.

„Znovu se omlouvám,“ opakovala Gerda, aniž v jejím hlase zněla nějaká silná lítost. „Chápu, jak moc si ceníš svého nádherného spánku.“

„Použila jsi přivolávací dým z nějakého důvodu, drahá sestřenice?“ zeptala se Gustha a přešlápla na místě.

„Opravdu bys měla věnovat pozornost příslušným formalitám, sestřenice,“ řekla Magus Neviděných. „Právě tím se lišíme od zvířat a barbarů. Jestliže máš postavení, měla by ses chovat podle toho.“

„Zvlášť když bylo to postavení získáno tak nedávno,“ řekla královská mágyně. I za tlustým sametem dokázala Jaya rozpoznat ostrost v Gusthině tónu. „Tak znovu, volala jsi mě z nějakého důvodu?“

Gerda Äagesdotter složila ruce před sebou, na pohled kajícně, a odpověděla: „Doslechla jsem se od zdroje v Tresserhornu, že náš společný přítel už tam není hostem. Uprchl.“

Jaya za závěsy zatajila dech. Ženy hovořily o Jodahovi.

Gustha se protáhla a oči se jí rozjasnily. Pochmurně se usmála. „Říkala jsem ti, že to je špatný nápad.“

„Ne,“ namítla Gerda. „Říkala jsi, že obchodovat s tím černokněžníkem je špatný nápad.“

„A taky že byl,“ opáčila královská mágyně. „Teď je tvůj bývalý mistr na svobodě a vsadím se, že vím, kam má namířeno.“

„A prohraješ,“ řekla Gerda. „Pravděpodobně má namířeno na velikých magických křídlech do Krovu, aby navštívil tebe.“

„Mě?“ Gustha si dopřála úsměv, v němž se zableskly její bílé zuby. „Řekla bych, že půjde po tobě, milá holčičko. Koneckonců kdybych byla na jeho místě, taky bych šla v první řadě po tom, kdo ho prodal. A to, jak se ukázalo, do ne zrovna pevného vězení.“

Gerdina tvář v kouři se zakabonila. „Tvé tehdejší obavy, pokud si je správně pamatuji, sestřenice, byly, že ten černokněžník bude držet toho arcimága ve vězení až příliš efektivně.“

Teď se pro změnu vztekla Gustha: „Obchoduješ s jedním z nepřátel Kjeldoru! Samozřejmě že jsem měla obavy! Nikdy jsi neměla dát Lim-Dûlovi přístup k tak velké moci a znalostem!“

Jaya mírně vystrčila hlavu zpoza závěsů. Kouřový obraz mágyně k ní stál čelem, zatímco královská mágyně stála zády ke dveřím a k Jaye. Jaya přemýšlela, jak velké okolí může Magus Neviděných ze svého konce rozhovoru vidět. Pravděpodobně jen o málo větší, než královská mágyně.

Magus Gerda se usmála a Jaya ztuhla, ale úšklebek bělovlasé čarodějky byl pouze úsměvem člověka, kterému se podařilo popíchnout protivníka.

„Ano, říkala jsi to, a musím přiznat, že se ukázalo, že jsi měla pravdu. Lim-Dûl prokázal, že není schopen uhlídat zajatce, i v jeho oslabeném stavu. Divím se tomu, že ten černokněžník představuje takový mor pro tvůj lid. Mně se zdál docela příjemný. Nemohla jsi něco udělat špatně?“

Gusthina tvář potemněla. „Statečná slova od čarodějky, která se schovává za ledovou zdí deset mil tlustou. Za ledovcem, který vyrostl, abych ti připomněla, zásluhou toho skvělého muže, kterému jsi vzala duši! Není důvod, proč by sem Jodah měl přijít, pokud jsi ovšem ty nebyla natolik hloupá, abys prozradila Lim-Dûlovi, kde je ten jeho drahocenný talisman. Byla jsi opravdu tak hloupá?“

Jaya úplně vyklouzla zpoza závěsů. Zdálo se, že si jí žádná z čarodějnic nevšimla.

Gerda zvedla obě ruce, aby bez námahy odpálkovala otázku své sestřenice. „Volala jsem ti jen formálně, abych tě upozornila.“

„Upozornila na to, co se nemuselo stát,“ odsekla Gustha, „kdybys bývala natolik moudrá, abys byla svěřila svého nesmrtelného mistra mně!“

„Všechnu tu moc najednou?“ zeptala se Gerda a její bledá obočí se pozvedla v předstíraném rozhořčení. „A co kdybys ty byla chtěla odemknout jeho tajemství? Nebo, což by bylo ještě horší, kdyby byl utekl z tvých spárů? Kjeldor je v dnešní době celý rozdělený na frakce. Každá taková skupina by byla ráda, kdyby na své straně měla arcimága, třeba i zmateného.“

Jaya vyklouzla z přijímacího pokoje, zatímco se královská mágyně Gustha dlouze rozpovídala o ochranách věží před magickým útokem. Jaya se na chvilku zastavila ve velkém pokušení zaklepat modré čarodějce na rameno a ukázat jí, jak prázdné jsou její řeči. Podráždit mágyni by stálo za to, ale Jaya měla důležitější věci na práci.

Proplížila se zakřivenou chodbou co nejtišeji s těžkým svazkem stále pod paží. Prošla kolem dveří vedoucích ke schodům dolů, korálkových závěsů, několika dalších studoven a knihoven různých druhů. Prošla také kolem několika zavřených dveří označených podivnými znaky.

Měla pravdu v tom, že chodba se obtáčela téměř kolem celého obvodu věže a pak končila u dalšího schodiště vedoucího nahoru. Nebyly tady žádné magické ochrany – královská mágyně potřebovala mít do svého království volný přístup.

Jaya se vyplížila nahoru po schodech. Krčila se a během strmého stoupání se přidržovala volnou rukou. V paláci se vždy povídalo, že Gustha Ebbasdotter vede samotářský život, ale teď by byla ta nejhorší chvíle zjistit, že to není pravda.

Byla. Schodiště ústilo do široké, kulaté místnosti roztáhnuté po celé šířce věže, kterou završovala cibulovitá kopule z prokládaného skla. Panely prozařovalo mihotavé měsíční světlo, ale celý pokoj byl osvětlen malými baňkami zářící many, každá zasazená do pečlivě vykované misky z modré mědi. Po místnosti byly rozestavěny rozličné pracovní stoly. Na jednom byly naházeny astronomické nákresy, na druhém ležely součástky nějakého rozebraného soldevského stroje. Třetí obsahoval přírodní vzorky uložené ve skleněných nádobách, plovoucí v nějaké zelenkavé tekutině. Na jednom stole byla naskládána vysoká hromada otevřených knih, jedna na druhé, a na jedné naházené hromadě rukopisů leželo napůl snězené jídlo. Jaya si všimla, že jídlo se skládá ze sýra a masa po studenu a je přikryto skleněným poklopem.

Na jednom pracovním stole ležela nahá mrtvola. Jaya se k ní opatrně přiblížila s knihou pozvednutou jako zbraň pro případ, že by mrtvola náhle ožila. Ale tělo bylo staré, očividně oběť umrznutí, a úplně mu chyběla jedna paže a jedna noha. Podle řezů, které křižovaly hruď mrtvého a odhalovaly maso, Jaya pochopila, že královská mágyně zkoumá, jakou škodu napáchal mráz na vnitřních orgánech.

Jaya úlevou vydechla. Ta věc byla opravdu jenom mrtvá, ne nemrtvá. Pod jejím rozbitým čelem se nezalesklo žádné světlo. Otázka nyní zněla: kde mezi různými výzkumy a studiemi královská mágyně ukryla Jodahův předmět? Někam na pohled? Do některé zásuvky? Nebo snad do nějakého vícerozměrného vesmíru, střeženého lítými dravci?

Náhle se Jayi zmocnil nutkavý pocit, že ji někdo sleduje. Pomalu se otočila směrem k hromadě knih a spatřila dvě jasně bělostná očka, jak ji pozorují přes kraj hromady.

„Míp!“ vykřikla ta věc a Jaya málem vyskočila z bot. Udělala dva kroky zpět a málem přepadla na velký otoman vedle schodů. Rychle se otočila, aby se ujistila, že ta stolička nebyla nový útok, a pak se obrátila zpět k bytůstce, která se nyní vyšvihla na hromadu otevřených knih a kolébala se směrem k ní.

„Míp!“ vykřikla znovu tenkým, pisklavým hláskem. „Mípmípmípmípmípmípmípmíp!“

Byla to malá sovička s pírky ve zlatém odstínu, který Jaye připadal jako zralá pšenice. Její velká očka, bílá a nevinná, visela nad pouhým náznakem zobáčku – zobáčku, který se očividně nedal zavřít.

„Mípmíp!“ řekla ze svého bidýlka na knihách.

Jaya si dopřála oddechnutí, ale jen na chvilku. Tohle byl mazlíček, zvířátko, nějaké magické stvoření, které si královská mágyně vyčarovala, aby jí pomáhalo při práci a poskytovalo jí společnost. Magický poskok. Jaya měla obavy, že bude muset bojovat s diblíkem nebo možná i s malým dráčkem, ale ne s touhle baculatou, legrační věcičkou.

Pustila sovičku z mysli a znovu se rozhlédla kolem. Musí tady být nějaká stopa, kde ta věc v tom všem organizovaném nepořádku je. Nemohla počítat s tím, že Gustha bude svou sestřenici (Jaya přemýšlela, zda jsou doopravdy příbuzné) zabavovat ještě dlouho, ačkoli si byla jistá, že každá z žen bude chtít mít poslední slovo. Mezitím někde tady musí být předmět, o němž Freyalise tvrdila, že je nezbytný k Jodahovu uzdravení.

Pokud jí ovšem sférochodkyně nelhala nebo, což je pravděpodobnější, neřekla jenom půl pravdy. Opět.

Co se týkalo sovičky, té se nelíbilo, že ji Jaya ignoruje. Zhluboka se nadechla a vykřikla ječivým vřískotem jako malé dítě zapomenuté na tržišti: „Míp!“

Jaya se obrátila a položila si prst na ústa. „Pšššt!“ řekla a přemýšlela, zda má zariskovat kouzlo a poslat tu příšerku pryč s doutnajícími pírky.

Bytůstka se jen předklonila a zasyčela tichým hláskem „Pšššt“, načež zašeptala: „Pššššmíp!“ Pak se zaklonila zpět a tvářila se, že je na sebe moc pyšná.

Jaya pozvedla obočí. Sovička byla očividně chytřejší, než se zdála, a královská mágyně se u svých magických služebníků nezatěžovala s naprostou oddaností. Jaya přemýšlela, nakolik inteligentní tahle bytost ve skutečnosti je.

„Potřebuju zrcátko,“ řekla klidně a tiše. Když to říkala, cítila se hloupě. „Zr-cát-ko.“

Bytůstce se rozzářily oči. Jednou z jejích povinností očividně bylo přinášet své paní vybavení. Seskočila s okraje pultu a Jaya si byla jistá, že se rozplácne na podlaze. Namísto toho sovička roztáhla drobná křidýlka a lehce klouzala k zemi. Když přistála, začala pobíhat kolem a křičet: „Mípmípmípmípmíp!“

Ozval se úder a Jaya vzhlédla. Bytůstka překonala místnost a našla velké zrcadlo, vysoké jako samotná Jaya. Bytost je neunesla, a tak do něj bušila svou opeřenou hlavou a dožadovala se pozornosti.

Jaya zaklela a přešla k rozradostněnému stvořeníčku.

Sovička vzhlédla a zeptala se: „Míp?“

Malé zrcátko,“ řekla a natáhla před sebe ruku s roztaženými prsty, jako by je v ní držela. Věnovala Freyalise krátkou, ale upřímnou modlitbičku za to, aby se královská mágyně nevrátila zrovna v tomto okamžiku. Byly sice ještě potupnější způsoby smrti, než se nechat chytit rozzuřenou mágyní při rozhovoru s jejím zvířátkem, ale zrovna teď si Jaya nemohla na žádný vzpomenout.

Bytůstka otočila hlavou téměř dokola kolem těla a snažila se představit si, o čem to Jaya mluví. Zkroutila svůj mrňavý zobáček slovy „Máálýýý zííírcááátkóóóó“. Pak se jí rozšířily oči, ještě jednou vykřikla „Míp!“ a odletěla na druhou stranu kruhové pracovny.

Jaya potřásla hlavou. Aspoň bude bytůstka mít co na práci, zatímco bude Jaya hledat. Začala na stole, který sovička hlídala. Dávalo to smysl, jelikož i ona sama by nechala své zvířátko (kdyby nějaké měla) hlídat cennosti. Samozřejmě, její zvířátko by bylo velké, chrlilo by oheň a mělo by chuť na maso zlodějských vetřelců, ale tady žádné takové nebylo.

Na stole byla navršena vysoká hromada otevřených knih a Jaya si všimla, že všechno to jsou vojenské záznamy. Byly to dokumentace jednotek, historické odkazy a zprávy o starodávných bitvách, nejenom s barbary, Balduvijci ze Severu, ale také se silami samotného černokněžníka. Pod knihami ležela mapa, na níž bylo odlišnou barvou pro každý rok znázorněno, kde se bitvy odehrály. Jeden odstín byl použit pro bitvy s barbary, zatímco tmavší odstín znázorňoval střetnutí s Lim-Dûlovými jednotkami.

Šarvátky s barbary byly rozmístěny po celé mapě v širokém vějíři táhnoucím se přes celé severní země. Bitvy s Lim-Dûlovými nemrtvými, to byl už jiný příběh. S každým rokem se tmavé značky blížily a blížily k izolovaným městům, které tvořily Kjeldor – ke Krovu, Soldevu i k samotnému Kjeldu.

Jaya si všimla, že vyhlazovací válku černokněžník vyhrává. Není divu, že královská mágyně byla na svou sestřenici tak rozzlobená kvůli tomu, že se Lim-Dûl zmocnil Jodaha. Zdálo se, že černokněžník si vedl velmi dobře i sám o sobě ještě před Jodahovým příchodem. Jaya přemýšlela, zda Gustha prozradila sestřenici něco o Lim-Dûlových úspěších. Pravděpodobně ne – Jaye připadala jako hrdá a neohebná.

Pomyšlení na obě mágyně vrátilo Jayu zpátky do přítomnosti a žena se začala rychle prohrabávat hromadou zpráv. Nic. Otevírala zásuvky, nejprve pomalu v obavách, že v nich mohou být pasti. Pak další zásuvky, otevírané stále rychleji a rychleji, ale bez úspěchu.

Jaya zanadávala a přesunula se k dalšímu stolu, k tomu, na němž ležela mrtvola. Zvířátko za ní vydávalo tlumený „mípavý“ zvuk.

Kolem mrtvoly nebylo nic. V zásuvkách pod stolem nebylo také nic kromě sady zaprášených nástrojů a objemných poznámek, psaných malým, úhledným písmem. Jaya zaťala zuby a nahlédla do hrudní dutiny těla. Nebylo tam nic, co by tam nemělo být, ačkoli to, co tam bylo, bylo vysušené a svraštělé.

Soviččin úpěnlivý nářek za Jayou stále zesiloval. Jaya se obrátila a položila prst na ústa, aby tvorečka opět utišila. A pak si všimla, co bytůstka vláčí po podlaze.

Bylo to kulaté zrcátko zhruba o velikosti její dlaně. Nemělo žádný rám ani ornament a nevypadalo jako nic víc než jako součást nějakého většího zařízení. Bytost je držela v zobáčku a zápolila s ním před sebou.

Jaya si klekla, zvedla zrcátko a odstrčila opeřeného tvorečka od něj. Sovička vylétla na kraj stolu a dívala se, jak Jaya zrcátko prozkoumává.

Ano, zdálo se být povědomé, ačkoli je Jaya nikdy předtím neviděla. Vycházel z něj pocit velkých věků, jiné doby. Jaya si je otočila v ruce a spatřila svůj vlastní odraz – hnědočervené vlasy, vzadu pevně svázané, a zelené oči. Za obrazem sebe sama rozpoznávala ještě náznak něčeho dalšího – stínový a nezřetelný obraz člověka s tmavými vlasy a nevlídným pohledem, kterého znala až příliš dobře – Jodaha. Viděla ducha všech těch dob, v nichž arcimág zrcátko používal.

Našla je, přesněji řečeno, našel je mágynin mazlíček – příliš ochotný pomáhat.

Sovička si všimla Jayina pohledu, který prozrazoval úspěch, a roztančila se vítězným tanečkem. Kývala se z jedné strany na druhou a mávala křidélky ve vzduchu.

„Mípmípmípmípmípmíp!“ jásala, seč jí drobné plíce stačily, a otáčela se na místě. „Mípmípmí…“

Jaya přiklopila sovičku skleněným poklopem z večeře královské mágyně a zatížila jej tlustým svazkem Ságy o Jarkeldově ztraceném řádu. Bytůstka, uvězněná vespod, pohlédla na Jayu zmatenýma, rozšířenýma očkama.

„Níp?“ řekla smutně.

„Nípni si sama,“ řekla Jaya s úsměvem. Zastrčila si zrcátko pod učenecký háv a velkou rychlostí vystartovala dolů po schodech. Bude-li mít štěstí, dostane se ven z věže i z celého města ještě dřív, než královská mágyně zjistí, co jí schází.

Malá zlatě opeřená bytůstka za ní se zamračila a mrštila sebou do boku skleněného poklopu. Poklop, zatížený knihou, se o zlomek palce posunul. Sovička znovu vyrazila a znovu sebou udeřila do skla, které se posunulo o další kousek.

Znovu a znovu, s každým soviččiným úderem se její skleněné vězení blížilo k okraji stolu…

Kapitola 8
Nebeská rytířka

Řekneme-li, že Kjeldor byl velký národ, většina historiků následně předpokládá, že to byla jednolitá autonomní jednotka, podobně jako pouštní kmeny pod Mishrou anebo Církev Talova. Ve skutečnosti byl neustále štěpen nesčetnými spory, rozkoly, rivalitou a malicherným politikařením.

Chceme-li důkaz, stačí prozkoumat množství uznávaných vojenských jednotek v tomto národě. Nejenom že tam byla garda, ale byla tam také elitní garda a na vrcholu stála královská garda, která měla za úkol chránit krále. Existovaly jezdecké jednotky, které sloužily jenom pod určitými lény, a námořní jednotky, které byly zavázány sloužit jen určitým kupeckým rodům nebo obchodním cestám. Rovněž každý z rozličných svatých řádů měl své obyčejné i elitní jednotky, a to existovaly řády pro každou kjeldorskou ctnost a s každou generací se objevovaly další. Každý vojensky založený muž, který byl dost chytrý, aby vyhrál několik bitev, a měl dostatek politického důvtipu, aby si zvolil správné spojence, si za svého života mohl založit nový řád.

Kjeldorské magické organizace na tom byly o něco lépe, už proto, že mágů bylo méně. Zdálo se, že Soldev přitahoval artefaktéry, ale v Krovu existovala celá změť stylů a škol – zaklínači, elementálisté, média, to všechno byly v posledních letech Doby ledové uznávané skupiny. Pouhou generaci před Freyalisiným kouzlem nastal velký rozkol, když Zaklínač Zur během hledání vlastní nesmrtelnosti zdecimoval jejich řady tím, že podnítil vzpouru proti usazeným magickým vůdcům a stáhl se do vnitrozemí. Zurovo konečné a záhadné zmizení nijak nenarušilo víru jeho následovníků v jeho práci, a tak zůstali dalším dráždidlem až do zániku samotného Kjeldoru.

Abychom se drželi obvyklé analogie, Kjeldor se podobal bloku ledu – pevný, těžký, úchvatný, ale jestliže se do něj správně udeří, objeví se praskliny a z celého bloku nezůstane nic víc než drobné střípky.

Jen bylo třeba vědět, kam udeřit.

Arkol, argivský učenec

Jaya byla dole pod schodištěm a v necelé polovině cesty kolem věže, když shora jako umíráček zaslechla třesknutí skla. Bylo zřetelné, řízné a následoval po něm hlasitý, rozzlobený, mípavý nářek.

Po ráně a nářku se ozvalo zaklení a kroky nohou v pantoflích, utíkajících z opačného směru vstříc Jaye. Skrčila se do otevřeného výklenku po jedné straně chodby, jen o málo většího než čarodějská spižírna, po všech stranách lemovaného zásuvkami. Přitiskla se ke zdi, která byla nejblíž zvuku blížících se nohou. Odměnou jí byl pohled na rozmazaný modrobílý obrys královské mágyně s tmavými vlasy, které za ní vlály jako praporec, jak spěchá po schodech do srdce svého doupěte. Jakmile Gustha překonala zákrutu a ocitla se mimo dohled, byla Jaya zase v pohybu a mířila k předním dveřím do mágynina příbytku. Ocitla se u nich a prošla skrz.

Oblouk dveří se za ní rozzářil jasným světlem a v dlouhé dutině schodiště se rozezněl velký zvon, který rozechvěl celou věž a málem Jayu odmrštil svou skořápkou.

Jaya se zastavila třením o zeď, aby zabránila pádu se schodů, a proklela se. Jistě že cestou nahoru nespustila žádnou past – neměla u sebe žádnou magii. Teď, se zrcátkem, to však už neplatilo.

Skutečnost, že aktivace znaků a znění alarmů naznačovalo, že zrcátko je ten pravý předmět, námezdní mágyni pramálo utěšovala, když se řítila po schodech přes dvě patra směrem k pokojům pro hosty.

Bezpečně se dostala o dvě patra níž, ačkoli zezdola již slyšela křik a běh nohou v těžkých botách. Budou tady během několika minut. Jejich magičtí vyslanci tady budou ještě dřív.

Jaya potřásla hlavou, aby si pročistila mysl, a sama si vyvolala malý magický dáreček. Luskla prsty, ukázala před sebe a dolů po schodech do nižších pater věže se proplazil přízračný drak, nehmotný jako stín ve větru. Má malou sílu a ještě menší účinek, ale dokáže narušit cokoli, co na ni pošlou, a trochu je vyvede z míry.

Jaya otevřela dveře do patra pro hosty a vběhla přímo do cesty mágyni a mechaničce, které potkala dřív. Obě se otočily, jako by Jaya byla jedovatý had.

Jaya zalapala po dechu a přerývaně vyrážela: „Ve věži je zloděj! Nahoře v komnatách královské mágyně! Jděte tam! Já přivedu pomoc!“

Obě se protáhly kolem ní. Jaya pozorovala jejich záda a kroutila hlavou. Pak si rychle našla cestu do pokojů pro hosty, kde měla uloženou výstroj. Pokaždé, když prošla dveřmi, se z hloubi věže ozvaly další gongy. Jodahovo zrcátko bylo těžce nabito manou a spouštělo runy a znaky, sotva se k nim přiblížilo.

Prosmýkla se dveřmi (celý rám se rozzářil duhou barev) a jediným pohybem se sebe shodila učenecký háv. Zajistila úchytný hák a vypustila lano z okna. Zkontrolovala si zrcátko, stále zanořené v její tmavé blůzce, a vymrštila se ven.

Rukama v rukavicích uchopila lano a nohama se zapřela o zeď věže. Pomalu a opatrně se spustila o pár stop, lano jí volně proklouzávalo v rukou, a znovu se zapřela – spustit se, zapřít se, spustit se, zapřít se. Bude-li mít štěstí, dokáže se dostat na zem ještě předtím, než vůbec někdo zjistí, že už je z věže pryč.

Podívala se nad sebe a zanadávala. Královská mágyně nečekala, až bude věž prohledána. Nad vrcholem věže již tančily bleděmodré přízraky – Gusthina vyvolání. Královská mágyně jako nějaký bájný drak očividně poznala, co jí chybí, sotva se podívala na svou hromadu pokladů.

Jaya začala dělat delší skoky a nechávala proklouzávat lano v rukou rychleji, skoro slétala střemhlav dolů po straně věže. Lano v jejích rukavicích vrzalo a Jaya i přes jejich hrubou vycpávku téměř cítila horko. Přesto měla dobrý čas a to také bylo nutné: přízraky pomalu klesaly jako bouřkové mraky.

Jaya tvrdě přistála a její levá noha ten náraz silně pocítila. Mágyně zaúpěla a utíkala od věže pryč. Lano nechala přivázané – teď už jí nijak nezáleželo na tom, že zanechala jasnou stopu, jakým způsobem se dostala ven.

Hluk z věže už začínal upoutávat pozornost. Ve městě se jako majáky uprostřed noci začaly probouzet k životu další věže. Královská akademie byla na nohou a lidé z hospod a domů se začínali shromažďovat na ulicích, aby viděli, co se děje.

Koukali nad sebe a pozorovali matné, magické obrysy, jak křižují nebe z jedné věže do druhé. K přízrakům se již připojily hmotnější tvary – nebeští rytíři letící na svých obřích aesthirech, dravých ptácích, kteří hlídkovali na obloze.

Jaya se otočila a hleděla s davem, přičemž znovu a znovu pomalu ustupovala vzad. Nejlepší způsob, jak na sebe přivábit pozornost, je nechat se spatřit při útěku z místa činu. Nejlepší způsob, jak se ukrýt, je přidat se k davům. Konečně se dostala na zadní konec davu. Otočila se…

…a hleděla přímo na hrudní pancíř velikého kjeldorského rytíře.

Vzhlédla. Voják měl obrovskou okřídlenou helmu a ozdobný medailón, který prozrazoval jeho příslušnost k elitní gardě. Jenom jeho helma byla trochu nakřivo a medailón byl narychlo zastrčený do hrudního plátu. Zdálo se, že gardista shora pozoruje Jayu pokleslýma, unavenýma očima.

„Co se tu u Phrexe děje!“ láteřil. Jeho dech silně páchl alkoholem a cibulí a Jayu téměř srazil na kolena.

Jaya rozevřela oči dokořán a snažila se vypadat co nejnevinněji. Vzpomněla si na sovičku královské mágyně a usilovala o stejný výraz ve tváři.

„Nějaký druh čarodějnické bitvy,“ odpověděla, „nahoře v Královské akademii.“

Voják s velkou helmou pohlédl nahoru na kroužící obrazy na nebi a ušklíbl se.

„Zatracení mágové. Hned je to s těma plesnivejma knihomolama jeden problém, hned zas druhý.“ Otočil se bokem a odplivl si.

„Ano, pane,“ řekla Jaya a mrkala na vysokého muže.

„Nejlepší bude, když půjdete se mnou a oba se podíváme, co… Co se děje?“

Jaya udělala krok vpřed, chytila se rukou za čelo a upadla přímo na hruď elitního gardisty. Téměř okamžitě se znovu narovnala.

„Je mi líto,“ řekla a v záři pochodní se začervenala. „Nevím, co to na mě přišlo. Bylo toho vzrušení trochu moc. Kdybyste za mnou mohl přijít do hostince?“

Gardistova pokleslá oční víčka se napřímila a Jaya poznala, že muž usilovně zvažuje své možnosti. Pak jim nad hlavami explodovalo něco jako modrozelená hvězda a gardista se znovu podíval na noční oblohu, křižovanou obrovitými ptáky a přízračnými stvořeními. Zavrtěl hlavou.

„Nejlíp uděláte, když odprejsknete, slečinko. Vypadá to, že tohle bude hodně dlouhá noc.“

„Děkuji, pane,“ řekla Jaya, kývla hlavou dostatečně podřízeneckým způsobem a vydala se svou cestou. Za sebou slyšela elitního gardistu, jak křičí na davy, aby se rozešly, jinak pocítí kjeldorskou spravedlnost v plné síle.

Rychle se prodrala k nejbližším kasárnám nebeských rytířů. Jejich věže nebyly tak vysoké jako věže mágů, ale byly širší, jelikož se pod nimi skrývala hřadla jejich obrovských jezdeckých ptáků. V samotném městě se velkých klenutých hnízd nacházelo půl tuctu a další základny byly rozesety po celém království.

Původně měla v plánu se do kasáren proplížit. Nyní vkráčela předními dveřmi a blýskla se medailónem elitního gardisty, který mu ukradla, když se na něj předklonila. Medailón měl kýžený efekt – pozornost kasárenské stráže ochabla a Jaya proklouzla dovnitř.

Uvnitř panoval rozruch, který následoval po každém letu nebeského rytíře – všude sluhové, pážata sbírající odhozenou výstroj svých pánů, další připravující hnízdo pro návrat. Když davem procházela Jaya, všichni ji ignorovali. Zamířila k jednomu konkrétnímu pokoji v kasárnách. Důstojníkům náležely vlastní pokoje a všichni nebeští rytíři byli považováni za důstojníky.

Vklouzla dovnitř a našla tam prostý příbytek – lůžko, stůl se dvěma židlemi, šatník s několika uniformami a širokou prostřední policí, dřevěného panáka určeného k odkládání zbroje svého majitele, nyní prázdného. Jaya souhlasně pokývala hlavou.

Otevřela šatník, vlezla dovnitř a uhnízdila se na široké polici. Lehla si čelem ke stěně skříně a vytáhla z blůzy zrcátko. Ve tmě se zdálo, že svítí samo o sobě.

Jaya zavřela oči a čekala, až rozruch venku utichne.

*****

Probudilo ji prásknutí otevírajících se dveří, které narazily do zdi a zabouchly se zpátky do rámu, po němž následovalo pomalé, unavené šoupání nohou v botách po kameni. Jaya otevřela dveře šatníku, zrovna když na jednu židli poklesla štíhlá blondýna ve zbroji nebeských rytířů.

„Špatný den v práci, zlato?“ pípla Jaya.

Nebeská rytířka se okamžitě znovu vztyčila na nohy a v ruce třímala krátkou dýku. Pak poznala, kdo to s ní mluví, a obezřetně na námezdní mágyni kývla.

„Proč mě nepřekvapuje, že ses tady ukázala zrovna teď?“ zeptala se rytířka.

„To je osud, poručíku Bel. Taková je prozřetelnost. To je jeden z tajů magie.“ Jaya se zahleděla na nebeskou rytířku. Námezdní mágyně vyklouzla ze svého pelechu a vytáhla dvě číše spolu se zaprášenou lahví vína pochybného ročníku.

Belenda Danisdotter pohlédla přes stůl na námezdní mágyni a její dárek.

„Strávila jsem polovinu noci tím, že jsem na rozkaz královské mágyně prošacovávala město a hledala nějakého mocného a nebezpečného čaroděje. Proč mi něco říká, že tím čarodějem jsi byla ty?“

„Mágyně, to jsem, Belendo, ale mocná? Nebezpečná?“ škádlila ji Jaya. Zmlkla jen proto, aby zuby vytáhla zátku z hrdla láhve. Přičichla k vínu, ohrnula nos a vyplivla zátku do protějšího kouta světnice. Nalila husté červené víno do obou číší, Belendě větší dávku. „Jsem jenom obyčejná námezdní mágyně,“ pokračovala. „Čarodějka grošů a měďáků, a jako taková jsem mimo bdělý zrak tak mocných čarodějů, jako je Gustha Ebbasdotter.“

Belenda vydala neslušný zvuk a zhluboka si lokla vína. Její tvář se ihned zachmuřila. „Kde jsi tenhle patok vzala?“

„U tebe ve skříni,“ řekla chytře Jaya, usrkla doušek vína ze svého poháru a bojovala s nutkáním je vyplivnout. „Řekla bych, že ho tam uložil sám Jarkeld v očekávání svého vítězství nad gobliny.“

„Nevtipkuj.“ Nebeská rytířka, útlá jako panter a svalnatá tak, jak musí být každý, kdo chce ovládat létání na obrovitých ptácích, si promnula bradu. „Samozřejmě královská bachyně – pardon, královská mágyně – si myslela, že se k ní vloupal nějaký mocný čaroděj a pak zmizel, aniž by zanechal stopu.“

„Přestože to zrovna tak mohl být obyčejný zloděj se slámou místo mozku…“ řekla Jaya.

Tomuhle popisu ovšem odpovídáš, to ano,“ přerušila ji Belenda.

„…a dostatečnými znalostmi, aby věděl, že určité budovy v Krovu budou vůči přímé jasnozřivosti královské mágyně odolné,“ dokončila Jaya.

„Například kasárna Nebeských rytířů,“ odfrkla si Belenda a lokla si z číše ještě hlouběji. První doušek jí očividně zabil většinu chuťových buněk. „Tak co jsi to ukradla?“

„Něco, co Gustě vůbec nepatřilo,“ řekla odměřeně Jaya.

„O tohle nejde,“ řekla Belenda. Změřila si Jayu pohledem nad svým pohárem. „Dej to sem, holka.“

Jaya vytáhla zrcátko a položila je na desku stolu. Doufala, že její obličej neprozradí, jakou opravdovou hodnotu ta věc má.

Nebeská rytířka je zvedla a protočila si je v rukou.

„Vypadá to docela obyčejně,“ řekla. „Jen trochu divné na dotek. Je magické?“

Jaya se usadila na židli a okázale dopila svůj nedotčený pohár vína. Pak přikývla.

Belenda postrčila zrcátko zpátky na druhou stranu stolu. Jaya si je líně vzala a zastrčila si je do blůzy.

Nebeská rytířka si dopřála další doušek vína. „Takže je cenné?“

„Pro původního majitele,“ odvětila Jaya.

„A to je?“ Belenda zvedla dva prsty, aby přiměla Jayu k odpovědi.

„Kamarád,“ odpověděla Jaya.

Belenda zvedla obočí. „Tak ty máš pořád kamarády?“

Jaya se na rytířku klidně zahleděla. „Ráda bych si to myslela.“

„Takže tahle věcička,“ řekla Belenda, „neshazuje nebe z vrchu na zem, ani neotevírá phyrexijské propasti, ani nic jiného, co by mohlo ohrozit království, je to tak?“

„Kdyby ano, tak bych ti ji přece neukázala, nemyslíš?“ namítla Jaya.

Belenda se zhluboka napila vína a naklonila hlavu blíž k Jaye. „A co budeš chtít tentokrát?“

„Jako vždycky,“ řekla Jaya. „Cestu z města. Předpokládám, že stará Gusty nechala město uzavřít.“

„V tom máš sakra pravdu,“ odpověděla Belenda. „Honila nás kolem dokola jako kuřata s useknutou hlavou – prohledejte přístav, prohledejte bárky, prohledejte obchodní karavany. Prošmejděte cizineckou čtvrť! Pchá! Jako by věděla, jak se dělá vojenská operace. To je právě problém dnešní doby, Jayo. Je tady příliš mnoho mágů, kteří se do všeho pletou, příliš mnoho kupců, kteří strkají prsty do všeho, a nedostatek opravdových válečníků. Marton Stromgald, sám Jarkeld, to byli opravdoví vůdcové. Ne jako ten naivní dětinský král a jeho čarodějští přisluhovači.“ Rytířka se na židli zaklonila dozadu. „Tím jsem nechtěla urazit tebe.“

„Neurazila jsi,“ odpověděla námezdní mágyně.

Belenda se na Jayu dlouze zahleděla a zeptala se: „Proč tě vidím jen tehdy, když něco potřebuješ?“

„Protože nás krize svádí dohromady,“ řekla Jaya. „A ty potřebuješ mě. Udělala jsem pro tebe pár laskavostí.“

Belenda si odfrkla. „A jak dlouho ještě hodláš na tomhle koni jet?“

„Dokud nepadne vyčerpáním,“ odvětila Jaya. „Ale v tomhle případě přináším dárek.“ Námezdní mágyně vylovila gardistův medailón a hodila jej přes stůl. Kulatý kotouček se před rytířkou roztočil a rozezvonil.

Belenda Danisdotter vydala tlumené hvízdnutí. „To je znak eliťáků,“ řekla. „Kde jsi ho vzala?“

„Nechala jsem ho naživu, jestli chceš vědět tohle,“ odpověděla Jaya.

Belenda potěžkala medailón v ruce a zavrčela. „Připomeň mi, proč já ti vlastně znovu pomáhám.“

Jaya vzdychla. „Protože víš, že jsem neudělala nic opravdu hrozného. Protože máš vrozený smysl pro kjeldorskou spravedlnost. Protože jsem ti pomohla s tvým prvním tréninkovým letem. Protože ti teď dávám ten medailónek, který by ti měl přinést pár bodů k dobru a právo trochu se vytahovat na elitní gardu, až ho odevzdáš. A protože ty, tak jako většina ostatních tvých rytířů, opravdu nemáš královskou mágyni v lásce.“

„Gusty, královská bachyně,“ zamumlala Belenda a zhluboka vzdychla. „Dobrá, vyhrála jsi. Ale teď se vážně potřebuju pořádně vyspat. Ty ses usídlila v šatníku?“

„Bude mi stačit,“ řekla Jaya.

„Bude muset,“ odpověděla Belenda. „Protože já mám v plánu spát aspoň do poledne.“

*****

Nakonec bylo už pozdní odpoledne, když opustily hnízdo. Jaya se většinu odpoledne neklidně vrtěla a čekala, až se Belenda sebere k letu. Nakonec se nebeská rytířka objevila s velikou brašnou, kterou hodila na námezdní mágyni.

„Během letu budeš dělat páže,“ oznámila hubená rytířka. „Pojď.“

Vak byl těžký a Jaya přemýšlela, zda si do něj Belenda uložila všechen svůj světský majetek námezdní mágyni naschvál. Přesto si nasadila kapuci (nestála o to, aby ji někdo poznal), přehodila si vak přes rameno a klopýtala za štíhlou rytířkou.

Kasárna nebeských rytířů v městském státě Krov, a vůbec v celém Kjeldoru, měla podobný vzhled – tento odkaz se táhl (jak se říkalo) až k samotnému Urzovi. Jaya si v nich dokázala najít cestu i poslepu, tak jako většina nebeských rytířů. Ze všeho nejvíc se podobala obřím kamenným houbám, vyrůstajícím ze země. Jejich kulaté kloboučky tyčící se nad okolními stavbami a rozprostírající se do vzduchu byla hnízda, v nichž byli obrovští ptáci chováni. V nižších patrech sídlily stráže, kanceláře a soukromé příbytky nebeských rytířů. Ale ve skutečnosti vše, co bylo dole, existovalo jen proto, aby poskytovalo podporu tomu nahoře.

Ve všech záměrech a účelech to byla stáj, ačkoli stáj pro vzdušné tvory. Celé horní patro, baňatý houbový klobouk, bylo tvořeno jedinou kopulí, dřevěným rámem podepírajícím velkou plátěnou střechu, která chránila před nejhorším zimním větrem. Na důležitých místech byly vyříznuty otvory zakryté velikými chlopněmi a vrch kopule byl otevřený, aby jím mohl unikat kouř z centrálního ohniště. Když Jaya viděla Krov poprvé, kasárna nebeských rytířů jí připomínala dýmající muchomůrky, trčící nad studeně bílými budovami královského města.

Pod kopulí se nacházela hnízda aesthirů, obrovitých ptáků, kteří byli srdcem i duší nebeských rytířů. Tito mohutní ptáci byli důvodem, proč byli nebeští rytíři považováni za lepší než jejich přátelští rivalové v různých vojenských svatých řádech a dokonce (podle názoru nebeských rytířů) lepší než sama elitní garda.

Aesthirové kdysi byli divocí dravci, nelítostní sokoli, kteří hnízdili v Karplusanských horách, ale klimatické změny, které přinesly na jih řeky ledu, si vybraly svou daň. Celé velké průsmyky mezi horami se zaplnily sněhem a ledem a celý karplusanský horský hřeben byl pohlcen.

Aesthirovo tělo bylo od hlavy ke stehnům porostlé hrubými bílými pery, zatímco peří na křídlech bylo vodopádem modrošedé. Způsob, jakým se aesthirovo peří vlnilo a přesunovalo, Jaye vždy připomínal šedivé moře plné bílých ledových ker.

Říkalo se, že prvního z nich zkrotila sama Kjeldosová, dávno před založením města. V následujících letech se pak nebeští rytíři stali jednou z nejvznešenějších vojenských jednotek v Kjeldu. A také nejpyšnější.

Když nyní Jaya procházela mezi mohutnými bidélky v hnízdišti a pozorovala nebeské rytíře a pážata, jak čistí a čechrají peří svým ptákům, uchvacovala ji vazba mezi rytířem a jeho aesthirem. Ostatní vojenské řády, i ty, které měly vlastní jezdectvo, se domnívaly, že nebeští rytíři to s oddaností svým aesthirům přehánějí. Co se týkalo Jayi, ta považovala jejich péči a pozornost věnovanou aesthirům za čistě pragmatickou – několik set stop nad zemí se opravdu vyplatí být zadobře se svým nosičem. Různí rytíři, pážata a sluhové Jayu ignorovali.

Belendin aesthir byl obzvlášť velký a měl krutě vyhlížející žluté oči jako kusy jantaru. Prohlížel si Jayu jako sokol myš a Jaya tajně doufala, že vztah mezi rytířkou a jejím zvířetem aesthirovi připomene, že námezdní mágyně je přítelkyně, ne potrava.

Páže již připravilo aesthira k letu: za hlavou bylo připoutáno kožené sedlo, které na ohromném ptákovi vypadalo jako pouhý límec, a přes obří zobák byla připevněna uzda.

Belenda vytáhla z nedaleké truhly plátek syrového masa. Přiblížila se k velikému zvířeti a pronášela přitom vlídná slova. Aesthirova pozornost sklouzla z námezdní mágyně k nabídnuté svačince a mohutný pták sklonil hlavu k Belendě. Když si obří dravec vzal jídlo z ruky své paní, nebeská rytířka jej pohladila na pírkách za jeho hřebínkem. Pak veliký pták natáhl krk, zaklonil hlavu a plátek masa sklouzl bez překážek dolů do jeho hrdla.

Belenda se usmála a uvolnila úchyty uzdy z jejich úvaziště. Aesthir ji následoval a kolébal se za ní na svých pařátech se srpovitými drápy. Když ho nebeská rytířka vedla k severnímu portálu, jevil se zavalitý, téměř vratký. Jaya šla za nimi a stále zápasila s těžkým vakem.

Belenda se na okamžik zastavila na okraji plošiny a vyhlédla ven na město Krov a jeho kamenné domy, naskládané pod nimi jeden na druhém. Daleko na severu, na samé hranici dohledu, se po obzoru táhla tenká bílá čára. To byl ledovec, kterému údajně jen kouzla královské mágyně a jejích služebníků bránila v tom, aby se přiblížil a rozdrtil Kjeldor.

Jaya se zachvěla v severním vánku, stálém větru, který začínal u okraje mohutné ledové pokrývky a vanul nepřerušeně až k ní.

„Tak poletíme?“ zeptala se a přitáhla si kožichy těsněji k tělu, „nebo se budeme jen koukat na město?“

Belenda se otočila a Jaya očekávala ostrou výtku ohledně nedostatku jejího estetického cítění. Místo toho však svalnatá rytířka jen kývla a trhnutím uzdy vydala aesthirovi povel.

Aesthir se znovu zaklonil, Belenda se vyšvihla za jeho hlavu a usadila se v sedle. Pak rytířka mávla na Jayu, aby jí podala vak, a pevně jej upevnila za madlem. Až pak poskytla Belenda pomoc Jaye. Námezdní mágyně se chytila podané ruky a rytířka vytáhla Jayu na obřího ptáka za sebe. Pak Belenda tvrdě kopla patami do aesthirova krku.

Jaya nebyla připravená na to, jak náhle rytířka vystartuje. Bylo to jako výtrysk a Jaya se proto pokaždé bála následujících okamžiků. Veliký pták roztáhl křídla a vzlétl z hnízdiště.

Vlastně se spíš předklonil a vypadl přes okraj kasáren. Jeho masívní křídla se roztáhla a zachytila studený vzduch pod sebou. Několik prvních sekund jenom volně padali. Pak se mohutná křídla rozpleskala a aesthir začal stoupat nad město. Belenda i jiní nebeští rytíři, s nimiž Jaya mluvila, přísahali, že právě tohle je při létání na obrovských ptácích jeden z nejkrásnějších zážitků – počáteční vzrušení, když kolem nich zaduje vítr a hrozí, že shodí jezdce se sedla do zapomnění.

Pokud šlo o Jayu, ta by raději trénovala sesílání ohnivých koulí v malé místnosti. Nějak jí to připadalo bezpečnější.

Spirálovitě se vznesli nad bílou změť krovských domů a opsali ve vzduchu ležérní oblouk. Pod sebou Jaya viděla široké tržnice, starší otevřené i novější pod plachtami. Viděla také další hnízda nebeských rytířů, celkem šest, rozmístěná po celém městě. A viděla i masívní přikrčené budovy a věže hradu krále Dariena a za nimi tenké, bohatě zdobené kulaté věže Královské magické akademie.

Skrčila se za Belendou v obavách, že právě teď nastane chvíle, kdy se královská mágyně rozhodne seslat věštecké kouzlo, které jí odhalí, kde se nachází její ukradená věcička, teď, když je Jaya mimo ochranu kasáren. Pocítila ve své blůze zrcátko, přitisknuté na holou kůži, a zdálo se jí teplé a nebezpečné.

Proletěli nad městskými zdmi a za nimi Jaya viděla obchodní dopravu, pomalou jako obvykle v tuhle roční dobu, hromadící se u městských bran. Gustha měla ve městě dostatečnou moc, aby spoutala i vlivné kupce, ačkoli námezdní mágyně věděla, že takové akce tváří v tvář rozzlobenému kupeckému cechu nebudou mít dlouhého trvání.

Letěly na severozápad, vstříc ledové pokrývce. Jaya už dříve řekla Belendě, kde si přeje být vysazena, a nebeská rytířka to místo znala – morénové pole, kde ledovec odkryl ložisko slídy a to teď vrhalo na postupující ledovou zeď třpytivou kaskádu paprsků. Jaya je znala jako Třpytivé údolí. Rytířka mu říkala Rokle falešného zlata.

Během letu se nedalo mluvit, což Jaya přijala s povděkem. Aesthir většinu času stoupal a jeho mohutná křídla zachytávala nejjemnější proudy teplého vzduchu stoupající ze zmrzlé země, ale i tak kolem jezdkyň skučel vítr, který zanechával Jayu jejím myšlenkám.

Uvnitř cítila stejné mrazení jako na nezakrytých lících a obočích. Věřila, že jí Freyalise pověděla pravdu, že zrcátko Jodaha opravdu uzdraví. Ale co když to byla jen další polopravda, další kousek skládačky? Co bude dělat potom? Půjde pěšky zpět do samotného Lat-Namu, kde nechá Jodaha u brány Školy Neviděných a bude očekávat, že s ním proradná Gerda něco udělá?

Letěly většinu zbytku dne a snesly se, až když slunce konečně zapadlo za obzor. Belenda je navedla na náhorní plošinu, a zatímco Jaya stavěla hrubý stan a rozdělávala oheň (zapálený magicky, jak jinak), rytířka vzala své zvíře na procházku, aby si sehnalo večeři. Teprve když plošinu opustily poslední sluneční paprsky, dvojice se vrátila a veliký dravec držel v pařátech něco šedočerveného. Jaya si pomyslela, že to někdy (řekněme před dvaceti minutami) mohl být lítý vlk.

Teplá, krvavá večeře byla určena aesthirovi, který rval z mrtvého těla obrovské kusy a s chutí je požíral. Pro Jayu a Belendu tady bylo studené maso a tvrdý sýr, který zapíjely zbytkem starého červeného vína ohřátým nad ohněm v cínovém kotlíku. Teplé víno nechutnalo o nic lépe než studené, ale aspoň Jaye připadalo, že se jí rychleji vstřebává do útrob.

Belenda nic neříkala a jenom hleděla do ohně.

Nakonec Jaya řekla: „Korla za tvé myšlenky, Bel.“

„A hromadu zlata za zjevení,“ odpověděla rytířka, čímž dokončila staré přísloví. „Myslím teď na to… no prostě, jak špatně se to všechno vyvíjí.“

Jaya se pevněji zabalila do kožichů. „Každá zima je studenější a hnusnější.“

Belenda Danisdotter zavrtěla hlavou. „To není to, co jsem myslela. Myslela jsem v Kjeldoru. Jako by z nás ten mráz vyhnal všechen život, jako bychom už nebyli lidé. Darien je jako král přinejlepším slabý, naivní, ovládaný obchodníky, kteří vidí armádu jen jako způsob řešení svých bratrovražedných svárů. Během léta jsem byla v Kjeldu jenom dvakrát, ale pokaždé proto, abych doručila nějakou zprávu některému z kupeckých rodů. My jsme přece nebeští rytíři! Ti nejlepší, ti nejelitnější z vojenských řádů! A teď z nás není nic víc než poslíčci a zvědové.“

„Je to těžká doba,“ řekla Jaya. Hrozilo, že mráz potlačí i oheň v jejím nitru.

Belenda kývla. „Mezitím lidé odcházejí z dalších a dalších farem a malých měst, stále více jich u nás hledá ochranu. A co jsme my? Poslíčci pro obchodníky.“ Belenda si odplivla a Jaya si byla jistá, že slina zmrzla ještě dřív, než dopadla na zem. „Vždycky jsme byli hrdý řád.“

„Jste zapotřebí,“ řekla Jaya. „Jako příklady. Jako vůdci. A jako ochránci. Lim-Dûlovi nemrtví jsou na vzestupu…“

Belenda zavrtěla hlavou. „Ten černokněžník nepředstavuje žádnou hrozbu, Jayo. Příliš nasloucháš těm nesmyslům, které šíří Akademie, aby si zachovala královu podporu. Nechci urazit tvé magické schopnosti, ale toho černokněžníka je lehké zvládnout. Ti jeho údajní bojovníci nejsou nic víc než kosti a mrtvé maso.“

Jaya se v kožešinách zachvěla, když pomyslela na Lim-Dûlovy stráže, když pomyslela na tu věc, která ji a Jodaha v jeskyni málem zabila. Nechtěla si však kazit let politikou, a místní politikou už vůbec ne.

Přesto musela něco říct. „Z malých farem přicházejí zprávy, že ty Lim-Dûlovy příšery jsou něco víc než jen kosti a maso. Proto taky sedláci prchají.“

Belenda teatrálně pozvedla ruku a Jaya přemýšlela, zda udělala nejlépe, když nechala rytířku vypít tolik vína.

„To, před čím prchají, je mráz. A barbaři. To je ta pravá hrozba – barbaři. Led vyhání tu chátru na jih, do kjeldorských zemí. Zaplavují naše tradiční území. To je to, co si neuvědomuje naše královská bachyně a její kupečtí kumpáni. Mrtví se nestarají o zemi. Barbaři ano. Někdo musí povstat a znovu obnovit kjeldorskou nadvládu.“

„Ale přesto ty zvěsti nemůžeš brát na lehkou váhu,“ nedala se Jaya.

„Hysterie,“ podotkla Belenda, „přiživovaná kupci a mystiky. Myslela jsem si, že jsi chytřejší, než abys naletěla na takové žvásty. Ano, vím, že jsi mágyně, ale nemáš ráda Gusthu a její bandu o nic víc než já. Proto taky víš, že jsem ti pomohla dostat se ven.“

Jaya nic neřekla, ale přikývla.

„A proč? Protože nenávidím to, co se nám děje! Protože nenávidím tu nejednotnost, tu slabost, tu měkkost!“ Belenda se naklonila nad ohněm a začala mluvit tlumenějším hlasem: „A mezi námi jsou někteří, kteří se s tím nehodlají smířit.“

Jaya se odtáhla. Zaplést se do spiknutí, zvláště pak do spiknutí někoho jiného, bylo to poslední, co teď potřebovala.

„Co tím myslíš?“ zeptala se. „O kom to mluvíš?“

„O hrstce vybraných mužů a žen,“ odpověděla Belenda a prohnula se v kyčlích. „Kteří se objevují jako houby po dešti ve všech vojenských řádech. Kteří zůstávají věrní minulosti, kteří si pamatují legendy o Jarkeldovi, Stromgaldovi i samotné Kjeldosové a kteří jsou ochotní udělat vše, co je nutné, aby byl tento národ zachráněn sám před sebou.“

„Nemyslím, že nejhorším nepřítelem Kjeldu je on sám,“ namítla Jaya. „Jsou tady ledovce, barbaři, sám Línej-Vûl…“

Belenda si odfrkla. „Ty mě neposloucháš! Ten černokněžník se dá zvládnout! A slyšela jsem zvěsti, že ledovce by už dávno roztály samy od sebe, kdyby nebylo mágů, kteří se snaží udržet si svou vlastní moc! A co se týče barbarů…“ Promnula si bradu. „Ano, ti jsou vždycky nebezpeční. Krvelační divoši. Ale hned jak dáme lidi dohromady, barbaři odtáhnou ty svoje zbabělé zadky v ovčích kůžích zpátky do hor. To ti zaručuju.“

„Mluvíš o revoluci?“ zeptala se Jaya.

„Mluvím o…“ Belenda stiskla rty, jako by se snažila ochutnat to správné slovo. „O nápravě. Kjeldor potřebuje nápravu. Svého myšlení. Své morálky. A své moci. A myslím, že tu nápravu mohou vykonat ti, kteří zůstali věrní opravdovým hodnotám minulosti.“

Jaya se snažila vyhýbavě přikývnout. „A to mi říkáš proto, že…“

Belenda pokrčila rameny. „Ve svých řadách bychom využili jednoho, dva sesílače střel. Nejsem zase tak tvrdohlavá, abych si neuvědomovala, že kouzelník jako spojenec by nám byl užitečný. I obyčejná námezdní mágyně.“

„Aha,“ řekla Jaya. „V tom to právě vězí. Jsem obyčejná námezdní mágyně. Což znamená, že revoluce nedělám, pokud za to nedostanu zaplaceno.“ Jaya se snažila být prostořeká, ale po její odpovědi se zdálo, že se Belenda stáhla do sebe.

Po chvilce studeného ticha se nebeská rytířka zeptala: „A co ta malá nepříjemnost ve věži královské bachyně? Za tu jsi taky dostala zaplaceno?“

Jaya si vzpomněla na okamžik, kdy naposledy viděla Jodaha – ruce svázané, aby si nemohl ublížit, hrdlo odřené a ochablé křikem, svaly zaťaté v šílenství.

Přikývla. „Dostatečně zaplaceno, aspoň pro mě.“

Belenda vydala zabručení a prohlásila: „Tak o tom přemýšlej. To je všechno, o co tě můžu požádat. Mysli na to před spaním.“ Po těchto slovech dopila zbytek svého vína a šla ustájit aesthira na noc.

Jaya uklidila nepořádek po jídle a vklouzla do nevelkého stanu. Když dovnitř vstoupila Belenda, Jaya měla zavřené oči a pravidelně dýchala, aby předstírala spánek, který ještě nepřišel. Opravdu nechtěla tu záležitost nadále rozebírat.

Ráno Belenda nechala na Jaye, aby sbalila stan, zatímco rytířka vzala aesthira na lov. Vrátil se s malým, bledým bílým dráčkem, podobným mnohonohé larvě. Pak se znovu vznesly do vzduchu a letěly většinu dne, než dosáhly svého cíle. Slída odkrytá ledovcem se pod nimi leskla jako diamanty pod čirým nebem.

Belenda navedla aesthira k zemi a Jaya sklouzla z jeho zátylku. Belenda se neobtěžovala sesedat.

„Přemýšlela jsi o tom, co jsem ti řekla?“

Jaya pod kožichy pokrčila rameny. „Jsem svým vlastním pánem, Bel. To přece víš. To, co jsi říkala, zní přijatelně, ale já nejsem člověk pro revoluci. A myslím, že vás ohrožují větší nebezpečí zvnějšku než zevnitř.“

Belenda vydala zklamané zavrčení a pohlédla k obzoru. „Víš jistě, že chceš být zrovna tady? Myslím, že jsem nedaleko odtud viděla nějaké barbaří chatrče.“

Jaya znovu pokrčila rameny. „Právě tam mám namířeno.“

Belenda se na Jayu ostře podívala. „Ti divoši snad ani nejsou lidé. Nechceš pomoct?“

Na Jayině tváři se zableskl úsměv, který byl zamýšlen silnější, než ve skutečnosti byl. „Já to zvládnu. Mám s sebou svoji vlastní pomoc.“ Sáhla si na hruď a pocítila na ní zrcátko.

„Říkala jsi, že to patří tvému kamarádovi,“ řekla Belenda. „Snad ten ‚kamarád‘ není jedna z těch pajdavých ledových opic, nebo je?“

Jaya pečlivě volila slova. „Můj kamarád je momentálně v rukou těch barbarů.“

Belenda se naklonila přes stranu sedla a zeptala se: „Jsi si jistá, že nepotřebuješ pomoc?“

Jaya se protáhla v plné výšce. „Odkdy námezdní mágyně potřebuje pomoc s ledovými opicemi, Bel?“

Belenda pozvedla ruce. „Jenom se ptám. Nerada bych, aby se ti po tom všem něco stalo.“

Jaya vydala úsměv, jaký cítila u srdce. „Totéž platí pro tebe, Belendo Danisdotter. Prokaž mi laskavost. Všechno si pořádně promysli, než vyrazíš s nějakou partou, která hodlá změnit svět. Nemusela by to být změna k lepšímu.“

Belenda se uchechtla a udeřila koleny do boků svého zvířete. Aesthir roztáhl křídla a vyrazil vzhůru, čímž kolem Jayiných nohou rozvířil sníh a úlomky slídy. Jaya pohlédla nahoru a nebeská rytířka jí mohutně zamávala.

Jaya se dívala, dokud se Belenda nestala pouhou tečkou na jižním obzoru, aby měla jistotu, že se rytířka nevrátí jí „pomoci“. Teprve pak vyrazila dolů po nerovném svahu pokrytém slídou směrem k barbařímu tábořišti.

*****

Belenda čekala, dokud nebyla dost daleko od rokle, aby ji Jaya neviděla. Teprve pak zatáhla za uzdu a nasměrovala aesthira na západ – směrem k hradu Tresserhorn.

Kapitola 9
Srdce a mysl

Skutečnost, že Kjeldor byl znám jako „ledová civilizace“, neznamená, že to byla jediná civilizace na Terisiare. Izolované výspy trpaslíků bojovaly proti rostoucím a uvadajícím hordám skřetů a goblinů, elfové přežívali ve Fyndhornu a Yavimaye, mérové stále v hojném počtu obývali své podvodní vily. Všechny tyto rasy však měly smůlu v tom, že nebyly lidské, a tak jsou v lidských dějinách přehlíženy a ignorovány.

I tvrzení, že Kjeldor byl jediná velká lidská civilizace na Terisiare, je mylné. Led přinutil celé národy dočasně přejít ke kočovnému stylu života a změnit se, aby se přizpůsobily novému světu. Z těchto kočovných národů jsou nejlépe známi Balduvijci ze severu Karplusanských hor, zejména pro své dlouhotrvající bitvy s Kjeldořany.

Arkol, argivský učenec

Jodah utíkal tak dlouho, že si ani nepamatoval, kde to všechno začalo. Když na to přišlo, nepamatoval si s určitostí vlastně vůbec nic. Jako by z něj byly staré myšlenky, staré vzpomínky, staré lítosti vytahovány, sotva mu přišly na mysl, jako by kroužily ven z jeho vědomí a stávaly se krmivem posilujícím tvory, jež ho pronásledují.

To, co sledovalo jeho kroky, byly dráždivé stvůry, dráždivé zčásti i proto, že byly neviditelné. Krčily se v myriádách chodeb za ním, napůl zformované do zvířecích obrysů. Snažil se jim čelit tváří v tvář, ale jeho oči z nich neustále sklouzávaly, jako by nestvůry byly zhotoveny z něčeho, co odpuzuje samotné světlo. Někdy se zdálo, že mihotají a blednou, jindy se zase stávaly vysokými šedivými stíny, které vyplňovaly chodby za jeho zády.

Volaly na něj v jazycích, které možná kdysi bývaly lidské, ale teď z nich zbývalo jen nesmyslné drmolení a výkřiky. Slovům nerozuměl, ale hruď se mu v odpovědi vypínala a srdce hlasitě tlouklo. Nad zvukem neznámých hlasů plakal, a když před nimi utíkal, slzy mu stékaly po tvářích.

Zdálo se mu, že jej zrazují i chodby, které se jevily současně známé i cizí, bezpečné i zrádné. Některá místa poznával, například starý panský dům, v němž vyrostl. Už dvakrát se ocitl v jeho velké chodbě obložené oprýskanými černými a bílými dlaždicemi, jenom aby zahnul za roh nebo vstoupil do jiné místnosti a zjistil, že je někde úplně jinde, daleko od místa, kde předpokládal, že by měl být. V hloubi duše rozmístění těchto místností znal, znal mapu cesty z jedné do druhé, ale nějaké škodolibé božstvo je promíchalo a vytvořilo z nich pouťové bludiště, z něhož nedokázal uniknout.

Stěny místností se měnily od omítnutého dřeva přes dokonale opracovaný kámen až po hrubé jeskyně a dokonce ledové tunely. Byly tady knihovny všech možných druhů, včetně té v Lim-Dûlově sklepě. Byly tady laboratoře plné světélkujících tekutin, které proudily ve spirálách zkroucených skleněných trubiček a matných křivulí. Byly tady ložnice, studovny, soukromé pokoje, dotěrné svou známostí a frustrující svou cizostí.

Občas tady byla zrcadla. Většina z nich odrážela vyděšeného, unaveného starého muže, který kolem nich procházel, ale některá zobrazovala hubeného mladíka s tenkým vousem. Některá odrážela jen obludné šedivé stíny. Z takových místností Jodah s křikem prchal.

Když utíkal, cítil, že se jeho mysl dává do pohybu a připojují se k ní lítosti, vzpomínky a slzy, které zanechal za sebou. Teď si tím už byl jist. Vzpomínal si na let, ale nepamatoval si, odkud letěl. Objevil se v nějaké místnosti nebo na nějakém místě, pak ho dostihli jeho pronásledovatelé, pak znovu utíkal, šíleně a bezmyšlenkovitě, dokud se unavený neocitl na jiném místě.

Nacházel se ve velkém sále plném sedadel, jedna řada za druhou. V tom přelétavém okamžiku věděl, že sál se brzy zaplní učenci, kteří si všichni přijdou poslechnout, co bude přednášet. Pak se v místnosti začaly scházet stíny a on utekl.

Byl u základů obrovského ledovce, mohutné ledové zástěny, která se tyčila přímo nad ním, a pamatoval si, že cítil velké uspokojení, když ji tam umístil, aby ochránil své studenty před nebezpečným světem za ní. V ledové zdi se pohybovaly stíny, které prolamovaly její tenkou skořápku. Opět vzal nohy na ramena.

Nyní byl v jedné místnosti své školy, pohodlné, ale neznámé. Kolem těla ležícího na márách byl rozestavěn kruh svíček. Věděl, že se bál chvíle, kdy tělo uvidí, a ještě víc se bál, že je nepozná. Ve stínech za ním něco zašustilo jako hadí šupiny na písku a on uprchl.

Pokaždé se doba běhu zdála být delší, čerň v jeho mysli větší, důležité části hlouběji pohřbené. Teď už se chytal každé vzpomínky, kterou měl, zmaten tím, co byly zač – Leshrac, Lim-Dûl, správce, Jaya, ale vzpomínky se tříštily kolem něj jako rozbité sklo a on běžel dál.

V dálce uslyšel zvon a ten jej trochu povzbudil. Slyšel však jenom sípání vlastních plic a tlukot svého srdce. Křik těch, kteří ho pronásledovali, se ztratil. Bylo to nějaké další mučení v pekle jeho osobnosti? Pak se zvon rozezněl znovu, zvonění se sladce linulo dlouhými chodbami a strašidelnými místnostmi.

Zvon jej volal.

Jodah se dal znovu do běhu. Tentokrát ne pryč od svých pronásledovatelů, ale směrem ke zvuku zvonu. Na rozcestích se zastavoval a čekal, než jej zase uslyší. Pak spěchal dál novým směrem.

Zvon zněl, jako by byl z mědi. Měl těžší tón, než kdyby byl vyroben z jemnějšího stříbra, a nebyl tak hluboký a těžkopádný jako železný. Když si Jodah uvědomil, že dokáže určit materiál zvonu pouze z jeho zvuku, spěchal dál potěšen svým objevem.

Stíny, které letmo zahlédl koutkem oka, ho již nerušily a on už na ně neměl čas. Místo toho jej neúnavně následovaly jako vlna přelévající se přes písek.

Nakonec ho zvuk zavedl do velké klenuté chodby, která ústila do prázdného města. Jodah se zastavil, nejistý sám sebou. Zvon se ozýval odněkud zevnitř města. Nebe bylo zamračené a u země se převalovala tenká mlha, která schovávala dlažební kostky.

Zvon zvonil a Jodah opatrně procházel mezi domy. Budovy se zdály být neobydlené, jako by je jejich obyvatelé jen před několika chvílemi opustili. Samozřejmě vypadaly povědomě, tak jako mnoho dalších věcí. Z každé křižovatky se v zatáčkách rozbíhaly ulice a Jodah pochopil, že město má tvar rozlehlého kruhu a on míří k jeho srdci.

Zvon stále zvonil a Jodah dorazil do centra města, na velké náměstí, jemuž dominovala mohutná fontána. Měla široký kamenný obrubník a uprostřed se tyčil obrovský podstavec se lvími hlavami, každá se dívala na jednu světovou stranu. Jodah si pomyslel, že tady určitě budou holubi, a opravdu se mu nad hlavou ozval pleskot křídel. Neovládl se a podíval se nad sebe, ale viděl jenom mlhu.

Zvon na jeden úder zeslábl, zaváhal a pak úplně utichl. Už ho nebylo zapotřebí. Jodah byl tam, kde měl být.

Jodah přistoupil blíž k fontáně a rozhlédl se kolem. Z náměstí se rozbíhaly ulice do všech směrů a na nich stáli stínoví tvorové, tvorové, kteří ho celou tu dobu pronásledovali. Teď se drželi zpátky a na něco čekali.

Čekali na něj.

Jodah nahlédl přes okraj fontány. Očekával, že bude plná trávy, špíny a zdechlin, ale voda byla čistá a jen se mírně vlnila. Na dně fontány se něco třpytilo.

Jodah se na chvilku zarazil a prohlížel si třpytivý předmět. Pak se posadil na obrubník fontány a sáhl do vody. Byla chladná, ale ne ledová, a když Jodah uchopil třpytivý předmět a vytáhl jej nad hladinu, zdála se být hustá jako rtuť.

Bylo to zrcátko, velké přibližně jako jeho dlaň, na obou stranách lesklé. Na dotek bylo těžké, pevné a opravdové. Jodah si je protočil v rukou a podíval se do něj. Odráželo jeho tvář, tvář, která byla starší, než si pamatoval, ale mladší, než správně měla být.

V zrcátku se něco mihlo, jako by se za odrazem Jodahova ramene objevila další tvář. Jodah sebou okamžitě trhl a ohlédl se přes rameno, ale nic tam nebylo. Byl na centrálním náměstí u fontány sám, jen se stíny, které na něj čekaly u všech východů.

Podíval se znovu do zrcátka a spatřil, že druhá tvář je rovněž jeho vlastní. Vypadalo to jako trik, jako vada zrcátka, kvůli které se v něm Jodah odráží dvakrát. Ale vadný odraz vypadal lépe – jistější si sám sebou, moudřejší, znalejší, sebejistější, chápavější. Když se na sebe díval, druhá tvář se pomalu přesunula po povrchu zrcátka a vtiskla se do jeho vlastní.

Když druhý obličej překryl první, Jodah pocítil, že v jeho mysli zakořenilo něco chladivého a úlevného. Jako by to prošlo jeho lebkou přímo do jeho vlastního těla. Bylo to povzbuzující. Bylo to uklidňující a velmi, velmi povědomé.

Byl to on sám. To on zamkl část sebe sama do zrcátka, aby si ji vytáhl, až ji bude potřebovat. A teď ji potřeboval. Cítil, jak se do něj vrací jeho život, jeho rozum.

Jeho život. Všech více než dva tisíce pět set jeho let. Teď se k němu celý vrátil, ne v náhlém přívalu jako předtím, ale v líném plynutí potůčku vody, pomalu odtékající z tajícího sněhového pole. Jodah se pomalu rozpomínal, kdo je.

Byl chlapcem v temných dobách, kdy se ledovce teprve začínaly formovat. Základům umění magie se naučil, když prchal před nemilosrdnou Církví, dávno mrtvým náboženstvím. Zdokonalil se v tomto umění pod bdělým okem falešného rádce, který ho vyhledal jen jako nástroj pro své vlastní záměry. Nakonec onoho falešného spojence přelstil. (Mairsil! vzpomněl si na jméno a zaradoval se nad jeho štiplavou chutí.) Odešel se naučit víc do komunity mágů, známé tehdy jako Město stínů. Později tyto mágy vedl, zatímco generace přicházely a odcházely, a nakonec vešel ve známost jako Věčný arcimág, Nesmrtelný čaroděj Školy Neviděných.

Jodah se usmál. Město stínů kdysi byla Kolej lat-namská a nyní to byla Kolej Neviděných. Všechno se mění. Všechno zůstává při starém. Ledovce srovnají hory se zemí a z těch vzniknou pláně. Bažiny se oddělí od ustupujících moří, vyschnou a na jejich místě vyrostou pásy borovic. Oceány poklesnou a objeví se nové slané močály. A přitom to všechno zůstane součástí krajiny.

Změna a rovnováha, v tom spočívá tajemství magie, jak si Jodah nyní až moc dobře vzpomínal. Změna zamořila zemi její magií, její manou, kterou uměl vykouzlit a vytvarovat, jak uznal za vhodné. Díky tomu, že změny země sám prožíval, byla jeho moc veliká, ačkoli nyní, bez jeho vzpomínek a znalostí, byla ztracena.

Jodah se s uplynulými léty současně změnil i nezměnil. Jeho tělo stárlo jen pomalu, tak, že zatímco jiný smrtelník prožil celý život, jemu pouze zešedivěl jeden vlas nebo naskočila nová vráska. Všechno to začalo zde, v opravdové verzi fontány, která se nyní usadila v jeho mysli (ano, tohle všechno se odehrává jen v jeho mysli – to také dobře věděl). Neúmyslně se ve fontáně vykoupal a ta zpomalila jeho stárnutí, ačkoli je úplně nezastavila. Všem kromě doopravdy nesmrtelných sférochodců se Jodah jevil nestárnoucí a nesmrtelný.

A přece se měnil, jak mu léta ubíhala. Přátelé vyrůstali, stárli a nakonec umírali. Nepřátelé vyrůstali, stárli a nakonec umírali. Partnerky vyrůstaly, stárly a nakonec umíraly. Brilantní ideje jedné generace se stávaly nejhoršími problémy následující. Odkazy ceněné nad lidský život zahnívaly a opuštěné se rozpadaly v prach. Různí lidé činili stále stejné chyby a Jodah viděl, jak se to vše děje znovu a znovu, ať on sám dělal cokoli.

To opakování ho podemílalo, tak jako řeka ledu podemílá horu. Hora stále stojí, ale je rozeklaná, podemletá neúnavným mlýnským kamenem ledovce. Nakonec se úplně rozpadne.

Poprvé Jodah málem zešílel. Zdrcen zármutkem nad těmi, kteří zemřeli. Zdrcen smutkem nad slovy, která pronesl nebo nepronesl, a nad city, které měl nebo neměl. Zdrcen lítostí pro cesty, jimiž se nevydal. To, co ho ubíjelo, nebyly nahromaděné znalosti, ale nahromaděné pocity za života trvajícího několik běžných životních délek. Nakonec se Jodah Arcimág (tehdy ještě ne Věčný arcimág) musel změnit, jinak by se zbláznil.

A tak se změnil, nebo spíše našel způsob, jak může znovu začít. Uložil si všechny své znalosti do jednoho nástroje, do zrcátka, a pak si je vymazal z hlavy. Pak dokázal meditací nad zrcátkem získat to, co ztratil, ovšem již bez citových přívazků. Stále cítil lítost nad ztrátou ženy kdysi v minulosti, ale byla již vzdálená a tlumená, jako hřmění v dáli, a přímo jej neohrožovala.

Když to dělal naposledy, něco se pokazilo. Ne, pokazilo se toho hodně. Pamatoval si vše až k obřadu, který mu umožnil seslat své paměti do zrcátka, a zahájení kouzla k očistě své mysli. Pak již bylo všechno jen v útržcích a úlomcích – Lim-Dûl, Jaya, Freyalise.

Na chvilku se zarazil a přemýšlel – ano, Freyalise tam také byla. To nikdy nevěstilo nic dobrého.

Jodah vzhlédl od zrcátka a spatřil, že se nachází v zamlženém městě, bezejmenném městě, v němž poprvé objevil fontánu. Byl ve svých vzpomínkách, a když přemýšlel dostatečně usilovně, vzpomněl si na strach, který tehdy cítil až na dně žaludku, na paniku, kterou pociťoval, když ho málem našli goblini, jak se skrývá v poloslané vodě fontány.

Jodah vzhlédl a uviděl stíny, které nyní lemovaly okraje náměstí. Měly tvar a pevnost a on se na ně teď mohl dívat bez ucuknutí. Světlo z nich už nesklouzávalo a ony se už netřepotaly a nezjevovaly. To byly jeho vzpomínky, jeho city, jeho zármutky, ale nyní, vyzbrojen znalostmi uloženými v zrcátku, se jim dokázal postavit.

Byla to změť. Nepochybně, cítil, že celý jeho mentální dům je změť, která potřebuje urovnat a pouklízet. Duchové z jeho minulosti nyní stáli jeden vedle druhého, seřazeni bez ladu a skladu. Byl tady Jonte, praktický vtipálek z jeho třetího století, a Aliana, jeho poslední žena, která přivedla k životu obří stříbrné sochy na zamrzlých Adarkarských pustinách. Byl tu Shannan, roztržitý obtloustlý mág, který objevil Drafnovy původní zápisky, Voska, jeho první učitel, a Sima.

Sima, jeho první žena. Tmavovlasá, útlá, dupající nohou pokaždé, když Jodah projevil tvrdohlavost. Což, jak si nyní vzpomínal, se stávalo často. Pohlédl na ni a vzpomněl si na chvíli, kdy ji poprvé potkal v ghedských ulicích. Vzpomněl si také na chvíli, kdy ji viděl naposled, když plakal u její smrtelné postele, obklopen přáteli a svíčkami. Její smrt vyvolala jeho první zešílení a jeho řešení. Nyní si na ni dokázal alespoň vzpomenout a ve vzpomínkách udržet své šílenství na uzdě.

Sima otevřela ústa a prohlásila: „Myslím, že bude v pořádku.“ Mluvila hlasem, který Simě vůbec nepatřil, ale měl východní přízvuk.

Jonte, zkáza z jeho třetího století, pronesl hlasem cizí ženy: „Aspoň přestal ječeť. Řekla bych, že to je dobré znamení.“

Sima mírně naklonila hlavu a Jodah viděl, že je trochu smutná, že tohle setkání brzy skončí.

„Jodahu,“ řekla a první písmeno vyslovila tak měkce, že znělo mezi „dž“ a „j“. „Jste s námi?“

Jodah přikývl. Ano, byl ve sklepení své paměti už příliš dlouho. Musí se vrátit, aby získal nové vzpomínky, aby udržel cyklus změn v chodu. Právě díky tomu magie funguje a on musí být jeho součástí.

Sima pozvedla obočí. „Tak do toho, starý pane. Jodahu, jste s námi?“

V barbařím stanu se otevřely Jodahovy oči. Jayina tvář se vznášela pouhých několik palců od jeho nosu. Za ní stála blondýna s mohutnými svaly, ruce složené na prsou.

„Jistě že jsem s vámi, Jayo Ballardová,“ řekl klidně Jodah. „Kde jinde bych měl být?“

*****

Interiér stanu byl velký, ale útulný, a Jodah ihned poznal, že stan je příbytkem nějaké důležité osoby, vůdce nebo šamana balduvského lidu. Střechu nad jeho hlavou protínala mříž svázaného dřeva, která podpírala tlustý dvojitý potah. Bylo tady teplo a bezpečno přesně tím způsobem, jakým to na takových místech bývá, když je vybudují ti, kteří na nich závisejí životem a smrtí.

Jodah se pomalu posadil a Jaya se odtáhla. Mohutná žena nezměnila svou polohu na nahrubo vytesané stoličce u ohniště.

„Jste s námi?“ zeptala se znovu Jaya.

„Jsem s vámi,“ odpověděl Jodah. „Můžu mít další otázku, prosím?“

Jaya se překvapeně o kousek zaklonila a zeptala se: „Jste v pořádku?“

„Pomozte mi na nohy,“ řekl Jodah, nahnul se k Jaye a začal se zvedat ze svého nahrubo svázaného lůžka. Protáhl se, pak sebou škubl a začal si protírat rameno v místě, kde mu je vykloubil správce Tresserhornu. Bylo jenom trochu oteklé. „Jak dlouho jsem byl mimo?“

„Deset dní,“ odpověděla Jaya.

„A posledních sedum jste strávil tady,“ řekla blondýna, „ležel jste na téhle posteli a ječel. Řeknu vám, ještě jeden taký den a vzali by si vás do parády moji šamané. Už sa hádali, jestli jste dar nebo prokletí elementálních bohů.“

Jodah pohlédl na masívní ženu a řekl: „Děkuji vám za vaši pohostinnost, náčelnice.“

Velká žena se vztyčila. „Lovisa Chladnooká,“ řekla. „Náčelnica svojího kmena a najmladší z naší famílie, která kdy skolila ledního medvěda a tým získala svoje pravé jméno.“

Jodah se úkosem podíval na Jayu. „To je, předpokládám, důležité.“

Blonďatá náčelnice si změřila Jodaha kamenným pohledem. „Jsem náčelnica svojích lidí. Sú to silní lidé a já jsem ještě silňajší. Tady námezdní mágyňa mi říkala, že vy jste též byl náčelník svojích lidí a že vás zajmul černokňažník. Dávali jsme na vás pozor, když Ballardová kradla dolňanům zpátky vašu magiu.“

Jodah přikývl. „Cením si vaší pohostinnosti.“

Lovisa Chladnooká si odfrkla, a to silně. „Vy jste akorát obyčajný dolňan. Dávali jsme na vás pozor, protože mi námezdní mágyňa před pár lety pomohla. Dovezla ju sem iná dolňanka, jazdkyňa na sokolu. Ta jí asi též něco dlužila, proto jsme na ňu nezačali střílať.“

Jodah pohlédl na Jayu.

Námezdní mágyně jen pokrčila rameny. „Co k tomu můžu říct? Prostě to umím dobře s jinými.“

„Teď, když už neječíte,“ řekla barbaří náčelnice, „je otázka, co s váma včíl budeme robiť?“

Jaya dodala: „Jodahu, na co si pamatujete?“

Jodah mrkl. „Pamatuju si. Na všechno. Pamatuju si, kdo jsem a co jsem dělal a… Aha,“ řekl a zadíval se dolů na své nohy, „už chápu, na co se ptáte. Chcete vědět, co si pamatuju od Citového obřadu. Nepamatuju si, jak jsem opustil školu, jenom jak jsem se probudil v Tresserhornu. Je to jen mlhavé, ale pamatuju si, že jsem dělal výzkum pro černokněžníka. A…“ Na chvilku se zastavil a pak jeho obličej ztvrdl. „Pamatuju si na jeho prsteny.“

„Prsteny?“ zeptala se Jaya. „Co je s nimi?“

Jodah otázku odmávl. „Pamatuju si na svou práci, na výzkum, který jsem dělal pro Lim-Dûla. Bylo to důležité. Nebezpečně důležité. Teď je silnější než kdykoli předtím. Pamatuju si na vás, Jayo, a na útěk a jak jsme dosáhli… bezpečného útulku. Ale nic víc.“

„Byl jste na tom špatně,“ řekla Jaya. „Zabíjel vás návykový pyl, pomocí kterého vás Línej-Vûl udržoval pod svým vlivem. Musela jsem požádat o pomoc…“

„…tyhle Balduvijce?“ Kývl směrem k Chladnooké.

Jaya pokrčila rameny. „Trochu výš. Požádala jsem o pomoc,“ ztlumila hlas, „Dámu. Freyalise.“

Jodah přikývl, když Jaya potvrdila jeho vzpomínku. „Vy jste přesvědčila Freyalise, aby mi pomohla? To mě překvapuje.“

„Dlužila vám to,“ řekla Jaya. A teď zase dlužíme my jí, dodala v duchu.

„Vy to opravdu umíte s druhými,“ řekl Jodah.

Jaya otevřela ústa, aby objasnila plnou cenu Freyalisiny pomoci, ale balduvská náčelnice uhodila těžkou rukou do stolu.

„Humf! Přivážíš čaroděje a mluvíš s bohyňami, Ballardová. To na mňa dělá dojem. Ale furt je tu otázka, co včíl budem robiť s váma? Moji šamani ode mňa čakajú, že od vás budu chtíť nějakú službu za to, že jsem vás neobětovala elementálním bohům.“

Jodah se chytil rukama za spánky. „Ano, ano,“ odpověděl. „Co pro vás můžu udělat?“

„Po kraju sa včíl potuluje strašná spústa nemrtvých, každú zimu víc,“ řekla Lovisa. „Tato zima je najhorší. Každý rok padne víc a víc mojích lidí za oběť Lim-Dûlovým silám. Po vás chcu, abyste nám pomohl toho černokňažníka zabíť a zničiť tu jeho nemrtvú armádu. Půjdete s náma a zničíte Tresserhorn.“

Jodah se na chvilku uprostřed kopulovité chatrče postavil. Nakonec arcimág pronesl jen: „Nemůžu vám pomoci.“

Jaya se neovládla a zařvala. Tvář Lovisy Chladnooké se zakabonila do temného bouřkového mraku zloby.

„Jodahu! To jim neříkejte!“ začala Jaya.

Jste akorát dolňan,“ řekla Lovisa. „Nemáte větší smysl pro česť než zvíře.“

Jodah zvedl ruku a obě ženy umlkly. „Nemůžu vám pomoci porazit Lim-Dûla sám. Jeho patronem je sférochodec, Leshrac Noční chodec, a toho porazit nedokážu. Navíc vím, že si posiluje armádu o mrtvoly, které nadělá. S časem je stále silnější a silnější. Kdybych doprovázel vaše lidi v tažení na Tresserhorn, nejspíš by zabil nás všechny. A ano, je stále nebezpečnější, možná i kvůli mé vlastní práci…“

Jaya ho přerušila: „Nemůžete je přece jen tak opustit, když vám pomohli.“

Jodah znovu zvedl ruku, aby si vynutil ticho. „Řekl jsem, že nedokážu Lim-Dûla porazit sám, ani jen s vašimi silami. Budeme muset najít další pomoc.“

„Od koho?“ zeptala se náčelnice. „Od horských goblinů? Nebo snad je někde nějaký starodávný drak, který též dluží námezdní mágyni jakúsi tu laskavosť?“

„Od Kjeldořanů,“ prohlásil Jodah.

Mohutná vůdkyně se zvrátila dozadu s výbuchem smíchu. „Od tých dolňanů?“ vysmívala se. „Ti sú jako ledoví krabi. V tých svojích tvrdých městách sú měkcí jako krabi v ulitách.“

„Mají mnoho vycvičených vojenských řádů,“ namítl Jodah. „A mají lepší zbraně. Vás je zase víc a dobře se vyznáte v krajině. Společně se můžete černokněžníkově armádě postavit.“

Lovisa Chladnooká si odfrkla. „Ty sa s náma nikdy baviť nebudú,“ řekla.

„Ale se mnou se bavit budou,“ řekl klidně Jodah. „A jak jste řekla, jsem vaším dlužníkem. Mohu splatit svůj dluh lépe než nabídnout vám spojence?“

„Jodahu,“ namítla Jaya. „Nejsem si jistá, že je to zrovna nejlepší nápad. Kjeldořané nemusí být vaši přátelé.“ Dlouze se zahleděla na Lovisu, jako by uvažovala, zda má mluvit nebo ne. „Za váš únos je zodpovědná vaše asistentka ze školy, Gerda Äagesdotter. Její sestřenice je kjeldorská královská mágyně, Gustha Ebbasdotter.“

„Podobná jména,“ pronesl zamyšleně Jodah. „Vždycky jsem si je pletl.“

Jaya pečlivě vybírala slova. „To Gerda vám sebrala duši po vašem obřadu, než jste si vrátil paměť. Požádala Gusthu, aby schovala vaše zrcátko, pro všechny případy.“

„Humf!“ zabručela Lovisa. „Typické dolňanské myšlení! Všecko rozprášiť do čtyř větrů!“

„Když jsem dobývala váš nástroj zpět, zaslechla jsem, jak spolu ty dvě hovoří,“ řekla Jaya. „Gustha byla na svoji sestřenici Gerdu pořádně nažhavená, že vás předala do černokněžníkových spárů, ale pořád byla ochotná schovávat vaše zrcátko, a jakmile se doslechla, že jste zase na útěku, nic neudělala.“

Jodah sepjal ruce, zvedl palce a poklepával si jimi na rty, zatímco Jaya popisovala podrobnosti svého vloupání do věže královské mágyně.

Když skončila, Jodah pronesl jen: „To je dobře.“

„Dobře?“ Jaya zavřela oči.

„Dobře je, že Gustha je natolik chytrá, že nevěří Lim-Dûlovi, a že má dost odvahy, aby se postavila své sestřenici. Bude z ní výtečná spojenkyně u dvora.“ Jodah se nepatrně usmál.

„Spojenkyně?“ zajíkla se Jaya. „Ty ženské jsou zodpovědné za vaše utrpení v Tresserhornu! Ty by vás klidně nechaly shnít na prach! Vy se na ně nezlobíte?“

Jodah se usmál hlouběji. „Zuřím,“ zachichotal se. „Ale teď není čas na pomstu, když nám všem Lim-Dûl dýchá na záda. A Gustha Ebbasdotter si může znovu získat mou přízeň. A pokud jde o Gerdu, mou nevěrnou asistentku, už vím o dokonalém trestu pro někoho, kdo se chtěl zmocnit mého postavení. Nebojte se, až budeme s královskou mágyní sedět u večeře, budu to já, kdo bude jíst dlouhou lžící, ale pro tuto chvíli si myslím, že potřebujeme ji a Kjeldořany jako spojence, ne jako nepřátele.“

Lovisa se chytila arcimágovy logiky a kroutila si prstem po bradě. „A co máme robiť my, když vy budete získávať ty ‚spojence‘?“

„Důležité je, co dělat nemáte. Nenechte se zatáhnout do bitvy s černokněžníkem,“ odpověděl Jodah. „Bojujte, ale jen natolik, abyste ochránili své lidi. Buďte ochotní obětovat zemi, abyste získali čas. Nenechávejte své mrtvé ležet na bojišti. Stáhněte se na jih, směrem ke kjeldorským zemím. Jestliže je Lim-Dûl opravdu tak silný, jak se obávám, budou potřebovat vaši pomoc.“

Lovisa přikývla a řekla: „Mluvíte pravdu, ale krutú. Včíl musíte jíť a promluviť si s našimi náčelníkami a šamanami. Jestli je dokážete přesvědčiť, shromáždí ostatní na velikém poradním shromáždění. Pojďme!“

Rozložitá náčelnice se vytáhla na nohy a hodila Jodahovi těžký kožich. Když do něj vklouzl, Lovisa Chladnooká byla již venku ze dveří a pod chlopeň z velrybí kůže zavál studený vítr. Jodah ji následoval.

„Hej!“ zavolala Jaya.

Jodah se otočil ve dveřích a drobná námezdní mágyně došla k němu.

„Pro případ, že si na to nepamatujete, právě jsem vám vytáhla zadek z ohně,“ řekla Jaya, „a dostala vás z Tresserhornu a našla zrcátko, ve kterém jste si schovával ty své poklady.“

„Jistě,“ řekl Jodah a pohlédl na mágyni. „Je něco konkrétního, co bych pro vás mohl za odměnu udělat? Nějaké kouzlo nebo věc, po které toužíte?“

Jaya se mu podívala do očí. Po několika okamžicích se zamračila a prohlásila: „Myslím, že ne.“

Jodah pozvedl obočí. „Jaya Ballardová, kterou znám, by za to všechno své hrdinství něco chtěla. Už jen proto, aby si udržela svou tvář.“

„No,“ řekla a koutky jejích úst zaškubal slabý úsměv. „Mohl byste mě naučit to výbušné kouzlo, kterým jste odstřelil Leshrakova služebníka.“

„Kterým jsem odstřelil…“ Jodah na chvíli zamhouřil oči a pak přikývl. „Já jsem ho jenom odvolal, poslal ho zpátky domů. Předpokládám, že výsledek byl stejný. Tohle se chcete naučit?“

„Může se to hodit,“ odpověděla. „A myslím, že za to všechno, co jsem pro vás udělala, by bylo na místě děkuji.“

Jodahovy oči na chvilku změkly a pak řekl: „Samozřejmě. Děkuji vám, Jayo. Dlužím vám svůj život.“ Něžně ji políbil na čelo a Jaya natáhla ruce, aby vyššího arcimága objala.

Ruce máchly do prázdna, a když Jaya vzhlédla, uviděla Jodahův vzdalující se obrys, jak vychází dveřmi ven do zasněženého večera. Čekali tam vůdci, se kterými bylo třeba se sejít, a šamané, které bylo třeba přesvědčit.

Jaya si dopřála dlouhé, tlumené zakletí, popadla vlastní kožich a následovala Jodaha do zimy.

*****

Na cimbuří Tresserhornu přistál aesthir Belendy Danisdotter a nebeská rytířka sesedla. Hned přiskočili nemrtví strážní, aby uchopili uzdu, ale aesthira jejich přítomnost vyplašila. Belenda na černě lakované kostlivce mávla, aby šli pryč, a přivázala své zvíře sama. Teprve až obrovského sokola znovu uklidnila a uhladila mu peří, hodila jednomu z kostlivých strážců svůj těžký vak (který skutečně obsahoval všechen její světský majetek) a druhému nemrtvému dovolila, aby odvedl jejího aesthira dolů do hradu.

Když sestupovali do věže, Belenda se v přítomnosti nemrtvých cítila nesvá. Černě lakovaní kostlivci neměli žádnou vlastní osobnost a nebyli ničím víc než nástroji, které černokněžník používal dle svého rozmaru. Člověk si však své spojence nevybere a spolupráce s černokněžníkem se nakonec může ukázat jako nejlepší způsob, jak vrátit Kjeldoru jeho čest a moc.

V přijímací síni na ni čekaly dvě postavy, jedna seděla na svém kostěném trůnu, druhá stála po jejím boku. Belenda se mírně poklonila Lim-Dûlovi a poklekla na jedno koleno před postavou Martona Stromgalda.

„Můj pane Stromgalde,“ řekla Belenda a znovu kývla na černokněžníka. „Lorde Lim-Dûle.“ Černokněžník unaveně přikývl. Belenda si všimla, že černokněžník nyní má rohy – dlouhé a zakroucené, podobné beraním. Nekomentoval je a ona také ne.

„Tak jste přišla,“ řekl Stromgald. Vypadal starobyle a unaveně.

„Se zprávami,“ řekla Belenda. „Vůdcové vojenských řádů stojí při nás!“

Všech řádů?“ otázala se postava na trůnu.

Belenda ustoupila o krok dozadu a střelila pohledem po Martonovi. Zachmuřený, prošedivělý vůdce na ni kývl a mladá žena se obrátila přímo na černokněžníka.

„Dost z nich. Ty důležité, ty, které pamatují jméno Martona Stromgalda nejlépe. Ty, které pamatují slávu naší minulosti.“

„Jestliže půjdete dostatečně hluboko do minulosti kohokoliv, najdete tam někde slávu,“ řekl černokněžník a podíval se zpod těžkého obočí na mladou rytířku. „Dokonce i u mne.“

Belenda černokněžníkovi nervózně přikývla a otočila se ke Stromgaldovi. „Jsme připraveni vyrazit všichni najednou. Král je slabý, kupci jsou zastrašení a mágové…“ Pomyslela na Jayin útěk z Krovu a na chvilku zapřemýšlela, co to vlastně pomáhala odcizit královské mágyni. „Mágové jsou nejednotní a znevážení.“

Marton Stromgald strnule přikývl a Belenda pokračovala. „Vraťte se se mnou, můj pane! Když budeme mít při sobě legendární postavu vaší pověsti a síly, není pochyb o tom, že lidé budou stát za námi. Navrátíme Kjeldor jeho pravým vládcům, lidem, kteří ho nejvíc milují.“

„Na Kjeldor!“ vyprskl černokněžník. Belenda střelila po rohatém mágovi žhavým pohledem, ale to už se Lim-Dûl otočil k odkládacímu stolku a třem skleničkám se širokým okrajem. Do každé z nich nalil bledou namodralou brandy a podal skleničky Martonovi a nebeské rytířce. Sám si vzal třetí z nich a pozvedl ji.

„Připijme na pravé vládce Kjeldoru!“ zvolal Lim-Dûl. „Řekněte, příteli Martone!“

„Připijme,“ řekl prostě Marton a vyprázdnil svou skleničku. Lim-Dûl se napil hlubokým douškem. Belenda pozvedla skleničku ke rtům a zaklonila hlavu. Brandy pálila jako oheň, který jí sklouzával do hrdla. Chutnala teple, jako vítězství.

Usmála se. Marton jenom přikývl. Lim-Dûl se se zavřenými ústy zašklebil.

A pak vyplivl svůj nápoj zpátky do skleničky.

Náhle Belenda pochopila, co se stalo. Upustila svou skleničku a sáhla po meči po svém boku. Zdálo se jí, že sklenička padá pomalu a ona se pohybuje ještě pomaleji. Lim-Dûl se smál a Belenda měla pocit, jako by jeho smích prostupoval jejími kostmi jako blesk, který do ní uhodil.

Když brala do ruky svůj meč, oči jí už selhávaly a prsty sevřené kolem rukojeti byly ztuhlé a mrtvé. Snažila se zaklít, ale jazyk se jí rozpadl na prach. S kašlem se zhroutila na kolena a chytila se za krk, zatímco se jí oheň propaloval ven z břicha a mířil k její mysli.

Poslední, co kdesi v dáli slyšela, bylo zavřeštění jejího obrovitého aesthira, jak jej nemrtví strážci prokláli svými zrezivělými meči.

Dopadla k Lim-Dûlovým nohám a dlouhou dobu tam ležela.

*****

„Vy jste ji zabil,“ prohlásil Marton – nebylo to obvinění, jen konstatování.

„Buď ona, nebo já,“ řekl suše Lim-Dûl. „Ještě chvíli a umřel bych smíchy z toho jejího vlastenčení.“

„Je mrtvá,“ řekl Marton.

„O nic víc mrtvá než vy,“ pravil Lim-Dûl a klekl si k Belendinu tělu. Svaly na jeho krku se rozčeřily, jak se snažily udržet jeho rohatou hlavu vztyčenou. Tiše zapěl temná, zlovolná slova, slova, která nestvořily lidské rty. Chvilku zpíval tichou, nezemskou píseň, pak se zastavil a vstal.

Belenda se na podlaze pomalu zvedla. Zář života ji opustila a nahradil ji stoický šedivý výraz. Oči měla matné a necitlivé.

Navrátíme Kjeldor jeho pravým vládcům,“ prohlásil Lim-Dûl. „Protože mrtví převáží nad živými a budou mít nároky z minulosti.“ Při tom pomyšlení se usmál. „Vy a váš spolek jste mi dobře posloužili a ještě posloužíte.“

Mávl rukou na nebeskou rytířku i na generála, oba šedé loutky poslušné jeho rozkazů.

„Teď si odpočiňte. Oba vás budu ještě potřebovat.“

Oba zavřeli oči a změnili se v sochy oděné ve zbroji. Lim-Dûl se usmál a opustil přijímací síň.

Spěchal chodbou ke sklepnímu archívu. Nemrtví, kolem nichž procházel, se automaticky stavěli do pozoru, ale on jim nijak nedával najevo uznání na oplátku. Tak jako se nebeská rytířka musela hlásit jemu a Stromgaldovi, musel se Lim-Dûl hlásit svému pánovi. Když vstoupil do sklepení, vzduch nad ním zapraskal a zhoustl.

Uvnitř byl Leshrac. Vznášel se v poloze vsedě se zkříženýma nohama hlavou dolů nad hlavními stoly a četl si v objemném svazku, který ležel rozevřený na jeho převráceném klíně. I neživé předměty se v Leshrakově blízkosti podřizovaly jeho osobnímu vnímání gravitace.

Sférochodec byl sám. Bez Věčného arcimága, který by je vedl, byli učenci rozpáráni a vrátili se do své magické podstaty. Lim-Dûl se postavil do dveří a zaklepal.

„Vedl sis dobře, ty moje zrůdičko,“ pronesl Leshrac svým mnohooktávovým hlasem. „Tvoje hračka mág toho udělal mnoho, když tady byl. Mnoho, co bude k užitku.“

„Děkuji, můj pane,“ odpověděl Lim-Dûl a uklonil se tak hluboko, jak mu jeho rohatá hlava dovolovala.

„Ano,“ řekl sférochodec a otočil stránku, aniž vzhlédl. „Až ta toulavá sféra proletí naším střepem, musíme být připraveni k úderu. Jak jsou na tom tvé jednotky?“

„Každým dnem lépe,“ odvětil Lim-Dûl. „Právě pročesávají Kjeldor a přetvářejí malé farmy na naše služebníky. Do jara bychom měli být u bran samotného Krovu a Kjeldu! Jediné armády v tomto kvadrantu Terisiare budou nemrtvé. A pak se přesuneme na zbytek kontinentu.“

Leshrac nepřítomně přikývl. „Velmi dobře, červe. Neboť po této zimě už nikdy jaro nepřijde. Mráz už odvedl svou práci a po pošťouchnutí správným směrem se svět už nikdy nevzpamatuje. Smrtelné maso umrzne při každé příležitosti, ale je táááák moc lepší oživovat je, dokud je ještě teplé, že?“

„Jak říkáte, můj pane,“ odpověděl Lim-Dûl.

Vždycky je to, jak říkám, že ano,“ řekl Leshrac a zvedl ruku. Lim-Dûl začal opouštět místnost. „Á, ještě jedna věc.“

„Ano, můj pane?“

„Vím i o tvém druhém výzkumu,“ řekl Leshrac a klidně otočil stránku. „O tvé touze mě zabít.“

„Můj pane,“ řekl Lim-Dûl s nervózním zajíkáním, „nikdy by mě nenapadlo udělat něco, co by vás ohrozilo…“

„Kuš,“ pronesl sférochodec a zvedl kostěný, nelidsky dlouhý prst. „Jsi spoután mými rozkazy, mými požadavky, mými rozmary. U lokaje to respektuji. Myslel sis, že jsem natolik odcizený, že nedokážu porozumět zlobě, bezútěšnosti a zášti? Já jsem z takových věcí stvořen. Svými plány jsi prokázal iniciativu a iniciativa je móóóóc dobrá věc.“ Poslední větu zavrčel a Lim-Dûl ucítil, jak mu po spáncích stéká kapka potu.

„Můj pán bezpochyby ví, že jsem neměl ani pomyšlení…“ začal znovu Lim-Dûl.

Leshrac ležérně obrátil další stránku. „To, co se píše tady v tomto shrnutí, si umím přečíst stejně dobře jako to, co bylo pečlivě odstraněno. Tvoje hračka mág byl velmi efektivní. Opravdu velmi efektivní. Skoro přišel na to, co jsi potřeboval vědět. Škoda, že uprchl dřív, než stihl rozluštit poslední tajemství.“

„Můj pane…“

„Kuš, červe,“ řekl Leshrac. „Řekl jsem, že jsem potěšen. Vyhřívej se na výsluní mé přízně, dokud ji máš.“

„Já… totiž ano, pane,“ řekl Lim-Dûl a nesnadno a krátce ohnul svou rohatou hlavu.

Leshrac trhl hlavou se zmateným výrazem v protáhlé tváři. „Ovšem neukláníš se dostatečně hluboko, červe. Aha, už vidím, v čem je problém. Ještě ses nepřizpůsobil novému vybavení své hlavy. Dovol tedy, abych toto přehlédnutí napravil.“

Sférochodec pokynul a Lim-Dûl začal řvát, jak se jeho tělo zkroutilo pod Leshrakovými magickými energiemi. Ramena se mu rozšířila, hrdlo ztloustlo a dolní čelist ztěžkla, to vše proto, aby tělo lépe podpíralo rohy trčící z jeho čela. Lim-Dûl křičel a Leshrac se smál jako sbor goblinů.

„To je mnohem lepší,“ řekl Leshrac, když řev konečně ustal. „Teď to zkus znovu.“

Lim-Dûl se vyškrábal na nohy a hluboce se svému pánovi poklonil. Jeho silná ramena se stále bolestivě napínala pod vahou jeho masívních rohů.

„Rozhodně lepší,“ prohlásil Leshrac. „Nadále mě informuj o svém pokroku v Kjeldoru. Zejména o tom, jak posílila tvá armáda. Budeme potřebovat každé tělo, které budeme moci získat.“

Lim-Dûl se uklonil znovu, tentokrát plynuleji. „Budeme potřebovat každé tělo,“ souhlasil, „jestliže máme ovládnout sever a nakonec celé Terisiare.“

Leshrac pozvedl ruku, aby svého poddaného propustil. Lim-Dûl se naposledy poklonil a zanechal Leshraka v jeho meditativní poloze o samotě.

Dlouho po černokněžníkově odchodu si Leshrac dopřál uchechtnutí. „To byl vždycky tvůj problém, červe,“ zasyčel. „Usadil by ses pouze na jediném kontinentě. Uvažuješ příliš v malém. Příliš v malém.“

Kapitola 10
Královský palác

Všichni vůdcové se stávají oběťmi své doby. Válečnický král se musí krotit v době míru, učený vládce je zase odírán a vyčerpáván během války. Vládci, na které si pamatujeme, jsou ti, kteří měli to štěstí žít v době, která odpovídala jejich povaze, nebo si dokázali svou dobu přetvořit tak, aby odpovídala jejich způsobům.

Arkol, argivský učenec

Tentokrát vstoupili hlavním vchodem. Jodah se u hlavní městské brány ohlásil jako Jodah, Věčný arcimág Školy Neviděných v Lat-Namu, a požádal o audienci u Jeho Veličenstva krále Dariena. Spolu s Jayou byli uvedeni do úhledně zařízené komnaty hned za branou a pohoštěni čajem a čerstvě upečenými sušenkami, zatímco byl vyslán kurýr do hradu. Jaya sledovala, jak posel, hubený vytáhlý hoch, lhostejně klusá do mírného stoupání směrem ke královskému hradu.

Dolů se vrátil mnohem svižněji a vzápětí byla ihned rychle zformována čestná stráž, aby doprovodila oba návštěvníky do hradu v náležitém stylu. Polovina jednotky kjeldorských strážných pochodovala před Jayou a Jodahem, druhá polovina za nimi. Jaya se cítila jako pomazánka, smáčknutá mezi dvěma tlustými krajíci chleba – krajíci oděnými v těžké okované zbroji a helmách s čelistními chrániči. Velitel celého průvodu byl jeden z elitních gardistů, možná kamarád toho, kterému Jaya ztopila medailón. Lhostejně zauvažovala, zda ho nakonec dostal zpět.

„Vypadá to, že vás si tady váží,“ řekla Jodahovi, když pochodovali po ulicích vydlážděných kamenem. Když procházeli kolem, obchodníci přestávali odklízet studený zmrzlý sníh před svými krámy a měřili si je tvrdými pohledy.

„Vy tomu nerozumíte,“ odvětil Jodah. „To není kvůli cti. Chtějí mi ukázat, že jsou schopní, mocní a silní. Jen pro případ, že by mě napadlo dělat tady nějaké potíže.“

Jaya vydala neslušný zvuk. „Pche, jako byste neuměl jediným kouzlem projít zdí a přivolat hromovou bestii na jejich hlavy.“

„Neřekl jsem, že se nepletou, když si myslí, že mě dokážou zastrašit,“ řekl Jodah s chladnou maskou ve tváři. „Jen jsem řekl, že to je způsob, jakým uvažují. Ale pamatujte, mluvit budu já.“

Přední dveře do paláce tvořily mohutné bloky vytesané z materiálu, o němž si Jaya na první pohled myslela, že je to bílý kámen pokovaný litým železem. Při bližším prozkoumání to ve skutečnosti byla slonovina a námezdní mágyni napadlo, jaká gigantická velryba nebo mrož asi musela pojít, aby z ní byly tak obrovské kvádry.

Podobně oslnivé byly i hlavní chodby, vyzdobené dobře udržovanými tapetami a závěsy utkanými ze zlata. Jaya byla na takových místech zvyklá používat spíše vchody pro služebnictvo a plížit se zadními chodbami po zhasnutí světel, ale dospěla k závěru, že tahle zkušenost je mnohem lepší. I na chodbách bylo teplo, které vyzařovalo z velikých košů plných rozžhavených uhlíků.

Stráž brány se u železem pokovaných vrat vytratila a nahradila ji královská garda žen, oblečených v mosazných plátech a zlatém řetězovém brnění. Na zádech nesly zdobené černé meče poseté runami a Jodah se usmál, když je viděl. Byl to zasněný úsměv, takový, jaký Jaya během jejich posledních společných týdnů neviděla – úsměv vzpomínky.

Následovaly další chodby, další okázalost a nakonec mohutný pár dveří, dvacet stop vysokých, které obsluhoval páreček obrů s obojky. To byl vchod do trůnního sálu samotného mladého krále Dariena.

Doménou Jeho Veličenstva byla rozlehlá síň, tři podlaží vysoká, osvětlená řadou obloukových oken podél nejvyššího patra. Ve druhém patře se nacházel balkón a Jaya tam spatřila víření změti barev – shromáždili se tam dvořané, vyhnaní z hlavního patra, procházeli se, povídali si a kuli pikle. Když přecházeli velkým sálem, Jaya pocítila pohledy desítek párů očí.

Z balkónů visely praporce různých vojenských řádů – Svaté pochodně, Planoucího meče, Bílého štítu a jiných. Praporce byly vyzdobeny kaskádami barev a Jaya pochopila, že to jsou trofeje z vykonaných tažení. Mnoho praporců bylo téměř k nepoznání a stalo se natolik legendárními, že pod vírem poct byla ukryta i samotná insignie.

Na protějším konci stálo jednoduché pódium, tvořené několika nízkými stupínky, a na jeho vrchu se skvěl široký trůn. Jaya si vzpomínala, že byl vyroben na zakázku pro jednoho z velkých kjeldských vojevůdců – hřmotného válečníka, o němž se říkalo, že byl napůl obr. Současný král se na mohutném trůnu krčil jako hrášek na dně lahve od vína.

Jeho Veličenstvo byl zrzavoblonďatý mladíček, útlý, ale ne hubený, s jasnýma očima, v oblečení stejně honosném jako zbytek sálu. Po jednom jeho boku stál vyšší, působivější muž ve zbroji. Za jeho zády stála jeho poradkyně, oblečená skoro stejně jako Elitní garda, ale měla blyštivější přilbu. Na druhé straně byla Gustha Ebbasdotter, královská mágyně, oblečená v kaskádě modrých šatů. Všichni kromě krále se mračili. Jaye se zalíbila představa, že mágyně a oba válečníci sem byli náhle povoláni z jiných, důležitějších úkolů. Všude kolem stály další stráže, ale tento konec sálu patřil čtyřem postavám na pódiu.

Od čtveřice se oddělila královská mágyně a po naleštěné podlaze se sunula k nim dvěma. Jaya si byla jistá, že královská mágyně má nohy – už je viděla, ale šaty byly tak tlusté a objemné, že to vypadalo, že Gustha padá po schodech z pódia jako vodopád. Zhruba pět yardů od trůnu se zastavila před Jayou a Jodahem.

Gustha poklekla na jedno koleno a před ni se spustily její luxusní tmavé vlasy.

„Buďte vítán v Krovu, Lorde Věčný arcimágu,“ řekla. „Přijměte mé osobní uvítání v našem skrovném království.“

Jodah odpověděl přívětivým, ale ledabylým kývnutím. „Je velmi dobře, že jsem tady,“ řekl, zatímco se královská mágyně zvedala z podlahy. „Už je to mnoho, mnoho let, co jsem tady byl naposledy.“

„Doufám, že si ve svém rozvrhu uděláte čas, abychom si jednoho večera mohli popovídat o kouzlech. Naše skromná škola se může z vašich znalostí mnohému přiučit.“ Na tváři se jí zableskl vítězný úsměv.

„Vaše škola je proslulá svými schopnostmi,“ řekl Jodah a prázdně se usmál.

„Ve srovnání s tou vaší je pouhým stínem,“ odpověděla Gustha a také se usmála.

Jodah o krok postoupil, ale Gustha zvedla ruku a úsměv z tváře jí zmizel tak rychle, jak se zavřou dveře.

„Než půjdeme dál, musím s vámi něco probrat. Nedávnou nepříjemnost,“ řekla.

Uf-uf, pomyslela si Jaya.

Gustha se zahleděla do Jodahových jasných, nevinných očí. „Před několika dny se někdo vloupal do mých soukromých komnat a odcizil odtamtud velmi mocný předmět. Vy o tom asi nic nevíte, že?“

Jayina tvář zůstávala klidná, oči rozšířené a nevinné. Nechávala mluvit Jodaha.

Jodah moudře přikývl a prohlásil: „Obávám se, že ano. Ten velmi mocný předmět patřil mně, a tak jsem poslal tady svou asistentku, aby mi ho získala zpět. Omlouvám se, že jsem si pro něj nepřišel sám.“

Jaya i Gustha sebou nad Jodahovým přiznáním trhly údivem. Jaya otevřela ústa, aby protestovala, ale Gustha se vzpamatovala dřív.

„Ach tak. Nicméně bez ohledu na to, komu skutečně patřil, faktem zůstává, že do mých pokojů se vloupala…“ na Jayu zdvořila kývla, ale její oči se blýskaly zlobou, „…vaše… asistentka, a než spolu tu věc podrobně probereme, budu s vaší… asistentkou nucena zacházet jako s běžným zlodějem.“

„Já… chápu,“ odvětil Jodah. Chvíli přikyvoval a pak mírně zvedl ruku, aby naznačil Jaye, aby si své protesty nechala pro sebe. Jaya se vrtěla na místě, ale zůstávala potichu.

„Jde jenom o to, že nemohu představit Jeho Veličenstvu usvědčeného zločince,“ řekla Gustha a před slovy „usvědčeného zločince“ se rozpačitě usmála. Jaya zrudla, ale královská mágyně pokračovala. „Koneckonců jsme národem zákonů.“

„Ano,“ řekl Jodah a otočil se k Jaye. Námezdní mágyně očekávala, že Jodah začne prohlašovat, jak je Jaya užitečná a šikovná, a ujistí královskou mágyni, že Jaya neukradne ani stříbrnou vidličku při královské večeři.

Místo toho však řekl: „Jayo, myslím, že tady Gustha vás chce nechat zatknout za vaše zločiny. Buďte hodná holčička a jděte tady s těmi milými strážemi, ano?“

Jaya otevřela ústa, ale nic z nich nevyšlo. Další zvuk se ozval, až když strážné ve zlaté zbroji položily ruce na Jayina ramena a vytáhly pouta.

„Jodahu, nemyslete si ani na chvilku, že jsem… Dejte ode mě svý pracky pryč!“ vztekala se Jaya a snažila se setřást ruce v rukavicích.

Sáhla do nitra svého mozku a vytáhla jednoduché kouzlo na setřesení útočníků…

…a byla odměněna silnou bolestí hlavy, krutou bolestí, která se zdála, že jí pohltí celou levou polovinu mozku. Trochu zavrávorala a vrhla rozzuřený pohled na královskou mágyni. Sama Gustha potichu spustila ruku a bez hlesu se usmála.

Pouta zaklapla na Jayiných zápěstích a vlna zlatých zbrojí ji vyvedla velkými vchodovými vraty. Jaya našla ztracený hlas až ve chvíli, kdy opouštěla sál.

„Jodahu! Co si ksakru myslíte, že děláte! Jodahu, já jsem vám pomohla! Jodahu, vy zkurv…“

*****

Zbytek jejího klení zanikl s tím, jak za ní zotročení obři zavřeli vrata. Jodah se otočil zpět ke Gustě.

„Omlouvám se za toto nedopatření,“ řekl klidně.

„Nic se nestalo,“ odpověděla Gustha. „A ráda bych, abyste věděl, že v tom není nic osobního.“

„To jistě ne,“ odvětil Jodah. „Můžeme se nyní setkat s vaším králem?“

*****

Jaya ve své cele trávila čas klením a přecházením sem a tam, často obojím najednou.

Mezi celami, kterými Jaya prošla, nepatřila tahle k nejhorším. Zdi byly omítnuté a na lůžku ležela tlustá matrace s hrubou přikrývkou. Na čtecím stolku bylo naskládáno několik těžkých svazků o kjeldorské historii s ilustracemi v dřevorytině. Na jiném nízkém stolku stála bronzová mísa se sušeným ovocem.

I tak to ovšem byla cela – svědčily o tom mříže ve dveřích i v jediném, vysokém okně. Do obou byla vytesána runová kouzla. Za zamřížovanými dveřmi se tu a tam protáhl stín strážného. Byla to skutečně cela.

A pak tady byla ještě pouta. Těžká, starožitná, podobná nějaké křehké relikvii. Do širokých částí byl vyražen neznámý symbol dvou propojených sluncí, který Jaye nic neříkal. Důležitý však byl filigrán vodního stříbra, který udržoval její kouzla na uzdě.

A tak se Jaya procházela, klela a pak chvíli dělala obojí současně. Jodahovo jméno jí přicházelo na jazyk nepřekvapivě často.

Po dlouhé době procházení a kletí se ozvalo cvaknutí zámku na dveřích od cely. Jaya přešla doprostřed místnosti a zůstala tam stát s rukama zkříženýma před sebou. Asi večeře, pomyslela si. Vždycky se vyplatilo neskočit na strážce při první příležitosti, ale napřed poznat jeho zvyklosti. Lepší bude skočit na něj později. Jaya už zvažovala, že použije ty těžké spisy o kjeldorské historii jako zbraň.

Do místnosti strčil hlavu Jodah. „Už jste se usadila?“ zeptal se zřetelně.

Jaya ze sebe vydala spršku nadávek a vyrazila proti arcimágovi.

Jodah si přiložil prst na ústa, což ztišilo Jayin hlas sotva o vlásek, a zavřel za sebou dveře.

„Stráže dřímají. Jednoduché kouzlo, ale vaše řvaní by probudilo i mrtvého.“

„Vy mě budete obviňovat?“ zavrčela Jaya a pro efekt pozvedla spoutaná zápěstí. „Já jsem vás zachránila! Já jsem za vás nasazovala svůj zadek! A vy mě teď necháte zavřít! ‚Mluvit budu já!‘ říkal jste. Vy červe! Říkal jste, že mě tady potřebujete!“

„Potřebuju vás,“ řekl klidně Jodah a posadil se na kraj postele. „Což je taky důvod, proč jste teď tady v cele. Oloupení Gusthy byl políček do její královské magické tváře. Vaše vydání spravedlnosti byl zase její políček mně. Teď se po celém tom incidentu cítí lépe a myslím, že bude ochotnější spolupracovat.“

„To má tedy štěstí,“ ucedila Jaya a poklesla na polstrovanou židli.

„Potřebujeme všechny spojence, které si můžeme najít,“ řekl Jodah. „Když mi teď ukázala, kdo je tady pánem, bude si moci dovolit být příjemnější.“

„To jo, já se teď cítím opravdu příjemně,“ odsekla Jaya jen o málo tišším hlasem.

„A kromě toho, když lidé vědí, že jste tady, budete se moci snadněji pohybovat po okolí,“ řekl klidně Jodah.

Jayina tvář se stáhla do sebe, a když promluvila, v jejím hlase zněl jed. „Opravdu nesnáším, když jste takový.“

„Jaký?“ zeptal se Jodah a zamrkal.

„Takový samolibý a povýšený,“ odsekla Jaya, „takový sebejistý a silný. Lord Nejvyšší arcimág na věčné časy a nikdy jinak! Dokáže vyklouznout z nejhorších situací jako skřítek na bruslích! Odpověď na každou otázku, plán pro každou situaci! Víc jste se mi líbil dřív, než jste si vzpomněl, kdo doopravdy jste. Když jste byl zmatený. Když jste si myslel, že nejste opravdový. Víc jste se mi líbil, když jste byl hodný.“

Jodahovi poklesla dolní čelist, jako by dostal ránu pěstí. „A teď nejsem hodný?“

Nechal jste mě strčit do vězení!“ křičela Jaya.

„Ale měl jsem důvod!“ odsekl Jodah a zvedl se ze svého místa. „Teď se budete moci volněji pohybovat po okolí. Řekl jsem vám to.“

Řekl jste mi to teď,“ prohlásila Jaya, „až poté, co jsem skončila tady v base! Napadlo vás někdy, že byste mi to mohl říct předem?“

Jodah otevřel ústa a pozvedl ruce, aby si vynutil pozornost. Pak vzdychl a pomalu vypouštěl vzduch, zatímco se na něj dívala Jaya. Nakonec se znovu posadil na postel se sklopenou hlavou.

„Máte pravdu. Nenapadlo mě varovat vás, že se tohle může stát. Jsem prostě zvyklý velet a od ostatních očekávám, že mě poslechnou.“

Jaya na Jodaha tvrdě pohlédla. „A proč si myslíte, že jsem tady s vámi? Protože vás chci poslouchat? Protože doufám, že se od vás naučím pár kouzel? Protože chci jednoho dne být velemágyní v nějakém zamrzlém městě? Proč si myslíte, že jsem si pro vás přišla jako první, když vás silnější čarodějové už odepsali?“

Jodah zamrkal. „Přiznám se, že jsem o tom ještě nepřemýšlel.“

Jaya pozvedla pouta. „Tak o tom možná budete chtít přemýšlet ještě předtím, než mě osvobodíte!“

V místnosti se rozhostilo dlouhé ticho. Jodah se naklonil, opřel se lokty o kolena a hleděl na podlahu.

Nakonec řekl: „Myslím, že máte pravdu.“

„V čem?“ odsekla Jaya.

„Skoro ve všem,“ odpověděl Jodah s povzdechem. „Jsem starý a většinu toho jsem už prožil dřív, což je důvod, proč pokaždé vypadám, že mám nějaký plán. A proč vypadám, že se tak moc nezlobím na Gusthu a Gerdu. A… proč vypadám, že si nevážím toho, co jste pro mě udělala.“

Jaya začala něco říkat, ale Jodah zvedl ruku. „Musím vám něco říct. Teď, když mám svou paměť zpátky a moje vědomí je zamčené na zámek, je pro mě těžké myslet na jiné lidi, důležité lidi. A tím nemyslím lidi jako Gerda nebo Gustha nebo Lim-Dûl nebo dokonce Freyalise. Myslím tím lidi, kteří jsou pro mě důležití. Jako třeba vy.“

„Vy jste pro mě byl důležitý vždycky,“ řekla Jaya. „Ode dne, kdy jsem se vám vloupala do pracovny.“

„A kromě toho,“ Jodah se zhluboka nadechl, „i po všech těch letech se mi o tom, co cítím, hovoří stejně špatně jako komukoli jinému v této sféře. A jestli kvůli tomu vypadám chladný nebo nelidský nebo bezcitný…“ podíval se na Jayu a koutky jeho očí zvlhly, „je mi to líto.“

Jaya se zahleděla na arcimága a nahnula se na židli. „Myslím, že vám věřím.“

„Jen proto, že jsem to tak myslel,“ řekl Jodah a zastavil se, aby pečlivě zvolil slova. „Věřím vám, i když s vámi pokaždé nesouhlasím, a potřebuji vás jako přítelkyni i jako pomocnici i jako průvodkyni. I po všech těch letech.“

Jaya se na okamžik odmlčela a pak řekla: „To je lepší, starý pane. Mnohem lepší. A já opravdu doufám, že to znamená, že mě plánujete odtud dostat, pokud možno hned.“

Jodah vstal z postele a jeho tvář se rozjasnila šibalským úsměvem. „Jistě. Vy jste snad o tom pochybovala? Dobrá, pochybovala. Tak, ukažte mi ta pouta.“

Arcimág přešel místnost a zahleděl se na pouta. Na tváři se mu rozhostil malý, tenký úsměv.

„A ten váš úsměv taky vážně nesnáším,“ zabručela Jaya, zatímco Jodah prozkoumával pouta.

„Jaký úsměv?“ zeptal se Jodah, aniž vzhlédl.

„Ten úsměv, který vždycky máte,“ řekla Jaya. „Měl jste ho už dřív u brány, když kolem nás začal ten mumraj. Ten povýšený úsměv stylu ‚á, už vím, co dělat, tohle dělám už po staletí‘.“

„Však kdybyste byla na světě tak dlouho jako já, taky byste tu a tam zjistila, že se opakujete.“ Zvedl dva prsty a na jejich špičkách se objevilo tenké bílé ostří. „Teď se nehýbejte. Nechci, abyste musela sesílat kouzla jednou rukou.“

Jaya zaťala zuby, zatímco Jodah klouzal manovým ostřím po neviditelné hraně jejích pout. Pouta odpadla a s chřestěním přistála na podlaze. Jaya je odkopla pod židli a začala si třít zápěstí, zatímco Jodah zamířil zpátky k posteli.

„Tak jaká je situace?“ zeptala se, když se Jodah znovu usadil.

„Moc dobrá ne,“ odpověděl Jodah a na čele se mu objevily vrásky. „Cílem bylo usmířit se s Gusthou a sjednotit kjeldorský trůn proti Lim-Dûlovi. To první je už skoro pod kontrolou, ale to druhé…“ Zavrtěl hlavou.

„Nepodařilo se,“ řekla Jaya.

Jodah vzdychl. „Pamatujete si na toho velikého, těžce obrněného muže, který stál po králově boku?“

„Viděla jsem ho jenom chvilku,“ řekla Jaya, „ale pamatuju si ho. Veliký chlap s krátkým šedým vousem.“

Jodah se uchechtl. „Tak ten veliký chlap je Avram Garrisson, de facto vůdce různých bojových řádů a generál kjeldorských armád vším kromě jména. Očividně to byl oblíbenec minulé královny, která vloni zemřela a přenechala Darienovi trůn bez další pomoci. Ta žena za Avramem mi byla představena jako kapitánka Varchild, jeho pomocnice. Mám pocit, že ti dva se nemají moc v lásce, ale nemám ponětí proč.

V každém případě,“ pokračoval Jodah, „král momentálně naslouchá právě Garrissonovi a ten si nemyslí, že Lim-Dûl představuje vážnou hrozbu. S nadcházejícím jarem Avram chce, aby král uspořádal tažení proti barbarům – proti lidu Chladnooké.“

Jaya se ušklíbla. „To dává smysl. Kjeldořané, zvláště ti z Krovu, často berou válečnou kořist – oči, uši, prsty. Při boji s nemrtvými tenhle druh trofejí obvykle nezískají.“

Jodah moudře přikývl. „Ještě důležitější je, že hodně Lim-Dûlových vojáků jsou sami původem Kjeldořané, magicky oživení ze svých hrobů ve sněhu. Pro lidi by bylo těžké bojovat proti svým krajanům. Lim-Dûl to dobře ví.“

„A navíc mezi vojáky převládá názor, že Lim-Dûl je jen papírový tygr,“ řekla Jaya a pomyslela na vlastní diskusi s Belendou. „Že o něm čarodějové tvrdí, že představuje nebezpečí, jen proto, aby před králem ospravedlnili svou existenci, zatímco opravdová hrozba jsou barbaři.“

„A čarodějové jsou stejně nejednotní jako různé vojenské řády,“ dodal Jodah. „Elementálisté, strojaři, zaklínači, následovníci toho idiota Zura v divočině. Gustha má plné ruce práce, aby je udržela pospolu. Myslím, že potřebuje společného nepřítele, který by je sjednotil. Navíc se sama Lim-Dûla bojí. Já jsem neudělal nic pro to, abych ten její strach zmírnil.“

„Ovšem strach jí nebránil v tom, aby se připojila ke spolčení s cílem udržet vás u ledu,“ poznamenala Jaya.

Všechno souvisí se vším, podle toho, jak se to vezme,“ podotkl Jodah. „Všimněte si, že to proti ní nijak nevyužívám. Hrála v tom jen vedlejší roli, vypadala, že ji chování druhých rozčiluje, a chovala se čistě jako typická lidská bytost – dělala, co bylo v jejím zájmu.“

„Ne že byste si pamatoval, jaké to je,“ zamumlala Jaya.

„Každopádně je aspoň ochotná naslouchat. Myslí si, že černokněžník je už příliš silný, a já myslím, že má pravdu. Máme se sejít na oficiální večeři. Teď si myslí, že jsem po dlouhé cestě usnul, a využívá příležitosti zdvojnásobit své magické ochrany. Dostal jsem pokoj v její věži.“

„Tam to už znám,“ odvětila suše Jaya. „Je to ve třetím patře shora.“

Jodah přikývl. „Snaží se mě mít co nejvíc pod dozorem – napřed Gustha, a pak, když jsem nezačal zrovna vesele, i Garrisson. I teď, když tady spolu mluvíme, cítím, jak jsou spřádána magická zaříkávadla a pokračují obřadní zažehnávání. Já ale potřebuju vědět, jak hluboký je tady odpor vůči barbarům a nakolik mezi zdmi paláce přišli na to, že Lim-Dûl je skutečná hrozba. A k tomu nepotřebuju ani nechci žádná kouzla.“

„Chcete mě,“ řekla Jaya a koutky úst se uculila. „Jayu Ballardovou, obyčejnou donašečku drbů a tajností.“

„Vypadáte, že ve východním Terisiare znáte každého, koho se vyplatí znát,“ řekl Jodah bez špetky sarkasmu.

„Takže jaký máte plán?“ zeptala se Jaya.

„Odejdeme odtud,“ odpověděl Jodah. „Já se setkám s Gusthou. Vy prozkoumáte okolí. Zvláště se poohlédněte, jestli dokážete něco vyštrachat na toho Avrama Garrissona. Armáda má k prázdnotě odpor, a tak nechápu, proč není generál. Možná s tím má něco společného Gustha. To by vysvětlovalo, proč oba soupeří o moc nad králem.“

„Všude převládá pocit, že král je slabý,“ řekla Jaya. „Loutka v rukou obchodníků a mágů.“

„Král je mladý a nezkušený,“ oponoval Jodah. „To není totéž jako být slabý. Možná i to je důvod, proč je tak nakloněn myšlence křížové výpravy proti barbarům. Potřebuje prokázat své schopnosti. Jestli o tom budete moci cokoli zjistit, udělejte to.“

„Uf-uf,“ řekla Jaya. „A co se mezitím stane, až přijdou zkontrolovat mou celu? Mám nechat vzkaz ‚omlouvám se, šla jsem shánět drby‘?“

„O to se postarám,“ odpověděl Jodah. Zavřel oči a jeho prsty začaly tančit ve vzduchu.

Jaya se zaklonila, napůl v očekávání, že se stane cílem jeho kouzla. Místo toho vzduch nalevo od ní zhoustl, jako by prostředek místnosti nasál veškerý prach. Uprostřed oblaku prachu se zformovala modravá koule a začala se rozšiřovat. Zastavila se, jen aby vytvořila siluetu Jayina obrysu. Jaya se dívala dál a modrý dým houstl a nabíral barvu, až před námezdní mágyní stála její dvojnice s rukama stále spoutanýma.

Jaya vstala a obešla svou magickou dvojnici kolem dokola. „Má moc velký zadek,“ řekla nakonec.

„Na oblafnutí stráží to bude stačit,“ odvětil Jodah, „a je to mnohem lepší než vycpávat postel slámou.“

Jaya se na postavu znovu zadívala. „Vážně mám tak velký zadek?“

„V nouzi je to dobré,“ řekl Jodah ve snaze nenechat se zatáhnout do hádky. „Teď bychom měli jít.“

„Moc se mi nepodobá,“ reptala Jaya.

„Jistě že ne. Ještě jedna věc,“ řekl Jodah a luskl prsty. Postava ihned ožila. Začala chodit kolem místnosti sem a tam a nadávat, až se jí od úst prášilo.

„Tak,“ prohlásil Jodah, „teď je podoba dokonalá. Můžeme už jít?“

Kapitola 11
Tajný spolek

Revoluce jsou ošemetná záležitost a nejlépe se na ně dívá z velké vzdálenosti, ať už z fyzické přes několik zemí, nebo časové přes několik stovek let. Obojí poskytuje bezpečný výhled neovlivněný stranami, které se revolty účastní.

Zblízka jsou revoluce špinavá, násilnická věc. Ať se po revoluci říká cokoli, jednotlivé strany nejsou jednoznačně rozděleny jako šachové kameny na bílou a černou, na dobro a zlo. Každý je na jedné nebo druhé straně ze svých vlastních důvodů a všechny strany sledují své vlastní cíle. Hráči často bez vysvětlení přebíhají k jiné straně nebo se stávají neutrálními. Teprve když je člověk dostatečně daleko, ať už v prostoru, čase nebo obojím, dokáže po pravdě poznat, co se vlastně děje.

Ti, kteří bojují za revoluci, se považují za hrdiny. Ti, kteří bojují proti revoluci, se považují za hrdiny. Ti, kteří nepodporují žádnou nebo obě strany revoluce, se považují za hrdiny. Teprve až jsou všechny činy vykonány a jedna nebo druhá strana jednoznačně zvítězí, lze provést vyúčtování a přeživší rozhodnou, kdo byli hrdinové a kdo byli zrádci.

Arkol, argivský učenec

Jayiny první kroky vedly do kasáren Nebeských rytířů, ale Belendiny komnaty byly vyklizeny a dotazy na ni se v kasárnách setkávaly se stisknutými rty a zvědavými pohledy. Jaya u rytířů ztopila tmavé roucho s kapucí a vydala se hledat informace do hospod v rozličných městských čtvrtích.

Budovy v Krovu tvořily změť, bludné panoráma přerušované kopulovitými kasárnami Nebeských rytířů, katedrálami vojenských řádů, věžmi akademie a stísněnou majestátností Královského paláce. Mezi nimi byly namačkány nesčíslné soukromé domy a veřejné hospody, herny a strážnice, kupecké sklady i skrytá náměstí.

Poslední zmíněná místa byly právě ty části Krovu, v nichž to Jaya znala nejlépe a v nichž se cítila nejpohodlněji. Tady byla říše, v níž mág s několika kouzly a hbitým jazykem mohl přežít, aniž by se musel starat o školy, řády nebo větší zodpovědnost. To bylo něco, čemu Jodah nikdy neporozuměl. Něco, o čem až donedávna Jaya věřila, že tomu nikdy neporozuměl.

Chudší městské čtvrti byly zaplaveny uprchlíky, většinou z farem a městeček za Mikkelem a Soldevem. Uprchlíci vyprávěli příběhy o nemrtvých, kteří plenili jejich zemi, zabíjeli jejich příbuzné a ze zavražděných oživovali své nové vojáky. Jaya si všimla, že své zážitky popisují s určitou dávkou rozpaků – raději by udržovali své farmy a prchli až tehdy, když byl jejich vlastní život v ohrožení.

O tyto nové příchozí a jejich vyprávění panoval určitý zájem, ale nijak velký – lidé uvnitř měst byli v bezpečí a každý, kdo nebyl z divočiny, věděl, že jedinou opravdovou hrozbu v Kjeldoru představují barbaři.

Výše ve společenském žebříčku, v kupeckých hostincích uprostřed města, panovaly větší obavy ohledně barbarských nájezdů a nestydatých kjeldorských spoluobčanů. Jako skupina kupci vypadali, že to jsou právě oni, kdo řídí kjeldorskou politiku, ale jako jednotlivci se uchylovali ke stejným pomluvám a nesvárům, jaké sužovaly magické spolky a vojenské řády. Jaya si dala několik drinků a poslouchala stížnosti na elfí žoldáky na jihu a barbaří nájezdníky na severu. Černokněžník tyto lidi nezneklidňoval – mrtví si nic nekupují.

Čím blíže stály hospody k velkým krovským státním budovám, tím byly plnější a tím se v nich nacházelo více vojáků a mágů. Jaya si zde nechávala kapuci na hlavě, což byla běžná praxe v mnoha pijáckých salónech, takže nepoutala velkou pozornost. Vedly se zde hádky, zda král naslouchá kupcům proto, že je trestuhodně slabý nebo jen obyčejně hloupý, a který řád je nejvíce oddán „opravdovému kjeldorskému duchu“. Panovalo tady více starostí o slávu než o opravdové úspěchy a hrozbu černokněžníka všichni překřikovali, pokud ji vůbec někdo zmínil.

Na tuto poslední skupinu měla Jaya zlost. Bylo jich nejméně – pouhý zasněžený vrcholek hory – ale měli největší vliv. Není divu, že národ je tak slabý a tak špatně mu slouží ti, kteří tvrdí, že ho chovají nejblíže svému srdci.

Stejně tak se tady hovořilo o zvyšujícím se počtu dezercí, o válečnících, kteří byli k smrti unaveni nejednotností a královou slabostí. Nejednou se Jaya doslechla, že ten a ten válečník nebo nebeský rytíř „zdrhl“. Taková zpráva se obvykle setkala se souhlasným zamručením a otázkou, kdo bude další na řadě.

Jaya se domnívala, že řeč je o dezerci, ale bylo v tom ještě něco jiného, něco víc než jenom válečníci, kteří zahodili meče a zmizeli ve sněhu. V armádě to bylo veřejné tajemství, tajemství, které jí mělo zůstat odepřeno.

Nebo spíš, když pomyslela na svůj poslední hovor s Belendou Danisdotter, měla šanci je odhalit a promarnila ji. Zavrtěla hlavou a přemýšlela, zda je ve městě hospoda s pohotovějšími strážnými. Možnosti, které jí nabízelo její momentální působiště, U velikého draka, ji pouze rozčilovaly – konkrétní odpovědi jí snad poskytne jiné místo.

A pak spatřila kapitánku Varchild, usazenou u stolu, několik vyprázdněných korbelů před sebou. Jaya se znovu stáhla do kapuce, ale rytířka ji očividně nedokázala poznat přes celou místnost. Hostinský přinesl kapitánce další pivo a pokusil se odnést prázdné korbely. Zabránila mu v tom a on ji nechal samotnou topit se v další rundě.

Jaya potřásla hlavou a spočítala korbely. Varchild si očividně užívala přes míru. Že by se při setkání s Jodahem stalo něco, co kapitánku neskutečně rozzlobilo, něco, co musela spláchnout několika galony medoviny? Zastavovali se u ní na kus řeči další válečníci, ale nikdo nezůstal. Jaya byla napjatá zvědavostí.

Námezdní mágyně se začala zvedat, ale v půli vstávání ze židle náhle ztuhla. U Varchildiny židle se zastavil další rytíř a také jeho Jaya poznávala z rána. Byl to ten velký chlap, Avram Garrisson, muž, který se měl stát generálem. Další neobvyklý návštěvník hospody, dokonce v lepší části města. Mohutný muž se sklonil k Varchild a něco jí říkal. Varchild zavrtěla hlavou. Garrisson řekl něco jiného a prosebně kýval hlavou. Varchild opět zavrtěla hlavou. Garrisson jí položil ruku na rameno a ona ji hrubě setřásla. Garrisson zvýšil hlas, Varchild se napůl zvedla ze židle a její ruka zašmátrala po dlouhé dýce u opasku. Garrisson tiše, poraženecky spustil obě ruce a odešel z hospody se znechuceným kroucením hlavou.

To Jaye začalo připadat ještě zajímavější, a tak když Garrisson opouštěl hospodu, byla už na půli cesty ke dveřím. Venku se k ramenatému rytíři připojili další dva, kteří na sobě měli kabátce řádů Bílého štítu a Planoucího meče a jeden z nich nesl několik hrubých plášťů. Všichni tři se do plášťů pevně zahalili a vyrazili směrem k obchodnické čtvrti.

Jaya, ukrytá ve stínech, je následovala.

Jejich cílem byl opuštěný kupecký dům u hlavní třídy, trčící jako čelist mezi půl tuctem podobných stavení. Jayu tohle umístění pobavilo, když si vzpomněla, s jakou zlostí Belenda mluvila o kupcích. Přízemí se využívalo jako skladiště s dvojitými vraty pro vůz. Venkovní schodiště vedlo do obytných prostor v horním patře. Avram Garrisson a jeho spojenci zaklepali na dvojitá vrata, v nich se zableskl paprsek světla a všichni tři byli vpuštěni dovnitř. Jaya se vydala po schodech.

Horní patra byla opuštěná, okna zčernalá a popraskaná. Asi požár, pomyslela si Jaya a hned ji napadlo, zda vznikl úmyslně nebo nešťastnou náhodou. Dveře do druhého patra byly zamčené, ale zbytky zámku spálil opatrně vklíněný výtrysk mystického plamínku. Jaya se rozhlédla, aby zjistila, zda ji někdo spatřil. Nic. Vklouzla dovnitř.

Veškerá aktivita se odehrávala dole v kupeckém skladišti. Jaya se plížila spálenými místnostmi a snažila se držet podél zdí, dál od krajů podlahy. To poslední, co potřebovala, byl uvolněný popel sypající se na hlavy jejích cílů, který by prozradil její polohu. Uvnitř se nacházelo další schodiště, které vedlo dolů do skladu, a třetí schody vedoucí nahoru. Jaya se opatrně  blížila ke schodům dolů.

Dole ve skladišti se svítilo a Jaya se doplížila až k vrcholu schodů. Pod schodištěm stál strážce, ale ten sledoval ostatní lidi v místnosti a nedíval se nahoru. Ze svého hnízdečka měla Jaya solidní výhled na dění dole.

V prostřední části skladiště, kterému dominoval veliký kotel žhavého uhlí vyzařující kolem sebe pekelně rudé světlo, se shromáždilo zhruba třicet lidí. Řada shromážděných trávila čas popíjením a někteří se už motali. Jaya znala zpaměti rozličné kjeldorské medailóny, střapce a insignie, a tak poznala, že tohle je skupina mocných válečníků – velitelů svých vlastních jednotek a mocných bojovníků svých řádů. Nebyla zde zastoupena úplně každá jednotka a každý velitel, ale bylo jich dost na to, aby to Jayu zneklidňovalo.

Vpředu v místnosti stál s korbelem v ruce Avram Garrisson a kázal ke shromáždění.

„Už příliš dlouho jsme si seděli na rukou,“ prohlásil zřetelným pohnutým hlasem. „Dívali jsme se, jak hniloba rozkládá naši armádu a naši morálku. Dívali jsme se, jak se mágové hašteří mezi sebou a jak si artefaktéři v Soldevu hrají se svými odpornými mašinami. A dívali jsme se, jak naše severní území pohlcují barbaři a led!“

Setkal se s rozhněvaným jásotem. Jaya pochopila, že válečník hraje pro vybrané publikum, pro publikum, které si vybral on sám.

„Teď nastal čas pro nové myšlení! Pro nový řád pro náš lid! Je čas, aby nás znovu vedli naši hrdinové! Nastal čas pro návrat velkých hrdinů!“ Další jásot od shromážděných válečníků.

„S každým z vás jsem mluvil osobně,“ deklamoval Garrisson a opsal rukou široký oblouk. „Mluvil jsem s každým z vás bez výjimky a vím, že i vy sami cítíte, že nastal čas pro nový řád! A vy všichni jste dnes večer přišli sem!“

Všichni až na jednu, nejméně jednu, pomyslela si Jaya při vzpomínce na kapitánku Varchild v hospodě U velikého draka s korbely rozházenými před sebou. Není divu, že tak nezřízeně pila, pochopila Jaya. Oddanost koruně jí neumožnila přijít sem, ale oddanost svým kolegům válečníkům jí nedovolila postavit se tomu, co chystají.

Projev Avrama Garrissona dostupoval vrcholu. „Mluvil jsem s vámi a vy jste přišli. A mluvili jste s dalšími, kteří také přišli, a všichni jste se připravovali na dnešní den. Nastal čas na hrdiny, na nové hrdiny. A také nastal čas na největšího z našich starých hrdinů, na toho, který se nyní vrátí a kterého potřebujeme, aby navrátil Kjeldoru jeho ztracenou slávu!“

Garrisson zvedl obě ruce a rytířovi dva společníci nalili na žhavé uhlí nějakou tekutinu. Prostředek uhlí se zakalil a začala z něj stoupat pára. V zářivé páře nad kotlem se objevily dvě postavy. Jaya už tento trik viděla, v přijímacím pokoji královské mágyně.

Jedna z postav vypadala starobyle, nehnutě stála a měla na sobě archaickou zbroj, starodávnou helmu a staré brnění zhotovené z překrývajících se šupin.

Vedle a kousek za starodávným válečníkem stála Belenda Danisdotter. V zářícím kouři vypadali oba jako přízraky.

Belenda musela odcestovat hned poté, co mě vysadila, pomyslela si námezdní mágyně a kousla se do horního rtu. Bylo tady však ještě něco jiného. Nebeská rytířka stála příliš dokonale, příliš ostražitě, příliš nehybně, než aby to byla opravdová Belenda, s jakou Jaya před pouhými několika dny cestovala.

„Dávám vám Martona Stromgalda. Hrdinu svého i našeho věku! Jsme jeho rytíři! Nyní jsme jeho řád a společně vyvedeme náš národ zpět z propasti ke slávě!“

Dav začal z plných plic skandovat „Kjeldor!“ a „Stromgald!“ a Jaya přemýšlela, zda ten povyk slyší sousedé. Možná vědí, co je pro ně nejlepší, a ignorují ho.

Z oblaku kouřové páry promluvil Marton Stromgald, onen starodávný generál. Jeho první slova byla slabá a zanikla v hluku jásotu, ale místnost se ztišila a nakonec mu rozuměla i Jaya.

„…trpěl pod strašlivou hanbou,“ řekl přízračný obraz. „Trpěl nájezdy divošských ras, trpěl uvadající morálkou mágů, kupců a strojařů. Je čas navrátit Kjeldoru zpět jeho zaslouženou svrchovanost. A k tomu mi posloužíte vy, moji rytíři.“

Dav souhlasně zajásal, ale Jaye připadala postava v kouři příliš ztuhlá, skoro jako by to byl mechanický předmět. Když Marton Stromgald zvedl ruku ve zdobené rukavici, aby si vynutil ticho, bylo to, jako by měl k zápěstí přivázaný provázek. Potom znovu promluvil.

„Dozvěděl jsem se, že v žilách vašeho krále koluje krev slabosti a pod vlajkou pragmatismu se skrývá zbabělost. Dozvěděl jsem se, že vaši vůdcové ignorují moudrost válečníků a zajímají se pouze o peníze, jako by zlato dokázalo zadržet ledovou vlnu. Dozvěděl jsem se, že váš král dělá chyby, že naslouchá příliš mnoha hlasům, které jsou navzájem v rozporu. Může však být jen jeden hlas, a tím je hlas, kterým hovoří Marton Stromgald – hlas cti, spravedlnosti a statečnosti!“

Dav znovu zajásal na znamení souhlasu a po starém válečníkovi převzal slovo opět Avram Garrisson.

„Dnes večer se vydáme na dlouhou a nebezpečnou cestu, na cestu dlážděnou rizikem. Nechť každý muž nebo žena, který není našim plánům nakloněn, nás nyní opustí beze strachu z odplaty nebo hanby.“ Počkal chvíli, dlouhou jako úder tepu. Neodešel samozřejmě nikdo.

Garrisson pokračoval: „Dnes v noci odstraníme slabého krále, aby opět mohli zavládnout silní válečníci! Tři z nás, již dříve vybraní losem, se převléknou za sněhové barbaří opice a vstoupí do hradu. Už nyní jsou mezi královskou gardou moji agenti, kteří jim umožní vstup. Než odbije půlnoc, bude Kjeldor bez krále, a do úsvitu usedne na trůn nový vládce!“

To bych ráda věděla, kdo to bude, pomyslela si Jaya.

„Osud a štěstí stojí na naší straně, bratři,“ pokračoval Garrisson. „Neboť dnes naše město poctil svou návštěvou jeden z těch mocných a nenáviděných čarodějů ze západního pobřeží spolu se svou služebnou, kterou královská mágyně ve své pýše a hlouposti nechala uvěznit. Dva z mých mužů vstoupí do její cely, bezmocnou a neschopnou sesílat kouzla ji zabijí a tělo přinesou do trůnního sálu. Čarodějové budou obviňováni stejně jako barbaři, lidé povstanou proti nim všem a připojí se k nám v našem novém řádu!“

Uf-uf, pomyslela si Jaya a napadlo ji, co se asi stane, až se muži pokusí zabít její magicky stvořenou kopii.

Zaměřila svou pozornost na Martona Stromgalda. Starý válečník nic neříkal a ani se nepohnul na místě. Belenda také ne. Vypadalo to, jako by je někdo šikovně vypnul, zatímco se oči všech soustředí na Garrissona.

Nyní se Stromgald zhluboka nadechl a Jaya si náhle uvědomila, že ho předtím dýchat vůbec neviděla.

„Mí oddaní rytíři,“ řekl klidně. „Chci, abyste věděli, že jsem s vámi, že jsem současně ve vašich srdcích i za ledovými horami. Přijdu k vám, až bude Kjeldor navrácen jeho pravým vládcům, až bude zase svrchovaný.“

Belenda udělala krok dopředu a stejně klidným hlasem řekla: „Náš hostitel v této daleké zemi vám posílá dar, vzácný soudek své nejvybranější modré brandy. Až odbije půlnoční zvonění a nespravedlivý král bude svržen, připijeme si na nový Kjeldor a pomyslíme na našeho pána a vůdce.“

Belendin hlas zněl dutým tónem a Jaya byla přesvědčená, že tohle není ta nebeská rytířka, kterou zná. V hrozivém okamžiku si Jaya uvědomila, že Belenda zní jako loutka, jako mrtvola oživená pro pobavení druhých.

Náhle Jaya se zamrazením v zádech uhádla, kam Belenda letěla poté, co ji vysadila, kdo je její neznámý hostitel a podporovatel.

Dole Garrisson udílel poslední pokyny svým vrahům. Jaya usoudila, že teď je nejvhodnější čas k útěku. Udělala dva kroky dozadu k horním dveřím. Bude-li rychlá a bude mít štěstí, dostane se do hradu a k Jodahovi dříve, než vrazi.

Pohnula se příliš rychle a prudce šlápla přímo na uvolněné prkno v podlaze. Ozvalo se zavrzání, z něhož jí naskočila husí kůže. Pohlédla dolů na shromáždění.

Většina lidí nic neslyšela, ale strážce dole u schodů byl pozornější. Poklepal svému společníkovi na rameno a pokynul mu, aby šel nahoru.

Jaya tiše zaklela a zacouvala ke dveřím s rukou sahající po noži u pasu. V horním patře byla tma a postava, která jde nahoru po schodech, ji zřejmě okamžitě uvidí.

Přeběhla ke dveřím k venkovnímu schodišti. O kousek je pootevřela, jen tolik, aby viděla, že strážce zpod schodů už vyšel ven ze skladu a kráčí nahoru po venkovních schodech – po těch, po nichž potřebovala utéct.

Zaklela znovu, tentokrát hlasitěji. Druhý válečník se už řítil po schodech uvnitř a brzy ji uvidí tak jako tak, tma netma.

Jaya se vydala po dalším vnitřním schodišti, které vedlo nahoru do třetího patra. Schody na tomto schodišti byly strašlivě ohořelé a Jaya se modlila, aby se jí neprolomily pod nohama. Oba válečníci se setkali dole pod ní a tlumenými hlasy se spolu radili. Pak se ozval dusot nohou v botách, mířících nahoru po schodech do třetího patra.

Jaya se rozhlédla. Nejvyšší patro kupeckého domu byl půdní vikýř, podél obou stěn lemovaný lomenými okny. Celé poschodí bylo prázdné, zdi vybourané a nebylo tady žádné místo, kde by se dalo ukrýt.

Jaya zvažovala, že sešle kouzlo, ale nakonec tento nápad zavrhla. Hlasité kouzlo nebo ohnivý záblesk bylo přesně to, co by celou skupinu shromážděných válečníků přimělo, aby se vydala sem nahoru. Jaya potřebovala své pronásledovatele odvést a pak se jim ztratit.

Doběhla k nejvzdálenějšímu oknu a strčila do něj, aby se otevřelo. Okno hlasitě zavrzalo, dost hlasitě, aby to její pronásledovatelé slyšeli. Jaya při tom zvuku zaťala zuby.

Vyklouzla na samotnou střechu.

Střecha byla posázená červenými hliněnými taškami, rozloženými do oblouků. Jaya o kousek sklouzla, ale začala šplhat ke střešnímu hřebeni.

Byla už na něm, když se v okně objevil první z jejích pronásledovatelů. Zakřičel na ni, ale teď už byli dost daleko a Jaya měla jistotu, že to ostatní neslyšeli. V posměšném gestu ukázala vůdci palec a kráčela po hřebeni, ruce rozpažené, aby udržela rovnováhu.

Linie střech se táhla přes několik domů, všechny střechy tvořené stejnými hliněnými taškami. Večerní vítr, studený jako vždy, jí svými ledovými prsty nadzvedával a stahoval kapuci a oděv.

Letmo pohlédla za sebe. První pronásledovatel byl už skoro u ní. Sáhla do tajné části své mysli a vypustila kouzlo, stejné jednoduché kouzlo, jaké před několika týdny seslala na Jodaha. Zamumlala slova, která vždy používala, a představila si malou šipku vmrštěnou do mužovy mysli, která ho dezorientuje a vyvede z rovnováhy.

Pro muže balancujícího na hřebeni střechy bylo takové kouzlo smrtící. Vedoucí pronásledovatel zavrávoral a klopýtl o hliněnou tašku. Přepadl dopředu a kutálel se dolů s hřebene. Zběsile máchal rukama kolem sebe, aby se něčeho zachytil, ale jakmile se začal kutálet, nemohl už dělat nic. Vítr odvál jeho srdceryvný výkřik a muž zmizel za okrajem střechy.

Jeden byl pryč, druhý stále tady. Druhý pronásledovatel se už dostal na hřeben střechy a opatrně se přibližoval s napřaženým mečem. Jaya v sobě vyvolala totéž kouzlo a v duchu odpálila do válečníkovy mysli šipku, namočenou ve smrtící dávce závrati.

Pronásledovateli se nestalo nic. Místo toho mu na krku zazářilo něco bílého.

Jaya nyní hlasitě zaklela. Samozřejmě, tenhle má magickou ochranu – nějakou runu, sponku nebo něco jiného, co vstřebá její kouzla. Vytasila svou vlastní zbraň, ovšem dobře věděla, že strážcův meč je nejméně o stopu delší.

Jak by se to ještě mohlo zhoršit, přemýšlela Jaya. Odpovědí jí bylo další vzedmutí větru, který tentokrát udeřil plnou silou. Vzadu v mysli začala Jaya pociťovat přítomnost něčeho, co už znala.

Zatraceně, pomyslela si, ne zrovna teď!

Lidské dítě, pronesl známý silný hlas vzadu v její hlavě. Musíme si promluvit.

Jaya se kousla do rtu. Nemohla byste přijít až za chvilku? pomyslela si naléhavě. Zrovna teď mám trochu moc práce.

Nejsem někdo, kdo může být kdykoli přivolán nebo zahnán, řekla Freyalise v její mysli. Mně musíš posloužit.

Jaya promluvila nahlas: „Jestli mě zrovna teď nenecháte o samotě, posloužím vám jako krvavý flek na dlažbě!“

Pronásledovatel byl už skoro u ní a možná si myslel, že její slova, ztracená ve větru, byla nadávka nebo další výsměch. Něco si pro sebe zavrčel a máchl mečem v širokém plochém oblouku.

Lidské dítě, řekl hlas.

Jaya klopýtla nazad a musela se snažit, aby se sama udržela na střešních taškách. Prohlásila: „Podívejte se kolem mě, Vaše Božstvo! Nemám čas!“

Jayin útočník se rozmáchl a sekl mečem. Jaya se překulila a zachytila se jednou rukou na hřeben. Máchla příliš rychle. Tenký nůž jí vylétl z ruky a se zachrastěním přistál na druhé straně hřebene.

Stromgaldův rytíř stál na střeše a tyčil se nad Jayou. Jaya už zvažovala, že se pustí a bude spoléhat na to, že vyvázne jen s několika zlámanými kostmi. Rytíř se usmál a pozvedl svůj meč.

Přímo proti němu udeřil silný poryv větru. Rytíř upustil meč a zakomíhal rukama, aby získal zpět rovnováhu. Opřel se do něj další poryv, ještě silnější, a muž začal padat dozadu. Pak ho nadzvedl třetí poryv větru a odvál jej ze střechy.

Jaya se vyšplhala na hřeben a sledovala, jak se rytířovo tělo otáčí kolem dokola a letí vzduchem k řece.

Teď, zeptal se Freyalisin hlas vzadu v její mysli, můžeš mi už věnovat svou nerušenou pozornost?

Jaya se vytáhla a posadila se na hřeben. „Ano. Jistě. Cokoli.“ Na okamžik zamrkala a rozhlédla se kolem. Byla na střeše sama. „Jak jste to udělala?“

Jsem sférochodkyně. Dělám, co se mi zamane, řekla Freyalise. Použila jsi můj talisman a přivolala jsi mě. Teď mohu přivolat já tebe.

„To je úžasné,“ řekla Jaya a přemýšlela, proč jí ten starý druid Kolbjorn tuhle informaci neprozradil, když jí dával talisman.

Hovořila jsi už se svým pánem o naší dohodě?

„To není můj…“ začala Jaya a pak se kousla do rtu. „Řekla jsem mu, že jste měla podíl na jeho záchraně.“

Což znamená, že jsi mu neprozradila mou cenu. Typicky smrtelnické. Řekni mi tedy tohle. Odhalila jsi, na jakém výzkumu pracoval pro Lim-Dûla?

„Tím chcete říct, že jste se mi vetřela do hlavy, zrovna když jsem…  jen abyste se zeptala…“ prskala Jaya a přestala až ve chvíli, kdy pomyslela na útočníka odvátého ze střechy dle Freyalisina rozmaru. „Ano. Říkal, že se to týkalo několika témat, včetně toho, jak zabít sférochodce.“

Vzadu v Jayině mysli se něco naježilo, jako by jí někdo vložil ježka do mozku.

A byl úspěšný?

„Ne že by mi o tom řekl,“ odpověděla, když znovu nabyla svého klidu. „Taky studoval nějakou toulavou sféru, která bude procházet poblíž té naší.“

Pověz mi o tom něco víc, pobídla ji Freyalise.

Jaya pomyslela na tři muže převlečené za barbary, kteří mají namířeno do hradu, a rychle řekla: „Vím jen, že většina sfér v této oblasti je teď na dlouhou dobu odtržená od zbytku reality a Lim-Dûlův pán, Leshrac, asi myslí na to, že přes tuhle sféru odtud odcestuje pryč. Jako když nastoupí na loď.“

Jako když nastoupí na loď, opakovala sférochodkyně a téměř vzdychla. Pěkná metafora, ale Leshrac se mýlí. Toulavá sféra nebude loď.

„A co to bude?“ zeptala se Jaya.

Kladivo, odpověděla sférochodkyně. Nezapomeň na naši úmluvu, řekl hlas a náhle těžká přítomnost vzadu v Jayině mysli zmizela tak rychle, jak se objevila.

„Hej! Hej!“ křičela Jaya. „Já tady pořád trčím! Haló!“

Po dalších kletbách a opatrné snaze dostat se k otevřenému oknu se Jaya vrátila zpět na ulici. Potřebovala se dostat do hradu, než odbije půlnoc, což mohlo být za dvě hodiny stejně jako za dvě minuty. A kde vůbec teď asi je Jodah? Bude ve svém pokoji?

Jaya se na chvilku zastavila a pak se dala do běhu. Ne směrem k paláci, ale k hospodě U velikého draka.

Kapitola 12
Mágovy rady

Často jsou srovnáváni válečníci a čarodějové, vládci mečů a vládci kouzel. Jsou mezi nimi očividné rozdíly: válečníci pracují v říši reality z masa a kostí, zatímco mágové existují v éterickém království magických sil. Dobří válečníci mají silné údy, dobří čarodějové bystrou mysl. Skutečností však zůstává, že válečníků je mnohem více než čarodějů a armády jsou větší než školy magie. Čím to je?

Zčásti je důvod obsažen v prvním tvrzení, že válečníci mají co do činění s „opravdovým“ a ne s „magickým“. Obyčejný rolník nepotřebuje, aby mu někdo vysvětloval nebo zdůvodňoval realitu. Teorie, proč svět je takový, jaký je, často doléhají k hluchým uším – každý přece ví, že svět je takový, jaký je, tak proč se obtěžovat s vysvětlováním?

Na druhou stranu magie vyžaduje cit pro víru v neviděný svět, i přesto, že síly z onoho světa mají vliv na realitu. Magie je více uměním než vědou a jako taková vyžaduje jistou úroveň porozumění. Tento krok, jak se zdá, dokáže učinit jen málokdo.

Já se však domnívám, že existuje i jiný důvod. Válečníků existuje mnoho proto, že lidé (a jiné rasy) přišli s kodifikovaným systémem moci u vojáků. Různé armády mají hodnosti, postavení a ocenění, díky kterým každý člen organizace přesně ví, kam v této hierarchii patří – od gardisty přes desátníka a seržanta až po kapitána.

Na druhé straně u mágů se tyto myšlenky vyvinuly jen k bodu soubojů o úrovně jejich moci. A třebaže mnoho takových soubojů není na život a na smrt, zanechávají dlouho trvající jizvy. Představte si, jak by naše armády prořídly, kdyby jediná možnost vojákova postupu byl konflikt s jeho nadřízeným. Ovšem mnoho magických organizací funguje právě takto a výsledkem je, že jsou ve stavu neustálého toku.

Čarodějové by se od válečníků a generálů mohli ledasčemu přiučit, jen kdyby si udělali čas na ptaní a měli prostředky k naslouchání.

Arkol, argivský učenec

Pro Jodaha byla první polovina večera spojena s veselou snahou o plánovanou nudu, známou jako královský banket. Prošel si tím už mnohokrát a zjistil, že ať je jakékoli století, jednotlivé složky jsou stále stejné: pózy dvořanů, ignorance vládců a přehlídka strkanic mezi vyššími vrstvami společenského žebříčku.

Skutečnost, že to tak přesně věděl, téměř stačila na to, aby si přál mít znovu vyprázdněnou mysl, třeba jen od té křišťálové nudy. Při té myšlence se pousmál – obvykle by očekával, že takhle bude uvažovat někdo jako Jaya Ballardová a ne on.

Recepční síň se nalézala v poschodí přímo pod trůnním sálem a byla to dvoupatrová hala, opět s balkónem na druhém patře pro ty méně oblíbené. Jodah seděl u královského stolu mezi Jeho Veličenstvem a královskou mágyní. Toto usazení bylo zamýšleno jako čest, ale ve skutečnosti se Jodahovi zdálo, že sedí příliš blízko ke středu blížící se bouře.

Po svém prvním setkání s králem Darienem dříve téhož dne by Jodah souhlasil s tím, že Jeho Veličenstvo je neschopný marnotratník, ne horší než většina králů, které za staletí na Terisiare poznal, a rozhodně ne lepší. Nyní, když pozoroval krále na večerní hostině, mírně poopravil své mínění o tomto muži směrem vzhůru. Pod chomáčem vlasů v barvě dýně se skrývalo víc, než se napoprvé zdálo.

Jodaha překvapilo, že král vůbec přišel k jídlu. Během večeře čelil neustálému náporu svých dvořanů. Hned kupec, hned mág, hned klerik, hned voják, jeden po druhém se objevovali kvůli nějaké té laskavosti, uvážení nebo radě. Jeho Veličenstvo pozorně naslouchalo, pak obvykle něco namítlo a slíbilo, že případ bude zvážen později.

Jodah ze své vlastní zkušenosti coby vůdce Školy Neviděných věděl, co se děje. Nebyl tady žádný smysl pro dělbu moci a nebyl tu nikdo, kdo by přijímal rozkazy od někoho nižšího než samotného krále. Na oplátku, aby král mohl vůbec vládnout, musel se vyvarovat rozzlobení kterékoli skupiny. Konečným důsledkem byla ona slabost, kterou, jak Jaya zmínila, pociťovalo tolik lidí. Nebyla to lenost, král kmital tak rychle, jak jen mohl. Jen tady bylo prostě příliš mnoho partnerů, se kterými bylo nutné si poradit.

Ve svém případě se Jodah po prvních padesáti letech v Lat-Namu usadil na emeritus pozici arcimága, zavedl dostatečně silnou byrokracii, aby obšťastnil učence, a dal na vědomí, že každý, kdo ho bude obtěžovat kvůli maličkostem, bude na místě usmažen. Zdálo se, že to fungovalo.

Jodah pomyslel na Gerdinu zradu a svá poslední dobrodružství. Možná systém nefungoval až tak dobře, jak doufal.

I přesto Jodah navrhl myšlenku koncilu Gustě, která v odpovědi zavrtěla hlavou.

„Už jsme to zkoušeli. Bylo to nepraktické,“ odpověděla. „Když se zformoval koncil, tak první, co každý udělal, bylo, že se ho snažil ovládnout a prohlásit své vlastní zájmy za vůli koncilu. Hned jak to někdo udělal, odštěpila se jedna skupina, od ní se odštěpila další, no a výsledkem je to, co vidíte dnes.“

„Anarchie?“ hádal Jodah, zatímco se od stolu poroučel dvacátý kupec, který předal mladému králi svou moudrou radu.

„Nejednotnost,“ řekla Gustha. „V Kjeldoru je tolik různých řádů, sekt, rozkolů a myšlenkových škol, že jediné, co dokáže lidi znovu spojit, bude nějaká velká hrozba. Třeba led nebo barbaři.“

„Nebo Lim-Dûl,“ navrhl Jodah a sledoval, jak se tvář královské mágyně zakabonila, sotva to řekl.

„Jsou tady takoví, kteří si myslí, že s tím černokněžníkem se dá ‚zúčtovat‘,“ prohlásila.

„Myslím, že to záleží na tom, co myslíte slovem ‚zúčtovat‘, ne?“ řekl ostře Jodah a Gustha si náhle začala opět více hledět svého talíře.

Jodah už viděl podlé krále, hloupé krále a zřídka, velmi zřídka, moudré krále. Tenhle Darien nebyl žádný hlupák, ale očividně toho na něj bylo moc. Zatímco se snažil všechno udržet v rovnováze, lidé si mysleli, že je na svou pozici slabý.

Jodah se rozhlédl po sálu. „Kde jsou všechny vojenské řády?“

Gustha si setřásla hřívu tmavých vlasů a ukázala na shromážděnou skupinu. „Královská garda je u dveří, Elitní garda je na horním balkóně.“

„A kde jsou vůdcové?“ zeptal se Jodah. „Garrisson a Varchild? Překvapuje mě, že mě Avram Garrisson vůbec nechal u ucha Jeho Veličenstva o samotě. Když jsem se ho odpoledne snažil varovat před Lim-Dûlovou hrozbou, ozýval se víc než hlasitě.“

„Garrisson se k nám nepřipojí,“ řekla Gustha. Trochu se naklonila dopředu a dodala spikleneckým šepotem, jaký nebyl slyšet na víc než dvacet stop: „Je nazlobený na Dariena, že ho nejmenoval generálem všech armád, jakým byl starý Jarkeld. Myslí si, že to už měla udělat minulá královna, a aktivně o to místo usiloval, než zemřela. Jenže nový král jde ve šlépějích své matky a slíbil, že tu věc ‚zváží‘. To Avrama rozčiluje. ‚Zvážit‘ je tady kolem zdvořilý výraz pro ‚prosím vypadněte a neotravujte mě‘.“

Král je moudřejší, než vypadá, pomyslel si Jodah, ale zeptal se: „A co kapitánka Varchild?“

Gustha pod svými těžkými slavnostními šaty pokrčila rameny. „Hodně vůdců řádů raději tráví čas se svými vojáky. Je tady hodně práce a byly tady… problémy v poslední době.“

Zářivě se usmála, očividně potěšená tím, že i nějaká jiná větev společenského žebříčku trpí nejednotností a neshodami. Aby však svou radost zamaskovala, vybrala si několik nebeských rytířů a kromě nich jednoho nebo dva méně významné poručíky z některých řádů, kteří se zúčastnili hostiny. Nikdo z nich neseděl králi blíže než padesát stop a jenom jeden nebo dva z nich přišli požádat o „laskavost“.

Jodah nechal hovor sklouznout k méně důležitým tématům – kvalita masa a marinády, mrazy během zim a úroda přicházející z jihu. Na přetřes přišlo téma vlastních frakcí kjeldorských mágů a Gustha smetla se stolu veškeré řeči o strojařích, kteří mají problémy s frakcí elementálistů, nebo o tom, že následovníci charismatického Zura, kteří po rozbití zavedeného řádu prchli do divočiny, jsou něčím víc než všetečnými otravy.

„Představte si,“ řekla, „Zur nalákal všechny ty lidi do divočiny jen tím, že jim slíbil, že jim magie zajistí věčný život. Představte si jejich zklamání, až zjistí, že se mýlili.“

„Ano,“ odpověděl suše Jodah. „Představte si.“

Gustha se toho ihned chytila a řekla: „Při vaší pověstné dlouhověkosti,“ pronesla hladce, „mě překvapuje, že si vy dva nepíšete.“

„Mluvili jsme spolu,“ řekl Jodah a nezaujatě pokrčil rameny. „Zjistil jsem, že jeho argumenty jsou… ne zrovna pádné.“

Gustha přikývla, a když na toto téma nepřicházelo nic dalšího, stočila konverzaci ke zprávám ze západu. Co se týkalo Jodaha, ten se držel na své straně hovoru a odpovídal Gustě zpříma, ale tak, aby neprozradil žádná tajemství své školy. Celou tu dobu pozoroval nepřetržitý proud prosebníků, kteří žadonili o královu pozornost, aniž jim něco stálo v cestě.

Konečně byl dojeden poslední chod a hudebníci ukrytí v chóru někde nahoře spustili okázalé ztvárnění tři sta let staré milostné balady. Jodah se zašklebil načasování i tématu.

Otočil se ke Gustě a řekl: „Možná bych měl jít brzy spát.“

„Dovolte mi, abych vás doprovodila,“ řekla jasně a pokynula páru královských gardistů, aby uhnul od stěny. „Než se odeberete ke spánku, možná byste se chtěl jít podívat na svou pomocnici.“

Jodah ani nemrkl. „Měl jsem v úmyslu promluvit si o té věci s králem, ale jak vidím, je značně zaneprázdněn. A kromě toho, jedna nebo dvě noci pod zámkem mou pomocnici možná naučí způsobům při jednání se silnějšími mágy.“

Gustha vydala elektrický úsměv a Jodah jej opětoval, volt po voltu.

„Obávám se, že Jeho Veličenstvo právě odchází,“ vysvětlovala. „Odtud se odebere do trůnního sálu, kde ho určitě budou další prosebníci otravovat až do kuropění.“

Jodah smutně potřásl hlavou a Gustha dodala: „Jestliže ještě nejste příliš unaven, ráda bych, abyste se sešel s jedním z našich artefaktérů – se strojařem, který pracuje tady u dvora.“

Jodah přikývl a naznačil Gustě, aby ho vedla. Opustili banket v doprovodu dvou ozbrojených gardistů, kteří sloužili jako Jodahova eskorta a hlídači. Královská mágyně vedle něj ve svých těžkých obřadních šatech vypadala jako velká loď, která pluje chodbami a schodišti vedoucími do Královské akademie.

Uvnitř akademie následovaly další schody a chodby. Jodah si v duchu spočítal, kde uvnitř komplexu se teď zhruba nachází, a nechal ticho mezi ním a královskou mágyní narůstat. Zdálo se mu, že si žena v duchu připravuje nějakou řeč, a věnoval jí na to čas.

Nakonec se k němu v polovině schodiště Královská mágyně Gustha Ebbasdotter otočila a prohlásila: „Ohledně vašeho zrcátka.“

„Zrcátka?“ podivil se Jodah a snažil se vypadat co nejzmateněji.

Ohledně toho předmětu, který vaše pomocnice… odnesla z mých komnat,“ řekla Gustha. Jodahovi se zdálo, že se chystá spolknout svůj jazyk. „Chtěla bych, abyste věděl, že lituji, že jsem ho měla u sebe.“

„Stejně jako já lituji, že jsem ho ztratil,“ odpověděl klidně Jodah. „Ale už se stalo a výhodou lítostí je, že nám pomohou vyhnout se opakování.“

„Nechám vaši pomocnici propustit,“ řekla Gustha.

Chce mi odhalit nějaké tajemství, pomyslel si Jodah, a chystá se mě o něco požádat.

„Až ráno,“ řekl vyrovnaně. „Teď se sejdeme s vaším strojařem.“

Strojař je uvítal ve dveřích. Byl to drobný, upravený muž, jehož předčasně šedivějící vlasy na spáncích ustupovaly a odhalovaly nápadné kostnaté obočí. Jeho jasné oči neustále těkaly, aby jim nic neuniklo. Na sobě měl hrubý oděv v odstínech červené, těsně přiléhající k tělu.

„Arcum,“ uklonil se při představování. „Arcum Daggson, soldevský strojař.“

„Arcum přinesl ze Soldevu mnoho zařízení, na kterých pracoval jeho řád,“ vysvětlovala Gustha. „Některá vypadají, že mají potenciál, některá méně.“

Jodah nepřítomně kývl. Všichni ti různí artefaktéři, které za ta léta potkal, se dělili do dvou kategorií – montéři a vykopávači. Jodah přemýšlel, do které kategorie patří tenhle Arcum.

„Chtěla bych, abyste se na jednu z těch velkých věcí podíval,“ řekla Gustha. Zatímco mluvila, soldevský strojař jim kynul, aby šli dál.

Stroj byl vysoký přes dvě poschodí a příliš velký pro jakoukoli běžnou místnost. Aby se sem vešel, muselo být patro nad ním vybouráno. Byla to parodie součástek a haraburdí, spojených k sobě sbírkou otáčejících se čepů, ozubených kol a kladek. Zatímco Jodah a Gustha přicházeli, Arcum již přehazoval páky a vypínače. Odněkud zevnitř se ozývaly bafavé zvuky, jak se něco zapalovalo, a kvílení ukryté turbíny.

„Bude to chvilku trvat,“ řekl Arcum. „Chci to všechno spustit ještě jednou.“

„A co to je?“ zeptal se Jodah, aniž ho zajímalo, zda mu Gustha nebo Arcum odpoví.

„Stroj na předpovídání počasí,“ odpověděl strojař. „Na krátkou i dlouhou dobu. Původně jsem ho postavil v Soldevu a tohle je jeho dvojče. Teď jsem našel něco jiného…“ Odmlčel se a kývl na stroj prstem.

„A co je to něco jiného?“ zeptal se Jodah, kterého už ten drobný muž unavoval.

„Necháme to nahřát,“ řekl Arcum. „Za chvilku to bude. Gustha vás přece nazývá Věčným arcimágem.“

„To je titul, který mi byl udělen,“ řekl Jodah, který takový náhlý zvrat rozhovoru nečekal.

„Byl jste studentem spolu s Urzou a Mishrou?“ zeptal se Arcum.

Jodah otevřel ústa, aby odpověděl, načež je zavřel a pousmál se. „Ne. Tak starý zase nejsem.“

„Jste přece Věčný arcimág,“ pokrčil rameny Arcum Daggson a pozoroval svůj stroj. „Jen jsem si myslel, že jste se s nimi možná setkal. Studoval společně s jedním nebo druhým. Možná když byli ještě učni a stavěli svá první zařízení.“

„Tyhle příběhy jsem slýchal jako kluk,“ vysvětloval Jodah. „Povídalo se, že byli učni nějakého archeologa a vykopávali ze země staré předměty z minulosti.“

Arcum po Jodahovi střelil pohledem. „Vážně?“ zeptal se zvýšeným hlasem.

Jodah přikývl. „Právě při vykopávání starých thranských zařízení se naučili, jak postavit vlastní.“

Arcum pozvedl obočí a pohyboval čelistí tam a zpátky, jako by tu myšlenku ochutnával.

„To mě nikdy nenapadlo. Samozřejmě, dává to smysl. Nebudete znovu vynalézat kolo. Ovšem, z té doby se toho dochovalo tak málo. I tak, archeolog. Zajímavé.“

Jodah si netrpělivě povzdechl. Tenhle Arcum byl tedy montér a bylo to poprvé, kdy uvažoval o vykopávání.

Arcimág se pokusil urychlit předvádění. „A co vaše zařízení?“

Arcum přikývl. „Ano. Pojďte sem na bok.“ Na boku stroje byla řada hliněných bubnů. Jehla podél každého z nich vyrývala drážku do měkké hlíny. „Mohu naplnit bubny inkoustem a vytisknout údaje na papír, aby se snadněji přenášely.“ Strojař ukázal na rozličné bubny. „Každý z nich předpovídá něco jiného – teplotu, déšť, oblačnost. Používám historické záznamy, abych předpovídal počasí v budoucnu. Předpověď vychází v devíti případech z deseti.“

Jodah se sklonil nad jedním z bubnů. „Jestli to tady čtu správně,“ prohlásil, „čeká nás sněžení. To není nic nečekaného. Bude velký mráz.“

„Ano, ale podívejte se na bubny, které předpovídají na měsíc ode dneška,“ řekl strojař.

„Většinou jasno a čím dál chladněji,“ řekl Jodah. „To už bude na pokles teploty trochu pozdě.“

„A tohle,“ ukázal k bubnu pro šest měsíců. Jodah si přečetl výsledky a zamračil se.

„To snad neumím číst,“ pronesl arcimág.

„Tak to já neumím číst taky,“ odvětil Arcum.

„Tady se píše, že bude čím dál větší zima. Uprostřed léta!“ řekl Jodah a podíval se na strojaře. „Ve vašich výpočtech musí být něco špatně!“

Arcum se zatvářil ukřivděně. „Dvakrát jsem všechno zkontroloval. Dokonce jsem si myslel, že v mém původním stroji je nějaká chyba, a postavil jsem nový tady v Krovu. Ale nic. Zima bude čím dál mrazivější.“

Jodah se podíval na zařízení a jeho komickou sbírku pásů a ozubených kol.

Obrátil se ke Gustě. „Vy tomu věříte?“

„Doposud to mělo pravdu,“ odpověděla královská mágyně. „Předpovědi učiněné před šesti měsíci se vyplnily. Ano, já tomu věřím.“

Jodah si promnul bradu. „Tak v tom musí být něco jiného. Možná je nějaká vnitřní chyba v datech, kterými jste to nakrmil, nějaký špatný předpoklad ve vašich výpočtech nebo třeba nějaká fyzická vada ve stroji.“

Jakoby v odpovědi ovinul všechny tři teplý vánek. Předpovídací stroj náhle začal vydávat varovné zvonivé zvuky a výhružně syčet a jehly se bludně vlnily, jako by chtěly Arcumovi dokázat, že se v jejich spolehlivosti mýlí. Strojař vykřikl a začal tahat za páky ve snaze předpovídací stroj vypnout.

Gustha se podívala na Jodaha, rozpačitě, pak pobaveně. „Možná jsem jenom věnovala tomu stroji příliš mnoho pozornosti, ale chtěla jsem, abyste viděl…“

„Je to velice zajímavé zařízení,“ odpověděl Jodah. „Možná se jeho předpověď jen omezuje na jedno místo. Možná kdybych vám poskytl nějaká data z našich vlastních archívů ve Škole Neviděných, mohli byste porovnat výsledky s těmi pro tuto oblast.“

Gustha se usmála a přikývla. Jodah očividně uhodl, o jakou laskavost jej hodlá požádat. Strojaři se rozzářily oči.

„Kdybyste mohl! Něco je tady očividně špatně a další data by byla ideální!“

Královská mágyně a arcimág zanechali Arcuma Daggsona u jeho stroje, kde si sám pro sebe povídal, jaké modifikace budou nezbytné, aby stroj přijal jiná historická čísla. Gustha se usmála.

„Je vážně nadšený,“ řekla.

„Měl by být nadšený,“ řekl Jodah. „Ale z těch jeho výsledků mám obavy. Ví se o nich tady obecně?“

Gustha zavrtěla hlavou. „Když je tu tolik jiných starostí, proč zatěžovat korunu ještě s tímhle?“

Odešli z hradního komplexu do Gustiny věže. Jodah byl ubytován v apartmá určeném pro podobně mocné osobnosti, v tom ve třetím patře pod střechou, o němž se zmiňovala Jaya. Pomalu vystoupali po schodech do věže a přitom si povídali o kouzlech, runách a vyučování.

Konečně dosáhli patra, na němž se nacházel Jodahův pokoj. Strážní zaujali svá místa po obou stranách dveří.

„Věřím, že si dobře odpočinete a že si zítra opět budeme moci promluvit,“ řekla Gustha.

„Náš hovor mě vlastně docela vzpružil,“ odpověděl Jodah, „a mám ještě malou magickou záležitost, kterou s vaší pomocí potřebuji vyřídit. Máte tady magický kruh nebo něco podobného, pomocí čeho bych se mohl spojit se svou školou? Samozřejmě bych byl rád, abyste byla u toho.“

Gustha chvíli váhala a pak souhlasila. Jaya Ballardová mu očividně řekla o přijímacím pokoji. Bylo by pochopitelně neslušné Jodahovu žádost ignorovat.

Zanechala oba strážce na odpočívadle a dovedla Jodaha skrz zbývající patra do svých soukromých komnat. Sotva byli u dveří, Jodah uslyšel z přijímacího pokoje klení. Gustha se zamračila a neprodleně vpochodovala do pokoje promořeného kadidlem. Jodah ji líně následoval.

Gustha nechala kadidlo hořet celý večer. Ve shluku dýmu v přijímací komnatě stála přízračná podoba Gerdy Äagesdotter, Magus Neviděných. Bílé vlasy měla rozcuchané a vypouštěla jednu nadávku za druhou.

„To je dost, že ses vrátila,“ téměř křičela a kouř se ovíjel kolem jejího obrazu. „Snažím se tě sehnat celou tuhle zatracenou noc! Máme tady krizi a…“

„Ticho, sestřenko,“ řekla klidně Gustha. „Máme společnost.“

„Tvoje společnost je mi u skřetí prd…“ zavrčela Gerda. Zmlkla, jakmile spatřila Jodaha, když přistoupil blíž k obřadnímu kruhu. „Lorde Jodahu!“

Magus Neviděných poklekla bez námahy na jedno koleno s rozpřaženýma rukama a čekala, až jí Jodah dovolí vstát.

Jodah dlouhou dobu čekal a pak řekl: „Vstaňte, Magus Gerdo. Říkala jste, že máte krizi.“

„Tolik se mi ulevilo, že vás vidím živého a v pořádku,“ mumlala Gerda. „Nemáte ponětí, jaký jsme o vás měli strach, když jste takhle zmizel. Neměli jsme tušení, kam jste šel. Chtěla bych, abyste věděl…“

„Já zase chci, abyste vy věděla,“ přerušil ji Jodah s kamennou tváří a nakrčeným obočím, „že já mám přesné tušení, co se mi stalo. Přesné tušení.“

„Jistě, Lorde Arcimágu, snad si nemyslíte…“ začala Gerda s očima rozšířenýma strachem.

„O tom, co si myslím, si promluvíme později,“ řekl Jodah klidně, ale v jeho slovech šlehaly blesky. „Říkala jste, že máte krizi.“

„Ano, pane, chci říci, pane…“ Gerda se zhluboka nadechla a pomalu vypouštěla vzduch. Zdálo se, že na ni dolehlo zdání klidu, a když znovu promluvila, měla oči i hlas čisté a vyrovnané. „Je tady bohyně Freyalise.“

„Myslíte tady, ve vašem pokoji?“ zeptal se Jodah.

„Myslím tady, ve Škole Neviděných,“ řekla stoupajícím hlasem. „Na pobřeží byla větrná bouře, polovina lodí byla převržena, a pak se objevila.“

„A co chce?“ zeptal se Jodah.

„Chce vstoupit do vašich archívů,“ řekla Gerda a v jejím hlase zněl náznak nářku. „Chce si přečíst staré knihy a spisy.“

Jodah se na chvíli odmlčel. Gerda rychle dodala: „Říkala, že byste to pochopil a dovolil jí to. Říkala, že bych si s vámi o tom měla promluvit. A já jsem samozřejmě nevěděla, kde vás najdu.“

Jodah pomalu přikývl. To byla zřejmě odměna za Freyalisinu pomoc, a to asi jen částečná.

„Nechte ji vstoupit do sklepů,“ řekl nakonec.

Gerda nervózně vybuchla: „Věčný arcimágu! Vždyť jsme ty znalosti po staletí udržovali v bezpečí před okolním světem.“

Jodah zvýšil hlas. „Magus!“ Gerda zmlkla, jako když utne. „Freyalise není ‚bohyně‘, ale sférochodkyně. Nicméně má k bohu blíž než kdokoli jiný, koho já nebo vy kdy potkáme. Kdyby chtěla, mohla by našimi chodbami prohnat své smrtící větry a odtrhnout střechu od našich podzemních sklepů! Mohla by naše vzácné knihy rozprášit do devíti větrů a v okamžiku je zase složit dohromady. Mohla by vám jedinou myšlenkou rozervat lebku a vytáhnout odtamtud, co potřebuje. Byla natolik zdvořilá, že požádala o dovolení. Doporučuju vám jí vyhovět.“

Gerda se už třásla. „Ale… ale ty starobylé artefakty…“

„Umožněte jí přístup k informacím,“ řekl Jodah ostře, „ale jenom k informacím. Jestli bude něco chtít, rozbijte to předtím, než jí to dáte. Nechávám to na vás.“

Gerda vypadala zděšeně. „Na mě? Myslela jsem, že se vrátíte a…“

Zdálo se, že pod Jodahovým obočím tančí blesky. „Chtěla jste vést školu, Gerdo Äagesdotter. Moje ‚zmizení‘ vám tu šanci dalo. Než se vrátím, jste Arcimágyně Neviděných vy. Vy si musíte poradit s Freyalise, a musíte si s ní poradit dobře, protože jestliže bude mít jen pocit, že ji podvádíte, vytrhá vám maso od kostí. A stejně tak vám radím sloužit co nejlépe zájmům školy, protože až se vrátím, předložím vám kompletní účet. Rozumíte mi? Kompletní účet za všechno!“

Jodah mávl na Gusthu, aby přerušila spojení. Kjeldorská královská mágyně posunula kadidelnici trochu na stranu a Gerda zmizela v proužcích dýmu. Stále vyděšeně pokašlávala a ukláněla se.

Když se Gustha znovu otočila k Věčnému arcimágovi, Jodah si se zavřenýma očima mnul nosní přepážku.

Po delší době pronesl: „A tak je Gerda Äagesdotter náležitě a po zásluze potrestána. Sotva dostala místo, po kterém toužila, hned zjistila, že jí to přesahuje přes hlavu, když se ocitla v pasti mezi učeneckou tradicí a sférochodkyní. Možná že by bylo milosrdnější ji jednoduše zabít.“ Pochmurně se usmál.

„Lorde Jodahu,“ opatrně se osmělila Gustha, „jste v pořádku?“

Jodah si zhluboka povzdychl. „Opravdu musím vždycky být něčím takovým, aby se věci daly do pohybu?“ zeptal se, spíše sám sebe než královské mágyně. „Přísný učitel, tvrdý rodič, rozzuřený bůh? Gerda si myslela, že mě dokáže nahradit, ale při první krizi přiběhne a chytí se mě za cíp šatů.“ Zavrtěl hlavou.

„Jestli to nebyla řečnická otázka,“ odpověděla Gustha, „pak odpověď zní ‚ano‘. Jestli chcete, aby se něco pohnulo, pak ano.“ Jodah pohlédl na tmavovlasou ženu a ta se usmála.

„Je to všechno otázka úrovně moci,“ pokračovala. „Učeň se chce naučit tolik, aby se mohl stát plnohodnotným mágem. Proč? Aby mohl vnutit svou vůli světu kolem sebe. A jakmile se stane dostatečně mocným, aby dokázal zvládnout jedno kouzlo, musí ze stejného důvodu zvládnout jiné. Vojáci se snaží stát generály, princové se chtějí stát králi, všichni ze stejných důvodů. Svět je místo plné zmatku a oni chtějí být schopni s tím zmatkem bojovat.“

„Ale moci není nikdy dost,“ namítl Jodah.

„Velmi důležitý bod,“ řekla Gustha. „Svět je vždycky větší a zmatenější, než si myslíte. A když se stanete králem, královským mágem,“ letmo pohlédla na Jodaha, „věčným arcimágem nebo třeba i sférochodcem, pokaždé se objeví něco víc, co nedokážete zvládnout.“

„A tak vyhledáváte další a další moc,“ řekl Jodah. „A moc korumpuje.“

„Moc mění,“ opravila ho Gustha. „A moc magie spočívá ve změně.“

Jodah chvíli stál a pak prohlásil: „Ale jak se stáváte čím dál mocnější, stává se příliš lehké nařizovat a nenaslouchat, velet a nepodřizovat se, vyučovat a neučit se.“ Zhluboka vzdychl. „A to vede k šílenství.“

„To je důvod, proč se snažíte začít znovu?“ zeptala se Gustha a poprvé se její otázka zdála být upřímná. „Abyste si zapamatoval, jak se učit?“

„Zčásti,“ odpověděl Jodah a pak zavrtěl hlavou. „Ale hlavně proto, že z váhy všech svých rozhodnutí za jediný život se člověk může zbláznit. Když to budete protahovat, mohou vaše myšlenky zkostnatět, takže místo přizpůsobení se novým zkušenostem se vaše mysl rozpadne.“

„Možná právě tohle se stává sférochodcům,“ řekla Gustha. „Příliš mnoho moci. Příliš mnoho života.“

„A příliš mnoho zodpovědnosti,“ dodal Jodah.

V přijímacím pokoji královské mágyně se rozhostilo dlouhé ticho, až po čase je přerušila Gustha.

„Znělo to, jako byste neplánoval vrátit se nějak brzy.“

Jodah zavrtěl hlavou. „Cítím, že mám svou vlastní zodpovědnost. Neúmyslně jsem uvedl kola do pohybu a pomohl plánům druhých. Teď se musím pokusit to napravit. Než se vše zlepší, bude to ještě horší. Nejsem si jist, zda je správné se do toho nadále vměšovat.“

„Ale zkusit to musíte,“ řekla Gustha.

„Zkusit to musím,“ souhlasil Jodah.

Gustha se podívala na Jodaha a s úsměvem zavrtěla hlavou. „Pak to budu muset zkusit také. Moje sestřenice o vás hovoří už léta, Lorde Arcimágu. Od ní jsem vždycky měla pocit, že jste něco jako magický zlobr, který jen požaduje a vládne a vůbec ničeho se nebojí. Je dobré vědět, že jste stejný člověk jako my ostatní.“

Jodah se slabě zasmál. „Člověk? Řekněme, že jsem v poslední době prostě jen prošel určitými změnami.“

„A moc magie spočívá ve změně,“ opakovala Gustha. Někde venku ve městě osamělý zvon odbil půlnoc. Když oba ovanulo jeho tlumené zvonění, řekla: „Pojďme. Mám u sebe odvar z lískových oříšků, kterým si léčím nervy. Myslím, že ho budu moci uvařit dost pro oba…“

V tu chvíli se dveře do komnat královské mágyně rozletěly a nová sada ochranných run v nich zasténala na protest. Dovnitř vtrhla Jaya a držela se dveří. Ze schodů za ní Jodah uslyšel křik a dusot nohou v těžkých botách.

Gustha zvedla obě ruce, aby seslala ochranné kouzlo, ale Jodah ji zadržel.

„Co se děje?“ Do tváře se mu vkradly obavy.

„Král…“ vydechovala Jaya. „Garrissonův spolek! Chtějí zabít krále!“

Kapitola 13
Revolta a odhodlání

Historie se ve skutečnosti tvoří v klidných, osamělých dobách, kdy mágové popíjejí nad svými knihami a učenci odkládají pera. Když král pozoruje hrající si děti na dvoře nebo když se generál dívá na své vojáky v tábořišti. Když matka uvažuje o budoucnosti své dcery, když dcera sedí na matčině hrobě. Tehdy se činí rozhodnutí. Tehdy se píší dějiny.

My ovšem zjistíme, jaká rozhodnutí to byla, až poté, co se ledy pohnou.

Arkol, argivský učenec

Jodah a Gustha se podívali na sebe a pak se královská mágyně rozběhla k zavřenému oknu přijímacího pokoje. Roztáhla okenice a rozevřela skleněné tabule. Pokojem zavířil mrazivý vítr, který uhasil poslední uhelný koš a zastudil Jayu, už tak promočenou na kost potem, jak utíkala. Někde jinde v mágyniných komnatách sovička na protest zakřičela a zamípala.

„Umíte létat?“ volala Gustha přes vítr.

„Jistě!“ odpověděl Jodah.

„Tak leťte za mnou,“ řekla královská mágyně a vyskočila z okna.

„Hej!“ namítla Jaya. „Já neumím létat!“

„Tak se držte!“ zavolal na ni Jodah, chytil ji kolem pasu a rovněž se vymrštil oknem ven.

Bylo to jako let na aesthiru, jen ještě nekonečně horší. Když má člověk pod sebou velkého opeřence, může se aspoň utěšovat pomyšlením, že jestliže spadne, možná dokáže přežít, když ptákovo tlusté peří poslouží jako polštář.

Tady však žádná taková ochrana nebyla, ani pomyslná, nic mezi nimi a zemí. Padali jako kámen a Jaya se pevně držela Jodaha, který si hluboko v plicích pro sebe něco brblal. Pak se odklonili od věže a náhle letěli rovnoběžně se zemí přímo ke Královskému hradu.

Jaya nepolevovala v sevření a stále upírala oči na obrovskou hlavní pevnost hradu a počítala okamžiky až do chvíle, kdy přistáli.

Jodah něco zakřičel, ale ledový vítr mu odtrhl slova od úst a nechal je zaniknout.

Když přistáli na břidlicové hradní střeše, Jaye se podařilo zakřičet nazpátek: „Cože?“

Gustha přistála už dřív a nyní utíkala k oknům, která vedla do hlavního sálu.

„Říkám,“ opakoval Jodah v běhu za modrou vlajkou, ve kterou se proměnily Gustiny šaty, „že jste měla napřed jít sem do hradu!“

Gustha se s povzdechem natlačila k oknu a sledovala masakr za ním.

Král byl v trůnním sále a s mečem v rukou se bránil na pódiu. Po boku mu stála hrstka nebeských rytířů, někteří královští gardisté a kapitánka Varchild ve svém zlatém brnění.

Převahu tři na jednoho nad nimi měli „Stromgaldovi rytíři“ v přestrojení za barbary spolu se zbytkem dříve loajální královské gardy.

„Šla jsem napřed pro pomoc,“ vydechovala Jaya. „Než jsem přišla pro vás, byla jsem pro Varchild.“

„Dobrý nápad,“ řekla Gustha. „Držte se zpátky, já to prolomím.“ Stáhla se a prudce vrazila loktem do skla.

„Pusťte mě,“ prohlásila námezdní mágyně, a než Gustha mohla odpovědět, zamumlala kouzlo a opřela se špičkami prstů o sklo.

Jodah vykřikl, ale bylo už pozdě. Celá řada oken po straně budovy se v jediné vlně roztříštila a zasypala tři patra pod sebou až k podlaze vodopádem střepů.

„Všechno za moment překvapení,“ pronesl Jodah, ale Gustha už vlétala dovnitř, obklopená růžovou aurou, jak si shromažďovala kouzla.

Dovnitř vlétl i Jodah, kterého se pevně držela Jaya, a mířil k samotnému trůnu. Jaya dokázala uhodnout, co se asi stalo. Když dorazila Varchild, falešní barbaři byli odhaleni, a když zbytek gardistů viděl, že tanec začal, mnozí z nich se přidali k vrahům. Jen několik se jich postavilo po bok Varchild a králi.

Přesto se Varchild a těch několik osamělých vojáků dokázali udržet a Jaya si pomyslela, že teď, když dorazili mágové, bude bitva brzy u konce. Gustha už zmrazila pět útočníků do tenké ledové stěny, jejich paže a hlavy bezvládně trčely z obou stran zmrzlého povrchu, a Varchild zneškodnila dalšího bývalého druha. Bitva skončí ještě dřív, než přistane Jodah.

Nato dorazili nemrtví a Jaya náhle začala mít pochybnosti o snadném vítězství.

Vyrojili se ze vchodu do trůnního sálu jako malá armáda mrtvol oděných v kjeldorské zbroji. Byli to nebeští rytíři, královští gardisté, kapitáni různých svatých řádů.

Jaya si se zděšením vzpomněla, kde už mnoho z jejich uniforem viděla.

Křikla na Jodaha: „Postavte mě! Potřebuju místo k boji!“ Arcimág poslušně vysadil Jayu na jednom konci krátké obranné linie chránící krále a sám odletěl na opačný. Nad nimi Gustha, stále za letu, kropila nové příchozí deštěm ledových střel, ale ti ani nevypadali, že si útoku všimli, a stále doráželi na pódium, jejich tváře mrtvé až na zrudlé žhnoucí oči.

Jaya vytáhla z paměti požadované kouzlo a nechala je rozkvést na špičkách svých prstů. Vůdčí nemrtvý válečník vybuchl výronem plamene, jeho vycpávané brnění vzplanulo a jeho voskovité maso se okamžitě začalo rozpouštět. Ostatní to na chvilku zarazilo, ale jen na chvilku – pak pokračovali v útoku.

Jaya si setřásla červenohnědé vlasy jako hřívu a vyvolala další kouzlo. Tohle mělo podobu plamenné koule ve tvaru lebky, která poletovala a odrážela se mezi řadami nemrtvých. Některé z nich pyroklastický oheň skolil, ale jiní pokračovali v neúnavném útoku.

„Víte, tím se uvolní víc místa pro boj těm velkým,“ zamumlala a zažehla vedoucí postavu. Ostatní opět od svého ječícího, napůl roztaveného společníka uskočili, ale pak znovu zatlačili.

Na opačném konci linie se několikrát jasně zablesklo a Jaya koutkem oka zachytila obrovitého jeskynního medvěda, jak se staví na zadní s nemrtvým vojákem v tlamě. Také Jodah si na svém konci bitvy vedl dobře, i když samozřejmě měl k dispozici více prostředků než obyčejná námezdní mágyně.

Pokud však šlo o Gusthu, ta měla problémy. Zmrazila další trojici nemrtvých bojovníků, ale těm mráz tolik neuškodil a pomalu se probíjeli z ledového vězení ven. Jaya se pokusila o další lebkovou kouli žhavého plamene, ale intenzita bitvy se na ní podepsala – k pokročilejšímu čarování jí scházela pestrost a vytrvalost, zvláště po dřívější bitvě na střeše a běhu do hradu.

Ozvalo se vytí a sál zkřížili rozložití vlci. Napřed si Jaya myslela, že představují další nebezpečí, ale vlci skákali na boky nemrtvých nebeských rytířů a sráželi je k zemi. Jaya zběžně střelila pohledem po opačné straně linie a pochopila, že tohle je arcimágova práce. Jodah jí věnoval letmý úsměv a vrátil se ke svým bojovníkům. Jaya si všimla, že nyní třímá zářící meč zhotovený z čisté manové energie.

Poslední nemrtvá, obrovská ramenatá žena v helmě elitní gardy s velkými křídly, se vymanila z útoku vlků a zamířila k Jaye. Námezdní mágyni tančily skvrny před očima, ale dokázala vyvolat další zápalnou střelu červené many. Střela udeřila čelně do útočnice…

…a tupě zvadla na jejím hrudním plátu. Mrtvá tvář válečnice se roztáhla do širokého, zkrouceného úsměvu a žena si začala razit cestu k Jaye.

Jaya se neovládla, udělala krok dozadu a zakopla o pódium. Upadla a celý výhled jí zakryla nemrtvá bojovnice s idiotským úsměvem na tváři – načež bojovnici plnou silou zasáhl úder meče, který se jí zabořil hluboko do žaludku. Válečnice vzhlédla zmateným, téměř mrzutým pohledem a upadla na bok. Její oživovací energie byla pryč. Teď už nebyla ničím jiným než mrtvolou, která se přidala k dalším mrtvolám na podlaze.

Jaya se obrátila a očekávala, že spatří Varchild nebo jednoho z loajálních rytířů. Namísto toho uviděla krále Dariena se zrzavými vlasy spadlými do očí, jak vytahuje svou zbraň a hned se otáčí, aby našel dalšího útočníka.

Nemusel se namáhat. Celý trůnní sál byl posetý opravdovými mrtvými. Jodah, Gustha a ostatní věrní rytíři zneškodnili falešné barbary a ty, kteří se k nim přidali, stejně jako nemrtvé. Jaya vstala a začala se procházet mezi těly.

Za ní šel Jodah ke králi, zatímco Gustha právě přistávala poblíž.

„Jste v pořádku, Vaše Veličenstvo?“ zeptal se arcimág.

„Vcelku v pořádku,“ zabručel Darien a prohlížel si masakr kolem svého trůnu. Váha situace na něj teprve začínala doléhat. „Včasné varování. Hrdinská obrana. Za svůj život vděčím tady Varchild.“

Mladá žena vstala. Měla zsinalou tvář, ačkoli nebylo zřejmé, zda to bylo bitvou nebo následnými účinky silného pití.

„A já vděčím za váš život tady námezdní mágyni, která mě přesně upozornila na to, co se má stát.“

„To je ta námezdní mágyně, kterou jste dala zavřít,“ řekl král své královské mágyni.

Gustha otevřela ústa, ale Jodah promluvil dřív. „Chytrá lest z naší strany, právě kvůli takovéhle situaci.“ Neobjasnil, koho myslí tím „naší“, a král vděčně kývl na svou mágyni. Gustha měla dostatek taktu, aby držela jazyk za zuby a jen oplatila kývnutí šťastným úsměvem.

Jaya se vrátila ke shromážděné skupině.

„Poznáváte je?“ zeptal se Jodah.

Jaya pomalu přikývla. „Jsou tady někteří samozvaní Stromgaldovi rytíři. Ti ze skladiště, kteří to plánovali.“

„Někteří?“ vyptával se Jodah. „Myslíte tím, že jen někteří tady z těch jsou rytíři, které jste viděla, nebo že z těch rytířů, které jste tam viděla, jsou tady jen někteří?“

„Obojí,“ odpověděla Jaya a hryzla se do dolního rtu. „Je tady více nemrtvých, než bylo rytířů ve skladišti, a ne všichni rytíři, které jsem tam spatřila, jsou tady.“ Znovu se rozhlédla kolem. „Chybí ten velký chlap – Avram Garrisson.“

„Garrisson!“ pronesl král Darien. „Za tímhle stál Garrisson?“ Zdálo se, že tato slova jej zdrtila víc než zamýšlený vrahův meč. Král se pomalu zhroutil na trůn.

„Garrisson byl hybnou silou,“ prohlásil Jodah, „ale byl pouhou loutkou někoho jiného.“

„Když to plánovali, hovořili s Martonem Stromgaldem,“ řekla Jaya.

„Se Stromgaldem?“ podivil se Darien. „Ale Stromgald už je desítky let po smrti!“

„Stromgald je také jen loutka,“ řekl Jodah. „Ten, kdo je tahá za provázky, je Lim-Dûl, ten černokněžník. To on je tady opravdovým nepřítelem. A dokonce i on má někoho, kdo tahá za jeho provázky.“ Pohlédl na Jayu a dodal: „Tím nemyslím Leshraka, ačkoli jeho vliv je jistě velký. Ne, je tady jiný starý přítel, který je skutečným Lim-Dûlovým loutkářem.“

*****

Trvalo několik dní odklidit veškerou škodu a obnovit něco, co připomínalo pořádek. Do spiknutí s cílem zabít krále byla zapojena více než desetina armádního velení a další čtvrtina, mezi ní Varchild, dostala na vědomí, že se něco chystá a že by se měli buď připojit k rebelům, nebo se aspoň držet dál od hradu. Celý Řád Planoucího meče ujel na koních strážcům městské brány a krátce po bitvě vylétlo z kasáren celé hejno nebeských rytířů jako holubi vypuštění z holubníku. Tu noc zmizela z Krovu celá třetina ozbrojených sil a mnoho obyvatel města hovořilo o třesoucích se postavách, které viděli kráčet k zamrzlé řece.

Jodah a Jaya okamžitě znovu zabezpečili loajalitu zbývajících nebeských rytířů, jednak zasláním zpráv do Soldevu a Kjeldu, aby se ujistili, že tato města zůstala věrná, jednak pronásledováním jednotek vzbouřených vojáků. Domovské město králova letního paláce sice zažilo malou vzpouru v jedné z kasáren, ale nic vážného. Strojaři v Soldevu tonuli v blažené nevědomosti o čemkoli kromě svých vynálezů, jako obvykle.

Loajální nebeští rytíři za pomoci Jodaha a Jayi ve venkovní krajině pochytali a zdecimovali několik jednotek odbojných vojáků. Když přistáli, zjistili, že vzbouření vojáci jsou už po smrti a není z nich nic víc než oživené mrtvoly, které odpovídají na volání sirén ze západu.

Po několika prvních bitvách se zdálo, že se prchající nemrtví poučili a buď se rozdělili do menších skupinek, nebo cestovali jen v noci a dny trávili zahrabaní v hlubokých závějích, kde byli před létajícími hlídkami v bezpečí. To Jayu ještě více znervózňovalo.

Týden po zmařeném pokusu o převrat a královraždu svolal král do hodovního sálu válečnou poradu. Když dorazila Jaya s Jodahem, viděli, že místnost byla přestavěna. Dlouhé stoly byly sraženy k sobě a na nich ležela velká mapa východního Terisiare. Jaya přemýšlela, ze kterého sklepa tu mapu vytáhli, protože některé názvy měst a vesnic byly přeškrtnuty a opraveny.

Okolo místnosti byli rozesazení noví velitelé a kapitáni kjeldských vojenských sil. Většina z nich byla podle Jayina názoru mladá a nervózní. Někteří vypadali, že jsou rozpačití jen ze své vlastní přítomnosti, a Jaya přemýšlela, zda to je proto, že se stydí za to, že tajně sympatizovali se spiknutím proti Darienovi, nebo zda jsou rozpačití kvůli tomu, že je nikdo nekontaktoval. Bylo tady i několik bělovousých, převážně vysocí klerikové z různých svatých řádů.

Když se to vezme kolem a kolem, není to zrovna moc slibný spolek válečných vůdců, pomyslela si.

V čele stolu stál samotný Darien v ozdobné zbroji, vytažené z nějakého zaprášeného sklepa a přetvořené tak, aby mu co nejlépe padla. Po jednom boku mu stála Gustha, po druhém Varchild. Jodah a Jaya zůstávali u opačného konce stolu.

„Příliš dlouho jsme spali,“ řekl král Darien svým nervózním válečným vůdcům. „Příliš dlouho jsme se domnívali, že tentýž mráz, který nás zpomalil, zchladil a zmrazil, bude fungovat zároveň jako štít proti těm, kteří se nám snaží ublížit. Příliš dlouho jsme zůstávali zalezlí ve městech a odmítali problémy divočiny jako lidové báchorky a rolnickou hysterii. Teď musíme za svou hloupost zaplatit.“

Pokynul k mapě. „Praporky, které tady vidíte, označují místa hlášených útoků nemrtvých, získaná pečlivým prozkoumáním záznamů různých jednotek. Nejstarší jsou černé praporky, potom jsou fialové, modré, zelené, žluté a nakonec červené. Vyprávějí nám příběh smrti.“

Různé praporky doopravdy představovaly smrtící duhu. Nejtmavší odstíny byly od měst nejdál a každá barva byla blíž a blíž srdci Kjeldoru.

Jaya už tuto mapu, nebo aspoň přibližně stejnou, viděla v Gustině laboratoři. Královská mágyně ji měla připravenou na dnešní nebo podobný den.

„Byli jsme napadáni,“ prohlásil Darien, „a ve své hlouposti jsme o tom ani nevěděli. Každou zimu nepřítel bodal hlouběji a hlouběji do našeho srdce, a my jsme se natolik obávali živých barbarů, že jsme nepřemýšleli o síle Lim-Dûlových nemrtvých. Byl trpělivý, neústupný a velmi, velmi výkonný. Spojil se s nespokojenými členy našeho dvora…“ tady král udělal pauzu a nechal obvinění chvíli viset ve vzduchu, „…aby nás ještě více rozvrátil. Ale i kdyby tento rozvrat nenastal, jeho jednotky zaplaví srdce našich zemí ještě před Kjeldskými hody.“

Do řeči mu skočil jeden ze starších vůdců z Řádu Bílého štítu: „Jak můžeme doufat, že je porazíme? Jejich síly mají nad námi převahu. I když najdeme způsob, jak evakuovat menší města, uprchlíci z velkoměst nemají kam jít.“

„Kjeldořané budou vždy bojovat za svůj domov,“ řekl Darien. „Pochybuji, že je dokážeme přimět opustit své farmy, dokud jim nemrtví nebudou chodit po ulicích. Měli bychom se připravit na uprchlíky, ale mít na vědomí, že farmáři budou nejlépe bojovat na svých polích. Co se týče získávání spojenců, předávám slovo zde Jodahovi, Arcimágovi Neviděných, který vám o tom poví.“

Všechny hlavy, mladé i staré, se otočily k opačnému konci stolu a Jaya měla pocit, jako by na ni náhle mířily hroty tisíce mečů. Jodah působil dojmem, že ho pohledy válečníků nijak nerozhodily.

„Přináším vám pozdrav, a snad i moudrost, Školy Neviděných,“ řekl klidně, „jejíž kořeny sahají ještě před Dobu Bratří. Třebaže nemůžeme poskytnout fyzickou sílu,“ Jaya zaslechla trochu nespokojeného zakašlání, „našli jsme spojence, kteří s námi mají v černokněžníkovi společného nepřítele. Bílé praporky, které vidíte tady na severu Kjeldoru, jsou tábořiště balduvských barbarů. Ti jsou ochotní bojovat na naší straně.“

U stolu propuklo pozdvižení. Všichni mluvili najednou, někteří křičeli. Nakonec samotná Varchild okřikla ty nejhlučnější a vyžádala si ticho.

„Nemám ty sněhové opice ráda o nic víc než vy,“ řekla Varchild a Jaya si všimla, že jí při řeči nabíhají žíly po stranách krku. „Ale máme nedostatek vojáků i výcviku a ti divoši znají krajinu odsud až do Tresserhornu jako svoje vlastní boty. Pokračujte, arcimágu!“

Jodah se nepatrně uklonil. Ostrá slova válečnice ve zlatém brnění považoval za dobré znamení. „Barbaři už špehují u Lim-Dûlových sil, bojují, kde mohou, a stahují se, odkud musejí. Jejich nejsilnější náčelnice jich shromažďuje co nejvíc, aby nám pomohli.“

Kolem stolu opět propuklo mumlání a Varchild promluvila: „Garrisson a jeho rebelští vojáci tvrdili, že nebezpečí pro Kjeldor představují barbaři, zatímco Lim-Dûla lze zklidnit. Teď víme, jak se mýlili. Opravdovým nepřítelem je černokněžník, a pokud jde o mě, já jsem ochotná ty barbary využít, jestliže to bude znamenat přežití Kjeldoru!“

Jaya sama pro sebe přemýšlela, zda všichni lidé z armády v Kjeldoru mluví s takovým šovinismem v srdcích. Divila se, proč se Garrissonovi nepovedl pokus získat na svou stranu Varchild, jestliže ta nenávidí barbary opravdu tolik, jak se zdá.

Jayino přemítání přerušil lomoz zvenčí. Do postranních dveří vtrhl kupec a vlekl za sebou dvojici mladých královských gardistek jako žralok štítovce.

Kupec křičel: „Nebudu čekat! Jsem počestný Kjeldořan a požaduji mluvit se svým králem!“

Gardistkám se konečně podařilo zpomalit jeho postup a pohlédly na Dariena. Král kývl, kupec přistoupil před něj a v prvním vhodném okamžiku poklekl na jedno koleno.

„Thadior Glandesson,“ představil se, „dodavatel ovoce a koření. Byl jsem vybrán ostatními kupci, abych doručil jejich nejvřelejší zprávu.“ Podíval se na shromážděné vůdce a Jaya měla pocit, že jestliže na ni svými pohledy vrhali dýky, na kupce jejich rozzlobené pohledy házejí oštěpy.

Obchodník se zakoktal, jak se jeho hlas zadrhl na naučených slovech. „My, kupci z Kjeldu, Krovu a Soldevu, vyjadřujeme své nejhlubší znepokojení nad narůstajícím militarismem a dobrodružností uplynulého týdne. Muži jsou zbavováni dobře placených povolání, aby mohli sloužit v milicích, a obchod je narušován.“ Tady se na chvilku zadrhl a dodal: „I jedna z mých vlastních zásilek sušených pomerančů z jihu dorazila se zpožděním, což mi způsobilo velké těžkosti.“ Poté se vrátil ke zprávě. „Přejeme si setkat se s vámi v nejbližším možném termínu, abychom společně prodiskutovali vaše plány, nejlépe na nadcházejícím banketu.“

Všechny oči se nyní upřely na krále Dariena. Jaya si všimla, že vládcovy znuděné, váhavé rysy z prvního setkání jsou již pryč.

„Vyřiďte svým vzdělaným a bohatým kamarádům,“ řekl král s prsty na spánku, „že v současné situaci to budou muset vydržet. To, co děláme teď a budeme dělat v budoucnu, je pro přežití samotného Kjeldoru nezbytné.“

„Ji… ji… jistě jsou i jiné možnosti ke zvážení,“ pronesl rychle kupec. „Vyjednávání. Setkání. Schůzka vládců s černokněžníkem.“

„Mrtví nevyjednávají,“ odpověděl král. „Ti si jen berou. Naše země. Naše města. Naše životy. Teď musíme bojovat, jinak zemřeme.“

„Ale reagovat takto zjevně nepřátelsky…“ začal Thadior, ale král ho uťal máchnutím ruky.

„Vy mi nerozumíte?“ zeptal se a mávl k praporkům na mapě. „Ten černokněžník nechce jenom peníze nebo snad své jméno na mapě. On nás chce všechny pohltit, proměnit nás v nemyslící loutky! Chce nás všechny vidět mrtvé! A řeknu vám jedno, obchodníku: mrtví si nic nekupují.“ Naklonil se a zdálo se, že se kupec zmenšuje. „Mrtví. Si. Nic! Nekupují! Tohle vyřiďte té vaší radě!“

Thadior poodstoupil o dva kroky, rychle pozdravil poklekem na jedno koleno a řekl: „Ano, pane.“ Vypadal jako králík, kterého právě odnáší sokol.

„A Thadiore Glandessone?“ řekl Darien.

„Ano?“ pípl tlustý obchodník a z koutků širokého čela mu začal kapat pot.

„Vyřiďte svým kupeckým kamarádům, že zatímco mrtví si nic nekupují, ano,“ řekl král. „A království bude velmi vděčné každému kupci, který dá přednost oddanosti království před oddaností zlaťákům. Mluvím jasně?“

Tlustý kopec se na okamžik zakoktal a pak se mu rozzářily oči, jako by pomalu pochopil, co tím král chtěl říci.

„Ó ano! Rozumím, Vaše Nejjasnější Veličenstvo! Já osobně tu zprávu doručím!“ Začal ustupovat, uklánět se a vychvalovat Darienovy ctnosti, než ho gardistky nakonec vystrčily ze dveří.

Král Darien se na dlouhou dobu zahleděl za ním na dveře a pak se zachechtal. „Mám pocit, že jsem tohle chtěl udělat už několik let.“ Přidal se k němu smích z obou stran stolu.

Varchild si zachovala kamennou tvář, ale prohlásila: „Je čas pro silné vůdce.“

Král Darien se na Varchild pozorně zahleděl. „Jsem rád, že to od vás slyším, kapitánko Varchild, protože další z mých hloupých chyb byla upírat schopným jedincům jejich náležitosti. Potřebujeme generála armád, jakými byli sám Stromgald a Jarkeld, který povede naše síly v poli. Já to nemohu dělat a současně vládnout městům. Chci, abyste mým generálem byla vy.“

Jaya pozorovala citový střet na Varchildině tváři. Ocitla se zcela překvapená a zaskočená.

Nakonec se sebrala a pronesla: „Budu sloužit království čestně a statečně! Budu sloužit Kjeldoru čestně a statečně!“

Jeden z nebeských kapitánů vykřikl: „Generálka Varchild! Hurá!“ Ostatní u stolu se připojili ke křiku a poplácávali se po zádech.

Jaya pohlédla na Jodaha, ale arcimág hleděl na mapu a její otřesnou praporkovou duhu.

„Nevypadáte zrovna šťastně,“ řekla.

„Šťastně?“ odpověděl Jodah. „Měl bych být v extázi. Máme, pro co jsme sem přišli. Kjeldor je sjednocen pod silným vůdcem. Je ochoten přijmout barbary jako spojence, i když s nechutí. A my jdeme do války proti černokněžníkovi.“ Jodah se na okamžik zarazil a pak dodal: „A to je vůbec to nejhorší. Máme, pro co jsme přišli. Jdeme do války.“

Kapitola 14
Volání do zbraně

Tažení proti Lim-Dûlovi zajistilo mladému králi Darienovi místo mezi velikými králi své země a vyzdvihlo Varchildino jméno mezi legendární řady Jarkelda a Stromgalda. Ještě dnes, o více než tisíc let později, je považováno za klasický příběh o překonání zrádných překážek proti silnějšímu nepříteli a střetu s ním, bez ohledu na osobní cenu.

Legendy vyprávějí o pomalém, odměřeném budování kjeldorských sil, o jejich shromažďování a shánění zásob nezbytných pro boj. Vyprávějí, jak to vše bylo pro nevídané zimní tažení zajišťováno a jak se lidé vydávali přímo do spárů blizzardu, jen aby byl Lim-Dûl nalezen a poražen. Vyprávějí, jak kjeldorské armády pronásledovaly černokněžníkovy podřízené v horách, až se s ním nakonec střetly v poslední bitvě.

Bylo to období slávy. Mladý král, oddaná generálka, loajální spojenci z řad Balduvijců, ti všichni společně čelili smrtícímu protivníkovi, který ohrožoval vše mezi Karplusanskými horami a mořem.

A překvapí někoho, že některé dodatečné báje o tažení se zmiňují o postavě jménem Jodah, která se držela na okraji jako havran v bouři a čekala na poslední bitvu Doby ledové?

Arkol, argivský učenec

První měsíce války byly nejhorší.

Lim-Dûl byl na zimní tažení připraven. Černokněžník vyslal první jednotky své invaze ještě předtím, než Jodah dorazil do Tresserhornu. Nemrtví kráčeli zemí, probouzeli své bratry z nesčetných hrobů pod sněhem a vytvářeli si čerstvé posily z těch, kteří padli v bitvě proti nim. Pronikli hluboko do srdce Kjeldoru ještě dřív, než královské síly vůbec dokázaly reagovat.

Nepřítel byl všude a množství ozbrojených sil království bylo na tak velký národ příliš malé. Výsledkem byla přepadení, nájezdy a neustálé válčení na tisíci různých míst najednou.

Padly celé vesnice i větší města. Na severu země byla vypálena Brevaj, jednoho zasněženého večera beze stopy zmizeli obyvatelé Jarky. Poblíž vyrabovaného města Freyta byla nalezena četa nebeských rytířů, zamrzlá ve velkém ledovém kvádru. A Mikkel, jen několik dní cesty od samotného Krovu, byl napaden v den Kjeldských hodů a ubránil se jenom díky obětavosti svých kněží a některých potulných druidů.

V několika prvních měsících panovalo promyšlené úsilí nereagovat na každý útok a nájezd, ale shromažďovat a cvičit jednotky. Mezitím se Lim-Dûlovi vojáci potloukali po zemi a i nejodvážnější kjeldorští sedláci byli přinuceni opustit své statky a stáhnout se do bezpečí opevněných měst, která vydržela.

Lim-Dûlovi hrálo do noty i počasí. Z ledovců přicházely bouře, které znemožňovaly aesthirům létat a izolovaly menší komunity. Pod rouškou blizzardu vlny nemrtvých, kterým mráz a sníh nevadil, ničily vše, co jim stálo v cestě.

Jodah měl obavy, že se chystá další revoluce, a tak nechával Jayu pracovat ve městě a využíval ji, aby zjišťovala náladu mezi obyvatelstvem. Během prvních měsíců panovalo chmurné odhodlání. Do určitého stupně si lidé odmítali připustit, že Garrisson a jeho již zlikvidovaní kumpáni měli přece jen pravdu – že království a Kjeldor je příliš slabé a úpadkové, než aby učinilo oběti, nezbytné pro velkou válku.

Kjeldorské armády odpovídaly znepokojivě pomalu. Nebyly vybavené na zimní tažení, dokonce ani na delší tažení mimo své domovské základny. Nakonec byly potřebné zásoby opatřeny za nezbytného minimálního řinčení zbraní a upřímných výhrůžek obchodníkům. Byly pomalu zřízeny hlídky, později byly zvětšeny. Byla zavedena určitá taktika pro boj s nemrtvými, včetně pálení těl po každé bitvě.

Co se týkalo Jodaha, ten trávil mnoho času studiem v knihovně královské mágyně, nejenom kvůli zkoumání jejích kouzelných knih a provádění několika oprav některých Gustiných zvyků, ale také kvůli studiu historie a posuzování bitev kjeldorského lidu s rozličnými nepřáteli za uplynulých tisíc let. Nikdy ve svém výzkumu nenarazil na tak nelítostného nepřítele, jakým byl černokněžník.

 Jodah cestoval, často s Jayou, ale stejně často bez ní. Bezpečné útulky, jeho soukromý způsob překonávání dlouhých vzdáleností, mu umožňovaly rychlý přesun po celém Terisiare. Teď, když se mu vrátila paměť, znal jejich tajemství, tajemství, která mu umožňovala přemístit se do kterékoli z půl sta ukrytých jeskyní a slepých chodeb po celém kontinentu. Tuto znalost využíval ke svému prospěchu i k pomoci Kjeldoru.

Setkal se s elfy z Fyndhornu, u nichž hledal jak elfí ocel pro další zbraně, tak jisté zvíře podobné praseti, jež elfové chovali jako domácího mazlíčka. Se skupinou strojařů se vypravil do Adarkarských pustin, kde pátrali po užitečných zařízeních. Zavedl Jayu do ruin, o nichž tvrdil, že jejich jména se nedochovala, a hledal v nich stopy a relikvie.

A jednou se Jodah vydal do bezpečného útulku nad samotným Tresserhornem, tam, kam s ním uprchla Jaya a kde byla přivolána Freyalise. Zanechal tam mladého nebeského rytíře, který měl sledovat černokněžníkovo počínání. Když se Jodah vrátil, nalezl rytířovo bezhlavé tělo pro výstrahu pověšené před jeskyní. Podruhé už tento experiment nezopakoval a cestu do Tresserhornu znovu neotevřel.

Nakonec si udělal čas a poslal vzkaz do Lat-Namu, odkud si vyžádal informace pro Arcumův předpovídací stroj. Odpověď byla doručena v expresním čase spolu se zoufalou, téměř prosebnou zprávou od Gerdy, aby se Jodah vrátil a opět převzal otěže vlády. Jaye se zdálo, že Jodah je z podlézavého tónu dopisu neobyčejně pyšný, ale on na něj neodpověděl.

Pokud šlo o Jayu, ta se cítila spoutaná jak svými osobními hranicemi, tak omezeními, která na ni kladl válečný stav. Když necestovala s Jodahem, měla za úkol pomáhat Gustě. Jaya se domnívala, že Gustha a většina jejích následovníků je příliš omezující, příliš reaktivní a příliš zahloubaná do plánování místo činů. Co se týkalo královské mágyně, ta si o Jaye myslela, že je příliš impulzívní, ničivá a vyloženě nebezpečná, než aby se jí dalo věřit jako Jodahově agentce a pomocnici, a jednou jí to také na rovinu řekla.

Pěstnímu souboji mezi nimi dvěma zabránil jen včasný návrat Jodaha s lahví velmi opojného vína z Yavimayi. Během dlouhého večera, vyplněného popíjením, nakonec obě ženy s nevolí souhlasily, že se budou navzájem tolerovat. Jaya byla téměř ochotná odpustit Gustě své uvěznění – téměř.

Výsledkem bylo, že si Jodah přál, aby se všechny kjeldorské problémy daly vyřešit u lahve yavimayského nejlepšího pití. Pod Varchildiným velením neustále probíhalo mezi rozličnými jednotkami, řády a různými druhy stráží handrkování o moc a prestiž. Jednotky, jejichž vůdcové se nepřidali ke Stromgaldovi, si myslely, že by měly být postaveny nad jednotky, jejichž vůdci se k rebelům připojili, zatímco noví velitelé váženějších jednotek se chápali příležitosti osvědčit se na bitevním poli.

Když nakonec nejtužší část zimy pominula, armáda se začala přesunovat. Kousek po kousku, po žalostně malých krůčcích, se plížila kupředu do pole. Její bitvy s nemrtvými byly nyní pečlivě vybírány, dobře plánovány a nemilosrdně bojovány. Jodah přivezl z Fyndhornu rasu hrabavých prasat, které se na severu příliš nedařilo, ale výtečně se osvědčila při vyhledávání zahrabaných jednotek nemrtvých. Pod kjeldorskými pochodněmi plály hranice s nemrtvými a černé sloupy pohřebního dýmu se brzy staly pravidelným doplňkem obzoru.

Pomalý pokrok nemrtvých byl zastaven a pak začal bolestně ustupovat. Od Lovisiných lidí přicházely zprávy, že zatímco Lim-Dûlovy jednotky pronikají stále dál od Tresserhornu, barbaři jim působí těžkosti po bocích a ztěžují komunikační linie. Malá vítězství zlepšovala morálku a mnoho vnitřních rivalit bylo zažehnáno, což ve svém důsledku vedlo k větším vítězstvím.

Nemrtvých bylo ovšem stále nesčetně a počasí se, když nic jiného, zhoršovalo. Arcumův stroj měl hrozivou pravdu. S tím, jak týdny ubíhaly a jaro se blížilo, bylo stále chladněji a tmavá mračna se stala trvalým obrazem – těžký příkrov nad Terisiare.

A pak přišly zprávy od Lovisiných zvědů. Ze severu se valí obrovská armáda nemrtvých a jiných stvůr, větší než jakákoli předtím. Lim-Dûl shromažďuje vojáky na finální útok, pravděpodobně na některé z hlavních kjeldorských velkoměst.

Přestože království bylo posíleno a dobře vybaveno, nedokázalo by před takovým útokem ochránit všechna tři svá severní velkoměsta – Krov, Kjeld i Soldev. Pokud šlo o Varchild, ta nechtěla dát černokněžníkovi možnost výběru cíle, a tak se královské armády shromáždily na sever od Krovu u ústí jednoho z hlavních průsmyků Karplusanskými horami a čekaly.

Kjeldorské síly tvořila rovnoměrná směs. Jejich hlavní část představovaly různé svaté řády a stráže ze všech měst. Nebeští rytíři prováděli neustálý letecký průzkum nad průsmykem. Z dalekého východního pobřeží dorazilo několik jezdeckých jednotek na svých širokonohých hiparionech se slonovinově bílými boky.

Gustha naučila mágy, které měla k dispozici, nejužitečnějším bojovým kouzlům a přidělila je k různým jednotkám. Všichni námezdní mágové, elementálisté a dokonce i odbojní Zurovci byli přiděleni pod Jayu Ballardovou jako magičtí šermíři.

Ukázali se i soldevští strojaři se svými stroji dýmajícími páru, připevněnými na lehkých saních. Přivedli s sebou jednotku mechanických mužů, o nichž prohlašovali, že se vyrovnají legendárním yotským vojákům z Války Bratří. Ve skutečnosti tito řinčící golemové o velikosti zlobrů svými parou poháněnými mechanismy rozpustili všechen sníh kolem sebe a brzy beznadějně uvízli v rozmoklé půdě.

Spojené kjeldorské síly vztyčily provizorní tábor kolem jednoho ze dvou velkých kuželovitých kopců u ústí údolí a čekaly na očekávané spojence z řad Lovisina lidu i na hlavní předvoj Lim-Dûlovy armády. Jodah nevyslovil nahlas své obavy, která z armád dorazí jako první, a pocítil úlevu, když se nakonec ukázali barbaři, kteří se v lehkém sněžení zjevili jako blizzardová strašidla.

Balduvijci nebyli tak dobře vyzbrojení jako Kjeldořané, ale tvořili legii. Na obrovských sněžných povozech tažených bizony přijely celé rodiny. Po jejich boku se belhali barbaří muži a ženy zachumlaní do hrubých kožešin, které stěží ukrývaly ocelové zbraně u jejich pasů. Jiní, členové Válečnického bratrstva, byli sotva oblečení, a jak tančili závějemi, kolem jejich potetovaných těl proudil jejich mrazivý dech. Přijeli šamané s přenosnými svatyněmi připevněnými na vozech s hrubými koly, do nichž byli ozdobnými popruhy zapřaženi ochočení mastodonti. Sama Lovisa Chladnooká dorazila na kovových saních, které táhli dva zakrslí alosauři, dvounohé ještěrky, které se přizpůsobily zimě horkou, vroucí krví ve svých žilách.

Lovisa se utábořila na druhém pahorku a doprovodné kmeny obklopily její velký stan jako sněhový had, který chrání svá vejce.

Téměř okamžitě došlo mezi oběma skupinami ke konfliktu. Kjeldorský vojenský protokol vyžadoval, aby se nově dorazivší velitelé vždy ohlásili u velícího důstojníka. Balduvijci se ovšem považovali za spojence a ne za podřízené, takže čekali, až Kjeldořané navštíví jejich tábor a přinesou dary na uvítanou. Po dni přemlouvání, vyjednávání a div ne vyhrožování dokázal Jodah přimět Varchild k souhlasu s návštěvou tábořiště Lovisy Chladnooké s ním, Jayou a několika vybranými kapitány v závěsu. Dary přineseny nebyly.

Když tahle malá výprava šplhala do kopce k Lovisinu táboru, barbaři zanechávali své činnosti a dívali se, jak prochází. Ne, pomyslela si Jaya, nedívají se – zírají. Balduvijci a Kjeldořané proti sobě bojovali po generace dlouhou řadou šarvátek a přetahování nad omezenými zdroji. Nyní barbaři sledovali, jak těžce vyzbrojení Kjeldořané, velitelé jednotek, proti nimž bojovali, proti nimž bojovali už jejich dědové, putují do Lovisina stanu. Bylo jasné, že ne všechny tento vývoj těšil.

Jaya si všimla, že Varchild není potěšená o nic víc než Balduvijci. Její tvář byla zmrazená v nepříjemném zamračeném šklebu a Varchild se často nedívala na barbary tolik, jak se oni dívali na ni, a předstírala, že neexistují.

Konečně dorazili do Lovisina velitelského postu. Jednací stan tvořila hustá řada zahnutých bidel zakrytých tlustými látkami s dírou pro odchod kouře uprostřed. Vnitřek byl vyskládán hrubými kožešinami polárních zvířat a z ohňových košů se linulo teplo a zápach. Skutečnost, že stan byl natolik zámožný a že byl v táboře postaven jako první, byla znamením moci Lovisy Chladnooké mezi jejími soukmenovci.

Lovisa rozvalila svou širokou postavu na silném trůnu z karplusanského cedru, který udržovaly pohromadě masívní železné čepy. Trůn, stejně jako všechno ostatní, byl postaven tak, aby se dal přemisťovat, a to rychle. Kolem ní sedělo na kožešinách v přibližném půlkruhu zhruba šest dalších mužů a žen, důležitých kmenových náčelníků.

Nikam jinam se sednout nedalo, jedině na zem. Návštěvníci stáli.

Varchild nasadila na tváři stoičtější, mírně útrpný výraz, ale zůstala stát a čekala, až jako první promluví někdo jiný.

Uplynula dlouhá chvíle, až nakonec Jodah zvedl ruku a prohlásil: „Přináším pozdravy oběma spojencům. Generálko Varchild, přináším vám dobrou vůli balduvského lidu, který je zastoupen osobou Lovisy Chladnooké, náčelnicí náčelníků. Náčelnice Chladnooká, přináším vám uvítání Dariena, krále kjeldorského, prostřednictvím generálky jeho armád, Varchild.“

Varchild formálně kývla hlavou. Lovisa Chladnooká se protáhla na trůnu, ale nepokusila se vstát.

Místo toho se barbaří náčelnice zeptala: „Váš král je nemocný, že sa k nám nemože dneska připojiť?“

Přes Varchildinu tvář přeběhl ošklivý výraz, ale jen na chvilku. Když generálka odpověděla, mluvila hladce a profesionálně.

„Král Darien se těší dobrému zdraví a oceňuje vaši starost, ale musí se věnovat naléhavějším záležitostem.“

Chladnooká se uchichtla a pohlédla na Jodaha. „Důležiťajším než poraziť černokňažníka? Řeknite, arcimágu, napadl dolňany eště někdo iný, o kom my nevíme?“

Jodah otevřel ústa, ale Varchild ho předběhla: „Obávám se, že náš král musí vést naše lidi stejně jako naši armádu. Spřádá plány pro tuto bitvu, zajišťuje, aby zásobovací linie pro naši i vaši armádu zůstaly otevřené, a koordinuje obranu našich velkých měst před zbytkem Lim-Dûlových sil.“ Mluvila jasně a přímo.

Lovisa Chladnooká pohlédla na válečnici ve zlaté zbroji a zavrčela. „Žádná obrana nám nepomože, jestli tady prohrajem. Lim-Dûlův předvoj není víc než dva dny od nás a jeho vojáků je o půlku víc než nás. Navíc si vydržujú všecky možné druhy oživených mrtvol – zombie, kostlivé válečníky, bahenní potvory s tělem zmrzlým až do modra. My už s týma bestiama bojujem pár měsíců, zatímco vy sa ‚chystáte‘. Sú vaši muži připravení čeliť takým hrůzám?“

„O statečnosti kjeldorských válečníků nemůže být pochyb!“ řekla ostře Varchild.

„Ani o síle jejich oceli,“ dodal mírněji Jodah. „Ale to vy sama víte až příliš dobře, náčelnice Chladnooká.“

Chladnooká pohlédla na Jodaha a na Varchild. Generálka vypadala, že je připravená okamžitě přeskočit celou místnost a uškrtit barbarku. Místo toho se Chladnooká uchichtla a Varchild dlouze a pomalu vydechla.

„Věříte svojím vojákům,“ řekla Chladnooká. „To je u generála dobré. Aj když jsme bojovali s Arktickým lišákem, respektovali jsme jeho víru ve svoje muže.“

„Jarkeld byl výborný válečník,“ souhlasil Jodah. Varchild neřekla nic.

„Tož váš král,“ řekla Lovisa, „spřádá plány na tuhle bitvu. Co si myslí on, že bysme měli robiť?“

Varchild mluvila vážně, jako s dítětem: „Jak jste říkala, Lim-Dûl početně převyšuje i naše spojené armády. Plán je stisknout ho do kleští a dovolit mu bojovat jen s částí své armády. To je důvod, proč jsme u ústí průsmyku. Zastavíme ho tady a rozestavíme co nejvíce vojáků do většího oblouku kolem jeho vojska. Bude to těžký boj, ale měli bychom být schopni prolomit jeho linie.“

Zdálo se, že Chladnooká ignoruje Varchildin tón a soustředí se na obsah jejích slov. Přikývla.

Varchild pokračovala: „Další nevýhodou černokněžníkových sil je, že jsou příliš organizované. Veškerá moc pramení shora, všichni jsou pod Lim-Dûlovým přímým velením.“

„Na rozdíl od nás,“ prohlásila barbarka a dopřála si vlčí úsměv. Zachichotali se i někteří jiní náčelníci a usmívalo se i několik členů kjeldorského doprovodu.

Varchild pokračovala se stejnou intenzitou, ale její tón mírně změkl. „Plán je postavit hlavní těleso čarodějů za střed naší linie a obě tato tělesa pak použít k prolomení díry uprostřed Lim-Dûlova vojska, čímž jednak rozdělíme jeho jednotky a současně získáme možnost dostat se k samotnému Lim-Dûlovi.“

„Jako když jeřáb probodává zobanem krabí ulitu, aby sa dostal ke sladkému masu uvnitř,“ řekla Chladnooká.

„Myšlenka je přinutit Lim-Dûla k útěku, načež si jeho armáda nebude sama umět poradit a stane se zranitelnou,“ řekla Varchild.

„Anebo ho sejmúť,“ na tváři Chladnooké se opět mihl vlčí úšklebek, „a tým jeho armádu rozložiť.“

„Pokud se to podaří, tak ano,“ řekla Varchild a v očích se jí zablýsklo. V tomto bodě spolu obě ženy souhlasily.

Lovisa Chladnooká se zaklonila na trůnu a promnula si bradu. „Dobrý plán. Taký, jaký je hodný Balduvijca. Uprostřed lajny budú samozřejmě naši najlepší bijci, aby chránili vaše kúzelníky.“

Varchild se zamračila. „Ne. Potřebujeme vycvičené vojáky, kteří ustojí nápor černokněžníkových sil a zatlačí je nazpět. Uprostřed linie budou Kjeldořané. Vaši bojovníci budou přiděleni na křídla, aby zdrželi Lim-Dûlovy zombie, zatímco my budeme postupovat dopředu.“

„Zdržať?“ odsekla Chladnooká. „Dokážem teho víc než jen zdržať! V našich žilách koluje krev Balduvijců, kteří bojovali s ledovcami a vyhráli!“

„Uprostřed potřebujeme trénované muže ve zbrani,“ zavrčela Varchild. „Ne nějakou necvičenou, primitivní chásku!“

„Naša ‚primitivní cháska‘ dokázala přinutiť vaše vojáky k útěku dřív, než sa narodila babička vaší babičky!“ křičela Chladnooká.

„Jen když jste bojovali ze zálohy jako zbabělci!“ zavrčela Varchild.

„V našich žilách koluje statečnější krev než ve vašich!“ křičela Chladnooká a začala se zvedat z trůnu.

„Dost!“ vykřikl Jodah a vypustil do stanu kousíček své magie. Dobrý tucet rukou sáhl po zbraních, ale Jodah byl na ně příliš rychlý. Kouzlo vybuchlo uprostřed místnosti v malém záblesku, nepříliš oslnivém, ale dostačujícím na vylekání.

Obě ženy se chtěly znovu začít hádat, ale Jodah promluvil první: „V několika příštích dnech budeme tvořit alianci, alianci sestavenou z rozdílných částí. V tom je naše slabina, ale zároveň naše největší síla.“

Generálce Varchild řekl: „Máme dobrý plán. Chladnooká s ním souhlasí, ale neměla by být komandována. Ona a její lidé jsou tady proto, aby nám pomáhali, ne aby nám sloužili.“

Lovisa Chladnooká se zahihňala a Jodah se obrátil k ní: „Vaše jednotky potřebujeme na křídlech, jednak kvůli jejich statečnosti a jednak kvůli tomu, že mají více zkušeností s bojem v závějích a sněhu. Bude vaše pýcha vyžadovat, abyste byli ve středu, když je vás víc zapotřebí jinde?“

Barbaří náčelnice upřela oči na Jodaha a pomalu přikývla. „Sme rychlejší než dolňani,“ řekla. „A klidně sa vsadím, že sa dostaneme k Lim-Dûlovi spíš.“

„O tu čest s vámi budu soutěžit,“ řekla ponuře Varchild. „Osobně.“

„Tož dajte bílého hřebca a súdek najlepšího piva našich lidí temu, kdo skolí Lim-Dûla,“ prohlásila Lovisa Chladnooká a do tváře se jí vrátil úsměv s úšklebkem.

A to bylo ono. Musely se ještě doladit další podrobnosti – umístění Jayiných magických šermířů mezi barbary na křídlech, ponechání kavalérie hiparionů v rezervě – ale základní plán byl odsouhlasen. Jodah pochválil obě strany. Chladnooká žertovala, že když nic jiného, bojovat po boku Kjeldořanů bude novota, o které jednou bude vyprávět své vnučce. Varchild neřekla nic, ale na konci schůze se uklonila, vystřelila ze stanu a odtáhla s sebou své poradce jako kometa ocas. Jodah se naposledy hluboce uklonil Chladnooké, rovněž odešel a Jayu vzal s sebou.

Když šli za kjeldorskou skupinou, Jaya řekla: „Chtěla bych ještě chvíli zůstat ve stanu. Ujistit se, že Lovisa nebude mít problémy se svými ostatními náčelníky.“

„Lovisa Chladnooká je v pořádku,“ prohlásil Jodah. „Blafování, chvástání se a urážky jsou součást jejich způsobů řešení problémů, jak sama dobře víte. Spíš mám obavy o Varchild. Chtěl bych, abyste se podívala, zda je v pořádku i ona.“

A skutečně, když generálku armád dohnali, funěla zlostí. Než došli na kraj balduvského tábořiště, funění přešlo v mrmlání, a když dosáhla svého vlastního velitelství, stalo se z něj bručení.

„Generálko,“ řekl Jodah, když ji dohonil. „Chtěl bych říct…“

„Řekněte si, co chcete,“ odsekla Varchild. „Jen nečekejte, že budu u toho.“ Otočila se k oběma dvěma zády a vyrazila směrem ke svému příbytku.

Jodah vykročil za ní, ale cestu mu zastoupila Gustha Ebbasdotter, za níž v závěsu šel jeden z mladých soldevských strojařů.

„Lorde arcimágu,“ řekla vážným tónem. „Potřebuje s vámi mluvit Arcum Daggson. Říká, že je to velmi naléhavé.“

Jodah se podíval na královskou mágyni a kývl na Jayu. Jaya gesto pochopila a zamířila za vzdalujícím se zlatým obrysem generálky armád. Jodah a Gustha se vydali do strojařova stanu.

Ve stanu byly porůznu rozházené rozličné předměty. Za krátkou dobu, kdy se utábořili, strojař zaplnil každý volný kout svými krámy, až hrozilo, že celý stan pukne. Stolu ve stanu dominovala nadměrná hlava jednoho z parních golemů, která vypadala, že se vlastní vahou převrhne.

Arcum Daggson, nyní o trochu šedivější, vzhlédl od své práce a pronesl: „Máme problém.“ Unaveně se usmál.

„Ty golemy jsem viděl,“ odvětil suše Jodah.

„Dostaneme je ze sněhu ještě dřív, než se sem dostane černokněžník,“ řekl sebejistě strojař. „A jak to vypadá, všechny ty sáně a pekáče, které jsme si sem přinesli, se osvědčily, zvláště při přemisťování větších předmětů z dílen. Ne, mluvím o tomhle.“ Podal Jodahovi dlouhý kus pergamenu potřísněný inkoustem. Jeden z výstupů z předpovídacího stroje.

Jodah se zahleděl na dlouhý, široký pás a Daggson pokračoval. „Dnes ráno mi to přinesl jeden z mých asistentů. Vzniklo to po vložení těch dat, která jste nám poskytl.“

Jodah se téměř usmál. Žádost o další esoterická data způsobila nové arcimágyni Gerdě další záchvat. Když se už dostala k velení, nepřišla mu na chuť.

Věčný arcimág si prohlížel údaje a obočí se mu svraštilo. „Je to stejné,“ řekl nakonec. „Stejné předpovědi, jaké jste mi ukázal tehdy v Krovu.“

„Stále větší a větší zima,“ řekl Arcum Daggson a na tváři se mu objevil vážný výraz. „V Kjeldoru, v Lat-Namu a vlastně ani nikde jinde nebude žádné léto.“

Gustha se tvářila sklíčeně. „I když porazíme černokněžníka, led zvítězí.“

„Aspoň o tom nebezpečí víme,“ řekl Jodah.

„Je to nebezpečí, se kterým si někdo z nás dokáže poradit?“ zeptala se Gustha.

„Může tady působit něco víc než jen led,“ odpověděl Jodah. „V cizích zemích jsou na souši větší síly.“ Pomyslel na sférochodce a zauvažoval, zda v tom může být zapleten některý z nich.

Jakoby odpovědí mu byl intenzívní pocit, který rozpučel v základech jeho mozku, ještě hlouběji, než si uchovával svá kouzla a magii. Něco tam jej volalo a dožadovalo se jeho pozornosti.

„Musím jít,“ řekl náhle a zanechal královskou mágyni pokašlávat ve strojařově stanu. Co se týkalo Arcuma Daggsona, ten jenom pokrčil rameny a vrátil se k práci na golemově otevřené lebce.

Venku před stanem Jodah pocítil, jak se zvedl větřík a přinesl s sebou teplejší vítr s nádechem květin. Cítil volání, cítil žádost jako rybářský hák uprostřed mozku. Na okamžik mu odolal a rozhlédl se po Jaye. Věčný arcimág ji potřeboval najít dřív, než na přivolání odpoví.

*****

Většina ostatních důstojníků před zlobou generálky Varchild prchla a v závěsu rozrušených vojáků se táhla Jaya. Generálka armád vtrhla do svého zimního pavilónu a sotva vstoupila, ozval se zvuk, jako by někdo kopl do něčeho velkého.

Jaya zamířila do dveří a uviděla překocené skládací lůžko. Když Varchild tohoto nepřítele přemohla, začala si vybíjet zlost kopáním do své polní židle.

„Zasraný nafoukaný sněhový opice!“ vztekala se, když polní židle dopadala na zem. „Kéž by se usmažily s Mishrou ve Phyrexii!“

Jaya přemýšlela, zda má generálka v plánu zaútočit ještě na centrální tyč stanu. „Generálko, jste v pořádku?“

Varchild vzhlédla, rozzlobeně i rozpačitě. „Na co to čumíš? Proč seš tady?“

Jaya pokrčila rameny. „Myslela jsem, že bych vám mohla pomoct,“ řekla a prohlížela si tu spoušť. „Potřebujete pomoc při přestavování?“

„Poslal vás ten arcimág,“ odplivla si mladá generálka, „abyste mě hlídala, abych neprovedla žádnou hloupost!“

„To hlavně,“ odpověděla Jaya. „Ale taky jsem přišla sama od sebe. Když jsem vás varovala před tím pokusem o atentát a vy jste mě poslechla, zachránila jste tím můj příslovečný zadek a králův taky. Myslela jsem, že vám můžu pomoct.“

Varchild si odfrkla, znovu postavila své lůžko a natáhla na ně prostěradla. „Umíš porazit Lim-Dûla, aniž by ses spojila s těma zatracenýma sněhovýma opicema?“

Jaya se zašklebila. „Nechcete po mně zrovna málo. A podívejte se, některé z těch ‚sněhových opic‘ jsou mí přátelé.“

„Nechceš spíš říct zákazníci, námezdní mágyně?“ zeptala se Varchild a začala naklepávat svou polní matraci.

Chci říct druzi ve zbrani,“ řekla Jaya. „Spousta Kjeldořanů a Balduvijců v té bitvě padne. Je lepší mít za spojence je než zombie.“

Varchild zavrtěla hlavou a pokynula Jaye, aby se posadila. Jaya zvedla napůl složenou polní židli, roztáhla ji a sedla si na ni. Varchild se posadila na kavalec a naklonila se ke své návštěvnici.

„Ty jsi holka z města, viď?“ zeptala se.

Jaya se mírně vzepřela. Neměla ráda, když se někdo zabýval její minulostí. „Možná,“ řekla nakonec.

Varchild kývla. „Jsi, to já poznám. Je to vidět na tom, že si myslíš, že s každým se dá vyjít po dobrém, když si s ním sedneš a popovídáš.“

Jaya cítila, jak se jí do tváře hrne horko. „Počkejte…“

„Já pocházím z divočiny,“ řekla mladá generálka. „Při nájezdu sněhových opic jsem přišla o bratra. Mého strýčka – nebeského rytíře – sestřelili balduvští lučištníci. Proto nemám pro barbary ani trochu pochopení.“

„Vsadím se, že jste taky o někoho přišla kvůli černokněžníkovi,“ namítla Jaya.

„To bylo něco jiného,“ odpověděla Varchild. „V divočině jsme nemrtvé vždycky brali jako přírodní sílu, jako třeba sníh. Stěžovat si na ně by bylo jako stěžovat si na mráz. Když jsem byla malá, přišla jsem v bitvě s nemrtvými o dvě tety. Bojovat s nimi bylo jako bojovat s ledovci. Nezdálo se, že v tom byl nějaký rozdíl.“

„Až do nynějška,“ řekla Jaya. „Teď bojovat můžeme.“

„Za cenu toho, že se dáme dohromady s jedním nepřítelem, abychom porazili druhého,“ řekla Varchild.

„Přesně takhle uvažoval i Garrisson,“ prohlásila nevlídně Jaya. „A podívejte se, kam ho to dostalo.“

Varchild střelila po Jaye smrtícím pohledem. „Když jsem poprvé přišla do Krovu a vstoupila do gardy, každý se bál barbarů. Celý svůj život jsem se připravovala na to, že budu prolévat balduvskou krev. A teď jsem tady a musím bojovat po jejich boku.“

„Tak proč to děláte?“ zeptala se Jaya a mírně potřásla hlavou.

Varchild si znovu odfrkla. „Mluvíš jako námezdní mágyně. Jakmile je voda moc horká, můžeš vždycky skočit do jiného rybníka.“

Jaya se usmála. „To je pravda. Než začnete poslouchat, zbavte své tělo všeho jedu. Tím chci říct, když nechcete bojovat, vzdejte se funkce. Není tohle přesně to, co důstojníci dělají, když chtějí odejít?“

Varchild se narovnala. „Král ve mě vložil důvěru! Kdybych odstoupila, předali bychom tím celé království Lim-Dûlovi a Stromgaldovým rytířům.“

„Král ve vás vložil důvěru,“ opakovala Jaya, „a vy jste pro něj až doposud odváděla hodně dobrou práci, i přesto, jak se ve skutečnosti cítíte. Nikdo jiný by po zradě toho spolku nedokázal dát vojska dohromady a přichystat mu odpověď.“

„A pořád musím bojovat po boku těch sněhových o… barbarů,“ pronesla štiplavě Varchild. „Tohle by měla být kjeldořanská bitva, která by uchovala Kjeldor Kjeldořanům.“

Jaya zakroutila hlavou. „Když ty Balduvijce tolik nesnášíte, proč jste se tedy nepřidala ke Garrissonovi a jeho klice, když jste měla tu šanci?“

Po Varchildině tváři přeběhlo překvapení, pak zamyšlení. „Tak takhle jsi mě našla tehdy v hospodě,“ pronesla nakonec. „Viděla jsi mě tam předtím s Garrissonem.“

„Ano,“ řekla Jaya, „ale skutečnost je taková, že jste měla možnost se s ním dát dohromady a řekla jste ne. Proč?“

Ve stanu se rozhostilo ticho. Venku se zvedl vítr a plátěné stěny se začaly třepat.

Nakonec Varchild odpověděla: „Říkala jsem ti, že pocházím ze sedlácké komunity. Avram Garrisson a většina jeho rytířů se narodili ve městě, někteří z nich jsou syny a dcery jiných důstojníků. Když jsem sem přišla, brzy jsem zjistila, že musím potlačovat svůj venkovský přízvuk. Někteří gardisté si o malých vesničkách mysleli, že jsou napůl barbarské. A Garrisson…“ na chvilku se odmlčela. „Ten byl z celé té bandy nejhorší. Když říkal ‚Kjeldor Kjeldořanům‘, myslel tím ‚Kjeldor lidem z měst‘. Venkov by klidně nechal vymřít, pomrznout nebo padnout za oběť Lim-Dûlovi.“

Jaya si vzpomněla na Varchildinu někdejší touhu chránit všechna města, malá i velká. „Takže i kdyby ten spolek vyhrál, vy byste na tom tratila, i kdybyste byla na jeho straně.“

„V mnoha ohledech,“ řekla Varchild a vzdychla. „Mám ráda svůj národ. Chci chránit svůj lid. Respektuji svého krále, ale jeho zájmy nejsou moje. Budu sloužit království, jak nejlépe budu moci, ale nedokážu to dělat věčně.“

„Vydržte to přes tuhle bitvu,“ řekla Jaya. „Dál se uvidí.“

Varchild znovu hluboce vzdychla. „Něco ti řeknu. Avram Garrisson byl protivný nafoukanec a omezený šovinista, ale to neznamená, že to, čemu věřil ohledně nebezpečí barbarů, bylo špatně. Stejně jako to, že král má dobré srdce, neznamená, že má pravdu.“

Jaya se o tom chtěla začít hádat, ale venku udeřil poryv větru a stěny stanu se vzduly jako plachty.

V základech Jayina mozku se uhnízdilo něco těžkého a dobře známého – přivolání.

Vstala a řekla: „Musím jít.“ Vyšla ze stanu, aniž čekala na Varchildinu reakci. Rozhlédla se kolem. Vítr smetl několik volněji upevněných stanů a lidé už pobíhali s dalšími tyčemi.

Vánek byl překvapivě teplý, náhlé varování před hustým sněžením. Přesto Jaye přebíhal mráz po zádech.

Přiběhl Jodah, kterému vítr rozevlával plášť a vestu. „Pojďte,“ řekl.

„Kam?“ zeptala se.

„Na jih,“ odpověděl Jodah. „Dál od průsmyku. Vy to necítíte?“

Jaya se na chvilku zastavila a ucítila to. Volání. Žadonění. Následovala Jodaha, který utíkal z tábora směrem na jih.

Stál tam třetí pahorek, menší než dva obsazené armádami a díky tomu ignorovaný. Oba vyšplhali po úbočí kopce a nahoře ji našli, jak se vsedě se zkříženýma nohama vznáší ve vzduchu.

„To je dost, že jste se ukázali,“ řekla Freyalise. „Jsem ráda, že jste dorazili. Nastal čas splatit dluh.“

Kapitola 15
Mrtví neodpočívají

Poslední ozbrojený konflikt Doby ledové je znám pod několika různými jmény. V několika odkazech je nazýván Lim-Dûlova bitva, zvláště na západě, kde byl černokněžník tou lépe známou z bojujících stran. Většina uznávaných dějepisných spisů jej nazývá Bitva o Kjeldor, neboť budoucnost Kjeldoru závisela právě na tomto střetu.

Zajímavý alternativní název z jednoho záznamu o této bitvě z jihu zní Bitva zástupců sférochodců. Tato verze předkládá myšlenku, že obě armády nebyly o mnoho víc než hračky mocných osobností Freyalise a Leshraka a že ztráty na životech a to, co následovalo, nebylo ničím než další partií velkých kosmických šachů mezi těmito dvěma mocnými silami.

To je samozřejmě spekulace nejhrubšího zrna. Zatímco u Lim-Dûla bylo skutečně vystopováno, že za velkou část své moci vděčil Leshrakovi, neexistuje v současnosti žádný záznam ani od Kjeldořanů, ani od Balduvijců, podle kterého by se na bojišti ukázala Freyalise.

Jistě, Freyalisiny činy v den bitvy jsou pravděpodobně druhá nejznámější událost na Terisiare, hned po zničení samotného Argothu. Proč by se však zatěžovala obyčejnou válkou smrtelníků, když se snažila o důležitější věci?

Ano, v tom to právě vězí, namítají stoupenci této myšlenky. Celá bitva, vlastně celá válka, měla za účel zaměstnat Leshraka prostřednictvím jeho zástupce Lim-Dûla jinými starostmi, až pro něj bylo příliš pozdě na to, aby s Freyalisiným plánem něco udělal. Celá válka na severu ve skutečnosti nebyla dílem Lim-Dûla s Leshrakem coby svým patronem, ale výsledkem Freyalisina pečlivého, věky trvajícího plánování.

Jako historik vidím tyto teorie čistě jako důsledek vrozené touhy člověka činit události, a to i ty důležité, většími, než ve skutečnosti byly. Umístění obou sférochodců do této klimatické bitvy by byla třešnička na dortu, nezbytná k tomu, aby se tato bitva stala opravdu legendární, přestože taková už byla i bez jejich přítomnosti.

Představa, že zrovna v tomto střetnutí smrtelníků v oné době měli své zájmy Leshrac nebo Freyalise, je zajímavá. Ale je to opravdu pouhá představa.

Arkol, argivský učenec

Freyalise seděla se zkříženýma nohama ve vzduchu, podpíraná svou vlastní magií, a kolem ní pulsoval zelenkavý obláček energie. Jodah přemýšlel, zda vlny energie vyzařující ze sférochodkyně učinily je tři neviditelnými nebo zda pouze udržují ostatní mimo. Ať tak nebo tak, nikdo jiný se na pahorku neukázal.

Bohyně byla oblečená v archaické vycpávkové zbroji, jakou Jodah už po staletí neviděl, a na hlavě měla vysokou prošívanou helmu, která čněla do výše jako mitra vysokého kněze. Kápě zdobená drahokamy se jí zvedala na ramenou a pak splývala dolů za zády. Zdálo se, že má svou vlastní vůli, kolébala se v rytmu neslyšené hudby a žádný vítr na tomto světě na ni nepůsobil. Ve skomírajících paprscích zapadajícího slunce působilo Freyalisino tělo dojmem voskovaného obrazu.

Jodah se vytáhl do plné výšky a pronesl jen: „Freyalise.“

Jaya stála vedle a kousek za ním. Byla ráda, že mezi ní a sférochodkyní stojí silnější mág.

„Lorde arcimágu,“ řekla Freyalise s drobným chápavým úsměvem na tváři. „Vypadáte mnohem lépe, než když jsem vás viděla naposledy.“

„Byl jsem… indisponován,“ řekl Jodah. „Teď už se cítím mnohem lépe. Říkala jste něco o dluhu?“

Freyalise před sebou spojila konečky prstů a v očích se jí zablýsklo. „Když jste byl… indisponován, tady vaše družka učinila vaším jménem jistý slib. Slib, jehož splnění nyní požaduji.“

„Velice si cením vaší pomoci, když jsem byl v nesnázích,“ řekl Jodah, „ale byl jsem toho názoru, že dluh už byl vyrovnán, alespoň částečně.“

Freyalise se opět zablýskalo v očích. „To těžko,“ řekla a podívala se za Jodaha na Jayu.

Jodah se k Jaye neotočil, ale místo toho řekl: „Pochopil jsem, že jste strávila nějakou dobu v mé škole na ostrově Lat-Nam. Jedna z mých podřízených mě kontaktovala ohledně vaší žádosti a já jsem jí vydal povolení, aby vám umožnila přístup do celé knihovny. Nenašla jste, co jste hledala?“

„Máte rozsáhlé archívy, arcimágu,“ řekla Freyalise. „Zasloužíte si pochvalu. Myslím, že sám neznáte ani polovinu toho, co tam doopravdy máte. A ano, našla jsem, co jsem hledala, což je důvod, proč jsem teď tady. A ne, pouhý přístup do archívů nesplatil celý dluh, který u mne máte. To jsem považovala za pouhou profesionální laskavost, podobně jako když jsem použila váš bezpečný útulek, abych vás vyrvala ze spárů jisté smrti.“

„A co tedy ode mě chcete?“ zeptal se Jodah.

„Vaše mladá přítelkyně to ví,“ řekla Freyalise a stále se dívala za něj na Jayu.

Jodah založil ruce před sebou a čekal.

Nakonec Jaya promluvila opatrným, nejistým hlasem: „Zrcátko. Chce vaše zrcátko.“

Jodah se překvapeně otočil k Jaye a slyšel, jak se sférochodkyně za ním směje. Jaya udělala krok dozadu.

Trvalo několik dlouhých chvil, než Jodah nalezl slova. „Moje co?“ vydal nakonec ze sebe a slova mu vázla v hrdle.

„Umíral jste!“ řekla rychle Jaya. „Já jsem ani nevěděla, že to zrcátko potřebujete, dokud mi o něm neřekla. A pak by mi neprozradila, kde ho najdu, dokud jsem nesouhlasila, že jí ho dovolíme použít – ve vašem jménu. Lituji, že jsem vám to neřekla dřív. V první řadě jsem s tím vůbec neměla souhlasit, ale vy jste umíral!“

Jodah udělal několik kroků k Jaye, až stál a tyčil se přímo nad ní. Pak se k ní jemně natáhl a dlouze ji objal.

„To je v pořádku,“ řekl laskavě. „Nelitujte. Když budete litovat příliš, zblázníte se.“ Mluvil s Jayou, ale díval se na sférochodkyni. Pak řekl Freyalise: „Víte přece, že na vás fungovat nebude.“

Freyalise se zasmála ohavnou salvou smíchu. „Myslíte si, že mám v plánu použít vaši malou myšlenkovou hračku ke stejným druhořadým hrám jako vy? Že se chci podívat do jejích hlubin a najít své opravdové já? Je mi líto, že vás zklamu, ale já pro ni mám důležitější využití.“

Jodah stiskl rty do tenké čárky. „Během několika dní, možná i dřív, nás čeká bitva. Zrcátko bude velmi užitečné při boji s jinými mágy. Možná později…“

„Možná,“ řekla Freyalise. „Anebo možná chci, abyste dodržel své slovo. Nebo slovo vaší malé přítelkyně.“

„Jsme ve válce,“ řekl odhodlaně Jodah. „Na tom, co se tady stane, může záviset osud celého národa, možná i osud celého východního Terisiare.“

„Osud národa?“ Znovu se ozvala salva smíchu. „Odkdy se vy zajímáte o osud něčeho jiného, než sebe sama a svých studií? Mluvím se stejným Jodahem, který strávil dva tisíce nebo více let zalezlý ve své malé knihovně? S Jodahem, který až do této chvíle neprojevil ani špetku starosti o druhé? S Jodahem, který mezi Lat-Namem a zbytkem světa vztyčil vysoké ledové zdi, jen aby udržel obojí oddělené? Kde byla vaše starost během několika posledních tisíciletí, ó Věčný arcimágu, ó mistře magie?“

„Podstatou magie je změna,“ řekl prostě Jodah. „Jestliže si to zrcátko vezmete, možná tím odsoudíte národ k záhubě.“

Koutky Freyalisiných úst se zkroutily do téměř spirálovitého šibalského úsměvu. „Budu to mít na paměti. Věřte mi, že je využiji k důležitějšímu účelu. A mám plán, stejně jako vy. A ten účel je důležitější než jakýkoli národ, král nebo mág. Tu věc?“ Natáhla tenkou, voskově bledou ruku.

Jodah pomalu sáhl do své vesty, vylovil zrcátko a pomalu je podal sférochodkyni.

Když si je vzala, zeptal se: „Vrátíte mi ho?“

Znovu se usmála. „Jestliže ho budete chtít, až s ním skončím, a jestliže přežijete svou malou bitvu, máte ho mít.“ Vzala si zrcátko a zasunula je do postranního váčku u opasku.

„Je tím náš dluh vyrovnán?“ zeptal se Jodah, zatímco sledoval, jak zrcátko mizí.

„Je,“ odpověděla Freyalise. „Jestliže přežijete Lim-Dûla, přijdu za vámi ještě jednou a naposledy, Jodahu, až bude vše připraveno. Vy už nebudete muset přijít, ale budete chtít.“

Jodah si pouze založil ruce a zahleděl se na Freyalise.

Sférochodkyně povytáhla obočí. „Ještě jeden dárek, než odejdu. Ode mne pro vás za všechny ty staré časy. Nebudou v tom žádné provázky. Pamatujte, Jodahu, mrtví neodpočívají. Ani vy byste neměl.“

Odešla s posledními slunečními paprsky. Světlo se kolem ní ohýbalo a hroutilo do sebe. Západní nebe bylo pouhou zašpiněnou krvavou červení za těžkými severními mraky, mraky, které zvěstovaly nadcházející bouři.

Jaya přešla k Jodahově boku, objala ho a řekla: „Vím, že bych z toho neměla mít špatný pocit. Byl to jediný způsob, jak vás zachránit. Potom vám pomůžu dostat je zpět.“

Jodah jemně pozvedl ruku, aby ji utišil, a zahleděl se na místo, kde seděla sférochodkyně. Pod místem, kde se Freyalise vznášela, už kvetly pryskyřníky, předčasně probuzené k životu její přítomností a nyní odsouzené k umrznutí jejím odchodem. V uších mu zněla Freyalisina poslední slova. Byl to od mocnější sférochodkyně jenom další žert, další kousek vychloubání?

Jodah pevně stiskl rty do čárky a otočil se zpátky k Jaye. „Musíme se vrátit do tábora a připravit se na bitvu. Hned!“

„Cože?“ zeptala se Jaya, ale už mluvila s prázdnem. Arcimág už utíkal dolů s kopce, až se jeho nohy sotva dotýkaly zmrzlé trávy.

Přes rameno zavolal: „Mrtví neodpočívají!“

Jaya se hnala za ním a proklínala jeho nechuť odhalit se trochu víc.

Když Jaya dorazila do tábora Kjeldořanů, už se v něm rozpoutal povyk. I na druhé straně cesty v táboře Balduvijců začínaly planout signální ohně.

A pak se nebeští rytíři vrátili s hrozivým potvrzením: Lim-Dûlovy síly jsou mnohem blíž, než si všichni mysleli, na opačné straně průsmyku. Přes noc průsmyk překonají a ráno budou tady.

Mrtví neodpočívají, ale pochodují a bojují, a provizorní aliance na ně musí být připravena.

*****

Ráno nastalo pod ocelově šedivým nebem kalné, pomalé svítání. Mraky se táhly od obzoru k obzoru jako hustá vlna a úsvit zbarvoval jejich spodní strany do ruda.

S úsvitem dorazila Lim-Dûlova armáda. Vyvalila se z hor jako proud červů z rozkládající se mrtvoly. Nejprve přicházela vlna mrtvých za vlnou – otrhaní kostlivci s kostmi ošlehanými od severních větrů a oživené mrtvoly s padesátkrát prohnilými a znovu zmrazenými těly. Rysy zombií byly zkrouceny bolestí jejich smrti a z očí v potemnělých tvářích zbývaly jen zářivé oharky.

Přední linie nemrtvých se čelně střetla se spojeneckými obranami. Kjeldořané v ocelových a řetězových zbrojích vytvořili tvrdý střed a balduvští barbaři jim stáli po bocích. Armády strávily chladnou noc výstavbou všech možných barikád, jaké se daly postavit, a kopáním zákopů ve zmrzlé půdě. Gustha nechala některé své mágy pracovat na obranných kouzlech, než ji Jodah zastavil – před příchodem černokněžníkových sil nebude čas na odpočinek a mágové budou potřebovat svou energii v nadcházející bitvě. Nyní stál Jodah s polovinou Gustiných mágů za středem, zatímco Jaya byla s Lovisinými barbary na pravém křídle a druhá polovina barbarů byla spolu se zbytkem Gustiných mágů nalevo pod Gustiným velením. Varchild ten večer vypadala, že je všude najednou. Chodila sem a tam po celé linii, povzbuzovala Kjeldořany i Balduvijce a říkala jim, aby zadržovali postup nemrtvých a nedovolili jim projít, ale ani nezahajovali vlastní úder, dokud se neozve signální roh.

Nad ránem nemrtví zasáhli přední linie jako vlna – náhlá, tichá a smrtící. Kdyby se spojenci nebyli připravili, legie mrtvol by obě armády rychle obklíčila a zdecimovala. Takhle však narazila na narychlo zbudovanou obranu a připravená kopí a byla lapena jako mouchy v jantaru. Za nimi se na bojiště valili jejich další bratři, kteří vedli svá třesoucí se mrtvá těla přímo do rány připravených mečů.

Jodah už dříve varoval Varchild a Chladnookou před touto taktikou – Lim-Dûl má dost nemrtvých, aby je obětovával, a tihle mají za úkol jenom oslabit spojenecké síly. Příval mrtvých už začínal slábnout a živí válečníci se snažili spálit padlé nepřátele všude, kam dopadli. Brzy se rozhořely hranice, které vytvořily ohnivou zeď, jež zpomalila Lim-Dûlovy hordy. Nově dorazivší nemrtví lezli skrz plameny, vedení božským šílenstvím svého pána, a při snaze dostat se ke své kořisti začínali hořet. I oni byli odráženi na tuctu míst.

Střed i obě křídla se proti vlně nemrtvých pevně držela, ale Jodah byl stále neklidný. Opravdový útok měl teprve přijít.

Úder byl zvěstován křikem shora. Jodah natáhl hlavu vzhůru a uviděl velké spektrální koně, kromě kostí celé průsvitné, na nichž jely spektry v černé zbroji. Přízrační jezdci se snesli nízko nad kjeldorské linie v naději, že vystraší vojáky a odčerpají oheň mágům.

Mágové na půl tuctu míst na tento posměch zareagovali, když různí čarodějové hledali mezi nepřáteli snadný cíl k zabití. K obloze vystřelily ohnivé koule a šipky modrobílé energie. Většina jich minula – jedna nebo dvě se trefily a smetly nemrtvého jezdce k zemi, kde jej okamžitě zaplavili gardisté a barbaři.

Jodah věděl, že tohle je v Lim-Dûlových očích výhodný obchod – jedna nestvůra za jedno čarodějovo kouzlo. Černokněžník má nestvůr víc než dost, zatímco každý čaroděj může svá kouzla potřebovat později. Jodah jejich touhu chápal – on sám chtěl pročistit bitevní pole vhodně zvoleným kouzlem, ale magie bude zapotřebí později, až nastane nejkritičtější čas. Doufal, že i Jaya nezapomněla na jeho varování a drží se zpátky.

Kjeldorská odpověď na nálet dorazila v podobě nebeských rytířů, kteří se snášeli shůry na svých obřích sokolech. Spektry se polekaly a nemálo jich bylo smeteno s koní a jejich těla rozdrásána drápy pokovanými ocelí. Ostatní vzaly nohy na ramena a nízko nad zemí letěly zpátky k postupující armádě nemrtvých.

Mnozí nebeští rytíři je pronásledovali. Jodah za sebou zaslechl svolávací signál z velikých rohů. Zhruba polovina rytířů ho uposlechla, ale druhá polovina pokračovala v pronásledování. Spektry již byly v plném letu a stahovaly se k malému černému vrcholku, který tam předtím nebyl. Jodah se přistihl, jak křičí, přestože ví, že ho na takovou dálku nemůže být slyšet, zatímco se tvrdohlaví rytíři příliš přibližovali k černému vrcholku.

A pak vyšlehla obrovská ohnivá koule, která ozářila ranní nebe a rozervala mračna nad sebou. Z nebe spadl přibližně tucet nebeských rytířů v plamenech.

Na bojiště konečně dorazil Lim-Dûl.

Černý kopec byl jeho vůz. Jel ve velké stupňovité pyramidě, zigguratu vytesaném z černého dřeva, kterou nesla stovka nemrtvých otroků. Byla to umělá hora a na její špici se za velkým černým baldachýnem nacházel Lim-Dûl. Ačkoli nebyl v dosahu žádného kouzla, které arcimág měl, Jodah spatřil o jeden schod níž mohutný obrněný obrys správce Chaesky, celý v černém až na červený rukáv podél jedné paže, té, kterou mu Jodah usekl. Jeden schod pod správcem stála další postava, oblečená v kjeldorské zbroji. Avram Garrisson, vůdce zrádných Stromgaldových rytířů.

Teď teprve začal opravdový útok. První vlna se skládala z nejslabších Lim-Dûlových mrtvých, kteří nebyli o mnoho víc než kostry potažené zmrzlou potrhanou kůží. Teď nastoupily pečlivěji vytvořené nestvůry – mohutní netvoři s otlučeným tělem a kostlivci s černými leštěnými kostmi. Ti už nepadli po první ráně mečem, ale snažili se zmocnit se zbraně, která ji uštědřila, a napadnout s ní jejího majitele.

Linie se začala na tuctu míst prohýbat a polevovat, a tak byli Jodah a Varchild přeřazeni do rozdílných částí, aby tam byli ku pomoci. Jodah se přistihl, jak se neovládá a používá svá kouzla – tu malé léčení, tam trochu regenerace, a proklínal se za vyplýtvání každého kousíčku many, který bude zapotřebí později.

Nyní byli mezi nemrtvými válečníky zombifikovaní bojovníci, které Kjeldořané poznávali. Jejich noví nepřátelé byli bývalí druzi, oživení do náznaku života a bojující na Lim-Dûlově straně, kdysi živé tváře zkřivené do pokroucených napodobenin. Byli tam také jiní, čerstvěji mrtví – členové Stromgaldova spolku, jejich bledá těla probodaná a pokroucená podle rozmarů jejich nového pána.

Jodah se ocitl mezi Řádem Svaté pochodně, když na ně zaútočila hrstka popelavých ghúlů s kouřově šedými tvářemi, které jim dodávaly vzhled nemrtvých opic. Vůdcem ghúlů byl bývalý muž jménem Klausson, stále oděný ve zbroji Svaté pochodně. Oči měl vyloupnuté a nahrazené železnými kuličkami, z nichž jako slzy ulité ze železa visely krátké řetízky. Přesto s tímto mužem nedokázal bojovat nikdo, kdo pod ním někdy sloužil, a jednotka začala váhat a stahovat se.

Jodah se proklel, že musí vyplýtvat kouzlo, ale sáhl do sebe, vytáhl kouli červené many a mrštil ji na nemrtvého velitele. Klaussonovo bledé tělo chytilo jako troud a jeho mrtvola ovázaná řetězy se okamžitě ocitla v plamenech. Vojáci se shromažďovali k boji s ghúly, ale Jodah stále potřeboval najít mladou vůdkyni řádu Klazinu Jansdotter, aby vedla protiútok jednotky a zahnala nemrtvé z barikád.

Klazina si křikem zjednala pořádek a jednotka se začala znovu dávat dohromady, bojovat o barikády a házet poslední popelavé ghúly na hranici s jejich hořícími soudruhy. Následoval krátký oddech, pak se zdálky ozvalo zatroubení pekelných rohů a začal nový úder.

Jodah v očekávání zaťal zuby a přemýšlel, jak se drží křídla. A jak si vede Jaya.

*****

Lim-Dûlova zastrašovací taktika byla méně účinná na koncích linie, kde barbaři s velkým potěšením zabíjeli každého člena spolku, kterého uviděli, poněvadž věděli, že v tomto případě jim zabíjení Kjeldořanů vynese vděk. Před Lovisinou jednotkou vedl smolařský člen spolčení jednotku Lim-Dûlových modře lakovaných kostlivců. Barbaři v mžiku přeskočili barikádu, aby s kostlivci mohli bojovat, a vůdce útoku zdolal Stromgaldova válečníka jedinou ranou své dvouhlavé sekyry.

K obraně se připojila Jaya, ozbrojená jedním z kjeldorských mečů s vytesanými runami. Mystičtí šermíři se již dříve v boji rozdělili podél barikád a nyní o jejich přítomnosti svědčil občasný úder blesku nebo zasvištění magické energie.

Co se týkalo Jayi, ta s kouzly šetřila. Jodah se výslovně zmiňoval, že je třeba nenechat se Lim-Dûlem vyčerpat a neztrácet magii. Až dosud tuto radu dodržovala.

Nyní šplhala na barikády další rota nemrtvých, kostliví válečníci, kteří lezli na padlé mrtvé, aby překonali zábrany. Jaya pozvedla meč a vyrazila kupředu, když na vrch vylezla zrádná vůdkyně jednotky.

Jaya klopýtla a zastavila se. Tuhle zrádkyni poznávala.

„Nazdar, Jayo,“ řekla Belenda Danisdotter, stále ve zbroji nebeských rytířů, v jaké ji Jaya viděla naposled. Tvář měla šedivou, maso z obou lící bylo vytrháno a viselo jako praporky z čelistní kosti. Oči měla mrtvé. Nemrtvá postava se usmála, ale fungovala jí jen polovina obličejových svalů. „Doufala jsem, že tě tady najdu,“ řekla nemrtvá nebeská rytířka a bez námahy vytáhla zbraň.

Jaya na poslední chvíli zvedla vlastní meč a zachytila rytířčin úder. Vykloubila si rameno, jak odrážela váhu rány. Belenda se chovala a mluvila klidně, ale její útoky byly přímé a smrtící.

„Belendo,“ procedila Jaya skrz zaťaté zuby. „Bojuj s tím! Nenuť mě to udělat!“

„Měla bys bojovat po našem boku,“ řekla Belenda a zaútočila na Jayu silným rozmáchlým seknutím svou zbraní. Jaya úder odrazila, ale zapotácela se. Kostliví válečníci kolem nich mezitím vytvořili kapsu, na kterou teď barbaři s potěšením doráželi.

„Měla bys bojovat po našem boku,“ zopakovala Belenda. „Měla bys být na správné straně. Ne mezi těmi sněhovými opicemi. Lim-Dûl nám ukázal cestu. Měla bys být s námi. A taky brzy budeš.“ Další rána, výpad, kterému Jaya na poslední chvíli uhnula.

Jaya zaklela a dávala si dohromady myšlenky. Část mysli jí napovídala, že tohle je nejzákladnější černokněžníkův trik – postavit je proti bývalým přátelům. Ale ani při setkání s realitou staré kamarádky se nedovedla přinutit k zabití Belendy.

Belenda se nesouměrně zašklebila. „Lim-Dûl se o tebe postará. Chce tě. Vás všechny.“ Rozmáchlý úder, který byl příliš široký a příliš lehký, takže se mu dalo snadno uhnout.

Jaya cítila, jak se jí do očí derou slzy. Vyrazila na nemrtvou rytířku a vykročila do cesty, kterou prosvištěl její meč. Vrazila svůj runami posetý meč přímo do hrudi staré kamarádky a pocítila, jak až po jílec zajel do zetlelých orgánů.

Jaya zakroutila mečem a vytáhla jej šikmo ven. V břiše nemrtvé bytosti zůstala zející díra.

Belenda se podívala dolů na mrtvé šedé orgány, které se jí sypaly z hrudi a žaludku. Pokývla a pohlédla na Jayu. V očích nebeské rytířky se zablesklo uznání, ale jen na chvilku.

„Díky,“ řekla Belenda.

Jaya zařvala a máchla mečem v jediném úderu v úrovni krku. Hlava nebeské rytířky dopadla na zem jen chvíli před tím, než se zhroutilo její tělo.

Jaya padla na kolena a zakryla si ústa, aby odvrátila zvracení. Zapomněla na ostatní kostlivé válečníky, na bitvu, na celou válku. Hleděla na nehybnou mrtvolu, dokud neuslyšela, jak někdo volá její jméno.

„Ballardová!“ křičela Lovisa Chladnooká. „Trefili ťa nebo co?“

„Tref… Ne,“ zavrtěla hlavou. „Jen tuhý protivník.“

„Tak tu zkurvenú věc spal a pohni kostrú!“ zařvala barbaří náčelnice.

Jaya se rozhlédla kolem. Zbytek Belendiny jednotky byl rozdrcen a další válečníci na pravém křídle nyní proráželi kupředu. Jaya neviděla, že by dostali signál k postupu, ale barbaři nečekali. Už byli na barikádách a mezi nemrtvými jednotkami, skrz něž si prosekávali širokou cestu.

Námezdní mágyně chytila Lovisu za rukáv jejího bojového oděvu.

„Máme počkat na signál!“ křičela.

Balduvská náčelnice zavrtěla hlavou. „Volať moje lidi zpátky z boja je jako hádať sa s lavinú. Najlepší, co možem urobiť, je vytrvať.“ Velká blonďatá žena pozvedla meč a dala celému křídlu pokyn k postupu.

„Za tuhle bitvu dostanu súdek dobrého piva,“ prohlásila Chladnooká s ošklivým úšklebkem, „a dobrého koňa! Všecko, co k temu potřebuju, je Lim-Dûlova hlava!“

*****

Na levé straně linie Gustha Ebbasdotter křičela na barbary, které udržovala na místě výhrůžkami a čistou silou vůle. Nemrtví doráželi na jejich pozice jako oceán na zamrzlý útes, ale oni je znovu a znovu zaháněli zpět.

Křičela i na své mágy. Její jednotka čarodějů plýtvala energií. Proti létajícím spektrám byli nejúspěšnější, ale některým členům jednotky už nezbývala kouzla a nedokázali vyvolat žádnou další magickou energii. Gustha je stáhla zpět z linie a volala na barbary, aby jim zabránila v postupu vpřed.

Naneštěstí i ona používala kouzla. Zeď ledu, aby zpevnila slabé místo barikády. Iluzi létajících lidí, aby odlákala nepřítele, když dorazily posily. Vířící oblak horké mlhy vyslaný do nepřátelských linií v naději, že je uvaří dřív, než dorazí až sem.

Pokaždé, když seslala kouzlo, se proklela. Nebyla bojová mágyně, ale sesílání kouzel bylo to jediné, co uměla. Kdykoli nastala nějaká krize, její okamžitá odpověď na problém bylo kouzlo. Přicházelo to na ni přirozeně a neměla čas přemýšlet nad jiným řešením.

Po Gustině pravé ruce, směrem ke kjeldorské části linie, se ozval výbuch. Lim-Dûlovi vojáci něco odpálili a k nebi stoupaly plameny a dým. Gustha běžela k dýmu a křičela, aby udržela linii.

Poblíž místa, kde se kjeldorské linie setkávaly s Gustinou polovinou barbarů, detonovalo obrovské zařízení, zřejmě gobliní střelný prach. Mezi barikádami zel rozlehlý kráter a po jeho obvodu ležely rozmetané údy vojáků obou stran.

Do kráteru se valili nemrtví – řady kostlivých válečníků a zombifikovaných farmářů se bezmyšlenkovitě trmácely do jámy. Za nimi následovali další, kráčeli po zádech svých padlých nepřátel, které tím zašlapávali ještě hlouběji do roztavené půdy kráteru.

Lim-Dûl si to může dovolit, pochopila Gustha. Může vyhodit do vzduchu tolik svých vojáků jen proto, aby umožnil průchod jiným. Otočila se k barbarům a vyštěkla rozkaz. Nemrtví tady musejí být zastaveni. Jejich strana kráteru se stane novou obrannou linií.

Pak uslyšela, jak ji někdo volá jménem. Byl to známý hlas.

Kráčel k ní Avram Garrisson s tasenou zbraní. Bez námahy překračoval záda mrtvolných válečníků v kráteru. Znovu na ni zavolal.

„Gustho Ebbasdotter!“ křičel. „Jak můžeš takhle zrazovat Kjeldor? Jak ses mohla spojit s nepřáteli svého lidu?“

Tvář měl stejně šedivou jako vousy a ústa měl rozevřená dokořán jako bránu do pekla. Jeho oči byly nemilosrdné ocelové kuličky, ale Gustha jej poznala podle hlasu – a podle urážek.

„Jediný nepřítel tady jsi ty, Garrissone!“ zabručela Gustha, neovládla se a vypustila z konečků prstů ledovou šipku. Magická střela se rozbila o Garrissonovu hruď. Vůdce Stromgaldových rytířů se jenom zasmál a přívěsek na jeho krku se rozzářil smrtelně bledým světlem.

„Budeš muset udělat něco lepšího, zrádkyně!“ odsekl Garrisson a vytáhl z pochvy zbraň se širokým jílcem. „Ty a ten tvůj slabý král! Navrátíme Kjeldor jeho opravdovým hrdinům!“

Gustha zařvala nadávku a vystřelila na nemrtvého válečníka další ledovou střelu, pak třetí. Třetí způsobila, že sebou Garrisson škubl a zapotácel se, což dalo Gustě naději. Ale čtvrtá se jen neškodně rozprskla na jeho zbroji. Přívěsek nyní zářil jasným bílým světlem.

„Jen základní kouzelnický um, čarodějko,“ ušklíbl se Garrisson. „Nemáš dost síly, abys přemohla moje ochrany. A než ji budeš mít, budete ty a tvé sněhové opice mrtví. Velmi brzy budeš bojovat po mém boku, Gustho. Usnadni si to. Nenuť mě ubližovat ti víc, než nutně musím.“ Nad těly, po nichž šlapal, se rozléhal jeho uštěpačný smích. „Jsem si jistý, že pro tebe máme místo,“ řekl a jeho úsměv se stále rozšiřoval, zatímco se nohou dotkl napůl roztříštěné lebky jedné zombie. „Když nic jiného, tak jako výplň.“

To už bylo na královskou mágyni příliš. Gustha zařvala jako barbaří šaman a vypustila na vůdce Stromgaldových rytířů pravý masakr. Od prstů jí tančily ledové šipky a výbuchy, klikaté oblouky blesků i síly příliš tajemné, než aby je bylo možné popsat. I samotný vzduch se pod jejím útokem začal rozkládat.

Garrisson se náhle přestal smát, když přívěsek kolem jeho krku z náhlého přívalu magie, který na něj byl uvolněn, explodoval. Roztříštěné úlomky se mu zaryly do hrudi i do tváře a Garrisson se zapotácel. Gustha ovšem stále pokračovala v útoku, až se vzduch kolem nemrtvého válečníka vlivem jejích kouzel srážel.

Pak přestala a chytila se za hruď. Rozlila se v ní bolest, bolest, která pronikala jejím smrtelným tělem. Zatímco se dívala, kouř a popel kolem místa, kde stál Avram Garrisson, se rozptýlil.

Bylo tam prázdno. Na místě, kde dříve stál vůdce Stromgaldových rytířů, nebylo nic. Gustha si nebyla jistá, zda uprchl nebo zda ho rozmetala na drobné kousíčky.

Teď však byla prázdná, mysl vyčerpána, její srdce zbaveno každé vzpomínky, každičkého kousku many. Proklela se za začátečnickou chybu – možná zabila toho zrádce Garrissona, ale za jakou cenu?

V tu chvíli se kráter plný nemrtvých před ní pohnul. Začalo to jako vlnění na vzdáleném konci jezera plného mrtvol a s postupem vpřed to nabíralo na intenzitě. Zombie nyní lezly jedna na druhou a vytvářely velikou vnímající hromadu, která pulsovala vlastními, nemyslícími energiemi.

Gustha sotva stihla znovu zařvat, než se na ni nemrtví sesypali jako lavina.

*****

Linie teď vypadá jako had, pomyslel si Jodah, jako klikatá bariéra mezi živými a mrtvými. Zombie prorazily barikádu na desítkách míst a kjeldorští rytíři se shlukli do pevných jednotek, aby je zahnali zpět. Dovnitř se nasunula veliká boule, jak barbaři prorazili na pravém křídle. Poblíž Gustina levého křídla se ozval výbuch a barbaři byli zahnáni zpátky, jen aby se znovu seskupili a zaujali původní místa.

Postup pravého křídla se rychle zbrzdil, když se nemrtví shlukli kolem hlavního tělesa barbarů a jiní je úplně obešli a napadli kjeldorské jednotky, které se stále držely na místě.

Varchild přijela k Jodahovi a křičela: „Musíme dát rozkaz k postupu!“

„Ještě je brzo!“ křičel Jodah ve snaze, aby mu v rámusu bitvy bylo rozumět.

„To řekněte těm sněhovým opicím!“ odplivla si Varchild. „Ty už vyrazily do boje a teď jsou odříznuté. Teď nebo nikdy – řekněte to ostatním svým mágům!“

Jodah přikývl a vydal rozkaz Gustiným starším studentům z Královské akademie. Mágové nyní zahájili své litanie a modlitby, své rituály a schránky. Měli za úkol poskytnout ochranu před Lim-Dûlovými nejhoršími kouzly, zatímco bude střed linie postupovat vpřed.

Jodah zaslechl vzdálené troubení rohu, opakované dalšími ještě ve větší vzdálenosti, a střední část kjeldorské linie se jako jedna jednotka dala do pohybu kupředu. Jodah a mágové uprostřed kráčeli v jejím srdci.

Pomalu se dostávali k bažině mrtvých mužů a žen, rozsekaných mrtvol, které byly magicky oživeny a jejichž ruce a paže se stále hýbaly a chňapaly po nich, když procházeli kolem. Překonali barikádu i doutnající hranice dříve ubitých mrtvol, nyní spálených, aby zůstaly po smrti.

Nemrtví padali pod jejich kopími a meči. Jiní procházeli kolem nich, někteří bezmyšlenkovitě pospíchali do samotného tábora za svým cílem a ignorovali všechno ostatní.

Varchild se o ně nestarala – jestliže tady dnes neuspějí, stejně se nebudou mít kam vrátit.

Prostřední předvoj vytvořil malý komínek a z jeho vrchu Jodah viděl, že barbaři už vyrazili kupředu a teď jsou obklíčeni legiemi nemrtvých. Jodah se podíval za sebe, zda nenajde nějaké kjeldorské rezervy, jednotky, které by mohly barbarům pomoci. Ale Varchild už přesunula kavalérii hiparionů na levé křídlo, aby pomohla zbytku jiné kjeldorské jednotky u kráteru. Od Varchild žádná pomoc barbarům nepřijde.

Jodah zaklel a sáhl do své mysli pro nové kouzlo, teprve nedávno zvládnuté. Myslel na výzkum kjeldorské historie, který prováděl. Myslel na legendu o Arktickém lišákovi, válečníkovi, který zastínil i Martona Stromgalda. Myslel na legendární ztracenou jednotku, která zmizela v mlhách, kde Stromgalda potkal jeho konec.

Spojil své vzpomínky se silou zářící many uvnitř sebe a přivedl je k životu.

*****

Jaya, obklopená nemrtvými, byla nyní odkázána jen na několik posledních kouzel a svůj runami zdobený meč. Průlom se zadrhl až k úplnému zastavení a nemrtví teď byli mezi nimi. Válka se vyvinula do množství jednotlivých bitev, živých proti mrtvým, a mrtví vítězili. Oběti z řad barbarů se už začínaly zvedat ze spánku smrti a povstávat do boje proti svým bývalým druhům. Čím déle zůstavali na místě, tím horší byla jejich šance. Museli buď okamžitě začít postupovat, nebo se stáhnout, a stáhnutí by se brzy proměnilo v úprk.

Jaya sekala, kam musela, používala kouzla jen tehdy, když se tomu nedalo vyhnout, a snažila se nemyslet na Belendu Danisdotter.

Podpálila netvora s bradavičnatou tváří před sebou a rozhlédla se po Lovise Chladnooké. Mohutná barbaří žena byla obklíčena, ale každým širokým máchnutím bojovou sekyrou stínala dva nebo tři protivníky. Jestliže se k ní Jaya dokáže dostat, snad si společně probojují cestu ven z pasti, do níž se dostali.

Pak Jaya uslyšela rohy. Nebyly to kjeldorské rohy, ale prchavé, mystické rohy. Rohy dávno zapomenuté.

Po její levici se objevili rytíři na koních a Jaya si nejprve myslela, že konečně přijela kavalérie. Pak se jí zastavilo srdce, když viděla, že muži na koních jsou přízrační a strašidelní. Strach se proměnil v úlevné zmatení, když ozbrojená nemrtvá kavalérie udeřila na Lim-Dûlovy nemrtvé jednotky a prosekávala si jimi cestu jako kosa pšenicí.

Jaya spatřila vybledlý prapor jednotky a teď už s jistotou věděla, co se děje – Jodah znovu stvořil Jarkeldův řád, tak jako Lim-Dûl oživoval učence ve svém sklepení. Vyvolaní válečníci se pohybovali jako strašidla a jejich velkým koním se kouřilo z nozder.

To byla Jodahova práce. Jaya ucítila, jak jí přebíhá mráz po zádech – i Jodah ztrácí kouzla, která budou zapotřebí pro poslední bitvu s Lim-Dûlem, a právě jedno vyplýtval jen proto, aby ji zachránil.

Nemrtví před nimi se rozplývali. Jaya se dostala k Lovise Chladnooké, která zvedla zakrvácené ruce a vydala hlasitý pokřik. Ostatní přeživší barbaři se k ní připojili a křídlo začalo opět prorážet vpřed.

*****

Jodahovy jednotky v centru se ocitly pod magickou palbou. Plameny vířily po stranách ochranné schránky, kterou vytvořili mágové, ale až dosud byla veškerá úmrtí zapříčiněna pouze bojem. Nemrtvých tady přibývalo a vojáci zakopávali o kusy kostí a utrhané údy. Létající spektra se snesla příliš nízko a byla smetena s nebe. Jodah však stále postupoval s jednotkou a doufal, že dokážou dorazit k Lim-Dûlovi včas.

Pod náporem nemrtvých se bitva kolem nich rozdrolila. Mezi rotu vpadlo několik Leshrakových služebníků s netopýřími hlavami a postup téměř ustal, zatímco byly tyto zrůdy rozsekávány na kusy. Jeden z nich ukousl jedné mágyni ruku v předloktí, ale mladá žena byla stále natolik duchapřítomná, že ještě v netvorově chřtánu vypustila ohnivou kouli, která je oba usmrtila.

Na zemi skupina kostlivců předstírala mrtvé, dokud přímo nad nimi nepochodovali Kjeldořané, a pak na svých místech povstala a zaútočila. Než mohl být útok zastaven, jednotka se opět málem rozpadla.

Pak přišel z pravé strany lukostřelecký útok od skupiny nemrtvých se zsinalými tvářemi v kjeldorských uniformách. Varchild vydala rozkaz a zbytek kavalérie tu jednotku pobil, ale vojsko přišlo o další mágy.

Jodah se cítil nemocný a unavený ještě dřív, než se vůbec dokázali dostat k Lim-Dûlově černé pyramidě. Po Gustě na levém boku nebyla ani stopa a výhled na Jayu napravo ztratil. Varchild byla zasažena do obličeje a z rány těsně pod pravým okem jí prýštila krev. Na okrajích magických schránek vybuchovaly další ohně. Jodah jen doufal, že tato kouzla sesílá Lim-Dûl a že bitva vyčerpává i jeho.

Obě strany bitvy ustoupily, když mezi nimi produsal obrovský mechanický muž, jeden ze soldevských golemů. Arcum splnil svůj slib, že ho přivede k životu a rozchodí, ale zdálo se, že jeho život bude jen krátký. Zasekl se v něm nějaký ventil a z golema se stal žhnoucí drtič. Vyrazil směrem k černé pyramidě a zmizel z dohledu. Pak se zepředu ozval mohutný výbuch a na nemrtvé i na mágy se snesla sprška úlomků rozžhaveného kovu.

Pyramida byla již blízko a k Lim-Dûlovi se blížily dvě jednotky, Lovisini barbaři a Varchildini rytíři. Jodah byl v dosahu kouzla, ale černokněžník se ze svého černého palankýnu vytratil. Jestliže si Lim-Dûl do pyramidy uložil nějakou energii, její zničení by bylo kritickou ranou pro jeho možnost pokračovat.

Jodah si začal sám vytahovat svou energii, aby seslal nad pyramidu bouři s blesky. Trvalo by nějaký čas, než by shromáždil manu, vytvaroval ji do správné nádoby a seslal na cíl. Čas, který neměl.

Napřed se po jeho pravé ruce objevil velký ohnivý záblesk, podobný těm, které se bez obtíží provalovaly nad Jodahovou jednotkou. Lim-Dûl změnil cíle a mezi barbary vykvetla mohutná ohnivá koule. Jodah ucítil, jak něco v jeho mysli zamihotalo a vyvolaní dvojníci Jarkeldova řádu se v žáru zatřepotali a vypařili se bez návratu.

Jodahovi se stáhlo srdce, když mu došlo, že v jednotce smetené ohnivou koulí byla pravděpodobně i Jaya. Úzkost mu udusila kouzlo v hrdle a zabila jeho magii.

Pak se i Jodahova jednotka ocitla pod útokem, tentokrát od mohutných močálových netvorů. Jejich vůdce jel na nemrtvém jednorožci, jehož maso bylo vytrháno, aby odhalovalo jeho krvácející svaly. Byl to Avram Garrisson, zbroj měl potrhanou a tvář ztuhlou ve šklebu. Šklebu, který vypadal, že se rozšířil, když spatřil Varchild.

„Vesnická holko!“ zvolal. „Škoda, že nemáš na to, abys vybojovala opravdovou bitvu!“

Byl to jen malý posměšek, ale stačil. Jodah vykřikl, ale Varchild zaťala paty do boků svého koně a její mohutný válečný oř vystřelil kupředu. Obklopili jej netvoři a strhli Varchild ze sedla.

Když už Varchild nebyla vepředu, jednotka se v mžiku rozpadla. Někteří rytíři pádili vpřed, aby pomohli své vůdkyni stržené s koně, jiní se začali zahrabávat. Další utíkali, jak se na ně valili nemrtví. Také mágové uprostřed jednotky se zmítali a mnozí prchali. Jeden se pokusil vzlétnout, ale téměř ihned ho chytila spektra, rozervala jeho tělo a rozházela kousky na ostatní.

Ne! pomyslel si Jodah. Byli jsme už tak blízko! To však byla jeho poslední myšlenka předtím, než se zem kolem nich vzedmula a obrátila se proti přátelům i nepřátelům. Močáloví netvoři zavyli, jak se jim pod nohama otevřely roztavené jámy, a Kjeldořané sténali a prchali z bojiště, když viděli své druhy opařené až k smrti. Avram zmizel ve víru hlíny, ve vodorovné lavině, a Varchild s ním.

S erupcí přišla detonace velké síly. Jodah zareagoval automaticky, hodil na sebe další kouzlo a pevně si je obepnul kolem sebe jako plášť. Výbuch se jím protlačil a rozmetal všechny okolo něj, ale on samotný zůstal nedotčený, nanejvýš oslněný.

Když jím vlna procházela, Jodah se schoulil do klubíčka. Když vzhlédl, byl sám. Mezi ním a základy černé pyramidy byl jen pás hlíny. Na jejím nejnižším stupni stál Lim-Dûl a z jeho dlaní ještě vyprchávala magická energie.

Samozřejmě, pomyslel si Jodah, po tom všem Lim-Dûl chce, aby poslední bitva proběhla jenom mezi námi dvěma – mezi starými známými.

Černokněžník prošel velkou proměnou. Lim-Dûl měl velké rohy jako mohutný skopec a ramena mu přetékala svaly, aby je unesl. Na sobě měl stále tentýž oděv, v jakém ho Jodah potkal poprvé. Pravou ruku měl posetou prsteny a prsty levé ruky si s nimi pohrávaly. Kývl na Jodaha.

Arcimág oplatil kývnutí. Bylo tu ticho a zvuky smrti a boje se zdály být na míle vzdálené.

„Nazdar, příteli Jodahu,“ řekl odtažitě Lim-Dûl.

„Nazdar, černokněžníku,“ odpověděl Jodah a zvedl se ze spálené země. „Nebo tě mám oslovovat tvým skutečným jménem? Měl bych říct: nazdar, ‚příteli‘ Mairsile?“

Kapitola 16
Souboje a vyvolávání

Historie Lim-Dûla po jeho poslední bitvě zcela pohltila a stejně jako u všeho ostatního z oné slavné doby existuje nesčetně mnoho variant, co se s ním stalo. Podle jedné pověsti jej Varchild sťala mečem, který ukul koncil sférochodců, a rozprášila jeho kosti do pěti větrů. Podle jiné královská mágyně Gustha Ebbasdotter položila vlastní život za jeho zabití. Podle třetí se proti němu obrátili jeho vlastní služebníci a zabili ho. Některé verze hovoří o tom, že se do dění vmísil ten či onen sférochodec a zbavil svět Lim-Dûlovy hlouposti.

Já nedávám přednost ani jedné z nich, ale raději se dívám do stínů, na podobné odkazy v učených textech a legendách. Každý odkaz sám o sobě je neškodný, ale když se spojí dohromady, objeví se ve vyvrcholení bitvy, v době, kdy byl Lim-Dûl na Dominarii spatřen naposled, jedna konkrétní postava.

Jsou nějaké pochybnosti o tom, že tato postava byl Jodah?

Arkol, argivský učenec

Černokněžníkova ruka se zastavila na červeném prstenu, na největším na jeho pravé ruce.

„Á,“ řekl. „Tak ty jsi na to nakonec přišel.“

„Jsi Mairsil,“ řekl Jodah a pomalu kráčel k nelidskému černokněžníkovi. „Bývalý vůdce Společenstva mágů. Když jsem tě viděl naposled, byl jsi v plamenech.“

„Zotavil jsem se,“ řekl Lim-Dûl. „Posunul jsem se ve světě výš.“

„A přesto nejsi úplně Mairsil,“ podotkl Jodah. „Jsi původní osoba, která nosila tohle tělo, Lim-Dûl.“

„Lim-Dûl byl muž na prahu smrti,“ pravil klidně černokněžník. „Našel prsten, do kterého Mairsil vtěsnal velkou část své moci. Mairsil Lim-Dûla instruoval, informoval a přetvořil. Znovu se zrodil jako kombinace nás obou. Hodně se to podobá tomu, co provádíš se svým vzácným zrcátkem. Když o tom teď mluvím, něco mi to připomenulo.“

Lim-Dûl zvedl ruku, Jodah se neovládl a znovu se schoulil do své ochranné schránky. Arcimág pocítil, jak skrz něj prochází vlna horké many, ale nic mu neudělala. Nenalomila žádnou schránku, nespustila žádné kouzlo.

Lim-Dûl se zamračil. „Tím by se mělo tvé zrcátko zničit. Netvrď mi, že jsi byl natolik hloupý, že sis ho nevzal s sebou.“

„Nechal jsem je u přítele,“ řekl Jodah se zpříma vztyčenou hlavou. Čím více mluvil, tím více cítil, jak se mu vrací energie, energie, která byla po bitvě podlomena. Čím více mluvil, tím stabilnější byl jeho mentální dům. Myslel na kouzla, na jejich rušení, na rituály, protože věděl, co přijde.

„Nechal je u přítele. Hloupé a velkorysé,“ prohlásil Lim-Dûl. „To jsi ostatně celý ty.“

„Jsi muž jménem Lim-Dûl,“ pravil Jodah. „Našel jsi Mairsilův prsten. Takže teď jsi Mairsil? Nebo skutečně Lim-Dûl?“

„Je z nás nová věc,“ řekl klidně černokněžník. „Máme mé vzpomínky z tvé doby i vzpomínky kjeldorského válečníka ze současnosti.“

„Mairsilovy vzpomínky. Což je prvořadý důvod, proč jsi mě chtěl,“ řekl Jodah. „Vždy máš důvod, jak říkal Stromgald.“

„Marton Stromgald byl problémový přežitek,“ prohlásil Lim-Dûl, „a já jsem našel pro jeho ostatky lepší využití.“

„Tak jako ses snažil najít lepší využití pro mě,“ podotkl Jodah.

„Vždycky jsi byl můj nejlepší student,“ řekl Lim-Dûl.

„Nikdy jsem nebyl tvůj student,“ namítl Jodah.

Lim-Dûl jej ignoroval. „A já jsem věděl, že jestliže někdo dokáže najít to, co hledám, pak jsi to ty. Ano, můj patron Leshrac byl tvou prací velmi potěšen. Říkal, že ses dostal opravdu blízko k tomu, abys objevil, jak zabít sférochodce.“

Jodah cítil, jak v něm narůstá hněv, ale nenechal se vyčerpat. „Kdo doopravdy tahá za tvé provázky, Lim-Dûle? Mrtvý mág nebo sférochodec? Je v tobě vůbec ještě něco, co je opravdu tvé?“

Lim-Dûl se od srdce zasmál. „Záleží na tom? Magie je změna, Jodahu. Ty ses po tisíciletí schovával a zůstal jsi stejný. Já jsem se přetvořil. A to je důvod, proč tuhle ledovou zemi ovládnu .“

„Za uplynulá staletí jsem sám načerpal sílu, černokněžníku. A změnil jsem se, i když svým vlastním tempem,“ prohlásil Jodah. Jako prázdné oční důlky cítil díry v paměti, kde dříve ležela kouzla, která už seslal. Přemýšlel, zda zbytek bude stačit na Lim-Dûlovu porážku. „Mám za sebou učení tří tisíciletí učenců.“

„A já mám za patrona sférochodce,“ odpověděl Lim-Dûl. „Jediná otázka nyní zní: kdo z nás je silnější?“ Pozvedl obě ruce, jednu prázdnou, druhou ozdobenou prsteny. „Začneme náš poslední tanec?“ zeptal se.

„Začneme,“ odpověděl Jodah, opětoval pohyb a začal do sebe vytahovat manu.

*****

Jaya se zvedla ze země. Něco horkého a těžkého ji zatlačilo do měkké hlíny mezi mrtvá těla. Exploze, výbuch ohně, jehož žáru byla nějakým způsobem ušetřena, ale jeho síly ne.

Rozhlédla se kolem. Obklopovala ji těla bojovníků obou stran. Někteří byli mrtví už dlouho. Někteří byli Balduvijci, před chvílí zabití výbuchem, který ji ušetřil.

Nebyla tady stopa po jiných barbarech, kteří přežili výbuch. Ani stopa po Lovise Chladnooké. Byla barbaří náčelnice mezi mrtvými, nebo ji síla exploze odmrštila dozadu, tak jako zřejmě Jayu?

Kolem ní doutnaly hranice s mrtvolami a spálená tráva a sníh začínal padat hustěji. O několik kroků dál Jaya našla svůj runami tepaný meč, trčící z boku již nehybného ghúla. Před sebou viděla černou pyramidu, nyní mírně nakloněnou k zemi. Jestliže je Lim-Dûl stále naživu, bude tam. Pokud přežili ještě někteří další lidé, zamíří k palankýnu ve tvaru pyramidy i oni.

Jaya neušla ani tucet kroků, když na ni dopadl rozlehlý stín. Vzhlédla a dívala se na ohromující obrys správce Tresserhornu.

Chaeska byl oblečen na válku, v mohutné černé zbroji, a nesl si obrovskou černou sekyru. Paži, kterou mu Jodah usekl, měl vyměněnou. Rukáv, který ji zakrýval, byl ušit z červené látky a končil v široké starobylé rukavici. Jaya už tu paži a rukavici někde viděla, ale v té chvíli si nedokázala vzpomenout kde.

„Malá námezdní mágyně,“ prohlásil správce. „Dál už nepůjdeš. Můj pán má právě soukromou audienci s tvým přítelem arcimágem.“

„Myslím, že mě přijme,“ řekla Jaya. „V jeho hradu jsem pokaždé vítaným hostem.“

Když se ho pokusila obejít, Chaeska jí rychle zastoupil cestu.

„Ten arcimág mi způsobil velikou bolest,“ řekl Chaeska a dotkl se vyměněné ruky. „Vy oba. Chci vám tu laskavost vrátit. Na tobě.“

„Uf-uf,“ řekla Jaya. Snažila se vytřepat ze svého mozku nějakou myšlenku, kouzlo, záchytný bod. Cítila se unavená a všechna svá pohodlná kouzla už vyčerpala. Zbývalo jí pouze jedno, nedávno naučené. „Takže ta ‚audience‘, kterou teď Línej-Vûl pořádá – není to čistě náhodou jeden z těch magických soubojů na život a na smrt?“

Chaeska přikývl. „A až bude tvůj pán mrtvý, Lim-Dûl vzkřísí jeho tělo a zotročí si jeho duši. Takový je jeho osud, a tvůj také.“

„Jistě,“ řekla Jaya. „Takže ty to chceš právě teď stejně tak dobojovat mezi námi dvěma, tebou a mnou?“

„Je v tom… symetrie,“ odpověděl správce. „Myslíš, že mě dokážeš porazit i bez pomoci svého milence?“

Jaya zrudla a svraštila obočí. „Myslím, že ano,“ procedila skrz zaťaté zuby.

Očekávala, že se jí Chaeska začne smát. Místo toho široce máchl dolů svou těžkou železnou sekyrou. Jaya stihla uskočit a veliké ostří se zabořilo do změti kostí a hlíny v místě, kde stála.

„Musíš být rychlejší, než takhle,“ prohlásila Jaya. „Posledně jsi mě trefil. To se už víckrát nestane.“ Ustoupila o dva kroky a opsala špičkou svého meče oblouk ve vzduchu.

„Tentokrát tě nemusím přistihnout, když si nedáváš pozor,“ řekl správce. „Já se neunavím. Lim-Dûl mě přestavěl tak, abych se nikdy neunavil. Ty se však vyčerpáš a to bude tvůj konec.“

Znovu učinil výpad neobratným, plochým úderem. Jaya uhnula.

„Vidím, že jsi dostal novou ruku,“ řekla tak jasně, jak to uměla.

„Můj pán Lim-Dûl je moudrý. Její bývalý majitel ji už nebude potřebovat,“ odpověděl Chaeska a jeho nová ruka v červeném rukávu a zdobené rukavici udeřila sekyrou. Jaya se pokusila úder odvrátit a námahou si skoro vykloubila paži v ramenu.

„Uf-uf,“ vzdychla a ustoupila o několik dalších kroků. Teď už věděla, kde tu rukavici dříve viděla. V páře kotle v krovském skladišti – připojenou k postavě z kjeldorských legend.

„To je ruka Martona Stromgalda, že?“ zeptala se, když si vzpomněla.

„Lim-Dûl mi ji daroval, když už Stromgalda přestal potřebovat,“ odvětil Chaeska a usmál se. Tuk v jeho tváři se zvlnil a odhalil křivé, kolíkovité zuby. „Teď mám ruku-zbraň mistra válečníka.“

Znovu vyrazil a Jaya uhnula. Ne nazpátek, ale stranou a hned poté znovu udeřila a sekla svým ostřím do masa za správcovými klouby.

Chaeska zařval a upustil obří sekyru.

„Máš taky nervová zakončení mistra válečníka,“ posmívala se mu.

Její slova byla přerušena, když správce chňapl před sebe a popadl Jayu nezraněnou rukou za předek její haleny. Jaya sebou zmítala, ale nedokázala se z jeho sevření vykroutit. Správce si ji přitáhl až k hlavě.

Chaeska se zasmál a krvácející rukou v červeném rukávu se dotkl červeného drahokamu na hrudi.

„Na dnešní den jsem se připravil. Tvá obyčejná horská kouzla mi neublíží.“

„Tak to nepoužiju svá obyčejná kouzla,“ řekla, uklidnila se a rychle vytáhla z mysli vzpomínky na ostrovy Lat-Nam. Mana z oněch zemí, studená, křehká a pokrytá lehkým závanem sněhu, chutnala čistě. Byla silná a osvěžující. Jaya nyní vyrazila a chňapla správce za jeho rozpláclý nos. „Teď jdi pryč,“ pronesla a vypustila kouzlo, které ji naučil Jodah za odměnu za záchranu jeho života. Kouzlo, které tehdy použil proti Leshrakovu služebníkovi. Zavrčela, mana se vzedmula mezi jejími prsty a vnikla správci do těla. „Jdi. Pryč!

Chaeska ještě stihl zařvat a pak zmizel z dohledu. Zbyla po něm jenom zrnka černého prachu. Správce řval, ještě když se ocitl v Tresserhornu, odeslán zpět do místa, odkud pocházel.

Pokud šlo o Jayu, ta se cítila malátná a zranitelná. „A pro tvou informaci,“ zamumlala k místu, kde Chaeska předtím stál, „není to můj milenec. Je to můj přítel.“

Její paměť byla vyčerpána a neexistovalo nic, co by s tím Jaya mohla dělat. Před ní se tyčila černá pyramida.

Tohle je poslední místo, kde bych měla zůstat bez kouzel, pomyslela si Jaya, ale taky přesně to místo, kde mě Jodah může potřebovat.

Vydala se k pyramidě, tentokrát širokým obloukem a hledala něco nebo někoho, kdo jí pomůže vyrovnat převahu.

*****

Jodah nenáviděl převahu. Sesílal kouzla po většinu bitvy a teď mu zbývala jen zhruba polovina těch, kterými jindy vládl. Navíc síla jeho protivníka byla z velké části neznámá. Z jeho směru přicházela silná kouzla, ale Jodah neměl jak zjistit, zda jsou Lim-Dûlova nebo zda pocházejí od nějakého zařízení či lokaje. Navíc bylo poměrně pravděpodobné, že ještě před koncem k nim dorazí Lim-Dûlovy přeživší nestvůry. Nespálená těla na bitevním poli sebou už začínala škubat a kroutit.

Nejhorší bylo, že tohle nebyl žádný salónní souboj, žádné přátelské střetnutí, žádné urovnání sporu. Z tohoto boje vyjde živý jen jediný mág.

První tah učinil Lim-Dûl sesláním blizzardu kouzel, která svištěla k Jodahovi obloukem, jako by měla křídla. Když kouzla protínala vzduch, páchla hnilobou a Jodah je všechna postupně zahnal dřív, než mohla dosáhnout svého konečného cíle. Když to provedl, spatřil Lim-Dûlův úsměv. Tato kouzla byla pouze vedlejší, seslaná jen proto, aby Jodaha vyčerpala.

Jodah odpověděl ohněm, který žhnul ze špiček jeho prstů, ale jeho střely byly v okamžiku zablokovány ornamentovaným obloukem, který se rozvinul před Lim-Dûlem. Černokněžník se smál.

Lim-Dûl zaťal pěst a země před arcimágem začala bublat. Z povrchu se vynořily kostěné ruce, chňapaly po Jodahovi a hrozily, že ho stáhnou do měkké, jílovité půdy.

Jodah se jedinou myšlenkou a vykřiknutým slovem ocitl ve vzduchu, když vyvolal větry, jež mu umožnily dlouhý, elegantní skok, skok na vrchol stupňovité pyramidy. Jak letěl vzduchem, otočil se a ještě jednou vypustil své ohnivé střely, tentokrát na nemrtvé útočníky pod rozvířenou zemí. Plameny spálily zem a zanechaly zchátralé ostatky kostěných rukou trčet vzhůru jako zčernalé, zlovolné stromy.

Když Jodah přistál, byl sražen dalším Lim-Dûlovým kouzlem, tentokrát záludnějším. Pozorovateli zvenčí by se zdálo, že Jodah při přistání jenom klopýtl. Ale uvnitř vily v Jodahově mysli se nyní plížila obrovská temná stvůra, která náhodně otevírala dveře a ničila drahocenná kouzla, která se za nimi nacházela.

Jodah zaťal zuby a pohroužil se do sebe, proplouval svým domem kouzel, dokud stvůru nenašel. Stihla na něj upřít své jediné uhrančivé oko, než ji roztrhal na cáry, ale škody v jeho mysli už byly nadělány.

Ve světě venku Jodah vytáhl dohromady proužky magie a utkal je do náznaků nestvůr, tak jak to musel udělat v královském sále v Krovu. Ve zvířeném sněhu se shlukli lední medvědi a lítí vlci a obklopili černokněžníka. Se svými roztáhnutými rohy černokněžník vypadal jako horská ovce, kterou se snaží skolit smečka vlků.

Lim-Dûl ovšem nebyl žádná ovce, a tak se rychle otočil s roztaženýma rukama a příšery stvořené z many se pod jeho útokem rozpadly na prach. Jednu z nich minul, lítého vlka, který na něj zezadu skočil. S nadpřirozenou lehkostí se černokněžník otočil a popadl útočící bestii za hýždě. Další krátké, nelidské slovo a z lítého vlka nezbylo nic než černý prach poletující po sněhu.

Jodah nečekal, až se Lim-Dûl zotaví, a ze špiček arcimágových prstů vyletěla řada malých ohnivých šipek. Tentokrát Lim-Dûl nebyl na útok připraven a šipky vyšily hrozivou čáru do jeho hrudníku. Když udeřily, černokněžník zavyl a otočil se, krev a oheň v očích.

Lim-Dûlovy oči se zúžily a vrcholek pyramidy explodoval v kouli plamenů. Pod ohnivým útokem zmizela celá pyramida a výbuch popálil i samotného Lim-Dûla.

Zatímco žlutooranžové plameny šlehaly ven, objevil se v centru výbuchu chladný modrý střed. Uprostřed této bubliny stál Jodah, nezasažen peklem, které zuřilo kolem něj. Jemně přistál na zemi mezi rozeklanými zbytky kamenné stavby.

Vysmíval se Lim-Dûlovi: „Vždycky sis říkával Duhový mág,“ pronesl. „Teď vidím, že používáš jenom černou a červenou. Smrt a oheň.“

„Člověk musí používat, co má k dispozici,“ řekl Lim-Dûl, ale funícím hlasem. „Lim-Dûlova osobnost se hodila k černé a červené. Já jsem ji pouze následoval.“

Lim-Dûl vypadal vyčerpaně. Tvář a holá ramena mu nyní pokrývaly krvavé kapky potu, smíchané s krvácejícími zraněními.

Sám Jodah se necítil o moc lépe. Zdálo se mu, že se země pod ním houpe a valí pomalým vlnivým pohybem, a hrudník měl napjatý. Nejhorší bylo, že cítil, že jeho mentální statek je téměř prázdný. Okna do dalekých zemí byla zavřená a zatlučená a pokoje byly holé.

Lim-Dûl začal sesílat a Jodah mu kouzlo přerušil. Další kouzlo, další přerušení, pokaždé rychleji po sobě, Jodah odrážel magické střely Lim-Dûlových útoků stále rychleji a rychleji. Měl pocit, jako by sám byl přímo uvnitř Lim-Dûlovy mysli a přerušoval kouzla ještě dřív, než o nich černokněžník vůbec zauvažuje.

Nyní procházel přízračnými síněmi mentální vily svého protivníka a ničil vše, co tam nalezl.

V jedné místnosti našel velkou sochu Leshraka, vytesanou z něčeho, co vypadalo jako obsidián. Tady bylo místo moci, něco víc než jen obyčejné kouzlení. Jodah přišel blíž, aby sochu vyrval z Lim-Dûlovy paměti, aby zlomil tento konkrétní článek v jeho řetězu moci.

Pak socha otevřela oči a shlédla dolů na Jodaha.

V Leshrakových žlutých bulvách sídlila zášť. Jodah cítil, jak ho něco vymršťuje z černokněžníkovy mysli, a jeho fyzické tělo se zapotácelo vzad. Po dopadu se převalil a vstal, jeho svaly přitom o sobě daly vědět.

Lim-Dûl se svíjel bolestí, ve svém vzhledu se jevil téměř zvířecky. Postavil se, zavrávoral do plné výšky a znovu zvedl ruku, aby vedl nový útok.

Jodah otevřel dveře ve své mysli, aby kouzlo přerušil, ale zjistil, že imaginární místnost za nimi je prázdná. V panice otevřel další dveře, jenom aby objevil, že místnost za nimi je stejně prázdná, a pak třetí. Začal se mentálně prohrabávat svou vilou a rychle hledat kouzlo, které by přivolání přerušilo, ale nic nenašel.

Sníh zavířil a zhoustl do přízračné podoby, zjevení ženy s dlouhými upířími zuby a ostrými drápy na koncích štíhlých prstů.

Její tvář vypadala jako Jayina. Smála se Jayiným smíchem a Lim-Dûl se k ní přidal. Jodahovi se rozšířily oči, jeho obavy o Jayin život ožily, zatímco mysl zoufale hledala nějaké kouzlo, které by mohl použít.

Uvnitř mysli se usadil na kousíčku bílé many, vzpomínce na dávnou farmu nyní pohřbenou pod ledovci. Zatímco se příšera blížila k němu, vytáhl ten kousek jasu do sebe a v mysli jej rozdmýchal jako žhavý uhlík, až začal žhnout jasněji než bíle, novou duhou nepopsatelných barev. Nakrmil jím starodávné kouzlo, nyní zapomenuté, ale oživené církví, když byl ještě kluk – kouzlo používané ke zneškodnění čarodějů.

Zjevení s Jayinou tváří bylo už téměř nad ním a Jodah čekal do poslední chvilky, než kouzlo vypustil. Ne na přízračnou noční můru, ale na samotného černokněžníka.

Lim-Dûl vybuchl bílým světlem, paprsky tryskaly z jeho konců prstů, úst a očí. Křičel, ale jeho křik se stával pouhou potravou pro světlo, které hrozilo, že ho pohltí. Světlo nacházelo uvnitř Lim-Dûla každičkou část temnoty a bolestivě ji z něj vytahovalo.

A pak světlo zmizelo tak rychle, jak se objevilo. Přízrak Jayi s roztaženými drápy vybledl jen několik palců od Jodaha. Sám Lim-Dûl se zapotácel a zhroutil, kolem hlavy mu nyní kroužil černý dým.

Kouzlo neudělalo nic menšího než to, že vyčerpalo Lim-Dûla tak, jak byl vyčerpán Jodah. Církev je kdysi používala, aby učinila sesílače kouzel ne více nebezpečnými než obyčejné smrtelníky, a Jodah se v této chvíli cítil být velmi smrtelným.

Jodah se chytil za hruď. Dýchalo se mu teď ztuha a ztěžka a mysl měl prázdnou, ačkoli Lim-Dûl byl stále naživu. Arcimág potřeboval jen chvilku, aby popadl dech a dal si dohromady poslední zbytky své nesmrtelné paměti.

S lapáním po dechu prohlásil: „Je konec, Lim-Dûle. Došla ti kouzla.“ Vykročil před černokněžníka.

Lim-Dûl se zhoupl v bocích, sám stěží schopen mluvit. „Existují…“ vyplivl krev. „Existují silnější věci než kouzla.“ Rozpřáhl ruce, jednu holou, druhou obloženou prsteny, a vyčerpaným hlasem zvolal: „Leshraku Noční chodče! Slyšte mě, svého největšího služebníka, můj pane! Přijďte za mnou v hodině, kdy vás potřebuji!“

Jodah vykřikl a snažil se přeskočit vzdálenost mezi nimi dvěma, aby fyzicky zastavil Lim-Dûlovo volání. V koutku vlastní mysli si vzpomněl na obraz, který viděl v Lim-Dûlově mentálním hradu, na obraz sférochodcovy veliké sochy, která se vzbudila a měřila si ho pekelnýma očima.

Jodah se k Lim-Dûlovi nedostal. Vzduch kolem něj začal vypadat, že houstne, a nastal tlak, stejný tlak, jaký Jodah cítil onoho dne v černokněžníkově komoře. Nyní ho ten tlak chytil jako fyzická ruka a pevně ho přirazil k zemi. Do hrudi a údů mu vystřelila bolest a Jodah vykřikl.

Náhle a nemilosrdně se Leshrac zjevil. Vznášel se nad místem krveprolití, otřepaný lem jeho dlouhého hávu poletoval stopu nad zemí. Tvář a údy měl protažené nad úroveň lidského chápání a kolem obočí mu tančila zrnka ohně.

Oči měl stejné jako socha, kterou Jodah nalezl v Lim-Dûlově mysli – žluté a plné zášti.

„Co jsi to provedl?“ zavrčel sférochodec. Zdálo se, že celá země rezonuje jeho hlasem.

„Zabijte toho arcimága!“ funěl Lim-Dûl, sám s očima rozšířenýma strachem. „Je nebezpečný! Zabijte ho!“

Pomalu, téměř majestátně, se Leshrac obrátil k Jodahovi. I z jeho pouhého pohledu se zdál vycházet fyzický tlak a Jodah pocítil, jak mu srdce několikrát vynechalo.

Leshrac si ho prohlédl jako brouka a pravil: „To je ten, který objevil toulavou sféru. Mág na hraní. Ten, který mi dal klíč k útěku z mého vězení. Tomu patří můj dík.“

Jodahovo srdce začalo znovu tlouct.

„Málem zmařil naše plány!“ prskal Lim-Dûl.

Naše plány, zrůdičko?“ zpíval Leshrac a otočil se, aby čelil černokněžníkovi.

„Vyhráli jsme den!“ prohlásil Lim-Dûl. „Jejich armády jsou na cáry a my si můžeme znovu stvořit ty naše a oživit jejich mrtvé. Propůjčte mi tu moc, Leshraku, abych mohl zabít tohoto čaroděje a ve vašem jménu tuhle zemi ovládnout!“

Leshrac nevypadal, že poslouchá. Místo toho se jeho oči zaměřily do prázdna. Nebo, pochopil Jodah, pozorovaly věci, které obyčejný smrtelník nevidí.

Nakonec sférochodec pronesl: „Toulavá sféra se přiblížila, můj služebníku. Připrav se k odchodu!“

„K odchodu?“ Lim-Dûlův hlas zněl nyní přiškrceně. „Vždyť jsme právě na dosah vítězství!“

Leshrakovo obočí se svraštilo, což vypadalo, jako když se hora drolí. „Vítězství? Nad čím? Dal jsem ti moc vytvářet nemrtvé, abych měl armádu, až se dostanu na toulavou sféru. Teď vidím, že jsi ji promrhal na své malicherné smrtelnické problémy.“ Jeho slova jako by chytala plamen, když je pronášel. „Musíš mi postavit novou armádu! Půjdeš se mnou na novou sféru!“

Leshrac pozvedl ruku a zaťal ji v pěst. Lim-Dûl vydal přiškrcený výkřik, jak byl tělesně zvedán k nebi. Zmítal sebou proti neviditelnému úchopu a prsteny na jeho pravé ruce přitom zářily.

Jodah, přitlačený k zemi, se také pokusil postavit, ale zjistil, že to nejde. Křičel rozhořčením a zlobou, ale Leshrac jej ignoroval.

Místo toho sférochodec obrátil pozornost k Lim-Dûlově zářící sbírce prstenů. „Á ano, tvé magické hračky,“ zahřímal Leshrac. „Už je nebudeš potřebovat. Teď máš mě a já si tě přetvořím tak, jak uznám za vhodné.“ Sférochodec zvedl druhou ruku a zatočil jí.

Lim-Dûl zařval z plna hrdla, jak se jeho pravá ruka s křupnutím ulomila v zápěstí. Leshrac máchl rukou a useknutý pahýl zmizel ve vířícím sněhu.

„Tvé hračky připadnou zasloužilým,“ prohlásil Leshrac. „Teď pojď se mnou do nového světa, zrůdičko. Ať jdu kamkoli, stále potřebuji sluhu.“

Po těchto slovech Lim-Dûl zařval znovu a začal se rozpárávat. Jodah pozoroval, jak se z něj odtrhává maso. Vlákna z Lim-Dûla se nerozplývala, ale tvarovala se do vířící koule masa a oděvu.

Lim-Dûl přitom stále žil.

Jodahovi se zdálo, že mu žaludek projde hrdlem. Lim-Dûl, přestože rozervaný, byl stále naživu a cítil každičký moment bolesti.

Leshrac se otočil k Jodahovi a pousmál se. Byl to úsměv šílenství, škleb démonické intenzity.

„Užívej si svého malého studeného světa,“ řekl. „Já jsem s ním skončil.“

Pak zmizel a koule z Lim-Dûla s ním, vzduch se srazil zpět do místa, kde byl předtím. Tlak kolem Jodaha se zmírnil a Jodah zjistil, že může znovu dýchat.

Jodah zařval. Ne bolestí, ale zklamáním a zlostí. Zatímco řval, Lim-Dûlovy nemrtvé bytosti, oživené magií, která na této sféře přestala existovat, se okolo něj rozpadaly ve stále se rozšiřujícím kruhu kolem trosek černé pyramidy.

Kapitola 17
Ledový kotel

Bitva o Kjeldor odzvonila závoji Doby ledové s hromovou ozvěnou. Byl poražen největší nepřítel v poslední epoše této doby, černokněžník z Tresserhornu, ačkoli za obrovskou cenu z řad těch, kteří mu čelili. Byla to bitva hodná prastarých, hodná velkých pověstí a legend.

Bylo to však v dobách ledu, kdy po zemi kráčely síly mnohem větší než pouzí smrtelníci. Dokonce takové, že činy pouhého jediného sférochodce dokázaly zhatit výsledky úsilí celého lidského národa a změnit svět podstatněji, než jakákoli bitva.

Třebaže o tom lidé, kteří se zdvihli z trosek bitevního pole, vůbec nic netušili, jejich svět měl být u konce, a to z důvodů, o nichž neměli ponětí.

Arkol, argivský učenec

Jaya nalezla Jodaha o hodinu později poblíž dýmajících trosek Lim-Dûlovy pyramidy. Sněžení ustávalo a zbývající sněhové vločky se mísily s kouřem, který stoupal z myriád pohřebních hranic. Vítězové spálili všechny mrtvé bez ohledu na jejich původ.

Jodah zůstával poblíž místa, kde bojoval s Lim-Dûlem. Klečel, hlava skloněná, ruce sevřené v pěst podél boků.

Sama Jaya byla celá od sazí. Hledání někoho, kdo by vyrovnal síly, se ukázalo marným a ke všem potížím na ni a skupinu dalších kjeldorských přeživších zaútočila četa oživených zombií. Útočníci se rozpadli spolu se zbytkem nemrtvých, všichni najednou, ve chvíli, kdy byla Lim-Dûlova moc zlomena.

Jaya se domnívala, že nemrtví zkolabovali proto, že Jodah zvítězil v boji s Lim-Dûlem, ale teď, když ho spatřila, si tím nebyla až tak jistá.

Klekla si vedle něj a nevěděla, co říci. „Jodahu?“ Šťouchla do něj. „Jste v pořádku?“

Jodah zakroutil hlavou a vzhlédl. Vztekem zatínal zuby a tvář měl zkroucenou zlostným zamračením.

„Měl jsem ho! Mohl jsem ho dobít! A já jsem ho ztratil!“

„Ztratil koho? Lim-Dûla?“ vyzvídala Jaya.

„Bojovali jsme. Vyprázdnil jsem ho, zbavil kouzel… a pak…“ Jodahovi zeslábl hlas a znechuceně zavrtěl hlavou. „On utekl,“ řekl nakonec jedovatým tónem.

Jaya se náhle rozhlédla kolem, jako by očekávala, že se černokněžník každou chvíli znovu zjeví.

„Utekl?“ zeptala se a také zalapala po dechu. Zavrtěla hlavou a protáhla se v ramenou. „Tak to musíme jít do Tresserhornu. Teď hned, dokud je ještě slabý. Můžeme se pomocí vašich bezpečných útulků dostat do té jeskyně nad hradem, vezmeme s sebou všechny mágy, které máme, a odtamtud…“

Jodah však rozzuřeně zavrtěl hlavou. „Ne, vy mi nerozumíte. Byl tady Leshrac, během bitvy. Vzal Lim-Dûla s sebou. A já ho mohl zabít!“

„Leshrac ho zachránil.“ Jaya zakroutila hlavou. „A kam šli? Neříkali to?“

Jodah mávl rukou k hromadícím se mračnům dýmu. „Pryč. Do jiného vesmíru. Na tu toulavou sféru, kterou jsem objevil. Už se nevrátí.“

Jaya zamrkala na Jodaha. „Takže jsou pryč? Navždy?“

Jodah si odplivl. „Navždy. A já jsem ho měl!“

Jaya se rozzlobeně postavila. „Abych tomu rozuměla – Lim-Dûl je pryč. Černokněžníka smetl jeho démonický patron. Už se nevrátí.“

Jodah pomalu přikývl.

Jaya vybuchla: „A vy jste naštvaný, protože jste to nebyl vy, kdo ho zlikvidoval? To je neuvěřitelné!“

Jodah pomalu vstal. „Kdybych býval měl jenom jediné kouzlo, jenom jediný trik navíc. Kdybych si byl nechal zrcátko, pak možná…“

„Zadržte, arcimágu!“ přerušila ho Jaya. „Poštovní holub nám právě přinesl zprávu. Lim-Dûl byl poražen! Kjeldor je zachráněn! Nikdo, koho znáte a na kom vám záleží, nebude proměněn v zombii! Uložte na chvíli to svoje ego někam do teplíčka a sežvýkejte tohle!“

Jodah zhluboka vzdychl a zavrtěl hlavou. „Já vím. Musíte pochopit…“

„Bohové, vy byste měl být sférochodec!“ zaúpěla Jaya a rozpřáhla ruce. „Máte skoro tak velké ego jako oni. Lim-Dûl je díky vám pryč a to jediné, na co dokážete myslet, je, že na jeho zadku není váš otisk boty.“

Jodah zvedl obě ruce. „Dobrá. Dospěla jste ke svému závěru.“

„Ale néééé!“ pokračovala stále hlasitěji, „zrovna vy musíte být ten obludný zabiják, ten velký válečník. Hlavně aby s tím neměl nic společného někdo jiný.“

„Tak dost!“ prohlásil Jodah, ale na tváři se mu rozhostil slabý úsměv. Jaya se zastavila uprostřed deklamace a pozvedla na arcimága obočí v očekávání, že řekne něco jiného.

Jodah vzdychl, přestal se usmívat a zeptal se: „A co ostatní? Jak jsou na tom?“

„Já jsem v pořádku, díky za optání,“ odpověděla Jaya, zastrčila ruce do kapes a zašklebila se. „Ale ztráty byly hodně zlé na všech stranách. Většina mágů byla usmažena, jak těch na volné noze, tak z akademie. Gusthu jsme ještě nenašli, a mám-li být upřímná, nevypadá to pro ni dobře. Varchild utržila zranění v obličeji, po kterém jí zůstane ošklivá jizva, ale přežije. Lovisa Chladnooká má dost tlustý zadek na to, aby neutrpěla ani škrábnutí, a má v plánu vám darovat soudek medoviny za zničení Lim-Dûla, takže jí nemusíte říkat, jak se věci doopravdy mají. A mezi Kjeldořany a Balduvijci už začalo hašteření o rozdělení kořisti, kterou sebrali mrtvým.“

Jodah si prsty promnul nosní přepážku. „Copak ti lidé nechápou, že jsme právě vyhráli velkou bitvu?“

„Přesně moje řeč,“ přisvědčila Jaya. „Každopádně Varchild i Chladnooká jsou jedna samolibější než druhá, což znamená, že buď barbaři odtáhnou zpátky na svůj trávník s dostatkem kořisti na to, aby je to potěšilo, nebo tady proběhne druhá bitva o výsledky té první. Hádala bych, že se stane to první. Varchild nemá dost sil na to, aby prosadila svou.“

„Pravděpodobně,“ souhlasil Jodah a vypustil vzduch z plic. Hrudník ho stále bolel a Jodah zapřemýšlel, zda má zlomené žebro. „Druhá bitva už nebude. Všichni jsou příliš unavení. Všichni ztratili příliš mnoho. Ale přesto by se výsledky této bitvy měly stát znamením spolupráce mezi královstvím a kmeny.“

„Když to říkáte,“ podotkla Jaya. „Pokud jde o mě, já si počkám, abych viděla, co se bude dít.“

Oba se rozhlédli po troskách na bojišti. Pokračovala sněhová metelice, ustávala a znovu propukala, a na zvířenou půdu a padlé válečníky obou stran se lepily sněhové vločky. Dým z tuctů hranic vytvářel pochmurnou klenbu temných mračen.

„Vypadá to tu jako v pekle,“ prohlásil Jodah.

„Ale už jste viděl horší věci,“ podotkla Jaya.

Jodah pomalu kývl. „Tím se to ovšem nijak neulehčuje.“

Jaya se nahnula k arcimágovi. „To ne, ale vědět, že vás to i po všech těch staletích zneklidní, znamená, že snad pro vás ještě není všechno ztraceno.“

Jodah pohlédl na nebe a prázdně řekl: „Kdyby se tak rozehnaly ty mraky. Trocha sluníčka by nám prospěla.“

„Kdo potřebuje sluníčko, když tady máte mě?“ řekla jasně Jaya.

Přes bojiště se přehnal teplý vítr a rozmetával před sebou těžká zrnka sněhu. V teple by se Jodah měl cítit lépe, ale místo toho jej v morku páteře polechtalo známé varování a vlasy na zátylku se mu zježily.

Jaya to pocítila také. „Ale ne,“ zamumlala. „Prosím ne. Ne teď. Ne po tom všem.“

Teplý vítr zavířil okolo nich a vytvořil svislý kruh. Kruh se zhušťoval, až vypadal jako jezírko postavené na bok, deset stop v průměru. Uprostřed svislého jezírka se přes celou jeho plochu objevila tvář Freyalise.

„Vše je připraveno,“ řekl sférochodkynin mnohooktávový hlas. „Jestli chcete, můžete přijít, jak jsem slibovala. Nebudu vás nutit.“

Jodah se zamračil a ramena mu poklesla. „Byl to dlouhý den, sférochodkyně. Nezajímá mě, jaké máte plány. My už jsme hotovi.“

Obrovská tvář se usmála. „Mé plány jsou změnit svět. Mé plány jsou ukončit tento ledový věk. Myslela jsem, že by vás to mohlo zajímat.“

Jodah a Jaya se na sebe překvapeně podívali.

Jaya promluvila jako první: „Myslíte?“

„Myslím. Myslím, že bychom se raději měli podívat, o co jí jde,“ odpověděl Jodah.

„Hned je to jeden sférochodec, hned zas druhý,“ mumlala Jaya.

Poté oba vkročili do portálu, který je přenesl do Freyalisina království.

*****

Na druhé straně portálu bylo tepleji a také vlhčeji. Jodah hned poznal, že jsou daleko na jihu. Po všech stranách je obklopovaly borovice, z nichž odkapávala dešťová voda, a ve vzduchu voněly cedry. Zdálky se ozýval rytmický zpěv elfích hlasů. Při refrénu se k nim přidávaly hlubší tóny – lidé.

„Fyndhorn,“ řekla Jaya. Jodah přikývl.

Uprostřed jejich myslí promluvil mnohooktávový hlas. Jděte za těmi hlasy, řekl. Už jsme začali.

Jodah sebou při mentálním doteku trhl. „To je nepříjemné,“ zamumlal.

Jaya se zašklebila. „Dál to nebude o nic lepší.“

Písečná cestička se vinula po svahu, čas od času se znovu stáčela zpět a nakonec šplhala na vrchol. Přes uklidňující zpěv elfích hlasů Jodah i Jaya cítili, jak si jejich svaly stěžují. Už toho na ně bylo příliš.

Jodah čekal, že dojdou na vrchol hřebene. Ve skutečnosti dosáhli okraje kráteru, zubem času dávno obroušeného do velké prohlubně. Uvnitř propasti nebyly stromy a zem byla porostlá krátkou sametovou trávou, mokrou od nedávných dešťů. Na trávě byl shromážděn zástup klečících elfů a lidí.

Elfové měli útlé tváře a jemná těla. Lidští muži a ženy z Kelsinka a jiných okolních měst vypadali hruběji a stáli po boku druidů, ochránců lesa. Všichni byli odění do bílých rób se zeleným lemováním.

Jaya pokývla bradou k šedovousé postavě na opačné straně kráteru, po jejímž boku stála hubená dívka.

„Starý Kolbjorn,“ řekla. „Ten druid stařešina, od kterého mám tu cetku. To on nás dostal do téhle šlamastyky. Kdo je ta holka, to nevím. Možná jeho dědička.“

Jodah jenom kývl. Prastarý muž stál s rozpaženýma rukama a spolu s ostatními lidmi pěl refrén písně. Jodahovi a Jaye nikdo nevěnoval pozornost, všichni byli okouzleni svou svatou mší. To byli lidé, kteří uctívali Freyalise jako bohyni.

V tu chvíli jako bohyně opravdu vypadala, když se uprostřed údolí ve tvaru mísy vznášela nad shromážděním. Měla na sobě stejný oděv, v jakém ji Jaya a Jodah viděli tehdy v předvečer bitvy, ale teď se zdála být ještě větší a oslnivější. Její zbroj se blyštila mokrou září a z její tváře jako by vyzařovalo blažené osvícení. Jak se vznášela nad shromážděnými lidmi a elfy s rozpřaženýma rukama, aby je objala, zdála se být všemohoucí a vševědoucí.

Každá ústa byla otevřená, aby zpívala, a jak se zdálo, každé srdce rovněž. Sborem se nesly tři různé melodie, které se navzájem prolínaly a doplňovaly v propracovaném vzorku. Jak lidé a elfové zpívali, zdálo se, že Freyalise září ještě jasněji, jako by její zář byla spjata s jejich hlasy.

„Pěkné představení,“ mumlala Jaya. „Kdy přijdou na řadu šašci a tančící medvědi?“

„Pšššt,“ sykl Jodah. „Co je to pod ní?“

V nejníže položené části kráteru, přímo pod Freyalisinou vznášející se podobou, stála obří kovová mísa, kotel vyrobený ze zmrazeného železa. I přes teplo z okolí se kolem kotle tvořila jinovatka. Ze svého místa vysoko na kopci Jodah viděl, že ve vnitřku kotle jsou vytesány runy ve spirále směřující doprostřed. Na dně kotle se blýskalo něco povědomého a Jodah poznal, že to je jeho zrcátko, přímo uprostřed obřadu.

Pohled na spirálovité runy však kdesi vzadu podráždil jeho mozek, vzpomínky na legendy v Lat-Namu z doby před jeho příchodem. Nebyly to příjemné legendy.

Jodah se otočil k Jaye. „Myslím, že bychom měli jít blíž.“

Jaya sebou trhla. „Nemůžu. Vy ano?“

Jodah se pokusil udělat krok dopředu, ale zjistil, že to nejde. Nebyl to nepříjemný pocit, jen jeho svaly odmítly udělat to, co jim přikázal. Pokusil se ustoupit dozadu, ale svaly neodpověděly. Pořád mohl hýbat hlavou, rozhlížet se, zvednout a připažit ruce, ale nohy měl znehybnělé. On i Jaya byli uvězněni jako hmyz v míze stromu.

Jaya za ním zaklela.

Jodah řekl klidným tónem: „Freyalise!“ Vzadu v mysli zařval: „Freyalise!“

Tlak se vrátil, měkký, teplý a příjemný. Co se děje, arcimágu?

„Nemůžeme se hýbat,“ řekl/pomyslel si Jodah.

Pěvci byli rozmístěni s maximální pečlivostí, odpověděla sférochodkyně. Každý hlas je zasazen v přesném odstupu od sousedů a nastaven tak, aby směřoval na mne a na ledový kotel pode mnou. Freyalisina netečná podoba uprostřed písně zazářila silněji. Nemohu dopustit, abyste narušil pečlivou pavučinu naší práce.

Jaya znovu zaklela.

Jodah řekl/pomyslel si: „Tak proč jste nás sem přivedla?“

Abych vám ukázala, co dělám , abych pomohla vašemu světu, přišla odpověď. Co jsem dělala, zatímco jste chtěli, abych vám pomohla s tak bezvýznamnými záležitostmi, jako království a invaze. Abych vám ukázala, proč mě mí lidé uctívají jako bohyni.

„A abyste se chvástala,“ řekla nahlas Jaya, ale Freyalise její komentář ignorovala.

Přivedla jsem vás sem, abyste pochopili, a přivedla jsem vás sem, abych vás požádala o pomoc, řekla Freyalise přímo do Jodahovy mysli.

„Máte mé zrcátko,“ řekl Jodah a všiml si, že hlasy změnily nápěv a tempo se začalo zvyšovat.

O tuto pomoc vás žádám zadarmo a měla by být poskytnuta dobrovolně, řekla Freyalise. Nebudu uzavírat obchod. Je to na vaší volbě.

„Rozumím,“ zabručel Jodah. „Říkala jste, že máte v úmyslu skoncovat s ledem. Co za nesmysl to tady provádíte?“

Není to žádný nesmysl, odpověděla sférochodkyně. Po svém prvním setkání s vaší kamarádkou námezdní mágyní jsem se začala zajímat o váš výzkum pro Leshraka, zvláště o myšlenku ohledně toulavé sféry, která protne náš střep vesmíru. Leshrac si myslel, že může tulačku využít k útěku z našeho vězení světů.

„Už je pryč,“ řekl Jodah. „Už na tu sféru odešel.“

Je to hlupák, odpověděla Freyalise, bláznivý hlupák. Myslel jenom na útěk, na únik. Já myslím na znovuspojení a obnovení. Znovu vám děkuji za vaši pomoc v tom, že jste mě vpustil do svých archívů. Byly mi nanejvýše ku pomoci, ačkoli tam byly věci, kterým může porozumět jedině někdo jako já.

„Hlavně že jste tak skromná,“ řekla Jaya.

Jodah zauvažoval, zda je moudré dráždit sférochodkyni, když člověk nemůže utéct.

Současný svět se zrodil v Argothu během Války Bratří. Aby svůj boj ukončil, použil Urza ještě starobylejší zařízení, kterým porazil svého bratra, zařízení zvané Golgothský sylex.

„Sylex,“ řekl/pomyslel si Jodah a vzpomněl si na vlastní výzkum, v němž uplatňoval odkazy na toto zařízení v Drafnových zápiscích. Zářící Freyalisina podoba jeho vzpomínky rychle pohltila.

Přesně tak. Kromě zničení svého bratra, bratrových armád i vlastních armád Urzovy činy také potopily většinu Argothu a zničily světové podnebí. Dopadla na nás doba ledová.

„U toho jsem už byl,“ řekl/pomyslel si Jodah.

Ano, ale co jste nemohl vědět, je, že když Urza odpálil své zařízení, odštěpil od zbytku multivesmíru malou skupinu sfér. Malý střep, ne více než tucet sfér, ale ty byly odříznuty od zbytku reality stejně dokonale, jak tento svět uchvátilo ledové sevření. Střep se od té doby stal pro sférochodce vězením. Velkým vězením, ale přesto vězením.

„A jak to souvisí s dobou ledovou?“ zeptal se Jodah.

Vaše toulavá sféra, řekla Freyalise a hudba se znovu změnila. Stala se ještě vášnivější a vlezlejší. Není součástí střepu a nese s sebou obrovskou energii. Vytváří vlny jako člun plující po vodě. Budou-li správně usměrněny, mohou nás tyto vlny dovést zpět ke zbytku nekonečna.

Ale, pokračovala sférochodkyně, vyžaduje to sílu skoro tak velkou, jako byla ta, kterou na tento svět vypustil sám Urza. V tomto případě to ovšem bude síla léčivá, obnovující, která rozetne sevření ledu a navrátí Terisiare jeho pravou podobu.

„Vy jste šílená,“ řekl Jodah klidně a nahlas.

A tak jsem znovu vytvořila Urzovu zlatou mísu, řekla Freyalise. A do jejího středu jsem položila vaše zrcátko. Chci, aby zem spatřila svou pravou podobu a do této podoby se vrátila. Tak, jako se pokaždé do své pravé podoby vracíte s pomocí zrcátka vy.

„Šílená jako Leshrac,“ řekl Jodah a potřásl hlavou. „V mnohém ještě horší.“

„Jodahu, co se děje?“ zeptala se Jaya.

„Jestliže si přeje vyvolat Urzovo kouzlo, uvolní tím neuvěřitelnou energii!“ řekl ostře Jodah. „Výbuch rozbije led, to ano, ale taky rozbije celý kontinent. Národy padnou a nastane další doba temna. Bude trvat další dva tisíce let, než se všechno zotaví.“

Freyalisina myšlenka se stočila do klubíčka jako spokojená kočka. Takže jste porozuměl rozsahu tohoto projektu. Výborně.

Jodah se přistihl, že křičí: „Freyalise! Jestli to uděláte, výsledná exploze zničí samotný Fyndhorn, tak jako tehdy před všemi těmi lety zničila Argoth. Všichni vaši následovníci zahynou!“

Oni to vědí, řekla stroze Freyalise. Jaká je větší čest než zemřít pro svého boha? Nicméně máte pravdu, nastane nová Zkáza, a zatímco uzdraví střep, zahubí většinu lidí ve východním Terisiare.

Leda že by.

Jodahovi se sevřel žaludek. „Leda že by?“

Leda že by byl výbuch vyveden rovnoměrně po celé zemi. Na mnoho míst najednou, řekla Freyalise.

Jodah zavrtěl hlavou. Co to Freyalise říká? Jako u soldevijských varných golemů – kdyby bylo dost bezpečnostních ventilů, nedošlo by k výbuchu? Nebo že by byl výbuch zmírněn tím, že by šel do mnoha stran najednou? A co to má společného s ním, unaveným a vyčerpaným ze svých kouzel?

Jaya natáhla ruku a chytila ho za rameno. Jodah se k ní otočil a ona řekla: „Bezpečné útulky. Chce vaše bezpečné útulky.“

Freyalisina myšlenka v základech jejich mozků začala vysílat paprsky. Sférochodkynino tělo nyní zářilo jasným světlem opravdového boha.

Má pravdu, chytrá holka. Vaše magické dveře se otevírají do celé země. Přebytečné energie budou bezpečně odvedeny pryč. Kouzlo bude stále fungovat a střep bude uzdraven, ale v tom případě přežije i celý svět.

Jodah cítil, jak se v něm hromadí zlost, jak uvnitř něj vzniká jeho osobní bouřka. „Umíte přece bezpečné útulky používat sama,“ řekl ostře. „K tomuhle šílenému plánu mě nepotřebujete.“

Ale vy je znáte podrobně, odpověděla Freyalise. Nebe nad nimi začínalo vířit a nad kráterem začínaly kroužit mraky směrem od jeho středu a sférochodkyně. Vy je znáte dostatečně dobře na to, abyste je mohl plně využít, i když je použití při tomto kouzlu navěky zničí.

„Vy jste šílená!“ skoro křičel.

Právě proto o vaši pomoc žádám, nevyžaduji ji, řekla Freyalise. Až bude střep uzdraven, odejdu odsud. Pramálo mi záleží na tom, zda vy a váš svět tento zážitek přežijete nebo ne. Zajímá se vylíhnuté mládě o to, co se stane s jeho skořápkou? Řekla jsem, že o vaši pomoc požádám zadarmo, a nyní tak činím.

„Nevíte, o co mě žádáte!“ řekl ostře.

Vím, co se stane, jestliže se rozhodnete mi nepomoci, řekla Freyalise. Její tělo teď připomínalo zářící hvězdu.

Jodah pohlédl na Jayu. Měla ústa stisknutá do tenké čárky – pro tentokrát nepřišla s žádnou radou, ale v jejích očích byl znát strach z toho, co přijde.

Zpěv v kráteru nabýval na hlasitosti a uctívači napínali hrdla až k prasknutí, aby udrželi tón. Z Freyalise již zbývalo pouhé pulsující světlo ve tvaru člověka.

„Pomůžu vám,“ řekl nakonec Jodah, „ale jen v případě, že potom, až tohle všechno bude hotovo, si spolu sedneme na dost dlouho, abych vám mohl říct, proč jste udělala něco hrozného!“

Platí, řekla Freyalise. Představte si, že mě berete za ruku.

Jodah to učinil a byl vtažen přímo do srdce víru.

*****

Nejprve mu hrozilo, že jej vír přemůže, že jej zcela pohltí a odtáhne do neznáma. Byl ztracen v oceánu daleko od pobřeží a stahovaly ho vlny.

Pak pochopil, že tím oceánem je Freyalise a on se ocitl uvnitř jejího vědomí. To ho pohltilo, vstřebalo a házelo jím sem a tam. Slyšel zpěv zpoza obzoru a nebyl to zpěv ostrý, nucený a disharmonický. Plynul sladce a jasně a jeho refrén byl nekonečný.

Byla to hudba sfér.

Freyalise byla současně kolem něj a uvnitř něj. Bojoval s nutkáním ponořit se, nechat se rozplynout v této větší formě, v tomto vyšším intelektu. Bojoval, aby nezapomněl, kým skrz všechny své životy je, a ve svém srdci nalezl silné místo, na něž se postavil.

Zdálo se mu, že oceán myšlenek, který byl Freyalise, to schvaluje. Rozhlédněte se kolem, řeklo něco v jeho srdci.

Jodah se rozhlédl a spatřil vesmír tak, jak jej vidí Freyalise, jak jej vidí sférochodci. Světy se otáčely a tančily, každý patřil do jednoho vesmíru, ačkoli byl od ostatních oddělen zdmi reality. Jodah si všiml, že některé sféry jsou přirozené, zatímco jiné působí uměle, jako umělecké dílo nebo mechanický předmět. Byly obrovské. Byly nekonečné.

Byly titěrné ve srovnání s větším všehomírem, všehomírem, od něhož je oddělovala stěna z ebenového ledu, černý ledovec, jenž se jednou stranou dotýkal nekonečna ve Freyalisině mysli.

Náhle Jodah uslyšel další hlasy, nejenom ty pocházející od Freyalisiných uctívačů, ale hlasy všeho. Zdálo se mu, že zpívá život na každičké ze sfér, i na těch nejhruběji zformovaných. Životy okolo něj se mu jevily jako jiskry – pohledné, úchvatné, ale všechny příliš dočasné. Několik velkých intelektů zazářilo jako krátké hvězdy, vybuchly a pak zhasly do černa.

V propasti bylo také něco jiného, temnota, která se přesunovala mezi jednotlivými sférami. To byli ostatní sférochodci, držení mimo Freyalisin oceán myšlenek. Většina z nich vypadala napjatě a zlomyslně.

Pomyšlení na sférochodce přimělo Jodaha vzpomenout si na Leshraka a od oné myšlenky sklouzl k toulavé sféře. Teď ji viděl, špendlíkovou hlavičku plující mezi tuctem vesmírů, vyvolávající brázdu při průchodu skrz blízké reality. Brázda přerostla do vlny a vlna se zvětšovala stále víc a víc, až se ve Freyalisině mysli tyčila přímo nad ním.

Teď, řekl hlas, který se ozýval všude okolo i uvnitř něj, otevřete brány. Opravdová a nebezpečná část kouzla začíná.

Oceán myšlenek kolem něj vypadal, že začíná hořet, plameny se šířily všemi směry, voda vřela do kotoučů páry o velikosti kontinentů. Tlak se zvětšoval a Jodah měl pocit, že jej rozdrtí, jak se utahoval ze všech stran.

Jodah natáhl ruku a dovedností, které se naučil jako mladík, otevřel bezpečné útulky. Tentokrát je však otevřel všechny najednou, čímž umožnil energii, aby protékala celou pavučinou propojení. A energie jako oheň spalovaly pavučinu, když jí proplouvaly.

Jodah měl pocit, jako by jeho podobou procházel celý svět, jako by byl zrcadlem, které odráží celý vesmír. Tlak se znovu zvýšil a Jodah možná vykřikl.

Nebo to možná byla Freyalise, která vykřikla. Nebo sám celý svět.

*****

Jinde na Terisiare se svět otřásal v základech.

V Kjeldoru začala malá jeskyně v horách poblíž Krovu náhle chrlit oheň, roztavila sněhové závěje do pěti mil daleko a zapálila vesničky, již dříve opuštěné kvůli hrozbě černokněžníka.

V severních zemích barbarů z podobné slepé jeskyně vytrysklo magma a valilo se údolím, kde usmažilo pasoucí se stáda divokých turů.

V pustinách v Adarkaru se větrem ošlehaná země třásla, jak se na její povrch draly hluboké kapsy plynu, po výbuchu vzplávaly a vytvářely nové travnaté pláně.

Pod mořem explodovala vzduchová bublina v korálovém útesu a zničila nedaleké tábořiště mérů.

V pouštním kraji, který již dříve všichni lidé opustili, vytryskl vodní gejzír. Kočovníci v tamější zemi oslavovali, dokud nezjistili, že voda chutná po slzách a spaluje jim hrdla.

V Yavimaye nastala exploze květin, jaké do té doby v oné zemi nikdo neviděl. Když stonky rašily lesem, v srdcích stromů se zatřepetalo něco prastarého, co odpovídalo na úpění sféry v nesnázích.

V Lat-Namu odpadl celý kus útesu a zledovatělým ostrovem otřáslo zemětřesení v základech. Gerda Äagesdotter začala pronášet modlitby k celé litanii bohů, ke sférochodcům a nakonec i k samotnému Jodahovi, ale nikdo na její prosby neodpověděl.

Uvnitř ledovců vybuchovaly ohnivé koule, které vypařovaly led a rozpínaly se v jeskyních na míle širokých, než se pára znovu změnila ve vodu, spláchla se zpět a uhasila srdce výbuchu. Voda však již znovu nezamrzla a led na jejích okrajích se začal nadouvat a padat do nových jezer, která se tím šířila dál na sever.

Hora čnící nad Tresserhornem vybuchla a dolů se sesunula lavina úlomků ledu a skal. Chaeska, správce Tresserhornu, stihl ještě zařvat poslední nadávku a pak valící se masa narazila do jeho pevnosti.

Po celém Terisiare se hroutily myriády bezpečných útulků pod tlakem energií, jež Freyalise vyvolala. Jodah vnímal elektrický šok jednoho po druhém, jak byly útulky spalovány, pohlcovány svou zuřivostí. Pro každý, který uhynul, Jodah pocítil smutek a lítost a spolu s nimi v něm vzrůstal i pocit pobouření a hněvu.

Pocit zloby byl zahnán, když Freyalise uvnitř/mimo něj pronesla: Podívejte se. Jodah vzhlédl na černý ledovec, který ohraničoval sférochodkyninu realitu.

Hranice tam už nebyla. Zeď roztála a odhalila ještě větší realitu za sebou. Vesmíry ve střepu byly ubohoučké ve srovnání s většími entitami mimo něj. Ty se blýskaly jako ohňostroj a hřměly jako milión sborů.

A všechny dávaly smysl.

Do této větší slávy stoupaly nedočkavé bytosti, které cítil předtím, ostatní sférochodci. Vzestupovali jako bubliny v moři nebo slunce na jasném letním ranním nebi. Vzestupovali a spojovali se s větší realitou, až se nakonec ztráceli mezi jejími zázraky.

Jodah se tou krásou rozplakal. Aspoň si myslel, že pláče. Freyalise jej utěšovala, uklidňovala a pomalu vracela do reality, kterou znal. Do omezené, dočasné, fyzické reality těch, kteří nebyli sférochodci.

„Tak tedy,“ prohlásila Freyalise nakonec, „chtěl jste mi něco říct. Teď tedy budu poslouchat, než odejdu.“

Kapitola 18
Hodnější mamuti

Sesláním svého mohutného celosvětového kouzla Freyalise přivedla Dobu ledovou ke konci. Jediným masívním vypuštěním své síly zlomila ledové okovy, které svíraly svět, a zachránila všechno živé před umrznutím a rozdrcením pod ledovci.

Když byla s touto prací hotova, jak legendy praví, odešla naplňovat svůj osud jinam. Veškerý její dluh vůči Terisiare byl splacen, a třebaže její jméno je od toho dne až do nynějška uctíváno a třebaže se pohybovala v jiných doménách v Dominarii, do této země se už nikdy nevrátila.

To ovšem ještě nebyl konec. Ten nikdy nebyl a nebude, dokud zůstane naživu někdo, kdo může tento příběh vyprávět.

Arkol, argivský učenec

„Tak,“ řekla Freyalise. „Poslouchám.“

Jaya měla pocit, jako by se celý svět posunul o coul. V jednu chvíli tady stáli, neschopní se pohnout, a dívali se, jak Freyalise promlouvá do jejich hlav a září přitom jako hvězda. Pak je shora zalila mohutná zář, vypadající, že jimi prostupuje skrz naskrz.

Oba dva se pořád nacházeli na okraji kráteru ve tvaru mísy, ale sférochodkyně teď stála přímo před nimi. Za nimi se rozliční uctívači v bílozelených róbách pomalu zvedali ze země. Mnohým tekly slzy radostí. Někteří se ještě vůbec nehýbali.

Jaya pohlédla na Jodaha. Poslední, na co si pamatovala, bylo, že byl rozzlobený, ale nyní vypadal pouze smutně.

Promluvil: „Víte…“ Pak se zarazil a zdálo se, že ticho trvá celou věčnost. „Víte, co jste to udělala?“

„Vím, co jste mi pomohl udělat vy,“ řekla klidně Freyalise. „Znovu jsem sloučila vesmíry. Osvobodila jsem se z tohohle namáhavého střepu. To, co jste udělal vy, mi pomohlo to učinit bez zničení Terisiare.“

„Bez zničení Terisiare?“ namítl prudce Jodah. „Nemáte ponětí, kolik škod jste právě způsobila!“

„Svět je osvobozen od ledu,“ odvětila Freyalise. „Svět se vrátí ke klimatu, jaké znal před Dobou Bratří. Ukázali jsme mu jeho pravou tvář.“

„Ke klimatu, jaké znal,“ opakoval Jodah. „Napadlo vás, že ačkoli tenhle svět možná pamatuje teplejší časy, skoro nikdo z lidí, kteří v něm dnes žijí, ne?“

Freyalise pohodila hlavou dozadu, aby vyvrátila Jodahovo tvrzení, ale místo toho zavřela ústa a začala o něm přemýšlet.

„Nenapadlo vás to, že?“ zeptal se Jodah. „Návrat k počasí, jaké bylo před ledem, způsobí, že ledovce roztají. Kam se podějí? Hladiny moří se zvednou. Co se stane s pobřežními městy? Země se posunou. Co se stane s těmi, kteří v nich žijí?“

Freyalise neřekla nic a Jodah pokračoval. „Lidé, kteří tady žijí, jsou zvyklí na to, jak se věci mají. Zničila jste jejich svět tak nevratně, jako byste vyvolala další Zkázu. Jediné, co jsem udělal já, bylo, že jsem tu ránu ztlumil, a ještě jenom trošku. Muži a ženy budou i tak umírat, národy budou zatopeny nebo zpustnou. Myslela jste na něco z toho, když jste prováděla svůj plán?“

Jaya pozvedla obočí překvapením a slabým strachem. Jodahovi určitě jen tak neprojde, že křičí na sférochodkyni. Ale Freyalise tam pořád nehybně stála s rukama složenýma na prsou a poslouchala.

„Nenapadlo vás to, že?“ opakoval Jodah. „Uviděla jste šanci znovu se připojit k většímu vesmíru a chopila se jí. Zachránit své vzácné následovníky a zbytek světa byl jen dodatečný nápad, jestli vůbec. A potom jste přinutila nás, abychom vám pomohli.“

„Nevyžadovala jsem vaši pomoc…“ začala Freyalise.

„…jen jste nás uvrhla do situace, že vám buď pomůžeme, nebo to zničí nás samotné,“ dokončil Jodah. „To je způsob, jakým si jako sférochodkyně ospravedlňujete takové věci? Byla by to moje ‚svobodná vůle‘, kdybych nechal všechny zemřít?“

Freyalise nepatrně pokývla. „Ve vašich slovech je kus pravdy, ale musíte pochopit, že jsem nechtěla nikomu ublížit. Vy vidíte jen zlomek světa, ve kterém ve skutečnosti žiji já. Vidíte, jak je děsivý a nádherný zároveň?“

„Vidím, jak mocná doopravdy jste,“ řekl Jodah a snažil se teď svou zlobu ovládat. „A opravdu mě udivuje, jak se vám nedaří využívat svou moc k dobrým koncům. Vy sférochodci se považujete za kapesní bohy nebo temné pány, jako Leshrac. A přesto jste omezení jako ten nejsprostší a nejnižší smrtelník, plní vlastní pomstychtivosti, malichernosti a zlovolné touhy.“

Freyalise se zhluboka nadechla a oblaka nad hlavou zaburácela náznakem hromu. Jaya varovně položila ruku na Jodahovo rameno.

„Nechtěla jste ublížit?“ zeptal se Jodah měkčím hlasem a potřásl hlavou. „Jste natolik mocná, že nedokážete pomoci, aniž byste ublížila. Je to jako spát vedle mamuta. Může to být hodný mamut, ale pořád je to mamut, a když se ve spánku otočí, musíte být neustále připravená mu rychle uhnout z cesty. Teprve až pochopíte tohle, až pochopíte, jak nebezpečná doopravdy jste, budete hodna toho božství, kterého se domáháte.“

Jodah se zhluboka nadechl, začal vypouštět vzduch a přitom hleděl na sférochodkyni.

Freyalise mu vrátila pohled s vražedností v očích. „Už jste skončil?“

Jodah vzdychl. „Ano. Poslouchala jste mě?“

„Slíbila jsem, že budu poslouchat,“ odpověděla Freyalise a naježila se. „A nepotrestám vás, ať už se cítím jakkoli malicherně a zlovolně,“ odsekávala ta slova s chutí. „Teď mi zbývá poslední kousek práce.“

Zvedla ruku a zakroutila zápěstím. Jako legerdemén se jí v ruce objevilo Jodahovo zrcátko.

„Vracím vám je, jak jsem slibovala,“ řekla temně. „Ale spolu s ním vám dám jedno varování – veškerá magie je změna a svět se teď strašlivě změnil. Dobře si to rozmyslete, než svou magickou hračku znovu použijete.“

Jodah si vzal zrcátko a obracel je v rukou, jako by se chtěl ujistit, že je opravdu jeho.

Freyalise pokračovala. „Nyní se dám na odchod. A přísahám vám, Věčný arcimágu, že jestliže se vůbec kdy do tohoto ubohého světa vrátím, budu se od vás držet co nejdál.“

S těmito slovy udělala krok dozadu a pak dodala: „Myslela jsem to dobře. Chci, abyste to věděl. Tak dobře, jak jsem jen mohla se vší tou silou, kterou mám. Doufám, že vy a vaši lidé si v budoucnu povedete lépe.“

S tím odešla jako sluneční paprsek, který se vypařil a vytratil kráterem. Nebe nad hlavou znovu temně zahřmělo, aby zvěstovalo její odchod, a uctívači na ně pohlédli s tvářemi rozjasněnými radostí.

„Dobrá práce, Lorde Věčný diplomate,“ řekla Jaya a sejmula ruku z jeho ramene.

„Vy mi nerozumíte,“ povzdychl si Jodah. „Myslím, že tomu nedokáže rozumět nikdo. Viděl jsem tu sílu, cítil jsem ji. Viděl jsem, jak lidé propadali šílenství, když o ni usilovali. Ale používat ji jako oni…“ zavrtěl hlavou.

„Rozumím lépe, než si myslíte,“ řekla Jaya. „Myslete na její poslední větu. Musíte si vést lépe.“

Jodah pohlédl na námezdní mágyni, ta zakroutila hlavou a usmála se.

„Leshrac odešel na tu svou toulavou sféru,“ řekla, „a Freyalise po svých vlastních toulkách. Vy byste se odtud nechtěl dostat co nejrychleji do většího světa, kdybyste byl zlomyslný sférochodec?“

Jodah o tom zapřemýšlel a přikývl.

„Takže všichni sférochodci opouštějí Terisiare. Úplně všichni. Kdo jsou teď ti nejmocnější lidé, kteří na tomto světě zbyli?“

Jodahovi poklesla ramena, jak ucítil váhu světa, která na ně dopadla. „Čarodějové,“ řekl nakonec. „Šílenci jako Mairsil nebo Lim-Dûl.“

„Nebo vy,“ řekla Jaya. „To je přesně to, co Freyalise myslela. Velcí mamuti jsou pryč. Ať žijí noví mamuti. Vy teď musíte být hodnějším druhem mamuta.“

Jodah se zahleděl na Jayu. Nakonec se usmál. „Hodnější druh mamuta,“ prohlásil a rozesmál se. „Kus výzvy.“

„Nežádejte o malé úkoly,“ pravila Jaya.

Z olověných mraků nad nimi se konečně spustil proud teplého slaného deště, připomínajícího bohyniny slzy. Freyalisini uctívači tančili v kráteru a koupali se ve vítaném dešti.

Jodah a Jaya je ponechali jejich oslavám a vydali se hledat bezpečné přístřeší v proměněném světě.